27 dubna 2008

ÚS obecně načrtl postup, jakým rozhodne poplatky ve zdravotnictví

Níže pod mým postem se rozpoutala velmi zajímavá diskuse k druhému ze série nálezů ve věci reformy veřejných financí - nálezu Pl. ÚS 2/08. Jako většina diskutujících mám rovněž problém s odůvodněním (nikoliv nutně s výrokem) nálezu v bodech 63 násl. a 74-78. Chtěl bych ale svým postem upozornit na zatím přehlíženou věc, totiž že ÚS v podstatě shrnul své instrumentárium, se kterým rozhodne též věc zdravotnických poplatků. Upozorňuji předem, že následující post není žádnou detailní analýzou (na kterou nemám s ohledem na to, že tento post píši na letišti, čas), ale spíše podnětem k diskusi.

Z hlediska obecného jsou na shora citovaném nálezu nejzajímavější následující pasáže (zvýraznění doplnil ZK):
52. [Pojmovým znakem sociálních práv] je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů [čl. 41 odst. 1 Listiny]. Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Zákonné provedení nesmí být v rozporu s ústavními principy, jinými slovy, příslušné zákony nesmí ústavně zaručená sociální práva popřít či anulovat. Při provádění ústavní úpravy, zakotvené v Listině, se zákonodárce musí řídit čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. U sociálních práv lze konstatovat, že jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod, přímo vymahatelná na základě Listiny. Jejich omezenost spočívá právě v nutnosti zákonného provedení, které je ovšem zároveň podmínkou konkrétní realizace jednotlivých práv.

53. [obsahuje sice velmi zajímavé pasáže, ale pro stručnost vynechávám]

54. Při realizaci sociálních práv se tedy od státu vyžaduje nejen jejich uznání, ale také jeho konkrétní aktivita, která umožní realizaci těchto práv. Plnění, poskytovaná v rámci sociálních práv, pocházejí ze státního rozpočtu a odpovědnost za tato plnění spočívá zcela na straně státu. Je-li to stát, kdo je a bude vázán sociálními plněními, pak také musí mít možnost stanovit konkrétní podmínky takového plnění. Stát si nemůže dovolit tu nezodpovědnost stát se dlužníkem, který nebude schopen dodržet své závazky. Tyto skutečnosti ale nesmí popřít samotnou existenci konkrétního sociálního práva, či ve svém důsledku vyloučit jeho realizaci. V rámci těchto mezí má zákonodárce poměrně širokou možnost upravit provedení jednotlivých sociálních práv, včetně možnosti jejich změn.

55. V tomto duchu ostatně hovoří i Zpravodajská zpráva k Listině základních práv a svobod (přednesená na 11. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 8. ledna 1991). V ní se konstatuje, že: „Zatímco práva a svobody upravené v předchozích hlavách mají povahu absolutní a jako takové jsou ústavou chráněny, práva z této hlavy jsou převážně relativní, a to v tom smyslu, že jejich rozvoj - a platí to především o právech hospodářských a sociálních - je závislý na stavu národního hospodářství a především na jeho hmotných výsledcích. Proto také koncepce těchto práv sice dodržuje základní principy jejich vynutitelnosti cestou soudní ochrany, nicméně u práv sociálních ve většině nejsou ústavním zákonem dány podmínky, z nichž by obyčejný zákon měl vycházet. Vlastní úprava normou nižšího stupně nemůže nepodléhat změnám podle vývoje ekonomické a životní úrovně, takže svazovat obyčejného zákonodárce ústavními bariérami by nebylo na místě“.

56. Výše popsaný specifický charakter sociálních práv v žádném případě neznamená, že by jimi zákonodárce nebyl vázán. Zakotvení jejich existence v Listině znamená, že, při zákonné úpravě, musí být zachován jistý minimální standard těchto sociálních práv. V žádném případě tedy nesmí dojít k faktickému popření toho kterého sociálního práva, protože je zároveň třeba dostát principům stanoveným v Listině. Míru jejich dodržení je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě realizace těchto práv zákonnou úpravou. Novou právní úpravu, kterou přinesl napadený zákon, je třeba posuzovat právě z tohoto hlediska, tj. z hlediska intenzity, s jakou eventuálně zasáhl do jednotlivých sociálních práv, zaručených ústavním pořádkem, a zda tato intenzita dosahuje protiústavní dimenze.

[...] 59. Z hlediska konkrétní ústavně právní úpravy lze tedy konstatovat, že Listina ponechala zákonodárci nejen provedení a určení podmínek výše uvedených ústavních práv, ale zároveň vymezila realizaci těchto práv již v samotném ústavním textu prostřednictvím termínů „přiměřený rozsah“, „nezbytné pro zajištění základních životních podmínek“, „přiměřené hmotné zabezpečení“ apod. Vzhledem k tomu, že Listina blíže nespecifikuje obsah těchto termínů, je zřejmé, že jejich vymezení je, stejně jako stanovení dalších podrobností, ponecháno na zákonné úpravě.


