pátek 6. června 2014

Tomáš Pavelka: Kone proti ÖBB, další munice pro soukromý boj s kartely

Evropský soudní dvůr včera dodal novou pobídku pro soukromé uplatňovatele soutěžního práva, když rozhodl, že je možné požadovat na účastnících kartelové dohody náhradu škody, jež vznikla zákazníkům jiných soutěžitelů, kteří v důsledku existence kartelové dohody na trhu zvedli ceny.  Vedle ustálené judikatury, že náhrady škody se mohou domáhat všichni zákazníci v dodavatelském řetězci směrem nahoru či dolů a návrhu směrnice o soukromých žalobách jde o další impuls k oživení soukromého uplatňování antitrustu v evropských končinách.

Připomeňme, že směrnice v navrhovaném znění, která již čeká jen na schválení v Radě, výrazně snižuje administrativní náročnost soukromých žalob zavedením jednak vyvratitelné domněnky vzniklé škody z protisoutěžního jednání, a dále také možnosti pro národní soudy nařídit zpřístupnění důkazů bez ohledu na to, zda jsou ve spisech antimonopolních úřadů anebo v držení žalované osoby či třetích osob.

Rozsudek Kone proti ÖBB by v kombinaci s novou směrnicí umožňoval praktikům zaměřit se na trhy, na nichž antimonopolní úřad kteréhokoliv členského státu a Komise shledaly porušení soutěžních pravidel, popustit uzdu své fantazii při hledání škody vzniklé z pohybu cen napříč dodavatelským spektrem a za klienta si vzít kohokoliv na jakékoliv úrovni dodavatelského řetězce.  Nemyslím si, že by z hlediska účastníků hospodářské soutěže šlo o smrtící koktejl a pozvánku pro spekulanty.  Munice v rukou soukromých žalobců je stále relativně konvenční, nic ve srovnání s trojitou náhradou škody a extrémní discovery procedurou ve Spojených státech.  Přesto bude v EU ještě nějakou dobu trvat, než se nová úprava zabydlí a než se vyrovnají možnosti soukromého uplatnění antitrustu mezi členskými státy, zejména mezi Velkou Británií, Holandskem a Německem na jedné straně a zbytkem Evropy na straně druhé.


Rozvoj soukromého uplatňování ale také nabízí možnost právníkům věnovat se víc jistě tak fascinující oblasti jako je evropské soutěžní právo i na miniaturních právních trzích typu Praha/ČR.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Zásadní otázka však zůstává, a sice jak bude soud určovat, zda a případně v jaké výši byla navýšená cena přenesena na nepřímého dodavatele.

Martin Matějec

Ondřej Palkovský řekl(a)...

- vzhledem k tomu, že vyšší cena znamená, že určití zákazníci se nákupu zdrží, mohou ti zákazníci, kteří z důvodu vyšší ceny "nekoupili" také požadovat náhradu škody?

- je-li na kupující straně firma (nikoliv konečný spotřebitel) prodávající na v zásadě konkurenčním trhu, pak taková firma vzhledem ke konkurenci bude mít tendenci dosahovat "nulového ekonomického zisku" bez ohledu na cenu vstupů. Jaká je tedy škoda? Pokud ten trh naopak moc konkurenční není, nedostáváme se do situace, že jeden kartel žaluje jiný kartel o podíl na zisku?

- z předpokladů vyplývá, že konkurenční firmy, které nejsou součástí kartelové dohody, mohou následně zvýšit ceny - tedy dosahovat (neopodstatněného?) zisku. Neměla by část náhrady škody být vymáhána i po těchto firmách? Konec konců, pokud nešlo vyloženě o výrobní omezení (za nižší cenu by nestíhaly uspokojovat poptávku), nejednalo se de-fakto o tacitní koluzi?

Tomáš Pavelka řekl(a)...

- Dobrá otázka. Přestože ustálená judikatura dovozuje možnost žalovat ušlý zisk (který by v případě rozhodnutí nenakoupit vzniknout mohl), prokázání výše takové škody, i pokud je presumovaná, by nejspíš bylo velmi nesnadné.

- Pokud zákazník v dodavatelském řetězci škodu neinternalizuje, ale pošle dál k jeho zákazníkům či spotřebitelům, pak škoda vzniká až u posledního v tomto řetězci. Proti takovým pak může účastník kartelu použít tzv. passing on defence.

- Klasifikace neopodstatněného zisku by byla čistě vnitrostátní záležitost. Co je ale zajímavé principálně je fakt, že konkurenti kartelu mohou dosahovat zvýšeného zisku, který navíc jde na vrub účastníků kartelu. Nicméně je opravdu vhodné paktické dopady tohoto rozsudku brát vlažně a nepouštět se do příliš kreativních teorií. Jedním z atributů rozhodnutí o předběžné otázce je totiž také to, že Soudní dvůr odpovídá v relativně obecné rovině a spíše se omezí na to, co národní právo dělat nemůže, než co musí. V případu Kone v OBB byla odpověď Soudu vlastně taková, že rakouské právo nemůže tuto teorii širší odpovědnosti zakázat plošně. Národní soudy musí kauzální nexus v takových případech posuzovat vzhledem k okolnostem případu. (v tomto smyslu rozsudek také později okomentoval blog Chilling competition) http://chillingcompetition.com/2014/06/11/umbrella-pricing-case-c-55712-kone-or-when-effectiveness-may-go-too-far-with-little-effective-consequences/

- k faktické koluzi by došlo, pokud by se jednalo vědomou koordinaci na základě sdílení či zveřejňení citlivých informací. Nicméně ustálená judikatura k čl. 101 SFEU respektuje právo podniků se inteligentně přizpůsobit situaci na trhu.