středa 13. dubna 2011

Ako môžeš obhajovať vojnových zločincov?

„Je mi z vás fakt na zvracanie!“ V Aruši poobedňajšie slnko predlžuje tiene a my sedíme pod bambusovými slnečníkmi pár metrov od budovy tribunálu. Ako toľkokrát po práci, pri pive značky Kilimanjaro, Tusker alebo Safari sa tu stretávame v zvláštnej zmesi mladých právnikov z celého sveta. Zvyčajne by na programe dňa bola lenivá diskusia o (často imaginárnych) prednostiach jednotlivých východoázijských druhov pív. Nie dnes. Dnes sa blonďatá temperamentná Lucy vrátila z pojednávania skutočne rozhorčená. A na druhej strane stola a jej hnevu som – ja?

„Ten odporný chlap ju normálne znásilnil. Rozumiete tomu? Jemu nestačilo, že viedol tých zabijakov z Interahamwe. On si navyše na tých úbohých ženách uspokojoval svoje úchylné chúťky... Pozerala som sa mu dnes do očí počas celého jej svedectva. A poviem vám, nevidela som tam ani len štipku ľútosti. To vám naozaj nie je hanba obhajovať takéto zvery?“

Patrí sa dodať, že títo „vy“, to som bol vlastne aj ja. Po pár mesiacoch práce ako asistent sudcov na tribunáli pre bývalú Juhosláviu v upršanom Haagu som sa rozhodol zmeniť klímu, konflikt aj pozíciu a stal som sa stážistom obhajoby v Aruši. Aj keď Arsène Shalom Ntahobali nebol „mojím“ obžalovaným, pokojne ním mohol byť. Scény, akú popísala Lucy, sa na tribunáli dejú pomerne často a mnohí z obvinených čelia svedeckým výpovediam o tom, že boli za zločiny spáchané počas genocídy v Rwande zodpovední nielen politicky, ale že sa na nich podieľali aj osobne. Tak či onak, otázka ostáva. Ako sa môže ktokoľvek podieľať na obhajobe potenciálnych génocidaires?

Na prípadoch pred ICTR som napokon pracoval takmer celý rok, a počas tejto doby som podobnej otázke, vypovedanej v rôznych kombináciách zdvorilosti a záujmu, čelil nespočetnekrát. Pri pive by ste ma asi takto dlho nenechali rozprávať, ale blogový formát mi umožňuje poskytnúť vám i jemne „rozšírenú“ verziu odpovede.

V túto chvíľu je teda namieste „rozbaliť“ otázku z nadpisu a poukázať na jej dve hlavné roviny, objektívnu a subjektívnu. Z objektívneho pohľadu, je správne potenciálnym páchateľom medzinárodných zločinov zabezpečiť čo najkvalitnejšie právne zastúpenie? Zo subjektívneho pohľadu, je moje prispenie k obhajobe takejto osoby vnútorne morálne ospravedlniteľné?

Je treba obhajovať vojnových zločincov?

V dnešnej dobe, v ktorej považujeme rozsiahle garancie ľudských práv za prirodzený výdobytok civilizácie, by asi málokto argumentoval v prospech revízie práva na spravodlivý súdny proces a jeho neoddeliteľnej súčasti, práva na obhajobu. Napriek tomu pravidelne vidíme najmä organizácie bojujúce za práva obetí vojnových zločinov zverejňovať svoju nespokojnosť s dĺžkou trvania procesov pred medzinárodnými tribunálmi, poukazujúc pri tom aj na priširokú paletu procesných práv obžalovaných, ktoré ich právnické tímy v plnej miere využívajú.

Pomer medzi efektivitou procesu a ochranou práv osôb obžalovaných z vojnových zločinov je možné nastaviť rôzne. Na jednej strane je riešenie, ktoré počas druhej svetovej vojny presadzovala Veľká Británia na čele s Winstonom Churchillom voči nacistickým pohlavárom: chytiť a zastreliť. Je historickou skutočnosťou, že napokon až vďaka Trumanovmu idealizmu a Stalinovej záľube v politických procesoch vznikol norimberský tribunál, ktorý položil základy mnohých princípov medzinárodného trestného procesu, ktoré dnes považujeme za samozrejmé (i keď zďaleka nie všetkých: obžalovaní napríklad nemali právo podať proti rozsudku opravný prostriedok).

