Michal Ryška: Není nic staršího, než tři roky staré noviny
Karel Čapek kdysi prohlásil, že není nic staršího, než včerejší noviny. Možná by se proto upřímně divil, že v české soudní praxi se lze občas setkat s případy podávání žalob na poskytnutí veřejné omluvy za výroky učiněné mediálně již před množstvím let. Pro uplatnění nároku na poskytnutí veřejné omluvy není totiž zdejším občanským zákoníkem stanovena žádná promlčecí doba, rozdílně třeba oproti občanskému zákoníku provincie Québec. Ten v čl. 2929 výslovně zakotvuje, že soudní řízení pro difamaci je promlčeno po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy se difamovaná osoba o nactiutrhání dozví. Absence obdobné lhůty v českém právním řádu však v žádném případě neznamená, že by tyto nároky bylo možno uplatňovat libovolně bez ohledu na aktuálnost potřeby poskytnutí právní ochrany soudem.
Pro právo na ochranu cti a důstojnosti jako základní lidské právo platí samozřejmě atributy nepromlčitelnosti a nezrušitelnosti (čl. 1 Listiny), jak v rovině zákona vyplývá i z obecného vyloučení osobnostních práv z režimu promlčení (§ 100 odst. 2 obč. zák. a contrario), prolomeného však již u institutu finančních satisfakcí dovozením tříleté promlčecí doby.
Relevantní je ale i něco jiného. K posouzení důvodnosti konkrétního nároku na poskytnutí morální satisfakce uplatňovaného žalobou je totiž z časového hlediska nutno přistupovat i v duchu tradiční právní zásady vigilantibus iura. Dle ní práva náležejí pouze bdělým. Každý, kdo se cítí dotčen na svých právech (včetně práv osobnostních) a kdo má tedy Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) i zákonem (§ 4 obč. zák.) garantovanou možnost domáhat se právní ochrany u nezávislého a nestranného soudu, tak musí učinit řádně a včas, tj. v daných případech tehdy, je-li na poskytnutí právní ochrany ještě právní zájem (je-li nárokovaná ochrana dosud efektivní). Veřejná omluva nárokovaná žalobou podanou se značným časovým odstupem od tvrzeného zásahu do osobnostních práv nemůže již reálně vést k docílení přiměřené satisfakce ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. a vedla by v případě vyhovění žalobě naopak k tomu, že by se o zásahu dozvěděli adresáti, kteří o tvrzeném zásahu nevěděli nebo kteří na něj již v důsledku mnohaleté doby mezi tvrzeným neoprávněným zásahem a pozdější veřejnou omluvou zapomněli.
Také "růžová Bible ochrany osobnosti" (Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 198) říká, že v důsledku dlouhého časového odstupu od porušení či ohrožení práva nemůže již morální zadostiučinění splnit svůj účel. V takových případech proto není na poskytnutí soudní ochrany a tím ani na žalobě právní zájem, což nelze dovozovat z hmotněprávní úpravy, nýbrž z principu, podle něhož úspěšné uplatnění každého práva vždy nutně předpokládá existenci právního zájmu.
Jak však tento časový odstup stanovit? V Québecu je odpověď předem známa, u nás vše záleží na autoritativním posouzení věci konkrétním soudcem. Netřeba zdůrazňovat, že požadavky právní jistoty i předvídatelnosti rozhodnutí v takových případech jen tiše pláčou. Při nahlédnutí do návrhu nového občanského zákoníku (§ 591 odst. 1) se však blýská na lepší časy - "právo na ochranu jména, cti, pověsti nebo obdobného soukromého poměru osoby" bude prekludovat po uplynutí tříleté doby odvíjené ode dne, kdy se dotčený dozvěděl (nebo měl a mohl se dozvědět), že jeho právo bylo porušeno a kdo je porušil. Pak již bude předvídatelně platit poupravené Čapkovo pravidlo, dle kterého "není nic staršího, než tři roky staré noviny".
