sobota 10. listopadu 2012

Diskrétní zóna Pavla Rychetského

V tomto měsíci se na trhu objevila kniha rozhovorů Tomáše Němečka s Pavlem Rychetským Diskrétní zóna. Knížku jsem si přečetl během několika listopadových večerů a musím říci, že opravdu stojí za to.
Knížka vznikala v sérii patnácti rozhovorů, které měl Tomáš Němeček se současným předsedou Ústavního soudu od května 2011 do srpna 2012 v kavárnách i v Rychetského kanceláři na Ústavním soudu. Text knihy je koncipován chronologicky jako dialog obou autorů, počínaje seznámením Rychetského rodičů až po jeho současnou činnost na Ústavním soudě. Současně je prokládán texty, které psal buď Němeček sám, nebo například záznamy Státní bezpečnosti, které jsou zajímavým protipólem Rychetského vyprávění. Čtenář se dozví informace ze zákulisí politického i justičního života, ale často velmi otevřeně též informace z Rychetského soukromí. Kniha tak činí čest svému názvu. V podstatě tak máme šanci seznámit se s celým Rychetského životem. Na druhé straně je kniha i jakousi kronikou života v Československu a Česku v posledních sedmdesáti letech.
První kapitola se věnuje předválečnému Československu, životu rodiny v Protektorátu (Rychetský se narodil v roce 1943) až po dětství v 50. létech. Dozvíme se třebas, že Rychetského dědeček padl za prvé světové války na italské frontě, zjistíme, že Rychetského příbuznou je i malířka Helena Zmatlíková, kterou zná asi každé české dítě atd. Protože Rychetského rodiče pocházeli z nuzných poměrů, nepřekvapí, že jako mnozí jiní z idealistických důvodů již v květnu 1945 vstoupili do komunistické strany.  

V druhé kapitole vidíme Rychetského jako dvacátníka v 60. letech. Centrum kapitol se soustředí na postupnou liberalizaci poměrů v Československu, která vygradovala v Pražské jaro 1968. Zjistíme, proč byl Rychetský na sklonku 60. let trestně stíhán, jak se v Československu tehdy legálně užívalo LSD, jak se jako trestně stíhaný stal asistentem na pražské právnické fakultě, nahlédneme do zákulisí právnické fakulty v době společenského kvasu a násilně přetržených proměn. Hned v další kapitole pak nahlédneme do počátku normalizace fakulty (velmi mne překvapilo, že se na ní účastnil i Jaromír Kincl, byť Rychetský velmi hezky vysvětluje, proč se asi k normalizátorům tento český romanista připojil), i o diskusích, které se ještě v roce 1969 vedly o postihu emigrantů. Desítky dalších stran pak jsou věnovány disentu, Chartě 77, ale i agentům, které na Rychetského donášeli – nebo naopak nedonášeli.

V páté a šesté kapitole se vrátíme do listopadu revoluce roku 1989 a změně režimu. Nahlédneme do zapomenuté ústavy narychlo napsané v prosinci 1989, ale i o výběru českého ministra spravedlnosti (neúspěšného prvého nominanta Občanského fóra, kterého Rychetský nepovažoval za vhodného kandidáta pro jeho chaotičnost, znalý čtenář i přes Rychetského diskrétnost snadno pozná). Podíváme se s Rychetským do české generální prokuratury (zde mi trochu chyběly Rychetského názory na další vývoj právní úpravy prokuratury, neboť Rychetský byl kritikem právního vývoje úpravy státního zastupitelství po roce 1992), ale i do fungování federální vlády před volbami v roce 1992. Vrátíme se k divokým lustracím, přijetí lustračního zákona, s jehož dnešní podobou Rychetský nesouhlasí. Podíváme se i na vznik Listiny základních práv a svobod.

