Je ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny protiústavní?
Někteří senátoři v čele s P. Pithartem zvažují podání návrhu Ústavnímu soudu na vyslovení protiústavnosti ústavního zákona o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. V tomto postu se nad těmito úvahami zamýšlím.
Domnívám se, že otázka vyslovená v nadpisu tohoto postu lze rozdělit na tři samostatné podotázky. Má ÚS pravomoc vyslovit protiústavnost ústavních zákonů? Jakým režimem by se takové řízení před ÚS regulovalo? Pokud ano, je ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny protiústavní?
1. Na prvou otázku je odpověď poměrně jednoduchá. ÚS konstantně vyslovuje, že pravomoc vyslovit protiústavnost ústavního zákona má. Říká to opakovaně, naposledy to učinil v souvislosti s kauzou Lisabonské smlouvy, z níž jasně vyplývá, že ústavodárce má limity jednak při novelách ústavy, jednak při přenášení dalších pravomocí na EU. Zatím nicméně tuto doktrínu nikdy neaplikoval, nepočítám-li poněkud rozpačité expozé v kauze č. 403/2002 Sb. (výklad euronovely ústavy). ÚS tedy bere vážně příkaz ústavodárce daný v čl. 9 odst. 2 Úst, a chápe sám sebe jako strážce nenarušitelného jádra ústavy. Přezkoumává se tedy novela ústavy proti nenarušitelnému jádru ústavy. Porušením jádra ústavy padá grundnorm, tedy ohnisko právního řádu, a vzniká nový právní řád, který nelze ospravedlnit splněním podmínek předchozího právního řádu. Z hlediska starého právního řádu a jeho ohniska je nová ústava ultra vires, tedy mimo dispozici ústavodárce.
ÚS není v Evropě v tomto přístupu sám. Tradičním zastáncem ochrany nenarušitelného jádra ústavy je německý Spolkový ústavní soud, který posuzoval otázku ústavnosti novely ústavy např. v souvislosti se změnami Základního zákona v souvislosti s bojem proti terorismu RAF v 70. letech (a disentující soudci dokonce tehdy trvali na vyslovení neústavnosti novely ústavy). Zcela nedávno pak německý ústavní soud letmo zmínil, že novela ústavy v souvislosti s implementací eurozatykače do německého práva nebyla „protiústavním ústavním zákonem“.
2. Zákon o ÚS výslovně možnost přezkumu ústavnosti ústavních zákonů neupravuje. V úvahu přichází analogická aplikace zákona o ÚS co se týče řízení o ústavnosti zákonů. V úvahu jistě přichází v tomto případě i ústavní stížnost některého z poslanců proti novele ústavy, neboť základní práva takovéhoto poslance by mohla být novelou porušena. Není mi jasné, zda by novela ústavy byla „jiným zásahem orgánu veřejné moci“, event. zda bychom přípustnost ústavní stížnosti mohli připustit podle § 75 odst. 2 písm. a) (v této situaci by však patrně žádná jiná ochrana než řízení před ÚS stejně nepřicházela v úvahu).
3. Bylo by lze uvažovat o zásahu ÚS? Novela ústavy v tomto případě, tedy onen „adhocismus“, jak jej trefně nazývá kolega Kysela, je jistě popřením základních znaků práva, totiž jeho obecnosti, která přesahuje individuální případ. Slovy Jana Kysely, [a]dhocismus je popřením konstitucionalismu jako myšlenky omezení veřejné moci pravidly. Co víc, je vytunelováním smyslu ústav jako předem známého řádu výkonu moci a eliminací možnosti vzniku ústavních konvencí, které mají ústavní aktéry vést - v zájmu jistoty - k obdobnému jednání v obdobných situacích. Jistě by bylo v souladu s chápáním práva jako systému obecných norem, aby byla situace systémově vyřešena obecnou novelou ústavy. Novela ústavy z dílny Poslanecké sněmovny je tedy jen dalším potvrzením našeho celkového mrzkého přístupu k právu a jeho základním atributům. K těmto základním atributům práva, které Fuller shrnuje v konceptu vnitřní morálky práva, máme asi stejný přístup, jako v Perlovce k panenství, jak v jiné souvislosti glosoval bývalý ministr zahraničí.
Znamená to nicméně, že kritika ústavního zákona o zkrácení volebního období parlamentu nutně vede k vyslovení jeho neústavnosti, resp. k tomu, že tento ústavní zákon narušuje nenarušitelnou složku ústavnosti dle čl. 9 odst. 2?
ÚS obecně vyslovil zásadu, kterou se vyjadřuje k individuálním zákonům. Podle ní právní úprava jedinečného případu bez dalšího neznamená její protiústavnost. Co se týče běžných zákonů, ÚS zformuloval předpoklady pro výjimky, při jejichž splnění by bylo možné uvažovat o ústavnosti zákona upravujícího jedinečný (tj. konkrétní) případ, tedy za splnění předpokladu, že zákon týkající se jedinečného případu nepředstavuje porušení principu rovnosti. Hledisko, jež nutno testovat jako první, je kritériem posouzení ústavnosti stavu založeného neakcesorickou nerovností: „princip rovnosti však nenabízí nijaké skutečné omezení zákonů týkajících se jedinečného případu, protože právě umožňuje, aby se s něčím jedinečným a výjimečným zacházelo, odpovídajíc jeho zvláštnosti. Otázkou ale je, zdali v daném případě skutečně existuje takováto zvláštnost, že se zdá všeobecné uspořádání svévolné a nařízení pro jedinečný případ přiměřené. V míře, ve které je zákon týkající se jedinečného případu výrazem ratia – ne pouhé voluntas – se začleňuje do uspořádané struktury právního státu.“ (H. Schneider, Gesetzgebung, 2. Auflage, Heidelberg 1991, s. 31). Pokud přijetí zákona týkajícího se jedinečného případu není výrazem voluntas (libovůle), musí tudíž pro něj existovat racionální argumenty. Není přitom součástí pravomoci Ústavního soudu posuzovat míru této racionality. Hledisko druhé je představováno kritériem posuzování ústavnosti stavu založeného akcesorickou nerovností; je jím nepřípustnost nerovnosti, která má za následek dotčení ústavních práv a svobod. (takto naposledy v bodě 19 nálezu Pl. ÚS 24/08 ve věci ústavnosti zákona č. 544/2005 Sb., o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R – 24L letiště Praha Ruzyně).
Domnívám se, že otázka vyslovená v nadpisu tohoto postu lze rozdělit na tři samostatné podotázky. Má ÚS pravomoc vyslovit protiústavnost ústavních zákonů? Jakým režimem by se takové řízení před ÚS regulovalo? Pokud ano, je ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny protiústavní?
1. Na prvou otázku je odpověď poměrně jednoduchá. ÚS konstantně vyslovuje, že pravomoc vyslovit protiústavnost ústavního zákona má. Říká to opakovaně, naposledy to učinil v souvislosti s kauzou Lisabonské smlouvy, z níž jasně vyplývá, že ústavodárce má limity jednak při novelách ústavy, jednak při přenášení dalších pravomocí na EU. Zatím nicméně tuto doktrínu nikdy neaplikoval, nepočítám-li poněkud rozpačité expozé v kauze č. 403/2002 Sb. (výklad euronovely ústavy). ÚS tedy bere vážně příkaz ústavodárce daný v čl. 9 odst. 2 Úst, a chápe sám sebe jako strážce nenarušitelného jádra ústavy. Přezkoumává se tedy novela ústavy proti nenarušitelnému jádru ústavy. Porušením jádra ústavy padá grundnorm, tedy ohnisko právního řádu, a vzniká nový právní řád, který nelze ospravedlnit splněním podmínek předchozího právního řádu. Z hlediska starého právního řádu a jeho ohniska je nová ústava ultra vires, tedy mimo dispozici ústavodárce.
ÚS není v Evropě v tomto přístupu sám. Tradičním zastáncem ochrany nenarušitelného jádra ústavy je německý Spolkový ústavní soud, který posuzoval otázku ústavnosti novely ústavy např. v souvislosti se změnami Základního zákona v souvislosti s bojem proti terorismu RAF v 70. letech (a disentující soudci dokonce tehdy trvali na vyslovení neústavnosti novely ústavy). Zcela nedávno pak německý ústavní soud letmo zmínil, že novela ústavy v souvislosti s implementací eurozatykače do německého práva nebyla „protiústavním ústavním zákonem“.
2. Zákon o ÚS výslovně možnost přezkumu ústavnosti ústavních zákonů neupravuje. V úvahu přichází analogická aplikace zákona o ÚS co se týče řízení o ústavnosti zákonů. V úvahu jistě přichází v tomto případě i ústavní stížnost některého z poslanců proti novele ústavy, neboť základní práva takovéhoto poslance by mohla být novelou porušena. Není mi jasné, zda by novela ústavy byla „jiným zásahem orgánu veřejné moci“, event. zda bychom přípustnost ústavní stížnosti mohli připustit podle § 75 odst. 2 písm. a) (v této situaci by však patrně žádná jiná ochrana než řízení před ÚS stejně nepřicházela v úvahu).
3. Bylo by lze uvažovat o zásahu ÚS? Novela ústavy v tomto případě, tedy onen „adhocismus“, jak jej trefně nazývá kolega Kysela, je jistě popřením základních znaků práva, totiž jeho obecnosti, která přesahuje individuální případ. Slovy Jana Kysely, [a]dhocismus je popřením konstitucionalismu jako myšlenky omezení veřejné moci pravidly. Co víc, je vytunelováním smyslu ústav jako předem známého řádu výkonu moci a eliminací možnosti vzniku ústavních konvencí, které mají ústavní aktéry vést - v zájmu jistoty - k obdobnému jednání v obdobných situacích. Jistě by bylo v souladu s chápáním práva jako systému obecných norem, aby byla situace systémově vyřešena obecnou novelou ústavy. Novela ústavy z dílny Poslanecké sněmovny je tedy jen dalším potvrzením našeho celkového mrzkého přístupu k právu a jeho základním atributům. K těmto základním atributům práva, které Fuller shrnuje v konceptu vnitřní morálky práva, máme asi stejný přístup, jako v Perlovce k panenství, jak v jiné souvislosti glosoval bývalý ministr zahraničí.
Znamená to nicméně, že kritika ústavního zákona o zkrácení volebního období parlamentu nutně vede k vyslovení jeho neústavnosti, resp. k tomu, že tento ústavní zákon narušuje nenarušitelnou složku ústavnosti dle čl. 9 odst. 2?
ÚS obecně vyslovil zásadu, kterou se vyjadřuje k individuálním zákonům. Podle ní právní úprava jedinečného případu bez dalšího neznamená její protiústavnost. Co se týče běžných zákonů, ÚS zformuloval předpoklady pro výjimky, při jejichž splnění by bylo možné uvažovat o ústavnosti zákona upravujícího jedinečný (tj. konkrétní) případ, tedy za splnění předpokladu, že zákon týkající se jedinečného případu nepředstavuje porušení principu rovnosti. Hledisko, jež nutno testovat jako první, je kritériem posouzení ústavnosti stavu založeného neakcesorickou nerovností: „princip rovnosti však nenabízí nijaké skutečné omezení zákonů týkajících se jedinečného případu, protože právě umožňuje, aby se s něčím jedinečným a výjimečným zacházelo, odpovídajíc jeho zvláštnosti. Otázkou ale je, zdali v daném případě skutečně existuje takováto zvláštnost, že se zdá všeobecné uspořádání svévolné a nařízení pro jedinečný případ přiměřené. V míře, ve které je zákon týkající se jedinečného případu výrazem ratia – ne pouhé voluntas – se začleňuje do uspořádané struktury právního státu.“ (H. Schneider, Gesetzgebung, 2. Auflage, Heidelberg 1991, s. 31). Pokud přijetí zákona týkajícího se jedinečného případu není výrazem voluntas (libovůle), musí tudíž pro něj existovat racionální argumenty. Není přitom součástí pravomoci Ústavního soudu posuzovat míru této racionality. Hledisko druhé je představováno kritériem posuzování ústavnosti stavu založeného akcesorickou nerovností; je jím nepřípustnost nerovnosti, která má za následek dotčení ústavních práv a svobod. (takto naposledy v bodě 19 nálezu Pl. ÚS 24/08 ve věci ústavnosti zákona č. 544/2005 Sb., o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R – 24L letiště Praha Ruzyně).
