Jakub Drápal: advokát Kamill Resler

O JUDr. Kamillu Reslerovi se ví, pokud něco, že obhajoval K. H. Franka v retribučním procesu. Život tohoto advokáta stojí za bližší prozkoumání v několika obdobích jeho života. U 75. výročí 14. října 1938, kdy se výbor Jednoty advokátů československých usnesl na prvních protižidovských opatřeních, se zaměřím na jeho působení v židovských otázkách.

Kamill Resler prožil zajímavý život již v době před druhou světovou válkou. Šest let sloužil ve vojsku, z toho dva v československém, ve kterém byl vážně postřelen do nohy a pět měsíců ležel v nemocnici. Byl činným Sokolem, advokátem a bibliofilem – vlastnil např. největší čarodějnickou knihovnu ve střední Evropě a od raného mládí se stýkal s mnohými umělci, zejména s jemu blízkými anarchistickými spisovateli. V roce 1935 se pustil do obhajoby německého bankéře Kiesewettera, který byl obviněn na základě zákona na ochranu republiky společně se skupinou prof. Patscheidera z úkladů proti republice a vůči kterému jako jedinému návladní vzal zpět obžalobu. Kvůli této kauze byl silně napadán jako zrádce z řad novinářů i Sokola, ze kterého následně vystoupil.

V období těsně předválečném Resler nebyl příliš aktivní na politické scéně jinak než činností literární, zejména uspořádáním knihy básní vztahujících se k Mnichovu. Z pozice náměstka žalobce advokátní komory pro Čechy v Praze byl ale neohroženě aktivní, zejména stíhal protižidovské výstřelky skupiny t.zv. arijských advokátů a pokračoval v tom i za německého obsazení. V Reslerově pozůstalosti zbyly záznamy o dvou řízeních.
V jednom zahájil kárné řízení proti advokátovi JUDr. Čeňkovi Brunovi, který rozdával píšťalky na překažení projevu Židů během Mimořádné valné hromady Advokátní komory v Praze, která se konala 5. února 1939. Když 18. března 1940 kárná rada advokátní komory stíhání protiprávně zastavila, jelikož již 1. června 1939 rozhodla, že je důvod ke kárnému stíhání, podal stížnost k Nejvyššímu soudu.
Podobně 17. února 1939 navrhl stíhání JUDr. Hübschmanna, který v říjnu předcházejícího roku vyháněl Židy z kavárny. Kárná rada však pod tlakem poměrů řízení zastavila a tak Resler 15. března 1939, když již byli v Praze Němci, podal stížnost k Nejvyššímu soudu. Ten se ho po několika měsících zeptal, zda trvá na svém podání, na což Resler 25. září 1939 odpověděl, že na něm trvá. Nejvyšší soud však jeho stížnost zamítl.
Jaký byl osud JUDr. Antonína Hübschmanna? Po svých antisemitských výrocích a skutcích se sám dostal do koncentračního tábora, ve kterém se prý kál a pomáhal židům. Po propuštění v tomto úsilí pokračoval a pomáhal potřebným za odměnu i bezplatně. Přesto byl po konci války na několik měsíců zadržen, před zahájením procesu před mimořádným lidovým soudem pracoval v uhelných brigádách, kde si získal pochvalu spolupracovníků. A tak ho soud sice uznal vinným ze zločinu dle retribučního dekretu, nebyl mu však vyměřen žádný trest. Podle soudu projevil lítost a po své proměně na této cestě nadále zůstal.

Aktivní byl Resler i lidsky. V období novinářských útoků na Židy jménem Advokátní komory v Praze pronesl projev nad rakví komorního žalobce JUDr. Oskara Taussiga, který byl židovského původu, jelikož se toho nikdo jiný nechtěl ujmout.

