Jan Vučka: Tykadla pro justici

Lukáš Křístek mne těsně předběhl článkem Problém podjatosti soudce na případu Romana Smetany, neboť jsem právě dokončoval vlastní příspěvek na téže téma. Ztráta prvenství sice mrzí, ale umožňuje mi vynechat úvod a rovnou říci to hlavní: rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci je velmi nekvalitní. A pokud dříve existovaly pochybnosti o zákonnosti řízení proti Romanu Smetanovi, po usnesení č.j. 6 Tz 50/2012-I.-54 jsou bohužel ještě silnější.

Trestní řád a standardní judikatura
Související právní úpravu obsahují §§ 30-31a trestního řádu. Připomeňme, že o případném vyloučení se rozhoduje i bez návrhu. Tedy nepodání námitky podjatosti neznamená automaticky nemožnost kladně rozhodnout o podjatosti!
§ 30 trestního řádu
(1) Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
[...]
§ 31 trestního řádu
(1) O vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát.
[...]
Při rozhodování o případné podjatosti se používá dvojitý test, který zkoumá subjektivní a objektivní kritéria. Objektivní test nezkoumá jednání soudce, nýbrž jeho postavení, zdali dává rozumný důvod k pochybám o jeho nestrannosti:


Chmelíř v. Česká republika, stížnost č. 64935/01
55. The Court reiterates that it is of fundamental importance in a democratic society that the courts inspire confidence in the public and, above all, as far as criminal proceedings are concerned, in the accused. To that end, it has constantly stressed that a tribunal must be impartial.
There are two tests for assessing whether a tribunal is impartial within the meaning of Article 6 § 1 of the Convention: the first consists in seeking to determine the personal conviction of a particular judge in a given case and the second in ascertaining whether the judge offered guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect (see Pullar v. the United Kingdom, judgment of 10 June 1996, Reports of Judgments and Decisions 1996-III, p. 792, § 30).
56. The personal impartiality of judges must be presumed unless there is evidence to the contrary (see Cianetti v. Italy, no. 55634/00, § 37, 22 April 2004). As to the objective test it must be determined whether, irrespective of the judge's personal conduct there are ascertainable facts that may raise doubts as to his or her impartiality. In this respect even appearances may be of some importance. This implies that in deciding whether in a given case there is a legitimate reason to fear that a particular judge lacks impartiality, the standpoint of the person concerned is important but not decisive. What is decisive is whether that person's fear can be regarded as objectively justified (see Ferrantelli and Santangelo v. Italy, judgment of 7 August 1996, Reports 1996-III, pp. 951-52, § 58, and Morel v. France (no. 1), no. 34130/96, § 42, ECHR 2000-VI).


Aneb jak kdosi kdysi řekl: "Not only must Justice be done; it must also be seen to be done." Shodně další rozhodnutí ESLP, například Micallef v. Malta, stížnost č. 17056/06, odst. 93-99, nebo aktuální Harabin v. Slovenská republika, stížnost č. 58688/11, odst. 130-132.

Nepodání námitky podjatosti Romanem Smetanou

Rozhodnutí Nejvyššího soudu lze vytknout více věcí, z nichž první je nadměrný důraz na nepodání námitky podjatosti obžalovaným (důraz na tento prvek je zřejmý už z návětí "Zejména je ovšem namístě při posuzování dané problematiky zohlednit skutečnosti ..."). Tisková zpráva Nejvyššího soudu to dokonce zvulgarizovala do podoby "Roman S. uvedl, že ji [=soudkyni Langerovou] nevnímá jako podjatou. Od toho okamžiku každá spekulace o podjatosti soudkyně již nemá opodstatnění.", která činí z podání námitky podjatosti nutný předpoklad, aby soudce mohl shledat svou podjatost.

Jak již bylo řečeno výše, o případném vyloučení musí soud rozhodnout i bez návrhu, jsou-li k tomu důvody. Nelze ani tvrdit, že postačovalo, když soud informoval obžalovaného o možných důvodech k namítnutí podjatosti a ponechal na jeho iniciativě, zdali podjatost namítne či nikoli. Nedá totiž mnoho práce vymyslet pár scénárů, kdy obžalovaný bude vědět o podjatosti soudce ve svůj neprospěch, a přesto ji nenamítne. Obžalovaný může například spekulovat na to, že soudce se bude zdráhat rozhodnout v jeho neprospěch, když rozhodnutí soudu pak může být kritizováno pro zjevnou podjatost soudce. Soudce se tak stane rukojmím své chyby, že nerozhodl o svém vyloučení i bez návrhu. Nebo obžalovaný může být zkrátka kverulant, který chce, aby v jeho neprospěch rozhodl podjatý soudce a obžalovaný pak mohl veřejně justici hanit.

