Michal Ryška: Není nic staršího, než tři roky staré noviny
Karel Čapek kdysi prohlásil, že není nic staršího, než včerejší noviny. Možná by se proto upřímně divil, že v české soudní praxi se lze občas setkat s případy podávání žalob na poskytnutí veřejné omluvy za výroky učiněné mediálně již před množstvím let. Pro uplatnění nároku na poskytnutí veřejné omluvy není totiž zdejším občanským zákoníkem stanovena žádná promlčecí doba, rozdílně třeba oproti občanskému zákoníku provincie Québec. Ten v čl. 2929 výslovně zakotvuje, že soudní řízení pro difamaci je promlčeno po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy se difamovaná osoba o nactiutrhání dozví. Absence obdobné lhůty v českém právním řádu však v žádném případě neznamená, že by tyto nároky bylo možno uplatňovat libovolně bez ohledu na aktuálnost potřeby poskytnutí právní ochrany soudem.
Pro právo na ochranu cti a důstojnosti jako základní lidské právo platí samozřejmě atributy nepromlčitelnosti a nezrušitelnosti (čl. 1 Listiny), jak v rovině zákona vyplývá i z obecného vyloučení osobnostních práv z režimu promlčení (§ 100 odst. 2 obč. zák. a contrario), prolomeného však již u institutu finančních satisfakcí dovozením tříleté promlčecí doby.
Relevantní je ale i něco jiného. K posouzení důvodnosti konkrétního nároku na poskytnutí morální satisfakce uplatňovaného žalobou je totiž z časového hlediska nutno přistupovat i v duchu tradiční právní zásady vigilantibus iura. Dle ní práva náležejí pouze bdělým. Každý, kdo se cítí dotčen na svých právech (včetně práv osobnostních) a kdo má tedy Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) i zákonem (§ 4 obč. zák.) garantovanou možnost domáhat se právní ochrany u nezávislého a nestranného soudu, tak musí učinit řádně a včas, tj. v daných případech tehdy, je-li na poskytnutí právní ochrany ještě právní zájem (je-li nárokovaná ochrana dosud efektivní). Veřejná omluva nárokovaná žalobou podanou se značným časovým odstupem od tvrzeného zásahu do osobnostních práv nemůže již reálně vést k docílení přiměřené satisfakce ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. a vedla by v případě vyhovění žalobě naopak k tomu, že by se o zásahu dozvěděli adresáti, kteří o tvrzeném zásahu nevěděli nebo kteří na něj již v důsledku mnohaleté doby mezi tvrzeným neoprávněným zásahem a pozdější veřejnou omluvou zapomněli.
Také "růžová Bible ochrany osobnosti" (Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 198) říká, že v důsledku dlouhého časového odstupu od porušení či ohrožení práva nemůže již morální zadostiučinění splnit svůj účel. V takových případech proto není na poskytnutí soudní ochrany a tím ani na žalobě právní zájem, což nelze dovozovat z hmotněprávní úpravy, nýbrž z principu, podle něhož úspěšné uplatnění každého práva vždy nutně předpokládá existenci právního zájmu.
Jak však tento časový odstup stanovit? V Québecu je odpověď předem známa, u nás vše záleží na autoritativním posouzení věci konkrétním soudcem. Netřeba zdůrazňovat, že požadavky právní jistoty i předvídatelnosti rozhodnutí v takových případech jen tiše pláčou. Při nahlédnutí do návrhu nového občanského zákoníku (§ 591 odst. 1) se však blýská na lepší časy - "právo na ochranu jména, cti, pověsti nebo obdobného soukromého poměru osoby" bude prekludovat po uplynutí tříleté doby odvíjené ode dne, kdy se dotčený dozvěděl (nebo měl a mohl se dozvědět), že jeho právo bylo porušeno a kdo je porušil. Pak již bude předvídatelně platit poupravené Čapkovo pravidlo, dle kterého "není nic staršího, než tři roky staré noviny".