Hynek Baňouch: Živé kvety aneb Slovenská a Česká justice po 23 letech

Dalo se tušit, že letošní připomenutí 17. listopadu bude trochu smutné, protože, mezi jinými vzácnými ,  odešel loni i sám  Náčelník. Nenapadlo mě, že se najde ještě jeden pádný důvod k „neradosti“.  Slovensko mi je blízké, přesto jsem nesledoval dění dostatečně.  Až zprostředkovaně, přes texty  Josefa Chuchmy „Tohle není jinde možné. Opravdu?“ (MFD 10/11/2012) a Martina M. Šimečky „Nemocní v talárech“ (Respekt 12/11/2012) jsem byl seznámen s případem trestního stíhání slovenské filmařky Zuzany Piussi (dokumentární 45 min. film Nemoc tretej moci). Oba články věc popisují přesně a věrohodně, podobně jako redaktor deníku SME Lukáš Fila v textu Slovenské soudy hájí politiky a deptají křehkou režisérku (MFD 15/11/2012), a uvádějí detaily a kontextuálně důležité pozadí. Je vždy dobré utvořit si vlastní názor. Přesto jsem nějak nenašel čas. Podvědomě jsem se obával, že půjde o hodně špatné zprávy o justici v postkomunismu. Uplynula nějaká doba, než jsem využil odkazu v blogu filmaře Víta Janečka zpřístupňující filmový dokument Nemoc tretej moci. Jsme nuceni k zamyšlení, kam jsme jako společnost za 23 let došli. Osobně mě nejprve zaskočilo, že jsem dostatečně nezaznamenal okolnosti provázející skon kolegů Juraje Majchráka a Marty Laukovej. Těmto tématům se Nemoc třetí moci. Je známo,  že dvojjedinný předseda NS SR a Súdnej rady často a úspěšně používá civilní žaloby, aniž by si položil otázku, zda využitím svého práva nepoškodí důvěru v justici, z níž je justice živa . Využití trestního stíhání je však v této věci nepochybně přeřazením na vyšší rychlost. Ono je to spíš zapnutí turba či forsáže.  Člověk zde kroutí hlavou,  až se mu začíná točit.  „Soudce Majchrák byl první na ráně. A když na něj v roce 2009 Harabin jako šéf Nejvyššího soudu uvalil sérii disciplinárních řízení za údajnou liknavost se žádostí o nejpřísnější trest - odvolání z funkce soudce -, propadl těžké depresi. Nakonec se v dubnu 2011 oběsil v garáži svého domu. Na pohřbu, jenž spíše než pietní akt připomínal demonstraci proti Harabinovi, řekl jeden ze soudců otevřeně: na Majchrákově smrti měla podíl „šikana vůči jeho osobě“.Smutný je i příběh soudkyně Marty Laukové. Na jaře 2009 dostala vzkaz od své nadřízené, aby propustila z vazby jednoho muže podezřelého z členství v mezinárodním gangu převaděčů - prý je to „žádost z ministerstva“ (ovládaného tenkrát právě Harabinem). Odmítla obviněného propustit a podala na policii trestní oznámení za pokus o ovlivňování verdiktu. Brzy se dočkala šikany shůry, přesunu na jiný odbor, kontroly docházky, ponižování. Zhroutila se a onemocněla. Soudní rada jí zamítla příspěvky k nemocenské - prý proto, že simuluje. Krátce nato soudkyně Lauková upadla do kómatu a zemřela na selhání srdce.Nadřízenou kolegyní, jež se jí mstila a v Soudní radě prosazovala zastavení nemocenské, byla Helena Kožíková. Teď tato soudkyně podala trestní oznámení na režisérku Zuzanu Piussi za to, že její film zachytil dramatický výstup, když dcera mrtvé soudkyně viní Kožíkovou z očí do očí z podílu na smrti své matky. Kromě trestu odnětí svobody chce JUDr. Kožíková po režisérce a Slovenské televizi ještě milion korun odškodného v civilním procesu.“ (Simečka)