Není mi jasné, zda by přes tento test novela ústavy prošla. Je především otázkou, zda se jí zasahuje do ústavních práv a svobod třetích osob. Uvažovat lze asi na prvém místě o právech poslanců, kterým se novelou zkracuje mimoústavně (tedy v rozporu s obecnými pravidly) jejich funkční období. Druhou otázkou je, zda by stejně formulovaný test byl aplikován též na individuální ústavní normu. Jinými slovy, přistupoval by ÚS stejně striktně co se týče zásady vylučující individuální normy ve vztahu k běžným zákonům jako k ústavním zákonům? Jakou roli by tu hrálo to, že „mimoústavní“ novela ústavy směřuje ke zkrácení volebního období jedné z parlamentních komor, a nesměřuje tedy k ad hoc extenzi těchto pravomocí (i když toto není zcela nepochybné, neboť parlament v každém případě extenduje své pravomoci, pokud vytváří normu, která z materiálního hlediska není zákonem)?
Osobně se domnívám, že s čl. 9 odst. 2 je nutno nakládat uvážlivě, a podmínky pro jeho použití v tomto případě nevidím. Šetřeme si je na případ, kdy by Sněmovna zvolená v roce 2009 v roce 2012 zjistila, že volební situace není právě příznivá, ovšem koalice by disponovala ústavní většinou v obou komorách, a proto by si prodloužila volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2009 do roku 2015 (třebas i se vzletnou argumentací, že tato vláda potřebuje více času k prosazení reforem). Jinou situací, kdy by bylo nutno uvažovat o protiústavnosti novely ústavy, by byl mimoústavní „ústavní“ zásah do jiné ze třech mocí ve státě, třebas přijetím ústavního zákona, podle něhož funkční období prezidenta zvoleného v roce 2008 končí v roce 2010 (čímž by byla „adhocismem“ obejita jediná v ústavě daná možnost, jak prezidenta zbavit úřadu, totiž impeachment).
Nechme se nicméně překvapit, jak rozhodne ÚS. Ostatně nemělo by se zapomínat, že nejcitovanější článek na téma čl. 9 odst. 2 napsal P. Holländer právě v reakci na obdobnou novelu ústavy z roku 1998.
132 komentářů:
Zásah do práv zvolených poslanců, to je jen marginálie, podstatný je zásah do práva voličů, jejichž vůle není respektována a výsledek hlasování je devalvován (byť v tomto případě jen o cca půl roku, tzn. o 1/8).
Zda tento zásah může dostoupit ústavní dimense, je otázka – kdyby volby byly takto scratchovány ne za tři roky, ale za dva měsíce, bylo by to výraznější. Na jedné straně je tu právo voliče, aby jeho hlas byl respektován a měl ty důsledky, které Ústava předjímá, na druhé straně existuje stejně legitimní zájem po efektivitě vlády, kterou s určitými volebními výsledky sestavit skutečně – objektivně – nelze. Mezi těmito dvěma zájmy je třeba hledat proporci.
Současná americká literatura o konstitucionalismu je doslova posedlá otázkou:
How could allowing the duly considered judgments of the people’s representatives to be trumped by the actions of a small group of judges sitting in appeals courts possibly be reconciled with democracy?
V Česku nás tento problém prakticky vůbec nezajímá a jsme (pod vlivem německého ústavního myšlení)naopak posedlí poněkud paradoxní otázkou:
Jaké limity klade doktrína demokratického právního státu na demokratickou legislativu?
Osobně pokládám nápad, že by Ústavní soud dle současné platné právní úpravy mohl mít pravomoc rušit ústavní zákony za nebezpečný na straně jedné a juristicky absurdní na straně druhé.
Za nebezpečný ho pokládám z "amerických" výše citovaných důvodů. Ústavní soud je nevolený, nekontrolovaný a nekontrolovatelný, neodvolatelný a veskrze svévolný. Ten současný nadto mizerně obsazený. Schválení ústavního zákona představuje díky povinné ústavní většině nesrovnatelně vyšší míru legitimity než jakou může kdy ÚS disponovat. Tolik "de lege ferenda" proč se mi ta myšlenka nelíbí.
De lege lata, proč si myslím, že je pitomá. Tak předně jest pravdou, že ÚS konstantně "judikuje" (spíš to tak nedbale trousí), že tuto pravomoc má. No. Tak to, že to judikuje, ještě neznamená, že to tak je. To pouze znamená, že si to myslí a že projevuje vůli to eventuálně udělat. O kvalitě myšlenky samotné to neříká nic.
Ústavní soud, který nemá úctu k vlastní ústavě jest špatným ústavním soudem. Naše ústava ústavnímu soudu jasně a jednoznačně vymezila pravomoc a toto v ní prostě není. Dovozovat vzletnou intepretací sám pro sebe další a další pravomoce, které mi ve skutečnosti nikdo nikdy svěřit nechtěl, je Halländerovina jak z učebnice. To je třeba potírat, to je óda na samožerství a svévoli.
Konečně čl. 9/2 je pouhá prázdná proklamace. Ale i kdyby - for the sake of the argument - nebyl. Jak z textu "Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná." vyplývá "ústavní soud je oprávněn zrušit ústavní zákon odporující podstatným náležitostem právního státu"? To je přece míchání hrušek s jabkama. To, že ústavodárce něco udělat nesmí ještě neznamená, že je ústavní soud povolán to opravovat. Nebo se snad cítí být ultimátním strážcem práva (bůh nás chraň), který má sběrnou pravomoc zasahovat všude, kde se dějí nepravosti?
Podle mého názoru se jedná o klasiku na téma ÚS by tu pravomoc chtěl, takže udělal interpretaci, že ji má. Domnívám se, že je to právě tato kompetenční nenažranost ÚS, co zavání rozporem s 9/2, neboť jistě je náležitostí právního státu, že státní orgány se drží svého ústavního kopyta.
Nevím, školy nemám, ale mohl by Ústavní soud při své interpretované pravomoci rušit nejenom samostatné ústavní zákony, ale třeba i jednotlivé články Ústavy? Například takový čl. 88 odst. 2? Ten by mohl být prohlášen za nepatřící do onoho neurčitého "jádra" a situace by byla sice trochu kruhem, ale přesto kouzelně vyřešena. Když se chce (a ono se zřejmě chce), tak všechno jde :-)
Viktor Lokomotiv
Nehledě k tomu, že tato změna je nepřípustná bez udání lhůty nebo výjimky, takže všeobecně a navěky. A když je něco navěky, tak to zpravidla přetrvá jen pár desetiletí. Vždyť co může zabránit lidem zřízení změnit fakticky na nedemokratické ? Navíc, copak neexistuje mantinel pro ÚS, něco co sám svým rozhodnutím prostě nepřebije? Nebo musí dojít ke změně ústavy jen salámovou technikou se zmenou nálady ve společnosti a jednotlivých soudců? Prošel by třeba zákon, který zrušuje ÚS a přenáší pravomoci na obecné soudy? :-)
TS: Úplně vidím toho Scaliu - když se vám to nelíbí, jděte za zákonodárcem, ne za mnou...
V rozhodování se s tím potýkáme často - zákon je třeba k někomu tvrdý, jenže zákonodárce to tak přijal - lid tomu chtěl. A rovnováha mezi hledáním spravedlnosti a rozhodováním contra legem je vratká...
Je to poznámka poněkud "off-topic", ale napadá mě jiný příklad možného mimoústavního "ústavního" zásahu do jiné moci ze tří mocí ve státě: Lze si představit situaci, v níž by bylo možné přijmout ústavní zákon, který by ad hoc ve vztahu ke konkrétní mezinárodní smlouvě nahradil ratifikaci, kterou odmítá provést prezident republiky?
P. Caban
ad MB:
Zrušení ÚS by podle mě za určitých okolností nemuselo být a priori protiústavní. Hlavně by s tím ale ÚS asi moc nezmohl:)
ad PC:
Další adhocismus? Vždyť ústavodárce může tu pravomoc prezidentovi kdykoliv vzít navždy [a předpokládám, že většinu komentátorů by ani nenapadlo tuto změnu přezkoumávat pohledem čl. 9 odst. 2 Ústavy...].
Hezká debata. Ohledně kompetence Ústavního soudu rušit ústavní zákony a jejich ustanovení jsem jednoznačně odpůrcem takové možnosti, protože nedostatek pravomoci je tu zřejmý a nahrazovat ho výkladem hraničí se extrémní svévolí.
Dle mého názoru se volič dotčen cítit nebude. Kdybych měl použít analogii: Jestli se v restauraci číšnice vrátí, řekne, že zapomněla, co jsem si objednal, a zeptá se mě znova... určitě ji nevyženu s tím, že už jsem si jednou objednal a že nová objednávka bude až dezert.
Co se týče ústavního soudu, hlodá mi v hlavě pochybnost, zdali 2,3 ústavy nepatří mezi podstatné náležitosti, o nichž mluví 9,2, spíš než ustanovení o délce volebního období (je-li jednorázově zkráceno).
Na druhou stranu, nelze se domnívat, že by ústavodárce svěřil úpravu vlastního díla pouze kvalifikované většině a tečka. Jestliže už nenáleží moc ústavodárná přímo lidu (což dle mého názoru činí celou právní fikci logicky neúnosnou), alespoň by měla být pojištěna soustavou brzd a protivah, kterou v případě ústavních zákonů vyjadřuje i 9,2 a sebevyhlášení ústavního soudu kontrolorem ústavních změn.
Z logického hlediska se přesto kloním k tomu, aby se ústavní soud držel (dobrého) zákona, ačkoliv vím, že neprovedení zákony se stalo příčinou skonu mnoha ústav.
Jakub Michálek
Chtěl bych nejdříve připomenout, že na toto téma jsme zde už jednou vedli poměrně podrobnou diskusi, a to v souvislosti s tímto postem Vojty Šimíčka. V tomto směru nechci opakovat, co jsem v ní řekl (19. 6. 2008, 6:37); názor jsem od té doby nijak nezměnil a je tedy plně použitelný i pro tento Zdeňkův post.
Pár „nových“ poznámek jednak k postu, jednak k této diskusi:
1. Zdeněk dovozuje přesvědčení Ústavního soudu o své pravomoci rušit ústavní zákony mj. i z toho, že v Lisabonském nálezu Soud zmínil limity ústavodárce při přenášení dalších pravomocí na EU. Je především pravda, jak říká Dan Dvořáček (jehož celý komentář považuji za velice výstižný), že je rozdíl mezi tím říci, že ústavodárce má někde své limity, jež nemají být překročeny a tvrzením, že Ústavní soud je tím, kdo může takové překročení posoudit a postihnout, když ani Ústava ani zákon o ÚS mu takovou roli nesvěřuje. Specificky k příkladu z Lisabonského nálezu bych pak uvedl, že ÚS v tomto judikátu výslovně odmítl, že smlouva podle čl. 10a by byla rovnocenná ústavnímu zákonu a navíc čl. 87/2 Ústavy výslovně předpokládá, že ÚS může přezkoumávat soulad všech mezinárodních smluv, což v případě ústavních zákonů nikde v Ústavě nenajdeme. Proto nelze ze skutečnosti, že ÚS může zkoumat soulad smlouvy podle čl. 10a (nejen) s materiálním jádrem Ústavy dovozovat, že má tuto pravomoc i ohledně ústavních zákonů.
