Listopadová stávka na právnických fakultách aneb mohou být právníci revolucionáři?

V těchto dnech, kdy si připomínáme dvacet let od listopadového převratu, je určitě dobré si trošku zavzpomínat a využít možností, které skýtá Jiné právo, k připomenutí a také k otevření diskuse o průběhu stávky na právnických fakultách. Pokusím se tohoto úkolu (coby nejstarší ze stálých bloggerů) alespoň částečně zhostit. Jelikož jsem si však tehdy nevedl podrobný deník a ohledně řady faktů se mohu mýlit, pokusím se spíše uvést jen několik subjektivních dojmů, které ve mně i po těch dvaceti letech zůstaly. Budu velmi vděčen, když tyto střípky a dojmy doplní či naopak vyvrátí kdokoliv z dalších pamětníků, ať už z řad tehdejších studentů, učitelů či právnické i neprávnické veřejnosti. Zejména budu rád, když zareaguje i někdo z kolegů, kteří zažili stávku na fakultě v Praze, o níž samozřejmě nemohu podat svědectví.

Prvním typickým znakem budoucích právníků v Brně bylo v listopadu 1989 to, že začali stávkovat jako úplně poslední (pominu-li studenty Vojenské akademie Antonína Zápotockého, které však jejich velitelé v kritických dnech prostě zavřeli do učeben a kasáren), nicméně stávkování se jim natolik zalíbilo, že v něm vydrželi nejdéle ze všech. Proč začali právě právníci stávkovat jako poslední? Nabízím dvě možná vysvětlení.

Předně, nelze popřít, že právě právnická fakulta byla jednou ze škol nejvíce prokádrovaných, a to nejen mezi učiteli, ale také mezi studenty. Tvrdím, že ve většině případů v osmdesátých letech rozhodným kritériem pro přijetí na fakultu vůbec nebyly znalosti, nýbrž politická kritéria, klientelismus či korupce. To se samozřejmě naplno projevilo i během stávky.

Druhé vysvětlení spatřuji v tom, jak zaměření určitého vzdělání utváří či dokonce deformuje studenty. Jestliže fakulty, které představovaly nezpochybnitelné tahouny revoluce (v Brně zejména filosofická fakulta a JAMU), začaly stávkovat okamžitě a velmi spontánně a do stávky se zapojili prakticky všichni studenti, snažili se právníci nejprve získat „demokratickou legitimitu“. Pro většinu z nás (mám tím na mysli vznikající stávkový výbor) totiž bylo nemyslitelné a také trošku i neslušné mluvit za někoho jiného, když jsme ještě neznali jeho názor. Proto jsme v pondělí 20. 11. nejprve obcházeli studenty na kolejích a svolali shromáždění na úterý 21. 11. do přednáškového sálu (dnešní kulturní dům Musilka) a sbírali jsme podpisy na petici, kterou se studenti souhlasně vyjadřovali k zahájení stávky. Teprve poté, co počet podpisů překročil nadpoloviční většinu všech studentů, došlo k volbě stávkového výboru a stávka mohla naplno začít. Právníci prostě nezačínají revoluci emotivním výstřelem z Aurory či dobytím Bastily, nýbrž dobře promyšlenou peticí...

Dlužno dodat, že právníci mezi ostatními studenty nebyli nikdy příliš oblíbeni a byli vnímáni možná jako nejvíce konformní s tehdejším režimem. Když se proto v Brně rozšířila informace (s jakou chutí jsme na náměstí Svobody nosili transparent s logem fakulty, používaný během prvomájových oslav, a křičeli „Právníci jsou s vámi!“), že stávkují dokonce už i oni, mělo to podobný ohlas jako vystoupení Karla Gotta na balkónu Melantrichu: když totiž do revoluce vstoupili i opatrní a všemi mastmi mazaní právníci, bylo všem ostatním jasné, že je již rozhodnuto. Ani jsme si neuvědomovali, jakým nezamýšleným symbolem mohou být právníci v revolučních dobách...

