Doktrína precedenční závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu po sedmi letech

Než skončí mé měsíční hostování na Jiném právu, rád bych dostál svému slibu a uveřejnil také post z oblasti ústavního práva. Uplynulo již více než sedm let od rozhodnutí Slovenské důchody VI, v němž Ústavní soud ČR (prostřednictvím svého čtvrtého senátu) formuloval doktrínu precedenční závaznosti svých rozhodnutí. Za tuto dobu je patrné, že obecné soudy, zejména NSS, si doktrínu precedenční závaznosti osvojily a ve své judikatuře ji dále rozvíjejí. Největší problémy při aplikaci této doktríny tak dnes nepůsobí odpor obecných soudů, nýbrž absence jasné a jednotné rozhodovací praxe Ústavního soudu.

Nejprve k samotnému nálezu Slovenské důchody VI. Skutečnost, že ÚS ve svém nálezu formuloval doktrínu precedenční závaznosti svých rozhodnutí, považuji za jeden z nejdůležitějších přínosů ÚS k vývoji českého ústavního systému. Rozhodnutí má několik zajímavých momentů – např. jedná se o nález 4. senátu (ve složení předseda senátu Miloslav Výborný a soudkyně Vlasta Formánková a Michaela Židlická), nikoliv pléna, což bych v případě takto významného rozhodnutí považoval za vhodnější. Vyplývá to nejspíš z malého množství plenárních nálezů o ústavních stížnostech, kde by formulace této doktríny připadala v úvahu, takže čekání na vhodný případ by trvalo příliš dlouho. Druhou variantou je, že by se v plénu ÚS nenašla většina potřebná pro judikování této doktríny. Nezdá se to však příliš pravděpodobné, protože předmětný nález IV. ÚS 301/05 se výrazně odkazuje na nález III. ÚS 252/04, takže na těchto závěrech nejspíše existoval určitý konsensus.

Doktrína precedenční závaznosti nebyla bleskem z čistého nebe. Ústava i zákon o Ústavním soudu obsahovaly důležité prvky této doktríny již od roku 1993. ÚS tedy nepřišel s něčím úplně novým, ale v podstatě jen dotáhl a rozvinul to, co již v právní úpravě bylo, a co bylo nutně potřebné pro efektivní fungování soudního systému. Posledním zajímavým prvkem, který zmíním, je to, že podobný nález si v podstatě „vyžádal“ NSS, který ve svém rozsudku 6 Ads 62/2003-31 vyložil svůj (pro ÚS nepřijatelný) pohled na závaznost nálezů ÚS. Jen na okraj poznamenávám, že závaznost je v praxi přiznávána téměř výhradně nálezům ÚS, ovšem z formulace nálezu IV. ÚS 301/05 se dá dovodit, že by se mohla týkat i usnesení.

Snaha NSS vyzvat ÚS k formulaci jasných pravidel závaznosti jeho rozhodnutí je celkem pochopitelná, protože NSS to potřeboval nejvíce, a také s touto doktrínou ve své judikatuře pracuje nejčastěji. Judikatura NSS interpretující doktrínu precedenční závaznosti nálezů ÚS je reflektována i judikatuře krajských soudů (57 Af 17/2013). ÚS doktrínu precedenční závaznosti používá jen sporadicky (do deseti rozhodnutí za rok), takže paradoxně se dnes hlavní vývoj této doktríny odehrává na půdě NSS, s občasnými korekcemi ze strany ÚS. Nejvyšší soud doktrínu precedenční závaznosti ve své judikatuře zmiňuje jen málokdy, ovšem když už se tak stane, stojí to za to (30 Cdo 1770/2012). V některých kauzách lze zachytit zajímavý dialog mezi NSS a ÚS (III. ÚS 939/10) i mezi NS a ÚS (30 Cdo 57/2011) týkající se chápání doktríny precedenční závaznosti.

Aktuálně lze v judikatuře NS i NSS zaznamenat snahu řešit otázku, jak se vyrovnat s nejednotnou judikaturou ÚS, resp. s argumentací postavenou na ojedinělých odchylných judikátech (30 Cdo 1770/2012 nebo 1 Afs 84/2009). Také je patrná snaha o přesnější vymezení rozsahu precedenční závaznosti ze strany NSS (3 Ads 173/2011), která je Ústavním soudem akceptována (III. ÚS 2800/13). Tyto trendy podle mne ukazují, že pro důslednou aplikaci doktríny precedenční závaznosti je v současnosti hlavní překážkou neexistence jasného precedenčního názoru v judikatuře ÚS.

Při pohledu na ústavní systém jako celek jsou důsledky formulace doktríny precedenční závaznosti převážně pozitivní. Díky poměrně jasné formulaci nálezu IV. ÚS 301/05 byla nastavena pravidla pro, do té doby nejednoznačnou, aplikaci čl. 89 odst. 2 Ústavy, a zejména jasně vymezeny možnosti, kdy se mohou obecné soudy od judikatury ÚS odchýlit. Pro jednotlivce pak doktrína precedenční závaznosti přinesla větší předvídatelnost a transparentnost soudního rozhodování, a to na všech úrovních rozhodování, zejména ve správním soudnictví.

Podle mne nejdůležitější důsledky má však doktrína pro samotný Ústavní soud, neboť z ní plynou významné požadavky na kvalitu odůvodnění rozhodnutí ÚS a na jednotnost judikatury. Doktrína precedenční závaznosti pro svou aplikaci vyžaduje jasnou formulaci závazných částí odůvodnění v judikatuře ÚS, bezrozpornost judikatury ÚS, sjednocení odchylných stanovisek senátů a respektování předchozích rozhodnutí. Důvodem pro změnu precedentu nemůže být pouhá skutečnost, že Ústavní soud změní názor, nýbrž, jak je to definováno v common law doktríně precedentu, přesvědčení o tom, že precedent byl nesprávný nebo že v důsledku změny podmínek jej již nelze aplikovat. Doktrína precedenční závaznosti podle mne představuje nástroj, kterým mohou obecné soudy Ústavní soud efektivně motivovat k plnění zmíněných požadavků (protože jinak se budou od jeho názorů pravidelně odchylovat).

Celkově bych tedy shrnul, že formulace doktríny precedenční závaznosti byla nevyhnutelná, protože právní úprava fungování Ústavního soudu ji implicitně předpokládala. Konkrétní formulování doktríny silně inspirované common law doktrínou precedentu považuji rovněž za správný krok, protože to dává určité vodítko pro její aplikaci v těžkých případech. Co se týče její aplikace, nejúspěšněji se s ní popasoval NSS, který dává důležité impulsy pro její další rozvoj. Naopak ÚS má stále slabinu v oblasti jednotnosti své judikatury, která v některých oblastech nedává jednoznačnou odpověď na to, co je vlastně oním závazným precedentem. Možná by tuto mezeru mohla alespoň částečně zaplnit odborná diskuse, podobně jako se to děje v USA ve vztahu k judikatuře NS USA.