čtvrtek 26. června 2014

David Zahumenský: Nenastal čas znovu zrušit nenárokové dovolání v civilních věcech?

V únoru 2014 uplynuly dva roky od vydání nálezu pléna Ústavního soudu (ÚS) sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo s účinností od ledna 2013 zrušeno nenárokové civilní dovolání. Nová právní úprava civilního dovolání, která byla přijata novelou č. 404/2012 Sb., je tak účinná téměř rok a půl.

Pokud novou právní úpravu a praxi týkající se přijatelnosti dovolání zhodnotíme z hlediska požadavků vymezených ze strany ÚS, pak jsem přesvědčený, že jak naznačuje již nadpis tohoto textu, musíme dospět k závěru, že současný § 237 o.s.ř. je dalším kandidátem na negativní normotvorný zásah ÚS.


Problém č. 1: vyloučení vad řízení a nesprávných skutkových zjištění

Za první zásadní problém, který je obsažený přímo v nové právní úpravě dovolání, spatřuji skutečnost, že nyní je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Zákonodárce výslovně nepřipouští, aby dovolacím důvodem byly vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, ani skutečnost, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu, který ale neměl oporou v provedeném dokazování.

Už v nálezu II. ÚS 2339/07 přitom bylo konstatováno, že [p]odmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů“.

Samozřejmě je zde argument, že přezkum skutkových okolností je vždy před NS problematický, nicméně, ústavní soud při přezkumu rozhodnutí o dovolání podávaných v trestních věcech dovodil, že za porušení práva na spravedlivý proces se považuje také extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, nezabývání se námitkami, které se jeví jako nikoliv nepodstatné, a opomenutý důkaz. Neuvedení (nebo obtížné podřazování) těchto pochybení obecných soudů pak v případě trestních věcí vedlo k opakovaným zásahům ze strany ÚS. Je proto chybou, pokud zákonodárce tuto judikaturu ÚS nereflektoval.

V usnesení z 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 se již sice ÚS vyjádřil v tom smyslu, že s výjimkou zmatečností podle § 229 odst. 1 až 3 o.s.ř.  jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je [...] uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1“ a že tento dovolací důvod tak zahrnuje také vady řízení. Podle článku asistentů soudců NS Tomáše Pavliše a Jiřího Deducha (Právní rozhledy 5/2014) je ovšem tato úvaha ÚS „mylná“ a autoři trvají (s ohledem na text zákona celkem přirozeně) na tom, že vady řízení nejsou pod odvolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. uplatnitelné.

Zákonodárce tedy aktuální právní úpravu, která jiné vady z dovolacích důvodů vylučuje, přijal v rozporu s požadavky ÚS na zajištění práva na přístup k soudu. Také podle Pl. ÚS 29/11 „odmítnutí zabývat se případně i vadně procesně či hmotněprávní posouzenou věcí, znamená riziko v podobě odepření spravedlnosti“. 


Problém č. 2: povinnost vyčerpat dovolání před podáním ústavní stížnostiVýše naznačený problém je ještě zdůrazněn skutečností, že související novela zákona o ÚS zrušila možnost účastníka rozhodnout se, zda v případě nenárokového dovolání půjde k NS či se obrátí rovnou na ÚS.

Co má ale nyní dělat účastník skončeného odvolacího řízení, který chce namítat například nesprávné nebo nedostatečné zjištění skutkového stavu, které bylo před 1. 1. 2013 považováno za jinou vadu řízení (viz například rozsudek NS ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1435/2001)? Nachází se v situaci, kdy nemůže podat dovolání a je tedy nucen se rovnou obrátit na ÚS? Nebo je povinen podat dovolání, přestože takové dovolání nemůže být důvodné? Nebo přes výslovnou úpravu zákonodárce ÚS dospěje k závěru, že jiné vady řízení jsou dovolacím důvodem i nyní?


Obávám se, že současné nastavení s sebou pro účastníka nese riziko odmítnutí ústavní stížnosti pro nevyčerpání dovolání, případně pak odmítnutí ústavní stížnosti pro zmeškání lhůty, neboť dovolání nebylo v dané věci přípustné. Jedná se o případy, které již známe a za které ESLP káral ČR například v rozsudcích Zvolský a Zvolská proti České republice (46129/99), Běleš a další proti České republice (48778/99), nebo Tieze a Semeráková proti České republice (č. 26908/09 a 30809/10).

