Výuka práva made in America (konkrétně na NYU)

Zdeněk v jednom ze svých listopadových postů zevrubně odpověděl na otázku, co to znamená být profesorem práva v USA - jaké musí dotyčný jednotlivec splňovat předpoklady, aby se profesorem stal, jaká činnost se od něj čeká, aby o své postavení nepřišel, jaké je jeho finanční ohodnocení apod. Napadlo mne v této souvislosti nabídnout subjektivní pohled studenta na to, jak vypadá výuka s jedním konkrétním „profesorem made in USA“ (nebo spíš profesorkou). Stále probíhající debata k virtuálním právnickým fakultám mě však přiměla podívat se nejdříve na situaci na NYU trochu šířeji a obecněji. Post „Profesor(ka) práva made in America II“ bude následovat později.

Většinu z Vás už u mě asi nepřekvapí, že Vám po jednom semestru na NYU nebudu tvrdit, že dobře vím, jak vypadá typická americká výuka či typický způsob přípravy studentů na zkoušky. Do jakýchkoliv paušalizací či typizací se pouštím velice nerad, a to i u věcí, jimž jsem věnoval více než pouhých 5 měsíců svého života. Jde tedy spíše pouze o mou převažující zkušenost a dojmy z podzimního semestru a pokud mluvím obecně o „profesorech“ mám především na mysli vzorek konkrétních šesti osob, jejichž předměty jsem na podzim navštěvoval. 4 z nich byli Američané (a Američanky), jeden Němec a jeden Australan (samozřejmě můj dojem dotváří i ti, jež jsem poznal při letním studiu na Georgetownu). Pokud mluvím o „amerických“ modelech, přístupu apod., jedná se o tyto v podobě, v jaké jsem se s nimi setkal tady na NYU, případně na Georgetownu.

Hned první postřeh je výjimkou z mého předsevzetí nepaušalizovat, protože jde o notorietu, která (aspoň podle toho, co vím nejen z vlastní zkuškenosti a z dostupných zdrojů ale i od studentů odjinud, zdejší spolubloggery nevyjímaje) je opravdu typická pro anglo-americké právnické školy a v menší míře i pro západní Evropu (zejména Holandsko a skandinávské země).

Ve všech předmětech, které jsem na podzim navštěvoval se podobně jako v létě na Georgetownu (a stejná je v tomto ohledu i má zkušenost z „pražského“ Cambridgského kursu) vyžadovalo, aby studenti načetli dopředu předepsané materiály na každou hodinu, protože na samotné hodině jim je většinou už nikdo nepřepapouškovává a místo toho se očekává, že se o nich bude diskutovat. Slovo „většinou“ používám záměrně, protože i zde jsem se setkal s případy, kdy profesoři sklouzli do deskriptivní polohy, někdo více a častěji, někdo méně, ale každopádně by bylo chybou je tady všechny nekriticky glorifikovat a tvrdit v duchu filmu Pelíšky, že americká krabička od sirek je vždy dokonalá („samozřejmě“). Na druhou stranu, pokud si pod „deskriptivní polohou“ představujete rozvleklé recitace vlastních děl předváděné některými[1] „osobnostmi“ české právnické akademie, pak vězte, že i ta nejpopisnější z mých podzimních přednášek byla v porovnání s něčím takovým bouřlivou diskusí.

Dle mého stojí za americkým přístupem jednoduchá úvaha – cílem hodiny není nalít studentům do hlavy informace, které si mohou přečíst sami, ale přimět je o těchto informacích přemýšlet, hodnotit je, kritizovat, zpochybňovat, zkrátka s nimi pracovat. Abyste mohli diskutovat, musíte vědět, o čem se diskutuje, protože i pro největšího génia není úplně snadné zevrubně analyzovat 20ti stránkový článek nebo rozsudek, pokud jej vůbec nečetl. Bez adekvátní přípravy se tak pro Vás hodina na NYU může stát úplně stejnou ztrátou času, jako některé přednášky na českých PF, které mnozí kritizují pod Michalovým postem.

Samozřejmě, jak jsem naznačil, jsou profesoři, kteří aspoň stručně připomenou základní teze, ovšem obvykle pouze v míře nutné pro osvěžení Vaší paměti a navíc většinou i tímto úkolem pověří některého ze studentů. Pokud je vyvolaným zrovna nebožák, který se nepřipravoval, je lepší to otevřeně přiznat, než se snažit vařit z vody. Žádný z mých profesorů kvůli tomu hlavy netrhal, i když samozřejmě se taková skutečnost mohla odrazit v závěrečném hodnocení, ve kterém všichni, alespoň podle svých slov, reflektovali aktivitu v hodině.

