Justiční mafie: Nekonečný příběh pokračuje
Kauza „Justiční mafie“ již zdaleka nevzbuzuje tolik emocí jako před několika lety (viz můj dřívější post zde). Když Nejvyšší soud oznámil svůj zrušující rozsudek, příliš velké záře reflektorů se nedočkal. Většina médií tomuto rozsudku věnovala jen pár řádků (viz zde či zde); možná to ale bylo tím, že odůvodnění tohoto rozsudku bylo zveřejněno na webu NS se značným zpožděním (do médií proniklo odůvodnění rozsudku až skrze jednoho z právních záastupců; viz zde). Pojďme se tedy podívat, k čemu vlastně Nejvyšší soud dospěl.
Rozsudek NS ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011
Ve stěžejní části rozsudku (týkající se dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci) Nejvyšší soud formuloval právní otázku následovně: „V souzené věci … bylo … na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda sporné výroky žalované dosahují takové intenzity, že neoprávněně zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobců, či zda naopak jsou situaci přiměřené.“
Poté Nejvyšší soud poměrně obsáhle citoval z judikatury Ústavního soudu (nálezy IV. ÚS 154/97 I. ÚS 367/03 Vondráčková v. Rejžek a IV. ÚS 23/05 Píchová) a přebral tam uvedené základní principy (zejména rozdíl mezi skutkovým tvrzením a hodnotovým soudem a větší míru přípustné kritiky osob veřejně činných). Za zmínku zde stojí, že Nejvyšší soud odlišil kritiku směřující do profesního života veřejně činných osob od kritiky směřující do jejich soukromého života [„Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává“ (důraz doplněn)] a že výslovně konstatoval, že „[p]ouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z „fair“ projevu, a tedy za nedovolenou“ (důraz doplněn).
Na základě těchto obecných principů vyřkl Nejvyšší soud poměrně ostrý ortel ohledně rozsudku odvolacího soudu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č.j. 3 Co 180/2010-744): „Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud ze shora uvedených zásad v podstatě důsledněji nevycházel, resp. je v zásadě zcela pominul“ (důraz doplněn)
Následně se Nejvyšší soud podrobně vypořádal s hlavním argumentem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, který spočíval ve specifickém postavení autorky výroku: „Podle názoru dovolacího soudu pak není v zásadě případné, pokud odvolací soud v posuzované věci zvýrazňuje ustanovení zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dovozuje „zvláštní kvalifikovanou“ povinnost žalované zachovávat respekt a úctu nejen k advokátům, ale i k ostatním příslušníkům justičního stavu s tím, že tato povinnost zdrženlivosti vylučuje možnost expresivity jejích výroků.“ (důraz doplněn)
Klíčová pasáž argumentace Nejvyššího soudu k tomuto aspektu je zde:
„Je nezbytné zdůraznit, že charakteristickým rysem občanskoprávní úpravy všeobecného osobnostního práva je, že je založena na ryze objektivním principu. V případě zmiňovaných předpokladů, jimž má advokát ve smyslu ustanovení § 17 zákona o advokacii (resp. příslušných ustanovení odvozeného stavovského předpisu) vyhovět (tedy s ohledem na posuzovaný případ - i pravidlům slušnosti, vážnosti a úcty k ostatním subjektům), však jejich nenaplnění, resp. nedodržení, je důvodem možného sankčního postupu ve smyslu § 32 zákona o advokacii z titulu posuzování možného kárného provinění, jež je tímto ustanovením chápáno jako závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem.
