Jitka Pěnkavová: Několik úvah k nálezu ÚS k zásadě sebeobviňování ve správním řízení
V projednávaném případě se, stručně řečeno, jednalo o situaci, kdy byl pořadatel shromáždění předvolán k podání vysvětlení podle § 60 zákona o přestupcích. Na předvolání správního orgánu nijak nereagoval a k podání vysvětlení se nedostavil, za což mu správní orgán uložil, v souladu s poučením na předvolánce, pořádkovou pokutu ve výši 500 Kč.
---
Ústavní soud ve svém nálezu uvádí řadu obecně akceptovatelných a i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva podložených názorů, zejména to, že výkon státní moci musí krom zásady legality reflektovat i zásadu přiměřenosti. S tím mohu než souhlasit. Ve vazbě na projednávaný případ bych rozuměla tomu, kdyby Ústavní soud v této kauze konstatoval neoprávněnost předvolání k podání vysvětlení ze strany správního orgánu. S ohledem na skutkové a právní okolnosti v této věci by bylo možno postup prvostupňového správního orgánu spočívající v předvolání k podání vysvětlení považovat za do určité míry exces (i když podle mne ne takového charakteru a intenzity, aby ospravedlňoval bezdůvodné nedostavení se ke správnímu orgánu). Byla bych ochotna akceptovat i extenzivní výklad podmínek pro uložení pořádkové pokuty podle § 60 přestupkového zákona, podle nějž by pokutu za nedostavení se k podání vysvětlení bylo možno uložit jen za předpokladu, že tímto nedostavením se byl ztížen další postup správního orgánu. Byť jde o výklad nad rámec výslovného znění zákonného textu, teleologickým výkladem a výkladem za pomoci základních zásad správního řízení by se k němu dostat asi dalo.
Domnívám se však, že Ústavní soud tento konkrétní případ příliš generalizoval a vyvodil z něj některé nepřijatelné obecné závěry.
---
Konkrétně:
1. Správní řízení nemůže být v demokratickém právním státě ovládáno zásadou "součinnosti správních orgánů s účastníky řízení" (kontaktáž účastníků řízení ze strany správního orgánu vyloučit nelze, její odmítnutí však nelze sankcionovat), neboť žádnou spolupráci v obecném smyslu tohoto slova, nelze vynucovat ukládáním sankcí. ……
2. Uložení pořádkového opatření (pořádkové pokuty) jen z důvodu nedostavení se k podání vysvětlení (tj. k podání informací) je v oblasti správního trestání vyloučeno, neboť je zapotřebí přísně respektovat i princip zákazu sebeobviňování či sebeusvědčování, který plyne z interpretace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
3. … omyl veřejné moci nelze nikdy interpretovat v neprospěch jednotlivce tak, že tento je přesto povinen … se výkonu pravomoci... podrobit.
---
Dovolím si jen pár velice stručných poznámek k výše uvedeným závěrům ÚS a hlavně pár otázek, které mi při čtení nálezu vytanuly na mysli.
---
Ad 1. Je pravda, že obecná povinnost součinnosti správních orgánů s účastníky řízení, která by byla bez dalšího sankcionovatelná ve správním řádu ani zákoně o přestupcích upravena není. V těchto zákonech je však řada konkrétních povinností účastníků, jiných osob zúčastněných na řízení, jakož i subjektů mimo běžící řízení, jejichž splnění lze podle platné právní úpravy vynucovat ukládáním pořádkových opatření. Mezi ně podle mého názoru patří i institut podání vysvětlení.
Ústavní soud přitom „odpírá“ sankcionovatelnost (a tedy vynutitelnost) právě povinnosti dostavit se k podání vysvětlení.
Jaký pak má tento institut smysl, když mu bude chybět vynutitelnost? Bude Ústavní soud stejně přistupovat i k pořádkovým opatřením vážícím se k podání vysvětlení podle jiných právních předpisů (zejm. trestního řádu)? Myslím, že by to bylo ve světle uvedeného nálezu logické. Proč by nedostavení se na předvolání k podání vysvětlení podle přestupkového zákona či správního řádu nemělo být postižitelné pokutou a nedostavení se k podání vysvětlení podle trestního řádu ano?
Znamená to, že pokutovat za nedostavení se k podání vysvětlení nelze ani osoby, které by v potenciálně zahájeném řízení ve věci správního trestání měly postavení svědka? Tak to asi zamýšleno nebylo, ale je třeba upozornit, že zdaleka ne vždy má přitom správní orgán možnost jen na základě oznámení o přestupku rozlišit, kdo bude potenciálním svědkem a kdo obviněným.
Domnívám se, že tento nález povede správní orgány ke dvěma postupům – jedny, ve snaze nekomplikovat si život, budou skoro všechna na první pohled ne zcela jasná oznámení o přestupcích odkládat, druhé – ty aktivnější – zase budou zahajovat i řízení, která povedou k zastavení řízení, jakmile se věc trochu vyjasní (což by bylo možné řešit právě již v rámci podání vysvětlení).
