Čí svoboda? A jaká svoboda? Krátká úvaha nad českým “liberalismem”
Mnoho
komentářů k mým předchozím příspěvkům operovalo s konceptem svobody,
a stavělo feminismus a svobodu proti sobě. Je pravda, že ne všechny feministky staví
svou argumentaci právě na požadavku svobody – feminismů existuje celá řada. Ale
mnoho feministek liberálních je - liberální feminismus byl historicky významný
zejména pro dosažení stejných práv pro ženy, a hraje velkou roli i dnes (výborně
shrnuté zde).
V následujícím textu se nechci ani tak zaměřit na různé proudy současného feminismu;
spíš chci problematizovat neo-liberální (až anarcho-kapitalistické),
darwinistické chápání „svobody“, které je tak prominentní v českém veřejném
prostoru (i v mnoha reakcích na mé přechozí blogy).
Přesto že vím, že skalní neo-liberály a libertariány asi nepřesvědčím, chci nabídnout těm, kteří chtějí být progresivními liberály, náměty k zamyšlení. Poukazuji na dvojí: že je v českém kontextu svoboda chápána velmi omezeně (jako svoboda silných dělat si, co chtějí) a že je aplikována velmi selektivně a patriarchálně. Normativně pak apeluji, abychom si uvědomili, že svoboda je iluzorní, nemá-li jednotlivec k dispozici určitou škálu skutečných možností; a abychom byli aspoň konzistentní (pro ty, kteří lpí na hodnotové neutralitě) a případně i pokud možno spravedliví (pro ty, kdo jsou ochotní se oprostit od představy hodnotové neutrality, a mají zájem na genderové, „rasové“ a jiné spravedlnosti).
Jaká svoboda?
Představa mnoha českých „liberálů“ o „svobodě“
se podle mého dá shrnout asi takto: „Svoboda je, že si můžu dělat, co chci.“ Jako
zaměstnavatel mám svobodu diskriminovat pohle pohlaví či rasy, jako klient mám
svobodu kouřit v restauracích, apod. Mám problém jak s tímto chápáním
svobody, tak s faktem, jak neuvěřitelně selektivně je aplikováno. Oba
problémy se prolínají.
Argumenty „svobodou“ často padají od privilegovaných
a „silných“, kteří se chtějí ujistit, že budou moc užívat existující svou pozici,
moc či peníze tak, jak chtějí. Zatímco svobody těch jiných, kteří jsou slabší a
nemají dobrou výchozí pozici, a proto pro ochranu svých svobod potřebují „podporu“
státu a práva, jsou interpretovány jako nelegitmní snaha o „ochranu“, „zvláští
zacházení“, „sociální inženýrství“, apod. (dobře to – pro oblast rasové
rovnosti v kontextu US - vystihuje přilozený komiks; děkuji za něj Markétě
Šetinové).
Český neo-liberalismus zcela
ignoruje realitu, tedy to, že pokud nemáme schopnost („capability“) využít
svobody, je tato naše svoboda fikcí, a že tedy naše schopnost užívat svobody potřebuje
zajištění a ochranu (v angličtině se používají slova „enabling“ či
„empowerment“, nevím, jestli máme ekvivalentní pojmy a koncepty v čestině).
Čí svoboda?
Co se týká selektivity, tak je příznačné, že
argumenty „svobody“ zaznívají často ve prospěch mužů (a tradičního genderového
zřízení) než ve prospěch žen (a anti-patriarchálních norem). Například
využívání placených sexuálních služeb je často prezentováno jako svoboda,
schopnost sexisticky žertovat ve výuce je prezentováno jako svoboda,
diskriminování zaměnstankyň je prezentováno jako svoboda… Když ale dojde
například na domácí porody, tak je argument „svobodného rozhodnutí žen“ uťat v zárodku.
(Tady se mimochodem genderová hierarchie zajímavým způsobem podporuje s profesní
hierarchií a hegemonií lékařské lobby. Podobně lze analyzovat i jiné zásahy do reprodukční
svobody žen; například sterilizace Romských žen, které v ČR probíhaly do nového
milenia.).
V českém diskurzu se pak velice zajímavým
způsobem prolíná sociální konzervatismus s tržním liberalismem. Někteří
lidé tak jedním dechem obhajují absolutní svobodu zaměstnavatelů diskriminovat
a současně se ohánějí „tradicí“ a „přirozeností“, když přijde na svobody
marginalizovaných skupin (ke kterým tito „liberálové“ obvykle nepatří) nebo
když přijde na nové požadavky skutečného přístupu ke svobodě. Například svoboda
uzavírat sňatky pro páry stejného pohlaví je interpretována jako požadavky
paternalistické ochrany či zneužívání veřejného práva pro soukromé účely (viz odůvodnění
veta bývalého prezidenta Klause k poslednímu návrhu zákona o registrovaném
partnerství; a výroky v parlamentních
debatách k témuž).
Při právní úpravě svobody a práv je podle mě
nutné se zamyslet nad následujícími body (víceméně se opírám o předchozí
postřehy, ale v opačném pořadí – první diskutuji otázku jaké svobody a
práva mají být chráněna; pak otázku, jak mají svobody a práva být chráněna):
„Svoboda“ v kontextu
hodnot a reality
Sice jsem se přimlouvala za konzistentnost,
ale jistě se shodneme, že ne každá svoboda má stejnou váhu. Zmínila jsem „svobodu“
kouřit – má skutečně stejnou váhu jako svoboda ostatních klientů jíst v nezakouřeném
prostředí a zaměstnanců nepracovat ve zdravotně závadném prostředí? Skutečně si
myslíme, že „svoboda“ hospodského nenalívat Romům je hodnotnější nebo i aspoň
stejně hodnotná jako svoboda Roma mít přístup k veřejně nabízeným službám
či produktům jako každý jiný člen naší společnosti?
Jak jsem uváděla výše, myslím si, že v České
republice často kolem chování, které není tak hodno ochrany, paradoxně vytváří
narativ „svobody“. Naopak chování či práva, která by si ji zasloužila, jsou
odmítána. O tom, které svobody a práva jsou více če méně hodné ochrany (státem
a právem), je nutné vést celospolečenskou diskuzi. Ale veďme ji při vědomí
jiných hodnot (spravednost a rovnost) a při vědomí společenské reality (některé
skupiny jsou obzvláště znevýhodněny a jsou tudíž obzvláště neschopné na formálně
garantované svobody dosáhnout).
Kdy zasahovat? A stačí
„nezasahovat“, anebo je třeba aktivně podpořit?
Pak je potřeba se bavit o tom, která jednání má
právo a) zakázat či omezit, b) formálně chránit, či c) aktivně umožnit a podporovat
(„enable“). Zaprvé je třeba si uvědomit, že většina právní regulace bude
zasahovat do určité „svobody“ - a) zákaz domácího násilí zasahuje do „svobody“
mlátit manželku, b) ochrana svobody slova zasahuje do „svobody“ umlčet, c) a
například podpora rodičovství bude (zjevně, aspoň jak vyplývá z debat k předchozím
blogům) zasahovat do svobody těch, kdo to nechtějí… A přesto jsou všechny tři právní
zásahy (podle mého) legitimní. Já vím, že tohle jsem zcela základní státoprávní
a ústavněprávní poučky z prvního ročníku práv, ale mám bohužel pocit, že
jsou často ignorovány. Argument „svobodou“ je vytahován jako nějaký trumf,
kterým je možné přebít jakýkoli argument. Přitom sám o sobě vůbec nic neřeší.
Dalším krokem je pak uvědomění, že aby bylo
možné skutečně užívat většiny svobod, není možné do nich jen nezasahovat, ale je
potřeba je chránit či aktivně umožnit. Toto je víceméně východiskem současného právního
chápání lidských (i jiných) subjektivních práv. Například ve Velké Británii je
velmi aktuální diskuse o tom, že rozdíly mezi „negativními“ právy „první
generace“ – občanskými a politickými právy – a „pozitivními“ právy druhé
generace – tedy hospodářskými sociálními a kulturními právy -, jsou do velké
míry umělé, a že i práva první generace potřebují nejen absenci zásahu ale i
podporu. Toto pondělí tento přístup potvrdil ESLP v rozsudku Animal Defenders v kontextu svobody slova a placených politických kampaní – uznal legitimtu zákazu placené
politické reklamy, protože informace a názory ve veřejném prostory by jinak byly
determinovány penězi (tento případ nemá nic společného s genderem, jen
jsem jen zrovna přečetla, tak se mi nabízel jako příklad).
Narůstá tak konsensus (pokud ne celosvětový
tak alespoň celoevropský), že je legitimní aktivně podporovat skutečný přístup k právům,
nejen jejich formální garance a nezasahování ze strany státu (viz též například
knihu Sandry Fredman „Human Rights Transformed“).
Tenhle posun v chápání práv a svobod jde
ruku v ruce s nuancovanějším chápáním liberalismu, který je pozorovatelný
mj. v současné právní filozofii. Vedle a namísto „tržního liberalismu“ či
neoliberalismu, který staví na autonomii, racionalitě, hodnotové neutralitě státu,
a individualismu - sílí „modifikovaný
liberalismus“. Například co se týká klasického postulátu „hodnotové neutrality
státu“, tak například u Ronalda Dworkina není neutralita státu primární (jako
je v „tržním liberalismu“); primární je, aby se stát choval k jednotlivcům
„rovně“ (Dworkin, R. 1985. A Matter of Principle, OUP). Zatímco pro Dworkina
by stát měl nicméně být neutrální ohledně otázky „co je dobrý život“, pro Josepha
Raze pak stát neutrální být nemá, ale má podporovat skutečnou autonomii jednotlivců
(tedy jeho povinnost jde nad rámec čistého „nezasahování“). Jiní teoretici
zpochybnili „individualismus“ jako východisko i cíl; například Fiss či Kymlicka
(presumpce „nezávislého individua“ byla a je často kritizována též
feministkami, které pouzují, že je fikcí v případě, že na člověku jsou
závislí jiní – v našem kontextu jsou to v případě žen děti). Důvod, proč
do těchto debat zabíhám, je, že chci zdůraznit, že vývoj liberalismu se nezastavil
u Hayeka a Friedmana, a že je možné fundamentalistické neo-liberální argumenty
vyvracet nejen zvenčí (tedy zleva) ale i zevnitř.
