Tyranizovaný JP

Ne, nikdo netyranizuje Jiné právo. Ani vlastně nikdo (snad) netyranizuje Jiřího Přibáně, o zkratku jehož jména se skutečně jedná. Jenom jsem prostě neodolal uvést upoutávku na novou knihu rozhovorů Jiřího Přibáně poněkud dryáčnicky, abych mu zajistil pozornost a odbyt (vzpomínám v tomto ohledu vždy na jednoho z editorů z Oxford University Press, kterého pochopitelně nemohu v tomto kontextu jmenovat, který vždy říkává, že pokud chcete v Anglii prodat (i akademickou) knihu, musíte dát do názvu "Hitler". Pokud z toho chcete mít fakt bestseller, tak tam přihoďte také "secret", "war", a ideálně i "great English".).

Tak trochu vážně: moc se těším, až si při návštěvě v ČR koupím knihu rozhovorů Jiřího Přibáně s Karlem Hvížďalou. Sice mě trochu děsí, o čem si mohli povídat devět let, ale jistě to bude hutné. Níže je pozvánka na představení knihy, stejně jako ukázka z knihy samotné. Příjemné čtení.



Jaká je role demokratické suverenity nebo státu v globální společnosti?

Žijeme ve společnosti, která se zcela správně označuje za globální ve smyslu ekonomické, politické, ale i technické nebo mediální propojenosti jednotlivých segmentů, jakými jsou například nejrůznější národní společnosti nebo i jejich politické organizace – státy. Žijeme navíc v době, kdy jsou v moderní společnosti historicky poprvé obecně respektována jak svrchovanost lidu, tak i základní lidská práva. Poprvé se národní státy konstituují skutečně demokraticky dovnitř i navenek, takže například Evropská unie je také jen výsledkem dobrovolné úmluvy mezi takovými demokratickými státy. „Chladná“ konstrukce evropské integrace dokázala na evropském kontinentu zaručit konec „horkého“ mezistátního nepřátelství a obrat ke spolupráci i mezi národy, které se v moderních dějinách tak často vzájemně vyvražďovaly. A to je něco zásadního, co tady v Česku vůbec nezazní a co málokterý politik domýšlí do důsledků a bez trapného sentimentu – pozitivního i negativního.

Jednak to nejde kvůli jazyku, kterým se u nás o tom hovoří, ale také proto, že tady není tradice takového typu myšlení: pro českou kotlinu je to něco příliš abstraktního. Viděli jsme to na rétorice předvolební prezidentské kampaně v roce 2012 a 2013, v níž chyběla velká témata. Ta byla nahrazena třeba u Miloše Zemana autoritativně sdělovanými demagogickými nepravdivými výroky, které kombinoval s psychopatickou rétorickou šaramantností. Například tvrdil, že ve staré Evropě je opoziční smlouva tradiční instrument, na jehož základě fungují všechny menšinové vlády. To je čistá lež …

Především neznám žádnou politickou smlouvu o menšinové vládě, která by takovým způsobem dělila sféry hospodářského vlivu, a zrovna tak bychom těžko hledali smlouvu zavazující jednotlivé strany k totální změně politického a ústavního režimu. Tyto změny připravené Zemanovou vládou a na půdě parlamentu prosazované i Klausovou ODS naštěstí Ústavní soud postupně zrušil. Z prvních přímých prezidentských voleb v roce 2013 je ovšem patrné, jak silně v naší společnosti stále přetrvává charismatická legitimita, jakou se vyznačovala česká politika v devadesátých letech 20. století, a že jí občané dali přednost před racionální správou a legitimitou. Já vím, opakuji se, ale chci to zdůraznit. Charisma v této společnosti stále velmi silně rezonuje a rozbíjí struktury, které by měly fungovat, ať jsou stranické nebo státní. Podívejme se na hlavní pravicovou a levicovou stranu: obě se stále vyrovnávají se svým „otcem-zakladatelem“ jako nějací Hamleti. V našem prostředí převažuje stále neurotičnost a slabost stranických struktur jak v ODS, tak v ČSSD. Jejich reflexe končí u strachu z otce. Nemusíme číst Freuda a jeho strašidelnou interpretaci počátků civilizace jako kanibalistické otcovraždy v Totemu a tabu, abychom věděli, že emancipace začíná vymaněním se z otcovského vlivu. Naše politické strany jsou infantilní i dnes, téměř čtvrt století po sametové revoluci. Tato zvláštní nedospělost je ovšem typická i pro vztah české společnosti ke svému státu, což se například projevuje v „tatíčkovském komplexu“ k prezidentovi jako hlavě státu, který tu funguje již od roku 1918. Jako kdyby karatelsky zdvižený prst a zachmuřené čelo či pozdvižené obočí měly symbolicky nahradit žezlo a královskou korunu.

