pondělí 18. července 2011

Jiné právo misijní 5: Fanfáry nezávislosti

Čtrnáctýho února. Do vyhlášení nezávislosti zbývají dny nebo možná už jen hodiny. Čas tiká jako stopky před odpálením velkýho třesku, který bude pro Albánce jako dlouho očekávanej ohňostroj a pro Srby hřib atomovýho výbuchu. Oba národy hledí k nebi nad Mitrovicí a prosí svoje bohy. Alláhu, žehnej naší nezávislosti! Svatý Iljo! Chraň nás před zkázou. Alláh o tom už dávno mluvil s Bushem, takže teď spokojeně pokuřuje, rozkročen nad jižním Kosovem jako Krakonoš, zatímco svatej Ilja pobíhá nebem sem a tam, chytá se za hlavu a volá – panebože! Panebože!

V severní Mitrovici je mrtvolný ticho. Lidi se courají po ulici, zachumlaný do šál, nikdo s nikým nemluví. Všichni vědí, že nezávislost bude. Nikdo neví, co bude potom. Vtrhnou sem zbytky Kosovský osvobozenecký armády? Budou menšiny odsunutý? A nebo se stane jen to, že se nic nestane a oni dožijí zbytky životů v bezvládí, vakuu a prázdnotě, dokud jejich děti neodtáhnou za příbuznýma do Bělehradu a oni sami neumřou, nevymřou, aby se do jejich baráků nastěhovali ti, kterých je víc? Všude ponurý ticho. Beznaděj.
V Horní Nákupně u Srbů je už několik dní embargo na fotbal. A to se hrajou setsakra důležitý zápasy! Na černobílý obrazovce v rohu jdou pořád dokola aktuální zprávy. Čeká se, kdy to bouchne. Vojáci stojí venku a zevlují okolo dvou obrňáků, který přivezli, aby mohli čelit multietnický smršti, kdyby se tudy přehnala. Dragan jim nabízí pivko, ale nedají si. Vždy ve střehu! (Dva z nich právě hrajou na střeše obrněnýho vozu magnetický šachy.)
Když vypnou proud a televize zhasne, je takový ticho, že je slyšet, jak pivu padá pěna.
Dragan už tři dny drží vodní půst, což znamená, že nepije vůbec žádnou vodu ani čaj. Jenom rakiji. Má propadlý tváře a na nich strniště, vlasy rozcuchaný jak vrabčí hnízdo a ve škole vyhlásil týden prázdnin, protože v takovým napětí se chudáci děti nemůžou soustředit na vyučování. On zatím přemýšlí nad novou látkou. Nad tím, jestli má smysl udržovat při životě malotřídku na vesnici, která jednoho dne stejně zmizí.
Ticho utne hlasité říhnutí. Draganův bratranec Goran, advokát, co přijel na návštěvu z Kraljeva a přivez spoustu zásob a sladkostí a whisky, a snaží se Dragana dohnat ve vodní dietě.
„Jen blafujou,“ houkne. „Z nezávislosti nebude nic. Kosovo je, krucinál, nedílnou součástí Srbska! Stojí to v rezoluci OSN.“
Vzpomenu si na vzletnou preambuli listiny, se kterou Srbsko souhlasilo jen díky ustanovení o tom, že Kosovo je nedílnou součástí Srbska. Takže teoreticky by z nezávislosti skutečně nemělo nic být.
Nedílnou. My právníci umíme se slovy leccos. Z kolika aktů genocidy se skládá genocida? Všechno se dá vykládat na tisíc a jeden způsob, podle toho, co se zrovna hodí. To se ví, že i my máme hranice. Například hranice států. Jsem přesvědčená o tom, že o slovo „nedílnou“ se tehdy, když rezoluci vyjednávali, strhla bitva. „Nedílnou“ je ze žánru slov, jejichž popularita v mezinárodních smlouvách je dost nízká. „Nedílnou“ sedí jak vodotěsnej špunt. Je to neprůstřelný a přesný. Nedá se to vyložit jinak. Jo, kdyby tam bylo jen Kosovo je součástí Srbska, to by se nám, právníkům, žilo! „Součástí“ může znamenat „historickou“ nebo „kulturní“, „geografickou“ nebo „tektonickou“, vyberte si, co chcete – klidně všechno naráz a zadarmo – my z toho, s dovolením, šikovným výkladem vyjmeme „územní celistvost“, a vyhlášení nezávislosti bude tak nejen legitimní, ale i legální.