63 komentářů:
Ale to je přece jasný, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Tohle je docela jednoduché pravidlo, které se v naší české kotlině dosud příliš neujalo. A to je problém. Je to něco, co ta naše země bude muset do sebe vsáknout.
Za sebe mohu říci, že jsem žena a že mi vadí některé sexistické vtipy. Konec konců si myslím, že zákoník práce sice obsahuje určité ustanovení v tom smyslu, že takové chování je na pracovišti nevhodné, ale myslím si, že v tom kulturním prostředí, ve kterém žijeme se to jaksi nedaří prosazovat, aby tyto praktiky zmizely. Jedné mojí kamarádce její šéf přímo řekl, že by se s ní chtěl vyspat. Ona ho tvrdě odmítla. Pak na pracovišti následovala šikana ze strany jejího šéfa. Nakonec musela dát výpověď. To mi přišlo skutečně odporné. Myslím, že s tím byla i za nějakým právníkem, ale ten ji nedokázal pomoc. Všecko se to tehdy dělo za zavřenými dveřmi mezi čtyřma očima.
Já jsem se naštěstí s něčím takovým nesetkala. Ale je pravda, že mi kdysi šéf poplácal po zadku. Já jsem se neovládla a normálně jsem mu dala facku. Nejdřív se tak na mě podíval, ani nevím, jestli zle, nebo překvapeně a pak mi řekl: „Ty jseš nějaká divná.“ Já jsem mu na to odpověděla něco v tom smyslu, že není žádný můj přítel a že ani ten by si nedovolil jednat na veřejnosti takhle buransky. On to snad vůbec nechápal. Tahle jeho arogance, nebo snad hloupost, mě vytočila, protože on si asi skutečně myslel, že když potká nějakou hezkou holku, kterou ani vlastně pořádně nemá, že má právo jí sahat na zadek. Holt si myslím, že můj zadek je můj zadek a že na něj mi hned tak někdo sahat nemůže – tedy pokud mu k tomu nedám svolení. Myslím, že vy právníci tomu říkáte absolutní právo, tedy právo, které působí vůči všem.
Pokud jde o to dědictví komunismu. To je normální. Někdy v roce 1989 se zhroutil komunistický režim. Co se ale s tím režimem nezhroutilo, byla paradigmata myšlení, která jsou u nás hluboce zakořeněná, už z toho důvodu, že mnoho a mnoho lidí studovalo a bylo vychováno za socialismu. Lidi prostě vyrostli s naučeným způsobem myšlení. Přece někteří ultrapravičáci začali posuzovat lidi podle toho, jestli byli v KSČ. Už se neptali na to, co tam dělali. Ale tenhle jejich přístup je srovnatelný s tím, co kdysi dělali kádrováci. Posuzovali lidi podle toho, jestli pochází z buržoazní rodiny nebo ne. Tenhle způsob myšlení je naučený z dob socialismu. Tenhle typ lidí je vlastně takový druh kádrováků naruby. A tihle pravičáci si to ani neuvědomují. S tímhle je nunto skoncovat, ale ono to tak jednoduché nebude. Demokratická společnost je oproti té totalitní (a tohle slovo používám docela nerada, protože nemusí vždycky postihovat realitu dostatečně přesně) Prostě demokratická společnost je oproti té nedemokratické, kde vládne jen jedna strana, velice složitá v tom smyslu, že nenabízí je jedno řešení. Ona totiž nenabízí žádné řešení. Nenabízí ho v tom smyslu, že je na nás abychom si to řešení vymysleli sami. Pokud ho nedokážeme vymyslet, nebude žádné řešení. Ale praxe je taková, že vlastně těch možností jednání je ve skutečnosti bezpočet. V nedemokratické společnosti, kde jedna strana kontroluje všechno, jsou alternativy silně omezené. Hlavně nemáme svobodu si je vymýšlet. Tedy vymyslet si je můžeme, ale stát je musí schválit. V demokratické společnosti tomu tak není.
Ale už jsem asi popsala hodně papíru. Takže asi takhle…
Přiznávám, že liberalismus (neo?) je mi blízký. Při čtení podobných článků mě ale poněkud mrzí, že autoři začínají velmi povrchně. Rád bych si přečetl třeba něco na téma "liberalismus a diskriminace", ale to by od autora předpokládalo, že se vyjadřuje k argumentům liberálů, nikoliv, že jen představuje svůj pohled na věc aniž by to dával do kontrastu s pohledem protistrany (diskuze se pak zvrhávají v "dva monology").
Zmínila jsem „svobodu“ kouřit – má skutečně stejnou váhu jako svoboda ostatních klientů jíst v nezakouřeném prostředí a zaměstnanců nepracovat ve zdravotně závadném prostředí? Skutečně si myslíme, že „svoboda“ hospodského nenalívat Romům je hodnotnější nebo i aspoň stejně hodnotná jako svoboda Roma mít přístup k veřejně nabízeným službám či produktům jako každý jiný člen naší společnosti?
Toto je přesně ten případ. Paní Havelková, myslíte, že byste mohla anticipovat odpověď (neo)liberálů - a popsat, proč s ní nesouhlasíte?
Pro ilustraci, jak by asi liberálové začali o kontrastu "svobody kouřit" a "svobody jíst v nezakouřeném prostředí" např. zde. Odpověď na rasovou/genderovou diskriminaci by se pohybovala ve stejné rovině.
Ondřej Palkovský
Škoda, že podobný příspěvek nebyl napsán jako první. Těžko se navazuje solidní diskusí, když hned na začátku debaty je pole vykolíkováno mezi utlačované sestry a patriarchální znásilňovače. Naopak tady jde z hlediska politické a právní filozofie o klasickou diskusi. Škoda promarněné příležitosti.
Je velmi nepřesné vnímat ČR jako paternalistickou enklávu a je otázka po zdroji tohoto vnímání. Model rázné české ženy formující Heleny Růžičkové, nemachističtí muži, tzv. zfeminizovaná justice svěřující výchovu výhradně ženám, absence křesťanských zátarasů k samorodičovství, k potratům, které nejsou nijak problematizovány, k homosexuálům, většinové zastoupení žen ve školství, tělocvik nevýznamný předmět s hudebkou atd. atd. Pokud je ČR nějak odlišná tak tím, že elementární rovnosti zde bylo min. dosaženo a ve zbytku se nijak nelišíme. Viz novela zákona o vysokých školách, kde je vidět jak neproblematické je zvýhodnění zejm. žen i v situacích, kdy je narušen právní universalismus ve jménu překonaného právního partikularismu.
Báro, představte si, že my tady v zaostalém Česku (zmraženém dichotomií studené války) víme, že liberalismus má řadu forem. Už prvákům na fakultě podrobně vysvětluji např. rozdíl mezi politickým liberalismem (John Rawls) a liberálním perfekcionismem (Joseph Raz). Razovu knihu The Morality of Freedom (1986) moji studenti znají jako klasiku.
Prezentujete nám notoricky známé teorie z 80. let jako novinky, což mi připomíná, jak na mě před časem vybafl jeden mormon: "Už jste slyšel o Ježíšovi?" Samozřejmě, že neslyšel. My tady totiž ještě uctíváme Svaroga a Peruna.
K Tomáši Sobkovi
S ohledem na to, že jste poodobný komentář, ve smyslu "ale to já přeci vše už vím", napsal i pod minulý příspěvek, dovolím si reagovat.
Souhlasím, že to, co tady píšu, není objevné v kontextu západních akademických debat (to jsem nikdy netvrdila), ale jsou to argumenty dost zasadně podreprezentované a dovolím si tvrdit i často stále neznamé v českém prostředí. Tuplem neznámá je pak jejich genderová dimenze. Potud si myslím, že nejsou nepřínosné.
To, že tyhle věci učíte, je skvělé, ale to přeci ještě neznamená, že by je někdo jiný nesměl popularizovat (mimochodem proto to taky píšu na blog a ne třeba do Právníka; ikdyž i tam by psaní o genderové dimenzi bylo legitimní).
Zadruhé - a tohle je spíše v reakci na váš minulý příspěvek, kdy jste se psal, co s tím má co dělat feminismus - je třeba zdůraznit, že fakt, že se tyhle debaty na západě vedly, i to jak se vedly, byly hodně ovlivněny kritickými právními studii a feminismem. A feminismus, jako kritická perspektiva, je i nadále relevantní. A já si nemyslím, že jde tuhle debatu a fázi úplně přeskočit v českém kontextu, ikdyž člověk neučí feministky, ale třeba Raze, nebo Duncana Kennedyho, nebo Gardnera (protože oni sami netvořili a netvoří ve vakuu, ale v prostředí feminismem ovlivněném). Když nic jiného, tak poskytují genderová studia mnoho příkladů pro to, jak právo není neutrální, jak svoboda není absolutní, apod.
Myslím, že to je trošku riziko blogu (a každého psaní), že se dozvíte něco nového, ale bude to vycházet z něčeho, co už znáte. Nemyslíte?
K Ondřeji Palkovskému
Na hlubší debatu na blogu není prostor, ale dobrá analýza je obsažena u hesla Discrimination v Oxford Handbook of Legal Studies. Vím, že to asi není běžně dostupné v českých knihovnách. Ráda zašlu elektronickou verzi.