S takovýmto vymezením právního významu sociálních práv se podle mne lze ztotožnit, neboť vystihuje podstatu sociálních práv v podobě, ve které jsou ústavně zakotveny. Myslím si, že citovaná část přinese před ÚS v kauze regulačních poplatků následující výzvy:
(1) provést test proporcionality, který by se však měl odlišit od testu v případech klasických základních práv (což nepřímo vyplývá i ze shora podané argumentace). ÚS shora říká (bod 56), že zákon je nutno z hlediska jeho ústavnosti co do střetu se sociálními právy "posuzovat právě z tohoto hlediska, tj. z hlediska intenzity, s jakou eventuálně zasáhl do jednotlivých sociálních práv, zaručených ústavním pořádkem, a zda tato intenzita dosahuje protiústavní dimenze." Český ÚS
ovšem test proporcionality až na zcela ojedinělé výjimky "neumí", a neprovedl jej ostatně ani v nyní analyzovaném případě (vynikajícím příspěvkem k testu proporcionality, na který lze odkázat, je článek Davida Kosaře v jednom z posledních čísel čas. Jurisprudence). Pokud by ovšem ÚS v příští kauze provedl skutečný test proporcionality včetně posouzení intenzity právní úpravy poplatků s ohledem na jejich regulační funkci (kterou já osobně považuji za ústavně konformní cíl, jak jsem před časem napsal pro týdeník Respekt), myslím si, že by měl nalézt případy, ve kterých je s ohledem na svůj proklamovaný cíl současná úprava zjevně neproporcionální, a to i přes větší uvážení zákonodárce v oblasti sociálních práv (mám tím na mysli ty oblasti, kde poplatky svou funkci plnit prostě nemohou, jak to vyplývá z dotazů předsedy ÚS a odpovědí ministra zdravotnictví při ústním jednání ÚS - pokud tam ovšem svou funkci neplní, nemůže je ani ústavně konformní cíl jakkoliv ospravedlnit). V tomto smyslu již otázku ústavnosti zákona nevidím vůbec tak jednoduše, jak jsem ji na sklonku minulého roku stručně pro Respekt shrnul (a přiznám se, že mne k vnitřním pochybám popíchlo právě veřejné jednání ÚS).
(2) jsem zvědav, jak se ÚS vypořádává s adjektivem "bezplatná" v čl. 31 Listiny, pokud nyní v náleze uvedl, že Listina vymezila realizaci těchto práv již v samotném ústavním textu prostřednictvím termínů „přiměřený rozsah“, „nezbytné pro zajištění základních životních podmínek“, „přiměřené hmotné zabezpečení“ apod. Vzhledem k tomu, že Listina blíže nespecifikuje obsah těchto termínů, je zřejmé, že jejich vymezení je, stejně jako stanovení dalších podrobností, ponecháno na zákonné úpravě. Lze tedy vyvodit, že Listina nevymezila význam termínu "bezplatná" zdravotní péče, a proto její vymezení ponechala na zákonodárci? S ohledem na to, že čl. 31 je vysoce ideologický, bude ÚS čelit interpretačnímu problému par excellence. Nechme se překvapit.
(3) Jak již poznamenal jeden z diskutujících, ÚS ve většinovém stanovisku vůbec nepřihlédl ke komparativnímu ústavnímu právu. Podle otázek některých soudců v kauze regulačních poplatků tak možná naopak hodlá učinit v budoucí kauze poplatků. Myslím si, že by ÚS měl být konzistentní, a užívat komparativní argumentaci v každé zásadní kauze tohoto typu, nebo raději vůbec (osobně preferuji prvé řešení).

Osobně si myslím, že by se řadě těchto i jiných problémů předešlo, pokud by se daná věc více diskutovala s ohledem na svou ústavnost již před předložením do parlamentu. Nemyslím si, že otázky ústavnosti v systému centralizovaného ÚS mají být řešeny jen tímto soudem samotným a nikým jiným (smyslem centralizovaného modelu je respektovat nález ÚS poté, co rozhodne - jakkoliv můžeme nález kritizovat pro jeho deficity), když naopak je úkolem parlamentářů samotných stejně jako předkladatele zákona otázku ústavnosti zákona posoudit a možným pochybám se pokud možno vyhnout takovým způsobem sepsaným zákonem, o jehož ústavnosti nebudou větší pochyby. Takto bohužel veškerá tíha otázky ústavnosti právní úpravy přistála na bedrech soudců ÚS.

34 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

*7*

Myslim, ze neni spravne z vyse zvyraznenich vet vyvozovat, ze byl US mel aplikovat princip proporcionality.

Princip proporcionality je postaven na techto bodech:

1. zakladem je neomezene zakladni pravo/ jeho omezeni musi byt
2. legitimne ucelne,
3. k dosazeni tohoto ucelu nezbytne
4. a vyvazene, resp. optimalizovane

Vysledkem tohoto postupu preci nemuze byt minimalni standard zakladniho prava - k tomu je zapotrebi instrumentarium, ktere je centrovano presne opacne. A je otazka, zda jej lze vubec formulovat takto obecne a zda poruseni zasad civilizovane spolecnosti v oblasti poskztovani zdravotni pece nema byt do budoucna normovano podobne jen jako dobre mravy nebo zvlastni zretele, tj. pouze jako pojistky, vyjimky proti nelidske aplikaci prava bez akademickeho pametniho spisu-nalezu.

