24 dubna 2014
Po dvou příspěvcích zaměřených na omyly, které
se týkají náplně ekonomie, bych se tentokrát rád zmínil o
nepochopení vztahu práva a ekonomie. Jako ilustrativní příklad opět
využiji výňatek z oponentského posudku k mé rigorózní práci:
„Ekonomická analýza práva pak dochází v
návaznosti na transakční náklady k podobnému závěru jako socialistická právní
věda. Dospívá totiž k tvrzení, „že pokud jsou nulové transakční náklady, k
dosažení efektivního společenského upotřebení zdrojů není právo potřeba“
(citace str. 30). Takové tvrzení velmi připomíná odumření práva v komunistické
společnosti.“ [1]
Autor tohoto úryvku činí paralelu mezi
ekonomickou analýzou práva a vizí odumření práva v komunistické
společnosti. Naznačuje tedy, že podle ekonomie (ekonomické analýzy práva) není
právo potřeba. Ekonomie ovšem netvrdí, že právo je zbytečné!
Coasův teorém
Uvedená citace z oponentského posudku
vychází z Coasova teorému. [2] Dle tohoto teorému by plně informované racionální
subjekty ve světě s nulovými transakčními náklady dospěly vždy ke stejnému
(společensky efektivnímu) využití vzácných zdrojů bez ohledu na to, kterému
subjektu by objektivní právo přisuzovalo oprávnění k nakládání se vzácnými
zdroji. Například oprávnění k užívání vyhrazené rozhlasové vysílací
frekvence by skončilo v rukách subjektu, který ho dokáže nejlépe komerčně
využít (nejziskovější subjekt). Toto oprávnění by v jeho rukách skončilo i
v případě, že by jej objektivní právo původně udělilo jinému subjektu.
Takový subjekt by totiž stejně jako nejziskovější subjekt na převodu oprávnění
na nejziskovější subjekt vydělal.
Oprávnění
Coasův teorém předpokládá převody oprávnění
k výlučnému užívání určitého
vzácného zdroje. Většinou totiž platí, že souběžné užívání vzácného zdroje
jedním subjektem snižuje užitek z tohoto zdroje pro subjekt druhý. Pokud
by například oba provozovatelé rozhlasu vysílali na stejné frekvenci (tj.
využívali by stejný vzácný zdroj), docházelo by k rušení jejich signálu. Hlavním
prostředkem k docílení výlučnosti užívání určitého vzácného zdroje je
v naší společnosti (objektivní) právo. [3] Právo zajišťuje, že
z užívání „naší“ věci můžeme vyloučit další subjekty. Provozovatel rozhlasu
přisuzuje určitou hodnotu oprávnění k užívání frekvence (tj. je ochoten za
toto oprávnění něco zaplatit), protože očekává, že se mu prostřednictvím práva
podaří vyloučit případné subjekty porušující jeho exkluzivitu k příslušné frekvenci.
Právo je tedy nezbytné pro to, aby vůbec bylo možné o výlučnosti užívání
hovořit, i pro to, aby bylo možné tuto výlučnost převádět. „[B]ez toho, aby
bylo [prostřednictvím objektivního práva] stanoveno, jak jsou na počátku
oprávnění vymezena, nemůže na trhu docházet k jejich převodům”. [4] Coasův
teorém tedy právo za zbytečné zjevně nepovažuje.
Jasnost vymezení oprávnění
Coase (a další, kteří ho následovali) hovoří
také o důležitosti toho, aby bylo oprávnění k vzácným zdrojům vymezeno co
nejjasněji. [5] Pokud totiž někdo uvažuje o nákupu určitého oprávnění, chce si
být jist tím, že prodejce je skutečně oprávněn k jeho převodu.
Chce si také být jist tím, jaké obranné prostředky má k dispozici pro
případ, že by v budoucnu někdo výkon jeho oprávnění rušil. Pokud takovou
jistotu nemá, bude ochoten zaplatit za oprávnění pouze nižší cenu, případně
ztratí zájem úplně. Přitom každá takováto nerealizovaná transakce je
z hlediska ekonomie nežádoucí (kdyby k ní došlo, měli bychom se
lépe). Podle Coasova teorému by se tedy ceteris
paribus měla společnost s větší předvídatelností práva mít ekonomicky
lépe než společnost s nižší předvídatelností práva.
„Neideálnost“ našeho světa
Při diskutování jakýchkoli implikací Coasova
teorému je také nezbytné si uvědomit, že Coasův teorém je založen na modelu
ideálního světa, který splňuje hned několik podmínek, které v našem světě
nikdy být splněny nemohou. Především se jedná o podmínku nulovosti transakčních
nákladů. V našem světě každá transakce bude spojena s náklady.