S „nedílnou“ to legální není. Právník, kterej tvrdí něco jinýho, je buď negramotnej a nebo je to lhář.
Mlčím.
„Vždyť je to zákon! Právo! Nemůžou ho jen tak ignorovat! Vždyť je to OSN, sakra. OSN, slyšíš?“ huláká Goran. Dragan se na něho ani nepodívá a obrátí do sebe dalšího panáka. Civí do zdi, protože ví svoje. „To si nedovolili ani komunisti ani náckové ani nikdo, rozumíš!“ Goranovi se zaperlí na čele pot. „Byl by to výsměch celýmu lidstvu, výsměch právu!“
Dragan mocně potáhne z cigára. „Gorane, ty pitomče, vždyť to je hotová věc. Právo tady chcíplo už před patnácti lety, jebiga, tak ho sem pořád netahej.“
„No tak se sakra braňte,“ horlí dál Goran, „braňte se! Protestujte!“
„To rozhodně nedoporučuju,“ vpadnu. „V tuhle chvíli je nejlepší nedělat nic. Nevytvořit žádnou záminku konfliktu.“
Vzpomenu si na zatracovanýho Háchu a Beneše, a všechny zastánce klidu zbraní v roce 1938. Politický rozhodnutí. Jedinej boj, a ze Sudet jsme možná nedostali zpátky ani píď. Takže území se zachránilo, zato morální náboj lidí, rozhořčení, který předchází každýmu boji proti bezpráví, se přetavilo v obyčejnou hořkost, jed, co žral páteř národa jak dřevomorka spousty dalších let. Srbové jsou zahořklí podobně, ačkoli jejich Sudety dávno nejsou celý Kosovo, ale jen jeho severní cíp. O ten se teď hraje. Bojujte, rozpoutejte násilí, a severní Kosovo můžete rovnou odepsat!
A na závěr hodiny jeden extra příklad pro zvídavé žáky: co se stane, když, teda, bude klid, nedojde k žádnýmu násilí, obyvatelé severní Mitrovice budou jen denně pořádat pokojný manifestace u mostu a srbská vláda zatím využije všech legálních kroků ke zneplatnění nezávislosti? Správná odpověď: nestane se vůbec nic. Kosovo můžete odepsat tak jako tak. Odůvodnění: protože v Prištině jsou ve velikým skladu desetitisíce kusů nový vlajky státu Kosovo: na modrým podkladu se rozprostírá žlutá mapa Kosova, celýho Kosova včetně severu, Kosova v geografický hranici. Kol dokola reliéfu navíc plujou žlutý hvězdičky. Vynikající product management. Vlajeme vlajkama, že Kosovo je naše. Celý. Máme ho na všech barácích a úřadech, takže o nějakým samostatným osudu severního cípu už nemůže být řeč. Smůla. Vlajka je jako razítko, pečeť nezávislosti. Jen tady v enklávě o tom zatím nemají tušení.
Zpravodajci KFOR měli zaručenou informaci, že nezávislost bude až březnu, případně v dubnu, kdy už je hezky a vůbec – pro den nezávislosti se hodí jarní a letní dny, protože se může slavit venku, grilovat, tančit, pobíhat kolem jenom v tričku. U nás se naproti tomu šušká, že nezávislost vypukne navzdory mrazu už zejtra, ale máme přísnej zákaz o tom kdekoli mluvit.
Frenk sedí u stolu s flaškou vodky v ruce a má skelnej pohled. Trochu to předslavil, no. Zíra je sobota a může to být klidně poslední sobota v jeho životě, tak co! Napije se, a když se tady něco semele, zemře jako hrdej občan nezávislýho státu Kosovo!
V rohu je opřená bezmála dvoumetrová albánská vlajka. Další vlajka je na stole místo ubrusu.
„Já slyšela, že albánský vlajky včera došly,“ poznamenám.