"Těžko se navazuje solidní diskusí, když hned na začátku debaty je pole vykolíkováno mezi utlačované sestry a patriarchální znásilňovače."
Onoho rozlišení na počátku debaty jsem si nevšimla. Skoro mám pocit, že si ho do Barbařiných příspěvků schválně někteří promítli, aby se oné "solidní diskusi" mohli vyhnout, resp. aby mohli popřít, že by taková debata byla možná.
adTSobek) Co se učí na pár VŠ, je jedna věc, jak je liberalismus vnímán ve společnosti věc druhá. A tady, myslím, Barbara udeřila hřebíček na hlavičku. Žijeme totiž v jakémsi podivném světě, kde jsou někteří lidé připraveni do krve hájit svobodu soukromého sektoru najmout si otroka (svoboda a volný trh) a stejně do krve odmítat jakoukoli možnost změny vztahů v rodině (přirozenost a nutnost omezit svobodu ve společenském zájmu).
Tereza Radová
Nesouhlasím už s východiskem, že základní představou "mnoha českých liberálů" o svobodě je "dělat si, co chci".
Myslím, že o konceptu "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého", už jsme tady občas něco slyšeli. Opravdu si někdo myslí, že zde vyznáváme "svobodu mlátit manželku"? V dřívějších diskusích nikdo tyto postoje nezastával. Názor "nechte lidi, ať si rozdělení prací doma domluví jak chtějí" zajisté neznamená totéž co "nechte muže mlátit ženy".
Problém domácích porodů je skutečně primárně otázkou svobody volby, což lékařská lobby ani veřejnost nevnímají, ale že by zrovna feministky odvedly na tomto poli v ČR nějakou práci, to jsem si nevšimla. Co vidím, tak potřebné informace shánějí a iniciativu vyvíjejí úplně jiné skupiny. Ráda se ale nechám přesvědčit o opaku, ostatně aktuálně je k tomu skvělá příležitost, protože ministr zdravotnictví rozpustil původní pracovní skupinu, která měla hledat řešení, a jmenoval novou.
Problém sňatků osob stejného pohlaví je pak problémem poněkud jiného řádu, a to diskuse o otázce, co je "manželství".
Takovéto pojetí výkladu á la "milé děti, teď vám vysvětlím, že svoboda opravdu neznamená dělat si, co chceme" je skutečně zahozenou šancí. Škoda.
Ono není snadné to paradigma zlomit. Jako manažer jsem se vždy řídil heslem "co je v domě není pro mne" a pravidlem, že šéf, který vyžaduje sex po svojí asistentce, je ubožák, protože na světě je ke svádění tolik jiných žen (a to zcela opomíjím variantu, že by třeba mohl být věrný své manželce, což bych od něj očekával, když už se s ní oženil).
Dodnes mne trápí, že jsem se jako šéf nemohl zastat svých kolegyň, které jeden kolega obtěžoval. První si to s ním vyřídila ručně, ale nic mi neřekla. Druhá mu prostě utekla, ale také mi nic neřekla.
Tu první chápu, já byl v té době "manažerské ucho", zatímco ona zralá žena se spoustou životních i pracovních zkušeností.
Ale to jsem tu druhou při nástupu výslovně upozorňoval, že, pokud k něčemu takovému dojde, má mi to říct, že se jí zastanu. A řekla mi to až poté, co dotyčný pachatel dostal výpověď pro nadbytečnost. Přitom jinak jsme měli a máme dobré vztahy (setkáváme se i víc jak 3 roky po mém odchodu z firmy).
Takže jakou radu pro mne genderova veda má?
Ano, to kouření v restauracích je skutečně typické.
Tam totiž vůbec nejde o konflikt mezi svobodou kouřit a svobodou nebýt obtěžován kouřením, ale o svobodu majitele restaurace nastavit podmínky poskytovaných služeb, ať tak či tak.
A stejně tak, jako já musím respektovat, že si v nekuřácké restauraci nemohu dát doutník, tak bych prosil, aby zdejší apologeti "nanny state" respektovali mou dohodu s majitelem např. kubánského baru, že si tam ten doutník zapálit můžu. Chodit je tam nikdo nenutí.
Ad BH
Nezpochybňuji význam ani relevanci právního feminismu. Moje námitka je jednoduchá: Proč polemizovat s názory, které nikdo nezastává? (Snad kromě Pavla Hasenkopfa.) Kdo např. tvrdí, že svoboda znamená, že si můžu dělat, co chci? Libertarián by byl mezi prvními, kdo by takový názor odmítl.
Musím říct, že docela závidím studentům Tomáše Sobka jeho "reading list". Když jsem na pražské právnické fakultě studoval já, a nebylo to až tak dávno, teorie práva se učila z jedné knížky autorů Boguszak & Čapek a z té (jakož i z přednášek samotných) jsem se doopravdy o moderní právní filosofii dověděl kulový. Autorce tedy tleskám za nás všechny české intelektuálně podvyživené studenty a absolventy a držím jí palce, ať se nenechá odradit sarkastickými komentáři. Jiné právo čtu přesně pro články jako tento a jsem za ně moc vděčen.
Jan Novák
... v českém kontextu svoboda chápána velmi omezeně (jako svoboda silných dělat si, co chtějí) ...
Svobodu silných dělat si co chtějí tady už máme a tato "svoboda" není výsledkem přílišného liberalismu, ale je způsobena nevymahatelností již existujícího práva. Zesílené je navíc skutečností, že složky státu přistupují přísně ke slabým a jsou vstřícní k těm silným. Důvodem uvedeného jevu není přílišný liberalismus, ale nedostatečný liberalismus, neboť stát silovou asymetrii nezeslabuje, al naopak posiluje. Státní aparát není neutrální, jeho účinnost a ochota vymáhat právo pro všechny bez ohledu na politické a mocenské vazby je dost mizerná a prostý lid si je toho velmi dobře vědom. Prostý lid si myslí, že to je „daň za svobodu“, ve skutečnosti je to penále za nesvobodu. Náprava nevede skrz další a další zákony, ale skrz omezování toho, co stát předstírá, že garantuje a co ve skutečnosti garantuje pouze pro někoho.
Prezentovaná účelová definice svobody "dělat si co chci" je takto prezentována pouze zastánci direktivismu a autoritářského státu, protože jedině tato zcela absurdní "definice" následně umožňuje zdůvodnit, proč je nezbytné jednotlivé svobody po kouscích demontovat.
Feministické teze se při střetu se správnou definicí svobody "svoboda jednoho (osoba A) končí tam, kde začíná svoboda druhého (osoba B)" začnou rozpadat a to proto, že uvedená definice svobody vás nutí hledat kompromis mezi zájmy obou stran. Ve feministických "rovnicích" se vyskytuje pouze ta strana, která je ženou, druhá strana rovnice vám tam chybí.
Kdybyste své rovnice doplnila o druhou stranu, tak by se v plné síle ukázalo, že feministky nehodlají posilovat rovnováhu mezi entitami (bez ohledu na jejich pohlaví), tím, že zajistí rovné příležitosti. Feministky hodlají rovnováhy dosáhnout zvýhodněním jedné ze stran bez ohledu na "collateral damage".
... pro ochranu svých svobod potřebují „podporu“ státu a práva, jsou interpretovány jako nelegitmní snaha o „ochranu“, „zvláští zacházení“, „sociální inženýrství“, apod.
Tolik teorie, a teď něco k implementaci:
Například US Marshals service má (asi kvůli "ochraně svobody" sloužit u policie) pro muže a ženy různá kritéria fyzických testů a to zcela nesmyslně i v relativních kategoriích, kde výkon nezávisí na hmotnosti těla: běh, sed-lehy, kliky. Podobně na tom jsou další bezpečnostní složky v USA:
http://www.usmarshals.gov/careers/fitness_men.html
http://www.usmarshals.gov/careers/fitness_women.html
A zhodnocení dopadů affirmative action u policie:
... For example, in a study I published in 2000 examining the effect of affirmative action on police hiring, a comparison of male and female public safety officers found that female officers had 32 percent to 56 percent less upper-body strength and 18 percent to 45 percent less lower-body strength than male officers. ...
In general, every 1 percent increase in the number of women in a police force results in a 15 to 19 percent increase in the number of assaults on the police, because women tend to be weaker than men. ... Female officers are more likely to accidentally shoot people. Each 1 percent increase in the number of white female officers in a police force increases the number of shootings of civilians by 2.7 percent. ...
Zdroj: http://www.lewrockwell.com/lott/lott39.html
Výsledkem "dobře míněných kvót" promítnutých do změkčených přijímacích testů je, že je více policistek napadeno a více občanů je postřeleno.
Toto je dokonalá ilustrace výsledků regulace ze strany pachatelů dobra.
Afirmative action v praxi nezajišťuje ženám jako takovým rovný přístup a rovnou soutěž v parametrech, kde by ženy soupeřit s muži mohly, ale zajišťuje naplnění kvót i za cenu přijímání žen s fyzičkou, která není dostatečná.
Pefi,
moc pěkné, přesně tohle si myslím taky.
Jistě, určité formy diskriminace tu v minulosti byly, ale podle mě je jedinou možností je prostě (na úrovni státu) odstranit, tzn. přestat diskriminovat. Jakákoli snaha ten vývoj zrychlit tím, že se bude dříve diskriminovaná skupina uměle zvýhodňovat je cesta do pekel.
A konkrétně s těmi matkami a dětmi je to celkem jednoduché. Pokud stát chce podporovat pracovní zařazení matek s dětmi, proč nesníží daně podnikům, které je zaměstnávají? Jenže to by socialistům zbylo málo na přerozdělování, což?
Když ale dojde například na domácí porody, tak je argument „svobodného rozhodnutí žen“ uťat v zárodku.