Na pomyselnej druhej strane spektra sú moderné ad hoc tribunály (ICTY a ICTR) a Medzinárodný trestný súd v Haagu (ICC), ktoré poskytujú obvineným komplexnú právnu ochranu opierajúcu sa navyše o takmer dve desaťročia jurisprudencie. Aj keď presná kalibrácia práv obvinených závisí na konkrétnych cieľoch a možnostiach každej súdnej inštitúcie, zjednodušene sa dá povedať, že medzi mierou ochrany obvinených osôb a legitimitou daného súdu platí vzťah priamej úmery. Každé obmedzenie možnosti na efektívnu obhajobu otvára po vynesení odsudzujúceho rozsudku priestor pre kritiku procesu ako politického diktátu víťazov. Napríklad nedokonalé prekladanie a tlmočenie počas norimberského procesu je dodnes sporadicky využívané ako prostriedok odsúdenia údajnej nespravodlivosti tam vynesených rozsudkov.

Dôležitosť právneho zastúpenia v nemalej miere zdôrazňuje primárne adversárna povaha konania pred medzinárodnými tribunálmi. Aj keď trestný proces pred ICTY, ICTR a ICC sa vyznačuje zmesou prvkov oboch modelov (adversárneho a inkvizičného), zodpovednosť za vyhľadanie a prevedenie listinných dôkazov a nájdenie a vypočutie svedkov leží takmer výlučne na procesných stranách. Na vlastné oči som videl, že to, čo strany zanedbajú počas prípravy procesu, sa im len veľmi ťažko podarí počas hlavného pojednávania dobehnúť, a senát pristupuje k žiadostiam o zhovievavosť veľmi skepticky. Práve preto je čo najkvalitnejšia obhajoba obvinených kľúčovou zložkou legitimity a integrity konania pred medzinárodnými trestnými tribunálmi.

A čo ja s tým?

Tým sa teda dostávame k subjektívnej rovine. Možno si vravíte, no dobre, tak nech ich teda niekto obhajuje, ale mňa by to teda ani vo sne nenapadlo, čo je samozrejme legitímny názor. Ostatne, tých podozrivých vojnových zločincov ani nie je toľko, aby bol reálny problém v nedostatku právnikov so záujmom o prípad pred jedným z medzinárodných tribunálov. Práve naopak, každý zo zoznamov právnikov oprávnených poskytovať právne služby na troch najväčších tribunáloch obsahuje stovky mien, z ktorých len málokto dostane príležitosť zastupovať konkrétneho klienta. (Všimnite si však, že na zozname ICC zatiaľ nefiguruje jediný oprávnený právnik alebo právnička z Česka alebo Slovenska – možno šanca pre jedného z čitateľov Jiného práva?)

Zo svojej skúsenosti by som si však dovolil možno mierne odvážne tvrdenie, že mnohí – i keď určite nie väčšina – z nich nasmerujú svoju kariéru týmto smerom z nesprávnych príčin. Peniaze a prestíž môžu byť dobrým motivačným faktorom, ale určite by nemali byť jedinými dôvodmi. Ostatne, hodinová finančná odmena právnika zodpovedného za obhajobu obvinených pred ICTY a ICTR sa pohybuje okolo 100 USD, čo síce nie je nízky plat, ale pre mnohých skúsených a úspešných advokátov z angloamerického prostredia je to oproti ich dovtedajšiemu zárobku krok späť. Prestíž je takisto diskutabilná veličina, drvivá väčšina obhajcov z medzinárodných tribunálov spadá pod rozlišovaciu schopnosť mainstreamových médií a mnohí z nich po návrate do svojej jurisdikcie po niekoľkoročnom procese čelia nemalým ťažkostiam pri obnovovaní svojej pozastavenej praxe.

Tým hlavným faktorom by mala byť, a rád verím, že v mojom prípade tomu tak aj bolo, snaha poskytnúť obvineným čo najkvalitnejšiu právnu službu. (S tými peniazmi som mal rozhodovanie o niečo ľahšie, lebo v čase prijatia ponuky som nastupoval ako neplatený stážista.) To zároveň dáva odpoveď na otázku, ako to niekto môže dobrovoľne chcieť robiť. Ak verím v potrebnosť medzinárodného systému trestnej spravodlivosti vo všeobecnosti, musí byť mojím cieľom byť čo najlepším obhajcom konkrétneho klienta, aby sa naplnili ciele tohto systému i v „mojom“ individuálnom prípade.