Zajímavé je, že s případy, kdy by byl někdo totálně nepřipraven, jsem se setkal jen velice výjimečně. Zčásti je to dáno samozřejmě tím, že ne každý profesor vyvolává ty studenty, kteří se nehlásí, ale pokud tak některý z nich činil, fascinovalo mě, že i lidé, kteří za celý semestr neotevřeli pusu, se prezentovali ve vynikajícím světle, když byli vyvoláni. Ale abych to zase nemaloval příliš na růžovo – ovšemže byly případy, kdy student(ka) přišel(šla) bez toho, že by stihl(a) „načíst“, i mně samotnému se to přihodilo (a ne jednou;) ), ale důležité je, že se nejedná o pravidlo.

Hlavní příčinou svědomitosti většiny studentů je dle mého fakt, že nepřipraven(a) ztrácíte čas na hodině zbytečně, což v českých podmínkách ne každému vadí, protože si aspoň přečte na přednášce noviny, poklábosí se známými, nebo v dnešní době asi ještě spíše vyřídí maily či pobrouzdá na internetu. Můj osobní dojem je, že významným důvodem, proč to tady lidem jedno není a snaží se, aby pro sebe z přednášek vytěžili maximum, je fakt, že ať už oni sami či jejich rodiče investovali do tohoto vzdělání nemalé prostředky a asi málokoho baví vyhazovat peníze z okna... Jelikož však tento post nemá být o školném, nebudu do této úvahy více zabíhat, pouze odkazuji na postoje, které v této otázce dlouhodobě zastává Michal a s nimiž se v zásadě ztotožňuji, a v duchu (i) jeho úvah dodávám, že jestliže platím, očekávám samozřejmě za své peníze určitou kvalitu a z tohoto pohledu pak vztah mezi kvalitou výuky a školným může být (do určité míry) v českém prostředí otázkou následku a příčiny.

NYU rozeznává (vedle různých klinik, kolokvií a dalších specifických útvarů, jež zde nebudu popisovat, i proto, že s nimi nemám přímou osobní zkušenost) dvě základní formy výuky předmětů – „courses“ a „seminars.“ Záměrně jsem použil anglické termíny, protože český překlad je sice evidentní, ale pro srozumitelnost tohoto postu bude lepší, ponechám-li je nepřeložené, aby si čtenář české ekvivalenty automaticky nespojil s tím, co označují v českých podmínkách, protože se nejedná o totéž. Předměty se totiž vyučují buď jako „seminars“ nebo jako „courses“, přičemž základní rozdíl je v počtu lidí, jimž je předmět otevřen. Zatímco předmětů vyučovaných jako „course“ se může účastnit i 125 lidí, „seminars“ nejsou obvykle pro více než 40 lidí (mnohdy je počet ale ještě menší, třeba i pouhých 8 lidí). Z toho plyne, že jako „course“ se vyučují základní předměty jako třeba ústavní nebo trestní právo, jako „seminar“ pak předměty specifické, o něž není masový zájem, nebo některé dílčí aspekty předmětů základních. Nedochází zde tedy k tomu, že jeden a tentýž předmět by se vyučoval ve formě přednášek a seminářů, jak je to běžné u nás. Na NYU si tak můžete zapsat „Constitutional Law“ jako course a pokud chcete jeho znalost dále rozvíjet, můžete se v některém z dalších semestrů přihlásit na Advanced Seminar on Constitutional Law. Stejně tak můžete absolvovat course o mezinárodním právu a (pak) chodit na seminar o ústavních aspektech OSN. Zrovna tak se můžete přihlásit na seminar o čínském právu, právech zvířat nebo právu Indiánů. Některé seminars vyžadují předchozí absolvování základního předmětu, některé ne (většinou to souvisí právě s tím, zda je seminar o specifickém předmětu či rozvinutím některého aspektu předmětu základního). Ty nejdůležitější předměty, zvláště pak všechny, které mají J.D. studenti povinné, jsou v nabídce pro každý semestr několikrát, vyučované samozřejmě různými profesory.