Každopádně, Zdeňku, zajímalo by mě, zda si ty osobně myslíš, že by si Ústavní soud měl tu pravomoc osobovat? Ten Tvůj post čtu tak, že bereš jako skutečnost, že si ÚS myslí, že ji má, ale otázka zní: Myslíš, že je taková interpretace ústavního pořádku správná?
2. Komentář Tomáše Sobka je o to případnější, když si uvědomíme, že v USA se tato debata vede ohledně „pouhého“ přezkumu souladu běžných zákonů s Ústavou (nemýlím-li se, Tomášem uváděná citace je zde vypůjčena z kanadského kontextu, tedy přezkumu zákonů s kanadskou Listinou práv a svobod, jež je součástí kanadské Ústavy), zatímco tady jsme ještě o level výš, tedy u přezkumu ústavnosti dodatků Ústavy, což je něco, co by většinu amerických akademiků, natož praktiků nenapadlo ani v nejdivočejším snu – v tomto směru plně platí Marshallova citace, kterou jsem uvedl ve výše odkazované diskusi. Samozřejmě, americká Ústava pojem materiálního jádra nezná, ale to aplikovatelnost onoho dilematu na české poměry příliš neomezuje.
[Jedna technická poznámka – myslím, že americká literatura o konstitucionalismu byla a je onou otázkou svým způsobem „posedlá“ prakticky od rozsudku Marbury v. Madison (samotná otázka „judicial review“ byla v USA diskutována dokonce i dříve, a to nejen v souvislosti s přijímáním Ústavy). Ten zájem jde ve vlnách, podle toho, jak moc aktivistický SCOTUS je - v tomto směru byla léta třicátá a shazování zákonů New Dealu či Warrenův soud let padesátých a šedesátých (tehdy vyšla i Bickelova slavná kniha „The Least Dangerous Branch“) exponovanější, než konzervativní soud Rehnquistův či Robertsův, které zrušovací pravomoc tolik nenadužívaly/jí – tedy přinejmenším v porovnání s předchozími příklady – nemyslím, že nyní bychom zažívali obzvláště „posedlé“ období, skoro jsem měl během mého am. studia pocit, že už je to tam dost obehrané téma, kde se těžko přichází s argumenty, jež by již nebyly někdy řečeny.]
3. Tím, že si nemyslím, že ÚS má pravomoc rušit ústavní zákony, neříkám, že Zdeňkem diskutovaný ústavní zákon nevyvolává pochybnosti a že např. schválení prodloužení mandátu poslanců v průběhu volebního období ze čtyř třeba na deset let bych nepovažoval za porušení materiálního ohniska Ústavy. Ale zvláště v posledně jmenovaném případě by si měl vzít zpátky moc ten, od něhož ji naši ústavodárci odvozují, tedy lid, popadnout klacky a nastolit nápravu, k jaké žádný ústavní soud nemá ani legitimitu ani prostředky:-)
Ad TP: "Zásah do práv zvolených poslanců, to je jen marginálie, ..."Zvláštní svět, kde je zásah do něčích (Listinou zaručených) práv brán jako nepodstatný. To hraničí se svévolí zase mně.
Ad JB: "Jestli se v restauraci číšnice vrátí, řekne, že zapomněla, co jsem si objednal, a zeptá se mě znova... určitě ji nevyženu s tím, že už jsem si jednou objednal a že nová objednávka bude až dezert."Poprvé možná ne, podruhé určitě a ani v nejmenším nebudu váhat.
Myslím si, že řada diskutujících směšuje faktické možnosti ÚS s normativními otázkami. To, že ÚS v situaci závažné změny režimu nic nezmůže, je tak triviální, že o tom nemá cenu hovořit.
Zůstaňme ale u normativity. Petr B. mluví o tom, že v mých příkladech "by si měl vzít zpátky moc ten, od něhož ji naši ústavodárci odvozují, tedy lid, popadnout klacky a nastolit nápravu, k jaké žádný ústavní soud nemá ani legitimitu ani prostředky" (mimochodem typické smíšení fakticity a normativity). Naše LZPS nicméně předpokládá právo na odpor jako ultima ratio, když činnost ústavních orgánů je znemožněna. Není právě toto další argument, aby v extrémní situaci deklaroval nulitu ÚS? Připomínám, že naruší-li ústavodárce tvrdé jádro ústavy, jedná ultra vires, a ÚS nic neruší, jen deklaruje, že co se tváří jako úst. zákon není vůbec žádný zákon. Řečeno ještě jinak: co když někdo z těch, co bere ty klacky, podá navíc návrh ÚS na vyslovení nulity? Má ÚS povinnost akceptovat platnost procedurálně bezchybně přijatého ústavního zákona? Má se ÚS chovat podle nové ústavy? Má říci navrhovateli pardon, ale my nemáme "legitimitu" k tomu cokoliv říci? Nebo má čekat, jak ti, co mají klacky, dopadnou, a podle toho se zařídit? Nevidím žádné důvody, proč by ÚS nulitu nemohl deklarovat.
Praktické důsledky naší diskuse jsou ale mizivé, neboť souhlasím samozřejmě s tím, že ÚS nemá "prostředky" něco s celou situací dělat. Stačí snad ale málo - minimálně by se neměli úst. soudci chovat podle nové ústavy, neboť pokud bylo porušeno tvrdé jádro ústavy, už je to zcela nová ústava, která Z HLEDISKA ÚSTAVY, na kterou tito soudci přísahali, není žádnou ústavou. Zde se dostáváme do komplikovaných právněfilozofických otázek povinnosti následovat extrémně nespravedlivé právo etc.
Vypomohu si historickým příkladem -bylo podle mne poněkud trapné, pokud ÚS "ČSR" rozhodoval ještě v létě 1939 o shodě zákonů s ústavní listinou z roku 1920. Je mi jasné, že by případná deklarace nicotnosti výnosu říšského Vůdce o zřízení protektorátu byla v kontextu doby zbytečná (a soudci by skončili v konc. táboře). Minimálně však již neměli soudit, protože tím, co se stalo 14-16. března 1939, byla popřena úst. listina kompletně, a to nejen obsahově, ale i procedurálně.
PS: mimochodem Hans Kelsen možnost normy, která zakáže vlastní derogaci, připouštěl (viz jeho esej On Derogation, která je částí Všeobecné teorie norem). Ti, co toto popírají, jsou v tomto "ryzejší" než ryzí nauka právní. Abych ale nebyl obviněn z manipulace - Kelsen ani v nejmenším netvrdil, že chránit takovouto normu má ÚS. Při změně takovéto normy dochází podle Kelsena ke změně ohniska právního řádu, a tedy ke změně právního řádu jako takového. A tento pohled se mi velmi líbí.
Pokud Z. Kühn nevidí jediný důvod, proč by ÚS nemohl takovou nulitu deklarovat, pak já ho vidím - protože mu ústava takovou pravomoc nedala.
ÚS nemá pravomoc vyslovovat žádnou nulitu žádných zákonů, tím méně ústavních. Takže by si kromě věcné působnosti musel vymyslet i proceduru.
Pokud se na věc podívám ještě jinak - ve sporu ústavodárce-ústavní soud musí mít někdo zákonitě vrch. Buď bude mít Ústavní soud moc přebít ústavodárce nebo naopak. Neboli buď bude mít ústavodárce možnost odstrańovat právní stát ústavními zákony nebo bude mít ústavní soud mžonost odstrańovat právní stát "rušením" ústavních zákonů, které jsou v pořádku. Pořád totiž přemýšlíme v rovině zlý ústavodárce - hodný ústavní soud. Tak ale v rovině abstraktního výkladu práva uvažovat nelze. Klidně to může být i opačně. Takže pokud se na věc podíváme tak, že je třeba si vybrat, kdo těch dvou bude mít poslední slovo, pak pro mě to jasně vychází na ústavodárce, který disponuje nesrovnatelně vyšší mírou demokratické legitimity.
Jinak ještě k nálezu ve věci Lisabonu: ÚS zde hovoří v logice toho, že pokud něco nelze učinit ústavním zákonem, tím spíše to nelze učinit mez. smlouvou (nikoliv tedy, že by hovořil jen o mez. smlouvách). Takže s Tebou v tomto Petře nesouhlasím (srov. např. bod 114).
Ad ZK:
Ústavní soud, který jedná ultra vires, riskuje nejen inkarceraci svých soudců, ale především materiální nevykonatelnost takového nálezu, tzn. ústavní zákon sice může být nálezem zrušen, ale soudy jej přesto budou aplikovat (a adresáti se jím řídit), protože nález, k jehož výroku neměl ÚS pravomoc, je nicotný.
Ad DD:
Spor mezi ústavodárcem a ústavním soudem, to už je takový stupeň ústavní krise, že rozhodnou mimoprávní faktory, zejména koho bude poslouchat armáda a policie.
Dobře Zdeňku, vezměme, že tvrdé jádro ústavy nelze změnit, aniž bychom tím změnili identitu právního řádu. Takže právo ČR1 bude nahrazeno (velmi podobným) právem ČR2. A co z toho prakticky vyplývá?
Je to mimoběžná diskuze. My mluvíme o demokratické legitimitě, kterou považujeme za zcela klíčovou hodnotu, ale která je Zdeňkovi zřejmě ukradená. On zase mluví o metafyzice (identita právního řádu), která je pro změnu ukradená nám.
Už jen dvě poznámky:
1) Současná ústava se zkrácením volebního období počítá, nepočítá s jeho prodloužením. Pokud tedy dojde na stejné ústavní rovině k zavedení nového pravidla zkrácení volebního období, ačkoli jen pro jedno použití, jen těžko lze hovořit o zásahu do onoho "jádra". Je to mnohem spíše otázka právní kultury, než porušování ústavnosti.
2) Výborná je poznámka D. Dvořáčka. Pokud nyní svolíme, aby Ústavní soud překračoval své pravomoci a tím si do budoucna vytvářel nová a nová oprávnění, pak se v té budoucnosti můžeme taky dočkat hodnotově jinak obsazeného Ústavního soudu, který bude taková kvazioprávnění využívat zcela jiným směrem. (To mi z určitého úhlu pohledu připomíná situaci, kdy se Ústava psala. Její autoři zřejmě počítali spíše s tím, že prezidentem bude Havel, což ale byla realita jen na určité období. Časem se jím stal Klaus:-)
V. Lokomotiv
Se závěry obsaženými v postu plně souhlasím. Vnímám je tak, že 1) kompetence Ústavního soudu zrušit ústavní zákon dána je (viz k tomu diskuse k mému postu z 18. 6. 2008)a 2) v daném případě je zkrácení volebního období nesystémové, účelové, adhocistní atd., nicméně nedosahuje takové intenzity, aby torpédovalo klausulu věčnosti.
Dávám však do diskuse dásledující otázku: co kdyby některý z poslanců, kteří byli v tomto hlasování poraženi, zažaloval stát např. o vyplacení poslaneckých odměn za období listopad 2009-červen 2010? Pokud by argumentoval legitimním očekáváním (očekával trvání mandátu do řádných voleb, resp. k rozpuštění PS mohlo dojít jen v režimu čl. 35 Ústavy a nikoliv takto překvapivě, kdy byla v průběhu hry změněna pravidla), na jehož základě si např. nabral hypotéky - což nemyslím nikterak pejorativně - viděl bych jeho šance jako velmi reálné. Ostatně, i ÚS vyložil, že součástí čl. 21 odst. 4 LZPS je právo nerušeně vykonávat veřejnou funkci.
