pondělí 26. listopadu 2012

Pawel Uhl: Ještě k (ne)registraci

Proces registrace kandidátů k prezidentským volbám je, jak se zdá, teprve na samém počátku soudního přezkumu. K dosavadním událostem mě napadají dvě připomínky, které se týkají přezkoumatelnosti a ústavnosti celého procesu registrace, tak jak jej předpokládá zákon. Zcela pomíjím aplikaci nesmyslného vzorce, který byl ministerstvem použit. Snažím se o obecnější úvahu.

První je otázka ústavnosti postupu, který předpokládá zákon pro ověření skutečnosti, že kandidát splnil hmotněprávní podmínku petice podepsané 50 000 občany. Podmínka počtu podpisů je stanovena Ústavou a zákon ji pouze přejímá a normativně nedotváří. Zákon naopak stanoví proceduru, kterou má být tato podmínka ověřena. Na poměry tradic středoevropského práva, které je zvyklé pracovat téměř s jakýmkoliv předpokladem správnosti, tak činí ovšem více než nezvykle. Zákon předepisuje statistický postup, který splnění hmotněprávního předpokladu garantuje pouze s určitou mírou pravděpodobnosti.

Z hlediska dosavadních praktických zkušenností je jakékoliv dokazování, které se opírá o statistické úvahy, tedy předestírá nějaký závěr s určitou mírou pravděpodobnosti, byť vysoké, hodnoceno orgány veřejné moci (a soudy zvlášť) velmi skepticky. Soudy a jiné orgány většinou trvají na jiném přímém důkazu, který dané tvrzení dokládá přímo, a se statisticky doloženou vysokou pravděpodobností se téměř nikdy nespokojí. Naopak je běžné, že soudy akceptují a vyhodnotí jako věrohodné přímé důkazy (nebo jejich kombinace), které jsou krajně nepravděpodobné. Jinými slovy, právo se se statistickým metodám vzpírá; nebudu hodnotit zda oprávněně či nikoliv.

Nyní stojí veřejnost před problémem zcela opačným. Správní orgán aplikoval postup, který mu zákon předepsal a který je založen pouze na statistické pravděpodobnosti výsledku. Pro případ, že je takto kandidát registrován, nevzbuzuje výsledek takové citové otázky, jako naopak pro případ, kdy je jeho registrace odmítnuta. Je-li totiž odmítnut někdo, kdo pouze pravděpodobně s nějakou mírou určitosti nesplnil zákonem předepsané podmínky, je takový výsledek sporný.

Ústava neříká, že kandidovat může ten, kdo s nějakou mírou pravděpodobnosti splní podmínky, ani neříká, že může kandidovat ten, jehož kandidaturu podpoří návrh petice podepsané možná nejméně 50 000 občany České republiky. Naopak stanoví podmínku jasně. Jde navíc o podmínku, která je technicky zjistitelná zcela přesně; na rozdíl od mnoha jiných právem testovaných skutečností, které procházejí statistickým hodnocením. Zjištění je možná nákladnější, nicméně rozhodně nikoliv nemožné. Pokud zákon nevyloučí splnění podmínky s jistotou, je právně sporné, zda je tento postup ústavně konformní, protože oproti ústavnímu imperativu nezjišťuje to, co se stalo, ale to, co se stát mohlo.

Je celkem pochopitelné, že se ministerstvo vnitra chtělo vyhnout tomu, aby kontrolovalo všechny podpisy a zákon byl s představou zjednodušení tvořen. Tato snaha naráží ovšem i na jeden problém na hranici etiky a práva. Sehnat podpis v terénu je poměrně obtížné; je třeba občana přesvědčit, vysvětlit mu, co je třeba uvést, proč to tak musí být. Pobíhat venku s podpisovým archem mnohdy bezplatně jen pro uspokojené politického nadšení není nic záživného. Kontrola podpisu pak tak náročná není, ministerstvo ji značně digitalizovalo a rutinizovalo; své zaměstnance za ni navíc standardně platí. Je v této souvislosti legitimní chtít po kandidátovi, aby sehnal určitý počet vysoce formálně a náročně správných podpisů za situace, kdy je registrující orgán ani všechny nezkontroluje, ačkoliv proces kontroly podpisů je snazší než proces jejich získávání? Podle mě to legitimní není. Vztah mezi občanem a státem by takto prostě vypadat neměl.