„Taky že jo,“ potvrdí Frenk. „Tohle jsem ukrad na policejní stanici,“ chlubí se. „Vlálo jim to tam nad hlavním vchodem. Sice na mě řvali, ale já jsem řval zpátky, že vlajka je neprodejná věc, a že já si jí kupovat nebudu. Jen jsem si to pučil,“ rozhodí rukama.
Bezva. Takže já, gardista nestrannosti a vlády práva, sedím v albánský hospodě nad kradenou vlajkou, bavím se o nezávislosti a podporuju alkoholismus. Gëzuar pavarësia! Ať žije nezávislost! Dvě televize v rozích se jako obvykle překřikujou, ale nikdo se o to výjimečně nezhádá. Dneska žádnej fotbal. Jen zprávy na dvou kanálech naráz. Obyčejně každej sleduje jen jednu obrazovku. Dneska se každej nervózně vrtí a chytá signál zprava i zleva. Kdy bude vyhlášená nezávislost, kdy?? Tak nám to konečně řekněte! Zítra? - Přijdeš?
Nepřijdu.
Zítra ráno jak na potvoru odjíždím na pár dní pryč. Letenku mám koupenou tři měsíce. Slíbila jsem to. Musím. Proklínám se.
Cestou na letiště do Skopje míjím tisíce vlajek s albánskou orlicí a myslím na Dragana a na Frenka a na všechny v  Malý Bosně a v Horní Nákupně. Aby to zvládli. Když se v prištinským parlamentu čte prohlášení nezávislosti, jsem ve vzduchu, na cestě do Londýna. Nad věcí. Pryč. Cože? Tys prošvihla takovou historickou chvíli? Tys tam nebyla sedmnáctýho února? Lidi tančí v ulicích, konají se bankety, salvy a ohňostroje, Srbové mlčky sedí doma ve vesnicích a trnou, co bude, až veselí odezní. Nezávislé mezinárodní společenství se historického okamžiku aktivně účastní, protože je to neopakovatelné a unikátní a důležité a příjemné. Monitorujeme. Chodí na večeře, fotí si tančící lidi i ohňostroj a s trochou adrenalinu očekává, že se někde strhne alespoň kousíček nějakýho kontrolovanýho násilí, aby si to natočili na kameru a byli doma za hrdiny. V kancelářích OSN se připisují body státům, který Kosovo uznávají už během prvního týdne po vyhlášení. Televizní štáby jsou nadšený. Nádhernej materiál. Těch vlajek!
Bejt v Mitrovici, sedím teď nejspíš u stolu v čajtóre, který praská ve švech, protože tam celá Malá Bosna společně sleduje přenos z parlamentu, objímá se a slzí.
Ale pokud bych slzela, nebylo by to proto, že mě nezávislost Kosova dojímá. Dojalo by mě dojetí lidí, který znám. Pak bych se možná přesunula do Horní Nákupny a chvíli tam solidárně mlčela jak zařezaná, sdílela opovržení tím, jak mezinárodní společenství zametlo mezinárodním právem.
Je otázka, kam až sahá vnitřní území mojí nestrannosti, a jak dlouho budu schopná ho hájit.
Možná, že odjet pryč, je nakonec nejlepší. Až se mě jednou někdo zeptá, co jsem dělala v den vyhlášení kosovské nezávislosti, můžu ušlechtilým hlasem poznamenat, že jsem odjela naschvál, abych si nezadala – nechtěla jsem slavit ani truchlit, zůstala jsem navěky nestranná.
Málem kvůli tomu otevřem šampaňský: náš sekční šéf Stamatisnás opouští – povýšil do kanceláře Rady bezpečnosti. Brzy za něho dostaneme náhradu, a tak jásáme, protože nikdo z nás si nedovede představit, že by jakákoli náhrada mohla být v kterémkoliv smyslu horší, než on.
Stamatis se loučí s vychytralým úsměvem, jako by věděl víc než my.