Je tedy naopak zřejmé, že tvrzený zásah do osobnostní sféry fyzické osoby bylo třeba v předmětném řízení poměřovat optikou ustanovení § 11 násl. obč. zák. (a z něho vyplývajících a již vyložených zásad), které je zásadním rozvedením a konkretizací článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod, kdy v rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Od ověření naplnění těchto zásad však odvolací soud v zásadě neodůvodněně abstrahoval, aniž by návazně výrazněji a současně hodnověrněji zkoumal míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu s právem na svobodu projevu a s právem na informace, resp. s právem kriticky vyjadřovat své názory, a to se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Jen pro úplnost je pak třeba uvést, že úvahy odvolacího soudu v jakém směru by měla být případná kritika pronášená žalovanou zaměřena, se jeví jako nepřípadné a nevycházející z čl. 17 Listiny základních práv a svobod, přičemž se mohou do značné míry jevit i jako nepřípustný požadavek na autocenzuru. Ač není možné nikterak umenšovat nutnost respektovat při výkonu advokacie (ve smyslu významu tohoto institutu, jehož výklad byl podán výše) povinnosti advokátů stanovené zákonem o advokacii, resp. dalšími souvisejícími předpisy, nelze dovozovat, že by advokát byl, na rozdíl od ostatních občanů, omezen v ústavně zaručených principech svobody projevu, resp. ve svém právu na kritiku.“ (důraz doplněn)
Krátké zhodnocení
Nejvyšší soud si dal se svým rozhodnutím pěkně na čas (dovolání bylo podáno již 21. 5. 2011). S výsledkem ale plně souhlasím. Pozitivně kvituji zejména to, že Nejvyšší soud rozlišil otázky „kdo je kritizován?“ a „kdo kritizuje?“, že vzal v potaz skutečnost, že kritika Marie Benešové se týkala profesního života žalobců a nikoliv jejich soukromého života, a že Nejvyšší soud nepřistoupil na to, že existují jen dva typy výroků – skutkové tvrzení a hodnotový soud. Patrně největší precedenční účinky bude mít závěr, že advokáti nejsou „deprivilegovaní“ mluvčí, kteří se nemohou vyjadřovat k politickým a soudcovským otázkám stejně jako řadoví občasné. Jak jsem uvedl již ve svém minulém postu, mě osobně se asymetrie mluvčích nezamlouvá, takže i s tímto závěrem souhlasím.
To, že Nejvyšší soud vystavěl svou argumentaci spíše na judikatuře Ústavního soudu než na rozhodovací činnosti ESLP (k tomu viz můj dřívější post), lze pochopit – judikatura Ústavního soudu na judikatuře ESLP sama staví a „košile je prostě bližší než kabát“. Uvidíme, jak teď s kauzou Justiční mafie naloží Vrchní soud v Praze.
The show must go on!
Rozsudek NS ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011
Ve stěžejní části rozsudku (týkající se dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci) Nejvyšší soud formuloval právní otázku následovně: „V souzené věci … bylo … na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda sporné výroky žalované dosahují takové intenzity, že neoprávněně zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobců, či zda naopak jsou situaci přiměřené.“
Poté Nejvyšší soud poměrně obsáhle citoval z judikatury Ústavního soudu (nálezy IV. ÚS 154/97 I. ÚS 367/03 Vondráčková v. Rejžek a IV. ÚS 23/05 Píchová) a přebral tam uvedené základní principy (zejména rozdíl mezi skutkovým tvrzením a hodnotovým soudem a větší míru přípustné kritiky osob veřejně činných). Za zmínku zde stojí, že Nejvyšší soud odlišil kritiku směřující do profesního života veřejně činných osob od kritiky směřující do jejich soukromého života [„Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává“ (důraz doplněn)] a že výslovně konstatoval, že „[p]ouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z „fair“ projevu, a tedy za nedovolenou“ (důraz doplněn).
