pondělí 9. listopadu 2009

Trestat matky za hříchy dcer?

Soutěžní právo není tak docela právem. Snaží se uchopit ekonomickou realitu, a jako takové musí pracovat s pojmy, které jsou více ekonomické než právní. Na pomezí mezi právem a ekonomií stojí i vymezení adresátů norem soutěžního práva, tzv. soutěžitelů, resp. podniků.

Dnes již snad není sporu o tom, že obsah obou pojmů, jak „soutěžitel“ užíván v právu českém, tak „podnik“ v právu komunitárním, je shodný; z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci Česká rafinérská tento závěr jednoznačně vyplývá. Co tedy tyto pojmy popisují?

Představme si běžnou firmu, která vyrábí určité zboží, které následně distribuuje. Bude čistě na uvážení vlastníků této firmy, jestli si za tímto účelem založí jednu právnickou osobu, která zajistí výrobu i distribuci, případně právnické osoby dvě, jednu pro účely výroby, druhou distribuce, nebo dokonce žádnou, pokud by tyto činnosti vykonávaly přímo osoby fyzické, anebo přijmou jakékoliv jiné řešení. Z hlediska působení takové firmy na trhu je její organizace také nerozhodná – podstatné je jednak, že určité zboží je vyráběno a distribuováno, jednak že subjekty, které se této výroby a distribuce účastní, se fakticky chovají jako jeden celek, jedna jednotka, ať už jsou jejich organizační vztahy jakékoliv.

Soutěžní právo proto pracuje s celou takovou ekonomickou jednotkou jako s jedním celkem, jedním podnikem; jak uvedl Evropský soudní dvůr ve věci Hydrotherm (odst. 11), podnik „… označuje ekonomickou jednotku [angl. economic unit, fr. unite economique, něm. wirtschftliche einheit] … i když po právní stránce taková ekonomická jednotka sestává z několika osob, ať již fyzických či právnických“. Podstatné je právě vystupování celé skupiny jako jednoho celku – je proto nezbytné, aby určitá osoba jednání celé skupiny koordinovala, kontrolovala. Takový vztah je typický pro mateřské a dceřiné společnosti. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku Česká rafinérská, „dceřiné společnosti vytvářejí spolu s mateřskou společností koncern, který je považován za jedinou hospodářskou jednotku, která se jako celek považuje za soutěžitele (podnik), pokud je splněna podmínka, že dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu, nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která ke kontroluje“.

Uvažovat o různých koncernech, holdinzích a podnikatelských seskupeních jako o jednom celku zjevně dává smysl, praktický problém ale nastává ve chvíli, kdy je potřeba vést správní řízení a zejména, pokud se ukládá pokuta – jen těžko ji můžeme uložit „jednotce sestávající z několika osob“. I když je nám (ekonomicky) jasné, kdo se na trhu porušení práva dopouští, musíme se (právně) rozhodnout, koho za to učiníme odpovědným.

Pragmatickým řešením by bylo potrestat celou „jednotku“: na trhuje vystupuje jako celek, ze zisků, které v důsledku porušení soutěžního práva získala, profitovala jako celek, měla by proto jako celek nést i odpovědnost. V praxi Evropské Komise tak je někdy pokuta společně a nerozdílně udělena více osobám v rámci podniku, které za ni odpovídají solidárně (jak Soud prvního stupně potvrdil např. ve věci Akzo Nobel). Určitý krok k úvahám směřujícím tímto směrem již učinily i české soudy, které například u schopnosti zaplatit pokutu (zatím jen ve vztahu k rozhodování o odkladném účinku) přihlížejí nejen k finančním možnostem toho konkrétního subjektu, kterému byla pokuta uložena, ale i ekonomické jednotky, jejíž je součástí; např. Krajský soud v Brně ve věci České dráhy uvedl, že "... zohledňuje i celkové žalobcovo postavení v rámci podnikatelského seskupení, jehož je účasten. Soud totiž sice nepředpokládá, že by snad pokuta uložená žalobci měla být „hrazena“ z prostředků jiných subjektů, v nichž má žalobce majetkovou účast, nicméně není důvodu, aby se celé podnikatelské seskupení nemohlo, byť by se tak mělo stát dočasně, na eliminaci okamžité potřeby vyčlenění dostatku finančních prostředků na zaplacení pokuty, pokud by skutečně hrozil žalobci kritický stav atakující jeho samotnou činnost, podílet".

