Lukáš Křístek: Nejvyšší soud nahrazuje judikaturu a obchází moc zákonodárnou i výkonnou
Nejvyšší soud na svých internetových stránkách a také v denním tisku prezentoval v půlce dubna metodiku, kterou sestavili někteří soudci nejvyššího soudu a další zainteresovaní lidé. Jedná se o Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 občanského zákoníku. Metodika je prezentovaná na www.nsoud.cz. Soud prostřednictvím svého občanskoprávního a obchodního kolegia doporučuje ostatním soudům, aby metodiku využívalo, a aby v rozhodnutích zdůvodnily svůj postup podle pravidel v ní nastavených.
Impulzem pro vznik metodiky je § 2958 nového občanského zákoníku: „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“
§ neupravuje konkrétní postup, ten moc zákonodárná nechala na moci výkonné či soudní. Analogii můžeme vidět ve „větším než malém množství“, kdy moc zákonodárná použitím záměrně neostrého termínu nechala výklad na moci výkonné či soudní. Problém je řešen judikaturou.
Protože § 2958 neobsahuje zmocňovací ustanovení, nemůže být daný problém řešen vyhláškou ministerstva. Pokud by se moc výkonná rozhodla problematiku upravit, může tak učinit prostřednictvím vlády, respektive vládního nařízení. Vláda takto v minulosti řešila například stanovení výše úroku a poplatku z prodlení. Z denního tisku se dovídáme, že ministerstvo spravedlnosti nenavrhne zahrnout metodiku do plánovaných novel občanského zákoníku. "V zákoně nikdy nevystihnete veškeré nuance poškození, ke kterému došlo," vysvětlila Válková.
Při normálním běh věcí, by se v průběhu let daná problematika řešila judikaturou, což pokládám za standardní (zdlouhavý) postup. Nicméně utváření judikatury je postup, při kterém strany sporu argumentují, názory se tříbí, soudní jednání je veřejné, noviny referují, atd.
Nejvyšší soud zvolil jiný postup, a domnívám se, že se jedná o postup, který je v rozporu s dělbou moci ve státě.
Myslím, že soudci mají soudit. Soudci nejvyššího soudu mají navíc sjednocovat judikaturu, a to je vše. Pokud soudci iniciativně vytvoří metodiku, musíme se na ni dívat stejně, jako by ji vytvořil kdokoli jiný. I takto zpracovaná metodika musí projít diskusí, a protože se jedná o problém, který se může dotknout každého, měla by to být diskuse nejen odborná, ale i laická. Ohledně metodiky musí proběhnout diskuse ve společnosti. Pokud v diskusi bude metodika obhájena a bude odpovídat názoru vlády, pak ať vláda vtělí metodiku do vládního nařízení. Stane se pramenem práva, a bude moci být případně podrobena testu ústavnosti.
A právě široké diskuse se zde nedostává. Na internetových stránkách nejvyššího soud je sice formálně napsáno, že „metodika soudu nemá a nemůže mít závazný charakter“. Nejvyšší soud se však materiálně chová tak, aby bylo jasné, že podle dané metodiky bude rozhodovat.
Kromě metodiky na svých stránkách také upozorňuje, že budou organizovány speciální kurzy pro znalce, kteří podle metodiky budou chtít pracovat. A že právě tito speciálně poroškolení znalci budou danou problematiku řešit. Je už pro ně i přepravena excelovská tabulka, kam budou psát své zjištěné koeficienty.
Nejvyšší soud sám určuje pravidla, podle kterých bude soudit (metodika se tímto stává soudcovským pramenem práva). Aby pravidla byla pochopena dle jeho představ, soud upozorňuje, že danou problematiku budou řešit speciálně vyškolení znalci na metodiku. Školení bude garantovat fakulta vysoké školy, která se na metodice společně s nejvyšším soudem podílela. Na danou problematiku je již vyvinut počítačový program, a znalci budou jen „sázet“ koeficienty do excelu, až jim „vypadne“ výsledek. Znalec tak nebude řešit otázky odborné skutkové podle svých názorů, zkušeností a odbornosti. Stane se jen vyplňovačem tabulek. Obdobně, jako dnes znalci, kteří administrativně oceňují nemovitosti. K čemu pak budeme potřebovat moc zákonodárnou a výkonnou? Tento postup odporuje dělbě moci ve státě, znemožňuje odbornou i laickou diskusi o problému. Protože metodika není pramenem práva, znemožňuje či velmi ztěžuje i její ústavní přezkum.
Nejvyšší soud si vytvořil metodiku, doporučil ji nižším soudům. Nechá si na ni proškolit znalce, kteří mají dané případy řešit. Z materiálního hlediska nevím, kde bere soud jistotu, že metodika je správná. Otázka, kolik stojí lidský život je otázkou společenskou, a společnost by se k ní měla vyjádřit (nejvyšší soud řekl, že v současných cenách lidský život stojí cca 10 mil. Kč). Je to moc? Nebo málo?
Diskuse ani nezačala, a nejvyšší soud má jasno. Ví, jak bude soudit. Tříbení názorů v rámci odvolání a případně dovolání tím eliminuje. Metodikou nahrazuje moc zákonodárnou (ministerstvo nepočítá, že by navrhlo v rámci novely NOZ vtělit metodiku do zákona), i moc výkonnou (nepředpokládá se metodiku vtělit do nařízení vlády). Pro tento postup nejvyššího soudu jsem nenašel ani oporu v zákonu o soudech a soudcích.
Lukáš Křístek
48 komentářů:
Zmenilo by se nejak Vase rozohneni nad metodikou, kdyby se nejmenovala "metodika", ale stanovisko OOK NS?
Jinak receno: pokud nas pravni rad v zakone o soudech a soudcich akceptuje, aby NS vydaval (zavazna) stanoviska, tak nevim, zda by stejny pravni rad pohorsovala myslenka, ze ten samy NS vydava (formalne nezavaznou) metodiku.
Tim netvrdim, ze by kterykoliv z techto dvou postupu byl pro soud vhodny (a v druhem vydani Judikatury a pravni argumentace znovu vysvetlujeme, proc by soud nemel vytvaret pravni pravidla mimo pudorys konkretni kauzy).
Přiznám se, že mi názor uvedený v článku připadá poněkud formalistní.
Formálně sice NOZ prošel standardním legislativním procesem, ale reálně? Lze opravdu srovnávat veřejnou diskusi o jednotlivých ustanoveních, která ve standardním legislativním procesu proběhne u návrhu zákona o 10 paragrafech, a u leviathanu NOZ?
Standardní proces utváření judikatury bude probíhat následujících 5-10 let, rychleji se to prostě nestihne. To znamená, že subjekty práva by byly například u citovaného ustanovení 5-10 let v nejistotě, co znamená.
NS nyní prostě vzal míč, který zákonodárce nechal volně se povalovat na hřišti, a rozehrál ho určitým směrem. Zákonodárce má možnost prostřednictvím novely říci "ne, takto jsme to nemysleli", a zákon příslušně upravit. Advokáti stran sporu se mohou vůči metodice NS vymezit ve svých podáních. Pokud budou výsledek považovat za protiústavní, mohou podat ústavní stížnost.
Zkrátka mi přijde víc fér, když ten, kdo bude o výkladu do značné míry rozhodovat, řekne svůj názor dopředu, než když si ho potajmu připraví a pak s ním všechny překvapí.
Ne, nezměnilo. Nejvyšší soud může vydávat stanoviska (§14, odst. 3 zákona o soudech), ale až poté, co sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí.
Tedy po diskusi, ex post. Tady NS nepřipouští žádnou diskusi, a ex ante říká, bude se to soudit takto! Žádná diskuse v rámci dokazování. Automat na spravedlnost.
A budou to dělat určeni znalci, kteří projdou speciálním školením (kasta nadznalců), které vyškolí spoluautoři metodiky. Nejvyšší soud nemá pravomoc určovat nižším soudům, které znalci si mají najímat.
Jakou další oblast bez existující judikatury nejvyšší soud "závazně" upraví, aby dal dopředu nižším soudům "vodítko"?
Lukáš Křístek
Souhlasím, že ta metodika je z hlediska legislativně - proceního zvrhlostí.