Volba prezidenta je vážná věc. Aby byla legitimní, musí se jí zúčastnit více lidí, přičemž vyhrát pak může jen jeden. Stát a společnost potřebují rozumnou pluralitu kandidátů, kteří se o úřad ucházejí, přičemž úřad vítěze je legitimován skrze neúspěch všech dalších uchazečů. Pro takovou roli je třeba vytvořit podmínky důstojné a pokud Ústava vyžaduje poměrně náročnou podmínku, mělo by její hodnocení mít odpovídající úroveň. Výsledek zjištění s určitou mírou pravděpodobnosti takový dojem příliš neskýtá.

Za ústavně konformní je pak možné považovat pouze takové vyloučení, které splnění Ústavou předpokládané podmínky vyloučí s jistotou. Zde se samozřejmě dostáváme na hranici toho, co ještě zákon dovoluje (algoritmus kontroly náhodného vzorku je celkem kategoricky daný) a otázka ústavnosti zde procesně koliduje s otázkou kontroly ústavnosti zákona, která je z procesního hlediska procesně náročnější. Přerušovat řízení a poslat zákon k Ústavnímu soudu se nyní nejeví jako příliš rozumné řešení. Čas kvapí.

Zajímavé taktéž je, že zákon předepisuje registrujícímu orgánu poměrně přesný postup nedokonalého zjištění, ale soudu, který poskytuje ochranu před nesprávným výsledkem registrace, takový postup nepředepisuje. Soud tedy, pokud má odstranit naznačený deficit, může zkontrolovat podpisy všechny. Procesně zde žádná překážka není a soudní přezkum ve věcech registrace má spíše apelační povahu. Soud pak nemusí posílat zákon ke kontrole ústavnosti. Je samozřejmě absurdní, že zákon přikazuje správnímu orgánu věc odfláknout, aby ji pak soud provedl důkladně, pokud chce odstranit ústavněprávní deficit.

Druhou věcí, která je neméně zajímavá, je otázka přezkoumatelnosti, některých procesů zákonem předvídaných. Jak už naznačil v diskusi k příspěvku „Tak nevím, buď jsem blbej já, nebo voni …“ Jiří Zlatuška, tak náhodnost výběru je postup, který je neverifikovatelný z definice. Jakýkoliv výběr může být ex post označen za náhodný. Pojem náhodnosti má v právu funkci veličiny, která se vzpírá jakékoliv rozumnému hodnocení. Co se stane, když se náhodou vyberou archy, které mají vyšší chybovost? Je odmítnutý kandidát pak vyřazen po právu náhodou? Lze náhodný postup verifikovat jako náhodný? Nikoliv. Lze jej replikovat? Z definice nikoliv.

Tvrzenou náhodnost jakéhokoliv výběru nelze argumentačně a dokonce ani statisticky vyvrátit. Náhodný výběr nelze zpochybnit, protože každý výběr je statisticky stejně pravděpodobný jako jakýkoliv jiný. Ministerstvo čistě teoreticky může vybrat archy účelově a tvrdit, že jde o náhodu, a nelze to vyvrátit. To je prostor pro zvůli, který by při prezidentské volbě neměl být. Ministerstvo sice zvolilo aplikaci určitého algoritmu, jehož aplikaci nechápu. Jeho použití na důvěře moc nepřidá, zejména s ohledem na to, že jiný použitý vzorec, jehož význam chápu, vyjadřuje pravidlo zákona zcela nesmyslně. Jestli je postup díky tomuto algoritmu verifikovatelný, nevím, ale pokud je verifikovatelný, tak zase není náhodný. Tak nějak se nemohu rozhodnout, co je horší, zda zákonný a nepřezkoumatelný postup nebo nezákonný a přezkoumatelný postup.