---
Ad 2. Souhlasím s názorem, že postup správního orgánu by měl respektovat i princip zákazu sebeobviňování či sebeusvědčování. Při předvolání k podání vysvětlení je však nutno rozlišovat jednak samotné dostavení se ke správnímu orgánu, jednak vlastní podání vysvětlení. Jedná se o dva různé úkony. Pokud vím, tak např. Ministerstvo vnitra v rámci své metodické činnosti na úseku přestupků dlouhodobě tvrdí, že předvolaný má povinnost se ke správnímu orgánu (nebrání-li mu v tom závažné důvody) dostavit, nicméně na místě může správnímu orgánu sdělit, že vysvětlení podat odmítá. Tímto způsobem ostatně (podrobně a srozumitelně) interpretoval podání vysvětlení i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí, které bylo probíraným ústavním nálezem zrušeno. Navíc, pokud předvolaný na výzvu správního orgánu nijak nereaguje, jak má správní orgán zjistit, zda jsou zde zákonem vymezené důvody pro odepření podání vysvětlení?
Bude se Ústavní soud stejně stavět k nedostavení se k podání svědecké výpovědi? Princip podání svědecké výpovědi a podání vysvětlení je totiž v podstatě shodný. Předvolaný má povinnost se dostavit, ale pak může svědeckou výpověď ze zákonem vymezených důvodů odmítnout podat.
---
Ad 3. Za velmi problematický považuji i názor Ústavního soudu, že omyl veřejné moci nelze nikdy interpretovat v neprospěch jednotlivce tak, že tento je přesto povinen … se výkonu pravomoci... podrobit. Jak takový názor chápat? Znamená to, že podle ÚS je na adresátech veřejné správy, aby si učinili úsudek o oprávněnosti požadavku správního (či jiného veřejného) orgánu a v případě, že shledají, že je výkon veřejné moci neoprávněný, pak mohou výzvu správního orgánu ignorovat? To by ale byl zásadní odklon od dosavadní praxe i judikatury ÚS. Podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 263/97 Ústava ČR, Listina základních práv a svobod ani žádná jiná právní norma nepřipouští, aby jednotliví občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli. Ústavní soud v posledně citovaném nálezu v podstatě dovodil pravidlo uposlechni a pak si případně stěžuj. Výjimkou jsou pouze naprosto zásadní a na první pohled zjevné excesy při výkonu činnosti orgánů veřejné moci, kdy takové pokyny jejich adresát uposlechnout nemusí. S tímto názorem se plně ztotožňuji a je podle mne jediný možný pro zabezpečení chodu veřejné správy.
25 komentářů:
Pro větší srozumitelnost bych doplnil, že předvolaný měl podat vysvětlení z důvodu, že byl podezřelý ze spáchání přestupku, který měl spočívat v tom, že jako svolavatel demonstrace si neopatřil povolení ke zvláštnímu užívání pozemní komunikace, na které měl ozvučovací aparaturu.
Jelikož akcesorické činnosti (umístění ozvučovací aparatury, stolků s peticemi, výzdoba apod.) spadají pod výkon práva shronažďovacího, nelze žádat o povolení ke zvláštnímu užívání, ani placení poplatku za zábor veřejného prostranství. Správní orgány si to často neuvědomují a povolení či poplatky stále poměrně často vyžadují - to byl zřejmě i případ posuzpvaný ÚS.
Pokud by se věc nedostala před soud, asi bych doporučil, aby byla věc rovnou odložena, a pokud odložena nebyla, podezřelý byl zván k podání vysvětlení a dostal pokutu za nedostavení se, asi bych doporučil pokutu ex post zrušit (což lze), neboť nebylo co prověřovat, od počátku bylo (nebo mělo být) zřejmé, že není co projednávat a pokuta by mohla být vnímána pouze jako "buzerace" (tedy exces, slovy ÚS).
Problém je v tom, že ne vždy je od počátku jasné, zda skutek je či není přestupkem, předvolaný též mohl být žádán o podání vysvětlení i z jiných důvodů, a někdy se o absenci podkladu pro řízení dozvíme až v x-té instanci, což nelze předvídat a řízení mařit jen proto, že účastník nebo kdokoliv si myslí, že řízení nemá být vedeno (protože to přece není přestupek nebo proto, že on nic neprovedl - v praxi časté). ÚS de facto akceptuje postup, kdy si sám posoudím, zda jsem potenciální obviněný z přestupku a zda se jedná o přestupek, a podle toho uposlechnu či nikoliv. Takový výklad je ale neudržitelný.
Dále s tímto judikátem ÚS lze v podstatě odmítat i podání svědecké výpovědi (nebudu se přece sebeobviňovat, mám-li sám černé svědomí), nelze mě předvést, nelze mě efektivně předvolat ani k ústnímu jednání a ani předvést k ústnímu jednání, i kdyby mé osobní účasti bylo třeba. Podobně ani v trestním řízení nemusím reagovat na žádné předvolání, nelze mě předvést a nemusím se nikam dostavovat.