Takové legitimní očekávání existovat nemohlo, protože ústava počítá s předčasným rozpuštěním Sněmovny, byť jiným způsobem.
VŠ: a mohl by, když je součástí orgánu, který nový zákon přijal? Pak přece nemohl očekávat znovuzvolení na 100% :-)
Ale jinak legitimní očekávání ve vztahu k legislativě je asi jen krásná hudba budoucnosti. Očekávat, že zákonodárce upraví regulované nájemné, mi přijde také legitimní. Taktéž očekávat, že až budu starý, dostanu důchod, za který se dá žít.Prostě očekávat, že zákonodárce bude příjmat předpisy jako řádný hospodář tak, aby řešil a předcházel problémy, nezpůsoboval zmatky a chránil právní řád, to se podle mě bohužel žádný soud neodváží vyslovit a žádný advokát žalovat:-(
byť jiným způsobemNo právě, o to jde. Nedodržení ústavní procedury je zde evidentní, a zmařené legitimní očekávání tudíž existuje.
Vzhledem k existenci institutu rozpuštění sněmovny prostě poslanec nemůže legitimně očekávat trvání mandátu do řádných voleb. Tečka.
Ad TS:
Ale může očekávat, že k tomu nedojde, aniž by byly splněny určité ústavní předpoklady, tj. opakované pokusy o sestavení vlády. Je to podmíněné legitimní očekávání, tak jako mám podmíněné legitimní očekávání, že nebudu uvězněn, pokud se nedopustím trestného činu.
Žádný poslanec nemůže legitimně očekávat, že bude zvolen předsedou sněmovny, ale každý může podmíněně legitimně očekávat, že když nebude zvolen někdo jiný, tak bude zvolen on. ;)
Myslíš princip podmíněného legitimního očekávání "nebude-li pršet, nezmoknem?" :-)
Ad VŠ - Dle konstantní judikatury naši moudrých soudů, která mi pije krev, nelze způsobit jednotlivci škodu vydáním sebezločinnějšího a sebeprotiústavnějšího právního předpisu, zkrátka proto, že legislativa není prý úřední postup. Takže i kdyby to bylo celé pravda, tak smůla. Mám tu 150 jasnějších případů než je onen poslanecký plat či co to berou, a ani tam to soudy nepřiznávají řka, že cenová regulace XY sice byla diskriminační, že žalobci sice vznikla v důsledku této diskriminace škoda, leč cenová regulace byla vyhláškou, což není úřední ostup, takže nazdar.
Říká to i Nejvyšák a dokonce to strčil do sbírky.
Žádný poslanec nemůže legitimně očekávat svou volbu předsedou, ale každý může legitimně očekávat, že volba předsedy bude demokratická.
Uznávám, že v daném případě je míra legitimity očekávání poměrně nízká a spor o ušlé poslanecké prebendy by měl nejistý výsledek.
Ad DD:
O tom mám právě rozepsaný blogpost, na thema "chybující občan versus neomylný (postkomunistický) stát". Domnívám se, že současný judikatorní stav je jen atavismem komunismu, což v blogpostu vysvětlím.
TP: No to já si myslím samozřejmě taky, bojujeme proti tomu na desítce front, ale prohráváme 9,5:0,5 :)
Nevíte prosím někdo, proč nebylo/není možné/výhodné postupovat podle čl. 35 odst. 1 písm. b) Ústavy? (Přinejmenším poté, kdy Fischerova vláda získá důvěru.)
"Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry."
Podle čl. 39 odst. 1 Ústavy: "Komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů."
Stačí, aby ústavní většina (tj. většina nutná k přijetí ústavního zákona o rozpuštění sněmovny v PS) + 1 poslanec odešli ze sálu, kdykoli by se mělo hlasovat o návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry.
Narozdíl od hlasování o ústavním zákoně potřebuju jediného poslance navíc -- a mít takovouto většinu ne jen jednorázově (v okamžiku hlasování o ústavním zákoně), ale udržet ji po dobu 3 měsíců.
Je otázka, co když s projednáním zákona spojí otázku důvěry vláda, která posléze nezíská důvěru nebo je odvolána. (Možná: Vláda, která ještě nezískala důvěru v PS, nemůže spojit otázku důvěry s projednáním zákona? A co když vláda, která ještě nezískala důvěru, spojí otázku důvěry s projednáním určitého zákona, následně důvěru získá a následně uplyne 3 měsíční lhůta?)
Velmi od boku, ústavní právo není můj šálek.
DD z 19.5.09 12:11:
O těchto otázkách píše velmi pěkně Tomáš Němeček ve starém článku Palcový titulek pro Václava K.: Spor o soudcokracii. Je tam i odkaz na post Michala Bobka z 27.8.2007 z JP (A co Váš parlament? Je také neodpovědný?).
Na těchto "věčných" tématech lze si honit triko donekonečna, a přitom jsou zcela o ničem. Svým způsobem jde o vulgarizaci a bulvarizaci práva ze strany autora článku.
ÚS pravomoc posuzovat ústavnost UZ nemá, a proto aby ji získal pomůže si aplikací nějakého principu. Nový pricnip zruší stávající stav, resp. se budeme tvářit, že nový princip zde byl vždy, jen jsem ho teď "nalezli" a písemně deklarovali. To je asi tak vše.
Co mě na tématu ve srovnání s diskusí ve srovnání s Klausovou povinou "ratifikací" Lisabonu pobavilo, bylo slovní kouzlení autora. Mmrnost je zákony psát, protože někteří (soudci) si ho budou vykládat vždy účelové po svém, ať je v textu cokoli.
Mirek Pařez
Teď jste to rozsekl..."ÚS pravomoc posuzovat ústavnost UZ nemá" - pisatelé před vámi se zatěžovali alespoň nějakou argumentací.
"Mmrnost je zákony psát, protože někteří (soudci) si ho budou vykládat vždy účelové po svém, ať je v textu cokoli." - tomu se říká výklad zákona, na to tady soudy jsou. A někteří můžou vykládat zákon podle myšlení zákonodárce (pokud jsou intencionalisté), ale to by ho museli znát.
A jako textualista dodávám - to by ho ale musel znát i adresát.
A jako legislativní smrští znechucený cynik dodávám - to by zákonodárce nějaké musel mít...
Ústava říká, že Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem.
Ústavní zákon je pojmově druh zákona, zákony totiž dělíme na ústavní a prosté. Tedy ÚS prima facie MÁ pravomoc rušit ústavní zákony.
To je výchozí bod diskuze. Teprve nyní přichází právnické argumenty. Např. jazykový výklad - Konvence Ústavy je taková, že když zákonodárce říká "zákon", tak to znamená pouze prostý zákon. Ale třeba i nějaké protichůdné argumenty.
Nemohu si pomoci, ale diskuse o vyslovení protiústavnosti ústavního zákona mi připadá stejně zavádějící jako diskuse o scénáři tikající bomby. Snaží se tím ospravedlnit neospravedlnitelné a hlavně pootevřít přivřená vrátka.
Všechny zatím zmiňované situace (vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení státního občanství; možnost odvolávat soudní funkcionáře exekutivou; a teď zákon o zkrácení volebního období PS) jsou nahony vzdálené tvrdému jádru Ústavy (pokud nedefinujeme "tvrdé jádro Ústavy" jako vše, co se nám nelíbí či je nevhodné/nešťastné).
Každým ústavním zákonem se navíc materiální ohnisko Ústavy posouvá...
Ad ZK:
Implicitně presumuješ, že v rozporu s tvrdým jádrem Ústavy může být toliko nespravedlivé právo. Můžeš mi prosím odpovědět, zda-li považuješ formální vytvoření federální státu EU (a začlenění ČR do něj) za souladné s tvrdým jádrem Ústavy ČR. Podle mě jde o narušení tvrdého jádra Ústavy ČR par excellence (ale pro vyhlášení protiústavnosti takové MS/ÚZ bych rozhodně nehoroval).
Jinak pokud se soudce neztotožňuje s právním řádem, podle kterého soudí, v rezignaci mu nic nebrání. Soudci ale obvykle mezi hrdiny nepatří:(
ad VŠ (9:02):
Takovou argumentaci považuji - promiň - za naprostý úlet. Podle mě tuto problematiku rozhodně nelze vnímat (pouze) pohledem základních práv (ano, dělba moci aneb separation of powers má taky svou roli). Je pravda, že ÚS vyložil, že součástí čl. 21 odst. 4 LZPS je právo nerušeně vykonávat veřejnou funkci, ale doufám že svůj závěr z kauzy Brožová bude vykládat maximálně restriktivně (tato věc měla být podle mě posouzena jako kompetenční spor a ne prizmatem čl. 21 odst. 4 LZPS); na úskalí spojená s tímto judikátem zde upozorňoval již Tomáš Vedral.
ad VŠ + ZK:
Nemohu se zbavit pocitu, že jakožto bývalí asistenti na ÚS jste až příliš nekritičtí k této instituci. Někdy mi to připadá, že ve Vašem podání je ÚS malé děcko, kterému nejen, že nikdo nemůže byť jen šáhnout na jeho hračky, ale zároveň samo může brát hračky jiným dětem:) Snad to není příliš ad hominem, ale chtěl jsem upozornit, že judicializace veškerých aspektů veřejného/politického života a bezmezná víra v ÚS je velmi nebezpečná cesta.
Jednoho dne může být navíc vše jinak; měli jsme "Havlův" soud, máme "Klausův" soud, jednoho dne ale můžeme mít taky "Paroubkův" soud či dokonce "Vandasův" soud...
No :) A jelikož ústavní zákony jsou součástí ústavního pořádku, těžko může být ústavní zákon v rozporu s ústavním pořádkem, jehož je sám (nota bene nejnovější) součástí. Takže i kdyby ÚS tuto "pravomoc" měl, ta situace nemůže stejně nikdy nastat. Žádný ústavní zákon není v rozporu s ústavním pořádkem. Může být v rozporu s jinými kriterii, ale s ústavním pořádkem ne.
A abych předešel "materiálnímu ústavnímu pořádku", který kdosi kdysi vymyslel - dovozovat interpretací jiný obsah pojmu, jenž je legálně definován jest dle mého mínení nepřípustno.
A konečně - fascinuje mne usilovná interpretační snaha tuto podivnou pravomoc pro ÚS dovodit. Fakt by mě zajímalo, o co by se tím podle názoru zastánců této teze zlepšilo právní prostředí v ČR, zajistila lepší ochrana práv a svobod občanů apod.
To je přece jen předpojatá teze vycházející z víry, že ÚS je moudřejší, spravedlivější a rozumnější než Parlament, což je podle mě totálně nepodložené v rovině abstraktní a nápadně absurdní v rovině konkrétní.
Ad DD
1) Ústavní zákony, které mění podstatné náležitosti demokratického právního státu, jsou v rozporu s ústavním pořádkem.
2) Ústavní soudci, jak je asi chápe Vojtěch Šimíček, jsou filozofové na trůně. Oni nahlédnou platónskou ideu Spravedlnosti, aby nám smrtelníkům zjevili Pravdu, že něco dosahuje nebo nedosahuje takové intenzity, aby to porušilo klauzuli Věčnosti.
ad MB : povšimněte si prosím této větičky v 66/2 ZUS:
(2) Návrh je dále nepřípustný, jestliže před doručením návrhu Ústavnímu soudu pozbyl platnosti ústavní zákon nebo zákon, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, nebo dosud nebyl vyhlášen ve Sbírce zákonů. (viz. 66/1 a 67/1,2)
I v té větičce je ukryt vám zatím utajený klíč k rozlišení pojmu "zákon" v této větičce :
Článek 87
(1) Ústavní soud rozhoduje
a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem ..