*7*
2.

Anonymní řekl(a)...

"Lze tedy vyvodit, že Listina nevymezila význam termínu "bezplatná" zdravotní péče, a proto její vymezení ponechala na zákonodárci?"

To snad nemyslíte vážně, že by ÚS měl vykládat sám o sobě (!) termín bezplatný!!!! Bezplatný je bezplatný, nic se neplatí, i když (zřejmě pod vlivem reklamních kampaní zejména mobilních operátorů) si hodně lidí už začíná myslet, že to znamená tvářit se bezplatně a skrytě platit.
A to má být každé slovo v Listině, či jiném zákoně, vysvělteno, co se tím myslí? Pak navrhuji ke každému zákonu Poslenecký slovník, aneb co jsme měli na mysli, když jsme psali ta slova, kterým nikdo nerozumí.

Vzhledem k tomu, že by stejná slova měla mít v právním řádu stejný význam, tak bychom o všech výrazech "bezplatný" měli spekulovat zda jsou bezplatné když zákonodárce nenapsal, co se tím "bezplatně" vlastně myslí?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Velmi správná poznámka, že Ústavní soud má s uplatňováním principu proporcionality setrvalé obtíže.

Konkrétně v několika rozhodnutích o squeeze-outu zcela postrádám ústavně konformní, logicky konsistentní a udržitelný výklad, proč musejí práva malých akcionářů ustoupit právům velkých, jestliže akciová společnost je svou strukturou i procesními pravidly souvisejících veřejnoprávních řízení uzpůsobena pro kolektivní rozhodování, toto rozhodování nemůže její fungování efektivně ani dlouhodobě znesnadňovat a peníze, jimiž malí akcionáři jako investoři přispěli ke kapitálu společnosti, mají intrinsicky stejnou hodnotu jako peníze velkých akcionářů.

Neshledávám proto, proč by omezení vlastnických práv vytěsňovaných akcionářů bylo účelné a zároveň nezbytné, natožpak proporcionální konkurujícímu právu velkých akcionářů, a to mi zatím Ústavní soud ani v jednom svém rozhodnutí nevysvětlil, omezuje se v zásadě jen na konstataci, že ochrana akcionářských práv je slabší než ochrana jiných forem vlastnictví (to ovšem platí pro velké i pro malé akcionáře stejně) a že jinde to dělají taky tak (komparativní argumentace by měla ústavněprávní argumenty doplňovat, nikoli nahrazovat).

V případě sociálních práv to bude o to složitější, že ta jsou v Listině konstruována vesměs s pomocí neurčitých a "měkkých" právních pojmů, k jejichž výkladu se Ústavní soud vinou vlastní adjudikační nezdrženlivosti donutil.

Anonymní řekl(a)...

Ad pp214

Zákonodárce nesmí popřít či anulovat právo na bezplatnou zdravotní péči, ale může jakkoli definovat slovo "bezplatný". Třeba tak, že "bezplatný" znamená zaplacený v hotovosti. Už tomu (sakra) rozumíte?

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

"V případě sociálních práv to bude o to složitější, že ta jsou v Listině konstruována vesměs s pomocí neurčitých a "měkkých" právních pojmů, k jejichž výkladu se Ústavní soud vinou vlastní adjudikační nezdrženlivosti donutil."

Krásná práce. Toť problém celé série řízení u Ústavního soudu tohoto typu ve velkolepé zkratce.

PP214:
"Bezplatný" je bezplatný. Souhlasím s vámi.

Ovšem taky to stojí v Listině práv.

A taky se to nikdy nedodržovalo.

Otázka stojí, co s tím. Důsledné by bylo změnit Listinu, ale to je zjevně nereálné. Takže Ústavní soud musí provést jistou gymnastiku, a vysvětlit nevysvětlitelné; z hlediska striktního výkladu slova je totiž protiústavní nejen reforma, ale i status quo.

Zdeněk Kuhn je o zatáčku dál, než vy, a docela pěkně předvedl, jak by se z toho dalo vyjít se ctí, a dokonce i s jistým užitkem.
Otázka proporcí a míry je vůbec ústřední ve většině nálezů tohoto druhu.

Guy Peters řekl(a)...

Jak jsem již psal, bezplatností se vždy myslela bezplatnost v okamžiku spotřeby. Rovněž jsem dokázal, že to není nějaký dnešní nesmysl, protože přesně v tomto významu se to používalo již v živnostenském řádu z roku 1859.

Anonymní řekl(a)...

"Zákonodárce nesmí popřít či anulovat právo na bezplatnou zdravotní péči, ale může jakkoli definovat slovo "bezplatný". Třeba tak, že "bezplatný" znamená zaplacený v hotovosti. Už tomu (sakra) rozumíte?"

Bohužel, tomu nikdy rozumět nebudu.
Takže říkáte, že úplatný může být zadarmo, když to dobře zamotám?

Anonymní řekl(a)...

ad pp214

Bylo to myšleno ironicky. :) Příště použiju smajlíka.