Až se o tomto nálezu dozví Ing. Fiala (až ho pustí z vazby), tak vedle svého štrasburského rozsudku bude mít v ruce další podklad, kterým bude odhánět policii a justiční stráž s tím, že jako obviněný nemusí nic. Pokud by byl ve vazbě z důvodu, že by se mohl vyhýbat řízení, měli by ho z ní také pustit, protože ve světle cit. nálezu ÚS má na vyhýbání se právo. Jinak naprostý souhlas se závěrem článku o předchozí judikatuře ÚS a možnostech neuposlechnout.
Jan Potměšil
Jsa autorem oné ústavní stížnosti, pouze odkazuji na dva své texty k záležitosti, kde autorka nalezne mj. i text samotné ústavní stížnosti: 1, <a href="http://paragraphos.pecina.cz/2010/03/pozvanka-k-ustavnimu-soudu.html>2</a>.
AD TP:
"Vy nás ale zásobujete, pane Karfík...:-))" Přesto trvám na tom, že zásadně není na předvolaném, aby posuzoval důvodnost předvolání. Ostatně někteří kverulanti alespoň napíšou, že nikam nepůjdou, protože nic neprovedli. Zde ale předvolaný nečinil vůbec nic.
Na druhé straně byl správní orgán zbytečně zatvrzelý a k soudu vůbec nemuselo dojít. Jak soud skončí, tedy že se Eliška Wagnerová "utrhne z řetězu" a začne tvrdit, že ve správním trestání nemohu sankcionovat za nedostavení se k podání vysvětlení osobu podezřelou ze spáchání přestupku, nikdo nemohl tušit.
Čerstvé rozhodnutí NSS, reagující na onen neuvěřitelný nález ÚS, už je zveřejněno na nssoud.cz jako rozsudek ze dne 31.3.2010, č.j. 1 As 32/2008 - 146.
NSS zde svůj výklad (přestože pečlivě ocitoval klíčové části své předchozí argumentace, na níž zřejmě trvá) alespoň vedl tím směrem, že došlo k excesu a pokuta být uložena neměla, ani neměl být předvolaný předvoláván. Postavit vyhovění žalobě na excesu myslím lze, je to asi jediná rozumná cesta (ačkoliv to byl až NSS, který rozpoznal, že o přestupek jít nemohlo, takže to asi není zas tak úplně jasné); stavět to jako ÚS na tom, že podezřelý nemá povinnost spolupracovat ani nemůže být sankcionován pokutami, když se nedostaví, by byla cesta do pokel a ÚS se tu ocitl trochu mimo čas a prostor.
Jan Potměšil
Ad JPo:
Vidím, že jsem měl ve svém hodnocení sentimentálního vztahu úřednictva ke Klokočkovu usnesení pravdu :-)
Pomíjíte, že nedostaví-li se podezřelý/obviněný k podání vysvětlení/ústnímu jednání, může být přesto uznán vinným (§ 74 odst. 1 PřZ).
Praxe správních orgánů trvat na osobní účasti obviněného je komunistickým atavismem, snahou občany vychovávat.
Ad TP:
O § 74/1 ZPř samozřejmě vím, tady se ale bavíme o případu, kdy potřebujete informace pro účely rozhodnutí se, zda vůbec řízení zahájíte nebo proti komu. To není o nějakém vychovávání občanů.
Pokud se budeme pohybovat v řízení po zahájení, tak ani postup dle § 74/1 není vždy možný, pokud potřebujete znát názor pachatele, min. Vám to může odvolačka vrátit, že jste nezjistili úplný stav věci. Ostatně soudím, že účastník Vašeho ražení by následně namítal, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu.
Nic proti anarchismu, ale pokud má stát trochu fungovat, nemůže být každý sám sobě soudcem a i trochu té součinnosti je nutno zajistit.
Jan Potměšil
Terminologicky bych poznamenal, že součinnost je toliko eufemismem za poslušnost, jako na mnoha jiných místech procesních předpisů. To je jediné, co Wagnerové vytýkám, její věta o nemožnosti vynucovat součinnost není ve světle tohoto významového posunu přiléhavá.
Kdo svévolně nepřijde, ani se nevyjádří nebo za sebe nepošle zmocněnce, sám sobě škodí a nemůže se pak domáhat porušení práva na obhajobu.
Vy vlastně chcete, aby obviněný přijel z 300 km vzdáleného městečka do Prahy a tam řekl, že nebude vypovídat. To Wagnerová oprávněně kritisuje.
Ano, měl to úřadu intimovat předem (ve skutečnosti došlo k administrativnímu pochybení, protože plnou moc jeho zmocněnec obdržel od obviněného o několik dní později). Ale pokud to neudělal, je pokuta za nedostavení se k řízení, které vůbec nemělo být zahajováno, jak správně píšete, buserací/excesem, což v ústavní stížnosti i v předchozích podáních (odvolání, správní žalobě i kasační stížností) opakovaně zdůrazňujeme, ale to jako by hrách na stěnu házel.
Dokud se budou úřady snažit lidi vychovávat, dokazovat si svou převahu, buzerovat a chovat se jak nemyslící stroje, hlasuji pro Elišku Wagnerovou. P.H.