Ale četl ji autor? Zamýšlel se nad ní? Strávil debatami o ní několik lahví vína? Dokázal by ji (pak) snad navrhnout lépe?
Lze diskutovat o základní částce - tedy, zda je 10M Kč málo či moc (osobně si myslím, že málo), ale dále koeficienty, limity a struktury pro jednotlivé újmy - zde lze diskutovat jen o hodnotách (a to v jednotkách, ne řádech), nikoliv struktuře samotné. Je taková metodika špatná? Není náhodou přesně tím, k čemu by "moudré hlavy soudcovské" dospěly po nějakých 10 - 15 letech rozhodování sporů o náhradě újem na zdraví? Nebo bude naopak hned po prvním roce diskurzů na nižších soudech metodiku změnit či dokonce opustit?
Nedostává tak metodika zveřejněním až prorocko - Oidipovský rozměr?
V. Dubový
Také nemám s uvedenou metodikou takový problém jako autor. Ze spousty důvodů (adekvátní nastavení pojistného, menší míra litigace...) je dobře, že lidé mají představu, jak by soud případný spor rozhodl.
ad Michal Bobek
Nakoukl jsem do (prvního vydání) Vámi zmiňované knihy, kde se na str. 50 píše, že "bezprostřední a tedy ničím nezprostředkovaný kontakt s jedinečnou životní reálií legitimuje soudcovské dotváření či dokonce ... vytváření práva". Nějak mi tam ale chybí debata právní maximy "hard cases make bad law". Zatím nejzajímavější vysvětlení této maximy jsem našel v článku Fredericka Schauera Do Cases Make Bad Law?, který na základě psychologického výzkumu varuje před tím, že soudci (jako kdokoli jiný) budou při tvorbě právní normy některým vlastnostem souzené kauzy přikládat nepřiměřenou důležitost a budou přeceňovat jejich četnost v populaci případů upravených tvořenou právní normou.
Souhlas s Lukášek Křístkem. A trochu nesouhlas s Michalem Bobkem, protože "zdravotně-inženýrskou" metodiku kolegia Nejvyššího soudu nelze právně povahově srovnávat se sjednocujícím stanoviskem na základě protichůdných minulých rozhodnutí). Žádná rozhodnutí zde dosud nepadla, natož protichůdná tak, aby bylo zapotřebí snad přijmout sjednocující stanovisko. Ani samotná sjednocující stanoviska správně nemají vůbec přicházet v úvahu, protože sjednocování soudního rozhodování lze provádět i jinak, nežli prostředky řízení z minulého režimu.
- jako účastník chodu reformy soukromého práva mohu jen uvést, že vhodnost odborné metodiky, resp. vhodnost určitého strukturování újmy na zdraví ve vazbě na použití zásad slušnosti při náhradě bolesti a ztížení společenského uplatnění byla pociťována.
Reálně se proto na Ministerstvu spravedlnosti uvažovalo o zapojení - na státu a jeho soudnictví nezávislých - vysokých škol, resp. lékařských fakult, nebo České lékařské komory, různých odborných lékařských společností apod. Tyto mimostátní osoby by mohly v součinnosti s právníky vytvořit strukturovanou odbornou metodiku, která by také nebyla závazná, leč by byla významná svou odbornou přesvědčivostí.
K mému údivu se však věci chopil orgán k tomu žádným zákonem nepovolaný. Totiž Nejvyšší soud, resp. jeho občanskoprávní a obchodní kolegium.
Žádný zákon totiž nedovoluje (!), aby Nejvyšší soud vydával, byť jakkoli "nezávazné", metodické návody soudcům, jak mají v určitých sporných věcech usuzovat, a znalcům ve zdravotnictví, jak mají odborně metodicky věc posuzovat! Nejvyšší soud stanovil v podstatě něco jako "znalecký standard". Choval se proto právně nepřístojně.
Metodické vedení služebně podřízených totiž bývá obsahem veřejné správy, o kterou se zde samozřejmě nejedná. Anebo je věcí výsledků výzkumu, vývoje apod. včetně výsledků činnosti určených podle zákona o znalcích a tlumočnících. Nikoli snad zákona o soudech a soudcích.
- I když lze po věcné stránce metodický návod pro soudce a znalce snad (možná) přivítat (třeba může být věcně správný, nikoli vadný), nelze se právně ani občansky smířit s tím, že soudci občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu doslova vypadli ze své ústavní soudcovské role (a zákonných mezí jejich veřejné moci) a začali si na veřejnosti (a s veřejností) hrát dílem na výzkumníky, akademiky, zdravotnické pracovníky či vůbec odborníky na lidské zdraví. Místo ctihodných soudců nyní máme "odborné metodiky" na zdravotnictví.
Je to jen formálně právní pochybení? Když věcný obsah může být (anebo ovšem nemusí být) správný?
Není to žádné "formální" pochybení v bagatelním smyslu. Dost dobře je nelze "pokrýt" ani rozšiřujícím výkladem právní normy o pravomoci kolegií vydávat následná stanoviska, protože se jedná o případy nesrovnatelné (dosud nenastalé). Tudíž vyhrazené moci zákonodárné anebo odborným postupům mimo jakýkoli výkon veřejné moci, s nimiž se soudní moc může úvahově ztotožnit (anebo je naopak odůvodněně odmítnout). Nikoli je snad sama "nezávazně" nahrazovat!
Jednoznačně se jedná o narušení ústavně stanovené dělby veřejné moci, které je objektivně způsobilé dílčím způsobem až poškodit základy právního státu.
Ad autor a Ivo Telec
Jsem přesvědčený, že postup, který zvolil NS je menším zlem a všechny jiné alternativy by byly větším. Jistě by bylo formálně správnější čekat, než se u NS shromáždí dostatečný počet dostatečně protikladných rozhodnutí a pak vydat stanovisko, jenže to by znamenalo řadu let, kdy by rozhodování soudů bylo tzv. ode zdi ke zdi, tím spíš v dané problematice, kde se obecná kriteria rozhodování hledají dost těžko. A argumentovat tím, že by možná metodiku vydal někdo jiný je pověstné čekání na Godota, pokud je mi známo, tak žádné skutečné kroky tímto směrem nebyly podniknuty a to už NOZ platí dva roky a potřeba metodiky byla zřejmá od počátku.
Jiří Sýkora
Dlouhodobě zastávám názor, že ideálním řešením bylo uvést vyhlášku do souladu s proporcionalitou (se zachováním mimořádné možností navýšení v konkrétním případě) a zajistit po slovenském vzoru i valorizaci. Tím by byla zajištěna jak důstojná úroveň odškodnění, tak i právní jistota, předvídatelnost a rovnost, ale současně i možnost individuálního posouzení věci.
Autoří nového kodexu se však ve svých teoretických představách vydali zcela jinou cestou: cestou absence jakékoli předvídatelnosti a zmatení pojmů v této oblasti. Požadavek plného odškodnění je zde naprosto iluzorní a spíše symbolický (nejde o kvantovou fyziku, ale o vyčíslení nevyčíslitelného), požadavek odškodnění podle zásad slušnosti sám o sobě povede (právě při absenci jednotné metodiky) k porušení základních právních principů. Platí totiž (nejen s poukazem na principy rovnosti, právní jistoty a předvídatelnosti práva), že stejné má být odškodňováno stejně a různé různě. Také Principy evropského deliktního práva formulují zásadu, že při stanovení náhrady škody (včetně náhrady škody osobám s blízkým vztahem k zemřelému nebo k vážně zraněnému poškozenému) by měly být pro objektivně podobné újmy přiznávány srovnatelné částky (čl. 10:301.3. in fine PETL). Ostatně i § 13 NOZ vyžaduje, aby každý, kdo se domáhá právní ochrany, mohl důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
Důvodová zpráva k § 2951 až 2971 NOZ uvádí, že pociťují-li někteří představitelé soudní moci potřebu tabulek, vzorců nebo klíčů speciálně pro tyto účely, nic nebrání tomu, aby se soudní praxe sama shodla na zásadách, podle nichž bude postupováno.
Tak se i stalo, když na metodice participovalo široké spektrum profesí (mohu mít v tomto směru - i na základě kuloárních informací, které mám - snad jen připomínku k vhodnosti přítomnosti zástupců pojišťoven v pracovní skupině, buďme v tomto směru rádi za těch aspoň 10 milionů).