Na základě těchto obecných principů vyřkl Nejvyšší soud poměrně ostrý ortel ohledně rozsudku odvolacího soudu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č.j. 3 Co 180/2010-744): „Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud ze shora uvedených zásad v podstatě důsledněji nevycházel, resp. je v zásadě zcela pominul“ (důraz doplněn)
Následně se Nejvyšší soud podrobně vypořádal s hlavním argumentem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, který spočíval ve specifickém postavení autorky výroku: „Podle názoru dovolacího soudu pak není v zásadě případné, pokud odvolací soud v posuzované věci zvýrazňuje ustanovení zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dovozuje „zvláštní kvalifikovanou“ povinnost žalované zachovávat respekt a úctu nejen k advokátům, ale i k ostatním příslušníkům justičního stavu s tím, že tato povinnost zdrženlivosti vylučuje možnost expresivity jejích výroků.“ (důraz doplněn)
Klíčová pasáž argumentace Nejvyššího soudu k tomuto aspektu je zde:
„Je nezbytné zdůraznit, že charakteristickým rysem občanskoprávní úpravy všeobecného osobnostního práva je, že je založena na ryze objektivním principu. V případě zmiňovaných předpokladů, jimž má advokát ve smyslu ustanovení § 17 zákona o advokacii (resp. příslušných ustanovení odvozeného stavovského předpisu) vyhovět (tedy s ohledem na posuzovaný případ - i pravidlům slušnosti, vážnosti a úcty k ostatním subjektům), však jejich nenaplnění, resp. nedodržení, je důvodem možného sankčního postupu ve smyslu § 32 zákona o advokacii z titulu posuzování možného kárného provinění, jež je tímto ustanovením chápáno jako závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem.
Je tedy naopak zřejmé, že tvrzený zásah do osobnostní sféry fyzické osoby bylo třeba v předmětném řízení poměřovat optikou ustanovení § 11 násl. obč. zák. (a z něho vyplývajících a již vyložených zásad), které je zásadním rozvedením a konkretizací článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod, kdy v rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Od ověření naplnění těchto zásad však odvolací soud v zásadě neodůvodněně abstrahoval, aniž by návazně výrazněji a současně hodnověrněji zkoumal míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu s právem na svobodu projevu a s právem na informace, resp. s právem kriticky vyjadřovat své názory, a to se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Jen pro úplnost je pak třeba uvést, že úvahy odvolacího soudu v jakém směru by měla být případná kritika pronášená žalovanou zaměřena, se jeví jako nepřípadné a nevycházející z čl. 17 Listiny základních práv a svobod, přičemž se mohou do značné míry jevit i jako nepřípustný požadavek na autocenzuru. Ač není možné nikterak umenšovat nutnost respektovat při výkonu advokacie (ve smyslu významu tohoto institutu, jehož výklad byl podán výše) povinnosti advokátů stanovené zákonem o advokacii, resp. dalšími souvisejícími předpisy, nelze dovozovat, že by advokát byl, na rozdíl od ostatních občanů, omezen v ústavně zaručených principech svobody projevu, resp. ve svém právu na kritiku.“ (důraz doplněn)
Krátké zhodnocení
Nejvyšší soud si dal se svým rozhodnutím pěkně na čas (dovolání bylo podáno již 21. 5. 2011). S výsledkem ale plně souhlasím. Pozitivně kvituji zejména to, že Nejvyšší soud rozlišil otázky „kdo je kritizován?“ a „kdo kritizuje?“, že vzal v potaz skutečnost, že kritika Marie Benešové se týkala profesního života žalobců a nikoliv jejich soukromého života, a že Nejvyšší soud nepřistoupil na to, že existují jen dva typy výroků – skutkové tvrzení a hodnotový soud. Patrně největší precedenční účinky bude mít závěr, že advokáti nejsou „deprivilegovaní“ mluvčí, kteří se nemohou vyjadřovat k politickým a soudcovským otázkám stejně jako řadoví občasné. Jak jsem uvedl již ve svém minulém postu, mě osobně se asymetrie mluvčích nezamlouvá, takže i s tímto závěrem souhlasím.
To, že Nejvyšší soud vystavěl svou argumentaci spíše na judikatuře Ústavního soudu než na rozhodovací činnosti ESLP (k tomu viz můj dřívější post), lze pochopit – judikatura Ústavního soudu na judikatuře ESLP sama staví a „košile je prostě bližší než kabát“. Uvidíme, jak teď s kauzou Justiční mafie naloží Vrchní soud v Praze.
The show must go on!
15 komentářů:
Osobně bych argument ad "kdo kritizuje" úplně nezatracoval. Advokát je koneckonců součástí "justice v širším slova smyslu" a jeho výroky v této oblasti mají asi na veřejnosti větší váhu, než když by to samé řekl laik. Takže i z hlediska § 11 a násl. obč. zák. to význam nepochybně má, protože intenzita zásahu do osobnostních práv se tím násobí.