Proč tomu tak je?

Zřejmě to vychází ze starých představ o společnosti jako jednom těle, které má svou „hlavu“ a jehož jsme všichni součástí. Všichni známe rytinu uvozující Hobbesova Leviathana, na které panovník třímá v ruce meč a jeho tělo je ve skutečnosti tělem celé společnosti. Politická svrchovaná moc vládne nad celou společností a symbolizuje její jednotu, ale současně žádný panovník nemůže vládnout bez souhlasné vůle této společnosti, která se projevuje ve společenské smlouvě. Hobbes jako první oddělil politiku od teologie, takže duchovní moc již nemůže legitimovat moc světskou, ale přitom zachoval obraz společnosti jako jednoho těla se svrchovanou mocí a vůlí. Hobbes tak vymanil politiku z područí náboženských argumentů a absolutního nároku na pravdu, ovšem jen za cenu toho, že moderní politika se sama stala „politickou teologií“, což se plně projevilo například v totalitarismu a totalitních ideologiích, které Raymond Aron velmi přesně označil za sekulární náboženství. Když se v minulém století americký sociolog Talcott Parsons snažil onu hobbesovskou otázku Proč je společenský řád možný? přeformulovat jako sociologický, a ne politický problém, přišel s teorií, že tento řád neudržuje státní moc symbolizovaná oním mečem, ale hodnotová integrita. Jinými slovy, kulturní systém a hodnoty integrují celou společnost a stanoví, co je jejím „tělem“. Dnes ovšem vidíme, že moderní společnost je mnohem složitější a diferencovanější a že mnohem víc než na hodnotové integraci závisí její fungování na autonomních sociálních procesech. Proto dnes nemůžeme říci, že politika určuje společnost, nebo že ekonomika určuje společnost, nebo že právo je hlavním normativním rámcem společnosti. Marxisté a ekonomičtí neoliberálové si donedávna mysleli, že společnost má nějakou základnu, od které se odvíjí všechen další sociální vývoj. Ve skutečnosti však jednotlivé sociální systémy, jako například ekonomika, právo, politika, vzdělání, umění nebo náboženství, fungují propojeně a zároveň samostatně. Což vidíme právě i v nynější krizi, kdy se politici marně snaží napravit chyby ekonomů, ekonomové se dožadují jiné právní regulace, politici tvoří krizové zákony atd. Stejně tak ústavní stát není nějakým symbolickým tělem celé politické společnosti, ale jen jednou z mnoha sociálních organizací. Na to často zapomínají nejen politici, ale i občané takového státu. Je sice důležité, že máme ústavní moc a orgány, že máme policii, že společnost je politicky organizovaná, ale současně musíme mít na paměti, že to není totální organizace, na jejíž moci by byl závislý veškerý sociální a politický život.

Sociologové práva se zpravidla ptají: Co vede ke zločinu a porušování zákona? Tuto otázku lze však snadno obrátit a zeptat se: Co vede lidi k tomu, že dodržují zákony? Empirické studie ukazují, že to není to, že na ulici jsou policisté, tedy státní moc, ale že mnohem důležitější roli hrají socializační instituce: rodina, přátelé, škola, zaměstnání, dříve to bývala vojna, odbory atd. Specificky český problém spočívá v tom, že si stát nadále „teologicky“ spojujeme s existencí celé společnosti, ale zároveň jsme často bezradní v „technických“ otázkách, k čemu stát jako sociální organizace slouží a jak by měl fungovat.

To je dáno ale zase historicky: Dlouho jsme patřili do státních celků, jejichž centrum nebylo v Praze, tedy doma, ale ve Vídni, v Moskvě a teď se zase přesouvá do Bruselu. A vlastně již od Bílé hory, kdy česká protestantská šlechta byla nucena odejít, byly zámky osídleny cizí šlechtou, která nehovořila česky, takže jsme si nezvykli respektovat autoritu. I nás historie dohnala! Není i tohle ten důvod, proč máme s integrací do evropských struktur takový problém?