Opravdu tedy záleží jen a pouze na prohlášení obžalovaného? Pokud na takové hry trestní justice přistoupí, pak si nezaslouží nic jiného, než domalovat tykadla.

Je zvláštní, že Nejvyšší soud z nejasného důvodu druhý scénář vylučuje ("Pokud obviněný několikráte uvedl, že nenavrhuje její podjatost, nelze pak než učinit závěr, že následně koncipovanou argumentaci uplatněnou obviněným o tom, jak chtěl jednání a nepříslušnost zmiňované soudkyně zpochybnit apod., nelze přisvědčit.“). Přitom takové záměrné nepodání námitky podjatosti včas perfektně zapadá do furiantského jednání Romana Smetany a on sám také podle novinových zpráv veřejně upozorňoval na pikanterii obsazení soudu ještě před nabytím právní moci odsuzujícího rozsudku.

Je pravdou, že obžalovaný učinil dvě protichůdná prohlášení (není podjatá/je podjatá), z nichž jedno zřejmě nebylo míněno vážně. Otázkou je, které. Nejvyšší soud si vybral pro soud výhodnější variantu, že nebude brát vážně pozdější prohlášení o možné podjatosti, přestože okolnosti případu nasvědčují spíše opačné variantě.

Vztah soudkyně k případu

Není známo nic o tom, že by soudkyně Langerová jednala zaujatě. To, že obžalovaného na svůj vztah k Ivanu Langerovi upozornila a dala mu možnost případně namítat její podjatost, bylo rozhodně správné. Samotný fakt, že obžalovaného upozorňovala na svůj vztah k případu, nám ovšem říká, že je nutno možnou podjatost, irrespective of the judge's personal conduct, zkoumat.

Roman Smetana byl pravomocně odsouzen pro trestný čin poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku. Skutku se dopustil tím, že v roce 2010 v Olomouci pomaloval několik desítek volebních plakátů ODS a KDU-ČSL známými tykadly a hanlivými nápisy. U Okresního soudu v Olomouci byl shledán vinným soudkyní Markétou Langerovou, manželkou tehdejšího lídra olomoucké kandidátky ODS do Poslanecké sněmovny Ivana Langera. Z žádného autoritativního zdroje nebylo bohužel sděleno, zda obžalovaný pokreslil také volební plakáty Ivana Langera či nikoli. Publikováno bylo toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde se hovoří bez bližšího upřesnění o "31 ks reklamních polepů s předvolební tematikou politických stran ODS a KDU-ČSL". Roman Smetana je v rozhodnutí nepřímo citován větou "Vzhledem ke skutečnosti, že mimo jiných i Ivan Langer byl jeho činem přímo zasažen...", což naznačuje, ale netvrdí výslovně, že tykadla získal také samotný Ivan Langer.

Odkázat však lze na novinové zprávy; v části z nich se výslovně uvádí ("Ten byl rovněž mezi politiky, jimž Smetana přikresloval tykadla ..."), že byly pokresleny i Langerovy plakáty. Třebaže novinové zprávy je zpravidla nutno brát s jistou rezervou, dlužno zopakovat, že Ivan Langer byl na prvním místě kandidátky ODS v Olomouckém kraji. Je velmi nepravděpodobné, že by nebyl vyobrazen na plakátech nebo že by jej Roman Smetana z nějakého důvodu šetřil. Roman Smetana jej u soudu nazval jedním z největších gaunerů, takže jistě neměl důvod právě Ivana Langera nezkrášlovat. Proto působí citovaná zpráva hodnověrně.

Zmiňme též výsledek voleb. Volby v roce 2010 byly výrazně ovlivněny protestním hnutím a jednou z jeho obětí byl Ivan Langer, který byl vykroužkován, takže se do Parlamentu neprobojoval. Z toho lze soudit, že manžel soudkyně mohl mít silně negativní vztah k lidem, kteří mu zkazili kampaň.