Opusťme teď na chvíli konkrétní případ, o nějž v nálezu ÚS šlo a vezměme do důsledků závěry z tohoto nálezu plynoucí.
Adresát veřejné správy má právo si vyhodnocovat, zda mu jakýkoli pokyn příslušného orgánu připadá zákonný a pokud dospěje k závěru, že nikoli, pak jej může prostě bez jakéhokoli postihu ignorovat. Orgány veřejné moci (záměrně používám tento pojem, protože pod něj spadají např. i soudy) nemají, podle předmětného nálezu, žádné právo sankcionovat neuposlechnutí svých pokynů. Jak už jsem psala v úvodním textu a jak vyplynulo i z některých komentářů (J. Potměšil) lze usuzovat, že s odvoláním na tento nález by např. nebylo možno nikoho nutit k podání vysvětlení, k podání svědecké výpovědi, účasti na ústním jednání ani jej dávat např. do útěkové vazby. Záměrně uvádím „nikoho“, protože nikdy nemůžeme předem vědět, zda se nám např. ze svědka „nevyklube“ potenciální obviněný. Navíc z nálezu plyne, že adresát úkonu orgánu veřejné moci má právo si vyhodnotit zákonnost „požadavku“ tohoto orgánu a podle toho jej buď respektovat, nebo nikoli.
Orgánům veřejné moci je tak v podstatě odebráno právo jakkoli donucovat adresáty veřejné správy k součinnosti minimálně ve vztahu k výše uvedeným institutům. Podle mého názoru je za takové situace na místě přejmenovat je na „orgány veřejné bezmoci“. Zrušit bychom mohli také princip presumpce správnosti úředních aktů.
Na místě by bylo také konvertovat český stát na dobrovolný spolek na bázi společenského sdružení (obdobně jako třeba sdružení zahrádkářů). Zde máme nepochybně zcela demokratické a koordinační vztahy.
Vím, že můj názor dnes není populární, ale jsem skutečně přesvědčena, že bez státní moci a její vynutitelnosti není stát. Ostatně i prof. Jiří Hoetzel napsal: Jednostranné akty státní jsou pro stát příznačné; jsou také jeho nutnými prostředky, bez nichž si nelze dobře státu představiti ... (Československé správní právo - část všeobecná, Melantrich, Praha 1934, str. 26). Je nepochybné, že veřejná správa není postavena výlučně na principu subordinace a vrchnostenském výkonu této správy. Existuje řada institutů, které lze řadit do tzv. nevrchnostenské veřejné správy. Trestání (správní i trestněprávní) však mezi ně, dle mého názoru, nepatří. Tento úsek veřejné správy je převážně výkonem vrchnostenské správy, opak je výjimkou. Pokud však tento princip významně nabouráme, což se citovaným judikátem podle mne stalo, pak celá oblast trestání do značné míry ztrácí smysl.
Jitka Pěnkavová
Ad Jitka Pěnkavová
Z nálezu podle mě vyvozujete příliš obecné závěry (kritiku vedet v obecné rovině). Možná je i nález místy formulován příliš obecně a kategoricky, ale já bych jeho význam nepřeceňoval.
Případy, kdy nepůjde o tak zjevný exces, půjdou od tohoto případu snadno odlišit (nález bude mít precedenční závaznost jen thedy, pokud se vyskytne srovnatel ný případ); to, co označujete v posledním komentáři za důsledky nálezu, tak s nejvyšší pravděpodobností nenastane. A veřejná moc v ČR je opravdu ten poslední, kdo by měl mít strach z bezmoci.
Nejsem si jist, zda v daném případě bylo možné konstatovat porušení čl. 11-1 Listiny (a dále 1-1 Ústavy, 2-2, 4-1, 4-4 Listiny a kdo ví, čeho všeho ještě - viz § 27) a současně porušení čl. 6-1 Úmluvy (ponechávám nyní stranou, nakolik je tento dílčí závěr sám o sobě přiléhavý ve světle judikatury ESLP).
Pokud totiž ÚS klade příslušným orgánům za vinu, že nerozpoznaly ihned, že se zde prima facie nemůže jednat o přestupek, a neměli si tedy dotyčného co předvolávat (natož neuposlechnutí výzvy sankcionovat), potom je otázka, zda lze zároveň tvrdit, že předvoláním a sankcionováním zasáhly do jeho práva neobviňovat sebe sama, když tedy mělo být prima facie zřejmé, že se nemá ani z čeho obvinit. Ledaže by ovšem ÚS připouštěl, že "ústavnětrestný" je i "pokus na nezpůsobilém předmětu útoku".
Pro mne jako laika je příjemné zjištění, že tedy zřejmě, když špatně zaparkuji, budu si toho vědom a nebudu chtít vypovídat, tak zcela zřejmě bude stačit úřadu zaslat konstatování, že prostě nehodlám nic k věci uvést s ohledem na své právo nevypovídat.
Podobně když mne změří v Horní Dolní, tak nebudu muset jezdit přes celou republiku. (Samozřejmě že má nejprve smysl požádat úřad o předání někyam blíže.) Prostě - pokud se nebudu chtít hájit, tak může úřad rozhodnout i beze mne, ale nebude mne sankcionovat za nedostavení se.