Tomáš Sobek

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Mrzí mne, že se nám tu pořád rozmnožují anonymní komentátoři. Nevím, zda je nutno se tak bát za svůj názor, že se pod něj ani nepodepíšu.

Položil jsem řečnickou otázku, protože si myslím, že po tomto nálezu bude mít ÚS ještě větší problém s interpretací toho adjektiva než předtím. Osobně si myslím, že bezplatnost lze vyinterpretovat tak, že do ní regulační poplatky nespadnou (nikoliv snad tak, co tady ironicky napsal Tomáš Sobek, nicméně stále chápu tuto otázku jako to, co má být zásadně ponecháno politickému procesu - systematický výklad čl. 31 a čl. 41 I a třeba čl. 33 II, který rovněž hovoří o bezplatnosti, ale na žádný zákon vymezení této bezplatnosti již neváže - to přece musí ÚS vysvětlit; klíčové bude tedy vymezení toho, co vlastně má zákon, na který pamatuje čl. 31, vymezit), zároveň si ale myslím, že současná právní úprava s ohledem na nedostatek výjimek nemůže projít jakkoliv konstruovaným testem proporcionality. Test proporcionality musí v tomto případě umožnit zákonodárci podstatně větší diskreci, ale pokud zákon nemá žádné výjimky, míjí se v podstatě i se svou hlavní funkcí, totiž funkcí regulační.

To, co uvádí opakovaně Vojtěch Cepl, je přesné - normativita a fakticita nejsou dva zcela oddělené světy, a pokud tedy zdravotnictví nebylo bezplatné před 1. 1. 2008, ale nejrůznější doplatky tu již existovaly, nutno to brát do úvahy i při výkladu ústavy (pokud existovala taková úprava, kdy na jakoukoliv nemoc jsem nemusel vynaložit ani korunu, beru samozřejmě tento odstavec zpět, ale o takové úpravě nic nevím). Jinými slovy, každý právní termín je kontextuální, je nutno jej vykládat s ohledem na sociální realitu, a tedy sociální realita má (limitovanou) možnost dotvářet význam právních norem (který v žádném případě smaozřejmě není dán jen nějakým textem, logikou, systémem nebo účelem).

PS: Otázka pro povolanější, než jsem já. Mají povinnost platit poplatky například i těhotné ženy ? Nejsem expert ve zdravotnickém právu, ale jedna holandská kolegyně mne upozornila, že v takovém případě by to bylo též v rozporu s úmluvami MOP, kterými jsme vázáni.

Anonymní řekl(a)...

*7*

Jak vyjít se ctí...

inu, v první řadě ujasnit v čem Ústavní soud udělal chybu. V případě nemocenské nejprve stanovil, že pro oblast sociálních práv nebude aplikovat princip proporcionality , výrazněji to naspat nelze, tj. zabývat se účelností, nezbytností a vyvážeností zákonné změny (ÚS to výslovně neřekl, ale z jeho závěrů takové sebeomezení vyplývá), ale že soudně ochrání jen minimální standard těchto práv. Jeho úkolem proto bylo takový minimální standard nalézt v případě ústavní ochrany občana v době pracovní nezpůsobilosti.

Místo toho však hodnotil účelnost změny stávajího sociálního zákonodárství (podústavní normotvorby), aniž by prokázal, že nepokrytím 3 dnů nemoci byla skutečně narušena ústavodárcem předvídaná ochrana občana v době pracovní nezpůsobilosti. Otázka přiměřenosti je zde však věcí zákonodárce - nejen co do výše vyplácené dávky, ale třeba právě i čekací doby. Vždyť tři dny nemoci obtížně připraví člověka o živobytí tak, aby tím byla naručena ústavní ochrana ve smyslu nedotknutelných základních práv, tak jak je měli na mysli naši Framers...

Chybou Ústavního soudu je proto nesoulad mezi vlastními právními názory a jejich konkrétní aplikací.

Zdravotní péče:

"Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon."

Už víme, že by Ústavní soud měl - co do soudní vymahatelnosti - hledat jen
minimální standard. (připomínám prvorepublikovou praxi, která by paušálně hovořila o monologu ústavodárce). Současně by tento minimální standard měl být vykládán v souladu s neutralitou demokratického právního státu v oblasti politického přesvědčení, neboť stát a potažmo ústavní pořádek má být "založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat na výlučnou ideologii".

Podmínky bezplatnosti má tedy stanovit zákon a soudně přezkoumatelné mají být jen z pohledu nedotknutelného minima (1) a politické neutrality (2), ve zbytku mohou být monologem, ideálem pro zákonodárce, stejně jako hodnota svobody a rovnosti lidí z prvního článku Listiny.