Tady bohužel máte pravdu, ale opět to nesouvisí ani tak s feminismem a procentem lékařů-mužů ve vysokých funkcích, ale spíš s obecnou snahou lékařů strašit lidi a argumentovat
riziky, aniž by kdokoliv z nich byl schopen dát na stůl solidní analýzu rizik. A že nejde jen o porody lze demonstrovat na povinném očkování - zkuste najít seriózně zpracovanou cost-benefit analýzu, ze které by skutečně něco vyplývalo a kde by byly všechny relevantní údaje. Obávám se, že takovou analýzu budete hledat velmi obtížně jak pro očkování, tak pro domácí porody.
V českém diskurzu se pak velice zajímavým způsobem prolíná sociální konzervatismus s tržním liberalismem.
Dovouji si upozornit, že je potřeba důsledně rozlišovat ekonomickou rovinu (individualismus vs. kolektivismus, neboli pravice vs. levice, socialisti vs. kapitalisti) a rovinu občanských svobod (autoritářský režim vs. liberální režim)
Jedinec může být:
- autoritářský individualista/kapitalista (Margaret Thatcher)
- liberální individualista/kapitalista (Milton Friedman)
- autoritářský kolektivista/socialista (Stalin)
- liberální kolektivista/socialista (M. Gandhi)
Bohužel těch liberálních individualistů je v politice naprosté minimum, zřejmě proto, že do politiky lezou ve zvýšené míře lidé, kteří mají tendenci páchat na ostatních lidech dobro.
viz např. http://www.politicalcompass.org/analysis2
Arguementovat tím, že zastánci občanských i ekonomických svobod jsou názorově nekonzistentní, protože neuznávají práva žen, homosexuálů a bůh ví koho dalšího na sebeurčení a dokládat to výroky lidí, kteří občanské svobody v lásce příliš nemají, je dokladem toho, že se vám zatím nepodařilo do problematiky liberalismu proniknout.
Libertariáni mají svobodu jen jednu a jsou ochotní ji dopřát všem. Libertarián (člověk uznávající osobní i ekonomické svobody), který by někomu chtěl zakazovat domácí porody, nebo cokoliv jiného by musel být zcela schizofrenní, respektive nebyl by libertariánem. Naopak zákaz domácích porodů a spousta dalšího zakazování a přikazování je vlastní těm pravičákům i levičákům, kteří více nebo méně inklinují k autoritářským režimům typu fašismu a komunismu. Bohužel feminismus se jeví býti dalším z těchto autoritářských -ismů.
O tom, které svobody a práva jsou více če méně hodné ochrany (státem a právem), je nutné vést celospolečenskou diskuzi.
Svoboda je jenom jedna, pouze nesvoboda může mít celou řadu podob.
Už tady máme máme právo být obsluhován v hospodě, právo chodit do posilovny, právo, aby všichni ostatní byli proočkovaní, právo na internet, právo rodit pouze v nemocnici, právo brát stejný plat, právo být zaměstnán u policie.
no, celospolečenskou diksusi by to skutečně chtělo, ale obávám se, že zcela jinou, než jakou máte na mysli - nějak se nám totiž vytrácí to základní:
"We hold these truths to be self-evident, that all men are created equal, that they are endowed by their Creator with certain unalienable Rights, that among these are Life, Liberty and the pursuit of Happiness."
Ad Pefi:
Ty testy fyzické zdatnosti US Marshals service jsou velmi dobrý příklad: jsou odstupňované i podle věku, což dává úplně stejně málo smyslu, jako odstupňování podle pohlaví.
Ale asi k tomu jsou nějaké důvody. Z hlavy mne napadá:
- starší muž může mít přirozenou autoritu, kterou 20-letý nabušenec bude mít těžko
- žena je pro určité situace (tělesné prohlídky žen, jednání s oběťmi znásilnění atd.) prostě nezastupitelná.
Je velká škoda, že ten článek, na který odkazujete, necituje konkrétní studii. Jak už jsem psal v jiných diskusích na tomto blogu a jinde, korelace neznamená kauzalitu. Lze předpokládat, že podíl žen v policii trvale roste - co když je nárůst úroků na policisty vyvolán úplně jiným nezávislým jevem?
Podle mne není relevantní hodnotit rozdíl v síle mezi průměrným mužem a průměrnou ženou, ale zajímalo by mne, kolik žen nesplňuje nejnižší požadavky kladené na muže.
Ten článek, na který odkazujete, je typický příklad nefér diskuse (na zkušenějších diskutérech nechávám, jestli to je strawman, redherring nebo něco jiného). Vždycky bude existovat kategorie obviněných, které nějaký policista fyzicky nezvládne. Dovozovat z toho nevhodnost přijímání žen je nesmysl.
Že nejsme schopni se o pojmech „svobody“ a „rovnosti“ bavit racionálně a bez často přehnaných a nepřesných referencí...
To je ovšem pravý důsledek feministické ideologie. Pak se nám přihodí, že se do celkem přehledného zvažování rovnováhy přijatelného rizika a rodičovské odpovědnosti u domácích porodů vkrade genderová analýza hegemonie lékařské lobby včetně sterilizace romských žen a už se nikdy ničeho racionálního nedobereme.
Tenhle článek je od začátku do konce straw man. Autorka si vytvořila svůj model světa a do jeho kontextu své argumenty zasadila. Problém je však v samotném tom modelu - je vadný. Tím pádem i jsou vadné i ty závěry.
někteří lidé připraveni do krve hájit svobodu soukromého sektoru najmout si otroka a stejně do krve odmítat jakoukoli možnost změny vztahů v rodině (přirozenost a nutnost omezit svobodu ve společenském zájmu).
Nevidím až takový principiální rozdíl mezi najímáním otroka a zotročením hospodského v tom smyslu, že musí obsluhovat hosty, o které nestojí.
Opravdu potřebujete, aby vám vztahy v rodině upravoval zákon? Takovou rodinu, která potřebuje, aby s ní bydlel policajt, protože ten jediný zajistí vymahatelnost zákona, vám opravdu nezávidím.
nutnost omezit svobodu ve společenském zájmu
Společenský zájem, „rodina“ a nutnost omezit svobodu - a to vše v jedné větě mi asociují Orwelův román 1984 a komunistický ideál dítěte udávajícího ve společenském zájmu vlastní rodiče (Pavlík Morzov).
„Nutnost omezit svobodu ve společenském zájmu“ je slovní spojení, které nevěští nic dobrého. Společenský či veřejný zájem bývá až příliš často postulován jen podle toho, jak moc nahlas kdo dokáže křičet. Myslím, že důležité je bavit se o principech a o tom, který důležitý princip je porušován. Já jsem se to stále nedozvěděl a proto stále nevím, co se vám na současné legislativě nelíbí.
Ti, kteří se vzdají základní svobody, výměnou za příslib bezpečí, si nezaslouží ani jedno a nakonec přijdou o oboje. - Benjamin
"V následujícím textu se nechci ani tak zaměřit na různé proudy současného feminismu; spíš chci problematizovat neo-liberální (až anarcho-kapitalistické), darwinistické chápání „svobody“,"
Nebylo by k takovému cíli účelnější polemizovat s něčím, co napsal nějaký ten "neo"-liberální či anarchokapitalistický autor, než s Vaší vlastní představou o tom, co si ti neoliberálové myslí? K tomu by se nabízela celá řada textů. Např. klasika: http://bastiat.cz/zakon/ Takhle Vás oponenti můžou velmi jednoduše nařknout z manévru Straw-man.
Vladimír Krupa
K Janu Slaninovi
Honzo, moc mě těší, že problém obtěžování bereš vážně. Před nějakou dobou vydali někteří mí kolegové výbornou příručku o sexuálním obtěžování na vysokých školách. Link je zde:
http://gender.fhs.cuni.cz/KGS-11-version1-metodika_pro______vyucujici_fi.pdf
Na konci je několik praktických příloh, které by mohly být užitečné.
Celé to "přeložit" do pracovněprávního kontextu by podle mého neměl být takový problém.
Ha, teď jsem našla i vzorový manuál pro zaměstnavatele: http://www.feminismus.cz/download/Protokol_sexualni_obtezovani.pdf
Doufám, že to k něčemu bude!
Ad Bára: no jo, ale nějak ani v jednom manuálu nenacházím řešení mého problému, tj. že se o incidentu dozvím až v době, kdy je pozdě ho řešit.
Mám konfliktní teorie:
(a) dotyčná nevěří, že manažer skutečně vyvodí vůči harašníkovi sankce, a raději mlčí pro případ, že by se to vše obrátilo proti ní - ale fakt nevím, jak lépe vzbudit důvěru (viz. též sub. c);
(b) dotyčná tuší, jaká sankce by vůči harašníkovi byla vyvozena (trval bych na výpovědi, ne-li okamžitém zrušení pracovního poměru, obzvláště poté, co už mi jednou z drápů utekl - aniž bych to tehdy věděl, což je pro samce nabitého testosteronem hodně nepříjemné), a sankci považuje za příliš přísnou;
(b) i když si manažer kape do ranního čaje brom, žena stejně pozná, že ho přitahuje, a své chování tomu uzpůsobí - v daném případě mu nedopřeje ten úspěch, že ji "ubránil" před harašníkem.
Co teď s tím?
PS: doufám, že je jasné, že celá motivace spočívá v primitivní šovinistické potřebě samce ukázat, jaký je samec, tím, že samice chrání před jinými samci :-)
Ad Pefi:
Přijde mi, že to přeháníte. Rozdíl mezi M. Thacher a M. Friedmanem je ten, že M. Thacher byla v mocenské pozici a dokázala si dokázala získat autoritu, zatímco M. Friedman byl akademický teoretik - patrně proto ji vnímáte jako autoritářku.
Společenský zájem je nesporně často zneužíván různými nátlakovými skupinami, ale z jakého jiného důvodu mi společnost zakazuje stisknout spoušť mého Glocka a vyprázdnit do Vás všech 17 nábojů (možná 18, když uplatním brachiální sílu a vmáčknu tam náboj navíc), nežli společenský zájem? Nic jiného totiž společnost nemotivuje k tomu, aby uznávala individuální práva.
