Muž živitel a žena pečovatelka jako přirozené zřízení či racionální a svobodná volba?

S ohledem na velké množství podnětných reakcí na můj první blog jsem se rozhodla na některé opakující se body odpovědět obsáhleji, formou zvláštního příspěvku. Vracím se zejména k otázce, zda nastavení „muž-živitel a žena-pečovatelka“ je skutečně „přirozené“, zda je to „racionální“, a do jaké míry je to „svobodná volba“. Ten slibovaný příspěvek o roli feministických/genderových studií také brzy vyvěsím, přestože i v následujícím textu již poukazuji na právní aspekty.

Mnoho lidí zdůrazňuje, že současné nastavení (muž vydělává a žena je doma s dětmi) je a) přirozené, b) racionální, a c) muži i ženy to tak opravu chtějí. Je tomu skutečně tak?

a) Přirozenost

Co se týká přirozenosti, tak si vždycky kladu otázku, jak víme, co je „přirozené“. Často zaznívají „historické argumenty“. Člověk jeskynní je obzvláště populární – zajímavé je, že je málo vzýván jako příklad pro regulaci bankovnictví, snahy odstranit korupci, při rozhodování o státním rozpočtu, případně v medicíně (ať se zabývá fyzickým či mentálním zdravím). Proč si myslíme, že v dnešních vyspělých, kapitalistických, post-industriálních, informačních, demokratických, liberálních, západních společnostech je pro posouzení vztahů mezi pohlavími zásadní to, jak měli uspořádané vztahy mezi pohlavími lovci mamutů?

Nejen že brát si pravěk za vzor není úplně přesvědčivé; jak navíc vůbec víme, jak přesně byly vztahy mezi pohlavími v této době organizovány? Vždy bude velmi záležet na tom, jaké otázky si klademe, jaké prameny vybereme jako relevantní, a jak je interpretujeme. Minulost není možné interpretovat jiným než současným kognitivním rámcem. (Například Riane Eisler, feministická historička, poukazuje na to, že to, co (mužští) historici dlouhé roky popisovali jako „matriarchát“, byla spíš společnost, která nebyla hierarchicky mocensky organizovaná podle pohlaví. Tzn. nevládly v ní ženy; nevládl v ní nikdo. Tato představa pohlavně-mocenského vakua ale byla tak nepředstavitelná, že, protože ženy nebyly v jednoznačně podřízené pozici, byla tato éra nazvaná matriarchátem. Viz blíže knihu Číše a meč).

Zcela zásadní pro uznání problematičnosti pojmu „přirozenost“ je samozřejmě kritické nahlížení „objektivity“ věd a našich kognitivních rámců (tedy našeho chápání a nazíraní společenské – i právní – reality). Vrátím se k tomu v příštím blogu.

b) Racionalita

Často zaznívá, že muži nechodí na rodičovskou, protože je to „racionální“. Na tom určitě něco je. Ale zároveň je třeba si uvědomit, že „racionalita“ (aspoň tak, jak je chápána v tomto kontextu – jako zvážení pro a proti) není něco konstantně platného. To, že je něco racionální v současných podmínkách, neznamená, že by v jiných podmínkách nebylo racionální něco jiného. A už vůbec to neznamená, že ty podmínky jako takové jsou dobře nastavené.

To, aby muž zůstal na plný úvazek v práci a žena-matka na plný úvazek a relativně dlouho doma s dětmi, je – nejspíš – v dnešních podmínkách pro mnoho mladých rodin skutečně racionální. Jsou ty podmínky ale nastavené spravedlivě? Jsou nastaveny tak, aby se oba partneři mohli skutečně rozhodnout, co chtějí, anebo obsahují element nevyhnutelnosti? Ty podmínky jsou formovány kulturně, společensky, ale samozřejmě i právně.