Různý počet lidí se odráží i ve způsobu výuky, ovšem, jak jsem již uvedl, nikoliv v tom, že by courses měly podobu našich přednášek. Jak v rámci courses, tak v rámci seminars je primární metodou výuky diskuse, rozdíl je pouze v tom, že v rámci seminars se dostanete častěji ke slovu a také se nějaké aktivní zapojení očekává prakticky od každého (nejenom v rámci samotné hodiny, ale třeba i ve formě specifických case reports, prezentací apod). V případě course, kde je 100 lidí a profesor vyvolává jen ty, co se hlásí, můžete klidně celý semestr nehnutě pozorovat, jak se svět (tedy v tomto případě diskuse) hýbe. Jediným rizikem je, že Vaše (ne)aktivita v rámci course ovlivní výslednou známku – většinou se ovšem nejedná o větší posun než jeden stupeň, což vzhledem k šíři stupnice (viz níže) není až taková tragédie. Dalším rozdílem je, že courses bývají zpravidla za více kreditů a je jim tedy věnováno více vyučovacích hodin.

Pokud jde o materiály, jejich obsah a dostupnost, je pravidlem, že seznam veškerých předepsaných materiálů má každý student k dispozici na svém školním internetovém účtu (spolu s veškerými dalšími informacemi od známek přes finanční závazky, zdravotní pojištění až po přístup do on-line databáze knihovny), kde jsou také dotyčné materiály buď přímo „pověšeny“ nebo se tam aspoň dozvíte, kde je lze dohledat.

Základním textem obvykle bývají učebnice. Ty samozřejmě nejsou zadarmo a představují pro amerického studenta téměř stejně významný náklad jako pro studenta českého (ceny mých učebnic se pohybovaly mezi 90ti až 140ti dolary za kus). Jejich podoba je samozřejmě zcela odlišná od typických českých učebnic. Primárně samozřejmě proto, že americké právo se točí kolem case-law, takže každá učebnice je ve větší či menší míře sbírkou výtahů z rozhodnutí amerických soudů, které hrají stěžejní roli i v učebnicích týkajících se odvětví, které jsou i v USA do značné míry upraveny zákonem (zdráhám se použít slovo „kodifikovány“, protože bych tím mohl evokovat kontinentální pojetí kodifikace, což by bylo opět zavádějící), neboť i zákon je v precedenčním systému logicky diskutován především na pozadí judikátů, jež ho interpretovaly. Případy jsou následovány jejich komentářem (jeho délka závisí na přístupu autorů, někdy se jedná víceméně o pouhé poznámky, někteří volí více systematický přístup) a především mnoha otázkami, které nutí studenta o daném případu přemýšlet a připravují jej tak na diskusi v rámci hodiny. Otázky se snaží cílit na slabá místa případu, ptají se po možných alternativních postupech apod.

S trochou nadsázky bych řekl, že základním rozdílem mezi americkou a českou právnickou učebnicí je ten, že ta americká Vás učí (a nutí) odpovědi hledat, ta česká Vám je dává – ovšem vždy pouze tu jedinou správnou:-)

K učebnicím ještě dvě poznámky. Značná část (téměř polovina) mých profesorů (a teď již mluvím i o těch, kteří mě učí v jarním semestru – tři Američané, jeden Ital) neučí ze svých knížek, ale z knížek svých kolegů. Samozřejmě, jedním důvodem může být, že, jak již psal Zdeněk, každý profesor vyučuje více předmětů a ne pro každý si napsal učebnici. Někteří však třeba učebnice prostě nepíší a omezují se na monografie a články, aniž by to jakkoliv limitovalo jejich pedagogické schopnosti (snad právě naopak, jak by měl ukázat slibovaný post o jedné profesorce made in America). Napsat dobrou učebnici je však každopádně umění a opět platí, že ani americké učebnice nemusí být vždy kdovíjaké. Mě osobně třeba poměrně zklamala knížka předpsaná pro kurz mezinárodního práva, byť jejími autory byly uznávané kapacity z Michiganu a Cornellu. Opět by tedy bylo zbytečně sebemrskačské vykřikovat, že zatímco v ČR jsou všechny učebnice hrozné, tady v „jú es ej“ mají všechno vynikající. Tím ovšem nijak neopouštím tezi, že z mé zkušenosti mohu říci, že kvalitativní rozdíl mezi průměrnou českou učebnicí a americkou je značný.

Kromě učebnic se pracuje s dalšími judikáty, které nejsou v učebnici zahrnuty a pak také s akademickými články. Kolem těchto materiálů se pak točí již mnohokrát zmiňovaná diskuse.

Pokud Vám v tomto mém postu chyběla zmínka o té tak oslavované a často zmiňované „Sokratovské metodě,“ tímto to napravuji. Má zkušenost z Georgetownu a NYU je ta, že se ve své klasické podobě, kdy profesor „griluje“ konkrétními otázkami snažícími se zpochybnit studentovy argumenty a přimět ho odhalit slabiny dané pozice (podotýkám ovšem, že ne každý si pod pojmem Sokratovská metodou představuje to samé, a to včetně profesorů samých), tolik neobjevuje, ale má jemnější odstíny, odvislé od povahy každého profesora. Některé diskuse tak mají „sokratovský“ charakter více, některé méně, ale důležité je, že i "nesokratovská" diskuse je podle mne mnohem přínosnější než jednostranný monolog...