To však podľa mňa neznamená, že právnik nemá mať morálne pochybnosti (ako tvrdí jeden úspešný obhajca z ICTR). Právnikove pochybnosti o vine alebo nevine klienta sú i v adversárnom systéme prirodzeným prejavom svedomia a vnútorného morálneho kompasu. No v tomto systéme je úlohou prokuratúry poskytnúť súdu všetky dôvody, na základe ktorých by mohol legitímne rozhodnúť o vine obžalovaného.

Model teda stojí na predpoklade čo najlepšej práce odvedenej oboma stranami; ak sa to podarí, súd rozhoduje na základe všetkých zistiteľných relevantných faktov a má tak možnosť dospieť k spravodlivému a nestrannému rozhodnutiu. Touto optikou, rozhodnutie stať sa obhajcom na jednom z medzinárodných tribunálov neznamená snahu pomôcť zločincom vyviaznuť zo štrapácií trestného procesu. Naopak, znamená to prácu v prospech systému, ktorý považujeme za nevyhnutný pri boji proti beztrestnosti na medzinárodnej scéne.

Namiesto záveru

V neposlednom rade, nezabúdajme ani na to, že tribunály neexistujú len na to, aby rozhodovali o výške trestu pre jednotlivých odpudivých hrdlorezov. O výsledku prípadu vo veci Arsèna Ntahobaliho a jeho spoluobvinených môžeme zatiaľ iba špekulovať (hoci záverečné reči padli pred takmer dvoma rokmi, na rozsudok sa stále čaká). No stojí za to si pripomenúť prípad, v ktorom bol z genocídy obvinený minister školstva rwandskej dočasnej vlády z apríla 1994.

Tak ako mnohí predstavitelia rwandského režimu pred ním aj po ňom, André Rwamakuba čelil obvineniam z vyvolávania etnickej nevraživosti pred vypuknutím bojov a verejného nabádania k vraždeniu tutsijských civilistov počas ich priebehu. No navyše proti nemu stála aj výpoveď nemenej ako šiestich očitých svedkov, ktorí ho údajne videli zavraždiť viacerých pacientov tutsijskej etnicity v univerzitnej nemocnici v Butare. Popis vo svedeckých výpovediach bol veľmi detailný, Rwamakuba, ktorý je pôvodným povolaním lekár, mal obetiam najprv vytrhnúť hadičky s infúziami a potom pacientov usmrtiť rozsekaním ich hláv sekerou.

Jeho obhajca sa však našťastie neriadil sentimentom, aký uchvátil v podobnú chvíľu moju kolegyňu Lucy. David Hooper, široko uznávaný ako jeden z najlepších medzinárodných trestných obhajcov na svete, postupoval metodicky a dôkladne. Súdu predložil dôkazy, na základe ktorých bolo zrejmé, že v čase, keď mal podľa svedkov a prokuratúry vyzývať k vraždeniu, bol na odbornej stáži v Belgicku a na konferencii v Egypte. Poukázal na to, že zo šiestich svedkov, ktorí umiestnili Rwamakubu na miesto činu v nemocnici, iba jeden tvrdil, že Rwamakubu poznal pred masakrou, a ten si ho ešte aj v priebehu vypočúvania pred súdom pomýlil s miestnym kňazom. Toto je samozrejme iba stručné zhrnutie, rozsudok vo veci André Rwamakuba má 87 strán. Tretí senát ICTR obžalovaného jednomyseľne oslobodil spod obžaloby a prokuratúra sa rozhodla nevyužiť svoje právo podať odvolanie.

Príbeh rwandského tribunálu má mnoho tienistých stránok, ale výsledok tohto prípadu medzi ne nepatrí. Oslobodenie Andrého Rwamakubu je poctou pre medzinárodnú spravodlivosť aj náročnú prácu právnikov obhajoby na medzinárodných tribunáloch.

8 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Nelze odsuzovat obhájce za to, koho hájí, pokud věříme, že každý má právo na spravedlivý proces a dokud není odsouzen, je třeba ho považovat za nevinného. Zavrženíhodný může být naproti tomu způsob vedení obhajoby bez ohledu na to, jaké pocity vzbuzuje klient.

Ve vypjaté době po ukončení válečného konfliktu může být pro advokáta nesmírně těžké dostát slibu a svým profesním povinnostem zejména při obhajobě válečného zločince, kterým společnost opovrhuje, zejména pokud advokát je příslušníkem této společnosti. Zajímalo by mě, zda platí u dnešních válečných tribunálů nějaká pravidla ohledně ustanovování obhájců s ohledem na státní, kmenovou aj. příslušnost obhájce a klienta. Dochází vůbec k ustanovování obhájce ex offo, či jsou "váleční zločinci" natolik soudní, že si obhájce prakticky vždy zvolí?