Za hodinu přijde mail od jakýsi Beate Steiner. S vykřičníkem. Zítra dorazí z prištinské centrály jako náhrada za Stamatise. A byla by, tedy, ráda abychom si některé věci vyjasnili předem: musíme pracovat svědomitě, efektivně a aktivně, vážení přátelé, hlavně aktivně! Po ranní rozcvičce, následuje ledová sprcha, zdravá snídaně a – hurá do práce! Vyhrň si rukávy, komsomolče, ať můžeš celej den stěhovat betonový kvádry z místa A do místa B a pak zase zpátky, jen hezky zvesela a žádný otázky. Prostě betonujeme. Demokratizujeme. Odkaz DDR žije!
Beate je zakyslá šedesátnice, která strávila první půlku života ve východním Berlíně a druhou na Balkáně, jako – jako co? Nedá se to tak úplně zjistit. To máš různý. V Prištině se šušká, že Beate dělala dvacet let zpravodajku Stasi. A já pořád, proč pro práci v mezinárodních organizacích není třeba lustrační osvědčení!
„Jestli je to pravda, tak tady já nebudu. Dám výpověď. Pracovat pod vedením bývalý agentky bych možná zvládla někde v trafice, ale ne v misi, která poučuje obyvatelstvo o vládě práva, prosímtě!“  - burácím nad večerním pivem v hospodě U Kuřete, který přejel kamion.
„Jenže, dashuri,“ opáčí Frenk, „tohleto je trafika, jestli jsi to ještě nepochopila. A je úplně jedno, kdo tu pracuje.“
Selim mě probodne pohledem.On je, teda, jenom instalatér a politice nerozumí, ale zajímalo by ho, proč mě nová šéfová tak leží v žaludku.„To je toho,“ zasyčí. „Řekněme, že možná někdy někoho práskla, no. Vraždila? Mučila lidi? Podívej se, krucinál, na mě! Padesát metrů od našeho plotu žije člověk, kterej umlátil mýhospolužáka ze základky! A co mám podle tebe dělat? Odstěhovat se, protože protestuju? Ech, ljepoto. Já myslel, že na to máš všechny ty školy. Že jsi chytřejší.“
Uhodím do stolu, až panák poskočí a chrstne pár kapek Selimovi na svetr.
„A co když toho, koho práskla, zrovna chytili a umučili ve vězení? Myslíš, že komunismus byla nějaká hra? Nějaká bondovka? Možná tady v Jugoslávii, brate, za Tita. Co vy jste věděli? Vždyť k vám se utíkalo!“
Agim mě otcovsky vezme kolem ramen. „Nic nechápeš, zlato. Nám je nějaká agentka ukradená. Nechceme, abys odešla ty. Chápu, že máš ideály. Ale co z nich zbude, když odejdeš?“
Cestou domů si kladu otázku, co zbude z ideálů, když neodejdu.
Kryštof s Radimem. Klasika. Nedojala jsem je. Už mám dost jejich věčnýho zlehčování vší tíhy mýho rozhořčení a morálních dilemat! – Mám prý být naprosto v klidu. Se svojí přecitlivělou náturou ať jsem ráda, že nepracuju v jejich organizaci. Ty by s mým svědomím zatočili! Skončila bych v blázinci.
„Jestlipak víš, kdo šéfuje mně?“ zeptá se Kryštof.
„Nevím,“ řeknu. Nevím, kam míří. Kdo asi může šéfovat Oddělení pro vyšetřování organizovaného zločinu? Drogovej dealer? Podle logiky jeho organizace se to nedá vyloučit.
„Chlap, kterej dělal hlídače v národním parku,“ ucedí Kryštof. „Umí lovit vysokou. Bohužel síť obchodníků s bílým masem je kapánek organizovanější než stádo jelenů.“
„Je to asi jako by pokladní z Delvity jmenovali ministryní financí,“ vpadne Radim. „Nemá absolutně páru. Ale bere to s humorem.“
„Protože veškerou práci za něho děláme my,“ mračí se Kryštof.
Radim přikývne. „A na jeleny jezdí do Rumunska - má to blízko a nepotřebuje vůbec žádný povolení.“
„Tak je prostě jen nekompetentní,“ oponuju. „Ale má čistej štít. Nekámošil se s gaunerama. Nikdy nepracoval pro tajný služby totalitního státu.“
„To je otázka,“ rozhodí rukama Kryštof. „Co my víme?“
„Spíš jen nikdy nedostal příležitost,“ uzavře Radim.