Výklad, že je potřeba dovolání podat i tehdy, kdy není dán dovolací důvod (zaplatit soudní poplatek a advokáta, který dovolání sepíše, pak čekat půl roku, než NS dovolání odmítne) považuji za absurdní a domnívám se, že by mohl vést k závěru, že v případě jiných vad řízení a nesprávného zjištění skutkového stavu nebude dovolání, ale ani ústavní stížnost efektivním opravným prostředkem ve smyslu judikatury ESLP a účastníci tak budou mířit „zkratkou“ do Štrasburku.

Kde je ale právní jistota účastníka v souvislosti s jeho právem na soud? 

Problém č. 3: Naplnění kritérií přípustnosti dovolání

V usnesení z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 NS poukázal na to, že od ledna 2013 není přípustnost civilního dovolání postavena na kritériu zásadního právního významu. Pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva:
·         při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
·         která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
·         která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
·         která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak


pak je dovolání, až na výjimky stanovené v § 238 o.s.ř. přípustné bez dalšího.

Jak ovšem poukazují v Právních rozhledech 5/2014 Tomáš Pavliš aJiří Deduch: „jmenovaná kritéria nejsou všechna objektivní povahy, leč nejméně v posledně uvedeném případě přípustnost dovolání nadále závisí na uvážení dovolacího soudu. V tomto směru tak právní úprava přípustnosti dovolání obsažená v § 237 OSŘ zjevně neodpovídá požadavku Ústavního soudu, byť poněkud přemrštěnému, že „přípustnost dovolání musí být zřejmá každému potenciálnímu dovolateli ještě předtím, než opravný prostředek v podobě dovolání využije““.

K tomuto nedostatku se pak připojuje další problém, spočívající v tom, že judikatura samotného NS trvá na explicitním uvedení právní otázky, která má být předmětem posouzení, případně pak uvedení údaje o tom, od které „rozhodovací praxe“ se řešení právní otázky ze strany odvolacího soudu odchyluje, apod., přičemž nedostatečné vymezení této otázky sankcionuje odmítnutím pro nepřijatelnost.

Tak například v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2206/2013 ze dne 9. 10. 2013 NS výslovně uvádí, že „k projednání dovolání přitom nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka (dosud neřešená) hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je jím rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého) řešení se dovolací soud má odchýlit.“ Stejně pak lze uvést například 33 Cdo 1366/2014, 22 Cdo 2043/2012, 22 Cdo 1725/2013, 33 Cdo 108/2013, 30 Cdo 1608/2013, 30 Cdo 1518/2013 nebo 22 Cdo 2932/2013.

Vzhledem k tomu, že účelem soudů je poskytnout ochranu právům a oprávněným zájmům účastníku řízení, je uvedený formalismus v rozporu se smyslem dovolání.  NS není uvedením určitých konkrétních rozhodnutí, od kterých se odvolací soud odchýlil, vázán, jaký má tedy smysl vyžadovat za všech okolností jejich specifikaci? Podobně na mě působí požadavek, aby účastník řízení jasně vymezil nejednotnosti v rozhodovací praxi NS.

Nebo snad svým přístupem NS dokonce vyžaduje, aby se advokát účastníka přesně „strefil“ do toho, co dosud dovolací soud neřešil, nebo co je řešeno v rozporu s ustálenou judikaturou a jasně zdůvodnil, proč je již tuto judikaturu možné považovat za ustálenou? Bohužel se obávám, že i z důvodu striktní 6-měsíční lhůty pro odmítnutí dovolání, to soudce NS může svádět k posledně jmenovanému přístupu.

