Kateřina Kopečková, Lenka Bahýľová: Erós svobody Udo Di Fabia

...aneb několik postřehů z osobního setkání a tip na vánoční dárek

Dne 1. prosince 2009 se v příjemném prostředí Zeleného salonku Senátu ČR konala veřejná prezentace publikace s názvem „Kultura svobody“ profesora Udo Di Fabia, která nedávno vyšla v nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury. Celá akce byla koncipována jako debata, která následovala po kratší prezentaci knihy, již přednesl samotný autor. Ten je vedle svého akademického působení (je profesorem veřejného práva na Univerzitě v Bonnu) soudcem německého Spolkového ústavního soudu. Je tak možné seznámit se s některými postoji Udo Di Fabia rovněž prostřednictvím odůvodnění (či odlišných stanovisek) rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (například 2 BvR 1436/02 ze dne 24.9.2003). V neposlední řadě je Udo Di Fabio také otcem čtyř dětí, což není s ohledem na jeho názory nepodstatné.

K osobní účasti na této kulturní události nás přivedla především zvědavost. Di Fabio totiž ve své knize mimo úvah nad jinými závažnými právními a filosofickými otázkami pléduje za zachování romantiky v manželství, kritizuje adrogynní bezbarvost vztahů mezi pohlavími, oceňuje péči rodičů, kterou věnují za probdělých nocí u postýlek svým dětem a hovoří o erótu svobody. K tomu později Di Fabio poznamenal, že „erós svobody“ byl původně zamýšlený název knihy, který mu však jeho žena (z důvodu možné asociace s německou sítí erotických zařízení) raději rozmluvila… Náš dojem z tohoto setkání byl natolik silný, že jsme se rozhodly podělit se alespoň o několik vybraných postřehů i se čtenáři Jiného práva. Nejedná se tedy o recenzi uvedené publikace. Ta by měla být uveřejněna v roce 2010 v prvním čísle (vychází v únoru) časopisu Kontexty, a to z pera Vojtěcha Šimíčka. Minimálně by tento příspěvek mohl sloužit jako inspirace na (třeba vánoční) dárek, pokud ovšem publikaci Die Kultur der Freiheit některý „jinoprávník“ nesehnal v německém originále, který vyšel již v roce 2005.

Vystoupení samotného autora potvrdilo dojem, který lze částečně získat i z jeho díla. Promluvil se zápalem a s úsměvem (dámy a pánové, je to skutečně charismatický muž), a to nejen jako právník, precizně formulovanou a přitom srozumitelnou němčinou, ale především jako myslitel a v konzervativně-liberálním spektru hodnotově ukotvená osobnost. Osobní setkání s Udo Di Fabiem tak bylo velmi osvěžující, pro mladého právníka motivující a přivádějící k zamyšlení, ač se všemi jeho názory nemusíme souhlasit. Di Fabio nejen pojmenovává (či se nebojí pojmenovat) problémy, které jsou předmětem diskurzu, jež ve více rovinách probíhá už delší dobu v západní společnosti dnešní doby (kritika liberalismu, multikulturalismu a sociálního státu), ale pokouší se rovněž navrhnout řešení. Snad jen Di Fabiovo konstatování, že s některými svými (z určitého úhlu pohledu kontroverzními) názory, které se týkají například elit, již nemůže za současné politické konstelace v Německu ve veřejné diskuzi vůbec vystoupit, zanechalo poněkud nepříjemnou pachuť…

Co se svobodou po „osvobození“?

V rámci prezentace Udo Di Fabio předeslal, že při používání pojmu svoboda je jeho význam v současné době již tak mlhavý, že je nutné nejprve si ujasnit, v jakém smyslu o svobodě mluvíme. Upozornil na to, že v dnešní době již přestaly platit původní rastry liberalismu, konzervatismu a socialismu. Svoboda je v západním kulturním společenství vedle rovnosti všech lidí v právech stále chápána jako základní předpoklad důstojného života. Toto pojetí svobody vychází z myšlenek osvícenství, z myšlenek osvobození od společenských vazeb a privátní osobní autonomie. životě. V rámci diskuze o knize bylo poukázáno zejména na svobodu volby jako výdobytek osvícenství. Di Fabio pak položil během prezentace, a stejně tak ve své knize, znepokojující otázku, kterou si klade v posledních letech nejen česká společnost. Co nyní se svobodou? Jaký je vlastně obsah tohoto pojmu po osvobození od útlaku? Jak se svobodu naložit poté, kdy už není proti čemu bojovat, když už jde o svobodu nikoliv od něčeho, ale o svobodu k něčemu?