Vzledem k tomu, že regulační poplatek není vázán na hodnotu poskytované péče, ale spíše na její četnost, a plní spíše roli ve vztahu k financování zdravotního pojištění (viz povinnost dávku vybírat) a ne samotné péče, je opravdu takový výklad Listiny nečestný? Osobně si myslím, že je dobré udržovat stav, kdy se poskytování zdravotní péče nebere jako byznys - v situaci, kdy podnikatel-lékař rozhoduje o tom, jaké mám nemoci (více "dokumentarista" Moore, který si fil Sicko úplně nevymslel). Ale nevím jestli toto je minimální standard, který není možné standardními politickými prostředky zpochybňovat - ústavodárce měl spíše skutečně jen na mysli /mám-li jej hodnotit tak, že jednal neutrálně/ jen to, aby nedocházelo k odmítnutí zdravotní péče jen z toho důvodu, že si ji pacient nebudeme moc zaplatit, a proto: má být za podmínek zákona bezplatná. To by měl být standard lidské důstojnosti, kterému by měla náležet soudní ochrana a pozornost soudu ústavní instance. Ostatní je již doménou volné soutěže politických stran a zkoumání účelnosti zákonodárství není v působnosti Ústavního soudu.

P.S.

ad anonym - myslím, že svými osobními údaji mohu disponovat, se společností Google jsem právní úkon neuzavřel, a není snad standardem slušnosti na internetu uvádět jméno, ba co více: namyšleně diskutovat ad hominem a ještě z toho dělat "etiketu" :o)

*7*

Anonymní řekl(a)...

Ad ZK

"bezplatnost lze vyinterpretovat tak, že do ní regulační poplatky nespadnou"

Předpokládám, že to bylo myšleno takto: Pojem bezplatná zdravotní péče lze vyinterpretovat tak, že pod něj spadne i zdravotní péče s (takovými) poplatky.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

Ad pp214: O termínu "bezplatnost" bych nepochyboval - otázkou je její vymezení v LZPS - "Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon" IMHO opravdu nechává na vůli zákonodárce pro koho bude tato bezplatnost určena. Souhlasím s tím, že regulační poplatky pod bezplatnost nespadají, ale rozpor s LZPS v tomto bodě nevidím.

Anonymní řekl(a)...

*7*

Placenou lékařskou péči lze interpretovat tak, že se sečtou její náklady, připočte marže a výsledek odevzdá lékaři...

Regulační poplatky "za úkon" lze interpretovat tak, že se zvolila adresná forma úhrady zdravotního pojištění v závislosti na četnosti poskytnutí zdravotní péče (a. povinnost vybrat b. paušální výše c. nezávislost na náročnosti/nákladnosti) a to tak, že

1. jsou zvýhodněni ti, kteří si dávají pozor na zdraví, resp.

2. psychologicky a symbolicky je výjádřena skutečnost, že zdravotnictví není zadarmo, a současně

3. nebyl zasažen minimální standard sociálních práv, tak jej lze legitimně interpretovat v pluralitní společnosti, resp.

4. pokud skutečně byl/ být může, je to spíše záležitost incidentní kontroly ústavnosti, opak by se musel patřičně zdůvodnit.

P.S. je pochopitelné, že příznivci "kulturní levice" si neví rady, jak nepodat ruku levici ekonomické a přiznat si, že hájí stejné principy, a neutralita ústavního práva jako východisko a výkladové kritérium je jim příliš těsné... z ústavního práva jako prostředku ke změně společnosti /ať už z pohledu kulturního nebo ekonomického/ toho totiž moc nezbyde.

*7*

Radek Policar řekl(a)...

Jen dvě poznámky:
1. Odpovím Zdeňku Kühnovi. Tzv. dispenzární péče poskytovaná těhotným čili péče poskytovaná gynekologem ženě v souvislosti s jejím těhotenstvím je osvobozena od regulačních poplatků (§ 16a odst. 3 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb. - viz odkaz na § 31 odst. 1 písm. d) téhož zákona).
2. Zariskuji, že mně někdo uvede případ usvědčující mě z omylu, ale dovolím si provokativně tvrdit, že do 31. 12. 2007 byla v podstatě zdravotní péče (na základě zdravotního pojištění) bezplatná. Doplatky na léky byly sice realita, ale platil a stále platí § 15 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění říkající, že: "V každé skupině léčivých látek (...) se ze zdravotního pojištění vždy plně hradí nejméně jeden léčivý přípravek nebo potravina pro zvláštní lékařské účely."

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Děkuji Radku P. To jsou přesně ty informace, které jsou pro rozhodnutí třeba. Pak bude nutno asi objasnit, zda tedy právní stav odpovídal faktickému nebo zda tady do konce roku 2007 neexistovala jen zákonná chiméra, nicméně realita byla jiná.

Jinak zdá se, že česká úprava je skutečně evropskou raritou (což jsem také před časem netušil). Diskutoval jsem to teď minulý týden s kolegy na konferenci, a všichni se naší úpravě velmi divili. Jsem zvědav, zda si tedy ÚS udělá komparativní analýzu.

Matěj Šuster řekl(a)...

Radek Policar:

Ja jsem se o tom bavil se znamym, ktery je lekarem - internistou a on tvrdi, ze v praxi neni pravda, ze by kazde kategorii lecivych latek byl vzdy aspon jeden lek bez doplatku - uvadel priklad jakychsi ocnich kapek, ktere pry bez doplatku fakticky na trhu nejsou. Mozna ale jde jen o vyjimku, ja nevim.

Zdeněk Kühn:

Která česká úprava je "skutečně evropskou raritou": regulační poplatky, nebo "právo na bezplatnou zdravotní péči" zakotvene v Listině?