18 komentářů:
S názorem autora v jeho kategorické formulaci nesouhlasím, a to ze dvou důvodů:
1. S totožnou argumentací by bylo možno vyloučit ochranu v případě, že žaloba byla sice podána bezprostředně po zásahu, avšak soudní řízení se vleče. Zamítnout žalobu z důvodu, že "po pěti letech soudního řízení již není požadovaný reparační prostředek – omluva – zřejmě schopný dosáhnout svého účelu", to by patrně neudělal ani hodně velký justiční cynik. Jeden konkrétní příklad z mnoha, které bych mohl uvést: Britské listy mi na podzim r. 2003 upřely spoluautorství redakčního systému, za což publikovaly omluvu na podzim r. 2009. Mezitím běželo soudní řízení, žalováno bylo do měsíce po zásahu. Ve světle rychlosti místních soudů tedy lze dovodit, že tři roky staré noviny jsou možná staré na čtení, ale ne dost staré, aby byla újma v nich žalována, protože soudy jsou schopny osobnostní žaloby projednávat i v násobcích tohoto času.
2. Existují situace, kdy je k úspěšnému výsledku žaloby třeba vyčkat vhodných okolností, příkladmo skončení trestního stíhání žalobce. Je sice možno namítnout, že žalobu na ochranu osobnosti klidně může podat i osoba ve vazbě, ale soud takové řízení logicky přeruší a vyčká, s jakým výsledkem trestní řízení skončí. Poté se bude v řízení pokračovat, a náprava tedy stejně nepřijde včas, ale až po mnoha letech (případ Uzunoglu: po třinácti + délka řízení u civilního soudu). Lze vinit žalobce, že u vědomí těchto daností vyčkal se žalobou, až se naplnily podmínky pro její projednání? Domnívám se, že nikoli.
Nesouhlasím ani s thesí, že pozdní omluva je kontraproduktivní. Správně formulovaná omluva není kontraproduktivní ani po padesáti letech. Jde ovšem o to, aby soudy připouštěly v těchto případech omluvy dostatečně široké, které ozřejmí kontext původního zásahu.
1) Tomáš Pecina zmínil jiný problém a s podstatou argumentace v bodě 1 s ním souhlasím. Soudní průtahy skutečně nemohou být v tomto směru přičítány v neprospěch žalobce, který žalobu podal včas v době existujícího právního zájmu na veřejné omluvě.
2) Post je ale o něčem jiném - o opožděném uplatnění nároku na veřejnou omluvu. Zde lze (i při de lege lata neexistující promlčecí či prekluzivní lhůtě) nepochybně výrazné průtahy žalobce s podáním žaloby již zohlednit a dovodit neexistenci právního zájmu na žalobě v době jejího podání. V praxi tak z tohoto důvodu KS Brno pravomocně zamítl žalobu na veřejnou omluvu podanou až po 7 letech (!) od zveřejnění žalovaného výroku.
3) De lege ferenda řeší podstatu problému Eliáš v postu zmíněnou tříletou prekluzivní lhůtou.
4) Pokud primární způsob zadostiučinění je v době rozhodování soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je povinností soudu tím pečlivěji zvažovat zadostiučinění finanční (IV. ÚS 581/99).
Ve zpoždění nevidím problém, i když je jasné, že se rychlost cení. Promlčecí doba spíše poškozené ještě víc poškodí.
Martin Daleký
Žaloba podaná po sedmi letech může a nemusí být opožděná, záleží na okolnostech.
Velmi snadno si umím představit, že by podal žalobu na ochranu osobnosti po skončení svého trestního stíhání Vladimír Hučín na Stanislava Grosse za jeho difamační vystoupení v Kotli (odstup cca 5 let), a jeho argumentem, že předtím by žaloba stejně nemohla být věcně projednána, protože otázka oprávněnosti jeho trestního stíhání by musela být vyřešena jako otázka předběžná a to nemůže učinit sám civilní soud, by bylo třeba vážně se zabývat. Ještě markantnější je to ve zmíněném případu Uzunoglu, tam se žalovalo cca 25 zásahů po více než 12 letech.
Bezesporu, s takovým odstupem mohou být někdy jiné satisfakční prostředky vhodnější než omluva, ale není to universální pravidlo, a nechal bych především na vůli žalobce, čeho se bude chtít domáhat.