Závěr

Prvním z cílů nové úpravy civilního dovolání je podle DZ vyřešení neúnosného zatížení NS. Toto je obtížné dosud hodnotit, ale pokud se podíváme na statistiky, tak dosud se to zcela jistě nedaří. V roce 2010 NS vyřídil 5515 civilních věcí, nový nápad činil 4986 věci (viz DZ). V roce 2013 pak podle Výroční zprávy NS za 2012-13 soudci občanskoprávního a obchodněprávního kolegia vyřídili 4945 věcí a nový nápad činil 4623 věcí. Přitom se domnívám, že zejména povinnost vyčerpat vždy dovolání před podáním stížnosti k ÚS mohla spíše přispět k vyššímu zatížení NS.

Stejně tak se domnívám, že se zákonodárci nepodařilo eliminovat nepředvídatelnosti při rozhodování o dovolání. Vyloučení skutkových pochybení a jiných vad řízení nepochybně bude (pokud nedojde k razantnější změně) opět důvodem pro „judikatorní přestřelky“ mezi NS a ÚS. Celkově tak dospívám k závěru, že se nepodaří naplnit ani hlavní cíl novelizace, kterým mělo být posílení role NS jako sjednotitele judikatury.  Této role by zřejmě daleko lépe mohlo být dosaženo, když by si NS mohl zcela podle vlastní vůle vybírat věci, kterými se bude zabývat, a namísto role „třetí instance“ by se zaměřoval primárně na sjednocování a rozvoj judikatury.

Lze tak souhlasit s M. Bobkem a P. Molkem, že [ch]rlením tisíců judikátů ročně nejvyšší soudy pouze devalvují svoji činnost. Trpí nejenom argumentační kvalita jednotlivých rozhodnutí, ale i jejich akceptace a řídící funkce, jakou by měly ve společnosti vykonávat. Podobná situace je nevhodná nejen z pozice daného nejvyššího soudu, ale i ochrany jednotlivce. Na jednu stranu není soud často schopen, při práci v neustálé časové tísni, zpracovat skutečně promyšlené a argumentačně kvalitní rozhodnutí. Na druhou stranu odborná veřejnost není schopna vstřebat víc než jen zlomek rozhodovací činnosti soudu: nikdo není schopen, a to i odborník v dané oblasti práva působící, číst více než pár desítek významných rozhodnutí ročně. Celý problém se zacykluje: čím více rozhodnutí soud chrlí, tím nepřehlednější se jeho judikatura stává a tím více případů mu zpětně napadá, protože nižší soudy tyto případy nejsou schopny řešit a kvanta judikatury vždy poskytnou skulinku pochybností.“ (Soudní rozhledy 6/2006, s. 205).

Zároveň se ale domnívám, že výše naznačený postup je nejen v rozporu s dosavadní judikaturou ÚS, ale že dosavadní zkušenosti s dovoláním v českém prostředí, kde máme aktivní ÚS, nepotvrzují smysluplnost takového směřování. Nebylo by pak rozumnější a pro účastníky konečně předvídatelnější, když bychom civilní dovolání zrušili úplně a místo toho posílili roli ÚS? Nesplývají nám nakonec otázky jednoduchého a ústavního práva natolik, že 2 „nadsoudy“ přispívají více k roztříštěnosti a hypertrofii judikatury než k jejímu sjednocování?

9 komentářů:

David řekl(a)...

Za připomínky poskytnuté ještě před zveřejněním tohoto textu děkuji Honzovi Kolbovi.

Martin řekl(a)...

Nesouhalsím s tím, že by se měla omezit role NS (a logicky taky NSS) a posílit role ÚS. Ústavní soud už je dneska přehlcený a kdybysme ho posílili, museli bychom mu asi přidat pár soudců, doplnit administrativní aparát... A tím by se z něj víceméně stala další instance obecných soudů, prostě nový "supernejvyšší" soud. Spíš bych šel opačnou cestou - udělat z nejvyšších soudů skutečně nejvyšší soudy a z ústavní stížnosti udělat věc naprosto mimořádnou. Ústavní soud by si vybíral věci, kterými se bude zabývat (o tom by rozhodovaly senáty) a samotné věci by se řešily všechny v plénu. Nejvyšší soudy by tak zůstaly nejvyššími a Ústavní soud by řešil maximálně pár desítek věcí ročně - řešil by pouze věci, které svým významem přesahují individuální zájem stěžovatele.