Maximální snaha o co největší zdání legitimity byla ostatně přítomna i během všech dalších událostí. Velmi opatrně totiž stávkující studenti na fakultě „přebírali moc“. Jelikož bylo jasné, že vedení fakulty se hned tak s někým nebude vůbec bavit, bylo první setkání formulováno jako „setkání s rozšířeným fakultním výborem SSM“ a teprve postupně se z tohoto neuchopitelného orgánu stal skutečný stávkový výbor (mimochodem i díky této fintě bylo možno pro účely stávky využívat svazácké peníze). Rovněž volba předsedy stávkového výboru byla typicky právnická: byl totiž zvolen nejstarší z nás, který již měl navíc před jménem titul inženýr a zejména byl reformním členem KSČ. Hned zpočátku byly proto cíleně otupeny očekávané výhrady v tom smyslu, že jsou studenti příliš revoluční či apriori antikomunisticky zaměření.

Skutečnost, že v první fázi byl stávkový výbor formálně označen za „rozšířený fakultní výbor SSM“, byla ostatně možná i proto, že řada vedoucích svazáků byla současně tahouny stávky. Opět se v praxi potvrdilo, že mezi masou studentů je vždy pouze úzká skupinka aktivních, a nikoliv náhodou se proto stávkový výbor skládal převážně z organizátorů formálních akcí typu sportovních turnajů, pochodu Brno-Mikulov, brigád apod., a také akcí neformálních - antiplesů, závodů smíšených dvojic BAM, turnajů v mariáši či populárního „flašing medou“.

Od listopadových událostí jsem hluboce přesvědčen o tom, že právníci již svojí přirozeností prostě nejsou uzpůsobeni k tomu, aby iniciovali revoluce. Na straně druhé jsou však výbornými technology moci. To se projevovalo v průběhu stávky např. tím, že studenti na JAMU něco vymysleli, nicméně způsob provedení tohoto nápadu začasté připadl právníkům. Například padl požadavek okamžitého propuštění všech politických vězňů, bylo však namítáno, že vlastně žádní političtí vězni neexistují, protože žádná takováto skutková podstata v trestním zákonu obsažena nebyla. Bylo proto třeba právní terminologií vysvětlovat, že politickým vězněm je třeba i ten, kdo šířil soukromé nahrávky alternativní hudby či samizdaty (a byl odsouzen za nedovolené podnikání) anebo kdo se údajně dopustil tzv. pobuřování tím, že se zúčastnil opoziční demonstrace. Za možná největší praktický přínos právníků Listopadu pak považuji právní poradny, kde studenti vyšších ročníků za aktivní pomoci některých brněnských advokátů poskytovali bezplatné právní rady komukoliv, kdo o to požádal. Rovněž řada výjezdů do různých továren a mimobrněnských obcí byla organizována tak, aby se jich pokud možno účastnil i někdo z právníků. Často totiž na těchto akcích padaly otázky typu: a jak to je s generální stávkou z hlediska zákoníku práce; co si máme představit pod svobodnými volbami; jak máme odvolávat svoje poslance apod. Sebekriticky přiznávám, že jsme na tyto otázky zdaleka ne vždy znali odpovědi, nicméně snažili jsme se alespoň vyvolat zdání, že po právní stránce revoluce nepředstavuje žádný zásadní problém...