Ad MD:
Nesouhlasím, preklusivní nebo promlčecí lhůta stanoví jasná pravidla. Není dokonce důvodu mít ji tak dlouhou, jestliže v ZOŠ (82/1998) stanoví v těchto případech subjektivní promlčecí lhůtu šestiměsíční, zdá se mi to přiměřené a dostatečné.
Ad Tomáš Pecina:
1) Jisté nelze paušalizovat, na druhou stranu - v Québecu krátká roční lhůta a pak promlčení, u nás de lege ferenda 3 roky a dokonce prekluze. Na těch 7 let se obecně nedostanete ani dnes. Je-li účelem publikace omluvy "veřejná očista" cti a důstojnosti žalobce a její doktrinální podmínkou existence právního zájmu na podání žaloby, lze si obecně jen stěží představit, že u žaloby podané po 7 letech od zásahu si bude veřejnost pamatovat, o co mezi účastníky vůbec šlo. Po takové době si totiž člověk často nepamatuje ani zcela zásadní společenské události (natož spor mezi několika pány).
2) V konkrétním případě byla žaloba podána 11.2.2008 pro výroky zveřejněné v brněnském inzertním časopise dne 9.12.2000 a 27.1.2001 v souvislosti s kauzou družstevní záložny. Žalovaný představitel záložny zveřejnil o žalujícím daňovém poradci, že lže a podvádí, že vyhrožoval pronásledováním, pokud mu nebude přednostně vyplacen vklad, že byl vyloučen z řad členů záložny etc. Žaloba na veřejnou omluvu byla zamítnuta rozsudkem ze dne 6.6.2008. Právní zájem nešlo totiž po takové době dosledovat ani s mikroskopem.
Ad MR:
To je skutečně dost extremní případ, nicméně i tak:
Jsem stoupencem prekluse/promlčení, ale není-li zákonem stanovena, je Vaše argumentace chabá. Žalobce mohl namítnout, že nevidí důvod, proč soudy přiznávají omluvu po 6+ letech soudního řízení, aniž by se jim to zdálo sebeméně vadit, a jemu po stejné době omluvu přisoudit nechtějí. Ergo není-li osmiletá omluva neúčinná pro liknavý soud, neměla by být neúčinná ani v jeho případě. Proti tomu by bylo těžko co rozumného namítnout.
Ad Tomáš Pecina:
Ta konstrukce je podepřena i doktrinálně (viz. zmíněná růžová Bible, s. 198). Hypotetická žalobcova námitka by se samozřejmě nesetkala s úspěchem, rozdíly jsou zřejmé (viz. můj 1. komentář, odst. 1 a 2).
Ad Tomáš Pecina:
Ještě k té situaci de lege lata - pro právo na ochranu osobnosti je přece zcela typické, že spousta věcí není pozitivním právem vůbec řešena a je dotvářena až doktrinálními či judikatorními závěry (na které zákonodárce občas i reaguje). Z nejznámnějších příkladů lze zmínit třeba:
a) rozlišení výroků na skutková tvrzení a hodnotící úsudky (na což zákonodárce v oblasti mediálního práva reagoval tím, že právo na odpověď přiznal pouze ve vztahu ke skutkovým tvrzením),
b) dovození práva na odškodnění při úmrtí osoby blízké (jak to moudrý zákonodárce v § 444 odst. 3 obč. zák. vyřešil, víme),
c) dovození snížené osobnostní ochrany cti a důstojnosti osob veřejně činných, zejména politiků (na které zákonodárce pro jistotu nereagoval - představa, že by si politici něco takového sami odhlasovali, je nereálná).
Ano, jenže zde jde doktrinární/judikatorní výklad poměrně kategoricky proti jasné dikci § 100 odst. 2 ObčZ a contrario. To není dobře, a (Eli)ObčZ na to správně reaguje přenesením otázky do roviny zákonné úpravy.