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Matěj: takto pochybně nastavené poplatky.

sociální právo našeho typu v některých státech existuje, nedělal jsem si ale žádnou analýzu.

Radek Policar řekl(a)...

Ad Matěj Š.
OK, určitě je možné, co píšete, ale považuji to za výjimku už z toho důvodu, že pro výrobce/distributora je mimořádně výhodné, když jeho produkt plně hradí zdravotní pojišťovna.
Ad Zdeněk K.
U vašeho minulého postu jsem se zmínil, že jsem se snažil prostudovat ústavy členských států EU a bezplatnou zdravotní péči na základě zdravotního pojištění jsem našel jen v Česku, na Slovensku a v Bulharsku.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Díky. Takže je tedy evropskou raritou jak zákonná úprava, tak i právo na bezplatnou zdravotní péči. Jsem opravdu zvědav, jak si s tím ÚS poradí.

*7* řekl(a)...

*7*

I kdybychom byli s touto formou hrazeni zdravotniho pojisteni samotni, nevim, jak tim ma byt urceno politicky pluralitni vymezeni minimalniho standardu socialnich prav.

Koneckoncu porad je mozne kandidovat do Parlamentu a dat svemu politickemu presvedceni vyjadreni v demokraticky prijatem zakone, otevrene bez politickeho ohybani ustavniho poradku.

Tak by tomu melo byt. A ne cinit presny opak a skrtnutim pera vykazat cely jeden politicky proud, v tomto pripade liberalismus co do kompetence mluvit ke zdravotnictvi, mezi asocialni nepratele ustavnosti, kteri pokud chteji realizovat sva politicka prava, musi se uchylovat k nadstandardnim prostredkum, ke zmene ustavniho poradku, resp. nedotknutelnych zakladnich prav. Jinymi slovy musi k 3/5 vetsine ziskat souhlas socialni demokracie nebo komunistu. K tomuto nemelo povolani Federalni shromazdeni, ani Ceska narodni rada, kdyz schvalovaly Listinu (a tak by take jejich ustanoveni nemelo byt vykladano), k tomu nema opravneni Ustavni soud, ani jakykoli soudce. To, totiz nese nazev tridni boj, a je bizarni, ze cesky Ustavni soud se k tomuto - doufam ze jen mozna -uchyli.

(proto si myslim, ze rozhodnuti US o nemocenske by nemelo byt verejnou moci respektovano - oduvodneni nalezu prakticky v nekolika odstavcich izolovane od ostatnich argumentu je vrcholem libovule)

Zaverem? Lekarska pece zustala za PODMINEK zakona bezplatna - v te casti, v ktere regulacni poplatek, jenz lze skutecne vylozit jako doplnkovou formu uhrady pojisteni podle cetnosti, nepokryva ani jeji naklady (v porovnani k nim cini nekolik procent?) + limit, ktery stanovuje strop za jeden rok + vyjimky pro socialne potrebne.

Zakonodarce mohl zvolit ke svym cilum jine prostredky, ale to je jiz pod rozlisujici nahled Ustavniho soudu. Treba je psycholicky efekt poplatku skutecne ucelny. Treba ne. Necht rozhoduje volna diskuze, necht je rozhodnuto ve volbach a v naslednem hlasovani Parlamentu. Od toho demokracie je.

*7*

Jakub Seidl řekl(a)...

Podle mě o interpretaci pojmu "bezplatně" vůbec nejde. Bezplatně je bezplatně. Jediný rozumný výklad čl.31 je dle mého názoru takový, že z celé potenciálně neomezené množiny postupů, které jsou známy lékařské vědě a které je tedy možno označit za "zdravotní péči", vymezí zákonodárce podmnožinu, která bude poskytována bezplatně. Tato podmnožina nesmí být vymezena nepřiměřeně úzce, aby byl zachován účel ustanovení.

*7* řekl(a)...

*7*

Ad Jakub Seidl:

Regulacni poplatek nepokryje ani naklady lekarske pece, o transakcnich nakladech systemu a odemne pro lekare nemluve. Zde mate svou podmnozinu. Vse co je navic + maximalni limit za 1 rok + vyjimky. Jinak regulacni poplatek lze vylozit jako soucast systemu verejneho pojisteni, viz argumenty vyse.

A neda mi to poznamenat, ze princip proporcionality je prubirskym kamenem porozumeni ustavnimu pravu >:o)

Ti, co jej chteji aplikovat na socialni ZAKONODARSTVI, by si meli ujasnit, k jakemu ze to zakladnimu PRAVU, chteji pomoci zkoumani ucelnosti, nezbytnosti a vyvazenosti hledat moznost OMEZENI.

Pojmove asi nikoli k tomu, ktere vyjadruje podstatu a smysl, minimalni standard, socialnich prav a je intuitivne ztotznitelny s lidskou dustojnosti. To bychom meli cotradicto, takze k jakemu?

Maji soudci vzit program socialni demokracie nebo jeste lepe KSCM a skrze aplikaci proporcionality schvalovat liberalnim vladam, kdy se od nej smeji odchylit? Maji ustavni soudci brat socialni zakonodarstvi pred omezenim, ktere prinesl zkoumany zakon, jako soucast ustavniho poradku a vytvaret nerovnost na zaklade politickeho presvedceni? Tak jake pravo ma byt chraneno principem proporcionality?