Marcel Blatný řekl(a)...

Otázka je, proč se poslední leta na NS zbláznili a chrlí desítky dovolacích rozhodnutí, často absolutně marginálních, argumentačně odfláklých anebo dokonce negující předchozí rozhodnutí. Myslím si, že řešením je návrat lidského rozumu a nikolv další novela.

Tomáš Pavliš řekl(a)...

Obava autora příspěvku vyjádřená v posledním odstavci textu k problému č. 3 je lichá a navíc se opírá o ryzí spekulaci. Je třeba důsledně rozlišovat mezi odmítnutím dovolání pro vady a pro nepřípustnost. Obsahuje-li dovolání náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (i ostatní povinné náležitosti), nelze dovolání odmítnout pro vady, i když se dovolatel „nestrefil“ do kriteria přípustnosti dovolání, které je v daném případě naplněno. Jinak řečeno, dovolací soud se v takovém případě musí přípustností dovolání zabývat, přičemž může dovodit přípustnost dovolání i podle jiného kriteria než uvažoval dovolatel. Úvahu o přípustnosti dovolání přirozeně nemůže odbýt konstatováním, že kriterium zvolené dovolatelem není naplněno a tudíž dovolání je – bez dalšího – nepřípustné. Takové posouzení by bylo neúplné a k závěru o nepřípustnosti dovolání vést nemůže, jelikož není vyloučeno, že je naplněno jiné kriterium než uvažoval dovolatel.

Tomáš Pavliš řekl(a)...

Mohu potvrdit, že řada dovolatelů, resp. jejich advokátů - snad "pro jistotu" - uvedeou všechny čtyři důvody přípustnosti dovolání podle § 237 osř,což má ovšem k „náležitému“ vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání daleko. Z povahy věci totiž vyplývá, že ohledně jedné (konkrétní) právní otázky může být splněno vždy jen jedno kriterium přípustnosti dovolání (tato kriteria jsou nastavena tak, že splnění jednoho vylučuje, aby byla splněna kriteria ostatní). V takových případech jde tedy zpravidla o pouhou citaci § 237 o.s.ř., která ke splnění požadavku na vylíčení uvedené náležitosti nestačí; v opačném případě by totiž takový požadavek byl naprosto vyprázdněný a ztrácel by jakýkoli smysl. Domnívám se, že k témuž výsledku by však vedl i závěr, že vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání není nezbytnou náležitostí dovolání, neboť její absence nebrání (nemůže bránit) projednání dovolání. Objektivně vzato projednání dovolání skutečně nebrání (tomu brání především nedostatek vymezení dovolacího důvodu). Jenže účel této náležitosti vyžaduje, aby na ni bylo pohlíženo jako na nezbytnou; jinak by byl zcela zmařen. Že se přitom nejedná o
svévolný požadavek je zřejmé např. z toho, že velké množství dovolání je odmítáno proto, že nastolená právní otázka byla již dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil. Požadavek na vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání vede dovolatele k tomu, aby provedl rešerši rozhodovací praxe NS k otázce, jejíž vyřešení odvolacím soudem pokládá za nesprávné. Zjistí-li, že tato otázka byla již NS řešena a odvolací soud ji vyřešil v intencích řešení zaujatého NS, pak by ho to mělo odradit od podání dovolání vůbec. Tímto se eliminuje podstatná část nápadu NS, což by mu „uvolnilo ruce“ věnovat se důkladněji svému skutečnému poslání namísto toho, aby neustále připomínal dovolatelům svou dosavadní rozhodovací praxi (kterou jim nezdřídka předestřel již odvolací soud). Podle mého názoru je tudíž správné „nutit“ potenciální dovolatele, resp. jejich advokáty, ke studiu judikatury NS. Pokud si tu práci nedají a přistupují k sepisu dovolání (a potažmo k právům a oprávněným zájmům svých klientů) nezodpovědně a nedbale, nemohou očekávat, že se jejich dovoláním bude zevrubně zabývat ani NS (natož že zaznamenají úspěch ve věci). Naproti tomu skutečně opodstatněná dovolání, jejichž autor si dal tu práci seznámit se s
judikaturou NS, se – i díky tomu – zakládají na kvalitní právní argumentaci a mohou být reálným přínosem nejen pro
rozhodovací praxi dovolacího soudu, ale především pro spravedlivé vyřešení věci. Takových kvalitních dovolání je
však jako šafránu (jak zase ze své předchozí praxe jistě potvrdí Jan Kolba).