Pokud však jde o samotný základ problému – solidární deliktní odpovědnost, nejsem si jistý, jestli české deliktní právo umožňuje uložit „kolektivní“ sankci více subjektům, s tím, ať si ji jednotlivé osoby uvnitř podniku mezi sebou „rozdělí“; i výše zmíněný rozsudek Krajského soudu zřejmě směřuje proti takovému závěru. Česká praxe proto zvolila přístup, který je konec konců vlastní i praxi evropské, a který se snaží identifikovat jedinou konkrétní osobu, kterou by bylo možno učinit odpovědnou za jednání celého podniku. Vzhledem k tomu, že ekonomická jednotka je vymezena vztahy kontroly mezi jednotlivými osobami, je logické dovozovat odpovědnost u osoby kontrolující, ve výše uvedeném příkladu tedy společnosti mateřské.

Tento přístup ovšem může mít některé kontraintuitivní důsledky. Představme si jednoduchý případ mateřské a dceřiné společnosti, kde „matka“ stoprocentně kontroluje „dceru“; dcera zajišťuje distribuci a přitom uzavírá smlouvy, které jsou v rozporu se soutěžním právem. Protože při tom byla matkou kontrolována, můžeme pokutu uložit matce, ačkoliv se sama závadného jednání fakticky nedopustila? Komunitární judikatura říká, že ano; Soud prvního stupně např. ve svém nedávném rozhodnutí ve věci Clearstream (odst. 198) uvedl, že „... může být chování dceřiné společnosti přičteno mateřské společnosti, pokud dceřiná společnost neurčuje samostatně své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jí udělila mateřská společnost“. Obdobně se v několika případech zachoval i Úřad, k tomu se však dostaneme v zápětí.

Před tím se však musíme zamyslet ještě nad jedním problémem: co když v rámci podniku – ekonomické jednotky dojde k organizačním změnám, v důsledku kterých některá osoba zanikne? Pokud by v našem příkladu došlo k fúzi mezi matkou a dcerou, při které obě zaniknou, a vznikla by společnost nová, která by byla jejich univerzálním právním nástupcem, bylo by možno učinit odpovědnou tuto společnost nástupnickou? Ekonomický přístup říká, že ano, protože s ohledem fungování podniku na trhu se v podstatě nic nestalo. Obdobně se k tomu staví i judikatura komunitární (srov. např. rozsudky Evropského soudního dvora Suiker Unie nebo Rheinzink).

V jediném případu, kdy o něčem takovém rozhodovaly české soudy, však došel Krajský soud v Brně k odlišnému závěru. V obdobném případu (fúze uvnitř hospodářské jednotky) totiž ve věci Kartel benzínových společností uzavřel, že „... došlo-li v průběhu správního řízení k zániku dvou jeho účastníků, Úřad byl oprávněn dokončit správní řízení s jejich právními nástupci (v postavení účastníků), pokud jde o deklaraci existence zakázané dohody a zákazu jejího plnění do budoucna (§ 7 odst. 1 zákona); nebyl však oprávněn rozhodnout též o uložení sankce těmto nástupcům (§ 22 zákona).“. Osobně jsem neměl potíže ani tak se závěrem, že deliktní právní nástupnictví není bez speciální právní úpravy možné (jak dokládá na české judikatuře Kindl, J. Do třetice k procesnímu nástupnictví zaniklých právnických osob v soutěžních věcech. Právní rozhledy, 2007, č. 21), ale spíše, že je sice možné rozhodnout o vině, ne však o trestu.

A teď již k aktuální praxi Úřadu. Z hlediska určování odpovědnosti v rámci podniku je nejvíce ilustrativní rozhodnutí ve věci Kofola, které je známé spíše pro uplatnění tzv. procedury narovnání; k tomu se však dostaneme až někdy příště. Pro nás je dnes určující, že předmětem řízení v případě Kofola bylo určování cen pro další prodej (resale price maintenance) v rámci distribuce nealkoholických nápojů. Jednání považované Úřadem za zakázané trvalo od roku 2001 do roku 2008, přičemž během těchto let došlo k řadě zásadních vnitroorganizačních změn uvnitř předmětného podniku; Úřad se tedy musel zabývat jak otázkou ekonomické jednotky (tj. které obchodní společnosti vystupují jako jedna jednotka), tak přičitatelnosti odpovědnosti v jejím rámci a konečně i problematikou právního nástupnictví.

Na zakázaném jednání se postupně účastnila řada obchodních společností, vždy však v rámci jedné ekonomické jednotky, kterou můžeme pro zjednodušení nazývat Skupina Kofola. Pro nás jsou stěžejní změny, ke kterým došlo v roce 2006. Původní akciová společnost KOFOLA zanikla a byla transformována na společnost Kofola Holding jako na svého právního nástupce; ještě předtím z ní však byla jako odštěpný závod (divize výroba a obchod) vyčleněna část podniku, se kterou byly spojeny aktivity týkající se výroby a prodeje, přičemž tento odštěpný závod byl následně vložen do akciové společnosti Kofola, kontrolované nejprve společností KOFOLA a po jejím zániku společností Kofola Holding. Zjednodušeně řečeno, obchodní společnost, která se po řadu let podle názoru Úřadu dopouštěla porušování soutěžního práva (KOFOLA), zanikla, přičemž část jejích aktiv, se kterými bylo toto jednání spojeno, přešla na společnost Kofola, která je v tomto smyslu jejím ekonomickým nástupcem, zatímco jejím právním nástupcem je společnost Kofola Holding, která Kofolu kontroluje.