Ale všichni víme, že když US bude chtít, pak podojí i kozla
Pařez
TS: Nedomnívám se, že jsou v rozporu s ústavním pořádkem, neb by tak musely být v rozporu samy se sebou, což u normy krom paradoxních nelze. Samozřejmě mohou být v rozporu s ledasčím jiným a klidně i důležitějším. Ale být v rozporu s ústavním pořádkem tak, jak je legálně definován, nemohou, neboť samy ústavním pořádkem jsou.
ad Pařez : Z vyhlášky a nařízení se udělá správným užitím zásady legality (n.legitimity, n.zákonnosti...) zákon, ze zákona pak analogicky ústavní zákon, a to všechno je ústavní pořádek s vyjimkou zákona o ÚS a s vyjimkou samotné Ústavy :-). Samozřejmě je nutné celou myšlenku dopracovat, ale od toho tam jsou asáci a s použitím několka citací lze dojít ke kýženému cíli.
Teď vážně : Je smutné slyšet, že někteří kolegové po 5 letech studia a pár letech praxe od sebe zákon a ústavní zákon neumí rozlisit, pokud jsou tyto termíny užity v poněkud delším textu. Buď je smyslem šokem přitáhnout pozornost a zvýšit sledovanost webu nebo na sebe upozornit. Ještě štěstí, že nebezpečnost takových jednání pro společnost je nepatrná.
Petr Ježek
Ad DD
Součástí ústavního pořádku je metanorma čl. 9 odst. 2, která takové ústavní normy zakazuje. Tedy jsou v rozporu s ústavním pořádkem.
TS: Lex posterior?
Co s ústavním zákonem, který ruší čl. 9/2 ale sám nic ošklivého nezavádí? Má snad čl. 9/2 vyšší právní sílu než ústavní zákon? Pokud ano, z čeho to plyne?
Ad Tomáš Sobek 14:57
Nemyslím si, že pod pojmem zákon lze chápat i ústavní zákon. Mám za to, že jde jednoznačně o odlišné druhy NPA. Ani studenti prvních ročníků fakulty nezaměňují NPA vyšší právní síly (mj. zákony)s akty nejvyšší právní síly (ústavní zákony a Ústava samotná).
Nesouhlasím proto s tvrzením, že ÚS má prima facie pravomoc k rušení úst. zákonů.
Pavel S.
K Davidovi: vytvoření evropské federace je samozřejmě v rozporu s čl. 9 odst. 2 (stejně i judikatura ÚS).
Jinak si Davide myslím, že základním problémem české společnosti rozhodně není nějaká přepjatá úcta k ÚS, spíše naopak (opačná situace existuje třebas v USA, odkud čerpáš své názory, ale tamní diskusi nelze automaticky přenášet do ČR). Pokud se ÚS jednou pokusil aplikovat čl. 9 odst. 2 (v kauze č. 403/2002 Sb.), byl jsem to já společně s Janem Kyselou, kdo ÚS tvrdě zkritizoval. Ale nehodlám se v obecné rovině dostávat do pozice kritika hloupě opakujícího, jak je náš ÚS špatný.
Ad ZK:
To máš samozřejmě pravdu. Pokud ale ÚS půjde ve všech případech týkajících se rozsahu jeho pravomocí na nejexpanzivnější výklad (či jeden z nejexpanzivnějších výkladů) Ústavy a/nebo LZPS, ńikdy si tu úctu nevybuduje; ba naopak vyvolá nepřiměřenou reakci (a ty reakce v nedostatečně vyspělé zemi jako je ČR mohou být ještě horší než v USA).
Reakce výkonné moci v Austrálii (na Masonův soud), v Izraeli (na Barakův soud) i v USA (na Warrenův soud) jsou výmluvnými mementy.
Neříkám, že český ÚS je a priori špatný; není ale ani výrazně lepší než jiné instituce v ČR (přičemž by vzhledem ke svému finančnímu a personálnímu zabezpečení výrazně lepší být měl) a občas trpí českým posametovým neduhem - chce příliš mnoho a příliš rychle.
Zcela souhlasím. Demonstrovat svůj self restraint patří k významným legitimačním prvkům demokratické instituce a náš ÚS to neumí. Zásadou zdrženlivosti se ohání toliko jen v případech, kdy se mu nechce dělat ústavní stížnost nějakého chudáka.
Souhlasím jak s oběma posledními příspěvky, tedy jak s DK, tak s DD. Mým cílem ostatně není, aby čl. 9 odst. 2 Úst ÚS aplikoval. Pro situaci krajního extrému to je ale dobré zachovat. Jinak musí ÚS svou reputaci budovat svými normálními rozhodnutími. Soudu bez renomé by ostatně pravomoc, o které tu mluvíme, byla beztak nanic (faktická stránka věci).
Napadla mne otázka, co kdyby někdo nenapadl u soudu (ÚS?) tento rozpouštěcí ÚZ, ale následné rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do PSP s tím, že přeci nejde volit do PSP takto dlouho před koncem jejího mandátu, který nenastane, protože přijatý zákon je nulitní (teoretizuji) pro překročení pravomoci ústavodárce.
Zde by ÚS měl cestu, jak se k věci snadno dostat. Navíc by mohl tyto volby předběžným opatřením zakázat.
Šílenství, já vím. Ale představme si to v zrcadlové situaci, kdy si PSP prodlouží mandát a někdo požádá ÚS, aby prezidentovi nařídil vyhlásit volby.
Karel Vážný
KV: No! To se mi líbí! To je podle mě mnohem méně šílené, než teorie, že US ruší ústavní zákony :)
(Což nic nemění na mém přesvědčení, že tento konkrétní ústavní zákon je v kontextu českého právního řádu vcelku OK.)
Tvrdit, že ústavní zákon není zákon, mi připomíná tyto nejnovější snahy ministerstva vnitra (cituji z osnovy zákona o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů): "V tomto zákoně se rozumí českým státním občanem státní občan České socialistické republiky nebo České republiky, československým státním občanem státní občan Československé socialistické republiky nebo Československé republiky."
Ad Pavel S.
Parlament vydává zákony, a ty dělíme na ústavní a obyčejné (prosté). To prosím není nějaký můj výmysl, ale česká doktrína.
"Ústavní zákony jsou zvláštní druh zákonů." Boguszak, Čapek, Gerloch (2001) str. 62.
Tvrzení, že ústavní zákony nejsou zákony, protože se nějak liší od obyčejných zákonů, je stejně hloupé jako tvrzení, že černý pes není pes, protože má jinou barvu než bílý pes.
Ad DD
Pokud má čl. 9. odst. 2 plnit svoji funkci, tak logicky musíme uvažovat tak, že má vyšší právní sílu než ústavní zákon, který by měl ambici ho zrušit.
A je-li k rozumnému fungování vyhlášky třeba, aby měla sílu zákona, pak ji má?
Podle mě argumentační cesta do pekla.
Viz např. vyhláška 159/1959 Ú.l.
Ad DD
Čl. 9 odst. 2 říká, že ani ústavní norma nemůže změnit podstatné náležitosti demokratického právního státu.
Tedy ústavní normy kodifikující podstatné náležitosti demokratického právního státu (dále jen normy A) mají vyšší právní sílu než ostatní ústavní normy (dále jen normy B).
Zrušit čl. 9. odst. 2 by znamenalo ponížit normy A na úroveň norem B, a to přece nelze učinit normou B.
To je nějaké perpetuum mobile. Norma síly X nemůže sama o sobě prohlásit, že má sílu X+1.
9/2 je zakotven v ústavním zákoně, ergo má sílu ústavního zákona.
Kdyby fungovalo to, co říkáte, tak můžou Angličani zrušit ty metry knižek o problematice entrenchmentu.
Čl. 9. odst. 2 je metanorma (norma o normách), která stanoví, že určitá část ústavních norem má vyšší právní sílu než zbytek.
ad DD : norma to o sobě samozřejmě prohlásit může. Otázkou je, zda je to účelné nebo zda to nevytváří ještě větší zmatek.
Přijetím nové ústavy (jako krajní případ) bychom se totiž mohli dostat do situace, kdy bude část říkat, že nová změna neplatí a část že ano.
Raději bych preferoval čístě nízce opičácký ale princip, že ústavní zákon lze zrušit ústavním zákonem, zákon pak zákonem nebo ústavním zákonem, případně ÚS, a to definitivně.
Dan Zátka
Tomu já rozumím, jen říkám, že to není podle mě možné. :)
Nemůžu normou zakotvenou v ústavním zákoně prohlásit, že to či ono má nadústavní sílu.
Co by bránilo pak ustanovení vyhlášky XY, že její § 5 má sílu zákona?
Ad DD
Proč mluvit o nadústavní síle? Metanorma 9/2 řeší relativní sílu (preferenci) dvou druhů ústavních norem. To je všechno.
A co když nový ústavní zákon o sobě prohlásí, že je taky metanorma, a ještě ke všemu posteriorní? Nebo dokonce víc než metanorma?
OK. Here comes a novela ústavy:
"Čl. 9 odst. 2 se zrušuje."
Jde/nejde/proč?
DD: A chcete, aby to šlo? :-)
Je to taková (marná) eschatologická snaha o věčnost.
Nejhorší je, když takové proklamace bude brát duševně zdravý jedinec (např. ÚS) vážně, tak skutečně toho kozla podojí. První pokusy podojit máme již zde :
"Proč mluvit o nadústavní síle? Metanorma 9/2 řeší relativní sílu (preferenci) dvou druhů ústavních norem. To je všechno.")Dan Zátka
Jasně že chci, aby to šlo. Kdyby to nešlo, znamenalo by to, že jakákoli norma může sama o sobě prohlásit, že je následně nezrušitelná. Absurditu takového výsledku asi není třeba příliš rozebírat.
DD: Jen jsem chtěl naznačit, jakou otázku by si v takovém případě ÚS zřejmě položil jako úplně první: "A chcete aby to šlo, nebo chcete, aby to nešlo?"
9/2 je ustanovení naprosto odtržené od reality: Dokud bude vůle být demokratickým právním státem a dodržovat lidská práva, pak je jen zbytečnou proklamací, aby ta ústava byla taková hezčí. A jakmile ta vůle skončí - zpravidla z důvodů mimoprávních - pak demokratickému právnímu státu a lidským právům nepomůže před "zrušením" ani tucet ustanovení o jejich nezrušitelnosti.
Presne. Tak.
9/2 není prvek systému, ale způsob jeho možné změny. Totiž, že každý nový prvek může změnit všechno kromě norem A.
Můžete držet linii, že cokoli je možné změnit, tedy i možné způsoby změny.
Zdeněk Kühn by Vám na to řekl, že při radikálním zásahu do základních principů možné změny už neměníte tento systém, ale nahrazujete ho jiným systémem.
Demokracie se chrání sama před sebou, a proto se chová jako Odysseus, který sám sebe přivázal ke stěžni, aby nepodlehl vábení sirén. Tím vzniká paradoxní situace, kterou já akceptuji a Vy ne.
Já jsem jen hloupej praktik a systémům nerozumím. (Navíc je jako správný zabedněnec pokládám za nástroj, jímž soud bude kdykoli odůvodňovat naprosto cokoli, co se mu svévolně zlíbí.)
Můj náhled je poměrně formální. Ústava je normální ústavní zákon. 9/2 je ustanovení ústavy, tedy ústavního zákona. Lex posterior derogat legi priori (nebo jak se to ohýbá). Causa finita.
Vše další na mne působí jako snaha vzletnou argumentací otočit něco, co je jasné.