Václav Kaňka řekl(a)...

Jan Kolba má pravdu. To, že Nejvyšší soud odmítal a možná dosud odmítá dovolání jen proto, že dovolatel cituje celý § 237 o.s.ř. je do nebe volající formalismus, zralý na zásah ústavního soudu. Nota bene v situaci, kdy tím vymezením přípustnosti dovolací soud stejně není vázán! Čili pokud jako advokát napíšu, že jde o otázku dosud neřešenou, ačkoliv jsem na sbírku rozhodnutí NS ČR ani nesáh, tak to projde, kdežto když judikaturu jakž takž nastuduju (někteří zde evidentně netuší, kolik jí za ty roky je!) a dojdu k závěru, že dovolací soud řešil něco hodně podobného a pro jistotu tam dám víc důvodů dle § 237 (například i proto, že mi nějaký judikát mohl utéct - opět, zjistěte si napřed, kolik toho NS ročně vyprodukuje a jak dlouho už to dělá!), tak mi to bude odmítnuto? No kde to jsme?! § 237 ve spojení s § 241a je kladivo na dovolatele - a historickou parafrázi zde používám zcela záměrně.

Tomáš Pavliš řekl(a)...

Dovolatel musí uvést, „v čem spatřujete splnění předpokladů přípustnosti dovolání“, nikoli vyjmenovat tyto předpoklady. Pokud určitě a srozumitelně vylíčí, jaké poznatky (ze studia judikatury NS) ho vedou k tomu, že dovolání je v dané věci přípustné, musí z toho (objektivně vzato) vyplynout jediný důvod přípustnosti dovolání. "Dát tam pro jistotu víc důvodů“ ve smyslu uvést skutečnosti, které naplňují více předpokladů přípustnosti dovolání současně, je protimluv.

Radovan Vagner řekl(a)...

Měl bych k Vášemu výkladu několik otázek.

Předpokládejme:
A) že mám rozsudek odvolacího soudu, který závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
B) že odvolací soud tuto otázku vyřešil nesprávně a jeho rozsudek tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
C) že NS bude se mnou v bodech A) a B) souhlasit.

1. Co se stane, když daná otázka byla NS řešena, ale já tento rozsudek nenajdu a napíšu, že přípustnost spatřuji v tom, že daná otázka nebyla v rozhodování NS dosud vyřešena? Netrefím se tím, že použiji „dosud nebyla vyřešena“ místo správného „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“.

2. Co se stane, když najdu rozsudky NS, které dle mého názoru řeší danou otázku, přípustnost pak budu spatřovat v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe NS, nicméně NS se mnou nebude souhlasit, neboť dle názoru NS dané rozsudky nejsou relevantní (to však nemění nic na tom, že body A, B a C platí pořád a jen se jedná o otázku dosud v judikatuře NS neřešenou)? Tedy jsem se netrefil tím, že jsem použil „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, místo správného „dosud nebyla vyřešena“.

3. Co se stane, když najdu rozsudky NS, které danou právní otázku řeší, přípustnost pak budu spatřovat v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe NS, ovšem se ukáže, že i existují jiné rozsudky NS, které danou otázku řeší rozdílně? Tedy jsem se netrefil tím, že jsem použil „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, místo správného „dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.

4. Co se stane, když existuje rozsudek NS, který danou otázku vykládá stejně jako odvolací soud (stejně objektivně špatně), já tento rozsudek nenajdu a přípustnost budu zakládat na tom, že daná otázka nebyla v rozhodování NS dosud vyřešena? Tedy jsem se netrefil tím, že jsem použil „dosud nebyla vyřešena“, místo správného „dovolacím soudem vyřešená právní otázka mý být posouzena jinak“ (pokud bych se takto trefil, NS by se mnou souhlasil a svoji judikaturu by změnil).