Karel Vážný
Ad Lada Vyhnánek
Ráda bych sdílela Váš optimismus ohledně omezené aplikovatelnosti předmětného nálezu. Vím, že z něj vyvozuji obecné závěry, ale je to proto, jak sám uvádíte, že i nález sám je hodně obecný.
Jinak, aby nedošlo k mýlce. Rozhodně nemíním hájit „buzerační“ výkon veřejné moci. Jen se domnívám, že vrchnostenskou veřejnou správu nelze dost dobře vykonávat, pokud budeme stavět na principu „každý se rozhodne dle svého uvážení, zda je požadavek veřejného orgánu podle jeho názoru zákonný a podle toho jej bude či nebude respektovat“. Aby se zabránilo buzeraci ze strany veřejných orgánů, bylo by podle mého názoru spíše na místě zejména důsledně prosazovat odpovědnost úředních osob za případná pochybení. Platná právní úprava už nám to umožňuje docela dobře, problém je ale v tom, že zatím není dost vůle ji plně využívat. Takže podle mne by to mělo být tak, že adresát veřejné správy se má jejím pokynům (až na zjevné excesy) podřídit a pokud se domnívá, že pokyn nebyl v pořádku, tak si stěžovat a případně se domáhat náhrady škody. Úředník by na druhou stranu měl vědět, že za každé své pochybení zaplatí. Pak by si hodně rozmyslel co dělá.
Dlužno také dodat, že ono to někdy vypadá, že úředníci lidi zbytečně zatěžují, ale mnohdy je to spíš obrovská "přeregulovanost" normami veřejného práva, která úředníky nutí k postihu kde čeho. Místo toho, co by se postihovalo jen pár zásadních věcí, zato důsledně, tak je postih na milión věcí, ale o jeho efektivitě (nebo legitimitě) lze zhusta pochybovat. No, to už jsem ale trochu zaběhla od tématu.
Jitka P.
Ad Karel Vážný:
Postup, kdy jen zašlu správnímu orgánu, v reakci na jeho výzvu k podání vysvětlení, že k věci nehodlám nic uvádět, a to jako osoba, která si je vědoma spáchání přestupku, je samozřejmě možný. Reakci úřadu ale nelze předvídat (viz níže). Správní orgán by pak měl nejspíš následně rovnou zahájit řízení o přestupku. Není ovšem vyloučeno, že i tak po Vás bude toužit a k podání vysvětlení a zejména k ústnímu jednání o přestupku Vás pod hrozbou sankce stejně předvolá. Důvodem může být jak opatrnictví (musím se o získání podrobnější výpovědi aspoň pokusit, jinak mi to nahoře shodí, že jsem nezjistil skutečný stav věci) nebo zájem o objasnění dalších doplňujících informací nebo třeba zájem o konfrontaci se svědkem či poškozeným (kdy ke konfrontaci je Vás opravdu třeba, i kdybyste tam měl sedět jako pecka a mlčet).
Pokud to máte ke správnímu orgánu daleko, doporučuji požádat o postoupení věci do místa bydliště nebo o dožádání místního úřadu, aby úkon provedl u Vás (buď se toho příslušný úřad rád zbaví dle § 55/3 ZPř - postoupení z důvodu usnadnění projednání přestupku, nebo dožádá "Váš" úřad, nebo může i dále trvat na původní výzvě, protože má třeba všechny svědky ve svém obvodu a když už jste tam mohl páchat přestupek, můžete i dojít na úřad).
Postup v konkrétní věci ale nelze předvídat a správní orgány na nález sp.zn. I. ÚS 1849/08, pokud se o něm od Vás nedozví poprvé (což předpokládám), myslím slyšet nebudou a budou se řídit tím, co jim říkali na kraji, na konzultačním dnu na MV (resp. co psali v zápise z KD na MV) nebo co řikal přednášející XY na semináři, na němž byli posledně, příp. budou mávat nějakým komentářem. Předpokládám, že MV se s nálezem ÚS bude muset nějak vypořádat, ale pokud už jej bude nějak interpretovat a něco doporučovat, tak předpokládám, že ve světle následného navazujícího rozsudku NSS ze dne 31.3.2010, č.j. 1 As 32/2008 - 146, kde se nezákonnost pokuty stavěla spíš na excesu, ne že nelze pachatele předvolávat.
Závěr MV může být takový, že a) akcesorické činnosti na shromážděních jsou výkonem práva shromažďovacího a tak prosím pořád nežádejte povolení k zvláštnímu užívání poz.komunikace nebo poplatek za zábor, b) dvakrát si rozmyslete, proč někoho předvoláváte, c) pokud vám samotným bylo jasné, že není důvod k vedení řízení, resp. že se nejedná o přestupek (což jste sami potvrdili tím, že jste věc následně odložili), a uložili jste PP z důvodu nedostavení se na výzvu k podání vysvětlení, tak vám PP zrušíme, protože nebyl důvod k předvolávání ani k využití zajišťovacích prostředků.