Co má soud v případném řízení o ochraně dělat proti námitkám stran náhodnosti? Nemůže dělat nic. Pokud by ministerstvo dokázalo replikovat aplikaci uvedeného algoritmu, tak popře jeho náhodnost, protože věcně potvrdí jeho předvídatelnost. Pokud se přijde třeba na nevýhodný výběr archů a ministerstvo bude tvrdit: „to je ale náhoda!“, tak se s tím nedá dělat vůbec nic. Bude to podle zákona. Náhoda podle zákona. Technicky tedy měla být náhodnost zajištěna způsobem, který umožňuje kontrolu veřejností (transparentní los), což se rozhodně nestalo.

Posledním problematickým bodem je sporná verifikovatelnost jednotlivých posouzení konkrétních podpisů. Proces jejich verifikace je založen na konfrontaci s úřední evidencí. Tato klíčová fáze je ovšem z hlediska přezkoumatelnosti také sporná. V právním státě by všechny procesy měly být přezkoumatelné. Může dotčený odmítnutý kandidát verifikovat postup porovnání s evidencí jeho opakováním a ověřit jej takto? To sotva. Co když nějaký pracovník zaměňuje psanou podobu písmen „r“ a „z“ nebo písmen nebo „l“ a „b“? Stát se to může. Ten, koho se to týká, by měl ovšem mít možnost to zjistit. Pokud ne, je proces nepřezkoumatelný.

Je sice možné, že proces porovnání s evidencí bude verifikovat soud, který si nejspíše přístup do evidencí zjedná. Bude ale provádět verifikaci veřejně? Je to dokazování, takže by měl. Může si ji provést i ten, kdo se domáhá ochrany? Měl by mít tu možnost, protože jinak je přezkoumatelnost procesu, který jej vyřazuje pro něj otázkou akademickou. V platném právu existují sice situace, kdy se dokazování koná bez účasti účastníků, například v přezkumu bezpečnostních prověrek ve vztahu k utajovaným informacím. Takové dokazování in pectore je ovšem výjimečné. Pochybuji, že má své místo při registraci kandidátů do přímé volby prezidenta republiky.

Celý proces (ne)registrace kandidátů tak skýtá mnoho nadějí na velmi zajímavý právní vývoj s mnoho zvraty a překvapivými rozuzleními. Zákonné lhůty garantují nezbytnou dynamiku celého procesu a rozhodně to nebude žádná nuda v Brně.

4 komentáře:

Michal Tuláček řekl(a)...

Samozrejme ze kazda posloupnost archu, kterou vytahnete muze byt nahodne vylosovana. Ale to neznamena, ze nemuze byt stejne tak cilene rucne selektovana. V tomto smeru je pozitivni, ze ministerstvo publikovalo algoritmus, ktery ke konkretni posloupnosti dosel.

Statistika nam pak nabizi statisticke testy, ktere vam reknou, jak pravdepodobne je, ze dany vyber je nahodny (resp. abych se neztratil v nepresnosti, nakolik je pravdepodobne, ze dany vzorek odpovida nejakemu pravdepodobnostnimu rozdeleni). V kazdem pripade tedy muzeme rict "vyslo to zcela nahodne" ale muzeme k tomu pridat dodatek "a je to tak pravdepodobne jako tsunami v cesku" (coz neznamena, ze k tomu nemohlo dojit.. jen by bylo pak vhodne zkontrolovat, zda tam precijenom nedoslo k manipulaci).

I pokud vam algoritmus neni srozumitelny, a nebo mu neverite, vezte, ze se opira o pomerne rozumny podklad.

Uz z definice algoritmu - konecny deterministicky postup - vam plyne, ze pocitac bez dalsiho nahodu vyrobit neumi. Muzete ji vyrobit bud tak, ze si pres nejaky port pripojite zrnko uranu a merite prodlevu mezi vyletujicimi neutrony, nebo muzete treba merit sum ktery prichazi pres sitovou kartu. Ale to uz mate nejaky vnejsi vstup.

Tento algoritmus generuje bez potreby podobneho externiho zarizeni takovou posloupnost, ktera ma spravne statisticke vlastnosti (napr. pokud ma generovat rovnomerne rozdeleni, tak by mela ve vysledne posloupnosti byt vicemene stejne zastoupena vsechna jednotliva cisla z daneho intervalu a tak podobne). Tzn. ziskate posloupnost, ktera vyhovuje nejakemu statistickemu testu (= pravdepodobnost teto posloupnosti je netrivialni) a kterou vam zaroven umi nagenerovat pocitac.

