13 května 2013

Rozvrh práce a přidělování spisů na českých soudech: Quo Vadis?

Jmenování soudců, Nejvyšší rada soudnictví, kárná řízení - to jsou témata, kterým je v českém odborném i laickém tisku věnována docela slušná pozornost. Dopad na fungování soudnictví a nezávislost soudců však mají i zdánlivě méně významné mechanismy, jež dosud hledáčku médií unikají (čest výjimkám). Jedním z takových mechanismů je i rozvrh práce, který má obrovský vliv mj. na rozdělování spisů. Kdo chce vědět, co se všechno dalo "dělat" s přídělováním spisů v době komunismu, stačí si přečíst nález IV. ÚS 23/05, relevantní kapitoly v Komunistickém právu či Klímova "Soudce z milosti". S přidělováním spisů to však není v našich luzích a hájích vždy úplně košer ani po roce 1989. Nejkřiklavějším případem z poslední doby je kauza Krajského soudu v Brně (viz zde či zde), nicméně ta představuje patrně jen špičku ledovce (viz zde či zde).  

Na toto niterně soudcovské téma, kterému málokdo zvenčí rozumí, se konal dne 4. 3. 2013 na půdě Právnická fakulty Masarykovy univerzity workshop, na němž byly rozebírány problémy současné právní úpravy a praxe týkající se rozvrhu práce. Značná část debaty se rovněž zabývala úvahami, jakou cestou se vydat do budoucna, aby rozvrh práce skutečně sloužil jako záruka práva na zákonného soudce a bránil zneužití tohoto mechanismu vůči "nepohodlným" soudcům (jak se tomu děje v současnosti například na Slovensku). Myslím, že názory, které zde zazněly, by mohly zajímat i čtenáře JP, a proto níže přikládám anonymizovaný zápis z tohoto workshopu. 

Zodpovědnost soudců I: Rozvrh práce a přidělování spisů 
Shrnutí z workshopu konaného dne 4. 3. 2013 na půdě Právnická fakulty Masarykovy univerzity (Projekt JANE, PCIG10-GA-2011-303933)

Legenda: Za účelem poskytnutí anonymity mluvčím a stimulace otevřené debaty a vzájemného sdílení informací, byl workshop veden v souladu s tzv. pravidlem Chatham House (Chatham House rule), které zní následovně: „Řídí-li se setkání nebo jeho část pravidlem Chatham House, účastníci mají volnost v nakládání s informacemi, jež při tomto setkání získají, ale nesmějí identifikovat pracoviště ani identitu toho, kdo tuto informaci poskytl, ani identifikovat další účastníky setkání.“ (blíže viz http://www.chathamhouse.org/about-us/chathamhouserule). Toto pravidlo umožňuje lidem svobodně vyjadřovat své osobní názory, které se nemusejí vždy nutně shodovat s postoji jejich zaměstnavatelů a organizací, jichž jsou členy. Diskutující se totiž obecně cítí pohodlněji, pokud nemusejí mít obavy o svoji reputaci nebo o případné následky veřejného citování jejich výroků. 

Zahájení workshopu 

Workshop byl zahájen krátkým nastíněním problémů spojených s tvorbou a aplikací rozvrhu práce a s přidělováním spisů. Krátce byla zmíněna stávající česká právní úprava (zejména §§ 41-45 zákona o soudech a soudcích, jednací řády Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, a relevantní základní práva zakotvená v LZPS a EÚLP). Následné bylo poukázáno na tři základní nedostatky ve stávající právní úpravě: (1) nikde není výslovně uvedeno, že přidělování spisů musí být náhodné; (2) nikde není výslovně definována metoda (náhodného) přidělování spisů; a (3) nikde není výslovně stanoven soudní přezkum rozvrhu práce (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2012, čj. 1 As 48/2012-28) či možnost námitek ze strany řadového soudce proti rozvrhu práce. Poté byl nastíněn účel a funkce rozvrhu práce. Jako momenty potenciálního zneužití přidělování rozvrhu práce byly identifikovány tři fáze: (1) při definování obecných pravidel v rozvrhu práce; (2) při „příchodu“ konkrétního spisu na podatelnu; a (3) při přerozdělování konkrétních spisů v průběhu roku. Na závěr úvodního slova pak bylo poukázáno na zneužití rozvrhu práce a přidělování spisu po nástupu Štefana Harabina do funkce předsedy Nejvyššího soudu Slovenské republiky. 

Diskuse 

K otázce náhodného přidělování spisů: 

Náhodnost přidělování spisů je podle některých účastníků zásadní a bez debat rozhodující bariéra před korupcí. Nejlepší je dopředu neviditelný (ve smyslu kterého soudce dostanu) a zpětně kontrolovatelný rozvrh práce. Dále bylo zdůrazněno, že nejde jen o zabránění nekalostem uvnitř soudu, ale i o to, že dobře informovaní účastníci mnohdy chtějí svou věc dostat před konkrétního soudce, neboť vědí, že daný soudce je názorově více nakloněn jejich právnímu názoru a že mají větší šanci u něj uspět.