K metodice samotné mám také jisté výhrady, ale je to jediný možný prostředek, jak aktuálně napravit selhání tvůrců nového kodexu. Žádné komparační tabulky evidující dlouhodobě tisíce judikátů jako v Německu zde nemáme a dlouhou dobu mít ani nebudeme. Metodika sleduje plně legitimní cíle (viz výše) a nikdo neříká, že je to nějaký pramen práva ve formálním slova smyslu.
Michal Ryška
ad Jiří Sýkora a Michal Ryška:
Asi jsme si nerozuměli.
Obecně nenám nic proti strukturovaným metodikám. (Ostatně sám jsem se před pár lety pokusil strukturovat nemajetkovou újmu.)
Zda je metodika NS správné, nebo nikoli, je věcí event. dalšího posuzování, např., na co nepamatuje, pokud se tak stalo, apod. Může být, že je zásadně správná.
Proč nebyly kroky ministerstva dotaženy do konce, nevím.
Problém, na který poukazuji, spočívá v proporcionalitě a má ústavní rozměr (nejde vůbec o NOZ!).
Tedy:
- nastal stav takové krajní nouze či podobný stav, že soudci NS museli aktivisticky vybočit z jim stanovených mezí zákona o soudech a soudcích a přijmout roli podobnou roli zákonodárné nebo mimoprávní znalecké?
Pokud tento stav, kdy ústavní dělba veřejné moci musí ustoupit jiné hodnotě, nastal a zároveň zde bylo nebezpečí z prodlení, pak bychom mohli proporčně říci, že aktivistický postup soudců byl po právu.
Ze samotné metodiky ovšem nevyplývá, že by takový stav nastal a že by se NS musel ujmout role, která má ústavně nepřísluší. Jistá kritika části NOZ, která vyplývá z preambule metodiky, ještě sama o sobě neříká, že nastal stav podobný krajní nouzi v ústavním smyslu.
V tom spočívá jádro, na které jsem chtěl poukázat.
Ostatní je "podružné". Osobně vnímám spíše kladný přínos metodiky.
Nastal však stav, kdy selhaly například znalecké sbory podle zákona o znalcích a tlumočnících, kdy selhaly lékařské společnosti i pojišťovny?
Jestliže se na přípravě metodiky NS podílela např. Společnost medicínského práva, proč ona sama nepřijala tento znalecký standard?
Byl soudcovský aktivismus za hranou zákona o soudech a soudcích skutečně nutný? Nestačilo jen probudit odborníky k aktivitě?
To vše jsou otázky zcela mimo NOZ.
Ohledně ústavnosti se necítím moc silný v kranflecích, takže nanesu spíš řečnickou otázku. Je z ústavněprávního hlediska horší současný stav s metodikou od NS, nebo stav bez této metodiky, kdy se zjevně nikdo jiný k vydání něčeho podobného nechystá, což by vedlo k x letům právní nejistoty? A ještě další otázka - pokud pominu možnost, že by zákonodárce přojal nějakou novelu NOZ, která by alespoň část problému vyřešila, tak kdo jiný by byl ústavně povolán to vyřešit? Kdyby tu metodiku vymyslela třeba nějaká VŠ, tak by to sice nebylo neústavní, ale určitě ne v rámci ústavní kompetence. Jiří Sýkora
Dovolím si podívat se na situaci ryze prakticky. Několik let jsem se podílel na řízení retailového úvěrového rizika banky, což je činnost velmi podobná pojistné matematice.
Představte si, že jste pojistný matematik, máte přesně spočítaný model, jak rizikové je Vaše portfolio třeba povinného ručení, načež Vám přijde právník a řekne "od 1.1.2014 je tu nová právní úprava a nikdo neví, kolik budeme vyplácet na náhradách škody; dozvíme se to za 5 let, až se stabilizuje judikatura." Jak má pojišťovna za takové situace obezřetně podnikat? Jak jsem psal v minulém postu, "výkop" ze strany NS minimálně znamená, že NS svůj názor řekl, ale také že se ostatní mají vůči čemu vymezit.
Ad Ivo Telec: opravdu si myslíte, že by tuto metodiku měly sepisovat pojišťovny nebo lékařské společnosti? Metodika sepsaná jedněmi nebo druhými by v jakémkoli soudním sporu byla napadena, protože je přece evidentní, že jedni i druzí mají zájem na tom, aby ocenění bylo spíše nižší.
Ohledně znalců mi to také nesedí. Přiznám se, že nejsem přítelem dnešního širokého pojetí činnosti znalců. Znalec by měl říkat co se stalo, ne jak to ohodnotit. Stejně jako považuji za nepřijatelné, pokud se znalec vyjadřuje v posudku k tomu, zda šlo či nešlo o nutnou obranu, stejně tak mi přijde, že znalec by měl říci k jakému zdravotnímu poškození došlo, ale jeho ocenění penězi by měl provést soud.
Pro věcnost diskuse k tomu, co Nejvyšší soud skutečně učinil, připomínám, že podle protokolu o jednání občanskoprávního kolegia ze dne 12. 3. 2014 byl materiál nazvaný zpracovateli Metodika Nejvyššího soudu k odškodňování nemajetkové újmy při ublížení na zdraví (bolesti a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 občanského zákoníku kolegiem vzat na vědomí. Občanskoprávní a obchodní kolegium tak nijak institucionálně nevybočilo z rámce zákonem stanovených prostředků sjednocování soudní praxe. Vývoj soudní praxe bude Nejvyšší soud sjednocovat až prostřednictvím své rozhodovací činnosti a popřípadě zpracováním stanovisek ke sporným výkladovým problémům na základě pravomocných rozhodnutí soudů. V podrobnostech lze k důvodům zpracování materiálu a jeho povahy odkázat na vysvětlení podané zejména v jeho preambuli.
Ad profesor Telec:
Celkem by mě zajímalo, co tedy měli autoři nového kodexu na mysli v té důvodové zprávě, kterou jsem citoval v prvním komentáři. Pro pořádek zopakuji, nyní s doslovnou citací: "Pociťují-li někteří představitelé soudní moci potřebu tabulek, vzorců nebo klíčů speciálně pro tyto účely, nic nebrání tomu, aby se soudní praxe sama shodla na zásadách, podle nichž bude postupováno."
Co se nyní stalo jinak, že by to neodpovídalo výslovně deklarovanému úmyslu zákonodárce? Jak chcete vysvětlit paní Novákové z Ostravy, že ve srovnatelné věci dostala jen čtvrtinu toho, co vysoudila paní Dvořáková v Brně? A jak chcete vysvětlit ostatním poškozeným (škůdcům, pojišťovnám, advokátům...), že k takovým disproporcím by při absenci jednotné metodiky pravidelně docházelo třeba 5-10 let, než by se judikatura nějakým způsobem vyprofilovala a stabilizovala?
Osobně chápu všechny ty hodnoty, které jsem uvedl v prvním komentáři, za hodné právní ochrany, o kterou v důsledku činnosti tvůrců nového kodexu přišly. Důvody, pro které byla metodika nezbytná, jsou popsány i v preambuli - viz zde:
http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/1bb567a46d26daa4c1257cba003b23cd/$FILE/A%20-%20Preambule.pdf
Osobně jsem byl přítomen tomu, kterak na různých veřejných fórech někteří z tvůrců NOZ označili (po upozornění na problémy, které uzákonění jejich teoretických představ do praxe vnese) činnost směřující k přijetí metodiky za chvályhodnou a dokonce tvůrcům poděkovali:)
Jak jsem již uvedl, metodiku samotnou považuji za naprosto legitimní záležitost, nejedná se o žádný závazný a formální pramen práva, ale o mimořádně užitečnou pomůcku.
Michal Ryška
ad František Ištvánek
Na internetových stránkách NS JUDr. Fiala sdělil:
"V Úvodníku webových stránek NS je umístěn speciální odkaz: Metodika k § 2958 o. z.. Tento odkaz obsahuje kompletní materiál, který vznikl ve spolupráci Nejvyššího soudu se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí. Dne 12. 3. 2014 Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu doporučilo ostatním soudům, aby Metodiku k § 2958 o. z. využívaly při rozhodování ve sporech o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z., a aby v rozhodnutích zdůvodnily svůj postup podle pravidel v ní nastavených."