*7*

Guy Peters řekl(a)...

Domnívám se, že právo na spravedlivou odměnu provozovatele zdravotnického zařízení.

*7* řekl(a)...

*7*

Myslíte majetkové právo? Ať je vymáháno od pojišťoven nebo od státu, ale hlavně v nezakuklené podobě Čtvrté hlavy. Navíc, poplatkům v roli poháněné instituce v inkvizičním procesu ve jménu sociálního cítění (tj. v principu proporcionality) jejich argumentu s nutnou obranou ani nepřitíží, ani neulehčí. Je to totiž irelevantní.

Jako výchozí právo tu totiž může skutečně jen figurovat takové výlety do neznáma jako "spravedlivě odsoucítěné zabezpečení uvědoměle necmocného občana" až se z toho slabým povahům může zatočit hlava.

I právo na bezplatnou lékařskou péči takovou oporou být nemůže, ač zní tak jednoznačně. Jednak jsou tam ony výslovné podmínky (1), dále systém veřejného pojištění (2) a ať mi nikdo neříká, že regulační poplatky lze s apodiktickou přesností jako jeho součást neoznačit, ale hlavně máme článek 4 Listiny, který připouští omezení základních práv a je podkladem pro soudní vymahatelnost (3)kdy jako hraniční kritérium stanoví podstatu a smysl základních práv. U klasických práv k tomu přistoupuje ještě princip proporcionality, ale ten lze u mlhavých práv sociálních jen obtížně aplikovat, aniž bychom se zpronevěřili řádnému demokratickému procesu a rozpoutali válku ideologií mezi právníky. Alespoň jako ideál bzchom měli postupovat opačně. Jako soudně vymahatelný standard proto zůstává stát jejich podstata a smysl: a řekněme si to na rovinu, kapitalismus devaténáctého století reformní kroky ODS nepřinesly.

Moc bych si přál, aby nám proto ústavní soudci proto zanechali tu část elementární lidské svobody rozhodnout se skrze demokraticky zvolené zástupce, jak moc chceme být od státu zapopatřováni.

*7*

Jakub Seidl řekl(a)...

ad 7

Nějak nerozumím, proč svůj příspěvek adresujete mně. Nedá mi to nepoznamenat, že by možná bylo vhodné důkladně číst cizí příspěvky a až pak na ně mnohomluvně reagovat (to se zvlášť nabízí, pokud někdo na jednoodstavcovou glosu reaguje pětiodstavcovým esejem).

V mnou nabízeném pojetí samozřejmě stojí zpoplatněné úkony mimo zákonodárcem vymezenou podmnožinu bezplatně poskytované péče, a to zcela v souladu s Listinou.

*7* řekl(a)...

*7*

koment se vas tykal jen v prvnim odstavci. O principu proporcionality jste preci nepsal.:o)

*7*

Anonymní řekl(a)...

Kdybych měl interpretovat čl. 31 já, řekl bych, že "bezplatnost" je především prostředek a nikoliv cíl.

Jinými slovy: lékařská péče je tzv. bezplatná, aby byla dosažitelná všem potřebným. Nikoliv proto, aby byla zadarmo. Protože neexistuje jediný důvod, aby něco bylo zadarmo a už vůbec ne, aby se o tom psalo v Listině.

Poplatek v řádu desítek korun, který navíc nezakládá nárok na ošetření, ale vybírá se až dodatečně, nikomu lékařskou péči neupírá. Krom toho jsou osoby v hmotné nouzi (tedy ti, kteří by si to zkutečně nemohli dovolit) od poplatků osvobozeny. Lékařská péče je tedy skutečně dostupná každému, bez ohledu na to, jestli je nebo není movitý.

Pokud by dr. Wagnerová chtěla důsledně aplikovat svůj princip rovnosti, který nastolila v případě nemocenské, musela by se zamyslet nad následujícím příkladem:
"Občan A má zápal plic a leží s ním v nemocnici. Strava je mu poskytována z veřejného zdravotního pojištění. Občan B má angínu a leží s ní doma. A jídlo si, ač nemocen, musí platit sám." Není občan B diskriminován?

Ústavní soud by pak měl podle mého názoru zvážit dvě věci:
předně - peníze z veřejného zdravotního pojištění jsou určeny na léčení skutečně nemocných lidí. Nikoliv na kupování paralenů a vaření rizota. A potom - zneužívat systému veřejného zdravotního pojištění není ústavní právo.

Vůbec nejlepší by ale bylo, kdyby si uvědomi irelevantnost diskuse o 30 Kč poplatků v zemi, kde průměrný občan vypije za rok 160 litrů piva (Gambrinus 0,5 točený - 20 Kč).

PV

*7* řekl(a)...

*7*

Souhlasim, ze soudci by meli vice zohlednit charakter prav, ktere vykladaji

(bez naroku na uplnost:

1. nedotknutelnost a nezrusitelnost standardnimi politickymi prostredky,

2. z toho odvozene omezeni politickych prav, jehoz proporcionalita neni zkoumana, resp. takoveto vzajemne pozirani principu proporcionality by asi bylo nelehke sledovat

3. imperativ politicke neutrality ustavniho poradku - tj. spise judicial restraint)

Ale uprimne, ustavni pravo jiz dnes neni mistem, kde strezime pilire nasi ustavnosti.