Protože nevíme, zda byly poškozeny volební plakáty Ivana Langera, musíme vzít v potaz obě možnosti. Pokud byly pomalovány i plakáty Ivana Langera, pak je situace jasná. Bez ohledu na to, kdo byl vlastníkem plakátů a kdo uplatňoval právo na náhradu hmotné škody, Ivanu Langerovi byla trestným činem způsobena jednoznačně újma. Pomalováním volebního plakátu Ivana Langera pachatel poškozoval volební kampaň Ivana Langera. Hanlivým pomalováním navíc útočil na jeho čest. V takovém případě se měla soudkyně vyloučit pro podjatost. Z podobných důvodů by nemohla soudit autora pomluvy jejího manžela, výtržníka, který zfackoval jejího manžela na vesnické zábavě, nebo zloděje, který jejímu manželovi ukradl z kapsy peněženku. Pokud soudkyně Langerová doopravdy soudila Romana Smetanu za to, že (mj.) maloval jejímu manželovi tykadla, pak jde o selhání justice a ve Smetanově případu rozhodoval podjatý soud.

Pokud by na druhou stranu nebyly pomalovány volební plakáty Ivana Langera, pak je vztah soudkyně Langerové k případu volnější. Ivan Langer poškozen nepochybně byl, neboť pokud byla narušována volební kampaň jeho strany, pak mohli všichni kandidáti ODS včetně něho dostat méně hlasů. Ivan Langer však není totéž, co ODS, a poškození Ivana Langera ve volbách by v takovém případě bylo pouze nepřímé.

Protože ne každý vzdálený vztah k případu je důvodem pro vyslovení podjatosti, bylo by možno argumentovat, že pokud nebyly pomalovány plakáty samotného Ivana Langera, pak poškození plakátů ODS, byť byl tehdy jejím leaderem a byť pro své zvolení potřeboval, aby ODS získala hlasy, už je příliš volný a příliš nepřímý vztah, než aby soudkyně Langerová měla rozhodnout o svém vyloučení. Argumentace v tomto ohledu mohla být zajímavá a mohla nám pomoci při chápání, co ještě je a co už není podjatost. Bohužel usnesení Nejvyššího soudu žádnou takovou diskuzi neobsahuje.

Objektivní test podle Nejvyššího soudu

Pokusme se nalézt, jak Nejvyšší soud posoudil vztah soudkyně Langerové k případu. Pasáž týkající se možné podjatosti tvoří menší část na konci odůvodnění a je uvedena odstavcem, ve kterém Nejvyšší soud hned zdůraznil, že nešlo o nejdůležitější otázku: "K další části stížnosti pro porušení zákona, která je ministrem spravedlnosti zmiňována v samém jejím závěru a pouze okrajově – aniž by jí byla věnována stejná argumentační síla, kterou je otázka vyloučeného soudce, Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti."

Ob jeden odstavec dále je slibný náznak ("V návaznosti na uvedené skutečnosti je zapotřebí především zdůraznit, že u soudkyně JUDr. Markéty Langerové nelze dovodit, že by její vztah k dané věci či účastníkům nesl rysy, pro což by vznikaly reálné pochybnosti o její způsobilosti ve věci nezávisle a nestranně rozhodovat."), ovšem po úvodní větě se odstavec věnuje výhradně jednání soudkyně Langerové ("Na potvrzení uvedených skutečností lze odkázat na postup jmenované soudkyně ...").

Následuje pasáž o nenamítnuté podjatosti ("Zejména je ovšem na místě ...") a objektivní test je uveden až větou "Jen na okraj Nejvyšší soud poznamenává ..." Tato část odůvodnění obsahuje dva argumenty soudu, z nichž oba se pohříchu vyhýbají podstatě problému.