V této souvislosti jsem si vzpomněl na vynikajícího českého advokáta Kamilla Reslera, který v roce 1946 obhajoval K. H. Franka, čímž si způsobil nemalé problémy. Není bez zajímavosti, že již v roce 1936, poté co úspěšně obhajoval ředitele německého úvěrového ústavu, byl Resler vyloučen ze Sokola, protože "Sokolové - advokáti obžalované z činů protistátních obhajovati nemohou" .

Ladislav Zvolský ml.

Anonymní řekl(a)...

Obhájce K.H Fanka žádné poblémy neměl a to ani po oce 1948. Uveďte prosím zdoj, kde se táhle fáma vzala.
Poblém byla pouze doba samotné obhajoby ale opět, nic se mu nestalo a nikdo od státu mu nevyhožoval, pouze to nechápaly masy, jak to u podobných případů bývá a to se odráželo v novinách. V 60.letech pak o tom vyšla v zahaničí kniha a to bylo všechno, u nás nebyla ani zakázána, protože u nás prostě nebyla k mání.

Nechci se v tématu obhajoby moc máchat, protože je nekonečné, ale advokát zde není jen pro "spravedlivý proces", to je úloha hlavně soudce, ale proto, aby klienta z toho vysekal, tedy zastupuje nejen procesně ale věcně, a to morální problém pro řadu lidí být může.

Jistě je zákonné ve vlastní věci nevypovídat, je ale morální např. kvůli odmítnutí výpovědi a zavražděným atp. svědkům nepykat ? Podle (nejen) mých měřítek je to nemorální. A pokud se na tom podílí advokát tím, že radí nevypovídat (a tedy formálně držet spravedlivý proces - právo obžalovaný nevypovídat má), pak část viny padá i na něj. Když si k tomu přičtete, že za to dostane peníze, tak je takový druh legalizovaného podílnictví.

Jan Sochor

Anonymní řekl(a)...

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kamill_Resler

To o čem píšete, je ovšem způsob vedení obhajoby.
Nesouhlasím s Vaším názorem, že advokát je tady v podstatě od toho, aby nějakými špinavými triky chránil zločince před kriminálem a spravedlivý proces soud ohlídá sám.
Jsem advokát a obhajobu jsem vícekrát vedl, popř. zastupoval jako zmocněnec poškozené oběti a sledoval práci jiných obhájců. Mohu Vás ujistit, že v případech, na kterých jsem se podílel, k žádnému vraždění svědků nedocházelo a troufnu si bez citace relevantního zdroje tvrdit, že ve většině případů se svědci nevraždí a obhajoba probíhá korektně. Proto jsem přesvědčený, že odsuzovat někoho jen za to, KOHO obhajuje, je hloupost.

Ladislav Zvolský ml.

Anonymní řekl(a)...

ad KM : Advokátní činnost mu zastavena nebyla, pouze se musel začlenit do advokátní kanceláře jako všichni ostatní. Jeho důchod v 50.letech nebyla také žádná vyjimka v případech, kdy si na něj spořili skrze soukromé pojišťovny.

ad soudy : psal jsem o tom, kdy nejsou svědci, protože je obviněný zavraždil, nikoli obhájce. Odmítám akceptovat naivní představu z 90.let, že advokát tím, že radí obžalovanému nevypovídat, dělá nějaké obecné dobro a naplňuje pojem spravedlnost (viz. film Smyk).

Jan Sochor

Rudo Leška řekl(a)...

Ad Resler. Odporúčam pre právnika ohromne napínavú televíznu inscenáciu Ex offo o jeho osude. Autori sa zaklínajú tým, že prakticky všetko vo filme je autentické a nepochybne si výskum urobili. Okrem iného tvrdia.: "Bez udání důvodů byl [po r. 1948] vyloučen z Advokátní komory, a zbaven tak možnosti vykonávat svoje povolání."

Anonymní řekl(a)...