18 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...

Ta nespisovnost mi připadá fajn. Ale možná jen proto, že jsem zvyklý na obecnou češtinu. Napadlo mě: nevnímá někdo z Moravy ty nespisovné koncovky jinak: jako manýru, která ruší?

Ondrej.Rucka řekl(a)...

Ano, je to velice rušivé a spíš to vypovídá o neschopnosti hlouběji ovládnout jazyk a psaní, když je nutné text "osvěžovat" takovýmto způsobem.

Jan Petrov řekl(a)...

Ale no tak :). Formální prkotina, i když Vám nepříjemná, a hned takový vývod?

"kultivovaný a spisovný jazyk jsou dvě různé věci. V Haškově Švejkovi, Topolově Sestře nebo básních Egona Bondyho najdeme jazyk zároveň nespisovný a kultivovaný. Ve výstupech z poslaneckých kanceláří najdeme jazyk spisovný a nekultivovaný." (Štefan Švec)

Prostě: lepší "velkýho" než "schopnost hlouběji ovládnout jazyk a psaní".

kocour řekl(a)...

Co prosím?

To snad patří k básnické licenci, že autorka píše hovorově, ne?

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Ta nespisovnost mi připadá taková trochu pubertální :-) , ale stejně si články od Blanky Čechové čtu s chutí, ani tento mě nezklamal. Díky za ně!

Jenom poznámka - proč se snažit být nestranný v situaci, kdy se děje bezpráví?

Pavel

Jakub Backa řekl(a)...

ad Jan Petrov: Jo, je divné, že Balkánci mluví, jako kdyby vyrůstali na Žižkově.:)

Jan Petrov řekl(a)...

Jakub Backa: To je těžký. Mně ne. Připadá mi normální, že Balkánci mluví spíš jako v hospodě na Žižkově než jako ministr do školního rozhlasu.

Chápu ale, že na Moravě to máte hozený jinak. A nenapadá mě, jak z toho ven: jak to udělat, aby text na Moravě nerušil a v Praze a okolí nepůsobil jako čítanka.

Tak si vemte třeba tuhle větu z knihy Zmizet (doporučuji) od Petry Soukupové, a to je nějaká stylistka: "Mamka se se mnou baví normálně, jenže to je mi v tu chvíli jedno, chci, aby mě taťka pochválil, jenž vlastně není moc za co, jsem opravdu nešikovnej a pomalej."

Kdyby ta věta končila "nešikovný a pomalý", úplně by ji to zabilo, aspoň pro mně, pro jiného třeba ne.

Jan Petrov řekl(a)...

Jak to udělat? No, nakonec asi jinak. Ať si čtenář zvykne, že Blanka, Ostravak, anebo Vaculík píšou po svém.

Proč jsem s tím vůbec začal: V prváku na právech mě dost iritovala kniha Sociologie pro právníky od doc. Slámy. To proto, že nekonformní pan docent docela ignoruje pravidla o psaní čárek ve větě. Rozumějte: nejsem formalista a nemusím nikomu ukazovat, co že to jsem za giganta, když zvládám gramatiku o trochu lépe než někdo jiný. Jenže: pokud Vaše podvědomí asi tak desetkrát za stránku nenalezne čárku, kde by měla být, resp. ji naopak objeví, kde by určitě být neměla, vyrušuje Vás -- snažíte se soustředit na obsah a z tohoto soustředění Vás co chvíli vytrhne malá čárková facka.

Chvíli jsem si říkal, že pro Moraváky je Blančin román jako pro mě ta Sociologie práva. Jenže ta analogie kulhá; empatii s moravským čtenářem jsem si měl nechat od cesty: U odborného textu je hlavní obsah; forma má být jako průzračné sklo, o kterém jeden ani neví. Próza je jiná: vedle svého obsahu ukazuje čtenáři, co vše jde s češtinou či jiným jazykem udělat. Čte se pomaleji; snaží se Vás vcítit do určité situac; může po Vás požadovat určitý jazykový diskomfort -- jde-li o dobrou literaturu, stojí za to ho snášet.

Občasný blogger řekl(a)...

Dotaz "někoho z Moravy" na všechny dosavadní komentátory (s čestnou výhradou PH):

Je teda ten chroust, ehm, NESMRTELNEJ?

MR

Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jan Petrov řekl(a)...

MR "někoho z Moravy" -- pokud narážíte na můj první koment, musí Vám být jasné, že jsem spojení "nevnímá někdo z Moravy ty nespisovné koncovky jinak?" nemyslel nijak nadřazenecky, ale jako otázku do pléna, empaticky míněnou (ve smyslu: neni blbý psát obecnou češtinou, když to dost čtenářů ruší).

Je "správně" nesmrtelný chroust, anebo nesmrtelnej chroust? A nebyla by to debata o nesmrtelnosti chrousta ;)?

Občasný blogger řekl(a)...

Ad JP:

Chápu, že okurková sezóna vládne i na zdejším blogu, ale přece jen ... Právě kromě autorky postu přece nikdo JINEJ (slibuju, že s tím už končím)z "jinoprávníků" nevystudoval tvůrčí psaní. Nebo se pletu?

Rozhodně ale nikomu neupírám právo na kritiku "neschopnosti hlouběji ovládnout jazyk a psaní", byť by pro ni - alespoň z mého pohledu - nebyl dán žádný (vidíte, že slib jsem dodržel) základ.

