Přeshraniční problémy v patentovém právu

Z povahy věci by se zdálo, že v patentovém právu nemohou žádné přeshraniční problémy vyvstávat. Za stanovených podmínek poskytuje toto právo držiteli patentu časově omezený monopol na jeho vynález. Práva z patentu jsou ale teritoriálně omezena; je-li patent udělen německým patentovým úřadem, platí pouze na území Německa, pouze tam může dojít k porušení práv z tohoto patentu, a tato práva mohou být vymáhána pouze v Německu. Tato charakteristika práv z patentů je obecně známa a není ničím překvapivým. To, co není příliš známo, a co rozhodně stojí za zkoumání, jsou přeshraniční problémy, které vznikají právě kvůli územnímu omezení patentových práv.


První druh přeshraničních problémů souvisí s tím, že pro většinu držitelů patentů je obtížné a často vyloučené z finančních důvodů získat a udržovat patenty ve více než několika málo státech světa. Výsledkem je, že musejí přihlížet, kterak se podle jejich vynálezu vyrábí, užívá a prodává ve státech, kde patent nemají a kde tudíž nemohou práva z patentu vymáhat. Ve snaze postihnout takové užívání jejich patentů, obracejí se k právu v tom státě, kde patent mají, a pokoušejí se využít práv v tomto státě k postižení užívání patentu mimo tento stát. Příkladů ukazujících, jak může být patentové právo vztaženo na aktivity mimo daný stát, je řada. Nabídka učiněná v zahraničí k prodeji předmětu ve státě, kde je takový předmět chráněn patentem, může být postižena právem tohoto státu. Pokud tedy někdo v Norsku nabídne, že prodá vrtné zařízení do USA, může být postižen v USA za porušení patentu USA (viz rozhodnutí v Transocean Offshore v. Maersk zde). V Německu platí, že jakákoli nabídka učiněná v Německu k prodeji v zahraničí předmětu, který je patentován v Německu, je postižitelná podle německého patentového práva. Vystavování na veletrhu CeBIT v Hannoveru by tudíž bylo považováno za porušení německého patentu, pokud by bylo spojeno s nabízením předmětu k prodeji, byť jen do zahraničí (viz rozhodnutí ve věci Zeitlagenmultiplexverfahren zde). Navádění či napomáhání k porušení patentu mohou rovněž vést k postižení těch, kteří jednají v zahraničí.

Další druh přeshraničních problémů v patentovém právu souvisí s vymáháním paralelních patentů – patentů, které jsou uděleny v různých státech na stejný vynález. Pravidlem je, že práva z patentu musí být vymáhána ve státě, kde byl patent udělen – německý patent v Německu, japonský v Japonsku atd. Z pohledu mezinárodního práva soukromého by se mohlo jevit, že toto pravidlo nemá opodstatnění; je běžné, že soudy rozhodují ve věcech podle práva jiného státu, pokud mají pravomoc a příslušnost o sporu rozhodovat a kolizní předpisy určují použít zahraniční právo. Ostatně nařízení EU Řím II (zde) v článku 8 obsahuje úpravu aplikovatelného práva ve sporech o porušení práv duševního vlastnictví. Překážkou rozhodování o porušení zahraničních patentů je ale požadavek respektování suverenity státu, který patent udělil; očekává se, že pouze orgány tohoto státu mají rozhodovat o platnosti patentu. Jelikož rozhodnutí o porušení zahraničních patentových práv často také vyžaduje rozhodnutí o platnosti patentu, některé soudy nechtějí rozhodovat ani o porušení práv. Ve světě existuje pouze několik výjimečných případů, v nichž soudy byly ochotny o porušení zahraničního patentu rozhodovat; společnými znaky těchto případů je, že údajný porušitel měl sídlo či obvyklý pobyt ve státě, kde byl spor rozhodován (nehrozilo tedy nebezpečí, že by se rozhodnutí soudu muselo uznávat a vykonávat v zahraničí), a že se strany dohodly, že platnost zahraničního patentu nenapadnou.