Další poznámka se nutně musí vztahovat k našim tehdejším učitelům. Bohužel, nezbývalo nám než závidět kamarádům (zejména) z řad filosofů či umělců, kteří hned od počátku cítili obrovskou podporu a sympatie od mnoha svých vyučujících. Již od prvních dnů, kdy všichni věřili, že jde o úplně všechno a byli přinejmenším přesvědčeni o tom, že riskují (přinejmenším) svoji profesní existenci, totiž na jiných fakultách učitelé poskytovali studentům svoje pracovny, radili jim a sami vytvářeli tlak na zkompromitovaná vedení fakult. Nerad bych někomu křivdil, nicméně na právnické fakultě o podobné podpoře bohužel nemohlo být vůbec řeči. Někteří učitelé vystupovali otevřeně proti studentům, anebo k nám určité sympatie možná i chovali, nicméně nikterak je otevřeně nedokázali projevit a pouze vyčkávali, jak se situace nakonec vyvine.

Jako na čestnou výjimku budiž vzpomenuto na tělocvikáře, zejména na Honzu Urválka a Věru Večeřovou, kteří nám od prvopočátku velmi pomáhali, poskytli nám v rozhodujících chvílích (do vyhlášení okupační stávky) azyl ve svých pracovnách a bylo ihned zcela jasné, na jaké straně barikády stojí. Z dalších učitelů nám pomáhal snad jen Jiří Kroupa, pozdější děkan. Naopak postoj vedení, tvořeného děkanem E. Vlčkem a proděkany M. Špičákem, L. Kubů a M. Pekárkem, byl zcela jasný: úplný distanc od stávky a ochota k omezené komunikaci se studenty, zásadně však vyjímající řešení politických otázek (vítány byly proto spíše otázky typu: „Jak je možné, že někdy na Sušilkách neteče teplá voda?“) a odmítající diskusi s „rozvratnými živly“. Byl např. vysloven zákaz vstupu chartistů na naši fakultu s tím, že pokud tento zákaz bude porušen, veškerý dialog končí. Skutečně se také jednou v aule stalo, že když byl mezi diskutujícími "odhalen" Jan Šabata (s potěšením konstatuji, že JŠ později právě naši fakultu úspěšně vystudoval), vedení jako jeden muž vstalo a opustilo jednání s tím, že je ochotno se vrátit až poté, co chartista odejde z akademické půdy. Dnes již s úsměvem vzpomínám třeba i na to, jak si proděkan Pekárek v průběhu diskuse před polozaplněnou aulou vzal slovo a řekl něco v tom smyslu, že spočetl studenty v sále a ti již nepředstavují nadpoloviční většinu všech a je proto namístě se zeptat, za koho vlastně ještě stávkový výbor mluví a zda stávka ještě trvá. Klopotně jsme argumentovali tím, že ostatní studenti jsou na výjezdech, demonstracích či že mají jinou práci...

Faktem je, že přinejmenším u právníků nelze říci, že by stávkovali všichni anebo alespoň převážná většina. Většina bohužel hned po vyhlášení stávky odjela z Brna a nevím, zda se poté rekreovali na horách, seděli doma a dívali se na televizi anebo zakládali občanská fóra v místě svého bydliště. O to více bych chtěl vyzvednout ty desítky spolužáky, kteří navenek nebyli příliš vidět, nicméně odvedli během stávky rozhodující práci. Jistě, každý si zapamatoval mluvčího v aule, vyjednávače s vedením fakulty, pisatele různých programových prohlášení či charismatického řečníka na výjezdu. Nic z toho by však nebylo možné bez dokonalého servisu, který existoval právě díky „bezejmenným“ dělníkům revoluce: hesla bylo třeba překreslit na plakáty, stávkující studenti se někde museli najíst, výjezd bylo třeba organizačně domluvit, na vrátnici se musely držet hlídky apod. Právě tyto zcela nezištné lidi považuji za to úplně nejcennější, co jsem během stávky poznal. A protože od stávky uběhlo dvacet let, mohu i trošku bilancovat: bývalí spolužáci zažili a stále zažívají velmi zajímavé profesní kariéry. S klidným svědomím však mohu říci, že ti z nich, kteří do stávky naskočili hned na jejím začátku, a to za cenu velkých osobních rizik, a neučinili tak vůbec z nějakých kariérních či ideologických důvodů, nýbrž prostě proto, že je ani nenapadlo stát bokem v situaci, kdy se každý slušný člověk konečně musel ozvat, zpravidla nezklamali ani v budoucnu a jsou z nich mimořádně kvalitní lidé v osobním životě i v právničině. Naopak, o řadě jiných, kteří se do stávky z opatrnosti nezapojili buď vůbec anebo až v době, kdy byl výsledek zřejmý, nezřídka slyším, do jakých kšeftíků se později zapletli a s jakým výsledkem.