Nedovolené užití skryté kamery je nepěkná věc, a před tímto jednáním jsou lidé na Slovensku chráněni skutkovou podstatou trestného činu „ Porušenie dôvernosti ústneho prejavu a iného prejavu osobnej povahy“ (§ 377 zákona č. 300/2005 Z.z.)  V daném případě je však zjevné, že trestní stíhání zde slouží jako nástroj umlčení kritiky, neboť možnosti jak získat informace, resp. odpovědi zainteresovaných aktérů,  jsou velmi omezené, neboť vždy mohou zalézt za pohodlnou hradbu umožňující mlčet. A to i v případě kdy je získání sdělení eminentní otázkou veřejného zájmu. Podstata filmu Zuzany Piussi je totiž právě o tom, že v justici se děje něco podivného a že se to daří držet pod pokličkou, vyslovení kritického názoru je nemožné, aniž by novináři či médiu hrozila citelná finanční sankce, či dokonce sankce trestní, od soudů, jimž v některých věcech podle všeho doslova velí ten, jehož se kritika týká. Uff. Složitá otázka, máme tu normativní střet.

Veřejná kritika je důležitou protiváhou soudcovské nezávislosti (mimo jiné nález ÚS ČR IV. ÚS 23/05). Poměřování hodnot stojících proti sobě je zde velmi náročné, a rozhodně nevystačíme s mechanickým výkladem a aplikací. Tématu se zde již věnoval David Kosař, a to i ve vztahu ke Slovensku.  Díky letošnímu sborníku editorů J. Kysely aj. Ondřejkové „Jak se píše o soudcích“ jsem byl upozorněn na starší rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci soudkyně Kuděškinové proti Rusku, kde šlo  o podobně vyhrocený střet: soudkyně neúspěšně politicky kandidovala  a v kampani použila negativní hodnocení justice, což však činila (jak samotnou kandidaturu, tak obsah kampaně) s cílem posílit důvěru v soudní rozhodování (blíže odkazuji na text  Jana Bartoničky, jakož i na jiné texty ve výše uvedené knize, která se povedla). Jde o normativní střet, mým oblíbeným příkladem usnadňujícím pochopení je situace, kterou si v rámci dramatické výchovy osvojují děti: k rybníčku přiběhne zajíček, zeptá se dětí, kde se má schovat a poprosí je, aby jej neprozradili. Za chvíli přiběhne myslivec s flintou připravenou skolit zajíčka a ptá se dětí: kde je zajíc? Hmm, co říci, lhát se přece nemá… Ale když ten zajíček se na nás obrátil s prosbou o pomoc. No, my víme, že pohádkový respondent může říci „Pleju len, pleju len, ale děti se zde učí jak řešit podobné normativní střety, a každé si musí najít odpověď samo. A podobně je musí rozhodnout i soud. (Odpovědí „Pleju len“ by selhal ve své rozsuzovací funkci.)