Di Fabiův koncept konzervatismu
Di Fabio se snaží nalézt odpovědi na tyto otázky v myšlenkách konzervatismu, jemuž, jak sám uvedl, chce dát v tomto smyslu šanci. Ve své knize proto popisuje hodnoty konzervatismu, jež dle něj umožní nově a smysluplně naplnit koncept svobody člověka západního kulturního prostředí. Konzervatismus v Di Fabiově pojetí může vrátit okcidentální společnosti mizející vitalitu, jež souvisí se stárnutím populace, rezignace široké střední třídy na potomky, zadlužováním sociálních států v důsledku stále se zvyšujících lidských nároků na podíl na materiálních statcích. Di Fabio během diskuze upozornil na stoupající deficit společenské a rodinné solidarity, kdy čím dál více naopak narůstá očekávání podpory zajišťované státem.

Řešení vidí Udo Di Fabio v konceptu liberálního pro-osvícenského konzervatismu. Jeho pojetí představuje obrácení se ke kultuře jako mnohovrstevnatému souhrnu odpovědí na existenciální otázky života člověka západní civilizace a k hodnotám měšťanského stavu (aktivní a racionální přístup ke světu, osobní disciplína, humanita, generační odpovědnost) jako identifikačnímu vzoru. Udo Di Fabio zdůrazňuje význam měšťanství bez jeho pejorativního nádechu. Koncept člověka jako měšťana (z německého der Bürger) klade Di Fabio proti pojetí člověka jen jako nakupujícího (návštěvníka supermarketů) a jako diváka, sledujícího politické dění. Zdůrazňuje nikoliv slepé podřizování se globální vládě sociálního inženýrství, ale naopak dobrovolné otevření se na základě poznání, na základě vědomí toho, kdo jsem, z jaké kultury pocházím a kým chci být. V této souvislosti pak z Di Fabiových myšlenek vychází zcela jiné pojetí tolerance, a to nikoliv mlčící snášenlivé tolerance, pramenící spíše z nezájmu a případného strachu kritizovat, ale jako vědomé přijetí a respekt k odlišným kulturním postojům se znalostí vlastního kulturního zázemí. V souvislosti s otázkou tolerance v knize poukázal na nebezpečí plynoucí ze stárnutí společnosti. Stárnoucí kultura bez generace mladých lidí, jež se dnes zdá lhostejně tolerantní, může již zítra upadnout do agresivní agónie, jestliže zpozoruje, že její důvěrný svět postupně mizí.

Zákonodárství a svoboda
Jsou dnešní zákony přátelské ke svobodě? Di Fabio k současnému zákonodárství uvedl, že zákon, který není schopen sám sebe ospravedlnit jinak než tím, že je vydáván mocenskou autoritou, může být ohrožením svobody. Nebezpečí vidí ve zintenzivnění sociálně-technického účelu zákonodárství, kdy zákony vnímají své adresáty jako konzumenty, odběratele, nárokující si od státu něčeho a stát je pak prostřednictvím takového zákonodárství vnímán jako poskytovatel. Nesouhlasí s tím, že problémy západní společnosti lze řešit jen sociálně-regulačními projekty, tedy ekonomickými transfery (redistribucí) a legislativními opatřeními, zavádějícími stále nová a podrobnější pravidla mezilidských vztahů. A právě tento sociálně-regulační projekt západních společností je pro Di Fabia protivníkem svobody. Během diskuze poukázal i na to, že tam kde dříve byla pravidla dána sociálními normami chování, která jsme v současnosti z velké části pozbyli, se politická moc snaží pomocí zákonů vynucovat pravidla chování, jež považuje za správné (například slušné chování kuřáků vůči nekuřákům). Mezi lidmi naopak narůstá ostych sociální normy mimo hranice práva vůbec vyžadovat či naznačovat.

Erós svobody aneb zavazující svoboda
Podle Di Fabia mají budoucnost společnosti založené na kulturním společenství a nikoliv na sociálně inženýrských pravidlech. Státní společenství může být organizací potřebnou ke společnému uplatňování svobody za předpokladu, že se samo omezí a bude vykazovat důvěru v uplatňování individuální svobody. Udo Di Fabio se během diskuse vyslovil pro maximální zaměření na vzdělávání, pro podporu rozhodnutí mít děti a pro ocenění výchovné práce, kterou rodina odvádí. Sociální a daňová politika by se měla zaměřit na podporu výkonu a jeho uznání, na podporu vlastního zaopatření a také práce pro druhé, v nichž Di Fabio spatřuje základní pilíře kulturního a svobodného společenství. Blíže k tomu v knize odkazuje například na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 3.4.2001, 1 BvR 1629/94 .