Člověk musí nejdřív vyhledat budoucího kontrahenta, zjistit si o něm informace,
dojednat podmínky transakce a následně sledovat, zda dochází k plnění
podle dohodnutých podmínek. Všechny tyto aktivity nás stojí přinejmenším čas. Coase
a další ekonomové jsou si samozřejmě vědomi, že transakční náklady budou jen
výjimečně zanedbatelné, a proto nebude k dosahování společensky optimální
alokace zdrojů postačovat, aby byla oprávnění k těmto zdrojům dostatečně
jasně definována. [6]
Právo a
transakční náklady
Právo proto může hrát při dosahování optimální
alokace zdrojů další dvě role. Za prvé může právo sloužit ke snížení
transakčních nákladů. „Zlevňování“ transakcí může právo dosahovat vícero
způsoby. Právo například poskytuje základ k fungování organizovaných trhů
(burz), které výrazně usnadňují provádění transakcí. Právo také nutí
kontrahenty k poskytnutí některých důležitých informací, čímž usnadňuje
jejich získávání. Velice důležitou roli hraje také levný vynucovací mechanismus
poskytovaný právem. V neposlední řadě (smluvní) právo vyplňuje právní
vztahy dispozitivními normami, které účastníkům vztahu umožňují neztrácet čas
domlouváním se na podrobnostech, a snižují tedy jejich transakční náklady. Za
druhé může právo při výchozím vymezování oprávnění k vzácným zdrojům (tj.
v případě českého práva typicky v legislativním procesu) toto
vymezování provádět takovým způsobem, aby se vzácný zdroj dostal přímo do rukou
toho, kdo by byl v ideálním světě s nulovými transakčními náklady
jeho koncovým kupcem (tj. např. vyhrazená frekvence do rukou nejziskovějšího
provozovatele rozhlasu).
Příčiny omylu
Coasův teorém je jedním z nejvíce
nepochopených konceptů veškeré právně-ekonomické literatury. [7] Jeho výklad v tom
smyslu, že právo je zbytečné, má dle mého názoru dvě příčiny. Tou první je
fakt, že zmýlené čtení teorému je rozšířené i mezi ekonomy, kteří následně omyl
šíří dál. Tou druhou (která zřejmě působí zmatení i mezi zmiňovanými ekonomy)
je nepochopení významu modelování ve vědě. Coasův teorém totiž není ničím jiným
než logickou implikací zjednodušujícího modelu reality. Právník vzdělaný
především k tomu, aby si pamatoval velké množství pouček a aby dokázal
řešit konkrétní případy, má však dle mé zkušenosti značné obtíže pochopit,
k čemu jsou takovéto zjednodušující abstrakce o společenské realitě dobré.
Závěrem
Právník, který se domnívá, že podle ekonomie
je právo zbytečné, k ekonomii pravděpodobně nebude mít nejvřelejší postoj.
Zejména v našich zeměpisných šířkách může tento dojem vést i k výše
ilustrovanému (nelichotivému) připodobňování ekonomické analýzy práva
k socialistické právní vědě. Ekonomie toho přitom má o právu opravdu hodně
co říct. Jen samotný Coasův teorém nás toho učí mnoho o důležitosti práva pro
ekonomickou prosperitu. Za prvé nás učí, že pro prosperitu je důležitá jasnost
práva. Za druhé nám osvětluje, že právo může prosperitu podpořit tím, že se
bude brát o snížení transakčních nákladů. Za třetí z něj vyplývá, že při
existenci prohibitivně vysokých transakčních nákladů právo může prosperitu
podpořit tím, že přidělí vzácný zdroj tomu, kdo by si ho při nižších
transakčních nákladech koupil sám. Rozhodně však netvrdí, že je právo (z
hlediska ekonomické prosperity) zbytečné.
Poznámky:
[1] Zde si musím sypat popel na hlavu. Na
straně 30 své rigorózní práce jsem totiž skutečně citoval text, který používá
poněkud zavádějící formulaci. Nicméně, můj oponent se s touto zavádějící
formulací ztotožnil.
[2] COASE, R.H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics. 1960,
Vol. 3, s. 1-44. Sám Coase však pojem (Coasův)
teorém vůbec nepoužívá. Jeho autorem je George Stigler.
[3] Lze si ovšem představit převody oprávnění
k výlučnému využívání určitého vzácného zdroje i ve společnostech, ve
kterých objektivní právo neexistuje nebo není vynutitelné. Půjde pak především
o vzácné zdroje, jejichž využívání je spojené s jejich fyzickým držením.
[4] COASE, R.H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics. 1960, Vol.
3, s. 8.
[5] V anglicky
psané právně-ekonomické literatuře se hovoří o property rights. Jedná se především o ta práva, které česká právní
doktrína označuje jako věcná práva.
[6] „[T]he assumption […] that there were no
costs in-volved in carrying out market transactions […] is, of course, a very
un-realistic assumption. In order to carry out a market transaction it is
necessary to discover who it is that one wishes to deal with, to inform people
that one wishes to deal and on what terms, to conduct negotiations leading up
to a bargain, to draw up the contract, to undertake the inspection needed to
make sure that the terms of the contract are being observed, and so on. These
operations are often extremely costly, sufficiently costly at any rate to
pre-vent many transactions that would be carried out in a world in which the
pricing system worked without cost.“ COASE, R.H. The
Problem of Social Cost, The Journal of
Law and Economics. 1960, Vol. 3, s. 15.
[7] MERCURO, N., MEDEMA, S.G. Economics and the Law. 2nd edition. Princeton University Press, 2006, s. 112.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Nejčtenější příspěvky všech dob
- Zadržení zloděje v samoobsluze podle nového občanského zákoníku
- (Auto)regulace a kartelizace: návrh na prodloužení koncipování ze 3 na 5 let
- Pavel Molek: Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních
- Nejnespravedlivější rozsudky
- Znalecký posudek - dobrý sluha, ale zlý pán
- Kubo Mačák: Banánový judikát?
- Právo davu
- Obrana feminismu
- Tomáš Sobek: Disciplinární řízení v Plzni
- Občanský zákoník zdrcený novelou novel? Část I.