Tomáš Pavliš řekl(a)...

Ad 1/ Pokud uvedete, že máte za to, že určitou (v dovolání blíže specifikovanou) právní otázku, na níž závisí výrok napadeného rozhodnutí, dovolací soud dosud neřešil (v "zobecněných" okolnostech daného případu), půjde obvykle o náležité vymezení důvodu přípustnosti dovolání (dovedu si však představit i situace, kdy pouze toto tvrzení samo o sobě stačit nebude, např. tehdy, vyřešil-li odvolací soud napadenou otázku s odkazem na konkrétní judikaturu NS; v tomto kontextu se totiž strohé konstatování, že jde o neřešenou otázku, jeví zcela nedostatečným). Dovolání - obsahuje-li i ostatní povinné náležitosti - je pak bezvadným podáním, pročež ho nelze odmítnout pro vady. Dovolací soud tedy přikročí k posouzení přípustnosti dovolání (přirozeně nebrání-li tomu nedostatek podmínek řízení, opožděnost dovolání, objektivní nepřípustnost podle § 238 o.s.ř. apod.). Tu posoudí z pohledu všech kritérií přípustnosti dovolání, přičemž v této souvislosti přihlédne i k Vašemu tvrzení. Bez ohledu na to, že toto tvrzení je mylné, dospěje v předpokládaném případě k závěru, že napadené rozhodnutí řeší označenou právní otázku v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, dovodí přípustnost dovolání a napadené rozhodnutí zruší (eventuálně změní).

Ad 2/ V tomto případě zmíníte v dovolání obě dvě nalezená rozhodnutí (alespoň uvedením spisové značky, lépe však i dalšími údaji) a vyjádříte názor, že správně měla být věc posouzena podle právních názorů obsažených v těchto rozhodnutích (máte tedy za to, že se od nich odvolací soud odchýlil). NS bude zkoumat přípustnost dovolání a dospěje např. k závěru, že skutková konstelace daného případu vyžaduje odlišit se od Vámi označených rozhodnutí (protože jsou tu další relevantní okolnosti, které vyžadují, aby v daném případě bylo zaujato jiné řešení konkretizované právní otázky). Přitom tato skutková konstelace je typově „nová“, tj. nebyla v judikatuře NS dosud řešena. V takovém případě NS dospěje k závěru, že se jedná o otázku neřešenou, dovodí přípustnost dovolání a napadené rozhodnutí – je-li nesprávné – zruší (eventuálně změní).

Ad 3/ Označíte nalezená rozhodnutí a uvedete, že odvolací soud se od nich odchýlil při řešení určité právní otázky. NS (malý senát) bude zkoumat přípustnost. Přitom nepřehlédne, že existuje (existují) i jiné (jiná) rozhodnutí, které se s označenými (nebo i jinými relevantními rozhodnutími) názorově rozchází. V takovém případě předloží věc k rozhodnutí Velkému senátu. Ten dovodí přípustnost v kriteriu rozdílné rozhodovací praxe (i když nemusí a může vrátit věc malému senátu např. s tím, že jde o věc dosud neřešenou /je tu namístě odlišení namísto odklonu od dosavadní judikatury/, takže není příslušný dovolání projednat a rozhodnout o něm) a napadené rozhodnutí – po sjednocení rozhodovací praxe – zruší (eventuálně změní).

Ad 4/ Nepodaří se vám nalézt relevantní judikaturu (a ani odvolací soud na ni neodkázal, byť je s ní napadené rozhodnutí v souladu). Uvedete, že máte za to, že daná právní otázka nebyla dosud vyřešena. NS (malý senát)
při zkoumání přípustnosti dovolání relevantní judikaturu nalezne, ale dospěje – např. i s ohledem na přesvědčivost Vaší polemiky s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu – k názoru, že je namístě se od této judikatury odklonit (tj. překonat ji). Předá věc Velkému senátu (s nástinem „správného“ řešení), ten dovodí přípustnost dovolání, usměrní soudní praxi odklonem od dosavadních judikatorních závěrů a napadené rozhodnutí zruší (eventuálně změní).