V souvislosti s nerealizovaným návrhem Ministerstva spravedlnosti centrálně zakotvit náhodné přidělování spisů formou elektronické podatelny byla ale vznesena následující námitku: náhodný výběr nic neřeší, protože prvotní přidělení nic neřeší; vyměníme ženu na podatelně (které nevěříme), ale budeme věřit elektronickému systému (pro nás de facto černé skříňce, do kterého nevidíme) v náhodném výběru. Toto není řešení a navíc to zabraňuje zpětné kontrole a verifikovatelnosti. Prvotní přidělování by se tedy mělo dělat prostřednictvím stanovení zásad a algoritmů (které ale patrně není možno definovat stejně pro celou soudní soustavu), a nikoliv náhodným výběrem. 

Rovněž zazněl názor, že náhodné přidělování spisů není hodnota sama o sobě. Slouží jen k tomu, aby soudce rozhodl nestranně. Ve spoustě zemí toto ale nefunguje a nikdo jejich systémy nezpochybňuje. V zahraničí má často tuto autoritu beze zbytku předseda soudu. V Anglii rozděluje spisy úředník dle aktuální volnosti soudců. Nikoho však ani nenapadne, že by tento systém mohl být zneužitý, zkorumpovaný. My sice asi tak daleko nejsme, ale naše debata vychází z určitého pokřivení společnosti. Nikdy se nám však nepodaří vytvořit dokonalý systém. V reakci na toto tvrzení bylo uvedeno, že dokonalý systém nevytvoříme, nicméně zavést pseudonáhodný systém by jistě stálo za to nejen kvůli důvěře veřejnosti, ale i kvůli vnitřní důvěře v rámci soudu. Přidělování pořadových čísel došlé pošty – s výjimkou datových zpráv – je totiž na českých soudech zcela v rukou podatelny, což skýtá velký prostor pro manipulaci, ať už by to bylo v zájmu kohokoli. Důvěra řady soudců v rozvrhy práce je tak nulová. Dále zaznělo, že náš systém je vybudován na byrokratickém systému, a tudíž bez pravidel to nejde. Zatímco anglický gentlemanský model má silnou filtraci, jež umožňuje dohodu, u nás musí být kvůli velkému počtu kauz a absenci filtračních mechanismů pravidla nastavena rigidně. 


K metodě přidělování spisů: 

Pokud jde o otázku technické metody náhodného přidělování, inspiraci je možno brát v – byť fakticky velmi zpackané – metodě výběru kandidátů v prezidentských volbách, ovšem samotné provedení musí být samozřejmě lepší. Byla navržena implementace matematické metody, přičemž parametry by byly nastaveny podle kritéria přidělení nezávislého na vůli uvnitř soudu, vlastnost má být spojena s kauzou neměnitelně a z vnějšku kontrolovatelně. Výběr by pak měl být „pseudonáhodný“ ve formě ne snadno předvídatelného matematického algoritmu, který by však zároveň byl i zpětně verifikovatelný a transparentní. Pokud by tato metoda nebyla měněna, je možno tak dosáhnout náhodnosti. Proti takto formulovanému návrhu však zazněla i kritika v tom směru, že náhodný výběr je dobrý proti manipulaci při prvotním přidělování, ale je u něj nevýhoda, že na určitých soudech to zpomalí řízení. Následkem automatického přidělování totiž dojde k nerovnoměrnému zatížení a tím se pak v důsledku spíše posílí druhotné přerozdělení, kde opět hraje klíčovou roli lidský faktor. 

Druhou možnou metodu přidělování spisů je metoda používaná na Ústavním soudu, kde všechny věci přišlé daný den jsou následující den seřazeny abecedně podle jména účastníků a přiřazeny jednotlivým soudcům (opět podle abecedy). Tento systém není založen na náhodném výběru, ale je dostatečně resistentní proti zneužití. Systém pseudonáhody má tu výhodu, že je-li dost složitý vzorec, tak vznikne prevence manipulace typu soudce-věc. Také znemožňuje účastníkům, aby si zajistili, že věc skončí u konkrétního soudce/senátu. Naopak ten transparentní systém toto riziko pouze minimalizuje. 

Na druhé straně zazněl názor, že pseudonáhodný výběr představuje příliš složitý algoritmus, který má značná úskalí. Systém pseudonáhodného výběru a vysokého čísla naráží na zásadní problém – není důležité jen to, jak systém funguje, ale i jak působí. Ač by systém pseudonáhodného výběru fungoval objektivně, nikdo by do něj neviděl. Soudci ani účastníci by v něj neměli důvěru, černá skříňka vzorce by způsobovala paranoidní obavu, že stejně za každým algoritmem stojí někdo, kdo jej beze stop umí obejít. Proto je vhodnější zavést jednoznačnější a kontrolovatelnější systém – například systém fungující na ústavním soudu. 