PS: jednou jsem si udělal multidimenzionální test svých politických názorů. Vyšlo mi, že jsem "NeoCon Hawk" v zahraniční politice a v ekonomické politice, zatímco extrémní liberál (v US smyslu, tj. socialista v evropském) v oblasti lidských práv (nejspíš proto, že každoročně bereme s přítelkyní naši dceru, resp. letos už dcery dvě, na Prague Pride). Politické názory prostě nelze vměstnat do jednoduchých škatulek.
Ďáblův advokát :) Ale já si myslím, že slovo svoboda znamená "dělat si co chci". Spojení "moje svoboda končí tam, kde.." pak znamená, že oblast, kde si můžu dělat co chci, má také své hranice.
Co jiného by spojení "svoboda něco dělat" mělo znamenat? Svoboda shromažďování, svoboda slova... neznamená to "stát vám garantuje a bude chránit vaše rozhodnutí dělat si v těchto oblastech co chcete"? (pokud tím nezasáhnete do nějakých jiných práv)
V příkladu s kouřením polemizujete s tím, že liberálové dávají svobodě "kouřit v hospodě" vyšší váhu než svobodě "na zdravé pracovní prostředí". Ale to nikdo netvrdí.
Proč nepolemizovat s tím, co liberálové skutečně tvrdí - a totiž, že nikdo nemá ani právo kouřit v cizí hospodě, ani právo na zdravé pracovní prostředí? Z hlediska diskriminace pak jde třeba o otázku smluvní svobody (opravdu musím tu pracovní smlouvu podepsat? - to je zmíněno někde i v té Oxford Handbook, na amazonu je většina toho ke čtení)
Když se mě zeptáte, proč by mi stát neměl zakázat cestování do zahraničí, tak nevím, co jiného než "svoboda" bych odpověděl. Celé mi to pak připadá jako snaha tento "argument svobodou" zdiskreditovat, protože se proti němu špatně argumentuje. (zákaz mlácení manželek těžko přebijete argumentem svobodou, když moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda manželky)
Ondřej Palkovský
Ad Jan Slanina:
... Ten článek, na který odkazujete, je typický příklad nefér diskuse (na zkušenějších diskutérech nechávám, jestli to je strawman, redherring nebo něco jiného). ...Je velká škoda, že ten článek, na který odkazujete, necituje konkrétní studii.
Mnou odkazovaný článek je medilní zkratka a v médiích se obvykle necituje. Celá studie má asi 60 stran a je zde:
http://www.law.uchicago.edu/files/files/56.Lott_.Police.pdf
korelace neznamená kauzalitu. Lze předpokládat, že podíl žen v policii trvale roste - co když je nárůst útoků na policisty vyvolán úplně jiným nezávislým jevem?
Samozřejmě máte pravdu, ale obávám se, že prof. Lott nemá ve zvyku dělat ukvapené závěry, leč tuto studii jsem četl před mnoha lety a skutečně si nepamatuji jak moc analyzoval další možné příčiny.
Podle mne není relevantní hodnotit rozdíl v síle mezi průměrným mužem a průměrnou ženou, ale zajímalo by mne, kolik žen nesplňuje nejnižší požadavky kladené na muže.
Pokud mají některé ženy pocit, že ženy mají něco jako nárok vykonávat jakoukoliv činnost, tak je potřeba mít při přijímacích testech pokud možno stejná měřítka pro muže i ženy, jinak budou ohrožení ti, co takto zvýhodněného parťáka k sobě dostanou přidělneného.
Vždycky bude existovat kategorie obviněných, které nějaký policista fyzicky nezvládne.
Pochopitelně. Ale je nějaký důvod, proč by měla řadová policistka, která slouží na ulici, běhat pomaleji, než její mužský partner ?
Pro všechny zúčastněné je výhodné, pokud policista provádějící zákorok za použití síly má té síly nadbytek - je to bezpečnější pro policistu a paradoxně i pro zadrženého.
Dovozovat z toho nevhodnost přijímání žen je nesmysl.
Nic takového rozhodně nedovozuji, proti ženám nic nemám a nemám nic ani proti ženám u policie.
Pouze si nemyslím, že by žena, která nesplňuje stejný fyzický standard, měla mít nárok být upřednostněna oproti muži a to jen proto, že je žena. Samozřejmě pokud jde o to naplnit pozice, na kterých má smysl mít z nějakého důvodu ženy, tak má smysl laťkami zahýbat tak, aby k naplnění pozic došlo. Ale důvodem pro snižování laťěk nesmí být nějaké kvóty vycucané z prstu z důvodu "affirmative action" - ostatně o důsledních takovýchto kvót nejen pro ženy, ale i další znevýhodněné skupiny, Lott píše ve své studii.
ale z jakého jiného důvodu mi společnost zakazuje stisknout spoušť mého Glocka a vyprázdnit do Vás všech 17 nábojů (možná 18, když uplatním brachiální sílu a vmáčknu tam náboj navíc), nežli společenský zájem? Nic jiného totiž společnost nemotivuje k tomu, aby uznávala individuální práva.
a) Kdyby vám to společnost formálně nezakazovala, vy byste mě odstřelil ? Proč byste to tak asi dělal, když z toho pro vás neplyne žádný benefit ? Drtivá většina lidí jsou slušní lidé a navíc "ozbrojená společnost je slušná společnost" (R. Heinlein).
Máte-li toho Glocka legálně, tak se vás opravdu bát nemusím. Pravděpodobnost bezdůvodného odstřelu legálním držitelem kráítké palné zbraně je ve slušných ozbrojených zemích asi taková jako pravděpodobnost udušení se rohlíkem při snídani a asi 100x menší, než že zhynu při autonehodě.
b) Not So Wild West - takto to nefungovalo ani na divokém západě, protože k střílení po jiných není mezi normálními lidmi důvod.
c) Kniha "The Invisible Hook" popisuje, že i ve zcela "anarchistické" společnosti zdánlivě bez pravidel (kniha řeší společnost a samoorganizaci středověkých námořních pirátů) se velmi rychle nějaká pravidla vytvoří, aby taková společnost mohla efektivně fungovat. Člověk, který by iracionálně střílel lidi na potkání, by byl rychle odstraněn, protože je nebezpečný pro všechny. V takovém případě je "společenský zájem" poměrně zřetelný.
. Rozdíl mezi M. Thacher a M. Friedmanem je ten, že ...
Ani Friedman ani Thatcher nepatřili k extrémistům, co se týče autoritářství nebo liberalismu. Jejich zařazení do politického spektra jsem převzal, přičemž předpokládám, že přezdívku Železná lady nedostala za své liberální postoje, ale za své autoritářské vystupování a tvrdé prosazování svých názorů. A
---
P.S. v případě G17 by těch 18 nábojů by snad mělo jít i bez nepřiměřené síly - 17 do zásobníku, natáhnout jeden do komory, následně doplnit o ten jeden zásobník a máte to.
Co dělá feminismus z lidí po právní stránce ? Ze svobodných občanů nebo svobodných osob dělá jen muže na jedné straně a ženy na druhé, stejně jako politický islám. Zatímco islám se alespoň drží přirozenoprávní podstaty a zachovává balanci práv a povinností obou pohlaví, i když u žen lze o balanci mluvit jen se skřípěním všech zbývajících zubů a pod vlivem těžkých narkotik, feminismus zdůrazňuje jen práva žen (idea, k čemu je vlastně muž zcela absentuje) a to ještě v poněkud zmutované formě, totiž práva ženy na mužský svět. Proto chtějí feministky svobodu od dětí volajíce po pracovní kariéře, resp. po stejném platu. Kdyby feminismu chtěl po mužích např. 1/2 péče o dítě např, starší 1,5 roku, tak ani nevzdechnu a jdu do demonstrace jako feminista, ale ony chtějí udělat ze ženy muže, chtějí práva mužů. V tom je feminismu překonaný už Code Civile, který právně udělal z mužů a žen občany a tím je zrovnoprávnil (stejná práva), nikoliv sjednotil.
Michal Dobrkovský
… pokud nemáme schopnost využít svobody, je tato naše svoboda fikcí
Pokud nemáte schopnost využít svobodu, tak je vám sice tato svoboda k ničemu, ale svoboda sama není fikcí, protože ji třeba budete schopna využít v budoucnu, až se vaše situace změní.
Bylo by diskriminací, kdyby ženy nesměly řídit auto. Fakt, že si auto nemůžete dovolit, ještě neznamená, že je vaše svoboda v tomto směru nějak nepřiměřeně omezována.
naše schopnost užívat svobody potřebuje zajištění a ochranu
To samozřejmě ano, ale pouze v tom smyslu, aby vám tuto svobodu někdo uměle neupíral (povinnost nevytvářet překážky). Nemohu se ubránit pocitu, že feministky si pletou svobodu (právo konat) s povinností někoho jiného nést náklady související se zajištěním, aby konat mohly.
Chci mít děti a současně budovat kariéru a někdo jiný se postarejte, abych já mohla konat oboje, ale nenesla příslušné náklady.
Chci chránit před vyhynutím nížinné gorily (Na seznamu Top 10 ohrožených druhů) a současně budovat karieru, vy všichni se postarejte, abych to tak mohl dělat (udržet si současnou práci, dlouhodobě pobývat v Africe a k tomu si zachovat stávající životní úroveň jako mají moji kolegové). Kdo tvrdí, že to všechno nejde, ten omezuje moji svobodu.