Raně moderní společnost se nepochybně utvářela v napětí a diferenci mezi centrem a periferií a česká společnost samozřejmě vznikala jako periferní společnost v autokratické monarchii. Toto odcizení mezi centrem a periferií ostatně dodnes geograficky přetrvává, jak dokládá vzájemná česko-rakouská nevraživost. Existovat na periferii c. k. mocnářství, které samo o sobě představovalo zvláštní soustátí propojující centra a periferie, ovšem mělo důležité výhody. Jednou z nejdůležitějších bylo spojení národní politické sebereflexe a identity s kritickým politickým realismem a požadavky ústavního omezení moci, demokratické reprezentace a později i se samou myšlenkou republikánské vlády. Monarchie však nikdy nepochopila, že její centrum utvářejí právě takové periferie. To je vidět i v dnešní Vídni či Budapešti. Politické, intelektuální i kulturní periferie byly často centru hodně blízko, ale centrum to nevnímalo. Ve Vídni máte Herrengasse a na ní Café Central, kde revolucionáři, radikálové, literáti a intelektuálové bořili monarchii a s ní celou Evropu přímo pod okny císařského paláce, ale monarchie se přitom cítila tak pevná, že těmto politicky, filozoficky a esteticky podstatně odlišným, ale o to důležitějším projevům nevěnovala patřičnou pozornost a nesnažila se jim vůbec naslouchat.

Jak napsal možná v téhle kavárně Karl Kraus, rodák z Jičína: „Budoucnost je to, čím žijí umělci.“ A ještě později: „Stát se musí to, co si neumíme představit, a když to umíme, tak se to nestane…“

Jasně. A když se nepropojí různé řeči, nemůže se propojit ani monarchie, což je například základní rozdíl mezi osudem Rakouska-Uherska a britského impéria, v němž tato schopnost naslouchat zdánlivě marginálním a periferním hlasům byla tradičně silnější.

A není v tom i jeden z hlavních problémů Evropské unie, která nemá společný jazyk? Vždyť i překlady některých slov jsou nesmírně složité: tak jednoduchý pojem jako národnost – v angličtině nation – znamená spíše státní příslušnost, nebo v němčině Gewalt neznamená jen násilí, ale i legitimní moc, tedy autoritu. A tak bychom mohli pokračovat…

Ale vždyť Evropa již společný jazyk má a je jím angličtina. Není to angličtina BBC nebo královských projevů, ale je to „googlovaná angličtina“ studentstva, sezónních dělníků, byznysmenů nebo úředníků. Dokonce i Francouzi postupně uznávají výhody takové internetově základní angličtiny. Pojmy, které zmiňujete, ale ukazují spíš na rozmanité politické a kulturní tradice a dějiny. Řeknete-li v angličtině „nation“, skutečně tím můžeme myslet národ v občanském i etnickém smyslu – demos i ethnos. Národ tak jsou všichni, kdo mají britský pas, ale tito občané se zrovna tak mohou dále dělit na příslušníky dalších národů, jako například Velšany, Skoty nebo Angličany. V češtině se tento rozdíl označuje jako rozdíl mezi státní příslušností a národností. Všimněte si, že demos označujeme jako státní příslušnost, jako kdyby ti, kdo tvoří politický národ, příslušeli státu! Přitom by to mělo být přesně naopak, totiž že svobodní občané si pro sebe konstituují demokratický stát. Důležitý je tedy kontext, v jakém se o národu hovoří, což současně znamená, že pojem národ nemá absolutní nebo totalitní použití a že se z něho tedy nemůže vytvářet žádná forma politické teologie, což je prokletí moderního evropského kontinentu. V tomto smyslu se můžeme považovat současně za Čechy i Evropany. A to, že se přeme o povahu politického donucení, tj. Gewalt na úrovni Unie i členských států, že se neustále přeme o to, co je legitimní a co ne, přece samo o sobě představuje jednu z nejdůležitějších evropských intelektuálních a politických tradic. Jestliže se přestaneme takto ptát, přestaneme být Evropany.