Udo Di Fabio navrhl rozvinout diskusi o „european way of life“, jejímž hlavním tématem by měla být otázka, jak budeme užívat svobody v souladu s rozumným způsobem života, bez očekávání konformity. Řešení vidí v nalezení erótu svobody, jež spatřuje ve svobodném rozhodnutí pro určitý životní projekt (například podnikatelský projekt či Di Fabiem tolik zdůrazňovanou rodinu). Tomu pak s vědomím individuální odpovědnosti a zároveň s radostí věnujeme svoji energii a úsilí. V knize k tomu uvádí, že v konečném výsledku koncept svobody přesvědčí pouze toho, kdo ve svobodě žije, kdo ji miluje a cítí její erós. Ten dle Di Fabia spočívá v proměnlivém rozvoji vlastní osobnosti, hledání něčeho, co leží mimo naši zkušenost, v jiném, v intimitě, v přírodě, ve zdůvodňování a ve tvoření. I v průběhu prezentace Di Fabio zdůraznil potřebu nejen instrumentálního, ale i romantického a transcendentálního přístupu k životu, jež shrnul do pojmu zavazující erós svobody.

Manželství a rodina: nepostradatelný předpoklad svobody
Během prezentace a diskuse Udo Di Fabio opakovaně zdůrazňoval důležitost rodiny, která je dle něj základním předpokladem pro růst lidí schopných svobody a štěstí, potažmo předpokladem rozvoje celého kulturního společenství. Děti jsou dle Di Fabia středobodem života a nadějí pro evropskou společnost. V současnosti je však na rozhodnutí, zda mít dítě či nikoliv, nazíráno spíše z ekonomického hlediska a z hlediska užitku. Děti jsou v důsledku takového pohledu logicky vnímány jako zátěž a nikoliv jako východisko, od kterého by se měl náš život odvíjet. Ve společnosti zaměřené na výkon jednotlivce, kde vzorem je individuální nevázaná a hedonistická seberealizace, představuje založení rodiny sociální riziko spojené se ztrátou individuální svobody a snížením životní úrovně. Podle Di Fabia se však již tento vzor přežil, neboť jeho výsledkem je nutně společnost bez budoucnosti.

Manželské soužití by nemělo být soutěží mezi partnery, kteří důsledně uplatňují svoje nároky na rovnost a sebeurčení. Mělo by být živeno potěšením z jinakosti, odlišnosti muže a ženy, které vyvolává vzájemné napětí, ale zároveň není diskriminační. Di Fabiova představa o trvalém romantickém vztahu mezi mužem a ženou v manželství se může jevit jako žádoucí, jde však v zásadě o ideál. Škoda jen, že nebyl v tomto směru prostor pro osobní postřehy autora jako otce čtyř dětí a zcela jistě velmi vytíženého právníka…J A jaká navrhuje Di Fabio řešení v situaci, kdy se (z ekonomického pohledu) „nevyplatí“ mít děti a kdy práce v rodině a s dětmi nepožívá zaslouženého společenského respektu a uznání? Běžně slýcháme: „Jo, tak ty jsi jen doma s dětmi? A když nejsi zaměstnaná, co vlastně celý den děláš..?“

Udo Di Fabio nevolá po návratu k tradičnímu rozdělení rolí na „mužské“ a „ženské“, nýbrž se ptá, jak uspořádat život rodičů v současné společnosti, která tenduje k tabuizaci rozdílů mezi pohlavími. Pléduje proto pro neodkladné přijetí opatření, která by podpořila vznik trhu pro soukromé opatrování dětí a zatraktivnila povolání pomocnic v domácnosti, a jež by zajistila vytvoření odpovídající a kvalifikované infrastruktury péče pro děti. Rozhodování, zda mít dítě či nikoliv, opatření tohoto charakteru minimálně ulehčí. Infrastruktura zajišťující péči o dítě však musí zachovat svobodu volby; podle Di Fabia musí být nabídkou, nikoliv nucením. V kontextu jeho myšlenek lze například poukázat na neustále se měnící systém rodičovských příspěvků a kritérií přijímání dětí do jeslí a školek v České republice (jež se z pohledu pracující matky může jevit jako značně nespravedlivý). Pro společnost by bylo naopak prospěšnější důvěřovat svobodné volbě rodičů a ponechat na nich, jakým způsobem celodenní péči o své dítě zajistí. Sekundárním efektem daňového zákonodárství přátelského k rodině a k pracujícím rodičům odrostlejších dětí, by totiž dle názoru autorek byla i větší odvaha „zainvestovat“ životní energii do projektu rodina (či do podnikatelského projektu „soukromá školka…“).

Závěrem
lze snad jen práci Di Fabia (kromě výše zmíněných témat se dále věnuje třeba problematice rovnosti, přerozdělování, náboženských společenství, národu či Evropské unii) vřele doporučit jako inspirující myšlenkovou „potravu“ i pro současnou společnost, tedy i pro nás, kteří můžeme její podobu a směřování svým jednáním utvářet či ovlivnit. Snad není bez budoucnosti.