K tomu faktickému paradoxu:
"Dokud bude vůle být demokratickým právním státem a dodržovat lidská práva, pak je jen zbytečnou proklamací, aby ta ústava byla taková hezčí. A jakmile ta vůle skončí - zpravidla z důvodů mimoprávních - pak demokratickému právnímu státu a lidským právům nepomůže před "zrušením" ani tucet ustanovení o jejich nezrušitelnosti."
Tím nijak neřešíte normativní stav; maximálně se vyjadřujete k faktickým težkostem. Ale zkuste tenhle pohled.
Při porušení oné metanormy (která by nakonec nemusela být v Ústavě vyjádřená, protože je každému Ústavnímu systému vlastní) se prolamuje/nahrazuje ústavní systém - systém, ze kterého čerpá legitimitu i nějaký orgán ochrany ústavnosti. Můžete to brát tak, že ten orgán je strážce starého ústavního systému, který se pokouší zatáhnout za záchrannou brzdu (a vlastní legitimita v novém systému je mu ukradená).
Jestli to něco fakticky změní, je druhá věc. Ale ani takovou situaci nepovažuji za vyloučenou.
Ale to se pochopitelně bavíme o extrémních případech.
K té debatě o tom, jestli může ústavní zákon zakotvit nějakou metanormu (nebo jestli náhodou není imanentně v každém systému) - to je parafráze na klasické debaty o rozdílu mezi pojmy Verfassungsgeber a Verfassungsgesetzgeber, které nemá cenu dokola parafrázovat.
Podle mého názoru ona metanorma má schopnost působit jako regulátor chování a jako interpretační vodítko. Potud ji beru a nepokládám ji proto za prima facie nesmyslnou.
Nemá však podle mě schopnost sankcionovat své porušení neplatností/nulitou daných aktů.
A už vůbec nekonstruuje jakékoli pravomoci pro kohokoli.
Že je ÚS chce a že si je vezme, je jiná věc. Ale to už jsme si zvykli.
Ad DD:
Je-li Ústava Grundnorm, proč by nemohla účinně říci:
(1) následné ústavní zákony mě mohou změnit jak chtějí, ledaže by se taková změna dotkla čl. X; a
(2) čl. X je nezrušitelný?
Vždyť to je Ústava, co říká, že něco vůbec je prostým, anebo ústavním zákonem. Proč by tedy Ústava nemohla klást meze tomu, co může obsahovat ústavní zákon?
Jinými slovy: Ústavní i prostý zákon má nějakou sílu ne an sich, ale jen díky tomu, že mu ji přiznává Ústava -- a v rozsahu, v jakém mu ji přiznává Ústava.
Což nijak nevyvrací to, že jakýkoli ústavní zákon jako lex specialis může takovou klauzuli "věčnosti" změnit. Ať už výslovně, nebo nepřímo.
Tím samozřejmě dojde ke změně "systému" (když už to tak chcete nazývat), to ano, ale pořád platí, že to jde. Ústavní zákon je totiž to samé jako jakýkoli článek Ústavy - pevně věřím, že tuto věc nikdo nezpochybňuje.
V. Lokomotiv
PS: Alespoň vidíte, že "věčnost" je kategorie relativní. Ostatně jako vše.
Jako poslední normativista v Čechách se dovoluji důrazně protestovat proti tomu, že by ústavní zákon č. 1/1993 Sb. byl "Grundnorm".
Dan Dvořáček: Předposlední. P.H.
1) Souhlasím s Danem Dvořáčkem.
2) Doporučuji při posedlosti vírou ve vyšší rozum členů Ústavního soudu vzpomenout na zásady konstitucionalismu, blahé paměti, věřící mj. v suverenitu lidu. Vše je zkondenzováno v čl. 28, ústavy Francouzské republiky z 24. června 1793. Protože nemám po ruce český překlad, bude to do určité míry parafráze:
Lid má vždy právo zrevidovat, zreformovat i změnit svou Ústavu. Žádné pokolení nemůže podřídit svým právům pokolení následující.Obávám se, že tato teze je stále platná a leží v základech nejenom demokratického uspořádání, ale i republikánského systému. Ba dokonce i právního státu, protože to je lid jako subjekt, na který bude právo dopadat, který si je sám tvoří.
Má ostatně aktivismus Ústavních soudů stavících se nade vše, znamenat zakonzervování stávajících právních poměrů? Kde berou tito činitelé sebevědomí, že jsme na konci ústavních dějin, že jsme nalezli řešení ideální až do konce času?
3) Lpění v dnešní době na formálních požadavcích, když materiálně nastal již rozvrat, je jen cynické a ironické naplňování zásady "Fiat iustitia et pereat mundus".
4) Sluší se dodat na závěr, že rozhodnutí o zkrácení volebního období, je rozhodnutím prodemokratickým. Moc se vrací suverénovi.
Předpokládám, že když si najmete advokáta, ten si nebude vědět rady a nabídne Vám slouvu ukončit, že tam učiníte a vyberete nového, snad schopnějšího. Asi nebudete trvat na tom, že si sice neví rady, ale smlouva mu dává ještě rok, tak ať se zamyslí, že třeba v té době řešení najde.
5) Sněmovna je rozvrácená. V době stávající krize to jistě bude prospěšné všem, když vláda a parlament, místo aby konali, budou debatovat o tom, že se dohodnout lidsky nemůžou.
Závěrem provokativně - právo je tu především pro lidi, nikoliv lidi pro právo (nepřináší-li jim obecný prospěch).
Problém přece není v klauzuli věčnosti. Změny podstatných náležitostí demokratického právního státu jsou sice nepřípustné, ale tím není vyloučeno, ze společnost změní názor na to, CO jsou ony náležitosti. Skutečný problém je platónská představa, ze osvícení soudci ÚS nějakým šestým smyslem neomylně odhalují (nález - nalézají) jakési Pravdy.
klauzule "x je nezrušitelné" nemůže dát vzniknout normě "x je zrušitelné" (tj. klauzule už neplatí),a tak klauzuli nelze NA ZÁKLADĚ platné Ústavy odstranit, je ve skutečnosti kompetenční normou.
Jinak Ústava není jen ústavní zákon, ona založila v roce 1993 nový právní řád a v rámci něho tudíž nemohou vzniknout ústavní zákony, ke kterým nedala Parlamentu pravomoc.
Tomáš Beck
Ad T. Sobek:
1) Je-li to výtka na mě, tak mám dojem, že k té nepřijatelné výměně suverenity lidu a demokratické odpovědnosti za onen 6. smysl několika vyvolených, jsem se jasně vyjádřil. Že je nepřijatelná v demokratické republice.
2) Problém je v chápání "nezměnitelných náležitostí" jako záchranné brzdy, za kterou tahá ÚS.
To je hluboký omyl. Je to brzda, za kterou tahá lid (dokud parlament projednává něco kontroverzního, čím by měla být ústava měněna).
Takže na tyto náležitosti má upozorňovat lid, eventuálně jeho zástupci.
Není to nástroj, pomocí něhož by se měl ÚS dostat nad ústavu.
Nad ústavou je pouze lid.
Salus Populi
Přesně, pouze lid, a tudíž nikoli sekretariáty ODS a ČSSD nebo jakýchkoli jiných stran, co dají dohromady ústavní většinu. Proto jsme v roce 1989 klíči necinkali, aby právníci pořád žili ve "všechnu moc sovětům", tj. těm nahoře a v "co je ve Sbírce, to prostě musí všichni poslouchat, protože to je právo a za ním je ozbrojená pěst".
Tomáš Beck
TB: Jest pak otázkou, zda je méně lidem Parlament nebo ÚS. Podle mého hlubokého přesvědčení je Parlament dlouhodobě demokraticky legitimnější než ÚS, který je nevolený, neodpovědný, neprůhledný a elitářský.
Takže i kdybychom čl. 9/2 přiznávali funkce, které jsou zde proklamovány, nelze z něj dovodit vrch ÚS nad ústavodárcem, neboť takový výklad je jasně méně demokratický než výklad opačný - a proto nepřípustný.
ad SP
To nebyla výtka na Vás. My se naopak asi shodneme v tom, že osobní názory ústavních soudců, kteří nikoho nereprezentují, jsou pouze jejich osobní názory. Mě zajímají argumenty ÚS, ale jeho nepodložené názory, které trousí jako zjevené Pravdy, jsou mi ukradené.
Ad T. Beck
Super. :-)))
Ovšem lid sedí dle ústavy v parlamentu. :-)
IMHO v tom parlamentu je více legitimity, než v celém ÚS. Takže se zase vracíme k tomu lidu.
ad DD: Já čl. 9/2 chápu jako pojistku pro extrémní případy. Jinak nikde není dáno, že uchvatitelský Parlament bude v krizi tím, populárním, Soud tím zlým. Může to být naopak: když se soudy postaví na odpor (nesmějte se, jde o princip :o), mohou lid nasměrovat... jinak čl. 9/2 platí, takže alespoň nějaký normativní význam mít musí. Že se nám nemusí líbit pravda, ale on v té Ústavě zkrátka je.
"Ovšem lid sedí dle ústavy v parlamentu."
To jste si přečetl kde? Ústava byla přijata jménem občanů a těmito občany akceptována, Parlament přijímá ústavní zákony, ne protože je všemocný a může cokoli, ale proto, že mu to čl. 9/1 dovoluje a čl. 9/2 nezakazuje. Pokud máte na mysli to zastoupení, že "Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím", tak ano, ale opět jen v rámci 9/2.
S pozdravem
Tomáš Beck
I pokud připustím, že 9/2 je pojistka proti uchvatitelům, nedomnívám se, že z ní plyne, že ÚS má pravomoc rušit/prohlašovat nulitu aktů ústavodárce.
Situaci je třeba vnímat abstraktně - tedy je zde ústavní zákon, o kterém je celospolečenský spor, zda je proti 9/2 nebo ne. Ústavní soud říká že jo a že Parlament je uchvatitel a rozvrací demokracii svými zlými předpisy. Parlament říká že ne a že ÚS je uchvatitel a rozvrací demokracii, když se snaží potírat ústavní většinou scvhválenou legislativu, která je zcela demokratická, pouze nevoní ÚS nosu.
Pokud ta situace nastane, bude vypadat přesně takhle.
A máme-li abstraktně vyložit ústavu, pak podle mě nelze jinak než říci, že tu definitivní sílu má Parlament a ne ÚS, neboť parlament je demokraticky nejlegitimnější a v demokracii esenciální prvek, kdežto role ÚS v demokracii je ryze akcesorická.
Již se opakuji, ale nedívejme se na tu situaci tak, že zlý PArlament přijal hnusný zákon a hodný ÚS spasí demokracii. Stejně tak je možné, že hodný Parlament vydal dobrý zákon a zlý ÚS se snaží usurpovat si moc. A ta norma musí fungovat v obou případech. A jelikož to nejde rozhodnout neutrálně a někomu z těch dvou je třeba přiznat konečné slovo, pro mě je to jasně Parlament, z důvodů citovaných shora i jinde.
Konečné slovo o výkladu práva mají soudy. Ale konečné slovo nad soudy mají lidé, ne abstraktní právo, které musíme nyní vyřešit "buď, anebo". To je podle mě ten rozdíl faktického a normativního, o kterém psal ZK. Pokud dojde ke střetu Parlamentu a Ústavního soudu (soudů), rozhodnou tak jako tak lidé, která z těchto dvou mocí bude muset ustoupit. Akceptují rozehnání / nenásledování Ústavního soudu? Ano, nebo ne.