V tomto směru si troufnu tvrdit, že NS sice argumentuje advokátními předpisy, ale neobtěžoval se s nimi seznámit. S nimi a s kárnou praxí ČAK.
Především: advokát je advokátem i mimo vlastní výkon advokacie a nikdo mu to neodpáře. Povinnosti stanovené usnesením 1/97 Věstníku je proto povinen dodržovat i když zrovna není v kanceláři nebo na sobě nemá talár.
Jako advokát si dovoluji tvrdit, že kolegyně Mgr. Benešová porušila Kodex dokonce několikrát, a to ještě v médiích (tj. veřejně).
Čl. 4 odst. 1: "Advokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu."
Čl. 4 odst. 3 "Projevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie jsou věcné, střízlivé a nikoliv vědomě nepravdivé" (jakkoliv beru, že se nejednalo o výkon advokacie stricto sensu. Nicméně se advokát veřejně vyjadřoval k tomu, v jakých podmínkách se advokacie vlastně vykonává).
Čl 11 odst. 1 "Advokát nesmí jiného advokáta osočovat a nesmí proti němu zahájit právní spor bez závažného důvodu." (a Němec je advokát, ne? Říct o něm, že je mafián osočení asi bude).
Čl 17 odst. 1 "Vůči soudům, rozhodčím orgánům, orgánům veřejné správy a jiným orgánům, které rozhodují v právních věcech, jakož i vůči osobám, které plní jejich úkoly, je advokát povinen zachovávat náležitou úctu a zdvořilost" (ti ostatní jsou státní zástupci a problematický výrok se týkal způsobu, jakým vykonávají svěřenou působnost).
Jinými slovy: nikdo nikdo nikomu nebrání v kritice justičního systému. Ale kritika podávaná advokátem by měla mít nějakou úroveň (viz výše). Pro nějakou "expesi" tam není místo. Rozhodně si advokát nemůže dovolit jít do rádia a vykládat tam něco o nějakých justičních mafiích.
Taková jsou pravidla. Pokud se ta pravidla kolegyni nelíbí, měla zůstat prokurátorkou. Nebo by si měla ujasnit, jestli chce dělat politiku nebo advokacii. Protože oboje v jejím podání nejde moc dohromady.
/pozn. ano, uvědomuji si, že se shora uvedená pravidla nevymáhají a v praxi na ně většina advokátů za tichého přihlížení ČAKu kašle/.
PV
Mně ten malý zájem ani nepřekvapil. Pro laiky byla kauza justiční mafie překryta novějšími a ještě zábavnějšími kauzami. A pro právníky nejde o žádné překvapení. Že mělo rozhodnutí VS šance of a snowball in hell, věděl přece každý. Jediné, co by mě překvapilo, je, kdyby dotyčný senát VS veřejně prohlásil "děláme to celé roky špatně, tak se omlouváme a jdeme zkusit něco jiného". To bych fakt zíral.
Ad PV:Musí být odlišena kárná odpovědnost advokáta a ryze osobnostní povinnost se omluvit za deliktní výrok. Advokát může být kárně odpovědný, aniž by byl povinen se omluvit. Veřejné x soukromé právo. Odpovědnost ke komoře x odpovědnost k osobnosti druhého člověka.
"Mě" samozřejmě. Omlouvá mě jen pozdní hodina psaní. :-)
ad PV:
Alternativně lze číst rozsudek NS i tak, že Marie Benešová do médií hovořila (pouze v daném konkrétním případě) z pozice občana a že advokát nemůže být ve svých veřejných občanských projevech omezován. Proti takto úzkému výkladu však hovoří hned několik pasáží rozsudku NS (a navíc rozlišovat, zda hovoří osoba jako advokát nebo jako občasn, je dost složité).
Pokud jde Vámi uvádená porušení Kodexu, lze říci následující:
(1) Pokud jde "osočování" jiného ADVOKÁTA, Pavel Němec byl sice ke kritickému datu advokátem, ale nesl si svou politickou minulost s sebou a hlavně – kritiku svojí osoby si zapříčinil sám svým nestandardním jednáním (v hantýrce ESLP se stal „public figure by conduct“; srov. kauzu „Bonnie a Clyde“, § 44).