Problémem systému přidělování na Ústavním soudě je však skutečnost, že přidělení spisů zde neprobíhá tentýž den, kdy spis dorazí na soud, ale až následující den. Tento postup, pokud by byl aplikován i v obecné justici, by se mohl dostat do rozporu se stávajícím zněním § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, který stanoví, že „[z]působ rozdělení věcí musí být … stanoven tak, aby … aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží“. Obecně však panoval souhlas, že obě metody představují změnu k lepšímu oproti současnému stavu. 


K provázanosti mezi přidělováním spisů a specializací samosoudců/senátů: 

Zazněla námitka, že náhodnost přidělování spisů do značné míry vymizí v situaci vysoké specializace. Pokud víme, že určitou agendu řeší na soudě jeden senát s určitým názorem na ni, tak náhodné přidělení spisů v této agendě mezi tento senát v podstatě nic neřeší. 

Zazněl názor, že z tohoto pohledu je „antipříkladem“ Nejvyšší soud. Vysoká specializace vede k tomu, že tam málokdy vzniká intelektuální konkurence a že nikdo nejde proti specialistovi na konkrétní oblast práva. Obecně panovala shoda na dvou věcech: (1) že vysokou specializací na Nejvyšším soudě je třeba změnit, ačkoliv by se to nepochybně setkalo s obrovskou bouří nevole; a (2) že k takové změně by byla nutná výslovná zákonná opora, která ve stávajícím znění zákona o soudech a soudcích chybí. 

V této souvislosti bylo nadneseno, že specializace soudců na Nejvyšším soudě zašla příliš daleko a že je nutné zabránit tomu, aby se Nejvyšší správní soud nedostal i bez specializace do stejné situace jako Nejvyšší soud tím, že se senáty během času názorově zakonzervují. Někteří účastníci však uvedli, že NS je sice jeden extrém, ale NSS je extrém druhý, kdy specializace je zejména v některých vybraných agendách (hospodářská soutěž, ochranné známky atd.) zcela nedostačující. Proto by se měla hledat střední cesta mezi NS a NSS. 


K vlivu rozvrhu práce na složení senátů v rámci daného soudu 

Rozvrh práce je také významný v kontextu složení senátu a umístění soudce do konkrétního senátu, kolektivu atd. Ve hře je i to, s kým jsem v senátu – je-li to 2 ku 1, tak si s tím můžu “pohrát” a bossingem tak může být i umístění do nevhodného senátu. Toto silně ovlivní kvalitu rozhodování i život soudce. 

Pokud jde změny složení senátu, zazněl názor, že pokud soudce souhlasí se svým přesunem, pak je vše v pořádku. Pokud však naopak nesouhlasí, pak je tu možnost, zda přesun jen projednat se soudcovskou radou, nebo zda může i její nesouhlas předseda soudu sám přehlasovat. Zazněl názor, že pokud je dán alespoň souhlas soudcovské rady, pak je to v pořádku. Pokud ale tato nesouhlasí, měl by jí být předseda brzděn. K tomu se někteří účastníci vyjádřili tak, že to by se musel změnit sám zákon o soudech a soudcích, který dává tuto pravomoc výhradně předsedovi soudu. 

Zazněl i odlišný názor, že v rámci justice je sice nutná vysoká míra rigidity a přezkoumatelnosti konkrétních pravidel, ale zároveň platí „čím rigidnější pravidla máte, tím menší šance má jakýkoli management justice na řízení soudu“. Je třeba tedy rigiditu vyvažovat v sestavování senátu. Předsedovi soudu tedy mělo zůstat silné oprávnění v sestavení senátů dle potřeb. Jistě je však třeba tu mít prostředky proti zneužití a excesům. Je rovněž třeba předcházet vznikání bytostně liberálních senátů apod. Vždy je třeba míchat lidi a nutit je střetávat se a potýkat se názorově mezi sebou. K tomu by byl vhodný rotační systém (k tomu viz níže). 

Důležitou otázkou je pak to, zda má vůbec rozvrh práce řešit organizační uspořádání a sestavení senátu. U Ústavního soudu je toto předmětem samostatného rozhodnutí pléna, které stanoví pravidla a zásady pro rozvrh práce. Samotný rozvrh práce sice v detailu vydává předseda, ten však musí vycházet při ustanovování senátů ze stanoviska pléna. Zazněl názor, že podobná úprava by pomohla i u obecných soudů. 


