Jan Vučka: Karel Randák jako lakmusový papírek české justice

Dnešní hlavní líčení proti obžalovanému Karlu Randákovi se vyplatí sledovat. Jde totiž o unikátní sondu do profesionální integrity orgánů činných v trestním řízení. Jak se zachovají české orgány, když je na něčím postihu zájem až úplně shora? Budou jednat nestranně podle litery zákona nebo se pustí do série nezákonných manipulací, aby vyšly vstříc poptávce?
Případ Karla Randáka je vazbou na osoby z vládních kruhů srovnatelný s čunkiádou. Navíc oproti čunkiádě jej můžeme sledovat takřka on line a můžeme činit spolehlivé závěry přímo z listin od orgánů činných v trestním řízení. Všechny hlavní dokumenty případy byly již publikovány, ať už díky redakci Deníku Insider nebo Lidovek. Jak si tedy orgány vedou?
Prvním varovným signálem je sama právní kvalifikace stíhaného skutku jako trestného činu. Karel Randák měl protiprávně opatřit výplatní pásky Jany Nagyové a předat je novinám ke zveřejnění, v čemž je spatřován trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 trestního zákoníku. Tento trestný čin ovšem předpokládá nejen (1) neoprávněné nakládání s osobními údaji, ale také (2) vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají (§ 180 odst 1 TZ in fine).
Plat Jany Nagyové má přitom být dostupný podle zákona o svobodném přístupu k informacím a podle dobře známé judikatury (nejen) NSS. Jak je možné spáchat právně relevantní vážnou újmu zveřejněním údaje, který se ze zákona smí kdokoli na prostý dotaz dozvědět? To by také mohlo být vážnou újmou otištění údajů, které jsou veřejně přístupné v obchodním rejstříku!
Tohle je základní právní problém celého případu a ani policie, ani státní zastupitelství jej nijak neřeší. V odůvodnění jejich usnesení nenajdete ani čárku o tom, že by se s ním nějak vypořádaly, nebo alepoň vzaly jeho existenci na vědomí. Kdyby policejní komisař a státní zástupce (ne)naplnění všech znaků skutkové podstaty nějak vyargumentovali, mohli bychom s nimi souhlasit či nesouhlasit, ale pokud usilovně předstírají, že problém neexistuje, je to, ehm, zajímavé.
Mimochodem, pokud bychom měli brát vážně právní konstrukci policie a státního zastupitelství (tj. že pokud informace podléhá zákonu o svobodném přístupu k informacím, může ji zveřejnit jen povinná osoba podle zákona o svobodném přístupu k informacím, aby se vyvinila z případné vážné újmy ve smyslu TZ), pak by to znamenalo, že kdyby (1) Karel Randák obdržel informace o platu Jany Nagyové od Úřadu vlády v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím a (2) pak je zveřejnil, přesto by se tím dopustil trestného činu. Nevím, jestli si orgánové uvědomují, co vlastně tvrdí.
Nechme však stranou otázky hmotněprávní. Třeba my špatně chápeme § 180 TZ a orgánové mají pravdu. Jak je to s dodržováním procesních předpisů?
Ze židle mne nadzvedlo odůvodnění usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Celý případ je postaven na pouhých dvou "důkazech". První důkazem je svědectví z doslechu tehdejšího předsedy vlády, který slyšel, že Karel Randák měl nabízet výplatní pásky Jany Nagyové jednomu novináři. Dotyčný novinář na policii odmítl vypovídat a v jednom novinovém rozhovoru tvrzení Petra Nečase popřel. Opřít trestní stíhání o vyvrácené svědectví z doslechu chce vskutku velkého ducha, toho by nikdo menší nebyl schopen! Na mysl se vkrádá zlomyslná myšlenka, zda tato nestandardní vstřícnost orgánů náhodou nesouvisí s osobou svědka. Když u předsedy vlády postačuje vyvrácené svědectví z druhé ruky, možná u papeže či generálního tajemníka OSN by stačilo, kdyby slyšel, že někdo jiný slyšel?
Druhý "důkaz" je ještě zajímavější. Podle policejního usnesení má jít o úřední záznam policejního orgánu ze srpna 2012, podle nějž měl Karel Randák v prosinci 2011 nebo lednu 2012 opatřit a předat výplatní pásky novinám.
Úřední záznam policejního orgánu ze srpna 2012 samozřejmě nemůže být žádným důkazem o tom, co se stalo v prosinci 2011 nebo lednu 2012. Důkazem by byly odposlechy či videozáznamy ze sledování z té doby. Úřední záznam ze srpna 2012 může být jedině shrnutím či vyhodnocením nějakých starších důkazů. Jakých, to bylo policejním orgánem zatajeno.