V osmé až desáté kapitole sdílíme s Rychetským jeho krátký čas mimo politiku, abychom následně sledovali jeho opětovný vstup do politiky v barvách sociální demokracie, úspěšnou kandidaturu do Senátu a vstup do vlády „sebevrahů“. V deváté kapitole sledujeme podrobně etapu české politiky v době Zemanovy vlády a opoziční smlouvy, kde asi nejzajímavější jsou detaily z doby bombardování Kosova. Sám jsem měl tehdy proti bombardování Srbů dost veliký odpor, a čtenáře asi nepřekvapí reálná (tedy nulová) role, kterou na celé akci česká vláda měla (byť čistě teoreticky mohla akci NATO blokovat) V desáté kapitole zjistíme, proč neměl Vladimír Špidla rád Miloše Zemana (svou roli v tom hrál i alkohol), a pak již sledujeme sociální demokracií totálně zpackanou volbu prezidenta, která vynesla Václava Klause na Hrad a Rychetského do Joštovy ulice v Brně.
Jedenáctá kapitola se na 20 stranách věnuje Ústavnímu soudu. Zjistíme věci neznámé a připomeneme si věci relativně známé, všimneme si, že Rychetský si dobře rozuměl s oběma svými místopředsedy, byť každý je úplně jiný. Stejně tak asi nepřekvapí, že uvnitř Ústavního soudu panuje značná animozita mezi některými soudci, která je umocňována konfliktními kauzami typu zdravotnických poplatků či Ústavu pro studium totalitních režimů. Špatná atmosféra uvnitř obdobných tribunálů je asi rysem, který jde napříč právními kulturami – o americkém Nejvyšším soudě se říká, že někteří soudci spolu vůbec nehovoří a stýkají se jen v naprosto nutných, tedy úředních záležitostech. Skoro se zdá, že zatímco politici jsou spolu v rétoricky velkých sporech, ovšem v soukromí si spolu často dobře rozumí, je situace na ústavních soudech dána tím, že spory soudců, kumulované za zavřenými dveřmi soudní porady, nejsou ventilovány veřejně - jedinou ventilací těchto sporů jsou disenty. S Rychetského desítkou nejvýznamnějších rozhodnutí bych asi souhlasil jen tak z poloviny, naprosto ale souhlasím se zařazením jeho disentu ve věci zdravotnických poplatků, který nález těsné většiny pléna naprosto převálcoval (je ale pravdou, že argumentačně velmi slabý a místy až nechtěně úsměvný nález k tomu poskytl snadný terč).
Jakýkoliv pokus o „objektivní“ líčení osobních vzpomínek je asi odsouzen k nezdaru – přinejmenším v tom, že lidská paměť je zoufale nespolehlivá a každý má tendenci vytěsňovat vše, co mu není či nebylo milé, či zač by se musel stydět. Doufám, že toho v našem případě nebylo příliš mnoho“, končí upřímně své vyprávění předseda ÚS. V každém případě lze tuto knihu doporučit jako skvělý příspěvek ke studiu našich moderních dějin, z pozice člověka, který toho během posledního půlstoletí zkusil opravdu mnoho.


15 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Chápu to správně, že nejde v podstatě o právo, ale o soukromý a pracovní život právníka ? Z argumentace PR mám totiž často pocit, že zaměňuje politické a právní arguenty.

Jiří Voldán

Anonymní řekl(a)...

Na diskusním foru PF UK byla asi před rokem o tom, zda by se mohl stát šéfem Německého ústavníhou soudu stal bývalý nacista tak jako u nás. Nakonec to vedení fakulty, složené ze zestárlých svazáků, nevydrželo a diskusi smazalo. Rychetský se staví do role, že byl disidentem a tím napravil předchozí selhání, ale to přeci není pravda, celou dobu byl komerčním právníkem bytového družstva. Neříkám, že to není zajímavý osud, ale z hlediska jeho významu pro právní teorii nebo praxi jeho kariérní působení v justici nese citelné znaky marginality stejně jako předtím v politice, kde silně připomínal neštasníka Pitharta.

Jiří Vydral

Anonymní řekl(a)...

To, že byl Rychetský disidentem nejlépe dokládají svazky StB, které si něj jako na "nepřátelskou osobu" vedla ještě před vznikem Charty, stejne tak to dokládá jeho práce pro Chartu po celou dobu normalizace a nakonec i názory ostatních(třeba i vězněných) disidentů. Fakt, že působil v družstvu, kde se našel jiný nebojácný ředitel, který jej nevyhodil ani po opakovaném nátlaku ze strany StB na tom může pramálo změnit a právě ze zmiňované knihy se dozvídáme, že Rychetský nebyl jediným disidentem uvnitř družstva. Ztotožňovat členství v KSČ v letech 66 až 68 s členstvím v NSDAP může jen naprostý hlupák. K textu pana docenta snad jen to, že slovo "animozita" se píše s měkkým "i".

Anonymní řekl(a)...

Neříkám, že NSDAP a KSČ bylo to stejné, je to pouze srovnatelné. Jestli jsem kvůli tomu hlupák podle Anonyma je mi lhostejné. Těm milionům zavražděným, mučeným a ponižovaným od KSČ/KS SSSR to může také být dnes jedno.

Jiří Vydral

Anonymní řekl(a)...