(2) Uvedené státní zástupce projejich postup kritizovali jejich kolegové (státní zástupci) i mnozí soudci. Nevidím důvod, proč by měli být umlčování pouze advokáti (při výkonu v širším slova smyslu - něco jiného by bylo, kdyby MB byla v dotčené věci právním zástupcem).
Jinak umlčet advokáty je velmi problematické z hlediska kontroly fungování soudů: "Činnost soudců byla vždy pro obyčejného smrtelníka zahalena do velké míry rouškou tajemství. Právnická terminologie taktéž. Není tedy divu, že řadoví občané nemohou efektivně kritizovat soudce, protože toho vědí „příliš málo“. Advokáti toho zase vědí „příliš mnoho“, a proto je nutné jejich projevy vůči soudcům cenzurovat. Alespoň takové bylo standardní řešení v kontinentálních právních systémech. Tato logika samozřejmě vyhovuje soudcům, neboť jim to umožňuje uniknout dohledu nad jejich činností." (můj článek v Juruisprudenci, č. 5/2010, s. 10).
Jak jsem ale uvedl už v dřívějším postu, kritérium "kdo kritizuje" je pouze jedno z mnoha a i kdyby toto kritérium bylo posouzeno v neprospěch MB, drtivá většina ostatních kritérií hovořila stejně ve prospěch MB. Kritérium "kdo kritizuje" bylo v rozsudku NS podle mě výrazně akcentováno z toho důvodu, že v podstatě POUZE na nem vystavěl VS svou argumentaci.
Rozdíl mezi kárnou odpovědností advokáta a par. 11 OZ samozřejmě vidím. Lze nicméně poznamenat, že soukromoprávní a veřejnoprávní sféra mají často přesahy (např. skutek veřejnoprávně posouzený jako trestný čin bude zpravidla posouzen také jako jednání odporující dobrým mravům).
Neříkám také, že postavení mluvčího má být jediným kritériem. Jenom si myslím, že je jedním z rozhodných kritérií a nelze ho prostě smést ze stolu, jak to učinil NS.
Konečně nechci nijak cenzurovat advokáty (jsem ostatně jeden z nich). Myslím si ale, že kritika ze strany advokáta by měla být slušná a věcná. A advokát by se neměl snižovat k výkřikům o nějakých mafiích. Jinak jak jsem už psal: advokát je advokátem stále. I mimo vlastní výkon advokacie. Koneckonců se jedná o pravidla, kterým se kolegyně podřídila sama a dobrovolně. Nikdo ji ke vstupu do ČAKu nenutil...
ad anonymní:
Takže účastenství na slušně řečeno "podivných" aktivitách problémem pro ČAK není, ale upozornění na takovou skutečnost jiným advokátem už problém je...
Yossi
Ad PV
Jeví se mi to tak, že NS při vyvracení argumentace odvolacího soudu opřené o postavení žalované jako advokátky zcela korektně vyšel z faktu, že jedna věc je civilní delikt (v širším smyslu) a druhá věc je disciplinární delikt. A předmětem tohoto řízení byl civilní delikt, nikoli disciplinární (ten jím ostatně ani být nemohl).
Petr Dušek
Postavení původce výroku by samozřejmě mělo být při hodnocení oprávněnosti výroku soudy obecně zohledňováno (srov. třeba i nález slovenského Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 152/08 ze dne 15.12.2009).
Je-li např. původcem výroku předseda vlády, pak ve věci I. ÚS 453/03 (Brezina vs. Zeman) vyslovil Ústavní soud jednoznačné přesvědčení o tom, že "informace poskytované vysokými ústavními činiteli obsahující tak výbušný potenciál jako v tomto případě, by měly být seriózně ověřovány jejich odbornými aparáty předtím, než budou veřejně sdělovány".