NS ex ante doporučuje soudům, jak mají soudit. Přičemž dle mého názoru metodika neprošla veřejnou diskusí.
NS činí metodiku fakticky závaznou.
Lukáš Křístek
ad Michal Ryška
1. je chvályhodné, že někdo zpracuje metodiku, prostě je chvályhodné, že někdo činí "něco navíc"
2. není chválihodné, že autoři nedali metodiku k veřejné diskusi
3. není chválihodné, že NS požaduje po ostatních soudech, aby se jí řídili (neproběhla diskuse)
Příklad - Cena života je dle metodiky 10 mil. Kč - k tomu autoři dospěli tak, že vzali průměrnou měsíční mzdu v ČR (25 000 Kč) a vynásobili konstantou 400; protože se jedná o měsíční mzdu, musíme konstantu vydělit 12, získáme 33,3 let. Proč se násobí měsíční mzda právě 1/3 století? Nevím.
Bude se konstanta 400 upravovat s prodlužující se délkou života? Nevím.
V metodice mi například chybí analýza, jak se s problémem vypořádali v Německu, Rakousku, Polsku, Slovensku. Odpovídá našich 10 mil. Kč částkám v okolních zemích? Nevím.
Má takový materiál podléhat diskusi, nebo zavedeme ex ante presumpci správnosti materiálu?
Existuje pak zásada volného hodnocení důkazu? Srovnej doporučení JUDr. Fialy z 14. 4. 2014 na internetových stránkách NS
Lukáš Křístek
Ad Lukáš Křístek:
Nejde o to, že někdo udělal "něco navíc". Zásadní je ale to, že to "něco navíc" má (už se opakuju, ale Vy to stále tak nějak vytrvale přehlížíte) přispět k zajištění základních principů, na kterých je deliktní (a konec konců i ústavní) právo vystavěno a které tvůrci NOZ zcela paralyzovali.
Nedělejte z metodiky něco formálně závazného, stejně tak diskuse o ní bude nadále probíhat - viz citace ze stránek NS (doporučuji k povšimnutí i to, že je logicky - oproti iluzorní dikci NOZ - akcentováno odškodnění podle zásady slušnosti, tj. proporcionalita):
"Metodika Nejvyššího soudu nemá a nemůže mít závazný charakter, je však pomůckou k naplnění zásady slušnosti ve smyslu § 2958 o. z., proto Nejvyšší soud doporučuje soudům, aby ji při rozhodování ve sporech o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z. využívaly a aby v rozhodnutích zdůvodnily svůj postup podle pravidel v ní nastavených. Text Metodiky je od 14. 4. 2014 k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz). Nejvyšší soud vyzývá soudce ke studiu Metodiky, k účasti na školících akcích a žádá o sdělování zkušeností s praktickým využitím Metodiky, aby mohla být případně doplňována či zpřesňována."
Je určitě lepší, že metodika byla transparentně zveřejněna a dána k další diskusi, než to, aby byla aplikována nějak netransparentně.
Nikdo ani nechce přenášet odpovědnost ze soudců na znalce. Přikládám za tím účelem i odkaz na rozhovor s JUDr. Vojtkem:
http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-petrem-vojtkem-z-nejvyssiho-soudu-o-odskodneni-za-urazy-119-/domaci.aspx?c=A140416_153519_domaci_hv
Z něj pro ty účely zdůrazňuji následující:
"Individuální okolnosti každého případu posoudí soud, který vyjde z odborného podkladu vytvořeného podle metodiky. Pokud se mu bude zdát, že v nějaké oblasti má být procento jiné, tak má prostor pro zvážení, zda výsledná suma je adekvátní. Vše musí samozřejmě řádně odůvodnit."
Závěrem si dovolím Vám položit jeden konkrétní dotaz a jsem zvědav na konkrétní odpověď: Existuje podle Vás jiná cesta, jak z té šlamastyky, kterou v tomto směru nový kodex přinesl, aktuálně efektivně ven?
Michal Ryška
ad František Ištvánek:
Vážený pane předsedo kolegia,
děkuji za Vaši veřejnou informaci, která není z úředního webu NS známa, o tom, že Občanskoprávní a obchodní kolegium NS vzalo metodiku jen na vědomí. Možná by stálo zato, zveřejnit i protokol o zasedání kolegia nebo jeho část.
Vzetí něčeho na vědomí (jako informaci) není samozřejmě totéž, co doporučení něčeho někomu (soudcům a znalcům).
Oproti tomu ale stojí (zde Křístkem shora cit.) veřejné tvrzení místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy o "doporučení", což je více nežli pouhé vzetí na vědomí.
Sám NS metodiku uvádí na úředním webu jako "Metodiku Nejvyššího soudu", jejímž obsahem je "doporučení". Vámi uváděný protokol o zasedání kolegia ale má obsahovat jen vzetí něčeho na vědomí. Úřední označení metodiky jako "Metodiky Nejvyššího soudu" lze ale objektivně vnímat jako "něco více" nežli pouhé vzetí nějaké informace na vědomí tímto soudem. Spíše už jako doporučení, a to i s ohledem na obsah, což by ale bylo protiprávní.
Jelikož Nejvyšší soud je mimořádně významný orgán veřejné moci, nezbývá nežli vést veřejnou debatu o jeho činnosti i oprávněnosti činnosti.
Samotný věcný obsah "doporučení" a jeho správnost či nesprávnost je něčím jiným (a třeba také diskusním). Škoda, že se k obsahu předem nevedla veřejná diskuse a nebyl předem zveřejněn ani návrh "Metodiky Nejvyššího soudu".
Zůstává otevřenou otázkou, pokud se nejedná o doporučení NS (což zákon zakazuje), tak o čí doporučení soudcům a znalcům se vlastně jedná?
Ad LK
Proč se pro výpočet ceny lidského života vzalo zrovna 33 let?
To platí jen pro křesťany, pro muslimy se bude počítat 63 let. To dá rozum.
Ad Michal Ryška:
Že vznikla iniciativně "nezávazná" metodika je v pořádku.
Že se na vzniku (kdyby pouze inicioval, bylo by to v pořádku)nikoli inciaci) podílel NS není v pořádku.
Metodika mohla být zveřejněna někde na internetu, a měla být diskuse. Pokud je kvalitní, mohla se prosadit i bez doporučení NS.
Problémem je právě angažovanost NS. Problém je dvojího druhu.
Soudci NS spoluvytvářeli pravidlo podle kterého budou soudit.
Soudci NS během tvorby metodiky k ní mohli získat citový vztah. Z toho může být při jejich rozhodování podle metodiky dovozena podjatost.
Lukáš Křístek
Jako člen Společnosti medicínského práva ČLS JEP, který po celou dobu (více než jeden rok) sledoval tvorbu této metodiky, bych si dovolil pár poznámek.
Metodika nevznikla na půdě Nejvyššího soudu. Tuto aktivitu iniciovala předsedkyně Společnosti medicínského práva MUDr. Mgr. Jolana Těšinová a celou dobu táhla její tvorbu. Silou své osobnosti se jí podařilo přizvat řadu odborníků a zástupců různých stakeholderů, kteří vedli řadu diskusí za účelem precizace metodiky.
Vzpomínám si na jednání na děkanátu 1. LF UK někdy loni v létě. Byli tam zástupci právní akademie vč. tvůrců NOZ, soudní znalci v medicínských oborech, zástupci nejen Nejvyššího soudu, ale také řady nižších soudů, zástupci MZ a MPSV, předseda České advokátní komory, zástupci pojišťoven, … Veřejných debat však byla celá řada.
Cílem této aktivity bylo připravit zcela konkrétní nástroj pro výpočet odškodnění újmy na zdraví, postavený na racionálních, přesvědčivých argumentech. Tvůrcům šlo o to takto pomoci, a to v podstatě všem:
- soudcům, jak mají vyložit „zásady slušnosti“,
- poškozeným i škůdcům (a jejich právním zástupcům), aby spíše přistoupili k rychlejšímu, snadnějšímu a levnějšímu mimosoudnímu vyrovnání, resp. aby věděli, kdy se jim vyplatí soudit se,
- pojišťovnám, aby se chovali racionálně,
- poskytovatelům zdravotních služeb, aby jim pojišťovny nenapařili ohromné pojistné z obav o nepředvídatelné výše soudem přiznávaných odškodnění.