Zdravím pana Ondřeje Palkovského, neúnavného obhájce kouření :-)
Odstrašující příklad diskuze o svobodě: http://www.finmag.cz/cs/finmag/kaleidoskop/zakaz-koureni-chrani-svobodu/
Tomáš Kindl
K Janu Slaninovi
Honzo,
myslím, že obtěžování je třeba zejména předcházet a předem stanovit mechanismy, pro oznámení, vyšetření a případně vyvození důsledků. Tím se jak sníží jeho výskyt, tak se zvýší pravděpodobnost, že se o něm management dozví (a že tudíž nepřijde o kvalitní pracovnici, která by jinak dala výpověď). Tedy v první řadě bych se zaměřila na prevenci a zabránění obtěžování v budoucnosti.
Co se týká toho, které už proběhlo, pak by asi měly nastoupit existující mechanismy pro porušení povinností v pracovněprávním vztahu ze strany zaměstnance...
Než někdo zde spojí dvě výše uvedené témata, tj. svobody kouření a diskriminace v pornografii v jedno, rád bych souhlasil s předchozím názorem, že feminismus je v podstatě forma maskulinity, protože chce ženám přinést život muže. Tím jednak ztrácí většinovou podporu ve společnosti. Marginální část akademické obce humanitní podvětve v Anglii se společností ztotožňovat opravdu nelze. A za další se snaží zvýhodnit jedny nad druhé jako za feudalismu. Zatímco i ten nejvulgárnější libertián nepovažuje za projev svobody to, že někdo dostal místo jen pro své známé nebo pro svou rasu, feministky veřejně deklarují, že chtějí zastoupení pro "ženy" ve firmách, v parlamentu atp., což znamená, že někoho druhého diskriminují, v tomto případě muže. Je jen zajímavé a příznačné, jak se tímto aspektem nezabývají ....
Jan Horáček
Ad Pefi:
Děkuji za odkaz na podrobnou studii, to už je něco, co se dá nastudovat a případně s tím polemizovat.
Netvrdím, že bych Vás zastřelil bez důvodu. Ale vzhledem k ceně nábojů si umím představit spoustu situací, ve kterých by, kdyby společnost zabíjení lidí nezakazovala a nesankcionovala, bylo ekonomicky zajímavé někoho jiného zastřelit. Naopak je do jisté míry jedno, jestli jde o formální zákonný zákaz nebo jen o výchovné tabu - "prostě se to nedělá". Proto ten Divoký Západ a piráti. Podstatné ale je, že společnost naprosto běžně vytváří pravidla, která jdou proti inviduální svobodě za účelem dosažení určitého společného zájmu, takže nevidím důvod, proč by zrovna požadavky feministek měly být a-priori špatně. Je třeba diskutovat o každém jednotlivém jejich požadavku.
Ad Bára:
Ale tady se pořád točíme v kruhu: ačkoli se obtěžování nepodařilo předejít a ani ho vyšetřit, žádná z dotčených zaměstnankyň nejenom že nedala výpověď, ale ani si nepostěžovala u nadřízeného (a, ledaže bych předpokládal fatální selhání HR, které by přímého nadřízeného neinformovalo, ani u HR). Dozvěděl jsem se to spíš stylem "u nás ve firmě je legrace".
Minimálně pro druhý případ už mechanismus stanoven byl: zaměstnankyně měla instrukci informovat svého nadřízeného. Velmi pravděpodobně na to pamatoval i formální vnitřní předpis, protože v bance jsou předpisy snad úplně na všechno.
Což mne vrací k těm třem teoriím z předchozího postu - dokud kterákoli z nich platí, tak jsou jakékoli postupy a procedury naprosto k ničemu. Což je mimochodem obecný fakt: sebedokonalejší předpis je k ničemu, pokud není vůle ho dodržovat.
adPefi)
"nutnost omezit svobodu ve společenském zájmu"
Svou reakcí jste mě docela pobavil, protože to byl doslovný citát z příspěvku pana Slaniny z jedné z předchozích debat, kde zdůvodňoval, proč nelze popřát mužům i ženám svobodu, aby si vybrali, jak si rozdělí úkoly práce/zabezpečení peněz.
"Já jsem se to stále nedozvěděl a proto stále nevím, co se vám na současné legislativě nelíbí."
Několikrát jsem zde psala o rozdílu mezi úpravou de iure a stavu de facto. Legislativa je věc jedna, způsob, jakým je ta legislativa aplikována v praxi, věc druhá.
"Takovou rodinu, která potřebuje, aby s ní bydlel policajt, protože ten jediný zajistí vymahatelnost zákona, vám opravdu nezávidím."
Mám nedobrý pocit, že jste můj příspěvek vůbec nepochopil. Psala jsem o paradoxním stavu, ve kterém soukromá pracovní sféra je prezentována jako území absolutní svobody, kde vše je věcí dohody, a domácnost jako svět absolutní nesvobody, kde jsou role dané předem a odvozené od přirozenosti. Kde v tom vidíte toho policajta?
Tereza Radová
Pánové (doslova),
Barbaře opakovaně vyčítáte, že si budeje strawmeny. Budiž, o tom teď polemizovat nechci. Co ale ti vaši strawmani?
Na základě čeho prezentujete feminismus, který podle vás (výbírám namátkou pár příspěvků)
- je autoritářský a řadí se po bok fašismu a komunismu (Pefi)
- zdůrazňuje jen práva žen, a to právo na "mužský svět" (Michal Dobrkovský)
- nebojuje za zapojení mužů do domácnosti (Michal Dobrkovský)
- je v podstatě forma maskulinity, protože chce ženám přinést život muže (Jan Horáček)
- může za úplně všechno špatné na světě (Jan Kasal)
Na základě čeho tento obraz feminismu konstruujete? Proč tu není reflektována pluralita femiistických směrů? Proč se nepracuje s konkrétními prameny a konkrétními opatřeními?
Debata s Barbarou celkově snad měla být primárně o feminismu. Přijde mi tak zvláštní, jak zde všichni zdůrazňují vnitřní bohatost liberalismu (kterou nepopírám), ale feminismus odbudou oním: "no jo, to je ta totalitní ideologie, co chce dělat z žen muže"
Tereza Radová
Ad Tereza Radová:
jenom si dovoluji upřesnit, že já jsem zpochybňoval koncept, že feministky bojují i za svobodu mužů, a ptal jsem se, jestli tato svoboda mužů je ve společenském zájmu.
Ono to bude znít trochu paradoxně, ale myslím si, že díky volnější biologické vazbě mužů k péči o děti je žádoucí, aby na nás společensky byl přísnější metr.
Svoboda volby žen mi nedělá problém, jen si zkrátka myslím, že moderní ekonomika a technologie by, pokud by jí stát neházel klacky pod nohy, umožňovala (s výjimkou krátkého období těhotenství, šestinedělí a kojení) emancipaci žen bez toho, aby každé emancipované ženě byl protějškem muž v domácnosti (který zatím stejně není řešením pro období těhotenství, šestinedělí a kojení).
K tomu obtěžování na pracovišti - autorka asi nezná realitu v ČR:
http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2012/001312Ksz_120_20130322085156_prevedeno.pdf
To je o několik levelů jinde.:)
Paní Radová, mohla byste prosím uvést nějaké příklady, kdy je vyhovující legislativa nevyhovujícím (nezákonným) způsobem aplikována v praxi?
Možná by to chtělo do diskuse vnést nějaké konkrétnější případy a příklady.
Ad Jan Slanina:
společnost naprosto běžně vytváří pravidla, která jdou proti inviduální svobodě za účelem dosažení určitého společného zájmu, takže nevidím důvod, proč by zrovna požadavky feministek měly být a-priori špatně. Je třeba diskutovat o každém jednotlivém jejich požadavku.
Při tvorbě jakýchkoliv pravidel je potřeba hlídat:
- zda nedochází k prolomení důležitých principů (např. že svoboda jednoho nelegitimizuje možnost nedobrovolného přenosu nákladů na jiného),
- zda zvolená forma regulace odstraňuje příčiny, nebo jen napravuje důsledky,
- jaké mohou být neočekávané nezamýšlené důsledky (což je akutní zejména tam, kde potíráme důsledky a nejdeme po příčinách).
Pár příkladů:
- nadbytek dopravního značení - více nehod
- prohibice - růst kriminality
- affirmative action - prohlubuje negativní vztahy mezi lidmi
- vysoké daně na alkohol - pašování, pančování, otravy methanolem
- vysoká ochrana zaměstnanců - vysoká nezaměstnanost a nechuť zaměstnávat
Já dokonce souhlasím s tím, že ženy jsou tím, že rodí děti a zůstávají s nimi doma ekonomicky i společensky velmi silně znevýhodněny a mělo by se s tím něco dělat. Ale hledal bych řešení někde zcela jinde, než ho hledají feministky.
vzhledem k ceně nábojů si umím představit spoustu situací, ve kterých by, kdyby společnost zabíjení lidí nezakazovala a nesankcionovala, bylo ekonomicky zajímavé někoho jiného zastřelit
Víte, ono je to ekonomicky zajímavé i teď a přesto se to neděje v nijak velké míře. Už chytili Mrázkova vraha ? A mají aspoň stopu ? Jestli on ten střelec nebyl náhodou profesionál, pro kterého to bylo ekonomicky zajímavé.
Společnost, která by nějak nesankcionovala bezdůvodné usmrcení jednoho z členu je taková fikce, že nemá smysl se o ní bavit.
Já se chci omluvit, že jsem reagovala více emocionálně než racionálně, a to přesto, že jsem se chtěla zaměřit na otázku úplně jinou, kterou jsem nakonec v tom svém mnohomluvném elaborátu nijak neadresoval. Inu, nejsem tak zběhlá pisatelka.