(Vzpomínám na případ, kdy úřad uložil PP, kraj to zrušil z formálních důvodů - mezitím doběhlo řízení, dokonce zastavením. Úřad však cítil potřebu "dokončit řízení" o PP (přece nám to vrátili k "novému projednání") a uložil ji znova, tentokrát už po skončení řízení - ovšem zajišťovat řízení, které už neběží, kdy se navíc adresát pokuty k řízení před jejím druhým uložením nakonec dostavil, je exces a nezákonnost - to byl jasný důvod ke zrušení PP.)
Jan Potměšil
Není ovšem vyloučeno, že i tak po Vás bude toužit a k podání vysvětlení a zejména k ústnímu jednání o přestupku Vás pod hrozbou sankce stejně předvolá.
A právě na to nemá podle nového nálezu právo, a je to tak IMHO správně.
Ad Tomáš Pecina:
Už se poněkud točíme v kruhu, ale přesto: Pokud se nemýlím, domáhal jste se uznání svého názoru, že "součinnost v nezákonně vedeném řízení nelze vynucovat pořádkovými opatřeními". Nevím tedy, proč se nyní hlásíte k názoru, součinnost nelze vynucovat v žádném řízení, tedy i v řízení zákonně vedeném (kde nikdo nepochybuje o tom, že oznámené jednání je přestupkem, nezpochybňuje to ani podezřelý a k řízení je legitimní podklad). IMHO odkaz na zákaz sebeobviňování, výše už vtipně zpochybněný p. Kmecem, považuji za nesmysl, vedoucí k výše už rozváděným absurdním důsledkům.
Jinak p. Vážný nemusí být ochoten prosoudit se znovu až k ÚS, jako Vy, a proto jsem jen popsal, jak by ignoranci předvolání nejspíš správní orgány posuzovaly, tedy dle psaného práva, bez ohledu na bizarní závěry Elišky Wagnerové.
J.Potměšil
Ad JPo:
Logicky jsem použil nejslabší argument, který postačoval k vyhovění ústavní stížnosti, protože kdybych napsal svůj právní názor bez kompromisů, hrozilo, že ústavní stížnost "neprojde asistentem".
Myslím, že – stejně jako soudce zpravodaj v prvním senátu NSS – byste se měl zamyslet nad tím, není-li váš pohled příliš deformován správní praxí a vydrženými právy úřednictva, tj. zásadou "befehl je befehl" a "nejdřív poslechni a pak si můžeš jít stěžovat, pro mě za mě třeba na lampárnu".
AD Tomáš Pecina:
Poslední slovo: zamýšlel jsem se hodně, zda lze státní správu (a třeba efektivní realizaci trestního práva) zajistit i ve světle toho nálezu ÚS, a myslím, že nikoliv - min. by se musel překopat celý právní řád, resp. procesní řády, které se zajišťovacími prostředky použitelnými vůči všem dotčeným osobám bez rozdílu počítají. Nepředpokládám ani, že by komparativní pohled přinesl jiné výsledky a názor Elišky Wagnerové myslím v Evropě zůstane ojedinělý a osamělý. Vy byste se zas měl myslím zamyslet, bez ohledu na to, že Vám nález "hraje do karet", zda je takový přístup udržitelný. Také zapomínáte, že i Vy sám se můžete stát obětí nějakého deliktu, kde pak oprávněně očekáváte, že stát zajistí spravedlnost a že bude mít efektivní možnosti, jak zajistit dokazování a třeba i součinnost pachatele. Zapomínáte, že výkon veřejné moci není primárně o buzeraci chudáků podezřelých, ale má sloužit ke znovunastolení spravedlnosti, potažmo ochraně poškozených, i když se na to pro přehršli práv pachatele a marginální procesní postavení a práva poškozených poněkud zapomíná. Budete-li důsledný, měl byste se - byv obětí přestupku či trestného činu - opravdu raději obracet na Český zahrádkářský svaz (www.zahradkari.cz), který nemá k dispozici takové brutální a nedemokratické prostředky jako předvolání, předvedení, pořádkové pokuty či vazbu. ÚS se de facto přiklonil k porevolučnímu vulgárnímu výkladu demokracie coby anarchie, kde si mohu dělat co chci, mám pouze práva a žádné povinnosti a veřejná moc mi může víte co. Zajímalo by mě též, jak by názor Elišky Wagnerové obstál ve vlajkové lodi demokracie, USA, či v demokratickém Německu.
Jan Potměšil
Na tomto kousku diskuse mám tak trochu vinu já, tím že jsem uváděl příklad s rychlou jízdou například při návratu z Rakouska kdesi na jižní Moravě, ač žiji například v Chebu.
Pokud prostě vím, že smysl úkonu bude jen to, že tam dojedu, předložím OP a odjedu, tak je ten úkon skutečně zbytečný. Jiná by byla např. tehdy, pokud bych byl vyzván abych se dostavil k identifikaci, zda jsem na fotce skutečně já. Ale to by mi měl úřad říci již když mne předvolává. A i tak je otázka, zda mne může stát nutnit k součinnosti na podání důkazu proti sobě.