Tuto aktivitu včetně zapojení a deklarace podpory ze strany Nejvyššího soudu považuji za snahu o právní jistotu tváří v tvář naprosto nejasnému termínu „podle zásad slušnosti“ nahrazujícímu „matematicky přesnou“ vyhlášku č. 440/2001 Sb. Předvídatelnost soudního rozhodování je významná hodnota.
ad Radek Policar:
Děkuji za upřesnění historie.
Proč se tedy jedná o "Metodiku Nejvyššího soudu", jak se úředně jmenuje, a nikoli o metodiku Společnosti medicínského práva při České lékařské společnosti J. E. Purkyně?
Ad Ivo Telec:
Vážený pane profesore, upřímně, nevím. Já jsem jej dosud vnímal jako konsensuální pohled řady lidí, oborů, stakeholderů s tím, že si jej Nejvyšší soud "osvojil" (omlouvám se za použití terminologie moci zákonodárné, byť, myslím, výstižné), jistě mj. i vzhledem k tomu, že kompletní obsazení senátu 25 Cdo se celého procesu účastnilo a s výsledkem se ztotožňuje.
ad J. Sýkora, J. Slanina (a částečně i soudce M. Ryška):
Jak by postupoval právník (soudce, advokát, pojistný, nemocniční nebo dopravní právník aj.) od 1. 1. 2014 nebýt dubnové „Metodiky Nejvyššího soudu“? Takto:
Vyšel by z toho, že výklad a použití zásad slušnosti podle NOZ je otázkou právní, nikoli znaleckou. Nejde o skutkový stav, k němuž by se znalec vyjadřoval, ač to na skutkový stav (např. zjištěnou zlomeninu nohy) navazuje. I u právních otázek se ovšem někdy neobejdeme bez odborného (technického, uměleckého, zdravotního) mimoprávního posouzení některých pochyb o dílčích podkladech. Závěr je ale vždy právní (viz i procesní význam právní otázky pro dovolání). Objektivní zásady slušnosti si můžeme do jisté míry zjednodušit na přiměřenost, což je opět právní pojem (nikoli znalecký).
Dále konkrétně:
- Použil by celosvětově uznávanou Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví, přijatou Světovou zdravotnickou organizací, u nás zveřejněnou podle sděl. ČSÚ č. 431/2009 Sb., ve znění sděl. č. 97/2013 Sb. Tedy nic, co by snad bylo nového od 1. 1. 2014. V případě odborných pochyb by vycházel z odborného vyjádření lékaře, popř. ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví
- Dále by využil odborné vyjádření, popř. znalecký posudek ekonoma a statistika, pokud jde o příslušné koeficienty, úřední zdravotní statistiky a vůbec údaje zdravotně-ekonomického rázu („ekonomizace zdraví a bolesti“ v našem populačním prostředí). Máme také státní Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR a právo na informace o veřejném sektoru.
- Nakonec by přišla na řadu celková úvaha o právnosti, resp. slušnosti se zřetelem na konkrétní okolnosti případu
Tedy, fakticky by se metodicky postupovalo v jednotlivém případě. Použitá zdravotně-ekonomická měřící metoda by přitom měla mít všeobecnou uplatnitelnost v naší populaci. Právní doladění okolností případu lze provést přes zásady slušnosti, např. uvážení zavrženíhodného způsobu útoku na psychické zdraví postiženého aj. okolností. Tento postup by byl těžko zpochybnitelný (leč odbornými argumenty).
Vycházím samozřejmě z předpokladu, že znalci apod. jsou nezávislí a nepodjatí odborníci, jak zákon káže. (Jinak bychom to museli skutkově vyvrátit.) Také vycházím z předpokladu, že odborník je skutečným odborníkem ve své profesi, tedy, že ví.
Bylo by to nákladnější o zdravotně-ekonomické vyjádření, popř. znalecký posudek, ale bylo by to čisté z hlediska zákona o soudech a soudcích a postavení NS.
Z prvního odborně podloženého pravomocného případu by se stal leading case pro všechny srovnatelné případy jeho úředním zařazením do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané NS. Nemusí vůbec jít o rozsudek NS, stačí nižší soud. Dokonce i obvodní soud tam kdysi byl. Teprve až tehdy a zde by nastoupila pravomoc Nejvyššího soudu (výběrem a zařazením rozhodnutí do úřední sbírky).
Judikaturou NS, pokud jde o jeho vlastní rozhodnutí, je totiž to, co je vydáno v této sbírce, viz též o. s. ř. a povinné poučování soudů o obsahu této sbírky.
Pakliže by odborné vyjádření, popř. znalecký posudek byly odborně přesvědčivé, mám zato, že i protistrana by za běžných okolností přistoupila na mimosoudní narovnání, soudní smír, popř. nechala spor před soudem hladce doběhnout.
Potřeboval bych k tomu „Metodiku Nejvyššího soudu“? Ne, nepotřeboval.
P.S. ad M. Ryška: Důvodová zpráva vládního návrhu NOZ, která hovoří o možných soudcovských tabulkách apod., je zbytečně upovídaná, potažmo nesprávná, ledaže by měla na mysli „tabulky“ na základě stanoviska NS ex post podle zákona o soudech a soudcích. Docela mě udivilo, že soudci NS vzali tuto „vládní radu“ vážně. Vázáni jí nijak nebyli.
Ad Radek Policar:
Děkuji za odpověď.
Otázkou je, zda je dobře, nebo špatně, že "kompletní obsazení senátu 25 Cdo se celého procesu účastnilo a s výsledkem se ztotožňuje."
Přijdu-li totiž jako okresní nebo krajský soudce či advokát nebo znalec s jiným výsledkem (jinak změřeným), budu muset potencionálně nebo v dovolání skutečně přesvědčit "kompletní obsazení senátu 25 Cdo", neboť to se ztotožnilo s odlišnou měřící odbornou metodikou.
Podle mě to je z hlediska soudnictví špatně, velmi špatně. A o tom celém je tato veřejná debata o soudnictví, pravomoci a vlivu (i neformálním) Nejvyššího soudu.
Jen se pozastavuji nad titulkem příspěvku - uveřejněním Metodiky přece NS nerezignoval do budoucna na svoji roli tvůrce a sjednocovatele judikatury, nýbrž pouze dal najevo, kudy se budou ubírat jeho úvahy na dané téma při vlastní rozhodovací činnosti. Ostatně obdobná "zamyšlení" soudců NS nad novou právní úpravou jsou čitelná daleko před nastolením příslušných otázek v dovolacím řízení z odborné literatury. Přitom proti takovéto publikační činnosti snad nikoho nenapadne nic namítat. Samozřejmě konečné stanovisko podá až judikatura, která se nepochybně bude muset vypořádat i s věcnou polemikou, jež na adresu metodiky do té doby dozajista zazní. Smysl metodiky chápu tak, že má zabránit, aby se soudní praxe ocitla v počátcích aplikace NOZ v naprostém vzduchoprázdnu a bez jakýchkoliv vodítek. Výkonnou moc přitom NS neobchází už proto, že s její ingerencí do dané problematiky zákonodárce vůbec nepočítá. Naopak užitím vágního pojmu "zásady slušnosti", jako kritéria pro stanovení náhrady podle § 2958 nového občanského zákoníku, vytváří široký prostor pro konkretizaci tohoto pojmu mocí soudní, na jejímž "vrcholu" stojí právě NS. Kdo jiný by pak měl otevřít transparentní diskuzi k dotčené problematice(jíž metodika v žádném případě neuzavírá, nýbrž naopak zahajuje)?