K obměnám senátu (tzv. rotační systém): 

Dlouze byla diskutována vhodnost obměn složení senátů, například jednou za tři roky, aby byl podněcován spor idejí. Obecně zaznívaly názory, že rotace soudců není až tak kacířská myšlenka. Lze ji s nadsázkou přirovnat k tanečním – po roce se zadejte s jinou partnerkou. Podle některých by to bylo velmi užitečné i pro soudce, aby se naučili formulovat a obhájit svá stanoviska v různých formacích. Nyní však je situace tak zakonzervovaná, že je to bez zákonné opory těžko myslitelné. Rotaci je tedy vhodné zakotvit hned zpočátku – například v začátcích soudu. Na NSS existoval návrh rotace v rámci senátů po 1 roce po 1 soudci. O tom se uvažovalo i na Ústavním soudu, avšak pro neochotu soudců zabydlených ve „svých“ senátech se nápad nedostal blíže k realizaci. 

Ohledně metody rotace, všichni účastníci vyjádřili nesouhlas s tím, že by o obměnách senátů měl rozhodovat sám předseda soudu, aniž by jeho diskrece byla korigována nějakým dalším orgánem. Jako nejvhodnější metoda se jeví los. 


K dohledu ministerstva spravedlnosti a jeho možnostem zabránit/minimalizovat zneužití rozvrhu práce: 

Ministr spravedlnosti má možnost iniciace kárného řízení proti předsedovi soudu při totálním překopání rozvrhu. Soud totiž za těchto případů funguje logicky hůře a za to může jeho předseda jakožto manažer. Ministerstvo spravedlnosti se musí k rozvrhům vyjadřovat a může iniciovat kárné řízení proti předsedovi v důsledku toho, jak sestavil rozvrh práce. 

Zazněly názory, že Ministerstvo spravedlnosti by mělo pečlivěji kontrolovat rozvrhy práce na jednotlivých soudech, které jsou mu zasílány. Podávání kárných žalob proti soudním funkcionářům pro porušování rozvrhu práce či pro nastavení „gumových kritérií“ umožňujících zneužití rozvrhu práce ze strany Ministerstva spravedlnosti bylo pozitivně kvitováno. Někteří účastníci dokonce tvrdili, že by ministerstvo spravedlnosti mělo v takových případech kárných žalob využívat častěji. Samotný fakt, že tato pochybení soudních funkcionářů mohou být kárným proviněním, vysílá jistě důležitý signál, aby soudní funkcionáři věnovali této problematice větší pozornost. Jinak řečeno, důraz by však měl být kladen nejen na kárná řízení, ale i na prevenci. Bohužel ministerská kontrola soudních funkcionářů je bohužel zatím slabá a bez výsledků (patrně pro nedostatek lidí, kteří by tomu rozuměli). 

Dále zaznělo, že skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti má nastaveno zákonem, že rozvrh práce musí sledovat, paradoxně jeho možnost kontroly oslabuje, protože mu běží lhůta a je nutno poté v zákonné šestiměsíční lhůtě zahájit kárné řízení. 


K výběru předsedů soudů a jejich vlivu na rozvrh práce: 


Jako velký problém a zároveň potenciální nebezpečí je vnímán obecně velmi malý zájem o proces výběru předsedů soudů. Výběru předsedů soudů je dnes věnována malá pozornost. Samotný výběr jmen je „předjednáván“ v kuloárech, a tudíž je celý proces zneužitelný. V současném systému i v České republice hrozí riziko, že se vynoří další Harabin. 


K soudnímu přezkumu rozvrhu práce: 

Zaznělo, že přeřazení soudce v rámci jeho právní agendy je silným zásahem do jeho právní sféry, a proto by neměl být rozvrh práce (resp. jeho změna) a priori vyloučen ze soudního přezkumu. Někteří účastníci proto vyjádřili nesouhlas se závěry NSS v rozsudku ze dne 19. 9. 2012, čj. 1 As 48/2012-28. Z hlediska intenzity zásahu do právní sféry soudce je však třeba rozlišovat změnu specializace soudce (obchodní úsek -> trestní úsek) od pouhého přeřazení do jiného senátu v rámci téže specializace. Zazněly názory, že v druhém případě to prima facie zásah do právní sféry není. 


Rozvrh práce a velikost soudu 

Je otázkou, jestli by se pravidla rozdělování spisů neměla upravovat v závislosti na velikosti soudů – jedna velikost asi v tomto případě „nepadne“ všem. Zazněl názor, že je dobře, je-li soud veliký. Lépe zde fungují pravidla pro náhodnost atp. V tomto se některým účastníkům jevil jako dobrý nápad reforma české justice spočívající ve zrušení okresních soudů a zavedení prvoinstančních krajských soudů k určité minimální velikosti soudu. Nyní již soudce nepotřebuje styk s realitou na místě, toto míří spíše proti produktivitě. Takováto reforma je však na úrovni technické změny ústavy. 