Je mi 39 let a pana Rychetského v 90.letech zařadil tehdejší popularitou někam mezi Dienstbera a Pitharta, tj. do té party, co to prorála. V knize se opomněl zmínit o tom, že nebyl s to zastavit rapidní nárůst kriminalitiy po listopadu a svým amatérismem přispěl k tristnímu stavu trestního procesu a až poté se snažil revitalizovat instituty známé před rokem 1989 a - světe si div se - i před rokem 1939, např. zahájení TŘ ve věci. Jeho názorová pružnost byla opět zřetelná při rušení ústavních zákonů ústavním soudem.


Jan Pospíšil

Anonymní řekl(a)...

Do dnešního mediálního obrazu "správného disidenta" tak nějak patří práce v kotelně nebo kratší pobyt za mřížemi, ale ono nemá moc smysl disidenty kategorizovat na ty hard ,soft, chata, pivní typy, emigrant atp. v podstatě je to jedno, protože režim / v tom se shoduji s Tigridem / skončil kvůli faktickému konci moci SSSR a ne kvůli práci disidentů anebo kvůli jedné demonstraci studentů (při vší úctě). Tedy systém skončil ze stejných důvodů, pro které vznikl. Co si pamatuji, tak se Rychetský nijak svým disentem nechlubil a občas se ve svých rozhovorech snažil vymezovat vůči Havlovi, Pithartovi a jiným, i když mi přišlo, že důvody jsou nejvíce kariérní, tj. "že na něj s funkcí zapomněli". Bez urážky, mediálně trochu pokulhával a působil groteskně hlavně kvůli ráčkování a kamarádskému tykání kdekomu při debatách. Na druhou stranu se v druhé polovině 90.let snažil chyby např. v trestním procesu napravovat, ale to už byla jeho politická moc marginální. Pak následovala období socdemácké, což osobně považuji za jeho osobní prohru a návrat k jeho kariérismu před rokem 1968, kdy se nerozpakoval soudit politické postoje druhých.

Free kousky této knihy jsem si přečetl se zájmem, ale bohužel jsem se krom zajímavých (ale ne právě podstatných) privátních záležitostí setkal s poněkud povrchními a krátkými odpověďmi, které vynikají převahou názorů autora nad fakty. Těžce asi nesu, když o sobě někdo prohlašuje, že prakticky napsal ústavu, restituce, listinu atp., přitom dělal šéfa ministerstva, schůzoval atp. a ostatním v rozhovoru přiděluje buď nijaké nebo jen "koncepční a řídící" úlohy (např. Cepl). To už máme prakticky 5 samozvaných autorů ústavy :-)

Pro sebe si ho zařazuji někam k Výbornému z US, který ačkoliv byl právník také okresního formátu, byl aspoň důstojným představitelem soudu a věci "nervově" zvládal.

Milan Kubát

P.S. : co mi na Rychetském ale vadí nejvíce, že umožnil panu SG "dálkové" studium a byl se ochotný pod jeho zkoušky, které na půdě prokazatelně fakulty neproběhly" podepsat.

Anonymní řekl(a)...

Problém i paradox jsou jinde. I člen NSDAP mohl být jinak slušný člověk, prostě tím, že nic odporného nespáchal a nátlaku spolustraníku se vyhnul. Je evidentní rozdíl mezi členem NSDAP na jedné straně a nacistou na straně druhou. Sama NSDPA ale neměla v německé ústavě zakotvený monopol narozdíl od KSČ. KSČ preferovala jen jednu skupinu lidí, a to komunisty. Pak nechala žít dělníky a pracující "inteligenci" ale všem ostatním se mstila, a to jak na jich samotných, majetku, příjmu, tak i na možnostech kde mohli bydlet, zda mohli děti studovat atp. a tím je NSDAP podobná, jak někdo psal výše. Svým způsobem bylo členství v KSČ odpornější než v NSDAP. Až a pár vyjimek ale exkomunisté budou tvrdit něco o generačním okouzlení, důsledcích války (např. Pavel Kohout, který ještě v roce 1961 fiknul protiemigrantskou hrůzu film Smyk s nezapomenutelnou titulní písní Emigrant, po níž následovala epická píseň Cuba Si, Yankee No). Nějaká sebereflexe o tom, že jejich generační vrstevníci do podobných svinstev nešli totálně chybí ... Sám jsem zvědavý, co o tom a o sobě napsal Rychetský.

Jan Malický

David Schmidt řekl(a)...

