David Zahumenský: Nenastal čas znovu zrušit nenárokové dovolání v civilních věcech?

V únoru 2014 uplynuly dva roky od vydání nálezu pléna Ústavního soudu (ÚS) sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo s účinností od ledna 2013 zrušeno nenárokové civilní dovolání. Nová právní úprava civilního dovolání, která byla přijata novelou č. 404/2012 Sb., je tak účinná téměř rok a půl.

Pokud novou právní úpravu a praxi týkající se přijatelnosti dovolání zhodnotíme z hlediska požadavků vymezených ze strany ÚS, pak jsem přesvědčený, že jak naznačuje již nadpis tohoto textu, musíme dospět k závěru, že současný § 237 o.s.ř. je dalším kandidátem na negativní normotvorný zásah ÚS.


Problém č. 1: vyloučení vad řízení a nesprávných skutkových zjištění

Za první zásadní problém, který je obsažený přímo v nové právní úpravě dovolání, spatřuji skutečnost, že nyní je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Zákonodárce výslovně nepřipouští, aby dovolacím důvodem byly vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, ani skutečnost, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu, který ale neměl oporou v provedeném dokazování.

Už v nálezu II. ÚS 2339/07 přitom bylo konstatováno, že „[p]odmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů“.

Samozřejmě je zde argument, že přezkum skutkových okolností je vždy před NS problematický, nicméně, ústavní soud při přezkumu rozhodnutí o dovolání podávaných v trestních věcech dovodil, že za porušení práva na spravedlivý proces se považuje také extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, nezabývání se námitkami, které se jeví jako nikoliv nepodstatné, a opomenutý důkaz. Neuvedení (nebo obtížné podřazování) těchto pochybení obecných soudů pak v případě trestních věcí vedlo k opakovaným zásahům ze strany ÚS. Je proto chybou, pokud zákonodárce tuto judikaturu ÚS nereflektoval.

V usnesení z 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 se již sice ÚS vyjádřil v tom smyslu, že s výjimkou zmatečností podle § 229 odst. 1 až 3 o.s.ř.  „jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je [...] uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1“ a že tento dovolací důvod tak zahrnuje také vady řízení. Podle článku asistentů soudců NS Tomáše Pavliše a Jiřího Deducha (Právní rozhledy 5/2014) je ovšem tato úvaha ÚS „mylná“ a autoři trvají (s ohledem na text zákona celkem přirozeně) na tom, že vady řízení nejsou pod odvolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. uplatnitelné.

Zákonodárce tedy aktuální právní úpravu, která jiné vady z dovolacích důvodů vylučuje, přijal v rozporu s požadavky ÚS na zajištění práva na přístup k soudu. Také podle Pl. ÚS 29/11 „odmítnutí zabývat se případně i vadně procesně či hmotněprávní posouzenou věcí, znamená riziko v podobě odepření spravedlnosti“. 

Problém č. 2: povinnost vyčerpat dovolání před podáním ústavní stížnostiVýše naznačený problém je ještě zdůrazněn skutečností, že související novela zákona o ÚS zrušila možnost účastníka rozhodnout se, zda v případě nenárokového dovolání půjde k NS či se obrátí rovnou na ÚS.

Co má ale nyní dělat účastník skončeného odvolacího řízení, který chce namítat například nesprávné nebo nedostatečné zjištění skutkového stavu, které bylo před 1. 1. 2013 považováno za jinou vadu řízení (viz například rozsudek NS ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1435/2001)? Nachází se v situaci, kdy nemůže podat dovolání a je tedy nucen se rovnou obrátit na ÚS? Nebo je povinen podat dovolání, přestože takové dovolání nemůže být důvodné? Nebo přes výslovnou úpravu zákonodárce ÚS dospěje k závěru, že jiné vady řízení jsou dovolacím důvodem i nyní?

Obávám se, že současné nastavení s sebou pro účastníka nese riziko odmítnutí ústavní stížnosti pro nevyčerpání dovolání, případně pak odmítnutí ústavní stížnosti pro zmeškání lhůty, neboť dovolání nebylo v dané věci přípustné. Jedná se o případy, které již známe a za které ESLP káral ČR například v rozsudcích Zvolský a Zvolská proti České republice (46129/99), Běleš a další proti České republice (48778/99), nebo Tieze a Semeráková proti České republice (č. 26908/09 a 30809/10).

Výklad, že je potřeba dovolání podat i tehdy, kdy není dán dovolací důvod (zaplatit soudní poplatek a advokáta, který dovolání sepíše, pak čekat půl roku, než NS dovolání odmítne) považuji za absurdní a domnívám se, že by mohl vést k závěru, že v případě jiných vad řízení a nesprávného zjištění skutkového stavu nebude dovolání, ale ani ústavní stížnost efektivním opravným prostředkem ve smyslu judikatury ESLP a účastníci tak budou mířit „zkratkou“ do Štrasburku.

Kde je ale právní jistota účastníka v souvislosti s jeho právem na soud? 

Problém č. 3: Naplnění kritérií přípustnosti dovolání

V usnesení z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 NS poukázal na to, že od ledna 2013 není přípustnost civilního dovolání postavena na kritériu zásadního právního významu. Pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva:
·         při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
·         která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
·         která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
·         která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak

pak je dovolání, až na výjimky stanovené v § 238 o.s.ř. přípustné bez dalšího.