Ke zvýšenému riziku zneužití rozvrhu práce v trestních věcech: 

Dále bylo poukázáno na skutečnost, že dosud existuje jedna oblast, která je z hlediska zneužití velmi problémová, a přesto se jí věnuje minimum pozornosti – a to trestní justice. Nebezpečí v trestních věcech se skrývá v tom, že zde existuje monopolní navrhovatel – státní zastupitelství – které si opravdu může vybírat, kdy návrh podá (nikdo jiný zde nevstupuje) a tím do značné míry ovlivnit, jakému soudci „jeho“ věc napadne na stůl.

25 komentářů:

Miroslav Knob řekl(a)...

K pseudonáhodnému systému přidělování spisů se vyjádřil i Ústavní soud: "Tyto maximy nebrání využití výpočetní techniky při rozdělování soudní agendy, jakož i využití matematických metod, jež představují základ algoritmu přidělování věcí. Zároveň však z nich, jako jejich důsledek, vyplývá nezbytnost výslovného označení takovýchto metod, resp. nezbytnost popisu algoritmu, jež je východiskem programů pro výpočetní techniku a jejího využití při přidělování věcí. V opačném případě nelze považovat rozvrh práce soudu za souladný se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti přidělování soudní agendy, a tudíž přidělení věci za porušení těchto podmínek nutno považovat za porušení ústavního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny."

http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=69974&pos=2&cnt=9&typ=result

Anonymní řekl(a)...

Vyjádření US je spíš výkřik do tmy než že by obsahoval nějakou smysluplnou argumentaci.

Roman Pospíšil

Olga řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Olga řekl(a)...

Díky za zajímavé téma.

Ad tvrzení o specializaci na NS vs. na NSS (BTW - v souvětí citovaného zápisu je roztomilá logická chyba:-))

Osobně specializaci soudců fandím. Jak jinak se mají vyvarovat chyb, nechtějí-li se stávat rukojmími různých (např. daňových) poradců? Ve správním soudnictví stojí proti soudci řetězec specializované byrokracie (v nejlepším smyslu toho slova), rozetnout jej jistě vyžaduje pevnou argumentační půdu pod nohama.
Olga Svobodová

Anonymní řekl(a)...

Nechci si někoho dotknout, ale podobnn diskuse o úplně elementárních otázkách jsou přesným obrázkem "kvalit" naší justice. Nakonec to bude muset řešit zákon, pak to projde na NS a ÚS, pak se to nějak zbastlí a tak to je skoro se vším.
Na stranách sporu chtějí soudy neskutečné věci i mimo petit, a přitom mají problém realizovat základní věc vlastní organizace. Jak by asi vypadala samospráva soudu, když nemají soudci sami vůli deklarovat způsob, jakým zajišťují nestrannost při přidělování případů?

Michal Vávra

Libor Dušek řekl(a)...

Velice zajímavé téma, díky Davidovi (a organizátorům semináře), že ho sem vnesl.

Pro demokratickou legitimitu soudní moci je nutné, aby lidé měli důvěru, že jejich případy nejsou přidělovány účelově. A v českých podmínkách nedůvěry mi generátor náhodných čísel připadá jako řešení vedoucí k nejnižší nedůvěře.

Za druhé, nedá mi to přihřát polívčičku, díky náhodnému přidělování se také dá dělat zajímavý výzkum, viz např. zde (http://www.hbs.edu/faculty/Publication%20Files/JPE-Electronic%20Monitoring_e3fc1f85-dabe-409a-a028-0b1443e70d16.pdf)

Anonymní řekl(a)...

Může mi někdo vysvětlit, jak lze generovat náhodná čísla např. v případě rozsahu 20 soudců ? Opravdu vysokoškolsy vzdělaní lidé věří, že funkce Randomize(20) v PC umí na základě algoritmu takové slovo vytvořit ?

Navíc právě takový systém pseudonáhod je nekontrolovatelným neopakovatelný (což naštěstí v případě PC randomizace není docela pravda) a za Ratha se takto přidělovali zakázky, resp. vylučovali soutěžitelé. PC poté vygeneroval náhodně předem známé číslo :-)

Michal Hrdlička

Anonymní řekl(a)...