Souhlasím s autorkou, když říká: „Pak je potřeba se bavit o tom, která jednání má právo a) zakázat či omezit, b) formálně chránit, či c) aktivně umožnit a podporovat („enable“).“ Bohužel ale ta jednání, která uvádí, jsou tak očividná, že snad ani není třeba diskuze o tom, že nemohou požívat žádnou ochranu. Já vidím spíš problém v tom, že existují jednání, která v určitých případech mohou vypadat legitimně a objektivně vzato legitimní jsou, zatímco v jiných situacích si řádnou právní ochranu nezaslouží. Ale přitom mohou být v naprostém souladu s platnými právními předpisy. Mám na mysli situace, kdy striktní dodržování práva začne popírat jeho vlastní smysl právní úpravy, pokud tedy pod pojmem práva rozumíme instrument k regulaci společnosti takovým způsobem, abychom jeho prostřednictvím mohli vymýtit nebo alespoň potlačit určité nežádoucí jevy. I když tady jsem si vědoma toho, že když hovořím o nežádoucích jevech, že se pohybuji po tenkém ledě, neboť se musíme dohodnout na tom, co jsou to ty nežádoucí jevy. A o tom by měla být ta celospolečenská debata, jak píše autorka.
Víme tedy, že jsou určité jevy, které jsou nežádoucí. Například praktiky různých prodejců, kteří pod záminkami různých výhod zvou lidi určité věkové kategorie na jakési sedánky, kde je pak různými nátlakovými metodami nutí k nevýhodné koupi různých předražených tovarů. Nebo různé společnosti, které půjčují „výhodně“ peníze. Různé společnosti, které vám slíbí, že vám pomohou vyřešit vaší složitou finanční situaci, přičemž jejich cílem je obrat vás o peníze. To jsou věci, které mne trápí.
Já jsem ráda, že například pan Slanina se vyjádřil k sexuálnímu harasmentu na pracovišti. A že o té věci přemýšlí. Myslím si, že tolik manažerů u nás nemáme. Já si myslím, že sexuální harasment je problém jednak právní, ale také – a to především – kulturní. Vždyť je přeci známo, že různé firmy pořádají večírky a výlety, kde se provádí tzv. team building, kde se tak trochu i plánovitě počítá s tím, že někteří spolupracovníci a spolupracovnice se „spolu tak trochu pomuchlají,“ abych to vyjádřila lidově. A právě tohle vede k tomu, že určitý harasment existuje – a to i mimo tyto firemní akce. Na pracovišti, kdy si určití lidé domnívají, že si mohou leccos dovolit. To je přece součástí české – a nejen té české – korporátní kultury.
K tomu bych chtěla říci ještě tohle. Já jsem uvedla ten můj případ, kdy mě můj šéf poplácal po zadku. Musím říci, že on se ke mně choval slušně a to i potom. Nebyl to mstivý člověk. A tohle to. Normálně slušní lidé se najednou dostanou do situace, která je asi zaviněná korporátním prostředí, kdy to, čemu říkáme slušnost, odloží a kdy si začnou, jak se říká „dovolovat.“ A tohle je dopad té korporátní kultury.
No ale já si říkám, abych mlčela, že už jsem toho řekla zase víc než dost.
Ad Pefi:
Tak jsem si přečetl tu studii a obrázek se radikálně mění: vychází z ní totiž, že u žen nedochází k rigorózní aplikaci ani těch uvolněných požadavků (poznámka pod čarou č. 8).
To je ovšem důsledek úřednické lennosti, neschopnosti nebo zbabělosti, který s affirmative action ani feminismem nemá mnoho společného.
Děkuju za otázku, paní Christabel.
Začnu jednou věcí, o které tady už byla řeč a se kterou se navíc docela setkávám v praxi (myslím u klientů).
To je sexuální obtěžování. Úprava existuje, v praxi je ovšem využívána minimálně. Přes 50% žen uvádí, že se se SO setkalo, přesto většina mlčí. Ty, které se ozvou, jsou vystaveny posměchu a urážkám (typu: je lesba nebo feministka, když jí plácnutí po zadku vadí). Mezi muži v tomto navíc existuje velká solidarita, takže nevidí, neslyší a vzájemně se podrží. Co kdyby chtěl příště plácnout ten druhý. Je to přece tak přirozené a "normální ženám" to dělá dobře.
Tohle je typicky oblast, kde právní úprava naráží na sociální stereotyp a prohrává s ním.
Proč tu není reflektována pluralita femiistických směrů?
Inu proto, že pí Havelková je zastánkyní feminismu à la Andrea Dworkin, tedy radikálního. Kdyby hájila některý jiný, bavíme se o něm.
Ale líp a podrobněji je to sepsáno v článku Liberálové vs. feminismus.
nutnost omezit svobodu ve společenském zájmu
Neexistuje nic jako společenský zájem!
Společnost je jen souborem jedinců, kteří mají každý své zájmy.
„Nejmenší menšinou na světě je jednotlivec. Ti, kdo popírají práva jednotlivců, se těžko mohou pasovat na obhájce menšin.“ – Ayn Randová
Nejlépe to myslím vyjádřil výše Tomáš Sobek: "Proč polemizovat s názory, které nikdo nezastává?" Pokud tedy takto vypadá západní "diskurs", kterým nás, zaostalé Čechy je třeba indoktrinovat, tak potěš koště.
Jakub Backa: Máte pravdu, je to hodně špatný. Vámi citované rozhodnutí ale jen potvrzuje autorkou tvrzenou "neprobuzenost" české společnosti. Je k neuvěření, že i když kárný soud v jasném a nechutném obtěžování kolegyně spatřil kárné provinění, považoval za správné upustit od potrestání, "neboť projednání kárného provinění je postačující." Doopravdy jsme na tom tak špatně, že za tohle jednání není ani důtka přiměřeným trestem?!
Mgr. M. D. však přistoupil k Mgr. Č. sedící na křesle a nejprve jedním prstem se jí dotýkal na stehně a koleni, což se Mgr. Č. nelíbilo, slovně i odstrkováním se tomu bránila. Mgr. L. přistoupil a chytil Mgr. Č. za ruce, která se poté nemohla bránit a Mgr. D. se jí dotýkal po stehně otevřenou dlaní pod sukní od kolena nahoru. Poté, co kolem její kanceláře prošel Mgr. L. Š., Mgr. Č. zavolala o pomoc, povolil Mgr. L. sevření, Mgr. Č. utekla na chodbu, kam ji oba následovali. Mgr. D. se stále snažil chytit Mgr. Č., to se nepodařilo pro přítomnost Mgr. Š., který se snaze Mgr. D. snažil zabránit, Mgr. Č. následně utekla do kanceláře Mgr. P. D. Mgr. D. ve snaze chytit kolegyni pokračoval, nenechal se odradit výtkami Mgr. D. a Mgr. Č. schovávající se v kanceláři Mgr. D. chytil oběma rukama do náruče tak, že ji uchopil kolem zadnice, vyzdvihl do výšky a odnášel ji takto přes její verbální i fyzický odpor z kanceláře a po několika metrech ji postavil na chodbě na zem.
Co by tedy bylo takovým proviněním "na důtku" (nemluvě o dalších kárních opatřeních), když znásilnění je už trestním činem?
Jan Novák
Ad Jan Novák:
kárným proviněním je podle mne to, že se opili v pracovní době.
To následné osahávání bych také chápal jako znásilnění podle odst. 1, přinejmenším ve stadiu pokusu.
ad Jan Novák a Jan Slanina:
Předsedkyně daného kárného senátu bude ústavní soudkyní (to jen tak na okraj).
Problém je, že množství feministických aktivistek se v ČR snaží prosazovat nápady a opatření ze Západu a neuvědomují si, že ta situace zde, je zcela jiná a řešit by se měly zcela jiné problémy a zcela jinak. (To stejné v bledě modrém platí pro "romskou" otázku.)
"Problém je, že množství feministických aktivistek se v ČR snaží prosazovat nápady a opatření ze Západu a neuvědomují si, že ta situace zde, je zcela jiná a řešit by se měly zcela jiné problémy a zcela jinak."
Můžete konkretizovat, co z toho přesně vyplývá pro tu situaci sexuálního obtěžování u soudu popsanou výše? Děkuji. TR.
ad TR
Že žádné feministické organizace nekřičí, že se to stalo. Nepodávají trestní oznámení, neinterpelují ministerstvo nebo nejvyššího státního zástupce, že se něco takové ve státní správě děje.
Místo toho vehementě bojují za rovné platy, rovné zastoupení v představenstvech, rovné zastoupení v parlamentu, povinné rodičovské pro muže, protože to teď na západě letí.
Pane Backo, buďte konkrétní. Kdo přesně jsou ty feministky, které bojují jen a jen za platy, parlament apod.? A které feministky/organizace přesně prosazují povinnou rodičovskou pro muže? A jak se projevuje ona"vehemence boje"? Opravdu mě to zajímá, protože osobně nemám pocit, že by feministky byly v ČR výrazná (ve smyslu hlasitá) politická síla.
Já znám třeba následující organizace:
Acorus a Aliance proti domácímu násilí - bojují proti domácímu násilí;
Hnutí za aktivní mateřství - to je problematika porodů, domácích porodů, návrat do práce;
NORA - otázka firemních školek, práce s ženami-azylantkami;
dalo by se pokračovat, ale pokud Vás to zajímá, další informace si snadno dohledáte sám.
Konec konců i když jen mrknete na stránky gender studies Praha/Brno, zjistíte, že jejich agenda je rozhodně bohatší než těch pár témat. A nakonec i kdyby nebyla - třeba zrovna téma platových rozdílů pociťuje podle výzkumů veřejného mínění jako problém většina žen. Považuju tak za legitimní, pokud se o to fem. organizace zajímají.
Naopak moc legitimní mi nepřijde tvrdit: Když jste si nevšimly tohoto jednoho případu, je jasné, že to "neděláte upřímně" a jen podléháte tlaku Západu.