Další dominantní vzpomínkou na tehdejší události byla značná naivita a nedostatek fantazie právníků. Když např. padl požadavek, že do jednoho týdne musí padnout ústavně zaručená vedoucí úloha KSČ, argumentovali jsme svým radikálnějším kolegům z jiných fakult tím, že to nejde tak rychle, že legislativní proces má určité fáze, že je třeba zrušit i další navazující ustanovení apod. a vůbec nám tehdy nedošlo, že v revoluci jde prostě všechno a podobnými komplikacemi se není třeba až tak trápit.

Nesporným vrcholem naší naivity byla snaha zjistit, co je vlastně ta tajemná StB a jak funguje. Naše znalosti byly v tomto směru velmi omezené na seriál o majoru Zemanovi, takže jsme měli jen povědomost o tom, že se v určité fázi vyšetřování odněkud vynoří plukovník Žitný, nabitý všemi informacemi a úkolující běžné kriminalisty. Protože oslovení učitelé z fakulty nám v podstatě sdělili, že o žádné StB neví (!), vypravili jsme se pod průhlednou záminkou na krajskou správu SNB na Kounicově ulici, kde tři z nás přijali dva policisté, o nichž jsme se až se značným odstupem dozvěděli, že se jednalo o krajského šéfa StB a o jeho zástupce. Museli z nás mít ohromnou legraci... Byť dodnes mne mrazí z jejich sebevědomí, když např. uváděli něco ve smyslu: chlapci, kdybychom chtěli, dokážeme během okamžiku u veřejnosti diskreditovat celé studentské hnutí. Třeba v tomto trezoru za vámi máme seznam vašich spolužaček, které si přivydělávají prostitucí. Kdybychom jen chtěli...

Není možné psát o Listopadu a nezmínit ohromný společenský étos a fantastickou důvěru, kterou veřejnost ke studentům chovala. Lze poukázat na stovky příkladů, kdy prostí občané přišli na fakultu a darovali studentům peníze, nosili jídlo (později i vánoční cukroví) a v několika případech nám dokonce anonymní lidé přivezli svoje auta a předali klíčky s tím, že až je nebudeme potřebovat, máme je vrátit. Troufám si tvrdit, že této důvěry jsme nezneužívali a přinejmenším v prvních dnech tento étos opanoval všechny stávkující studenty: zavilí návštěvníci osvěžoven řadu týdnů nepozřeli alkohol, vyhlášení studijní absentéři se stali workoholiky a najednou jsem tak začal potkávat i kolegy, s nimiž se střetnout v přednáškovém sále bylo vyloučeno, a naopak řada studentů a především studentek, vzorně si vždy plnící svoje studijní úkoly, najednou z okupované fakulty kamsi záhadně zmizela.

Ze všech důvodů, volně poskládaných výše, považuji měsíc, který jsem mohl před dvaceti lety prožít jako student třetího ročníku právnické fakulty, za svůj vůbec nejhezčí v životě. Věřím, že podobný pocit mají i mí tehdejší spolužáci. Jakkoliv tedy lze uvést tisíce věcí, které se od té doby nepovedly, nenechme si zkazit to nejpodstatnější: žije se nám mnohem lépe a svobodněji než v minulosti a naše děti doufejme už nikdy nedokážou plně pochopit, jak vlastně komunistický systém mohl fungovat.

Přeji všem hezké prožití dnešního svátku svobody!