Co jsou pseudonáhodná čísla - vysvětlení pro čtenáře, kteří neholdují matematice: Vezmeme si kalkulačku, zvolíme si napřed sami 2 počáteční čtyřmístná čísla. Tato inicializace na počátku se nazývá "random seed" (např. zvolíme x1=5687, x2=1388). Samozřejmě ve skutečnosti by se všechno provádělo na větší počet míst. Vydělíme čísla mezi sebou (x1/x2). Vyjde něco jako 4,097262248. Vezmeme poslední 4 číslice, takže máme dalšího člena řady, tedy x3 = 2248. Podobně pomocí x2/x3 získáme x4, pomocí x3/x4 získáme x5 a tak dále. V praxi se používají nějaké složitější výpočty, ale to jen proto, aby se nestalo, že se to třeba nějak rychle zacyklí nebo se bude dělit nulou. Pro ilustraci to postačuje. Uživateli pak počítač ukazuje jen poslední číslice z x1, x2, x3, zde tedy 7,8,8. Tedy z vnějšku to vypadá náhodně, protože

a/ žádný člověk nedokáže podle předchozích číslic uhodnout, která číslice bude následovat, a zároveň
b/ to zpětně pak lze celé prověřit.

Celý problém je tedy zřejmě omezen na to, jak náhodně vybrat RandomSeed, který se zadává na samém počátku z vnějšku, kde samozřejmě nelze vyloučit lidský faktor, ba naopak je potřebný, aby systému sdělil počáteční hodnoty a uvedl systém do chodu.

Zde by se nabízelo např. řešení, systém iniciovat každý den ráno znovu tím, že by každé ráno v 7:00h zadala pracovnice soudu do systému libovolná x1, x2, tedy v podstatě 8 číslic, které ji napadnou (např. 30745687). V 7:05h ministr centrálně vyhlásí číslo pro ten den (67787505). Počítač si obě čísla sečte. Případné přebytečné číslice zleva ořízne. Má 98533192. To rozsekne a získá tedy x1=9853, x2=3192. A lze vesele přijímat žaloby.

Počítač ukazuje jen poslední číslice a každá číslice znamená jednoho z 10 soudců. (U větších soudů se samozřejmě použijí poslední dvě číslice.)

Zároveň by bylo umožněno, aby každý na svoji žalobu napsal zcela libovolné 4-místné číslo (kdo nenapíše nic, jako by napsal 0000). A při přijetí žaloby by se toto číslo také nějak použilo. Takže např. když systém byl zrovna ve stavu x1=9853, x2=3192, a přišel žalobce a na svojí žalobě napsal 5047, tak systém x2=3192 přepíše na x2=5047. Cílem prostě je, aby nedůvěřivý žalobce mohl do systému nějak "strčit". Poté počítač spočítá novou aktuální hodnotu, tedy x3=x1/x2 a přidělí žalobu některému soudci.

(pokračuje)

Anonymní řekl(a)...

(pokračování)

Tím má žalobce jistotu, že pokud by se snad před jeho příchodem děly se systémem jakékoli čachry, tak on, tedy žalobce, je svým zásahem dokonale zmařil. Protože nikdo ze spiklenců na soudu nemohl vědět, jaké číslo žalobce na žalobu napíše třeba až přímo v podatelně.

Podobně smí libovolné další číslo (kterým se přepíše aktuální poslední "x") naťukat třeba každý soudce kdykoliv, přesně jednou denně. Podstata je podobná, jako když balíček karet dáme čas od času postupně zamíchat všem hráčům.

Úderem 17.hodiny skončí příjem žalob a na webu soudu se objeví kompletní rekapitulace všech výpočtů, a to pro účely kontroly.

Ještě by se to dalo ochránit před situací, kdy žalobce nějakým odposlechem vidí počítači do paměti a podle toho před svým příchodem zjistí, jaké vhodné číslo má napsat na svoji žalobu. Např. by se použila poslední číslice časového údaje (tj.: údaj setina vteřiny) toho okamžiku, kdy úředník žalobu začal vkládat do systému. Což si počítač stáhne z hodin sám a úředník, i kdyby chtěl výsledek nějak ovlivnit, samozřejmě nedokáže stisknout klávesu přesně tehdy, kdy potřebuje. Tím by zároveň byl zřejmě ošetřen problém trestních obžalob, diskutovaný v článku, které k soudu podává stále jeden a týž žalobce.

Shora nastíněné (neumělé) řešení by jistě bez problémů odladila kterákoliv katedra MatFyzu. Důležité je, dát jim jasné zadání, jako např. informaci "přidělení je nutno znát ihned, ne až druhý den ráno". Proto bych doporučil, tuto otázku považovat předběžně za vyřešenou, a soustředit se na získání politické podpory.

Mgr. Ing. Miroslav Skala

Jan Vučka řekl(a)...