T. P.
Domnívám se, že moc soudní by měla rozhodovat pouze ex post a o konkrétních případech. Z tohoto pohledu je již institut sjednocujících stanovisek NS narušením principu dělby moci, protože moc soudní zde vykonává funkci, která jí z povahy věci nepřísluší. Řekl bych, že jde spíše o relikt z dob, kdy dělba moci nebyla uznávána. Místo toho, aby tato praxe byla odbourávána, jde tímto "doporučením" NS ještě mnohem dál. NS vlastně říká, že hloupý zákonodárce přijal vágní zákon a proto moudrý NS zastoupí jeho roli a vytvoří si úpravu správnou.
ad Šimon Klein:
Přesně jste to vystihl!
Škoda, že to soudci Nejvyššího soudu sami neuměli právně vystihnout a pustili se do veřejné lapálie s ilegálním "Metodickým pokynem Nejvyššího soudu", jak jej sami veřejně nazvali na úředním webu, což je v právním státu a při dělbě veřejné moci naprosto absurdní a právně neodborný počin.
Asi již nemá smysl o tom hovořit, jen bude zapotřebí trvale veřejně připomínat, že Nejvyšší soud na svém úředním webu učinil něco, k čemu nebyl a není oprávněn, a to až do doby, kdy Nejvyšší soud sám od sebe učiní nápravu.
Zdá se, že soudci nebo justiční funkcionáři "někde udělali chybu".
Soudce Nejvyššího soudu Pavel Vrcha na veřejných internetových stránkách označených "Pavel Vrcha, soudce NS ČR", jinak veřejný právně politický kritik NOZ, napsal k "Metodice Nejvyššího soudu":
http://vrcha.webnode.cz/news/dalsi-selhani-noz/
V podstatě se tím potvrzuje teze, že Nejvyšší soud právně politicky seznal, že NOZ "opět selhal", a tak nám (veřejnosti, lidem) jej "domaloval" či fakticky svou autoritou "novelizoval" sám, navíc bez ohledu na moc zákonodárnou a výkonnou.
Tedy i za cenu vyvolání pochyb na veřejnosti o zákonnosti své činnosti a o výkonu své pravomoci. Tedy i za cenu možného sebepoškození obrazu Nejvyššího soudu na veřejnosti včetně veřejnosti právnické.
Proč se soudce Pavel Vrcha nezabýval tím, že NS není oprávněn vydat žádnou "Metodika Nejvyššího soudu" ani přijmout nějakou cizí "kolektivní" metodiku za svou jako "Metodika Nejvyššího soudu", není známo.
Proč soudce Pavel Vrcha na svém soudcovském - zákonodárně politicky aktivistickém - webu určeném veřejnosti nerozptýlil pochyby o rozporu mezi protokolem o zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia o pouhém "vzetí metodiky na vědomí" (viz veřejné tvrzení předsedy kolegia Františka Ištvánka) a veřejným tvrzením místopředsedy NS Romana Fialy o "přijetí doporučení kolegia", není také známo.
- Právní život bez "Metodiky Nejvyššího soudu" a možný legální postup NS od 1. 1. 2014 jsem se pokusil právně nastínit zde 30. 4. 2014, 22:49.
O ústavní stav krajní nouze, kdyby bylo ve jménu vyššího veřejného blaha nezbytné porušit zákon o soudech a soudcích a porušit dělbu veřejné moci, se zjevně nejednalo a nejedná ani dnes.
Také nemůže jít o pouhé vyvolání veřejné diskuse o výkladu a použití zákona Nejvyšším soudem, protože k tomu jsou tomuto soudu dovoleny (!) zcela jiné nástroje podle zákona o soudech a soudcích.
Navíc, na vyvolání této diskuse bylo času 12 let.
Opravuji sám sebe, 2. 5. 2014, 12:08:
Nesprávně jsem napsal "Metodický pokyn NS", správně má být "Metodika NS".
Nejde o "pokyn", ale o "doporučení", tedy o "radu" nebo "návod" soudcům a znalcům.
Hodlá Nejvyšší soud vydávat i další podobné metodiky souzení?
Kodex odkazuje na zásadu slušnosti i na mnoha jiných místech. Další zákony také.
Jsem začínající koncipient a někdy máme u nás v kanceláři problém si to vyložit.
Děkuji
AK
Ještě doplnění.
Zajímal by mě názor předsedkyně Nejvyššího soudu a členky občanskoprávního a obchodního kolegia JUDr. Ivy Brožové na celou věc.
AK
Ivo Telec:
Zajímalo by mě, jak by soud v konkrétním případě dospěl k nějaké konkrétní částce. Vy píšete (30.04.14 22:49) o použití MKF, o "příslušných koeficientech" a o "právním doladění". Nějak z toho ale neplyne, jak konkrétně by dospěl ke konkrétní částce. Mohl byste to nějak rozvinout?
Dále, píšete, že rozhodnutí v určitém případě by se zařazením do Sbírky stalo leading case, tudíž by bylo použitelné v dalších podobných případech. Máte představu, jak dlouho by trvalo, než by byla pokryta alespoň většina všech myslitelných újem na zdraví a životních situací? (Předpokládám přitom, že by zřejmě při NS vzniklo zvláštní oddělení evidence judikatury, které by shromažďovalo úplně všechna prvostupňová rozhodnutí ve věcech újmy na zdraví, škatulkovalo je podle různých úrazů a postižení a navrhovalo vždy jedno určitého druhu k publikaci - možná by byla potřeba i zvláštní metodika - za pár let už by se účastník řízení mohl spolehnout na naplnění § 13 o. z.).
VL
Metodika, nemetodika, soudce jí vázán není, takže je to takový shora diktovaný pokus ovlivnit rozhodování dole. Soudci nejsou ovce. Když některý z nich přijde s dobře odůvodněným rozhodnutím, uspěje i proti metodice. Ono třeba u té bolesti - opět body za akutní bolest bez zohlednění doby trvání bolesti. Nad tím se moc nepřemýšlelo. Jinak prejudikaturu tu máme - vznikala sice na bázi vyhlášky, ale je to věc, která se musí zohlednit. Jen mne zaráží, že najednou NS doporučuje skokově zvýšit hodnotu bodu více než dvojnásobně. Přitom tu do konce loňského roku vůbec nesignalizoval, že by přiznávané částky bolestného byly neúměrně nízké. Takže kdy vlastně NS selhal?
Jan Smutný
Ad VL:
- jako advokát to neumím více mimoprávně rozvinout, protože nejsem odborníkem na měření zdraví a ekonomizace následků zdravotních újem a ekonomizace ztrát lepší budoucnosti. Ani nejsem zdravotnickým statistikem. Od toho jsou zdravotničtí ekonomové, popř. i statistici. Proto bych s nimi jako advokát (nebo soudce) spolupracoval. Možná bychom věcně dospěli ke srovnatelnému metodickému závěru jako "Metodika Nejvyššího soudu", možná bychom se věcně lišili. Nevím ani, proč "Metodika Nejvyššího soudu" např. používá upravenou verzi mezinárodní klasifikace (MKF), nikoli tuto verzi pravou (úřední dle WHO). Možná to je dáno nějakou odlišností české populace (v čem spočívá?), možná snad nějakou "libůstkou" někoho či něčeho anebo jiným veřejně neznámým věcným (odborným) důvodem, známým soudcům Nejvyššího soudu. To vše jsou ale otázky pro zdravotnické odborníky, nikoli pro advokáty (nebo soudce) či nikoli pouze pro advokáty (nebo soudce), kteří si sami někdy nevystačí ani s pojmem nemovitosti. I zde se v některých, atypických, nemovitostních případech musíme poradit s technikem.