A zmiňujíc "Západ" (což samo o sobě může znamenat leccos) - fascinuje mě, jak se Češi, jinak hrdě se hlásí k Západu a jeho hodnotám, v kontextu debaty o feminismus mění v zaryté kulturní relativisty, hrdě hájící své "odlišné problémy a odlišné tradice." Jen škoda, že se nikdo neobtěžuje napsat, v čem ta odlišnost spočívá.
TR.
ad TR:
Jednak nejsem Čech, druhak netvrdím, že to ty feministky dělají neupřimně.
Vkládáte mi do úst, co jsem neřekl, a proto nemám o další debatu zájem. Na flame mám idnes.cz.
Tak jsem si přečetl tu studii a obrázek se radikálně mění: vychází z ní totiž, že u žen nedochází k rigorózní aplikaci ani těch uvolněných požadavků (poznámka pod čarou č. 8).
To je ovšem důsledek úřednické lennosti, neschopnosti nebo zbabělosti, který s affirmative action ani feminismem nemá mnoho společného.
Zda je to důsledek úřednické lenosti opravdu nevím. Obávám se, že to bude spíš tak, že požadavek naplnit kvóty dle pohlaví má vyšší prioritu, než požadavek na dodržování standardů, protože za nesplnění kvót by mohli být úředníci "popotahováni" či vláčeni médii, zatímco z neplnění fyzických standardů žádný průšvih nekouká.
Ostatně zbytek poznámky pod čarou č.8 je také "kouzelný":
Courts have also disallowed other types of tests which produce differential pass rates between men and women. For example, in a 1980 case involving the Philadelphia Police Department, the district court that it was unlawful to
discharge women who “failed to achieve a passing score on the firearms qualify test” (499 F. Supp. 1196; 1980 U.S. Dist. LEXIS 16108).
adJakubBacka)
To je roztomilé. Přijdou konkrétní - možná nepříjemné - otázky, a tak si z dlouhého textu vyberete dvě slova, zatváříte se uraženě a ukončíte debatu (která vlastně ani nezačala). Budiž, taky způsob, jak se bránit před možnou kognitivní disonancí.
adPefi)
Souhlasím s tím, že některá povolání vyžadují určité vlastnosti/kvality (třeba fyzickou sílu, malé prsty aj.) - a tam je pak hloupost tyto kvality nevyžadovat ve jménu rovného zastoupení. Problémem bývá, že někdy se podmínky práce mění, ale požadavky z minulosti přežívají ve stereotypech - tady je zas hloupost na nich trvat jen proto,že to tak bylo dříve. Konečně v některých povoláních je sporné, jaké kvality vlastně vyžadovat (typicky politika) - tady je to pak na veřejnou diskusi. Všude platí, že je potřeba zdravý rozum a ne bezhlavé a slepé lpění buď na nějakých stereotypech, nebo na 50:50.
TR.
Ad Pefi:
Problém je, že nevíme, pro jaké pozice o ten firearms qualify test šlo. Pokud by šlo o mzdovou účetní na policii, tak mi přijde celkem přirozené, že soud její vyhazov pro neschopnost ovládat zbraň označil jako nezákonný.
Ono není neobvyklé, že zaměstnavatelé uplatňují testy, které jsou pro danou pozici naprosto nerelevantní a mají skrytě diskriminační účinek.
Ostatně, je nějaké rozumné vysvětlení, proč US Marshalls Service testuje procento tuku v těle? Běh chápu. Celkem rozumné jsou i ty kliky a lehsedy. Ale procento tuku v těle? To je údaj, který aproximuje aproximaci skutečně relevantního údaje.
A, čirou náhodou, procento tuku v těle je fyziologicky výrazně odlišné mezi pohlavími, neboť ženy mají tuku více (minimální zdravé procento tuku pro muže je 2-5%, ale pro ženu 10-13%). 25% je pro ženu dolní hranicí normálu (skupiny "průměrných"), zatímco u muže dolní hranicí obezity.
Skoro bych se vsadil, že procento tuku v těle bylo původně zavedeno jako diskriminační parametr proti ženám. Což si pak vynutilo úpravu tohoto kritéria pro ženy - a ostatní kritéria se s tím možná i svezla.
Ad TR:
Nesmyslný kvalifikační požadavek může operativně změnit příslušný nadřízený (třeba vedoucí výcviku), pokud k tomu má volnost. Pokud je svázán nějakým předpisem vyššího stupně, který mu stanoví kvóty, tak je poměrně rozumné rezignovat na rozum a naplňovat kvóty.
Problém je, že nevíme, pro jaké pozice o ten firearms qualify test šlo. Pokud by šlo o mzdovou účetní na policii, tak mi přijde celkem přirozené, že soud její vyhazov pro neschopnost ovládat zbraň označil jako nezákonný.
Co se mi podařilo dohledat, tak nešlo o účetní, ale šlo nejspíš o čtyři rekrutky v policejní akademii ve Philladelphii a jejich tvrzení, že mužům se dostalo větší příležitosti trénovat. Relevantní zdůvodnění, ani podrobnější informace se mi však dohledat nepodařilo.
Každopádně v té souvislosti jsem v jednom z rozsudků narazil na striktní požadavek, aby 30% policistů a 33% povýšených tvořily ženy, formulace v podstatě vyznívala "zařiďte to každou cenu a postarejte se, aby tu těch 30 % bylo".
Protipožadavek, aby bylo přípustné povýšit muže, pokud prokazatelně převyšuje všechny dostupné ženy, byl zamítnut.
Při rychlém procházení rozsudků jsem měl pocit, že se zbláznili snad všichni a netroufám si odhadnout, zda na počátku byla nějaká reálná diskriminace, nebo ne. Nedivil bych se, kdyby byla, protože ženy mnohdy střílí líp, než muži (minimálně to platí pro začátečníky).
Ve výsledku má dnešní Philadelphská policie demografické rozložení muži/ženy přesně 70/30, což je jasným dokladem toho, že se jedná o uměle naplněné kvóty bez valného ohledu na reálný výkon a zásluhy.
adPefi)
Otázkou je, co z toho vyvodíte. Zda to, že jsou kvóty špatné samy o sobě, nebo to, že je třeba aplikovat je rozumně. Což platí pro jakékoli opatření.
TR.
Myslím si, že kvóty, jsou li stanoveny externisty, jsou špatné samy o sobě.
Pravidla pro přijetí nesmí být postavena diskriminačně (tělesný tuk je dobrý příklad parametru, který je relevantní snad jedině v případě požadavku na potápění bez umělé zátěže). Ale řešit diskriminaci kvótami znamená nahrazovat jednu diskriminaci jinou diskriminací.
Příklad z USA (to jsem si nevymyslel, to jsem slyšel od ex-češky žijící v USA): Je škoda, že se jmenujete Martinek (Martínek) a ne Martinez. Nemohl byste se přejmenovat na Martinez ? Pak bychom vás vzít dokázali ...
Koukám, že zdejším liberálně konzervativním diskutérům ještě nedošlo, že pro autorku je velice důležité rozlišení mezi svobodou de iure (tj. svobodou virtuální, svobodou jako možností) a svobodou faktickou (tj. reálnou možností tohoto práva na svobodu využít).
Co se týče svobody projevu, cenzuru vystřídala pouze možnost "ať si každý říká, co chce" s tím že ti, kdo byli dříve cenzurování, dnes pouze nejsou vyslyšeni, "pouze" tu není snaha o pochopení toho, co a proč říkají a na jaké reálné problémy poukazují. Opakuji, jde o reálné a opakující se situace, ne o nějaké abstrakní svobody. A taky tu nejde o nějaké teoretické definice.
Feministky přeci nechtějí kvóty, ale to, aby je muži, kteří o nich často z nadřazených pozic rozhodují, brali vážně. Stejně tak jde různým menšinám (romové, homosexuálové, matky samoživitelky...) především o to, aby je rozhodující většina brala vážně, a ne je stále dokola ignorovala, zesměšňovala a mnoha jinými způsoby vylučovala z diskuse a tedy i ze společnoti.
Pavel Holubec
Feministky přeci nechtějí kvóty, ale to, aby je muži, kteří o nich často z nadřazených pozic rozhodují, brali vážně.
Ano, chtějí být brány vážně a mnohé z nich věří, že toho lze dosáhnotu kvótami. Aby vás někdo brál vážně, tak za to musíte stát. Máte pocit, že někdo někdy nebral vážně Danu Drábovou (ředitelka SÚJB), nebo st. z. Bradáčovou ? ?
Představa, že se respekt dá získat pomocí kvót, je jeden z důvodů důvod, proč feministky brát vážně příliš nelze. Ve skutečnosti je ve kvótách obrovské nebezpečí, že díky kvótám ztratí respekt i ty ženy či jiné menšiny, které si ho opravdu zaslouží.
Stav de iure / de facto je směšován hlavně proto, že většina původně navrhovaných anti-diskriminačních opatření měla charakter vyžadující jejich legislativní zakotvení, přičemž navrhovaná opatření.
Autorka> ...Pak je potřeba se bavit o tom, která jednání má právo a) zakázat či omezit, b) formálně chránit, či c) aktivně umožnit a podporovat („enable“)...
Pavel Holubec> Koukám, že zdejším liberálně konzervativním diskutérům ještě nedošlo, že pro autorku je velice důležité rozlišení mezi svobodou de iure (tj. svobodou virtuální, svobodou jako možností) a svobodou faktickou (tj. reálnou možností tohoto práva na svobodu využít).
Takže ještě jednou: Jaké konkrétní svobody jsou komu upírány (aniž by to současná legislativa již zakazovala a postih umožňovala) ?
A zkuste prosím najít skutečné svobody, nikoliv "svobody" v moderním pojetí, které znamenají, "já mám nárok a náklady související s tímto mým nárokem nechť platí někdo jiný".
Odpověď: http://www.revuepolitika.cz/clanky/1876/progresivni-liberalismus-odpoved-klasickeho-liberala
Okomentovat