Ad M. Hrdlička: přijde na to. Pokud to budete dělat stylem jistých krajských orgánů, co si nechají přinést záhadnout krabičku se třemi tlačítky, která bez jakékoli kontroly vypíše nějaké číslo, pak to bude špatně.
Pokud se publikuje jednoznačný algoritmus a každý si to bude moci přepočítat, pak to bude dobře.
Vezměte si slavnou aférku s prezidentskými volbami: MV jasně napsalo algoritmus, zveřejnilo data a každý si mohl přepočítat, že to nevychází. :-)
Samozřejmě jedna věc je teorie, druhá věc je praxe. MV mělo generátor pseudonáhodných čísel, jenže si samo nejprve určilo seed a POTOM archy bez externího dozoru přečíslovalo, takže si klidně mohlo vybrat, které archy budou "náhodně" vylosovány.
Pak je tu problém s tím, kdo to bude kontrolovat. Budou snad soudy zveřejňovat kompletní údaje o podaných žalobách, aby bylo možno údaje přepočítat a ověřit?
Dobře, třeba to bude namátkově auditovat MSp, ale pak zase skončíme u toho, že někdo z hlubin justice řekne "všechno je v naprostém pořádku" a my mu budeme muset věřit. A po výkonu MV nevím, zda můžeme nějakému ministerstvu věřit jen proto, že je to ministerstvo.

Anonymní řekl(a)...

To už mi přijde jednodušší ten balíček karet, který projde zamícháním všemi přítomnými soudci (asistenty). při 20 soudcích může být počet karet 20 nebo i 40. Karty se potom vyloží na stůl a spisy seřazené podle pre-klíče (třeba čas doručení) by se přiřadily na karty v řadě a soudce si přebere spisy ze své karty nebo karet. K tomu lze udělat opatření, že např. bude-li první karta lichá, budou se spisy dávat zleva do prava (nebo ve směru hodinových ručiček) a bude-li sudá, tak opačně.

I pre-klíč jde znáhodnit tím, že budou přiděleny spisy podle času na podatelně a k tomu se )jak je zvykem) stáhnou 2x denně datové schránky. Potom se spisy seřadí podle času a prvek náhody je velmi vysoký.

K ÚS - AAA Auto Praha je ve značné výhodě:-(

Patrik Šebesta

Anonymní řekl(a)...

Předchozí komentář s kartami je dobrý.

Další a dobře realizovatelné je, aby se losovalo skutečně náhodně, ne tedy pseudonáhodně. Povšimněte si, že stačí mít jediný, centrální zdroj, který bude během dne uveřejňovat náhodná čísla rychlostí třeba jedno za 5s.

Něco jako kdyby to bylo navázáno na Sazku, která každých několik minut veřejně losuje KENO nebo něco takového).

Podstatné by bylo, že po podání žaloby by se muselo počkat na nejbližší budoucí vylosované číslo. Tedy nikoliv, že by se použilo poslední vylosované číslo z minulosti. Tím by se zabránilo různému chytračení s tím, kdy přesně mám žalobu podat.

V praxi stačí mít na Ministerstvu skutečně losovací buben s míčkama, pod kamerou, která bude non-stop přenášená na Internet. Nevidím na tom vůbec nic nedůstojného.

Václav Tesař

Jakub Backa řekl(a)...

Já bych řekl, že v situaci, kdy na některých pražských soudech je _oficiální_ rozvrh práce pro předběžná opatření řazen dle dne nápadu takhle:
pondělí - Pepa
úterý - Franta
středa - Jana
atd.
zde řešíte už přílišné podrobnosti.

Anonymní řekl(a)...

Nejsem znalý praxe, ale nejde to celé obejít opakovaným podáváním a stahováním žaloby tak dlouho, dokud věc nepřipadne "patřičnému" soudci?

Luděk Belán

Olga řekl(a)...

A co teprve, když je věc sice přidělena "náhodně", ale soudce v ní pak uplatní převzatý názor kolegy, který je na dané téma odborníkem...?(Omlouvám se za zabíhavé myšlenkové pochody, ale stále se mi vybavuje správní soudnictví, do kterého trochu vidím, a nezbytnost určité specializace soudců).
Olga Svobodová

Jan Vučka řekl(a)...

Přečetl jsem si zmiňovaný judikát IV. ÚS 23/05 (kdysi jsem jej proletěl očima, leč nestudoval důkladně).
Vrchní soud předvádí v oblasti svobody projevu a ochrany osobnosti skutečně mimořádné výkony. Cituji z judikátu odst. 13:
Zrušení rozsudku ve věci Jazzové sekce Nejvyšším soudem bylo podle vrchního soudu důsledkem odlišného právního názoru a neopravňovalo k výroku, že žalobkyně soudila v rozporu se zákonem, což je skutkové tvrzení. Okolnosti případu podle odvolacího soudu odůvodňují, aby věc byla před veřejností „uvedena na pravou míru“. Vrchní soud dále vrátil k dalšímu řízení rozhodování o návrhu na peněžní náhradu nemajetkové újmy, neboť peněžitá náhrada je zcela namístě vzhledem k objektivně značné intenzitě neoprávněného zásahu.
Přidejte k tomu pár kauz typu justiční mafie nebo Vondráčková-Rejžek (obé značně "kvalitní" výkony VS-Praha) a napadne Vás "a tohle platím ze svých daní".