Kromě toho se snažil zasáhnout i do boje o židovské advokáty. Advokátní komora pro Čechy v Praze byla společně s lékařskou komorou stavovským orgánem, který se z vlastní iniciativy nejvíce zasazoval o zamezování výkonu profese Židům, za což se obě komory omluvily po více než sedmdesáti letech (Více zejména kniha od Heleny Petrův Zákonné bezpráví, Židé v Protektorátu Čechy a Morava, Auditorium, Praha 2011, část II., kapitola Protižidovské tažení stavovských organizací). Již 14. října 1938 se výbor spolku Jednota advokátů československých, který byl ústředním spolkem československých advokátů, usnesl na proporcionalitě zastoupení Židů v advokacii, tedy na takovém stavu, který by odpovídal zastoupení Židů v populaci. Resler se tomuto činu snažil zabránit. Na schůzce významné skupiny advokátů prosadil jednomyslné usnesení, „že zástupci této skupiny ve výboru Jednoty českých advokátů budou hlasovat proti hromadnému vyloučení židů a že se budou snažit o podrobné zkoumání případu každého člena jednoty žida, o jehož vyloučení výbor měl jednat, aby tak zabránili prosazení nacistického názoru v jednotě“, (NM 8058) jak píše v poválečném podání. V něm uvádí, že se toto stanovisko podařilo na několik měsíců skutečně uhájit. Nakolik bylo usnesení o proporcionalitě zabráněním hromadnému vyloučení, můžeme spekulovat, je ale pravdou, že se prozatím hromadné vylučování z řad Spolku nedělo. To nastalo až 11. ledna 1939, když se výbor Jednoty usnesl na vyloučení některých židovských advokátů a schválil, byť proces byl provázen procesními nedostatky a zmatky, které měly způsobit neplatnost, zprávu o národnostní odlišnosti českožidovských advokátů. Zákaz advokacie mohla vydat jen samotná Advokátní komora pro Čechy v Praze, která se této otázce věnovala na mimořádné valné hromadě z 5. února 1939. Ale až (či již) 15. března 1939 výbor advokátní komory rozhodl usnesením o zastavení výkonu advokacie všech neárijských advokátů.

Jako každý advokát i Resler musel prokázat, že není židem, a tak v červenci roku 1939 podal místopřísežné prohlášení o původu předků své ženy i svých. Jeden z předků jeho ženy byl sice pokřtěný žid, ale naštěstí pro něj fara se záznamy vyhořela a tudíž nebyl persekuován.

Z asi 640 židovských advokátů české advokátní komory, se vrátilo do první valné hromady advokátní komory, konané 17. června 1945 pouze 21, přičemž poté přibyli další, ale byl jich, mizivý počet, což píše po válce bývalému židovskému kolegovi do New Yorku.

Reslerovo jednání nebylo svým dopadem význačné či nezměnilo příliš historii. Bylo ale důležité z jiných důvodů. Ukázal, že člověk, si může udržet integritu i v těžkých dobách a že by se neměl bát postavit systému, který jedná špatně a zločinně. Tento názor vyjádřil později obdobně pro soudce z období druhé světové války, kdy dle Reslera poznal-li soudce, že soudí podle trestního zákona, který popírá lidská práva a je proto zločinný, nesmí zločinně soudit. Takový soudce by se hájil, že odstoupit není jednoduché, že by nesl následky. Resler jasně říká, že „nikdo nemá právo svůj osobní zdar vykupovat zločinnou činností. Jestliže se taková činnost vylučuje s jeho vlastním cítěním, nesmí jí přijmout, i kdyby si měl přivodit těžké následky. Třetí říše by ho jistě nepopravila a muž ušlechtilé mysli a s citem pro právo musí v takovém případě riskovat i následek, i kdyby to měl být koncentrační tábor. Jestliže někdo soudil zločinně, musí rovněž nést následky.“

Resler sám často riskoval následky, ke kterým se řadil nejen koncentrační tábor, ale i popraviště. Byl činný v několika odbojových skupinách, svým jednáním provokoval německé úřady (např. neměl dvojjazyčné označení kanceláře, neplatil daně, či strhával vyhlášky), zastupoval židovské klienty a přes 60 českých vlastenců odsouzených ke smrti.

Integritu si zachoval i během poválečných retribučních procesů, kterých se jako obhájce zúčastnil v případě K. H. Franka, členů protektorátní vlády i mnohých drobných kauzách. A tak v roce 1948 doplatil na svoji integritu, která ho vedla k tomu, aby podal žalobu na dva redaktory Rudého práva, kteří jej osočili. Byť se koncem roku opět ujal výkonu advokacie, ze zdravotních důvodu se vrátil ke svému koníčku – knihovnictví a bibliofilii. Zemřel náhle roku 1961.

Životopis Kamilla Reslera od autora tohoto článku vyjde v nakladatelství Auditorium na přelomu roku.