V EU panovaly nejasnosti ohledně rozhodování soudů o porušení patentů udělených v jiných členských státech. Na vině byl sporný výklad článku 22(4) nařízení EU Brusel I o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (44/2001/ES) (zde) a odpovídající článek předchůdce tohoto nařízení, Bruselské úmluvy. Ustanovení se týká výlučné příslušnosti soudů „pro řízení, jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů”, avšak nestanoví, zda takovými řízeními jsou i ta řízení, v nichž platnost patentu vyvstává jako vedlejší otázka. Na neshody ve výkladu tohoto ustanovení reagoval Soudní dvůr EU ve dvou rozsudcích z roku 2006, ve kterých objasnil, že jakékoli rozhodnutí o platnosti patentu musí být ponecháno na orgánech státu, ve kterém byl patent udělen. Tento výklad značně omezuje možnost centralizace řízení o porušení paralelních patentů udělených v různých státech – útokem na platnost patentů může žalovaný velice snadno docílit rozpadu centralizovaného řízení (pokud soud řízení o porušení zahraničních patentů úplně zastaví), nebo alespoň jeho zpomalení, pokud soud řízení přeruší, aby vyčkal rozhodnutí příslušných orgánů jednotlivých států.

I v EU tedy držitelé patentů musí počítat s tím, že vymáhání jejich práv z paralelních patentů bude vyžadovat soudní řízení v jednotlivých státech, a to i tehdy, jde-li o paralelní patentová práva vyplývající z evropského patentu uděleného na základě Evropské patentové úmluvy. Pokud tedy někdo zažaluje v Německu – členském státu EU s největším počtem patentových sporů v EU - porušení práv vyplývajících z německého patentu a britského patentu a žalovaný se bude hájit tím, že patenty by měly být neplatné, v případě německého patentu může německý soud pokračovat v řízení (pokud soud rozhodne, že napadení patentu u Německého patentového úřadu bude pravděpodobně neúspěšné), ale v případě britského patentu bude soud muset řízení buď přerušit nebo zastavit.

V Evropě se nejprve Evropská patentová organizace pokoušela o vyřešení problému s vymáháním paralelních patentových práv, a to vytvořením jednotné soudní struktury, která by umožnila rozhodování o porušení paralelních práv v rámci jediného řízení. Tento projekt byl převzat Evropskou komisí, která se nyní snaží zkombinovat plán pro jednotný patent EU s takovouto soudní strukturou v rámci EU. Vyhlídky na úspěšnost tohoto projektu jsou nejasné; Soudní dvůr EU shledal současný návrh soudní struktury v rozporu s právem EU a některé členské státy zaútočily na projekt jednotného patentu. Je otázkou, do jaké míry je nutné spojovat vznik jednotné soudní struktury s vytvořením jednotného práva. Prozatím minimální zkušenosti s vymáháním jednotných práv v rámci EU – ochrannými známkami Společenství a designy Společenství – naznačují, že jednotným právům neprospívá neexistence jednotné soudní soustavy pro rozhodování o porušování práv, zejména jednotného odvolacího systému, který by přispíval ke sjednocování rozhodovací praxe. Naopak otázkou je, zda by centralizace řízení o paralelních právech, tedy bez existence jednotného práva, nevedla k postupné harmonizaci národních práv, byť i jen prostřednictvím pomalu se sbližujícího výkladu národních práv.

Posledním a nejméně diskutovaným druhem přeshraničních problémů patentového práva je uznání a výkon rozhodnutí o porušení patentových práv v zahraničí. Statistiky dokumentují zvyšující se internacionalizaci patentových sporů v některých státech a tudíž možnou zvyšující se četnost případů, ve kterých soudy vydávají rozhodnutí, která vyžadují uznání a výkon v zahraničí. Rozhodnutí v patentových věcech čelí stejným problémům při uznání a výkonu v zahraníčí jako kterákoli jiná soudní rozhodnutí, ale kromě toho patentové věci vyvolávají některé specifické problémy, zejména při výkonu soudních zákazů (viz např. tento článek).

Přeshraniční problémy nejsou tedy v patentovém právu tak výjimečné, jak by se mohlo zdát. Otevírají řadu zajímavých právních otázek, a kladou specifické nároky na ty, kdož asistují podnikům s mezinárodním působením. Jelikož je s prohlubující se globalizací takových podniků čím dál více, stává se znalost této problematiky nezbytnou pro každodenní praxi řady právníků.

(Zájemci o toto téma se mohou dočíst více v knize Globální patenty: Limity přeshraničního vymáhání práv, která vychází v Oxford University Press v USA v lednu 2012 a která by měla být k dispozici v Evropě v dubnu 2012 (viz informace zde). Kniha také poskytuje obsáhlou bibliografii k tomuto tématu.)