Jak může policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání utajovat před obviněným, proč je vlastně stíhán? Máme snad stále středověký inkviziční proces?
Pokud policejní orgán v odůvodnění utajil, proč vlastně zahajuje trestní stíhání, pak jednal jednoznačně nezákonně. Usnesení mělo být zrušeno už kvůli této zásadní formální vadě. Přesto státní zástupce usnesení policejního orgánu bez problémů potvrdil. V angličtině existuje pro tyto situace hezká fráze, která zní malebněji než její český protějšek: to smell a rat.
Rozhodování o stížnosti proti zahájení trestního stíhání bylo vůbec zajímavé. Obhájce obviněného polemizoval s újmou, s uznanou povinností mlčenlivosti i s pár dalšími body menšího významu. Přijde-li na státní zastupitelství stížnost s argumentem A, očekával bych při zamítnutí, že státní zástupce vydá usnesení, v němž řekne "ne A, protože ...". Když si však prostudujeme usnesení, zjistíme, že celá argumentace usnesení je obsažena v následujícím jednom souvětí:
"Pokud jde o argumentaci obviněného, zda-li vůbec může zpřístupnění informace o platu či odměnách poškozené Mgr. Janě Nagyové způsobit nějakou újmu, neboť dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, je dokonce povinností Úřadu vlády České republiky (coby povinného subjektu ve smyslu ustanovení § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů) sdělovat informace o platech a odměnách svých zaměstnanců, jakožto příjemcích veřejných prostředků, přičemž je známým faktem že i samotný Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č.j. 5 As 57/2010 - 79, ze dne 27.05.2011 se vyslovil v tom směru, že taková informace má dokonce přednost před ochranou poskytovanou subjektům zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to až do té míry, že se nevyžaduje souhlas osoby, které se tyto údaje týkají, s jejich poskytnutím, je třeba uvést, že tento případ (tj. v předmětné tr. věci) se nicméně nevztahuje na ustanovení § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, neboť zde by musel takovouto informaci poskytnout samotný Úřad vlády České republiky (jakožto povinný subjekt) s tím, že by muselo být mimo jiné uvedeno komu přesně informaci poskytl, obviněný v daném případě rozhodně není osobou oprávněnou poskytovat tyto údaje ve smyslu výše citovaného zákona, navíc za situace, kdy v daném případě nebyly zveřejněny pouze osobní údaje týkající se informací o příjmech zaměstnance veřejné správy - poškozené, ale i ostatní osobní údaje poškozené (např.údaje o zdravotní pojišťovně)."
Státního zástupce by měli poslat povinně na kurz právního psaní, kde by mu řekli, že takto dlouhé věty se opravdu nepíší. Ale hlavní problém rozhodnutí státního zástupce je jinde; smyslem citovaného souvětí po odřezání balastu je, že obviněný nebyl povinnou osobou podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Tvrdil obviněný ve stížnosti něco takového? Nebo uváděl zcela jiné stížnostní důvody?
Tady vidíme další případ nezákonného postupu orgánů. Státní zástupce ignoruje obsah stížnosti a vydá naprosto mimoběžné usnesení. To je zjevná procesní vada, na kterou ovšem nereagovalo ani Městské státní zastupitelství v Praze, když vykonávalo dohled. Jak člověk může mít důvěru v orgány činné v trestní řízení, když ani neodpovědí na obsah jeho stížnosti! Má pak cenu jim něco psát?
Podáním obžaloby se vyjasnila povaha tajemného důkazu ze srpna 2012. Opět bohužel tím způsobem, že se odhalil nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení. Ač to není v obžalobě výslovně napsáno, snadno si lze domyslet, že jde o výstupy z operativní činnosti Bezpečnostní informační služby. Naneštěstí pro orgány již v roce 2008 Ústavní soud judikoval, že podobné informace nelze používat jako důkaz v trestním řízení (sp. zn. I.ÚS 3038/07). 
Používání nezákonného důkazu, krytí jednoho nezákonného rozhodnutí jiným nezákonným rozhodnutím, postavení celého případu na jednom vyvráceném svědectví z doslechu ... s tím je ochotna obžaloba jít k soudu, když tak praví předseda vlády! Nevím, jestli si státní zastupitelství, které si léta snažilo zlepšit pověst otřesenou čunkiádou, může dovolit znovu budit dojem, že umí vyjít vstříc přáním shora.