Druhou rovinou příběhu je strach. Bývalý ministr spravedlnosti ve filmu hořce konstatuje: K čemu je nezávislost, když je člověk závislý na vlastním strachu? V citovaných novinových článcích se píše: „Příběh slovenské justice tedy může být příkladem demokratické struktury, jež se vinou mlčící, pasivní většiny mění v tyranii. Ale může být také příkladem toho, že lidskou touhu po spravedlnosti nelze zadupat do země nadlouho. Smrt Juraje Majchráka i Marty Laukové byla možná onou pověstnou kapkou. ‚Nesmí být zbytečná‘, zaznělo na veřejném shromáždění nové organizace soudců s názvem Za otevřenou justici, jejíž předsedkyní je soudkyně Javorčíková. ‚Je nás asi 50,‘ říká, ‚a díky médiím je o nás stále více slyšet, takže dnes si už netroufnou nás šikanovat tak jako před několika lety. I veřejnost začíná být citlivější.‘Cesta ke změně však bude trnitá a dlouhá. Na Slovensku je 1400 soudců, z nichž relativně malá část (něco kolem desetiny) vytvořila klan ovládající špičky hierarchie, proti nim v roli disidentů stojí oněch 50 soudců – zbytek ovšem mlčí. ‚Mají strach a já je lidsky chápu. Vidí příklady těch, kdo veřejně kritizovali poměry v justici a pak přišli o velkou část platu nebo byli - jakkoli třeba jen dočasně - zbaveni taláru,‘ říká Javorčíková. ‚Nevím, jestli se naše generace dožije obratu k lepšímu.‘(Šimečka). Podobně i J. Chuchma: „Ze snímku zeje hrozivá propast uvnitř soudnictví na Slovensku, kdy moc třímají lidé kolem nynějšího předsedy Nejvyššího soudu Slovenské republiky Štefana Harabina, jenž v první Ficově vládě byl vicepremiérem a ministrem spravedlnosti (z devadesátých let existují záznamy Harabinových přátelských hovorů s hlavou drogové mafie operující na slovenském území). Fungují disciplinární soudy, které od práce odstavují soudce, kteří se ukážou pro Harabina & spol. něčím nepohodlní, třeba veřejnou kritikou justiční situace. Míru rozkolu ilustrují například kritické a zoufalé výroky členů Nejvyššího soudu Petera Paludy a Eleny Berthotyové, která na kameru říká: ‚Máme pocit, že jsme na loďce, která se potápí, voláme pomoc, hoďte nám záchranný kruh, ale nemá nám ho kdo hodit‘ Většina soudců se totiž bojí a raději nemá vlastní názor. Odpovědnost je nepohodlná. Harabin je v klidu, zaklíná se nezávislostí justice. Dlouhá sekvence rozhovoru s jedním ‚jeho‘ člověkem, přisluhujícím soudcem, je pak vynikající studií oportunismu.“

Redaktor slovenského deníku SME připomíná další detaily: „Ať už z pozice ministra nebo později šéfa Nejvyššího soudu, Harabin tvrdě pronásledoval kritické soudce. Stěhování do menších kanceláří, přeřazování na agendu, se kterou neměli nikdy nic společného, disciplinární řízení, kvůli nimž nemohli někteří roky soudit. To vše nejen k posílení vlastní moci, ale často jen z čisté pomstychtivosti. Problémů v justici je však tolik, že by si říkaly spíš o telenovelu než jeden třičtvrtěhodinový film, a postihují v podstatě všechny složky systému. Záchrannou brzdou není ani Ústavní soud. Míru jeho zpolitizovanosti lze vidět na příkladu zákona, jímž první Ficova vláda umožnila státu stavět dálnice i na pozemcích, které ještě nebyly odkoupeny ani vyvlastněny. Šéfka soudu se v roce 2010 navíc nestyděla říct, že rozhodnout se jim zdá nejlepší až po volbách. Na začátku roku 2011 uznali zákon za neústavní. Témat, na která by se člověk rád zeptal ústavních soudců, je samozřejmě více. Jaká smůla, že si odhlasovali, že se světem smí mluvit jen šéfka a mluvčí, čehož se ti zbývající stoprocentně drží. Jinak by je prý disciplinárně stíhali.“ (Fila)

Soudci asi vypadají jako zbabělci, kteří se nechají utáhnout kvůli pověstné lžíci šošovice. Takový pohled nebudu nikomu vymlouvat, protože to pokládám za zbytečné. Při sledování filmu mě však napadlo, že v nás je normalizace možná hlouběji, než si připouštíme. Metody ovládání nebyly tak přímočaře mocenské a otevřeně násilné jako v padesátých letech, na čemž měla podíl jak délka trvání režimu, tak zkušenost, že v rámci režimu se relativně snadno mohou role prohodit. Metody však byly o to rafinovanější (G. Husák: Každý si píše sám svůj životopis), šlo se na věc oklikou (přes děti), pomocí náznaků. A protože tam kde to nezabralo, byla stejně nasazena síla, byly posíleny prvky naslouchavé, pasivní a dopředu defenzivní mentality. Z opačné strany viděno, vznikla mentalita „naučené bezmoci“, která se post autoritářských společnostech vyskytuje napříč zeměmi. To byl pohled negativní