Samozřejmě, dojde-li někdy na použití tohoto nálezu, tak uvedu v odmítnutí se dostavit to, že jim nic žádné vysvětlení nepodám, protože odmítám ve věci vypovídat dle .... . A protože se tak moje dostavení se stává bezobsažným a nic úřadu nepřinese, tak se ve smyslu uvedeného nálezu ani nedostavím. Pokud však úřad shledá ještě jiný důvod abych se dostavil, jsem připraven po jeho sdělení se dostavit...
Ostatně aplikace daného nálezu je zajímavá i z hlediska další dopravní problematiky, protože v případech škod, přestupků a trestných činů v dopravě je občan nucen k daleko vyšší míře spolupráce a sebeobviňování se, než jinde. (Povinnost spolupracovat na objasnění, povinnost podrobit se dechové a krevní zkoušce apod.)
Karel Vážný
Nález ÚS jsem si ještě jednou v klidu prošel, zabrouzdal jsem v NALUSu a dospěl jsem k následujícímu:
1)Argumentace ÚS k otázce součinnosti je vnitřně rozporná až poněkud nesrozumitelná – v bodě 23. ÚS uvádí, že „Správní řízení nemůže být v demokratickém právním státě ovládáno zásadou součinnosti správních orgánů s účastníky řízení, kdy kontaktáž účastníků řízení ze strany správního orgánu vyloučit nelze, její odmítnutí však nelze sankcionovat (…)“, zároveň však ÚS uvádí, že „(svobodný jednotlivec) Má naopak povinnost se takovým opatřením podrobit, jsou-li vykonávána řádně, tj. nejde-li o exces.“ Nevím, co si z toho mám vybrat.
2)ÚS dále v bodu 23. tvrdí, že „…také nelze pokutovat osobu, která odmítne podat správnímu orgánu vysvětlení v případě, kdy je zřejmé, že by jím, byť i jen teoreticky, mohla přispět ke svému postihu za přestupek“. K sebeobviňování se ÚS vrací v bodě 26. in fine, v bodě 27. a v bodě 28 in fine. Má-li být předvolaný pachatelem, předvolávat jej (a chtít po něm informace) dle ÚS nelze. Pokuta však byla v řešené věci uložena za nedostavení se, tedy absenci jakékoliv součinnosti (předvolaný se ani neozval, že se nechce obviňovat, zkrátka předvolání zcela ignoroval, správní orgán nevěděl proč), nikoliv za neposkytnutí informací (sebeobviňování se). Obecně předvolání určité osoby, byť může být pachatelem (nebo spíš právě proto), neberu za exces. Exces byl spíš v tom, že žádné řízení (v dané konkrétní věci) nemělo být vedeno, a logicky návazně neměly být použity ani zajišťovací prostředky.
3)Myslím, že ÚS v odůvodnění opakovaně „míchá hrušky s jablky“, když judikaturu a argumenty týkající se materiálního pojetí právního státu a nepřípustnosti excesivního, nepodloženého, neúčelného (formalistického a šikanózního) výkonu veřejné moci směšuje se svojí novou hypotézou, že vůči osobě označené za pachatele nelze užít zajišťovací prostředky, resp. ji vůbec nelze předvolávat. Zřejmé je to zejména v bodě 27. nálezu.
4)K zákazu sebeobviňování je odkázáno na rozhodnutí ESLP Martinnen v. Finsko. Zde byl stěžovatel trestně stíhán pro podvody, byly po něm mj. žádány informace o účtech. V exekučním řízení, sloužící k uspokojení věřitelů, byl žádán o informace o svých účtech. Stěžovatel se na první jednání v exekučním řízení dostavil a informace odmítl podat, neboť by si mohl přitížit v řízení trestním (nebylo vyloučeno následné využití, či spíše zneužití, informací podaných v exekučním řízení, pro účely řízení trestního). Po druhém předvolání již stěžovatel nepřišel a písemně vysvětlil důvody, proč se nedostaví. Dostal pokutu za neposkytnutí součinnosti, resp. nedostavení se. ESLP (stručně řečeno) dospěl k závěru, že bylo v rozporu s čl. 6 Úmluvy, pokud byl – byť v jiném než trestním řízení – stěžovatel nucen se „sebeobviňovat“. Použití rozhodnutí Martinnen v. Finsko není myslím v naší věci přiléhavé, tam šlo spíš o exces, pokud stěžovatel spolupracoval, vše vysvětlil (proč nic neřekne), riziko „přitížení si“ v trestním řízení bylo zřejmé, sebeobviňovat se není povinen, a přesto byl i poté nadále (pod pokutou) donucován k poskytnutí informací.
