čtvrtek 5. listopadu 2015

Konec pozitivní rasové diskriminace na amerických univerzitách?

V letošním roce bude Nejvyšší soud USA opět posuzovat otázku pozitivní rasové diskriminace u přijímaček na americké univerzity. Už skoro 40 let v USA v podstatě platí, že používat rasu jako faktor při hodnocení studentů hlásících se na univerzity je možné, ale za poměrně striktních podmínek. V roce 2003 SCOTUS do jisté míry uvolnil posuzování pozitivní diskriminace na vysokých školách, když liberální většina rozhodla, že univerzitám lze přiznat jistou volnost při stanovování mechanismu hodnocení rasy jako faktoru u přijímaček. V roce 2013 naopak tuto volnost konzervativní většina omezila a stejný případ se po krátkém intermezzu u texaských soudů dostal před SCOTUS znovu. Je možné očekávat, že až soud případ Fischer II posoudí, dojde k dalšímu omezení praxe zvýhodňování některých rasových a etnických menšin.

Základním ústavněprávním principem je v USA samozřejmě rovnost bez ohledu na rasu či etnicitu. Pokud někdo chce při rozhodování rasu vzít v potaz, musí to být s cílem naplnění nějakého zásadního veřejného zájmu (“compeling state interest”). V případě pracovněprávních vztahů může být takovým cílem v zásadě jen odčinění dřívější diskriminace ze strany státu nebo soukromníků. V případě přijímaček na univerzitu je jedinným dovoleným důvodem diskriminace zajištění rozmanitosti (“diversity”) univerzitního prostředí, což má napomáhat základnímu účelu vzdělávání a dalšímu rozvoji společnosti. Tento ústavněprávní cíl diskriminace SCOTUS (v podtatě) posvětil v roce 1978 v případě Bakke a následně potvrdil v roce 2003 v případě Grutter a znovu v roce 2013, když se před soud poprvé dostal případ Fischer

Používání rasy při rozhodování je nicméně podezřelá záležitost, proto soud takové situace hodnotí velmi přísně (“strict scrutiny”), když posuzovaný program pozitivní diskriminace musí být “ušit na míru” (“narrowly tailored”) stanovenému cíli, přičemž tohoto cíle nelze dosáhnout jinak.

Grutter a Gratz (2003)

V roce 2003 SCOTUS posuzoval pozitivní diskriminaci u přijímaček na Michigan University. U bakalářského programu (případ Gratz) mohl kandidát získat 150 bodů, přičemž 100 bodů mu zajistilo přijetí. Pokud se jednalo o afroameričana nebo hispánce, dostal automaticky 20 bodů navíc, což je poměrně vysoké číslo a jistě bylo v řadě případů rozhodující. U právnické fakulty (případ Gutter) byli kandidáti hodnoceni více individuálně. Škola chtěla získat v ročníku nezbytný podíl (“critical mass”) menšinových studentů, aby byla zajištěna diverzita. Přihlášky byly hodnoceny průběžně, přičemž se hledělo, aby bylo přijímáno dostatečné množství menšinových studentů.

Soud odmítl diskriminaci v případě Gratz, když řekl, že se jedná o příliš rigidní způsob diskriminace, který mechanicky boduje příslušnost studenta k rasové/etnické menšině. Diskriminaci v případě Gutter ale soud podržel. Většinové stanovisko soudkyně O’Connor vyšlo z Powellova stanoviska v případě Bakke z roku 1978. Soud potvrdil princip “diverzity” jako jediného možného ospravedlnění diskriminace v podobném případě, přičemž se v tomto bodu opřel o podklady poskytnuté přáteli soudu (amici curiae). Soud také uvedl, že je nutné se v podobných případech spolehnout (“deference”) na odborné stanovisko univerzity, která sama prý nejlépe ví, jak diverzity a správného studijního prostředí dosáhnout. Zajištění diverzity údajně nešlo zajistit jinak a způsob výběru studentů byl dostatečně flexibilní, tedy nešlo o zakázané kvóty.

Fischer I (2013)

University of Texas přijímala 80 % studentů na základě tzv. Top Ten Percent Plan (TTPP), podle kterého byli přijati kandidáti, kteří patřili mezi 10 % nejlepších studentů ve svém ročníku na střední škole. Zbytek studentů byl přijat na základě studijních výsledků a dalších faktorů. Výsledkem bylo přijetí řady menšinových studentů, protože některé střední školy v Texasu jsou většinově černošské, takže kandidáti z těchto škol měli na UT dveře otevřené minimálně v rámci TTPP. Po případu Grutter v roce 2003 nicméně univerzita začala používat i rasu jako kritérium v rámci přijímání zbylých 20 % studentů a svůj systém založila na přístupu University of Michigan. 