Tomáš Beck
Už dlouho jsem se s někým tak silně argumentačně nemíjel.
ad DD. Vždyť Vy také pořád zpochybňujte, že čl. 9/2 má platit. :-) Podívejte, NSS se domnívá, že může prezidentovi přikázat koho jmenovat soudcem. Kdo má poslední slovo? A musíte to řešit právo a je toho vůbec schopné? Stejně tak, když ÚS prohlásí za nulitní "ústavní zákon", který je ve Sbírce (navzdory správě a obecným soudům) buď to bude debakl, nebo krok, který bude něco znamenat. Ale odstřelit teď dopředu v kavárenské debatě 9/2, že nic neznamená, aby v krizi skutečně nic neznamenal, kdy bude právě záležet na čí stranu se dají lidé, nedává smysl. Argumentovat proto tyranií soudů je proto vskutku mimoběžné :o)
S pozdravem
Tomáš Beck
Kdy jsem řekl, že čl. 9/2 neplatí? Pouze tvrdím, že z něj neplyne pravomoc ÚS rušit domněle protústavní ústavní zákon nebo´t by to znamenalo dominanci soudu nad ústavodárcem, kterážto je horší než (jinak též ne dobrá) dominance ústavodárce nad soudem.
Ideální je mít to vycheckované a vyballancované, ale to bohužel v extrémních případech nejde a je třeba říct, kdo má tu malou kapku navrch. Jak jsem obsáhle zdůvodnil, má to být parlament a ne ÚS.
Na základě jakého právního titulu by vznikl ústavní zákon odporující čl. 9/2? Soudy jsou vázány právem, ne usnesením, z kterého nemohla vzniknout právní norma. Ledaže by čl. 9/2 neplatil...
Jinak slova (soudy) nikdy nebudou dominovat nad činy (vláda, parlament, občané).
Tomáš Beck
Parlament by ústavou předpokládanou procedurou schválil a prezident podepsal a sbírka vytiskla právní předpis mající všechny formální znaky ústavního zákona.
Jeho první věta by zněla "čl. 9/2 se zrušuje".
Problém, alespoň pro mne, vyřešen. Ano, možná je to na revoluci, ale nezakládá to kompetenci ÚS.
:o) otázka zůstává stejná, na základě jakého titulu by taková norma začala platit? Čl. 9/1 takovým základem být nemůže, protože lex specialis čl. 9/2 jej v tomto omezuje(norma stejné právní síly). Že čl. 9/2 chrání jako kompetenční norma sám sebe viz výše. "X je nezrušitelná" brání vzniknout normě "x je zrušitelné". A pro ústavní zákony neplatí čl. 87/1 z něhož by bylo možné odvodit, že takový "ústavní zákon" má přesto platit (něco jako relativní neústavnost).
Takže jaký právní titul by dal vzniknout právní normě? Žádný. Kde není pravomoc (čl. 9) nemůže vzniknout právní akt, pokud není řečeno jinak. Ledaže by čl. 9/2 neplatil, nebyl účinný...
Tomáš Beck
K té technické:
Jistě, že ne. Lid je zdrojem moci a ústavodárcem, může si tedy zavést monarchii, nebo i diktaturu.
Navíc si neumím představit, co by asi Ústavní soud proti takto vyjádřené vůli dělal.
Mohl by protestovat, a to by bylo asi tak vše, co by s tím mohl dělat. Případně ze sebe udělat mučednický orgán a za 50 let, až to lid omrzí, se těšit z vyznamenání za 4. odboj.
To mi to přijde dřív na mail, než se to zobrazí???
V té technické byl dotaz, zda rozhodnutí v referendu 66% při 90% účasti rušící ústavu a dávající moc panu Vojtěchovi, je v rozporu s čl. 9/2 či ne.
Nějak se to tu asi zasekává, tak ještě jednou:
Technická:
Schválí-li lid v referendu 66% většinou a při 99% účasti a bez nátlaku následující ústavní zákon:
1. Ústava se ruší.
2. Veškerá moc přechází na pana Vojtěcha, protože je nejmoudřejší.
Bude to v rozporu s čl. 9/2?
Ad "pokud by lid v referendu zrušil Ústavu"
Platila by nová Ústava, v rámci té staré by se tak ale mohlo stát pouze v souladu s čl. 9/1 a čl. 9/2, lid by jednal jako moc ustavená, tj. pouze prováděl Ústavu atd. takže čistě právnicky by to nešlo, z hlediska staré by se jednalo o diskontinuitu. Ale z hlediska nové o ústavodárný akt.
Vznik nové Ústavy můžeme jako právníci těžko vyřešit, protože my vykládáme systém moci ustavené, ustavující moc jde mimo nás. Právní řád Československé republiky vznikl na základě papíru, které sepsala skupina soukromých osob.
Tomáš Beck
TB:
Aha, tak jinak. Ten lidem demokraticky schválený ústavní zákon by zněl:
1. Soudy jsou nezávislé, s výjimkou rozhodnutí ve státním zájmu.
2. Rozhodnutí ve státním zájmu stanoví a vydává pan Vojtěch.
3. Ostatní ustanovení Ústavy a Listiny zůstávají nedotčena, nerozhodne-li pan Vojtěch v jednotlivých případech jinak.
Bude to v souladu s čl. 9/2?
Bylo by v pořádku, kdyby pak ÚS řekl, že podstata demokratického a právního státu se demokraticky změnila, ty pojmy teď mají jiný význam a proto je vše v pořádku?
Pokud by byl v referendu přijat ústavní zákon odporující čl. 9/2, platilo by to samé jako u explicitního odstranění Ústavy nebo jednání Parlamentu, protože podkladem by byl opět jen čl. 9/1 (ú.z. o referendu), čili z hlediska staré ústavy by to bylo vyloučeno, z hlediska případného ústavodárného aktu by se jednalo o nové právo. A není v tom nic automatického, v boji zákony mlčí. Pokud by císař v r. 1918 Národní výbor čs. pozatýkal a vyhrál, platilo by rakouské právo. V těchto situacích rozhoduje poslední slovo, lidé by nález ÚS mohli respektovat, někdo by promluvil, nálada by se změnila. Nebo ne. Ukázalo by se, co by vyhrálo.
Účelnost 9/2 je jedna věc, jeho platnost druhá.
Tomáš Beck
Ad Tomáš Beck:
Ústavní soud by se měl jako první instituce v zemi držet platných předpisů, a ty mu možnost přezkoumat ústavní zákony jednoduše nedávají.
Ústavodárce si to zjevně a výslovně nepřál. Těžko může Ústavní soud říkat, že to byl omyl, nebo že byl ústavodárce hloupý atd. Ústava jej zavazuje.
Pokud se mu to nelíbí a chtěl by více, měl by jít za ústavodárcem a přesvědčit jej, aby změnil ústavu. Je ovšem otázkou, zda to pak případně bude demokratické, aby nevolená uzavřená instituce mistrovala lid.
Probourávat se ale do nových a nových pravomocí, odvrhovat zažité jazykové termíny a dávat jim nový význam, tedy ohýbat text předpisů "za studena", to je mírně řečeno, nevkusné. :-(
A kdyby to Ústavní soud chtěl dělat, tak bude produkovat pouze paakty, protože jejich "podomácku" vyrobená doktrína nemá s normativitou nic společného. Teda má, asi tolik, jako kdyby starosta sepsal povolení k domovní prohlídce pro obecního strážnika.
Stejná relevance.
Tak k tomu rozvedenému zderovogování ústavy, co zase mám v mailu, ale ne na webu:
Ano, i kdyby v tom ústavním zákoně bylo napsáno, že veškerou moc má pan Vojtěch a záleží na jeho osobní úvaze, tak by bylo vše v souladu s ústavou, pokud by tato změna byla přijata předvídanou procedurou.
Ta otázka je pořád na stole: na základě jakého právního titulu by vznikl ústavní zákon odporující čl. 9/2? Viz výše 21:59.
Už asi nic nového nevymyslíme, děkuji za debatu :-)
Tomáš Beck
TB:
Vy mi nerozumíte. Otázka zní, zda je v rámci platné ústavy demokratické sám se zbavit demokracie? Uvažuji z Vašich pozic či se o to aspoň snažím: Dejme tomu, že ústavní zákon by skutečně jako nedemokratický zrušen byl a ÚS k tomu měl právo. Ale bude mít ÚS toto právo i v případě, že ten samý nedemokratický zákon bude demokraticky přijat referendem?
Smí se lid, jako nejvyšší držitel moci, sám od sebe a dobrovolně této moci vzdát a sám se demokraticky rozhodnout pro osvícenou diktaturu?
To je ta otázka. Důraz je na formě, obsah je vedlejší. Je právo demokraticky se rozhodnout pro osvícenou diktaturu v souladu s materiálním jádrem nyní platné ústavy? Jestliže ano, proč? Jestliže ne, proč?
Odpověď je jasná z předchozích příspěvků, v rámci platné Ústavy NE, revolucí ANO.
TB
ad TB : ten odkaz na rok 1918 moc nesedí. Stát je vždy především fakticita vnitřní a vnější moci a nikoliv právo nebo akt třetí strany - uznání.
Fakticky je tedy možné změnit státní zřízení vždy bez ohledu na platné právo/ústavu/neměnný ústavní pořádek.
Nejsem si jist, ale tenhle výmysl něčeho neměného je vzat z německého vzoru, kde to má (nsbo spíše mělo) jasný negativně vymezený obsah vzhledem k nacistickému extempore.
U nás se z toho stala zase jen "formulka" (podobnost s Dědičovými novelami Obch. Z. čiště náhodná) , kterou ohýbají všichni, od hradního, přes politiky až po ÚS.
Sámer Kožený
Tomáš Beck:
1) "klauzule "x je nezrušitelné" nemůže dát vzniknout normě "x je zrušitelné"" - To samozřejmě nemůže. Norma "x je zrušitelné" totiž nevznikne na základě čl. 9 odst. 2, ale na základě čl. 9 odst. 1. Jelikož taková nová norma bude mít sílu stejnou jako čl. 9 odst. 2, bude ji buď výslovně, nebo nepřímo jako lex specialis měnit/rušit. Tím samozřejmě dojde ke změně onoho "systému", tedy k podstatné změně ústavy (= ústavního pořádku), ale pořád to na věci ničeho nemění. To už jsem výše psal, myslím, že jste si to jen nepřečetl.
2) Parlament je podle čl. 2 odst. 1 jedním způsobem, jak lid vykonává svou moc. Ústavní soud mu rozhodně není nadřazen a pokud Parlament přijme ústavní zákon, kterým změní ústavní zákon č. 1/1993 Sb., měl by Ústavní soud respektovat svou roli, danou čl. 88 odst. 2. Jinak sám sebe povýší nad ústavu (= ústavní pořádek), což je hraní si s ohněm. Jak ještě výše přesně poznamenal D. Kosař, můžeme v budoucnu klidně mít "Paroubkův ÚS", ale taky třeba "Vandasův ÚS". Nic není nepředstavitelné a pokud pro někoho ano, tak je naivní.
"Norma "x je zrušitelné" totiž nevznikne na základě čl. 9 odst. 2, ale na základě čl. 9 odst. 1."
Čl. 9/1 je negován čl. 9/2 (lex specialis). A už se opakujeme, do dalšího kola nejdu :o)
TB
Můj názor na čl. 9 odst. 2 je, že každou normu ústavního práva je nutno chápat v konextu omezujících podmínek její aplikovatelnosti, a v daném případě jde o normu, jejíž aplikace je prakticky vyloučena. Jednak z formálních důvodů, protože pro aplikaci schází procesní rámec (např. řízení u Ústavního soudu o neplatnost ústavního zákona jako rozporného s materiálním ohniskem ústavního řádu), jednak proto, že jeden suverén (lid v jednom časovém okamžiku) nemůže dost dobře diktovat jinému suverénovi (lidu v jiném časovém okamžiku), jak si má v normotvorbě počínat. Je absurdní, aby dnešní právní norma nařizovala něco lidem, kteří zde budou žít za 100 nebo 1000 let.