(pokračování níže)
5)V bodě 25. ÚS ve vztahu k trestnímu řízení odkazuje na svůj nález sp. zn. II. ÚS 590/08 a dovozuje, že při pochybení veřejné moci (podezření bylo zcela liché, nebyl důvod k vazbě) musí mít poškozený právo na odškodnění, resp. nápravu ex post – což se blíží smyslu „Klokočkova“ usnesení I. ÚS 263/97 (SbÚS 1/1998), které je dle mého názoru v zásadě jediným možným výkladem, jakkoliv přísně vyznívajícím, týkajícím se vztahu veřejné moci a občana (s korektivem absence povinnosti řídit se zjevně nezákonnými příkazy veřejné moci, což dovozovala už dřívější správní judikatura). Dodávám, že zesnulého soudce Klokočku snad nelze podezírat z nějakého poklonkování vrchnosti či autoritativnímu státu a že asi věděl, co a proč píše – tedy u vědomí důsledků jiných výkladů. Domnívám se, že kdyby ÚS z diskutovaného nálezu vypustil pasáže o „sebeobviňování“, bylo by s nálezem možno v zásadě souhlasit, argumentace nálezu by byla přesvědčivější a ÚS by nebyl v rozporu se svou vlastní judikaturou, viz níže:
6)I. ÚS 2821/09 (předsedou senátu Vojen Güttler, stejně jako u diskutovaného nálezu I. ÚS 1849/08): Policie ČR („P ČR“) uložila pořádkovou pokutu („PP“) z důvodu nedostavení se k výslechu (osoby podezřelé ze spáchání t.č. útoku na veřejného činitele, po opakované intenzivní ne-součinnosti). Dle ÚS ústavní stížnost naprosto postrádá ústavněprávní rozměr, kdy skutečnost, že věc byla následně posouzena jako přestupek, je pro udělení PP zcela bezpředmětná. Ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
7)I. ÚS 2568/09: P ČR uložila PP z důvodu, že povinný nevydal všechny akcie společnosti MIPE.N, a.s. Dle ÚS orgány činné v trestním řízení („OČTŘ“) konaly v rámci svých kompetencí. Ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
8)III. ÚS 3124/08: P ČR uložila PP z důvodu, že povinná na opakovanou výzvu nevydala věci důležité pro trestní řízení. Ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
9)I. ÚS 2646/08: P ČR z důvodu nespolupráce podezřelého z t.č. uložila PP za nedostavení se k podání vysvětlení. ÚS konstatoval, že i kdyby byly dány výjimky pro nepodání vysvětlení, podezřelý vysvětlení podat nemusel, měl však povinnost se k podání vysvětlení dostavit. Ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
10)I. ÚS 1358/07 (soudce zpravodaj E.Wagnerová): P ČR uložila PP, stěžovatelkou namítáno porušení práva na spravedlivý proces i donucování k součinnosti při opatřování důkazů proti ní samé, tedy k sebeobviňování (pod různými záminkami odmítala vydat účetnictví). Ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
11)IV. ÚS 31/05 (za účasti E.Wagnerové): P ČR uložila PP z důvodu, že se podezřelý z t.č. nedostavil k výslechu. Státní zastupitelství v reakci na stížnost proti trestnímu stíhání dovodilo, že věc je pouze přestupkem, stížnost proti PP však jako nedůvodnou zamítlo. ÚS konstatoval, že k zajištění hladkého průběhu trestního řízení, potrestání pachatele, jakož i k odstranění újmy utrpěné poškozeným, je nezbytné, aby OČTŘ disponovaly účinnými prostředky, které v případě nespolupráce či dokonce odporu obviněného umožní, aby trestní řízení naplnilo své poslání. I v případě takových donucovacích prostředků je ovšem nutné, aby se tak dělo jen v případech a v mezích stanovených zákonem (…). Výše PP v daném případě nesplňuje kritérium proporcionality – přestože věc následně kvalifikována jako přestupek, toto nezohledněno v přezkumu PP. Ústavní stížnost důvodná, sama oprávněnost uložení PP však zpochybněna nebyla.
12)III. ÚS 1941/08: P ČR uložila PP, důvodem soustavné maření součinnosti s P ČR na provedení úkonu v trestním řízení. Ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Jan Potměšil
Ad JPo:
Pro své bezesporu zajímavé připomínky byste zřejmě měl volit jinou formu, např. post na Jiném právu; publikovat delší texty v diskusi bývá frustrující, nejen kvůli omezené délce, ale např. i z hlediska nemožnosti vytvořit funkční link. Bude-li nejhůř, samozřejmě Vám rád poskytnu útulek na svém blogu.
Děkuji za výchovné upozornění, i za nabídku prostoru na Vašem blogu, ale regulaci příspěvků nechám na správcích tohoto webu. Dělat z diskuzních příspěvků samostatné posty nepovažuji účelné, za prospěšnější považuji shromáždění informací na jednom místě. Přesto se za výjimečně dlouhý-rozkouskovaný příspěvek omlouvám všem, které unavil či rozladil.
Ad Jitka Pěnkavová k odpovědnosti úředníků:
Tématu se věnuje naposledy Ekologický právní servis v materiálu "Klientelistický nebo právní stát? Příčiny nedostatečné odpovědnosti úředníků za nezákonné rozhodování" zde: http://aa.ecn.cz/img_upload/8d7362970723bd7ec5a17e791cf88d95/Analyza_urednici_2010.pdf
Nález jsem dnes poprvé prakticky aplikoval a uvidíme, jaký bude výsledek.
Okomentovat