SCOTUS ve věci Fischer v roce 2013 prohlásil, že “diverzita” na univerzitě sice je legitimní účel pozitivní diskriminace, ale že nižší instance braly příliš velký ohled na názor univerzity v tom, jak sama univerzita tento cíl naplňuje. Soudy nesmí univerzitě dát žádný prostor v posuzování, zda jejich systém přijímaček je skutečně “ušit na míru” stanovenému cíli. SCOTUS tak případ vrátil texaským soudům k novému posouzení.

Důležitým problémem v případě Fischer je, že univerzita zřejmě jen tak nedokáže, že její afirmativní akce je nezbytná k dosažení stanoveného cíle, když už sám systém TTPP zajistil poměrně dost rasově diverzifikované studentstvo.
The Court observes that the University of Texas’s entering class for the “last year … that did not consider race” (but that did use the Top Ten Percent plan) was 4.5% African-American and 16.9% Hispanic. In 1996, when UT did consider race (but did not use the Top Ten Percent plan), the class was 4.1% African- American and 14.5% Hispanic. [1]
Stanovisko soudu v případě Fischer napsal soudce Kennedy, který již stejným kritickým způsobem argumentoval ve svém disentu proti rozhodnutí soudkyně O’Connor ve věci Grutter a požadoval přísnější posouzení používání rasy k dosažení diverzity.
The implication of Kennedy’s ruling is that a university must prove that specific educational benefits are achieved by the school’s use of racial preferences; that there is no other (race-neutral) way to achieve those benefits; that individuals receiving preferences are evaluated based on their specific diversity contributions; and that the university has some concrete plan for phasing racial preferences out over time. [2]
Fischer II (2016)

Texaský soud tedy případ Fischer znovu posoudil v roce 2014. Tříčlený senát většinou dvou soudců rozhodl, že UT splnila všechny nároky na ústavnost svého systému přijímaček. SCOTUS však s tímto rozhodnutí zřejmě není spokojený a znovu se případem bude letos zabývat

Důvod, proč SCOTUS chtěl tento případ znovu posoudit, zatím není úplně jasný. Nápovědu nabízí disentující texaský soudce, který se dvěma svými kolegy nesouhlasil.
Although the University has articulated its diversity goal as a “critical mass,” surprisingly, it has failed to define this term in any objective manner. Accordingly, it is impossible to determine whether the University’s use of racial classifications in its admissions process is narrowly tailored to its stated goal— essentially, its ends remain unknown. [3]
Základní problém tedy může být právě v konkrétní definici cíle celé pozitivní diskriminace, tedy kdy konkrétně je nezbytný podíl menšinových studentů dosažen. Pokud totiž přesně neznáme cíl diskriminace, jak můžeme používat prostředky, které tomuto nejasnému cíli mají být “ušity na míru”? Bez jasně stanoveného cíle lze prostředky “ušít na míru” jen těžko.

O tomto argumentu však soudci SCOTUS věděli už v případě Grutter, tak je otázka, jestli bude nějak rezonovat. I když tehdy byla rozhodující většina soudu poskládána jinak. Zásadní také může být, zda je v případě TU diskriminační program vůbec potřeba a v nových podáních stran se objevil i relativně nový argument ohledně “diversity within diversity”. Uvidíme, jaké budou ohlasy po prosincovém ústním jednání.

Co na to Harvard?

Stejní advokáti, kteří zastupují Abigail Fischer, vedou také žaloby proti Harvardu a dalším školám za jejich diskriminaci Američanů asijského původu. Této skupině studentů totiž za poslední roky výrazně vzrostla úspěšnost u testů a dalších kritérií pro přijetí, ale jejich podíl na finálním přijetí na elitní univerzity tolik neroste. Vzniká tedy podezření, že jsou diskriminováni, a to právě pro svou rasovou příslušnost.
"An Asian-American student has to score 140 points higher than a white student, 270 points higher than a Hispanic student and 450 points higher than a black student on the SAT to be on equal footing," Princeton Professor Thomas J. Espenshade and RTI International researcher Alexandria Walton Radford argue in the book.
This year Harvard said it accepted 5.3% of applicants who applied for a spot in the Class of 2019. Of the 1,990 admitted students, 21% identified as Asian-American, 13.3% as Latino and 12.1% as African-American.
Pokud případ Fischer II odborníci hodnotí tak, že může maximálně zpřísnit posuzování afirmativní akce na univerzitách, tak případ proti Harvardu může být v budoucnu zásadnější. A to dokonce v podobě zákazu pozitivní rasové diskriminace na amerických univerzitách.