Ještě pár poznámek ke zkouškám a přípravě na ně. Všechny zkoušky jsou písemné a známkovány jsou anonymně. K hlavním výhodám, které to má, odkazuji na Michalův již výše připomínaný článek. Většina zkoušek je open-book, tedy můžete použít veškeré materiály, u některých i internet. Některé zkoušky jsou ve škole v konkrétní hodiny a bývají časově omezeny většinou 3-6 hodin. Jiné jsou take-home, na ty má člověk 24h, u některých i 48h, stáhne si je i odevzdá po internetu kdykoliv během zkouškového. Většinou se řeší nějaký případ, ovšem bez toho, že by existovalo jedno správné řešení, takže na klauzury z PF zapomeňte;)

Myslím, že takový systém zkoušek, zejména pak take-home exams, reflektuje mnohem lépe realitu praktického života, na který by člověka měla škola připravit. Samozřejmě, že příprava na open-book exam je jiná než na zkoušku, kde musíte vysypat z hlavy "seznam hesel", jak to výstižně pojmenoval Tomáš Sobek. Mám pocit, že většina amerických studentů hodně spoléhá na své poznámky, kde si pečlivě "briefují" jednotlivé případy. Učebnici a další zdroje používají subsidiárně. Ale samozřejmě neplatí to pro každého.

Celé zkouškové období na NYU trvá 9 dní, takže co jste se "nenaučili" během semestru, to už v situaci, kdy máte obden zkoušku moc nedoženete. Ostatně vzhledem k tomu, že výuka je postavená právě na soustavné přípravě, nedávalo by měsíční zkouškové žádný smysl. Díky písemné formě zkoušek pak nejsou problémy ani s termíny na vyzkoušení mnoha desítek studentů (tak dobře známé z našich luhů a hájů), profesoři během zkouškového vůbec nepřijdou se studenty do styku, takže dlouhé zkouškové není nutné ani z tohoto pohledu.

Rozpětí známek je na NYU široké: A, A-, B+, B, B-, C, D a F. A se dává pouze kolem 4-6% nejlepších studentů, většina dostane B. F se dává asi jen za vraždu profesora, D zcela výjimečně a C dostane podle statistik 0-5% studentů. K získání titulu LL.M. je třeba mít průměr lepší než B-, takže se zdá, že to není nepřekonatelná překážka, ale nebudu říkat hop, když jsem ještě nepřeskočil...

Tak, teď se přiznám, že tento post dopisuji s pocitem, že jsem chtěl ještě něco napsat, ale ne a ne si vzpomenout, co to bylo. Ale to nevadí, napíšu to případně do komentáře nebo toho profesorského postu. Navíc tento příspěvek si nedělá ambici na žádnou seriózní a kompletní analýzu, neboť měl být pouze podkladem pro diskusi navazující na Michalovy „virtuální fakulty.“ Vzhledem k tomu, že jak Zdeněk Kühn, tak i někteří z našich čtenářů mají zkušenosti se studiem v USA, věřím, že mé zdejší postřehy doplní o své vlastní názory a zkušenosti.

Samozřejmě se jako tradičně těším i na všechny další komentáře, zejména by mě zajímalo, na kolik jsou podle Vás americké postupy (a případně které) převeditelné do českého prostředí. Já osobně si myslím, že třeba systém zkoušek, alespoň tedy jejich anonymizace a převážně písemná podoba stejně jako možnost použití pramenů by neměl představovat tak náročnou a neproveditelnou změnu. Také sokratovská metoda se dá použít i v českém prostředí, ovšem vyžaduje to důkladnou přípravu ze strany profesorů i studentů. Problém je, že ne každý profesor na to má a ne každý je ochoten věnovat svůj čas přípravě něčeho, co není náležitě ohodnoceno. V otázce školného jsou veřejné školy odvislé na (ne)vůli naší vlády a pro založení kvalitní soukromé školy nejsou v Čechách z mnoha různých důvodů stále vhodné podmínky (ale to by bylo téma na samostatný post).

P.S.: Doufám, že si v květnu, po skončení studia, neřeknu, co jsem to v lednu napsal za nesmysly:-)

[1] Záměrně píši „některými“, protože si rozhodně nemyslím, že se na českých právnických fakultách nenajdou přednášející, jež jsou výborní. Problémem je, že jsou, zdá se, stále v menšině...