Dodal bych, že soudce, má-li dobře rozhodovat, potřebuje základní stabilitu prostředí v němž pracuje, pocit, že dělá práci které rozumí a že ji zvládá.Pracovitost soudce zajišťuje stále jedoucí pás nových a nových věcí, Když poleví, začnou se věci hromadit.  Trvá-li to déle, je tak či tak konec. Sladit tuto práci s osobním životem není jednoduché, což je stejné jako u jiných povolání, „správně“  a „citlivě“ nastavená kontrola příchodů a odchodů je dobrým nástrojem tlaku, i když kontrolující a kontrolovaný dobře vědí, že na kvalitu a kvantitu práce nemá vliv, že člověk je „u stroje“ každý den  právě a jen od 7:30 do 16.00 a v poledne zaběhne na 30 minut na oběd (anebo když pracuje jiných osm, devět nebo deset hodin).  Velká část práce soudce je navíc obecenstvu skryta. Připojím jistou podobnost soudnictví s herectvím či jinými interpretačními obory, v nichž o kvalitě v očích publika i sebwe samého rozhoduje v zásadě jen poslední výkon. Po těchto nákresech bych mohl snadněji popsat, jak účinné může působit, když se mění zázemí (dostanete nevýkonné či poruchové zařízení, spolupracovníci se střídají, nebo mají kolísavou kvalitu), nebo se drobně pozmění struktura nápadu tak, že dostáváte více práce než ostatní, aniž by to na první pohled bylo vidět a vy se opticky stáváte nevýkonným, či vás přímo přeřadí do jiné oblasti práva, které jste se nikdy profesně nevěnoval, ač soudíte20 let. Vnějšíma očima se stanete nevýkonným soudcem, který nadto kveruluje. Právo je dost složité a soudní provoz natolik uzavřený, že jen málokdo má čas, chuť či vůli zamyslet se nad tím, že kauzalita je opačná, že na začátku bylo „kverulování“, tedy přesněji řečeno legitimní starost o věci obecné, které vedly k pozměnění podmínek. Přidáme-li jistou pojmovou osamělost či izolovanost soudcovského povolání, mohlo by být zřejmější, jak moc může být drobná šikana účinná a že její úspěšnost není nutně dána jen nedostatkem statečnosti. A zde je právě potřeba vnímavé publikum s citem pro detail.

Pro širší veřejnost může být film  poučný poznáním, jak málo lidí může stačit v takové situaci ke spoutání justice (všimněme si, že s politikou se zde vždy najde modus vivendi a o soudcokracii  politika nemá důvod v takovém uspořádání mluvit, jde o typické rozdělení sfér vlivu), jak může být nebezpečné přeskakování mezi soudnictvím a politikou, jak důležité je, věnovat pozornost rekrutaci soudců a výběru soudních představitelů v otevřených řízeních, kde jde o skutečný výběr a skutečnou soutěž, či chcete-li konkurenci.

Budu už muset končit. K 17. listopadu 2012 jsem chtěl poznamenat, že připouštění kritiky jen když je konstruktivní apod., už tu bylo, a moc se nám neosvědčilo. Soudce, jako každý jiný veřejný činitel zkrátka musí vydržet více. Živé květy justice nevyrostou okolo věží, z nichž justice preventivně metá po kriticích co zrovna přijde pod ruku (podotýkám, že nemyslím tyto živé květy 1:15 to už tu taky bylo, a není radno se vracet).

Souzení je rozhodováním o osudech lidí a soudce nemá jednoduchou pozici, protože rozhoduje konflikty, které jsou pro aktéry zásadní. Nezřídka jsouaktéři schopni pro úspěch učinit vše. Doslova. Proto je soudce chráněn.  Ochrana však nemůže být aktivována způsobem oslabujícím důvěru v justici. Věřím pevně, že v justici už „17. listopad“ byl. Někdy si ale jistý nejsem. Přeji si, aby jméno Piussi (pravdaže Lucia) slyšel tak jako dosud ve veselejších souvislostech, se slobodou,  tak aby dni jako komíny zůstaly smutnou nostalgií, ke které už není důvod.

A na úplný konec konce. Na Nemoci tretej moci je zajímavé, že aktérkami jsou vlastně ženy. Přesto nemohu přehlédnout, že Zuzana Piussi je dalším příkladem ženy, která má více kuráže než sto chlapů. Dámy, holky, dievčence 21. století je vaším stoletím, ale to vy víte, že.