Pozn.: Školám nelze úplně věřit. Řada z nich své záznamy ničí, aby nemohly být obviněny z protiústavní diskriminace. A dál, nemá náhodou zvýhodňování některých menšin spíše opačné účinky na jejich úspěšnost při vysokoškolském studiu? Viz tzv. mismatch effect.

Přehled letošních velkých případů před SCOTUS dle Georgetown Law profs.

3 komentáře:

Aleš Kofránek řekl(a)...

No, už by bylo na čase, aby tahle ostudná levičácká praxe konečně skončila. Diskriminace, byť v líbivém hávu, je pořád pouze diskriminace.

Anton Laurus řekl(a)...

Pochybuji, že by v tom jeli levičáci. Co znám z okolí a osobní zkušenosti nejvíc tuto praxi podporují "bílí" rasisté, bylo totiž pak snadné vnutit většinové společnosti tezi, že pokud je lékař jinobarevný, pak vystudoval právě pro svou rasu a ne pro své schopnosti, takže například američtí senioří vyhledávají "bílé" doktory, v anglii dokonce za to jednu pacientku soudili, ale nakonec to uhrála. Je to paradoxní výsledek celé akce, ale pokud připomenu ČR a z 90. let . kampan, že slovo cikán má negativní konotace a musí se nahradit neutrálním rom, pak výsledek je obdobný,

Lukas Hoder řekl(a)...

Jedním z možných ospravedlnění pozitivní diskriminace by mohl být princip odčinění dřívějších křivd, kterých se bílá většina na menšinách dopustila. Jedním z proponentů tohoto argumentu je Richard Rothstein z Economic Policy Institute ve Washingtonu DC, který k tomu nedávno napsal moc zajímavý článek podpořený daty. Jádro argumentu zní v podstatě tak, že ve 20. století byly oficiální (!!) politiky státu rasově diskriminační vůči černochům, a to v oblasti podpory bydlení. Díky tomu bílá střední třída získala nemovitostní majetek, který jí pomohl na celé dekády dobudoucna, zatímco černá menšina k této pomoci státu přístup oficiálně a organizovaně neměla. Je tedy opět na státu, aby se tyto konkrétní výhody, které v rámci rasové diskriminace ve 20. století přiznal pouze bělochům, pokusil černé menšině dodatečně odčinit a nahradit.

Níže centrální argument článku:

From the 1930s through the 1950s, the Federal Housing Administration guaranteed production loans to developers for construction of suburban subdivisions, on explicit condition that these projects be barred to otherwise-qualified black families. Nationwide, federal mortgage guarantees subsidized working- and lower-middle-class white families (many headed by returned war veterans) to flee urban neighborhoods for suburban communities whose racial exclusivity was government-enforced. Black veterans and other working families were openly denied such support, not only by prejudiced real estate agents, but by racially explicit public policy.

In the late 1940s and early 1950s, these suburban homes (for example, in places like Levittown outside New York City, Lakewood outside Los Angeles, and hundreds of other communities in between) typically sold for about $125,000 (in today’s dollars) and were easily affordable to working class families. With GI-Bill mortgages (no down payment required), suburban home monthly carrying charges were often less than rent that white families had previously paid in overcrowded urban apartments, the kinds of places where black families had to remain.

Today, these same Levittown or Lakewood homes sell for $500,000 or more. The white families who settled in these places gained, over the next few generations, some $400,000 in equity appreciation. Black families, denied this opportunity by de jure segregation policy, realized no such gains. African-American median family income today is about sixty percent of white median family income, but African-American median household wealth is only five percent of white median household wealth (including home equity). Families that gain home equity appreciation over several generations have many opportunities to convert that equity into more liquid wealth that can be used, for example, to pay for children’s (or grandchildren’s) college, or perhaps to support parents in retirement, relieving children of the financial pressure to do so. For white and black families with similar middle class incomes in 2007, the wealth of black families not attributable to present home equity was only twenty-two percent of that of white families.

Differences in family wealth thus have enduring effects on college attendance. These differences today are, to a great extent, vestiges of explicit twentieth-century federal segregation policy that violated the Fifth and Thirteenth Amendments to the Constitution. College admissions officers, ostrich-like, can favor students of all races and ethnicities whose families have little wealth for whatever reason. Such favoritism, however, is an inefficient means of remedying de jure segregation: it will round up many non-black students from low-wealth families. That is a worthy social policy goal, but is no substitute for remedying a history of state-sponsored racial injustice.