Jak ovšem poukazují v Právních rozhledech 5/2014 Tomáš Pavliš aJiří Deduch: „jmenovaná kritéria nejsou všechna objektivní povahy, leč nejméně v posledně uvedeném případě přípustnost dovolání nadále závisí na uvážení dovolacího soudu. V tomto směru tak právní úprava přípustnosti dovolání obsažená v § 237 OSŘ zjevně neodpovídá požadavku Ústavního soudu, byť poněkud přemrštěnému, že „přípustnost dovolání musí být zřejmá každému potenciálnímu dovolateli ještě předtím, než opravný prostředek v podobě dovolání využije““.

K tomuto nedostatku se pak připojuje další problém, spočívající v tom, že judikatura samotného NS trvá na explicitním uvedení právní otázky, která má být předmětem posouzení, případně pak uvedení údaje o tom, od které „rozhodovací praxe“ se řešení právní otázky ze strany odvolacího soudu odchyluje, apod., přičemž nedostatečné vymezení této otázky sankcionuje odmítnutím pro nepřijatelnost.

Tak například v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2206/2013 ze dne 9. 10. 2013 NS výslovně uvádí, že „k projednání dovolání přitom nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka (dosud neřešená) hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je jím rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého) řešení se dovolací soud má odchýlit.“ Stejně pak lze uvést například 33 Cdo 1366/2014, 22 Cdo 2043/2012, 22 Cdo 1725/2013, 33 Cdo 108/2013, 30 Cdo 1608/2013, 30 Cdo 1518/2013 nebo 22 Cdo 2932/2013.

Vzhledem k tomu, že účelem soudů je poskytnout ochranu právům a oprávněným zájmům účastníku řízení, je uvedený formalismus v rozporu se smyslem dovolání.  NS není uvedením určitých konkrétních rozhodnutí, od kterých se odvolací soud odchýlil, vázán, jaký má tedy smysl vyžadovat za všech okolností jejich specifikaci? Podobně na mě působí požadavek, aby účastník řízení jasně vymezil nejednotnosti v rozhodovací praxi NS.

Nebo snad svým přístupem NS dokonce vyžaduje, aby se advokát účastníka přesně „strefil“ do toho, co dosud dovolací soud neřešil, nebo co je řešeno v rozporu s ustálenou judikaturou a jasně zdůvodnil, proč je již tuto judikaturu možné považovat za ustálenou? Bohužel se obávám, že i z důvodu striktní 6-měsíční lhůty pro odmítnutí dovolání, to soudce NS může svádět k posledně jmenovanému přístupu.

Závěr

Prvním z cílů nové úpravy civilního dovolání je podle DZ vyřešení neúnosného zatížení NS. Toto je obtížné dosud hodnotit, ale pokud se podíváme na statistiky, tak dosud se to zcela jistě nedaří. V roce 2010 NS vyřídil 5515 civilních věcí, nový nápad činil 4986 věci (viz DZ). V roce 2013 pak podle Výroční zprávy NS za 2012-13 soudci občanskoprávního a obchodněprávního kolegia vyřídili 4945 věcí a nový nápad činil 4623 věcí. Přitom se domnívám, že zejména povinnost vyčerpat vždy dovolání před podáním stížnosti k ÚS mohla spíše přispět k vyššímu zatížení NS.

Stejně tak se domnívám, že se zákonodárci nepodařilo eliminovat nepředvídatelnosti při rozhodování o dovolání. Vyloučení skutkových pochybení a jiných vad řízení nepochybně bude (pokud nedojde k razantnější změně) opět důvodem pro „judikatorní přestřelky“ mezi NS a ÚS. Celkově tak dospívám k závěru, že se nepodaří naplnit ani hlavní cíl novelizace, kterým mělo být posílení role NS jako sjednotitele judikatury.  Této role by zřejmě daleko lépe mohlo být dosaženo, když by si NS mohl zcela podle vlastní vůle vybírat věci, kterými se bude zabývat, a namísto role „třetí instance“ by se zaměřoval primárně na sjednocování a rozvoj judikatury.

Lze tak souhlasit s M. Bobkem a P. Molkem, že „[ch]rlením tisíců judikátů ročně nejvyšší soudy pouze devalvují svoji činnost. Trpí nejenom argumentační kvalita jednotlivých rozhodnutí, ale i jejich akceptace a řídící funkce, jakou by měly ve společnosti vykonávat. Podobná situace je nevhodná nejen z pozice daného nejvyššího soudu, ale i ochrany jednotlivce. Na jednu stranu není soud často schopen, při práci v neustálé časové tísni, zpracovat skutečně promyšlené a argumentačně kvalitní rozhodnutí. Na druhou stranu odborná veřejnost není schopna vstřebat víc než jen zlomek rozhodovací činnosti soudu: nikdo není schopen, a to i odborník v dané oblasti práva působící, číst více než pár desítek významných rozhodnutí ročně. Celý problém se zacykluje: čím více rozhodnutí soud chrlí, tím nepřehlednější se jeho judikatura stává a tím více případů mu zpětně napadá, protože nižší soudy tyto případy nejsou schopny řešit a kvanta judikatury vždy poskytnou skulinku pochybností.“ (Soudní rozhledy 6/2006, s. 205).

Zároveň se ale domnívám, že výše naznačený postup je nejen v rozporu s dosavadní judikaturou ÚS, ale že dosavadní zkušenosti s dovoláním v českém prostředí, kde máme aktivní ÚS, nepotvrzují smysluplnost takového směřování. Nebylo by pak rozumnější a pro účastníky konečně předvídatelnější, když bychom civilní dovolání zrušili úplně a místo toho posílili roli ÚS? Nesplývají nám nakonec otázky jednoduchého a ústavního práva natolik, že 2 „nadsoudy“ přispívají více k roztříštěnosti a hypertrofii judikatury než k jejímu sjednocování?