- pokrývat všechny možné druhy újem a jejich následků samozřejmě není možné v jednotlivém případě. Jednalo by se "jen" o obecný způsob (metodu, techniku) ekonomizace újmy; např. odvozením od průměrné nominální mzdy, jak říká "Metodika Nejvyššího soudu", anebo naopak od jiného hlediska. To není otázka jen právní, ale i mimoprávní odborná (znalecká). S tím souvisí i koeficienty jakožto nástroje vyjádření ekonomizace změn životní nebo profesní dráhy postiženého apod. Kupř. tzv. úřední cenu nemovitostí také nezná advokát (nebo soudce), nýbrž ji zjistí znalec dle metodiky podle vyhl. Přesto všechno má u zdraví "konečné slovo" právník (soudce apod.), jelikož se jedná o obsah zásad slušnosti jakožto objektivního právního pojmu. Kombinace životní zkušenosti, praxe, soudcovské moudrosti a odbornosti neprávníků je možná (a žádoucí). Setkal jsem se s ní v jiných případech "měření neměřitelného" jako jsou různé nemajetkové újmy, třeba na odborné pověsti (mimo ušlý zisk samozřejmě). Nevidím proto důvod, proč bychom to nedokázali i u zdraví (navíc i s pomocí zahraničního srovnání znalcem, pokud jde o srovnatelné společenské prostředí).
ad VL, dokončení:
- evidence každé nové (snad kromě zcela bagatelní) judikatury podle NOZ existuje či má existovat i ve spolupráci s NS, protože soudci mají předávat svá i nepravomocná rozhodnutí jednomu soukromému podnikateli s nimi (informační business). Bližší údaje a důvody vědí funkcionáři (vedení) NS. Údajně to ale není či nemá být veřejné. Škoda! NSS rozhodl, že i pro nepravomocná rozhodnutí platí právo na informace. Pokud soudci budou "soukromě" předávat "soukromému" podnikateli nová "veřejnoprávní" rozhodnutí bez jejich zveřejnění, nezbude, než se jich dopátrávat přes výkon veřejného subjektivního práva na informace o veřejném sektoru. Proč to má být či je zrovna takto, a ne jinak, vědí funkcionáři (vedení) NS. - Podle mě by to mělo být jinak ...
- nicméně z této evidence lze zjistit, jak se rozhoduje. Pokud snad rozporně (odborně vadně z hlediska ekonomizace zdraví), pak prvořadě nastupuje úřední výběr vůdčího rozhodnutí, popř. až sjednocovací stanovisko NS v rámci jeho pravomoci. Toho všeho by bylo možné dosáhnout poměrně brzy. V podstatě bezprostředně hned po právní moci rozhodnutí o vůdčím případu, popř. hned po přijetí odlišných rozhodnutí, pokud by k tomu snad došlo. Jen opakuji, že samotný pravomocný leading case (Sb. soud. roz. a stan.) nemusí být na úrovni NS, ale třeba okresu, pakliže bude skutečně podložený, a to i odborně mimoprávně. Žádné dlouhé čekání by tak ani nemuselo nenastat (to mi připomání spíše "strašení" lidí). (Týká se to ostatně i jakýchkoli rozhodnutí podle NOZ. Není třeba čekat na ustálení rozhodovací praxe, jestliže se použije postup podle zákona o soudech a soudcích, tedy připomínkovaný výběr pro Sb. soud. rozh. a stan. Řekněme, i v poměrně krátké době můžeme mít leading cases pro více případů. To není planý optimismus, ale úřední práce s úřední sbírkou na úrovni NS podle zákona o soudech a soudcích. I leading case lze samozřejmě překonat. Argumentace překonávání vyplývá např. z nálezu ÚS ve věci tzv. slovenských důchodů. Ale to už jsou zcela jiné situace.
Nový OZ podle mě zvolil extrémně nešťastné řešení. Protože společenské náklady na to, že za 15 let bychom tu měli judikaturu NS, by zcela nespravedlivě nesli účastníci, kteří by se těch 15 let soudili v nejistotě a celé by to financovali. Proto ve stavu téměř krajní nouze vznikla Metodika.
Ta je pouze doporučující, takže kterýkoliv právník může v konkrétním případě její použitelnost vyvrátit, když vyargumentuje použitelnost některé z mnoha jiných, stejně kvalitních metodik. Pokud vzniknou. Zatím jsem nezaregistroval, že by byla zveřejněna nějaká alternativa. Přičemž času jsme měli všichni stejně.
A důvodem bude zřejmě to, že Metodika vznikla jako názorová shoda, za přibrání co nejširší odborné veřejnosti, což považuji za velice moudré. (Jak se dříve říkalo: Všechny složky se angažovaly!)
V průvodních článcích zveřejněných k Metodice se dále zdůrazňuje, že cílem bylo napsat něco, s čím by se společnost jako taková byla ochotná většinově ztotožnit.
Když to tak nebude, tak se od Metodiky upustí. Třeba někdo opravdu vymyslí něco diametrálně jiného a lepšího.
Pokud jde o formu, tj.kabát, který Metodika dostala, tak formálně souhlasím s panem dr.Telcem, že zákonný podklad chyběl. (Slovy ústavních nálezů: NS vykročil z mantinelů!) Ovšem, podle mě, s naprosto nulovou společenskou nebezpečností. Nutnost postavit se na odpor proti odstraňování demokratického řádu (Čl. 23 Listiny), jak téměř vyzněly některé příspěvky zde, bych neviděl.
Navíc to vypadá, že formálně kolegium NS jen vzalo Metodiku -s tichým povděkem- na vědomí?
Miroslav Skala
Vyjdu z předpokladu, že autor se domnívá, že ČR je demokratický, tedy i právní stát. Již z titulku článku musí být tedy zřejmé, že autor nechápe základní principy.
Za prvé slovo judikatura je v češtině chápáno, zdá se, jaksi nepřesně. Vypadá to, že autor jej chápe I jako projev sice moci soudní, ne vždy však jako patřičný. V našem případě prý moc soudní obchází moci zákonodárnou a výkonnou, tedy omezuje jejich vliv. Toto není vůbec pravda, neobchází ani jednu z nich. Pojem judikatura se dá myslím chápat jako nějaký souhr judikátů. Judikát zase není nic jiného než projev soudu. Žádný výrok nebo projev soudu nemůže být obcházení moci zákonodárné nebo moci výkonné, neboť povinností a právem moci soudní je ochrana práv a k tomu jí právě slouží její projevy. Judikát může být dobrý nebo špatný, s obcházením to však nemá nic společného. Moc moci soudní spočívá v tom, že jen ona vykládá význam zákonů. Další dvě moci ve státě se nějak projevují, projevy se však nenazývají judikát.
Autor dále píše, že konkrétní postup (pro uvádění) §2958 (do praxe) nechává moc zákonodárná na moci výkonné či soudní. Tedy za druhé, má-li autor na mysli, že moc výkonná má moc upravit nebo stanovit konkrétní postup pro uvádění §2958 do praxe, mýlí se. V demokratické a právní společnosti moc výkonná (kromě války, přírodní katastrofy,atp.) žádnou takovou moc nemá. Z toho usuzuji, že se autor domnívá, opět nesprávně,že judikát je něco, čímž se moc výkonná, úřady, mohou projevit. Tak to není. pokr....
Mirek Vorlický
pokr...
Za třetí, vláda jako nejvyšší orgán moci výkonné se tedy rozhodnout může různě, ale její nařízení nemá před zákonem váhu větší než rozhodnutí moje. I já mám povinnost se řídit zákony země, stejně jako vláda. Vláda má takovou povinnost tuplem. Chápu slovo nařízení jako něco, jehož nesplnění se trestá. Vláda má sice právo vydávat nařízení, ale kdo má povinnost (kromě výjimek výše popsaných) se jimi řídit? Trestat v demokratickém a PRÁVNÍM státě lze jen za porušení zákona. Proč tedy vydávat nařízení? Proč nestačí trvat na tom, aby se dodržovaly zákony, tak jak je moc soudní vyloží? To je přeci úkol moci výkonné a jiný postup by byl protiprávní.
S autorem souhlasím, když píše, že to, co si soudci vymyslí mimo soudní síň, je nezávazné. Soudci to však sami přiznávají: "...nemá a nemůže mít závazný charakter...". Je zřejmé, že soudci NS pochopili tento problém zcela správně a aby se umožnil rozumný a i spravedlivý vstup do NOZ, doporučují svým kolegům určitý postup. Jejich kolegové se doporučením řídit nemusejí, ale mohou, doba, léta a léta ukáží. Je na každém soudci, aby postupoval tak, aby byl dodržen zákon,ale hlavně, aby jeho prostřednictvím bylo dosaženo spravedlnosti. Takto budou vznikat již závazné judikáty. V čem je problém? Pokr...
Mirek Vorlický
pokr...