Ad J. Sochor, cit.: Odmítám akceptovat naivní představu z 90.let, že advokát tím, že radí obžalovanému nevypovídat, dělá nějaké obecné dobro a naplňuje pojem spravedlnost

Pl.ÚS-st 30/10 ze dne 30.11.2010, bod 10:
"Dle jeho (roz. ESLP) ustálené judikatury patří právo
nevypovídat a právo nepřispívat k obvinění proti sobě samému k obecně uznávaným mezinárodním principům,
které – ačkoliv nejsou v čl. 6 Úmluvy výslovně zmíněny – jsou samou podstatou pojmu spravedlivý proces ve
smyslu čl. 6 Úmluvy. Právo nepřispívat k vlastnímu obvinění předpokládá, že státní orgány se snaží prokázat
vinu obžalovaného, aniž by používaly důkazní materiály získané donucením nebo pod nátlakem proti vůli
obviněného. V tomto směru je toto právo úzce svázáno s presumpcí neviny (čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Uplatňování
zásady „nemo tenetur“ má chránit obviněného před bezprávným donucováním ze strany státních orgánů a tím
přispívat k zabránění vzniku justičních omylů a k zajištění spravedlivého procesu (viz rozsudek Evropského
soudu ve věci Saunders proti Velké Británii č. 19187/91 ze dne 17. prosince 1996, rozsudek ve věci Heaney a
McGuinness proti Irsku č. 34720/97 ze dne 21. prosince 2000, rozsudek ve věci J. B. proti Švýcarsku č.
31827/96 ze dne 3. května 2001 a další)."


§ 16/2 zákona o advokacii:
"Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je POVINEN VYUŽÍVAT DŮSLEDNĚ VŠECHNY ZÁKONNÉ PROSTŘEDKY a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.

Pokud tedy obhájce dospěje k přesvědčení, že pro klietna je nejlepší nevypovídat, bylo by jeho selháním, pokud by mu to neporadil.

L. Zvolský ml.

Anonymní řekl(a)...

ad Zvolský : plete se vám dohromady profesní etika a obecná morálka. Při konkurzu také platí, že je normální úpadce "dodělat", psát o jeho neschopnosti splácet atp. a bojovat s ostatními věřiteli, při úmrtí bližního je to ale odporné, morálně nepřijatelné.

Já samozřejmě chápu, že advokát může radit nevypovídat a že za odmítnutí ho ani klienta nikdo neztrestá, neříkejte tomu ale spravedlivý proces v obecném významu. Zaměňujete úzký odborný termín s obecně akceptovaným chápaním toho pojmu. Stejně tak nelze očekávat, že jednání advokátovo bude chápano ve společnosti jako dobro a taky tomu tak je -s tím budete snad souhlasit.


ad Resler nebyl vyloučen z advokátní komory - naopak dokonce dělal v 50.letech i v jejím ustředí. To jenom novináři nepochopili, že došlo po Únoru k formálnímu ZRUŠENÍ (až na pár vyjimek všech) privátních advokátů a jejich nucenému seskupení (po výrazné bolševické selekci) do poraden, resp. společných kanceláří. Mimochodem Resler pobíral sice vojenský důchod 30 kč ale po odpracování tzv. náhradních let dostal běžný důchod (civilní).

Jan Sochor

Anonymní řekl(a)...

Jestli vaše spory neplynou z toho, že spravedlivost procesu se jeví jinak z pohledu obžalovaného, státního zástupce, soudu, poškozeného a nezúčastněného. Výše uvedené citace soudního rozhodnutí a nařízení o výhodách odepření výpovědí nemají pro poškozeného žadný smysl a nakonec ani v drtivé většině případů pro obviněného a jde o pohou naivní domněnku typu : abychom znemožnili státu útkal, zrušíme stát. Hájí se tím nějaké domnělé právo bez oheldu na "lidi" a "pravdu", a to se tradičně nevyplácí a ani to společnost eticky nikdy nezkousne.

Pro společnost je odepření výpovědi obviněným faktické 100% přiznání viny a to dokonce nezrušitelné. Takže ano, možná vyhraje tichý klučina soud, ale u lidí je na absolutní periferii, a to dokonce i kdybyste byl nevinný. Znám několik případů tohoto typu a ty lidské konce jsou daleko horší než kdyby šel na chvíli sedět (sebevražda, rozvod, odchody dětí atp.), a to i když někteří lidé vypadají na první pohled jakoby svědomí neměli. U těžších dopravních nehod to neunese svědomí, u afektů (domácí a obecné násilí, podvod) vás odvrhne okolí. Advokát toho může hodně pokazit, ale i když jednomu pomůže před soudem, ten největší náraz je pak s okolím.

Čím jsem starší, tím víc se snažím udržet si čisté svědomí, protože kvůli hmotných statkům anebo nedostatečnému počtu titulů se v noci opravdu nebudím. Ale možná je to věc jen mých zkušeností a mé nátury.


Jan Prachal