Anonymní řekl(a)...

ad Vučka : mluvíte mi z duše. Já mám posledních 5 let stále silnější pocit, že hlavně na VS soudci vývoji práva v ČR nestačí a soudí podle zákonů a stylu z roku 1992. Prostě jejich mentální kapacita už je plná.

Míchal Drábek

Tomáš Marný řekl(a)...

Já mám posledních 5 let stále silnější pocit, že hlavně na VS soudci vývoji práva v ČR nestačí a soudí podle zákonů a stylu z roku 1992.

Chtěl jste patrně napsat "1982"?

Anonymní řekl(a)...

ad Marný : Někdy bych si přál, aby současná justice fungovala tak rychle a spolehlivě jako v roce 1982, kdy i pokud odečtu nezákonnosti vůči pár chartistům, tak stále index důvěry k justici byl řádově výš. Zločinci seděli v base a nikolv v politice nebo na soudech. Takže nešlo o překlep a měl jsem na mysli skutečně rok 1992.

Michal Drábek

Anonymní řekl(a)...

Jen aby to nebylo potom jako v 1984...

Patrik Šebesta

Anonymní řekl(a)...

ad Michal Drábek : to nesmíte tak brát, dnes zase máte konečné rozhodnutí zajištěné názory OS,KS,NS,ÚS a občas je to kolečko projeté několikrát a těch úkonů ... :-) no co říci, pokročili jsme za těch 30 let. A teď to jistě "zachrání" ten akademický nový občan.


Roman Navrátil

Tomáš Marný řekl(a)...

Ad Michal Drábek: domnívat se, že před 1989 seděli zloději a korupčníci v base, a nikoli na výborech a Výborech, je snad jen produkt nostalgie a chybějící svobody tisku tehdá. Pokud si dobře pamatuji, korupce začínala už v řadové prodejně Mototechny a se zvyšující se úrovní pracoviště to bylo jen horší a horší.
Zda byly technické výkony soudů (rychlost řízení za srovnatelných podmínek, konzistence judikatury atd.) tehdy lepší či horší než dnes, neumím říci. A%t to řeknou ti, co mohou srovnávat.
Vím však jistě, že onen odkaz na rok 1982 v souvisloti s Vrchním soudem v Praze je na místě. Jejich přístup k (ne)dovolenosti kritiky veřejně činných osob je přesně na úrovni roku 1982. Výkony VS-P jsou v tomto naprostá tragédie.
Pár známých kauz jsem jmenoval, nově viz 30 Cdo 3121/2012.

Anonymní řekl(a)...

Jedna otázka na téma přidělování věcí v civilním řízení, která mi vrtá hlavou. Když podám žalobu a nelíbí se mi soudce, který je mi přidělen, vezmu žalobu zpět a pak podám novou shodného znění. Dostane pak věc (pravděpodobně) jiný soudce, nebo je proti tomu nějaká páka? Pokud by to takhle šlo udělat, pak je to princip zákonného soudce naruby a dost brutální zvýhodnění žalobce ve sporu...

Alena Novotná řekl(a)...

Většina kritických hlasů k danému tématu je na místě, ale většině diskutujících by rprospělo, kdyby si několik rozvrhů práce, povinně publikovaných na webu každého soudu, přečelo. nejd eo náhodný výběr, ale o tzv. kolovací systém - rozdávání karet dokola po jedné. Z pravidla jsou výjimky, které interní systém ISAS umí, jen se musí umět dobře nastavit, např. : i) nový soudce nastoupí v průběhu roku a není zájem mu "dosypat " tolik, co mají ostatní od počátku roku; ii) soudce vážně onemocní, je třeba mu nápad na nezbytnou dobu zastavit -viz i); iii)speciální karta - např. pracovněprávní spor, se rozdává jen specializovanému soudci; iv) je třeba odlišit zejména na tresntím úseku rozsáhlé věci, kde např. jeden spis se počítá za 5. Na soudy se valí mnoho dotazů dle zákona 106/1999 Sb., proč tuto věc soudí tento soudce, to je výsledkem toho, že z rozvrhu práce nelze jednoduše vyčíst, proč určitý soudce soudí právě tuto věc.
Tolik jen poznámka na okraj.

Alena Novotná

Anonymní řekl(a)...

Po mnoho let platil na KS HK - Pardubice takovýto rozvrh práce: Všechny věci z určitého regionu rozhodoval vždy týž senát obsazený stejnými soudci. Takový rozvrh byl v rozporu se zákonem, neboť věci nebyly přidělovány „postupně“. Všichni ti experti tam mi tvrdili, že je to tak správně. Teprve po kontrole z MS museli rozvrh změnit.