Proč, dle mého názoru tedy, autor tento článek vlastně uveřejnil? Domnívám se, že autor je zastáncem jakési moci jednotné, autoritativní. Domnívám se, že zastává státní zřízení ve kterém se základní společenské dění neodvíjí od svobodných voleb, v který je moci zákonodárné svěřeno právo a povinnost tvořit závazné zákony pro občany, pro moc soudní a pro moc výkonnou, moci výkonné povinnost a právo stát řídit dle zákonů, a moci soudní povinnost a právo závazně vysvětlovat význam zákonů pro moc výkonnou. Tedy moc zákonodárná zákony vydává, ale nerozhoduje, co znamenají. Moc soudní zákony vysvětluje, ale netvoří je. Moc výkonná nerozhoduje jaké budou zákony, ani nerozhoduje,co znamenají, nebo jaký postup pro rozhodování má být dodržen, ale má moc vynutit jejich dodržování, kterouž moc žádná jiná moc nemá. Každá moc má tedy ruce volné jen v mezích své jedné moci a svázané v mezích mocí ostatních dvou. Autor se myslím domnívá, že stát má být řízen jakousi abstraktní, neurčitou mocí veřejnou, všudypřítomnou a všemohoucí, kde různé státní orgány mají právo mluvit do čeho se jim zachce (stejný přístup má i Ivo Telec.) Je to jakási autoritativní moc, ale (dnes) bez autority. Tak to prostě nemůže být. To není žádná dělba moci. To by byla a bohužel teď ve skutečnosti je stále situace, kdy nelze nic správně dělat, kdy spory se nekonečně táhnou, a kdy právní stát, to co z něj zbývá, se rozpadá. (When everybody is somebody, nobody is anybody. Gilbert and Sullivan, The Gondolliers.) V některých částech NOZ začíná asi umožňovat principy skutečné dělby moci. To by bylo dobře.
Mirek Vorlický
Ivo Telec:
Jestli to dobře chápu, tak konkrétní návod nemáte. Nedivím se. Uvědomte si, že nejde o odhad nemovitostí, toto jsou imateriální újmy. Žádné skutečné škody a ušlé zisky. Navíc - nejsou žádné koeficienty, nejsou žádné vyhlášky, nejsou žádné vzory, návody, pomůcky. Není vůbec nic. Jsou jen újmy na zdraví a žaloby na různé částky (pomíjím, že metodika má i preventivní charakter, umožní většinu sporů odklidit mimosoudní cestou).
Někdo z toho má možná radost, nevím, nicméně za takové situace se dá logicky čekat buď "tajné" počítání podle zrušené a tudíž neexistující vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve svém důsledku tedy popření nové právní úpravy, nebo naprostý chaos, který by se usadil až za deset, dvacet let. Spoléhat se na to, že ideálně hned v prvním roce účinnosti proti sobě jdoucích ustanovení § 13 a 2958 o. z. se najde soudce na prvním stupni, který vymyslí geniální a obecně použitelný systém výpočtu náhrad újem na zdraví, takže NS jej následně učiní závazným publikací daného rozhodnutí ve Sbírce, je mírně řečeno naivní. Minimálně od publikace o. z. ve Sbírce zákonů nikdo nevyvinul jakoukoli snahu věc řešit. Až na soudce NS, kteří si za to podle mne zaslouží ocenění.
VL
Ad VL:
Palec nahoru, vystihl jste vše velmi trefně.
Přijmou-li pojišťovnu metodiku za svou (a veřejně již deklarovaly, že ano - konec konců se na její přípravě samy podílely), pak je reálné očekávat, že v rámci těchto "fabrik na odškodnění" se mnohé vyřeší mimosoudně a k soudu se tedy řada věcí vůbec nedostane.
V těch věcech, které se k soudu dostanou, pak nebude (a ani nebude moci) mít soudce ruce striktně svázány metodikou a v případě řádné argumentace se od ní bude moci při hledání spravedlivého odškodnění samozřejmě odchýlit. S tím počítají přímo i tvůrci metodiky, jak mi před pár dny ostatně osobně potvrdil jeden z nich. Jde však o to, aby se v takových případech výsledné částky nedostaly do mnohonásobků částek podle metodiky (podle staré úpravy byl rekord v navýšení, tuším, cca 90- ti násobek).
A pokud se dříve či později dostane ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí založenému na metodice až k ÚS, pak věřím, že ústavní soudci si budou (oproti tvůrcům nového kodexu) vědomi významu všech těch hodnot, k jejichž naplnění metodika směřuje a které nový kodex pošlapal.
Michal Ryška
Z proběhlé debaty mám všeobecný dojem, že je něco pravdy na Obamově vyjádření, že politici a právníci jsou profese, v nichž se upřednostňuje vítězství ve sporu před vyřešením problému. Snad by bylo možné dodat, že dokonce se spíše vítá i prostý fakt, že někdo problém objeví. o) Možná, že metodika nemusela být nazvána Metodikou Nejvyššího soudu (mohla být třeba nazvána Metodika MKF nebo Metodika zásad slušnosti), nic by to ale nezměnilo na její povaze, jejím smyslu, účelu a obsahu. Jinými slovy řečeno, kdyby NS mediálně nepoužil formální označení "Metodika Nejvyššího soudu" a zveřejnil jen "Metodiku" s tím, že OOK NS ji vzalo na vědomí (což je také vše, co se institucionálně stalo - neboť zásadní je z tohoto pohledu oficiální znění usnesení kolegia obsažené v oficiálním protokolu z jednání, nikoliv znění internetových stránek a upozorňuji též na oficiální tiskovou zprávu http://novyweb.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/web/Proverejnostamedia~Tiskovezpravy~Metodika_Nejvyssiho_soudu_k_nahrade_nemajetkove_ujmy_na_zdravi~?openDocument&lng=CZ ), pak by se podle oponentů nic nestalo, i kdyby v duchu všichni soudci OOK NS do jednoho s metodikou souhlasili a podíleli se na jejím vypracování? A i kdyby se skutečně jednalo o metodiku NS, je podle oponentů na celé věci špatné to, že se soudci NS ztotožnili s metodikou nebo to, že to dali dopředu najevo? Bylo by tedy lépe, kdyby se o metodice pomlčelo a jen v kuloárech a při různých školeních by se nenápadně naznačovalo, že metodika má své zastánce i u Nejvyššího soudu? Zveřejněním metodiky doporučujícího charakteru se ex ante neříká, že ji všchni soudci musí následovat a žádné argumenty její správnost nemohou vyvrátit (což je řečeno i v preambuli metodiky). Metodika není a nemůže být závazná – není tedy pojmově možné, aby se nahrazoval či obcházel zákonodárce či moc výkonná. A i kdyby tohle nepomohlo, mám za to, že zde byla dána prof. Telcem zmiňovaná krajní nouze, která vyplývá zejména z kombinace § 2958 a § 13 NOZ. o)
Jan Kolba
k Jan Kolba, 6.5.2014, 18:43
Souhlasím s panem Kolbou (známá maxima: právník ti pomůže řešit problém, který bys neměl, kdybys ho nenajal). Nemohu si i odpustit trochu sarkasmu ohledně §13, NOZ, dle mého názoru zcela zbytečného, neboť:
Nemá výkon práva být předvídatelný i bez něj? Začínám chápat proč NOZ má tolik §.
Mirek Vorlický
Ad pan Vorlický:
Aby mi bylo dobře rozuměno, nemyslím si, že by § 13 NOZ přinesl úplně něco nového, co do dnes nebylo součástí právního řádu ČR (viz četné nálezy Ústavního soudu). Upozorňuji ovšem na zajímavé konotace, které v této souvislosti dovozuje prof. Gerloch a Dr. Tryzna v článku v časopisu Soudce č. 4/2014.
Jan Kolba
k Jan Kolba, 7.5.14, 13:50
Ani §2958 myslím nepřináší nic nového a §13 je úplně zbytečný.
Nedokáži si představit jaké zajímavé konotace lze z uvedených § dovodit. Pokusil jsem se najít zmíněný článek, ale nepodařilo se.
Mirek Vorlický
tenhle stát není stoji za h.zákony tady neplatí , vše je o penězích máš peníze tak se sud nemáš tak drž hubu a bud rad cosi dostal. sám má ted problémy za smrt osoby blízké , nejvyšší soud se stavy nad zákon i když není zákon a to co řekl není uzákoněno
Okomentovat