Ve svém prvním a hlavním argumentu Nejvyšší soud tvrdí, "že ta skutečnost, že soudce bude manželem politicky angažované osoby, nemusí být důvodem pro jeho automatické vyloučení, neboť není vyloučeno, že tento soudce např. nesdílí politické myšlenky svého manžela (obdobný může být nesoulad v otázce partnerského soužití, náboženství apod.). Za situace, že by automaticky měl být soudce v takových případech vyloučen, bylo by patrně namístě zaujmout také kategorický závěr, že i soudce, který nebude sdílet určité politické představy, měl by být vyloučen, neboť nelze vyloučit, že bude rozhodovat proti takovému politikovi – straně. "

Takový argument není správný. Nejvyšší soud hovoří pouze obecně o politické angažovanosti a přitom se vyhýbá jakékoli zmínce, že by se trestný čin mohl manžela soudkyně nějak blíže dotýkat. V případu Romana Smetany však neřešíme obecně politickou angažovanost nebo soulad či nesoulad politických názorů. Řešíme to, že trestný čin poškozoval politickou kampaň manžela soudkyně, tedy osoby jí dosti blízké! Vynechání této zásadní informace je těžko pochopitelné a činí objektivní test v podání Nejvyššího soudu úplně mimoběžným s podstatou problému. Pokud Nejvyšší soud právě tu nejdůležitější okolnost dosvědčující vztah soudkyně Langerové k případu zamlčel (ať už by měl NS nakonec rozhodout tak nebo onak), pak soud vlastně možnou podjatost vůbec neposuzoval.

Druhý a poslední argument Nejvyššího soudu zní "Rovněž se naskýtala otázka, která nebyla předmětem úvah podané stížnosti pro porušení zákona, ale ani obviněného, zda a proč by měla být uvedená soudkyně vyloučena také pro rozhodování pomalování plakátů KDU-ČSL." Snaha převést možnou podjatost do absurdna ovšem pokulhává; pomalování všech plakátů tvořilo nepochybně jeden skutek. Pokud by byly důvody pro vyloučení kvůli poškození plakátů ODS, pak by se soudkyně samozřejmě musela vyloučit i pro poškození plakátů KDU-ČSL.

Navíc by bylo možné argumentovat, že vyloučení by bylo nutné, i kdyby šlo o dva oddělitelné skutky. Pokud by výtržník nafackoval manželovi paní soudkyně a vzápětí po sdělení obvinění ještě jiné osobě, mohla by druhý skutek soudit daná soudkyně? Vzbuzovalo by confidence in the public, pokud by soudkyně dobře věděla, že obžalovaný pro nafackování panu X je v jiném řízení stíhán také pro nafackování jejímu manželovi?

Závěrem

Máme-li rozhodnutí Nejvyššího soudu o možné podjatosti soudkyně Langerové shrnout, pak platí:

1) objektivní test, který měl být nejdůležitější částí rozhodování, se v podání Nejvyššího soudu skládá ze dvou argumentů, z nichž ani jeden není přiléhavý;

2) v prvním argumentu ("... soudce bude manželem politicky angažované osoby ...") soud vynechal klíčovou informaci, že byla poškozována volební kampaň manžela soudkyně, a místo toho zavádějícím způsobem hovořil o jakési abstraktní politické angažovanosti, jako kdyby třeba vůbec nekandidoval, případně kandidoval v úplně jiném kraji;

3) v druhém argumentu ("... zda a proč by měla být uvedená soudkyně vyloučena také pro rozhodování pomalování plakátů KDU-ČSL.") soud nedořekl, že by musela být vyloučena také, protože jde o jeden skutek;

4) jaký význam objektivnímu testu soud přikládal, sdělil, už když jej uvedl slovy "Jen na okraj Nejvyšší soud poznamenává ...";

5) soud se ještě předtím pokusil popřít, že vyjádření obžalovaného o možné podjatosti soudkyně může být vůbec myšleno vážně ("Pokud obviněný několikráte uvedl ...").

Za těchto okolností není přehnané označit postup Nejvyššího soudu za tendenční. Podezřívavější osoby by se pak mohly ptát, zdali se Nejvyšší soud chtěl možnou podjatostí vážně zabývat a ona tendenčnost byla jen nedopatřením, nebo zda byl Nejvyšší soud veden falešným pocitem kolegiality a snažil se toliko vysvětlit, proč žádná podjatost opravdu, ale opravdu v absolutně žádném případě nepřichází v úvahu.

Ať už je pravda kdekoli, nejedná se bohužel o rozhodnutí, které by české justici dělalo dobrou vizitku.

A mimochodem – namaloval Roman Smetana tykadla také Ivanu Langerovi nebo ne? Teprve veřejné zodpovězení této otázky postaví rozhodnutí obou soudů do správného světla.