1) Praxe umožňující (právě s poukazem na § 100 odst. 2 obč. zák. a contr.) absolutní libovůli žalobců nezohledňujících vliv faktoru času na uplatnění dílčích osobnostních nároků je přece (naštěstí) již překonána. Problém v tom nevidí ani ÚS - viz. severomoravská kauza promlčené finanční satisfakce u protiprávní sterilizace.
2) Eliášovo řešení jde právě v tomto duchu a jednoznačně správným směrem. To současně de lege lata neznamená, že absence promlčecí/prekluzivní lhůty k uplatnění nároku na veřejnou omluvu hojí absenci právního zájmu na takové omluvě (už se opakuju). Jde o jinou stranu téhož.
Ale abychom posunuli debatu dál:
Existuje podstatně silnější argument, než (sporná) neúčinnost pozdní omluvy, a to je nespravedlivost žádat po žalovaném, na něhož dopadá břemeno důkazu pravdivosti naříkaných difamačních tvrzení, aby s takovým odstupem opatřil nebo označil relevantní důkazy. Většina listin je skartována, svědci co věděli, zapomněli, audiovisualní záznamy jsou smazány nebo nečitelné.
Kdyby bylo žalováno včas, a třeba i řízení poté přerušeno, žalovaný by věděl, z čeho je viněn, a opatřil by si důkazy. Takto ale vznikla propastná nerovnost mezi žalobcem, který si vše pro svou potřebu mohl archivovat, a žalovaným, který si logicky nebude ukládat podklady k osm let starému textu.
Takže žalobu bych zamítl, protože vyhovět jí by bylo porušením ústavního principu rovného postavení stran v řízení.
Zdravím,
uvedené riešil aj ESĽP, ktorý v rozhodnutí Times Newspapers Ltd c. UK, sťažnosť č. 3002/03 v čl. 46 uviedol, že ustanovenie lehoty pre podanie žaloby na ochranu osobnosti má byť také, aby osoby, ktoré sa cítia dotknuté, konali rýchlo na ochranu svojich záujmov, a rovnako, aby sa médiá mohli efektívne brániť. Musí existovať rovnováha medzi slobodou prejavu a právami osôb na ochranu svojej povesti/mena. Štáty v tejto oblasti majú slobodu uváženia (asi širokú podľa mňa).
Čo je však zaujímavé v súvislosti s ochranou osobnosti a aj vyššie uvedeným prípadom sú napr. aj internetové fóra, resp. archívy, ktoré publikované informácie uskladňujú. Bolo by zaujímavým, ako by postupovali súdy v tomto prípade, či by aplikovali tzv. first publication rule alebo či by považovali každé prečítanie, resp. navštívenie takej správy ako nové porušenie osobnostných práv.
V súvislosti s archívmi ESĽP rozhodol, že štáty majú širokú slobodu uváženia pri aplikácii opatrení obmedzujúcich čl. 10, čomu korešponduje aj povinnosť novinárov konať so zásadami zodpovednej žurnalistiky a sprostredkuvávať presné informácie v historickom kontexte.
Tomáš Ľalík
Ad Tomáš Pecina:
Dobrý argument. Nakonec jsme tedy dospěli (byť každý po vlastní ose) ke stejnému cíli. Ten by nemusel (soudě dle příspěvku Tomáše Ľalíka) činit potíže ani "ve Štramberku".
K tématu odkazuji na věc řešenou usnesením III.ÚS 1158/07, ze které vyplývá, že stěžovatelka se o údajném zásahu do osobnostních práv článkem ze září 1990 soudila před obecnými soudy od roku 1993 až do roku 2007, přičemž věc alespoň z vnitrostátního hlediska uzavřel ÚS v listopadu 2007, tedy po více než 17 letech od publikace článku ve Vyškovských novinách. Nicméně de lege ferenda má M. Ryška určitě pravdu.
Ad Zdeněk Kühn:
1) Na nutnost rozlišování mezi letitými spory a opožděně podanými žalobami jsem upozorňoval již po prvním příspěvku Tomáše Peciny. Stejně tak už byla v diskuzi na blogu Tomáš Peciny Paragraphos zmíněna skutečnost, že specifika spojená s pozdě uplatněným nárokem na veřejnou omluvu se z podstaty věci netýkají omluvy soukromé - tedy ani omluvného dopisu z kauzy III.ÚS 1158/07.