MR

Jan Petrov řekl(a)...

MR Jojo, už Vašemu postu z 13:15 rozumím, přešlápl jsem si.

Vím, jen mi připadalo, že to, jak na toho kterého čtenáře působí text psaný obecnou češtinou, se dozvím spíše od čtenáře samotného než z lekcí tvůrčího psaní, notabene dávaných v angličtině.

Obecná, anebo spisovná čeština -- to je dilema. Zajímalo mě, jaké čtenáře autor tou kterou volbou získá a ztratí. (Třeba jsem se dozvěděl, že Ondřeje Ručku ztratí. Jinak: nekritizoval jsem kritiku obecně, jen naznačoval, že zhodnocení spisovatelových kvalit by mohlo vycházet z analýzy jeho textů a ne pouhého povšimnutí si, zda spisovatel používá spisovnou, anebo nespisovnou variantu.)

Prostě: neumím péct rohlíky, vím, že Blanka umí péct rohlíky, a nevidím důvod stydět se, že mě zajímalo, komu chutnají jaké rohlíky.

Blanka Čechová řekl(a)...

Díky Jendovi P. za rozpoutání nečekané okurkové diskuse. Tón textu (kam spadá i míra spisovnosti jazyka) je velkým rozhodnutím, které dělá každý spisovatel u každého díla a jeho postav. Sama nemám ráda, když mě v příběhu ruší hovorový tón, který tam třeba nepatří. Ale zrovna tak mě ruší, když obsah a forma jazyka v textu nespolupracují - když to, co postava říká, nerezonuje s tím, jak to říká. V případě mého textu je protagonistka rebelkou, která se rozbíhá hlavou proti zdi, má v sobě vztek a odhodlání, a kdyby mluvila spisovně, nebudeme jí věřit. Její tón je zároveň v kontrastu k tónu jazyka organizace, kde je všechno spisovné a sofistikované, globální, politicky korektní a korektně absurdní.
S textem budu, nicméně, ještě pracovat a určitě tam najdu spoustu rušivých obratů, které opravím; hovorovost jazyka chci, ovšem, zachovat. Komu se to nelíbí, nechť čte literaturu jakoukoli, ale jinou. Tož tak. ;)

Ondrej.Rucka řekl(a)...

Vystudoval Dostojevský, Hemingway nebo Balabán či Hrabal kurz tvurčího psaní? Znamená jeho absolvování skutečně to, že někdo umí psát? Je diplom z právnické fakulty zárukou toho, že je člověk dobrý právník? Může laik kvalifikovaně ohodnotit špatného právníka nebo spisovatele?

Tomáš Sobek řekl(a)...

Když jsem poprvé četl stenozáznamy běžných rozhovorů, byl jsem překvapený, jak moc se mluvená řeč liší od psané. Při mluvení si neuvědomujeme, že některé naše promluvy jsou útržkovité a zmatené, postrádají zřejmou větnou strukturu, že jsou důsledně vzato nesmyslné a že jsou sdělné jenom díky interpretační vstřícnosti partnera v rozhovoru. Znám jen jednoho člověka, který mluví, jak píše, a to je Honza Kysela, ale u Honzy má člověk podezření, že si každou vyslovenou větu, včetně poznámek o aktuálním počasí a náhodných kolemjdoucích, pečlivě promyslel a vyladil alespoň týden dopředu.

Anonymní řekl(a)...

Autorka píše skvěle, vůbec nic mě neruší, a to jsem z Moravy. Mimochodem, co máte s tou Moravou? Žijí tady snad Marťani, kteří mluví nějak jinak?? Nevšiml jsem si.

Mě spíše dostává, jak (ve zveřejněných úryvcích) i ti nejdrsnější chlapi řeknou maximálně "krucinál", když se fakt naštvou :-) Ale neberte prosím tenhle povzdech vážně, vnímám to jako autorčin styl, který má text udržet na nějaké ne-sprosté úrovni.

V. Loutocký

PS: Doufám, že budou brzy další texty, čtu je rád.

Anonymní řekl(a)...

Blanka Čechová píše skvěle, zajímavý děj a velmi čtivý styl. Osobně doufám, že se s ní někdy setkám a pokecáme o tvůrčím psaní :-) sice jsem ho nevystudoval, ale mám, řekněme, jistou praxi. Podle mého názoru autorka ovládá jazyk i styl velmi dobře.

Antonín Thurnwald