Deterministicnost pocitace je preklenuta nahodnou volbou tzv. seedu, prvniho prvku, ktery posloupnost odstartuje. Seed a dalsi konstanty byly v rozhodnuti uvedeny. Kazdy dalsi prvek je urcen predchozim prvkem, v tomto smeru tedy o pravou nahodu nejde. Jako celek ale tato posloupnost vyhovuje a zaroven je po zadani stejnych vstupnich konstant overitelne, zda se nefixlovalo.

Ministerstvo takovy algoritmus pouzilo - mohlo by losovat rucne, ale tento pristup ma tu vyhodu, ze si ho kandidat doma muze "prehrat" na zaklade dat a koneckoncu, cilem neni mit tam 100% nahodu, ale statisticky proverit vlastnosti vzorku a vyvodit z toho zaver o celku - a to ten algoritmus nabizi a postacuje k tomu.

Tento prispevek se da shrnout do kratkeho poznatku - jakkoliv je pravo zajimave a uzitecne, neni to jediny obor, ktery existuje a i tyto jine obory prichazeji se signifikantnimi vysledky, ktere jsou uzitecne.

Michal z Michle řekl(a)...

Souhlasím. Generování pseudonáhodných čísel pochopitelně replikovatelné je. Co se týče náhodnosti, není problém navázat počáteční seed na událost, kterou není možné předvídat, zároveň je jednoduše ovlivnitelná a snadno zkontrolovatelná (např. číslice za desetinnou čárkou průměrné denní ceny indexu PX v předem určený den).

Chápu námitku vůči hraničním případům. U klinických studií se někdy používá sekvenční/adaptivní design. Převykládáno do pojmů prezidentské volby by to vypadalo takto: vyhodnotil by se první náhodný vzorek (řekněme 10000). Pokud už by se na jeho základě dalo rozhodnout s určenou (např. 99%) pravděpodobností, skončilo by se. Jinak by se přidal druhý vzorek, třetí, ... v krajním případě by mohlo dojít i k kontrole všech hlasů.

Jsem laik, ale přijde mi, že problémem současné metodiky není příliš mnoho statistiky, ale šílená fušeřina. A není to jen známý problém průměr - součet, viz
http://michalovamichle.posterous.com/29137-podpisu-staci-aneb-statistika-nuda-je-m

Anonymní řekl(a)...

Nejsem matematik, ale podle tohoto textu http://paragraphos.pecina.cz/2012/11/kdyz-urednik-nahodne-vybira.html to vypadá, že aplikaci algoritmu Ministerstvo provedlo špatně (porušilo vlastní deklarovaná pravidla) a jeho postup nelze ze strany občana i kandidátáta jen tak rekonstruovat.


Jakub Malinovský

Anonymní řekl(a)...

Paradox...

Čistě hypoteticky nasbírám 50000 podpisů, ale kvalita souboru stojí za psí štěk, vím, že je v ní navíc 3,5% chybovosti a tudíž budu vyřazen. Vezmu 14 000 podpisů, o kterých vím, že jsou stoprocentmě v pořádku a zreplikuju je. Mám 64000 podpisů. (pozn. pravost podpisů se nezkoumá).
Pro jednoduchost výpočtu předpokládejme že kontrolní vzorek čítá 8000 podpisů. Při kontrole se mi do vzorku dostane jen 6250 podpisů z těch opravdu nasbíraných a 1750 z replikovaných. Při 3,5 procentní chybovosti bude vyřazeno cca 220 podpisů z původního souboru a 220 dalších kvůli duplicitě. Jsem zhruba na 7% chybovosti. V druhém kole bude vyřazeno dalších 220 podpisů z původního souboru a 660 dalších kvůli duplicitě. Jsem zhruba na 11% chybovosti.
Při správném postupu se mi odečte 9 % hlasů a já jdu s 58000 „platných“ hlasů kandidovat na prezidenta.