Pavlína Hubková: Snad je to jedna z nočních můr, co vidím, to je Soudní dvůr – a teď ho kdosi soudí…

Když už tedy máme ten soud, který je nadán mocí rušit a závazně interpretovat právní předpisy, není od věci se mu čas od času podívat na zoubek a posoudit to, jak se svou mocí nakládá. Loni na podzim vyšla v Oxfordu kniha Judging Europe′s Judges, která se právě do takového souzení směle vrhá – bere si na paškál Evropský soudní dvůr a zkoumá legitimitu jeho judikatury. Publikaci vřele všem fanouškům (i kritikům) evropského práva doporučuji. Na první pohled vás zaujme především sugestivní obálka, která dává tušit, že čtení nebude plavba na klidném moři. Obsah pak přináší natolik fascinující kompilaci příspěvků různých autorů, že si kniha vaši pozornost rozhodně zaslouží.

Knihu otevírá příspěvek Koena Lenaertse – dlouholetého soudce ESD. Existuje jen málo lidí, kteří by s ním mohli soutěžit ve znalostech judikatury ESD, stejně tak jen těžko můžeme hledat někoho, kdo by byl při hodnocení judikatury ze své pozice ještě méně objektivní a méně zaujatý. Je tedy trochu s podivem, že publikace, která chce soudit evropské soudce, začíná hodnocením z pera jednoho ze souzených. Lenaerts tak v kontextu celé knihy působí trochu jako soudce ve své vlastní věci. Ale možná byl záměr editorů trochu jiný. Lenaertsův výstup totiž můžeme číst také jako úvodní obhajobu obžalovaného – a nutno dodat, že je to obhajoba rázná, promyšlená a dost přesvědčivá.

Lenaerts posuzuje legitimitu ESD externí (ve smyslu dodržování dělby kompetencí) a interní (jakožto kvalitu soudního procesu, argumentace a odůvodnění) a podle něj nelze ani o jednom typu legitimity pochybovat: Soudní dvůr jedná v naprostém souladu s primárním právem, ctí hierarchii norem i rozdělení pravomocí. Hranice mezi právem a politikou, které sám pomáhal dotvářet, rozhodně nepřekračuje. Pokud jde o kvalitu judikatury, pak přece všechno dává perfektní smysl. Judikaturu je třeba vybudovat kámen po kameni, a přestože stavební materiál, který má ESD k dispozici, často není jednoduše zpracovatelný, ve výsledku z něj vzniká zeď pevná jako skála, ve které do sebe všechny kousky bezchybně zapadají. Lenaerts nerozbitnost této zdi demonstruje na příkladu judikátů z oblasti evropského občanství – při čtení jednotlivých rozsudků sice můžete mít pochybnost o kvalitě odůvodnění, ale je třeba číst celý rozhodovací řetězec (Rottmann-Zambrano-McCarthy-Zhu&Chen-Dereci-Iida) dohromady; jedině pak pochopíte, jaký byl záměr ESD a jak bytelnou stavbu se mu podařilo zhotovit.

Pro ty, kteří v dnešním bezútěšném světě hledají řád a klíč k rozluštění zdánlivě nepochopitelné rozhodovací praxe ESD, nabízí Lenaertsův příspěvek balzám na duši. Servíruje judikaturu takovou, jakou bychom si ji přáli mít – jasnou, srozumitelnou, konzistentní, přesvědčivou. A pokud to stále nevidíte, musíte si ty rozsudky přečíst ještě jednou a pořádně.

O Lenaertsovi a jeho pohledu na věc si můžete myslet cokoli. Každopádně se mu nedá upřít jedno: Umí judikaturu vysvětlit a obhájit tak, že v tom všem nakonec smysl a řád uvidíte. Záleží pak na vás, jestli se o tu postavenou zeď s důvěrou opřete, anebo jestli ji využijete jako solidně připravený terč, do kterého se můžete strefovat. 

Po úvodní obhajobě kniha pokračuje hodnocením judikatury v různých oblastech práva EU. Ján Mazák a Martin Moser se věnují obecným principům práva EU, především ve světle rozhodnutí ve věcech Mangold a Kücückdeveci. Stephen Weatherill ve svém (obzvlášť doporučeníhodném) příspěvku zkoumá odůvodnění rozsudků v oblasti vnitřního trhu. Stejného tématu se drží i Jukka Snell. Následují dvě kapitoly – od Michaela Dougana a Daniela Thyma - o třaskavé látce zvané evropské občanství. Eileen Denza pak posuzuje judikaturu týkající se vnějších vztahů EU. A nakonec Michal Bobek hodnotí, do jaké míry je ESD legitimní v očích národních soudů a soudců.

Všichni autoři projevují větší či menší míru pochopení pro rozhodování ESD, ale tu Lenaertsem představenou zeď nevidí jako naprosto dokonalou. Upozorňují, že v některých místech je děravá anebo ne až tak pevná – především kritizují nedostatečné odůvodnění zásadních rozsudků.

Na úplný závěr do soudní síně přichází svůj názor sdělit Joseph Weiler, který způsobí, že z té zamračené oblohy na obálce knihy padá na ESD studená sprcha. Jeho epilog vyznívá jako všechno, jen ne jako laskavé hodnocení souzeného. Na Leneartsovu zeď se vrhá s razancí golema. Ne snad že by ji úplně zbořil, ale zacloumá s ní důkladně. Lenaertse trochu kárá za to, že ve svém příspěvku vůbec nereflektuje názory ostatních autorů sborníku a že případné kritiky vědomě přehlíží. Následně pak (přes obdiv k Lenaertsovým znalostem a právnickým schopnostem) vyjadřuje pochybnosti o Lenaertsově přístupu k porozumění judikatuře („Take any disparate group of cases in any area and put it through the Lenaerts mill, and an illuminating doctrinal map will emerge, often with novel categories and a systemic narrative.“).  Dále pak podrobně rozebírá tu judikaturu, která dle Lenaertse demonstruje neotřesitelnou legitimitu ESD, aby ukázal, že ne každý se nese na stejné názorové vlně a že se najdou i tací, kteří zásadně nesouhlasí se způsobem, jak k věcem ESD přistupuje a jak některé své rozsudky odůvodňuje.

Weilerovo shrnutí můžete brát jako vrtoch starého strýčka, který už tentokrát vážně přestřelil, když se pouští do otevřeného konfliktu s prominentním členem ESD. Na druhou stranu epilog neobsahuje nic, co by Weiler do této chvíle tajil. Nese se v duchu jeho názoru, který hlásá, kudy chodí: Soudní dvůr nedělá to, co říká, že dělá - a Lenaerts se takový přístup pouze pokouší omlouvat.

Pokud by nebylo úvodní „obhajoby“ a závěrečné „obžaloby“, představovala by publikace pouze další sborník kvalitních příspěvků hodnotících práci ESD, z nichž každý i samostatně stojí za přečtení. Avšak díky názorovému střetu mezi Lenaertsem a Weilerem se celá kniha dostává do úplně jiné dimenze. Pohled na ESD je tak najednou mnohem zajímavější. Tím, že editoři obalili „suché“ analýzy ostatních autorů jiskřivou neshodou dvou výrazných osobností, vlastně z docela obyčejné publikace vytvořili velmi zábavnou knihu. Příjemné čtení!