Naopak obecně favorizovanou a privilegovanou kategorií původců výroků jsou "hlídací psi demokracie", tj. novináři a sdělovací prostředky obecně (s výhradou šíření informací bulvárního charakteru). Novinářům je tak dovolena i určitá míra přehánění a provokace, rovněž na přesnost jejich skutkových tvrzení i adekvátnost jejich hodnotících úsudků je nahlíženo benevolentnější optikou.
V konkrétní věci je zcela nesmyslné akcentovat postavení žalované jako advokátky, když naopak převažuje její postavení opoziční političky. Mantinely pro kritiku činěnou opozičními politiky jsou přitom rovněž poměrně široce nastavené, což musí být při hodnocení oprávněnosti výroku zohledněno. Tak např. ve věci Castells proti Španělsku zvítězila svoboda politického projevu dokonce i ohledně tak závažného veřejného vyjádření, že španělská policie je odpovědná za vraždy baskických aktivistů a že příslušníci policie jsou protiprávně chráněni před stíháním za tyto skutky.
MR
Jeden zásadní případ urážky na cti je popsán zde:
http://www.k213.cz/Policie-jako-kocky
Pokud se por. Bc. Petřík cítí být tak moc deprimován přečtením páně Fialova dopisu, že si hned musel jít stěžovat na úřad, je na místě klást si otázku, zda si vybral správné povolání a zda by se neměl poohlédnout po něčem méně stresujícím.
Ad K213:
Nemyslím, že je třeba všechny agresivní vulgarity p. Fialy ignorovat (toto je jen drobek z mnoha excesů). Není natolik duševně vyšinutý, aby nevěděl, co dělá, a jeho "standard" komunikace není něčím, co je obecně akceptovatelné. Naopak si myslím, že úřady by neměly uhýbat ve snaze vyhnout se psychopatovi a nepřidělávat si práci, ale měly by mu určit nějakou hranici. Účelem (ani) policie není být vrbou či boxovacím pytlem, ač si to někteří kverulanti s vnitřním přetlakem myslí.
Advokáti nejsou jedinou profesí, s níž je spojena právně relevantní povinnost "chovat se slušně". Je neudržitelný závěr, že lidé s povoláním, s nímž tento požadavek není spojov8n, mají širší svobodu projevu. Že řidič kamionu má širší svobodu projevu než advokát, obchodní zástupce či baletka Národního divadla.
Ad Jan Potměšil: kdyby úřady řešily každý dopis od pana Pojdla, tak by pražské soudy měly rok co dělat. Já myslím, že rozumný člověk ví, kdy si říci "orel much nelapá" (a od orgánů jistou míru rozumnosti očekávám).
Domnívám se krom toho, že práce u orgánů činných v trestním řízení je sama o sobě poměrně stresující a že každý jejich pracovník by měl mít jistou odolnost a nebrat si vše k srdci. Člověk, která má povinnost vydržet stres při zatýkání otce od rodiny nebo při střelbě na nebezpečného pachatele, má snad mít trochu hroší kůži. Pokud por. Bc. Petříka tolik stresuje dopis od pana Fialy, mohu si jako daňový poplatník a potenciální konzument policejní ochrany klást otázku, zdali by por. Bc. Petřík zvládl stres z toho, že musí vystřelit na pachatele, který mě třeba bude ohrožovat nožem? Je snad legitimní požadavek chtít po policistovi, aby ho jen tam něco nerozhodilo.
Navíc se občas potom těžko rozlišuje, zdali žalující policista skutečně chce prosazovat zákon nebo jen zlomyslně uškodit. Viz kauza státní zástupkyně Galkové, která žalovala přestupkové komisi na Tomáše Pecinu, že zveřejnil svůj dotaz na její členství v KSČ i s jejím rodným číslem. Paní doktorka Galková se tímto akorát ztrapnila a por. Bc. Petřík k tomu nemá daleko.
Mně se celý rakousko-česká koncept advokáta, jako něco čištšího a etičtějšího, zdá natolik překonaný a vzdálený realitě, že jsem rád, že to aspoň někdo pochopil, i když v podstatě o to nešlo. Stačilo by definovat, že advokát je ten, kdo se živí právní pomocí a využivá k tomu monopolistický cenník úkonů :-)
Jiří Kubíček
Okomentovat