2) K úspěchu žalobců v letitém sporu jsem dohledal třeba rozsudek KS Brno ze dne 7.3.2007, jímž byla přiznána veřejná omluva za neoprávněný zásah z 20.10.2001 (žaloba podána hned 10.12.2001):
"Pro úplnost právní argumentace se soud rovněž nad rámec námitek žalovaného zaměřil na zkoumání významu uplynutí času na možnost přiznání nároku na morální zadostiučinění. Obecně lze totiž dovodit nemožnost přiznání takového nároku tehdy, jestliže v důsledku dlouhého časového odstupu od porušení či ohrožení práva nemůže již morální zadostiučinění splnit svůj účel. V konkrétním případě však soud neshledal podmínky pro zamítnutí nároku na veřejnou omluvu s poukazem na časový odstup od spáchání neoprávněného zásahu žalovaného do osobnostních práv žalobců, neboť žalobci své nároky včas uplatnili žalobou podanou již dne 10.12.2001 a věc, která byla ve své podstatě věcí skutkově i právně zcela jednoduchou, nebyla ve prospěch žalobců pravomocně skončena toliko v důsledku odlišného právního názoru dříve věc rozhodujícího samosoudce, pro který mu byla návazně odvolacím soudem odňata dle § 221 odst. 2 o.s.ř. Tuto skutečnost nelze v žádném případě hodnotit v neprospěch žalobců a dovozovat tak za této situace nemožnost přiznání nároku na veřejnou omluvu. To navíc za situace, kdy žalobci byli opakovaně ochotni věc řešit smírnou cestou dle § 99 o.s.ř. pouhou osobní omluvou žalovaného, které se jim však pro postoj žalovaného k celé věci nedostalo."
Můj nesouhlas s názorem MR trvá. Rozeberme si to logicky:
Rozcházíme se v názoru, zda pozdní (veřejná) omluva je účinná. Pokud ano, jak může soud jednat o jejím přiznání v době, kdy účinnost ztratila? Žalujete-li na vydání akcií společnosti, která zanikla, soud také musí žalobu zamítnout a rozhodnout ve prospěch žalobce může toliko ve výroku o nákladech řízení.
Z toho logicky dovozuji, že rozhodují-li soudy rutinně o pozdních omluvách, činí tak přesvědčeny, že jejich účinnost může být oslabena, avšak trvá.
Ergo nemá pravdu MR a pravdu mám já, jestliže tvrdím, že pozdě podanou osobnostní žalobu je možné v řadě případů zamítnout s ohledem na nepřiměřeně narostlé důkazní břemeno kladené na žalovaného, nikoli s ohledem na neúčinnost omluvy.
Ad Tomáš Pecina:
1) Vidím, že Vás obecně nepřesvědčím, nesouhlas je vzájemný:o) Jen závěrem proto ještě zmíním:
a) často citovaný rozsudek KS Ostrava sp. zn. 23 C 3/97 ze dne 15.4.1997 (např. ASPI ID: JUD12435CZ):
"Morální zadostiučinění podle § 13 ObčZ sleduje cíl přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Tento cíl ovšem nemůže splnit omluva pronášená za takových okolností, že teprve z ní se určitá část veřejnosti doví o zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, o němž by se jinak nedověděla, a jenž by tedy do té doby ani nemohl vážnost postižené fyzické osoby v očích dané části veřejnosti snížit. "
b) k rozdílům mezi letitou žalobou a opožděně podanou žalobou hypotetickou možnost aplikace § 112 obč. zák. ve spojení s § 853 obč. zák., tj. analogickou možnost dovození stavení právního zájmu v případě včas podané žaloby léta soudy projednávané.
2) Jinak je škoda, že k této otázce se nikterak (ani obiter dictum) nevyjádřil NS při rozhodování v případě uváděném v mém předchozím komentáři - rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4341/2007 ze dne 20.12.2007.
Okomentovat