Proč je ČR státem soudních znalců?

O současné České republice se někdy v právních kruzích s trochou nadsázky hovoří i jako o „státu soudních znalců“, což odkazuje na skutečnost, že o řadě důležitých rozhodnutí správních i justičních orgánů fakticky rozhodují znalecké posudky. V poslední době různí zainteresovaní lidé tvrdí, že využití soudních znalců v ČR už přesahuje únosnou mez a že reálný vliv těchto aktérů neodpovídá tomu, jakou roli jim český právní řád přisuzuje. Na „přeznalcování“ upozorňují experti na odborných seminářích, ombudsman, ti, kteří jsou nespokojeni s vypořádáním rozličných vlastních právních nároků i mnozí další.

Kde jsou ale příčiny toho, že se ČR stává tímto „státem soudních znalců“. Na základě mých osobních poznatků a prožitků (byť z poněkud „extrémní“ znalecké oblasti) i řady více či méně (ne)formálních debat se pokusím o stručné zobecňující shrnutí. Existují podle mě tři hlavní příčiny, z nichž jedna je za určitých okolností z hlediska hlásané právní kultury a etiky ospravedlnitelná, další dvě jsou ovšem problematické. Vliv čtvrté je pak zanedbatelný.

První příčinou je skutečnost, že roste právní regulace nejrůznějších oblastí a realita, kterou právo upravuje, se stává stále složitější. Seznam znaleckých oborů dokonce ne zcela odpovídá soudobým potřebám. Správní, policejní či justiční orgány nemají dostatek znalostí a musí proto spoléhat na objasnění ze strany soudních znalců z nejrůznějších oborů a odvětví. Často je problém natolik složitý, že není ani jasné, na co se znalců ptát.

Na druhou stranu jsou často znalci dotazováni na věci, které mají příslušné orgány znát na základě požadovaného vzdělání nebo si je mohou bez větších problémů zjistit či nastudovat. Tím se dostáváme k druhé hlavní příčině, kterou je to, že znaleckým posudkem je suplováno obstarávání podkladů a důkazů pro rozhodování. Shrnout ji lze zhruba do úvahy příslušného orgánu „proč se s tím budu dřít, když to za mě udělá znalec.“ Tento postoj pak posiluje i související skutečnost, že znalec je u řady řízení takřka automaticky vyžadován a jeho přibrání je jistým zvykovým právem.

Třetí, zřejmě nejvíce problematickou příčinou, je snaha příslušného orgánu přenést zodpovědnost za vlastní rozhodnutí na znalce. Přestože znalec nesmí hodnotit důkazy ani řešit právní otázky, je do těchto činností někdy tlačen okolnostmi přibrání i otázkami. Sami znalci jsou pak často zmateni ohledně toho, na co mohou či nemohou odpovídat.

Samozřejmě i oni mají většinou zájem o svoji účast na co největším počtu případů, protože z toho mají zisk a mohou mít i dobrý pocit z uplatnění vlastních odborných znalostí. Nicméně tato čtvrtá příčina hraje ve výsledném stavu „přeznalcování“ jen velmi omezenou roli.

Ohledně řešení problému přetváření ČR do „státu soudních znalců“ jsem skeptický. Přes deklarovanou snahu „něco s tím dělat“ na obecné úrovni debat, často, když dojde na lámání chleba v konkrétním případě, převáží postoj „znalec to vyřeší za nás“. Nechci samozřejmě paušalizovat, ale v řadě případů se tak děje. Na tom nic nezmění novely, nové zákony (včetně případného nového zákona o znalcích a tlumočnících) či interní pokyny, ale jen změna právní kultury. I když se o ni kvalitní lidé v justici i státní správě upřímně snaží, je taková změna dlouhodobou záležitostí a zatím se - pokud vím – plošně nechystá…