Pomalu se stava konskym handlem, kde se jednotlivi akteri snazi protlacit sve politicke nazory, navic vetsinou v naivni predstave, ze prave oni jsou ti povolani reprezentovat metafyzicke Dobro a rozdavat "policky". Ve vysledku selhavame jak jako akademicka obec (viz nejedly pacholik), tak predstavitele uradu (viz neznalost podstatnych nalezitosti principu proporcionality soudce NSS Z. K. atd.).

*7*

Guy Peters řekl(a)...

Pokud jsem Vás pochopil dobře, tak tvrdíte, že jakási minimální lidská práva jsou nedotknutelná a nezrušitelná. Pokud ne, tak se omlouvám, a má níže psaná výhrada nemá relevanci.

Kupř. právo na život. Na první pohled se zdá, že je nedotknutelné a nezrušitelné. Nicméně jsou případy, kdy tomu tak není.

*7* řekl(a)...

*7*

Petr Urban:

Tyto pripady nespadaji do podstaty a smyslu prava na zivot.

Nezrusitelnosti standarnimi politickymi prostredky jsem mel ale spise na mysli nutnost vyssiho kvora pro prijeti ustavniho zakona, coz napr. v pripade nemocenske nebo regulacnich poplatku znamena faktickou nezrusitelnost judikatury Ustavniho soudu politickymi prostredky.

Rudo Leška řekl(a)...

Dovoľte drobnú poznámku k diskusii prakticky uzavretej. Predstavte si, že ste demokratickým ústavodarcom, ktorý dospeje k názoru, že zdravotníctvo by malo byť poskytované bez priamej úhrady na základe poistenia. Skúste mi niekto načrtnúť, ako by ste to v ústave formulovali, ja osobne by som asi nebol schopný vyjadriť to nijako ináč ako slovami "bezplatne, na základe poistenia". Je to možno kuriózne mať to takto v ústave, ale keď to tam raz je, neviem si predstaviť ako tak jednoznačný pokyn ústavodarcu zinterpretovať inak. Rozhodnutie slovenského ÚS sa mi zdá skôr šalamúnske než presvedčivé. Pokiaľ sa ekonomické podmienky skutočne tak veľmi zmenili, že sme na tom horšie ako pred dvadsiatimi rokmi, nech sa zmení ústava, alebo nie?

Anonymní řekl(a)...

Omlouvám se za laickost svého příspěvku, nejsem právník

Bezplatnost a zákonnou úpravu , která upravuje rozsah hrazené péče chápu především z pohledu toho , aby dostupnost lékařské péče nebyla pro pojištěnce nepřiměřeně omezena. Pokud vím, tak právě z těchto důvodů jsou obyvkle mantinely regulačních poplatků v zahraničí nastaveny tak, aby k tomu nedocházelo- vázáno na % příjmu, vyloučení důchodců, dětí do 15 či 18 let. Přitom průměrná spoluúčast v zemích EU je kolem 20%. Proto se obávám, že ústavní soud bude nucen k oné nepřiměřenosti se nějakým způsobem vyjádřit a to je nesmírně tenký "politicko ideologický" led.
Jsem opravdu zvědav.
Jinak jsem byl šokován obrovským právním bezvědomím našich politiků , když se vyjadřovali k nemocenské- je to ten kolovrátek který má stále stejnou písničku- nemocenská / nula/ , regulační poplatky fungují , proto musí být v pořádku.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Po prvním čtení nálezu ÚS o poplatcích ve zdravotnictví jsem jednou potěšen a dvojmo zděšen:

Potěšen jsem tím, že Ústavní soud se nakonec přece jen rozpomněl na požadavek minimalisace svých zásahů a rozhodl zdrženlivě, zděšen jsem poměrem hlasů 8:7 a hlavně tím, že žádný z disentujících soudců se nedokázal oprostit od svého politického "backgroundu": zejména pak Wágnerová od havlovské zásady, že chvályhodná je každá špatnostu, uškodí-li ODS. Její disent je sice positivistický, čímž by mi měl konvenovat, ale necítím v něm obvyklou upřímnost přesvědčení.

*7* řekl(a)...

*7*

Odůvodnění nálezu je povedené a na naše podmínky i nezvykle argumentačně propracované. Domnívám se, že v něm můžeme vidět jednu z dalších výhod oddělení ústního jednání a vyhlášení, resp. vypracování samotného nálezu.

Z hlediska metodologie ústavněprávního přezkumu se jedná o jeden z "hraničních" nálezů:

vymezuje působnost principu proporcionality (1) a ochrany podstaty a smyslu základních práv v kombinaci se zákazem svévole (2), jako dvou hlavních pilířů ústavního soudnictví, v tomto případě pro oblast sociálních práv (v nálezu zejména b. 90, 92, 103 a 104, 134).

Disenty si přečtu v noci, ale už podle nadpisů vypadají zajímavě.

*7*