Historicky právo znemožňovalo otcům pečovat o děti. Například normalizační zákonodárství znalo pouze „mateřství“, jak v pracovním právu, tak v právu sociálního zabezpečení. To, spolu s pracovní povinností, znamenalo, že muži nemohli zůstat doma s dětmi, ani pokud by bývali chtěli. Po pádu komunismu byly zrušeny trestněprávní a administrativní důsledky „vyhýbání se poctivé práci“. Zdánlivě to znamenalo, že otcové mohli pečovat o děti. Ale samozřejmě, že to bez pomoci ze strany sociálního zabezpečení a bez ochrany v pracovním právu skoro nikdo nedělal. Mateřský příspěvek byl sice změněn na rodičovský příspěvek již v roce 1990, ale bez odpovídající ochrany v pracovním právu to znamenalo, že by muž-pečovatel téměř nevyhnutelně přišel o práci. Rodičovská dovolená byla zavedena teprve v roce 2000. Přesto odcházejí podle dostupných údajů na rodičovskou z 98 % ženy.

Proč? Protože stále existují překážky. Jedná se například o předsudky zaměstnavatelů o odchodu mužů na rodičovskou dovolenou či o rozdíl v odměňování mezi muži a ženami (v současné době 25 % - ženy tedy stále dostávají za práci stejné hodnoty o čtvrtinu méně než muži). S oběma fenomény se právo – v České republice převážně neúspěšně – snaží bojovat zákazy diskriminace.

Má právo v této situaci zasáhnout? Formální překážky pro odchod mužů na rodičovskou dovolenou již přece byly odstraněny! Zde je potřeba reflektovat realitu „začarovaného kruhu“, na kterém se účastní právo i společenská realita:

  1)     Lidé se pro něco rozhodují (žena odejde na rodičovskou) na základě situace (muž má vyšší plat),

  2)     která je sama důsledkem faktu, že právní normy jsou nedostatečně respektovány a vymáhány (tento průměrný rozdíl ve mzdách je z velké části přičitatelný zakázané mzdové diskriminaci),

  3)     a jedním z důvodů proč dochází k této mzdové diskriminaci je, že jsou to většinou ženy, které odchází na rodičovskou dovolenou, což oslabuje jejich pozici na trhu práce.

Tento popis zaprvé problematizuje představu, že rozhodnutí o rozdělení rolí jsou činěna „svobodně“. Zároveň to osvětluje, že dochází k selhání z hlediska principu rovnosti pohlaví – ať již jedinci chtějí své roli koncipovat jakkoli, realita je tlačí k určitému typu rozdělení rolí, o to tradičně podle pohlaví.

Otázka pak je, zda by právo mělo zasáhnout, pokud víme (ze zahraničních zkušeností, zejména severských zemí), že kdyby odcházelo na rodičovskou dovolenou větší množství mužů, zaměstnavatelé by znejistěli, co se týká otázky, kdo jim odejde z práci kvůli péči o dítě, a to by snížilo jejich motivaci diskriminovat jak v oblasti odměňování, tak co se týká najímání a karierního postupu. Ten zásah, který mám na mysli, je zavedení „otcovské dovolené“ (v délce několika týdnů, v souvislosti s narozením dítěte, s náhradou mzdy) a zavedení určité části rodičovské pevně navázané na muže a jiné části na ženu (více k tomu stručně například tento press kit; výrazně podrobněji pak viz např. knihu Práce a péče).

Námitka, se kterou se setkávám, je, že tohle je neakceptovatelný „právní aktivismus“ a sociální inženýrství. Nemyslím si. Právo koriguje nespravedlivé či neefektivní výsledky společenských či tržních sil v mnoha jiných oblastech - podobné úvahy vede například intervence v soutěžním právu, ochraně spotřebitele, trestní právo,… To, že právo reguluje společenské vztahy směrem k žádanému výsledku, je jeho základní charakteristikou. Pro mě možnost, aby byli muži i ženy skutečně svobodně schopní vybrat, jak si nastaví svůj život z hlediska rodiny a kariéry, je přesně takovým žádaným a žádoucím výsledkem…

c) Co kdo opravdu chce?