Ach, ano. Autor postu opět zmiňuje "protiústavní" poplatky s disenty (a autorem samotným) neschopnými se tehdy vypořádat s čl. 41 odst. 1 Listiny, ukazující jak plytkou pozornost mu disentující soudci věnovali a jak plytká je naše dnešní jurisprudence "fajn lidiček" českého kavárensky porcelánkového ústavního práva. Např. soudce Duchoň se rozčiloval, jak nedůstojné je pobíhat po nemocničním areálu a hledat, kde zaplatit. Z té hloubky myšlenek by člověk snad oněměl.

Anonymní řekl(a)...

ad Schmidt : nechápu váš post. Kdo to argumentačně nezvládnul ? Autor příspěvku, Rychetský v disentu, ostatní soudci ?

Mimochodem dnes s S kartou už nikdo s pobíhání do pokladny problém mít nebude :-) :-(

Jana Havlíčková

Jan Š. řekl(a)...

"Na diskusním foru PF UK byla asi před rokem o tom, zda by se mohl stát šéfem Německého ústavníhou soudu stal bývalý nacista tak jako u nás."

A mohl by?
Letmý internetový průzkum prozradí, že mezi soudci BVerfG jmenovanými roku 1951 byli bývalí členové NSDAP [1], [2], [3], i SED [4]. Co se týče předsedů, tak zrovna ten první spravoval zabavený polský a židovský majetek [5], třetí zase byl förderndes Mitglied der SS [6].
Přitom jsou to tak rozmanité osudy, že asi nemá význam vyvozovat z nich jednoznačný závěr.

Anonymní řekl(a)...

Omluvám se za off topic, ale článek Zdeňka Kühna mi přišel vhod. Četl jsem na Psovi dosti kritický komentář k rozhodnutí páně Kühnova senátu ve věci odvolání vrchnho státního zástupce Rampuly, což je věc celkem obecně zajímavá.
Chcete se nějak vyjádřit k tomu komenáři a případně to uvést na pravou míru? třeba by to zajímalo víc čtenářů Jiného práva.

http://neviditelnypes.lidovky.cz/pravo-proc-nemit-radost-z-rampulova-odvolani-fny-/p_politika.asp?c=A120926_202934_p_politika_wag

František Novák

Anonymní řekl(a)...

Z té diskuse vyplynulo, že to je v Německu normální a že se oba typy nestydí.

Jiří Voldán

Anonymní řekl(a)...

Bylo hodně neobvyklé, aby disident mohl vykonávat funkci podnikového právníka, dokonce bych řekla, že šlo o naprostý unikát. Nehodlám to zkoumat z "důvěryhodných" spisů STB, ale moc slovům o opozici režimu evěřím. Buď to disidenství bylo marginální anebo byl v KSČ nepořádek, což je v době normalizace poněkud scetná myšlenka.

Proti opravdovým opozičníkům nic nemám a jistě zasluhují úctu, jenže u bývalých kominustů je to složitější : dokud byli ve straně, získáváli přimo nebo nepřímo výhody ze svého členství (např. ve služebním a karierním postupu oproti těm, co ve straně nebyli anebo odmítali opakovat fráze). Jakmile ale oni sami se obrátili proti režimu (a někteří se obrátili až poté, co je vyloučili z KSČ po 1968 a nikoliv předtím), tak žádali po svých ex kolezích práva, která předtím sami ostatním odmítali poskytovat.

Jana Provazníková

Anonymní řekl(a)...

"Skoro se zdá, že zatímco politici jsou spolu v rétoricky velkých sporech, ovšem v soukromí si spolu často dobře rozumí, je situace na ústavních soudech dána tím, že spory soudců, kumulované za zavřenými dveřmi soudní porady, nejsou ventilovány veřejně - jedinou ventilací těchto sporů jsou disenty."

Moje (psychologická) hypotéza: Není ten rozdíl mezi politiky a (ústavními) soudci způsobený částečně tím, že soudci za svými názory většinou osobně ("bytostně") stojí, a proto je střet jejich rozdílných odborných názorů a "eg" mnohem ostřejší než v případě politiků, kteří nezřídka navenek zastávají postoje, na kterých jim osobně až tak nesejde?

P. Caban

Anonymní řekl(a)...

ad Caban : jak osobně/bytostně ? To, že na fakultě člověk pozná "odborné" vrtochy profesůrků a jejich následníky na soudech nic o bytostné povaze sporů nevypovídá jako víc o lidské a bytostné ješitnosti. Ta je politikům, kteří se snaží dohodnout, k ničemu stejně jako k byznysmenům. Hodně soudců jen žije v byrokratickém skleníku, kdy si udělají svůj čárkový počet spisů, nic je nenutí k dialogi, k arumentaci atp., což makonec dokazuje vysoká komunikační patologie na vrchnícj soudech, kde se někteří doživotně skrývají před stranami.

Marie Morávková