Jan Kysela: Osobní vzpomínka na prof. Vojtěcha Cepla

20. výročí sametové revoluce je poněkud nešťastně provázeno připomenutími pomíjivosti lidského života. V krátké době nás opustili dva z předních členů prvního Ústavního soudu, Vladimír Klokočka a Vojtěch Cepl. S prof. Vojtěchem Ceplem jsem se po delší dobu znal osobně, proto bych chtěl jeho památce přispět malým a značně neutříděným ohlédnutím.

Pomineme-li pražskou fakultu, přišel jsem jako student s právem do styku prvně ve specifickém prostředí právní komise ČSSD. Shodou okolností, ani jedna ze zmíněných platforem nebyla právě proceplovská; v oblibě jej ovšem měl můj učitel prof. Jiří Boguszak. V. Cepla jsem tedy podle jména poznal spíše jako někoho značně problematického co do názorů, formy jejich prezentace, pracovních návyků apod. Mnohým zjevně připadalo jeho chování značně urážlivým.

Prvně jsem jej viděl počátkem roku 1997, když přišel do Senátu navštívit dávného přítele Petra Pitharta. Dojem? Vysoký muž kypící energií, sebevědomím, vtipy… To vydrželo ještě řádku let, kdy býval relativně častým a oblíbeným hostem schůzí senátní ústavní komise a některých jejích konferencí a seminářů. Na některé členy, laiky z regionů, působil jako zjevení. Teprve později se vitalita střetla s nemocí.

Na prvním výjezdním zasedání ústavní komise, které počátkem roku 1999 sloužilo k sumarizaci problémů interpretace a aplikace Ústavy, jsme se seznámili. Ani tehdy ani později mne neurazil, ač dobová ceplovská legenda setkání s V. C. bez urážky vylučovala. Dokonce mi po nějakém diskusním setkání v rámci aktivit Impulsu 99 nabízel doporučení do Michiganu, kam jsem ovšem vzhledem ke kombinaci zápecnictví a pocitu nepostradatelnosti nejel. Vřele jsem ovšem doporučoval jednoho svého kolegu z katedry teorie práva…

Urážení partnerů v hovoru se mi jevilo mít dvě polohy: buď to byla kratochvíle z provokování lidí, k nimž měl blízký vztah a jichž si vážil (na jedné naší schůzi E. Wagnerová, na ceplovských debatních pátcích v jisté míře skoro všichni přítomní – byl jsem ovšem jen na jednom a nebyl jsem terčem), nebo to byla nezvyklá otevřenost, v níž probleskovalo, že právě této osoby si vskutku příliš neváží. Zjevně ovšem existovali i další, lhostejní, indiferentní, neutrální.

Prof. Cepl byl v akademické komunitě občas vysmíván jako kolovrátek: opakoval zhruba tytéž myšlenky. On je nicméně nevyslovoval jako konferenční akademik, nýbrž jako prorok, s velkou naléhavostí, opíraje se o rozsáhlé vzdělání, v němž – pravda – platné právo nebylo korunou. Jeho názory byly promyšlené, v českém prostředí ovšem cize znějící: nejen pro svůj liberalismus s mravními kořeny, v právní oblasti se promítající do snahy omezovat moc ohrožující individuální svobodu, ale také pro čilý kontakt s americkým intelektuálním světem. Na Jiném právu to může vypadat divně, ale Zdeněk Kühn patřil k prvním, kteří k nám soustavněji uváděli autory a doktríny z USA. V 90. letech bychom to našli jen výjimečně, a i proto V. Cepl tak vyčníval.

Ambicí prof. Cepla po mém soudu nebylo působit primárně na právníky, ale na širokou veřejnost. Tomu přizpůsoboval podobu svých sdělení, díky tomu mohl mít svůj rozhlasový pořad, být vyhledáván televizemi atd. Pro novináře se vyznačoval vhodnou kombinací věku, zkušenosti, titulu, srozumitelnosti, charismatu. Zavedl u nás rovněž profesi bývalého soudce Ústavního soudu,v níž se jeho kolegové příliš neangažovali. Mně se tato jeho role zdála možná ještě podstatnější než ta skutečně soudcovská.

Někdy jsme si všímali dílčích nepřesností v jeho slovech, byl jsem ale svědkem „seance“, na níž působil jako guru s velikou autoritou. V tomto kontextu jsou nepřesnosti malichernými.

Právě pro působení na veřejnost hledal spojence a pomocníky, což je u nás trochu problém: právní akademici zhusta zastávají místa spojená se zdrženlivostí ve veřejném vystupování, nebo jsou zdrženliví v naději na získání míst od někoho, koho by se mohlo jejich veřejné vyjadřování dotknout. Proto byli v posledních letech nejkritičtějšími „mediálními“ právníky vinohradský prorok Vojtěch Cepl a Jiří Přibáň z Cardiffu. Jde-li o osobní vzpomínku, nemohu neuvést, že mne prof. Cepl opakovaně pozval do svého rozhlasového pořadu, ba že můj telefon propagoval i mezi novináři. Bral jsem to za výraz uznání, za něž jsem vděčný.

Mluvím-li o působení V. Cepla, nemohu nezmínit studenty. Je velká škoda, že k sobě po jeho návratu na fakultu nenašli cestu. Po mém soudu je to dáno zařazením na katedru občanského práva, jemuž patrně odvykl (myslím ostatně, že na občanské právo se dostal za normalizace jako na obor méně citlivý než byla jeho mateřská teorie práva – můžu se ale plést). V přednáškách o vlastnickém právu si chce běžný student zapisovat komentáře k občanskému zákoníku, nikoliv poznámky k Lockovi, Nozickovi či Richardu Pipesovi, tj. ke vztahům vlastnictví a svobody. Doporučoval jsem využití potenciálu V. Cepla v kursech teorie práva nebo sociologie pro právníky, avšak nevyšlo to.

Stejně tak je škoda, že nepsal. Měl samozřejmě pravdu v tom, že důležitější je číst podstatné texty, než likvidovat lesy psaním těch nepodstatných. Mám ale dojem, že útlou knihu s jeho krédem bychom si zasloužili. V jednom mnou editovaném sborníku je jeho příspěvek (skromně nazvaný „Co je nejdůležitější“), protože byl přepsán z audiozáznamu. Pamětliv toho jsem mu na jaře navrhoval, aby vydal knihu nejvydařenějších rozhovorů – promluv ze svého pořadu. Jemu se nechtělo, třeba se k tomu vrátí ČRo 6 nyní…

Odchází generace těch, kteří čelili osudu v mimořádně vyhrocených desetiletích 2. poloviny 20. století. Kontext je přitom velmi podstatný pro hodnocení osobnosti. Vědom si toho byl R. Dahrendorf, když ve své knize o intelektuálech věrných ideji svobody rozlišuje ty ze svobodného od těch z nesvobodného světa. V. Klokočka i V. Cepl se v jisté fázi svých životů nemohli do jisté míry „nezaplést“, pokud chtěli působit v intelektuálních profesích. Přesto nakonec obstáli a mnohým slouží jako inspirace. Oni odcházejí, my zůstáváme. Lze se jistě ptát, jak my obstojíme v situacích mnohem méně vyhraněných.