Konečně je často konstatováno, že muži vydělávají a ženy pečují, protože to je jejich svobodná volba. Že to tak obě pohlaví chtějí. To, jak je tato svoboda rozhodování zdánlivá s ohledem na strukturální situaci na trhu práce, jsem právě ukázala. Vedle těchto „materiálních“ tlaků pak samozřejmě existují tlaky kulturní - determinované představami o správných rolích pohlaví. Často přicházejí od rodiny a známých: „To jsi chlap, když neuživíš rodinu?“, „Jaká jsi to matka, že pracuješ od šesti měsíců věku dítěte?“, a hlavně „Chudáci děti!“…

Obě roviny jsou důležité, protože zasazují zdánlivě svobodně jednajícího, nezávislého jedince do určitého kontextu. Formulování našich tužeb, životních představ a plánů se neděje ve vakuu, ale je formováno kulturou a společností ve které žijeme (a jejíž normy často vyjadřuje právo). Použiji-li extrémní příklad, tak kdyby člověk měl přání být otrokářem, dnes, pod tlakem společenských i právních norem, si to rozmyslí. Tohle omezení ale neplatí jen pro prevenci chování negativního, ale též pozitivního. Žena, která by před sto padesáti lety chtěla být političkou, by si taky musela nechat zajít chuť, protože jí to společenské ani právní normy neumožňovaly. To platilo i před nějakými devadesáti lety, po zavedení pasivního volebního práva pro ženy v roce 1920, kdy stát se političkou bylo pro naprostou většinu – i adekvátně kvalifikovaných žen - stále naprosto nedosažitelné, a kdy tudíž bylo lepší na tento druh tužeb zapomenout. Dnešní realita není o moc jiná (mimochodem k tématu politického zastoupení se asi nedostanu ve zvláštním blogu. Proto pro ty, které to zajímá, odkazuji na blog Jany Smiggels Kavkové).

Ještě důležitější je ale skrytý mechanismus přizpůsobení a omezení svých cílů či plánů vnějším socio-kulturním okolnostem - s ohledem na to, jak nepravděpodobné a obtížené je se političkou stát, mnoho žen tuto touhu ani neformuluje. Podobně jako si dnes mnoho Romských dětí nebude vůbec umět představit, že by šli na vysokou školu. A podobně jako mnoho etnických Vietnamců v České republice omezí své životní tužby na to, co je jim zdánlivě předurčeno – tedy nikoli například práce soudce/kyně, ministra/ministryně, atd. Z faktu, že se – společensky znevýhodněné a diskriminované – skupiny smíří s určitým údělem či rolí, a vytvoří si kolem nich narativ, který jim umožní to plně akceptovat, nelze ještě usuzovat, že kdyby měli jiné možnosti, tak že by jich s radostí nevyužívali. Tedy z faktu, že většina českých žen konstatuje, že role matky jako hlavního případně jediného pečujícího rodiče jim nevadí, není možné bez dalšího usuzovat, že kdyby jim byla nabídnuta jiná konstelace – více pracovních pozic na částečný úvazek, širší dostupnost jeslí a školek, větší míra příspěvků státu na privátní péči o děti, větší incentivy pro zapojení mužů, atd. – že by jí radostně nevyužívaly.

        (K otázce vztahu mezi lidským jednáním a „preferencemi“, jakož i k otázce, co přesně jsou „preference“, existuje bohatá filozofická literatura, do které není třeba (ani prostor) se pouštět. Pro ty, které by tohle blíž zajímalo, mohu doporučit dílo ekonoma Amartyi Sena a filozofky Martha Nussbaum, které je relevantní proto, že se oba specificky zabývají znevýhodněním určitých skupin, včetně žen. Jejich práce demonstruje, do jaké míry jsou naše – zdánlivě svobodné a nezávislé – preference formulovány a vytvářeny prostředím. A že zejména zkušenost s marginalizací, chudobou, kulturním odsouzení, nedostatkem respektu, atd., vede k sebeomezení v tužbách (používají termín adaptive preferences).).