Chápu, čl. 9 odst. 2 je sám nezrušitelný a lid jako suverén nikdy nemůže (ať už referendem nebo v parlamentu) přijmout ústavní zákon, který jej ruší/mění. Jedinou cestou by pro lid mohlo být, kdyby zrušil celý ústavní zákon č. 1/1993 Sb., přepsat jej takto tedy nelze... Rozumím tomuto výkladu a ačkoli s ním nesouhlasím, další debata je opravdu zbytečná.
Jedině mě navíc napadlo, že by si lid mohl vymyslet "nadústavní zákon", ačkoli o něm v Ústavě není ani zmínka. Nicméně pokud podobným směrem bude postupovat Ústavní soud, jakožto zástupce lidu, může takto Parlament, taky zástupce lidu, postupovat stejně :-)
V. Lokomotiv
(s omluvou za předchozí nepodpis)
To je mi diskusní rojení jak kdyby do vosího hnízda kopl. Inu pokusím se přispět též svým laickým názorem.
Ústavní soud zřejmě nemá dostatečnou legitimitu, natožpak právně podepřenou možnost, či snad dokonce faktickou moc zrušit ústavní zákon. V tom bych souhlasil s většinou diskutujících.
Přezkum ústavnosti ústavního zákona Ústavním soudem však přesto není natolik absurdní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Hovoříme tu (a teď samozřejmě nemám na mysli ústavní zákon o zkrácení volebního období, jako spíš o ZK zmiňovaném případu opačném) o opravdu brutálním zásahu do demokratičnosti ústavy a rolí Ústavního soudu by bylo na to alespoň důrazně upozornit, tj. na jednu stranu vzkázat ústavodárci, že tímto končí dosavadní republika a začíná jiná, jejíž demokratičnost je notně podkopána a na stranu druhou upozornit lid, že se děje něco strašného. Ne snad že by pak šokovaní poslanci byli svědky výjevu, kterak Holländer vede lid na barikády, ale přece jen i to málo by mohlo být jednou snad alespoň z historického pohledu významné. Pozice ústavního soudu je v naší zemi obecně dost silná a legitimitou nového režimu by jistě přece jen podkopalo, kdyby jeho demokratičnost popřel takto významný hráč ve struktuře dělby moci. A myslím si, že Ústavní soud by to nejen udělat mohl, ale že by to byla jeho povinnost, v řeči morálky kategorický imperativ.
TB:
Dobře, takže tedy lid podle vás nemá právo demokraticky shledat, že vůbec neumí vládnout, sám sebe proto zbavit moci a dobrovolně se podřídit osvícenému diktátorovi. Ale proč to právo nemá? Co je na tom právu nedemokratického?
Opomíjenou záležitostí v celé věci je účast p. Pitharta. Kdo ho zná n. slyšel jeho únavné přednášky z politologie, ví, že jemu jedno co, ale hlavně, když to může křičet.
Michal Stránský
Připojil bych ještě dvě věci:
1. K možnosti dalšího omezení čl. 9/1 úst. zák. Parlamentu, např. novým čl. 9a, který by stanovil "Řešení politické otázky x je nezrušitelně následující..."
To bych řekl, že by nešlo, a že lex posterior derogat priori. Argumenty odpůrců platnosti čl. 9/2 jsou zde v pohodě použitelné + by se k nim dalo přihodit, že "Parliament cannot bind its successor" je podstatnou náležitostí, takže pravidlo lze obhájit i z druhé strany.
2. Výklady, které spojují s usnesením odporujícím čl. 9/2 zamýšlené právní následky, jsou podle čl. 9/3 protiústavní.
:o)
Tomáš Beck
Já si myslím, že by se měli zakázat někteří senátoři - ex lege a nejlépe ab initio :)
AD DK 19.5.09 15:34 "jakožto bývalí asistenti na ÚS jste až příliš nekritičtí k této instituci“
Dva krásné ukázky argumentační logiky
1) Byla tu dříve slepice nebo vejce: stali se ti pánové (VŠ a ZK) asistenty proto, že tíhnou k ústavnímu soudnictví anebo ti páni tíhnou k ústavnímu soudnictví proto, že byli asistenty
2) Úskalí argumentace ad hominem na rozdíl od argumentace ad rem: je názor člověka, který usiloval o místo asistenta ÚS a nebyl přijat, veden touto životní zkušeností? Anebo nebyl přijat, protože byl k ÚS kritický?
3) Jde adjektivum nekritický stupňovat(příliš nekritický, přespříliš nekritický - úplně nejvíc moc nekritický )?
Libor Boukalík
Možnost zneužití moci je v demokracii velmi palčivou otázkou. Konstituční stát vytváří právńí prostředky k ochraně politické menšiny. Mnoho z těchto nástrojů se poté, co jsou politiky využity ocitne u Ústavního soudu.
Je legitimní, když někdo prosazuje vládu většiny a chce ústavně omezit ochranu politických menšin. Takový stát bude demokracií chápanou jako v zásadě neomezovanou vládou většina. Současný stát, i s přihlédnutím k tomu, že jsme tranzitivní zemí, chrání politickou menšinu, chrání pestrost a je tak v ústavním smyslu státem liberálním.
"Havlův, Klausův, Paroubkův a Vandasův ÚS"
US je jmenován v souhře prezidenta a senátu; bude tedy vždy záležet na možnosti průniku těchto dvou vůlí.
Pokud bychom se měli rozhodovat na základě dosavadních zkušeností s Klausovým ústavním soudem, pak se musíme na Paroubkův a Vandasův musíme těšit, protože dokáží vzdorovat "svému" prezidentovi.
Honza Novák
Ad pravomoc - ÚS má zcela jistě pravomoc řešit ústavní stížnosti (konkrétní kontrola ústavnosti). V jejich rámci má monopol na výklad Ústavy. Jestliže pak konkrétní kauzu vyřeší tak, že prohlásí, že určitý ústavní zákon či jeho část je v rozporu s materiálním jádrem Ústavy a že ono materiální jádro má přednost, tak onen napadený ústavní zákon aplikačně vyřadí, ačkoliv jej formálně nederoguje. Takže i pokud by striktně jazykovým výkladem nebyla přiznána pravomoc derogace, tak požadavkem jádro-ústavně-konformního výkladu jej vyloučí přinejmenším aplikačně.
Z hlediska právní jistoty je pak více žádoucí derogovat výslovně ...
K jádru bych řadil i čl. 1 (1) in fine demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana a zřejmě i značnou část nebo význam Listiny.
Výše uvedená část čl. 1 (1) je teleologická právní norma, veškeré procesní normy Ústavy ji pouze naplňují a nesmí s ní být v rozporu.
Ad něco výše - ÚS chrání ústavnost (místo lidu) i v zájmu menšin a jednotlivců. Na rozdíl od lidu má také čas a prostředky zabývat se jednotlivými kauzami.
K tomu bych poznamenal, že nařízení (včetně vyhlášek) obecné soudy rovněž nederogují výslovně.
ad Huck : hezky jste popsal poces svévole :-) Zmocnění zrušit ustanovení sice nemám, ale když si toho ustanovení při argumentaci všímat nebudu, tak jej fakticky mám.
Antonín Vydal
Ad Huck:
To je výklad protiřečící čl. 88 odst. 2 Ústavy; ledaže byste si představoval, že Ústavní soud sám rozhodne, že jaderně nekonformní ústavní zákon není součástí ústavního řádu.
Nepoužívejme terminologie "ohnisko" nebo "jádro", neštěpíme atom. Čl. 9/2 je formální zárukou.
Tomáš Beck
Navrhuji vznik nového právního oboru, a to jaderného práva.
Příslušné katedry by se zabývaly výhradně čl. 9 Ústavy a jeho dopady na zbytek ústavy a právního řádu. Jaderné proto, že ony dopady na zbytek právního řádu jsou srovnatelné s dopady jaderné pumy.
Jinak jaderné zbraně je sice dobré mít, ale není dobré je nějak moc používat. P.H.
Ale bude mít ÚS toto právo [zrušit nedemokratický zákon] i v případě, že ten samý nedemokratický zákon bude demokraticky přijat referendem?
Ano, ÚS bude mít právo obsahem neústavní zákon, byť přijatý demokratickou procedurou, zrušit. Viz upozornění o ochraně menšin a jednotlivců. Některé záležitosti si lid ani parlament nemohou odhlasovat.
Smí se lid, jako nejvyšší držitel moci, sám od sebe a dobrovolně této moci vzdát a sám se demokraticky rozhodnout pro osvícenou diktaturu? To je ta otázka. Důraz je na formě, obsah je vedlejší. Je právo demokraticky se rozhodnout pro osvícenou diktaturu v souladu s materiálním jádrem nyní platné ústavy? Jestliže ano, proč? Jestliže ne, proč?
Lid si toto odhlasovat nesmí. Protože demokracie je vládou na čas a osvícená diktatura panovníka nezaručuje omezení jeho vlády na určený čas.
Obě otázky spojuje sylogismus, že demokraticky přijaté rozhodnutí = jeho demokratický obsah. To tak není, běžně v demokratickém procesu mohou vznikat rozhodnutí odporující svým obsahem demokracii. Demokratický proces by je běžně měl opravit.
Na druhé straně - pokud je lidu (lidem) vnucen jiný systém, popř. pokud se lid (lidé) proti jeho etablaci nepostaví, tak takový nový systém se ujme. Suverenita moci se projeví tak, že je moc sebeudržující. Je otázka, nakolik pak bude mít ještě smysl hovořit o konstitucionalismu. Zda třeba má smysl hovořit o ústavnosti v letech 1948 - 1989?
P.H. :o) Což teprve "prozařování" ústavy právním řádem...
Huck: Ústavní soud nemá pravomoc derogovat něco, co podle práva nemohlo vzniknout.
To, že Ústavní soud může vydat pouze nález, ale nemůže "ústavní zákon" odstranit ze Sbírky, je podle mě dobrá pojistka proti jeho případné svévoli. Tak extrémní zásah do politického procesu by neměl záležet jen na jednom sboru a na bezpodmínečné poslušnosti všech ostatních, měl by být současně "aprobován" tím, že se ostatní orgány státu takovému nálezu podřídí, především jej budou respektovat soudy a správa. Pokud by měl být Ústavní soud posledním spravedlivým v zemi, tak je stejně v dané situaci zbytečné řešit, že má pravdu, protože faktické poměry převládnou.
Tomáš Beck
Ad DD:
Stalo se.
Přestože je již diskuze uzavřena, nemohu si odpostit jednu poznámku, která v ní nezazněla. Čl. 9 odst. 2 Úst. nechrání a ani nemá chránit celé "materiální jádro" českého ústavního systému, jak autor a v některých náznacích možná i ÚS tvrdí. Má chránit pouze podstatné náležitosti demokratického právního státu. Změna systému se automaticky nerovná zásahu do demokratických náležitostí státu. Proto je, dle mého názoru, použití metafyzického apendixu ústavy v tomto případě zcela absurdní. Ať už k tomu ÚS soud je v jiných případech oprávněn, či nikoli.
Michael Holas
"Přestože je již diskuze uzavřena, nemohu si odpostit jednu poznámku, která v ní nezazněla."
I zazněla. Dokonce v samotném článku - v odstavci třetím, čtvrtém a sedmém.
"Změna systému se automaticky nerovná zásahu do demokratických náležitostí státu."
To je pravda, tady se ale o změnu systému zjevně nejedná.
Okomentovat