Úřad dospěl k závěru, že jak Kofola Holding, tak Kofola tvoří jako mateřská a dceřiná společnost jednu ekonomickou jednotku a jsou tedy jedním soutěžitelem; zabýval se rovněž otázkou přičitatelnosti odpovědnosti, přičemž uzavřel, že „společnost Kofola Holding je … v souladu se zásadou jedné ekonomické jednotky postižitelná za jednání své dceřiné společnosti“. Pozornost věnoval Úřad i otázce právního nástupnictví a přechodu odpovědnosti za porušení soutěžního práva společností KOFOLA, kde došel k závěru, že „… lze odpovědnost za posuzované jednání … přisuzovat společnosti Kofola Holding, a to bez ohledu na to, že v rámci ekonomické kontinuity došlo … k převodu části podniku týkajícího se prodeje a výroby nealkoholických nápojů na společnost Kofola. V situaci, kdy existuje právní nástupce … má právní nástupnictví obecně přednost před ekonomickým nástupnictvím“.

Obdobným způsobem Úřad postupoval i v dalších případech. Nejen tedy že trestá matku za hříchy dcer, ale pokud matka „zmizí“, potrestá i jejího právního nástupce, tedy jakéhosi „klona“. Zatímco otázka deliktního nástupnictví by snad již mohla být vyřešena novelou zákona o ochraně hospodářské soutěže, která na ně již výslovně pamatuje (§ 22b), otázkou přičitatelnosti jednání společnosti dceřiné společnosti mateřské se české soudy dosud, pokud je mi známo, nezabývaly.

26 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Řekněme si to na rovinu. Soutežní právo je nebezpečné pro společnost právě tímto právním rozmazancem, kdy si úřad nebo nálsedné soudy ohnou právní úpravu právnícké osobu jen aby byl naplněn účel zákona, kterým je právně neuchopitelné samozřejmě veliké Dobro :-).

Patrně soudům nedochází, že podobnou příležitost ohýbat společenstevní ustanovení obchodního zákoníku nemá prachobyčejný věřitel takového soutežitele.

Jan Kocián

Anonymní řekl(a)...

A není problém v tom, že byrokracie není schopná konat řádně a včas ? Pokud se každé řízení (s udělenou pokutou) na antimonopolním vleče skoro rok, pak může v mezidobí zaniknout nejen dcera ale i mateřská firma. Ohledně solventnosti nevidím orzdílu mezi velkou firmou před krachem a malou obchodní firmou s minimálním majetkem ve skupině. Měřit by se mělo všem stejně.

Lze i souhlasit, že transferem pokuty nebo sankční participiací jiných právnických osob (osob ve skupině) je stát zvýhodněn oproti jiným věřitelům.

Petr Kolář

Jiří Kindl řekl(a)...

Michale, koukám, že ses rozhodl vydat na téma, o kterém lze hodně diskutovat. :o) Moje názory na tuto problematiku jsou dostatečně známy (nepochybně i Tobě ;o).

Česká správněprávní judikatura (a nejen ta, na kterou odkazuji ve svém článku, který cituješ), přechod odpovědnosti za delikt (před jeho pravomocným sankcionováním neumožňovala / po právní moci ano) prostě neumožňovala. Veřejná subjektivní práva a povinnost bez speciální zákonné úpravy nepřechází. Ostatně tento fakt potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu č. 155/2009 Sb., který situaci pro oblasti soutěžních deliktů poněkud mění. Blíže se k tématu budu vyjadřovat v druhém vydání komentáře, kde komentuji příslušná nová ustanovení ZOHS (a jinak také viz ten můj dřívější článek). Rozlišení, které použil krajský soud v kauze údajného kartelu benzínů na správní rozhodnutí ad rem a in personam také není ničím zvláštním a ve správněprávní judikatuře se používá.

Na těch novelizovaných ustanoveních lze ale opět nalézt další mouchy, na které snad poukáži v komentáři. Např. tam nejde jen o právnické osoby, ale asi i fyzické osoby podnikatele, takže odpovědnost za delikt (před jeho pravomocným udělením) může hypoteticky přejít nejen v důsledku pr. nástupnictví po zaniklé pr. osobě, ale i děděním. Což už je možná až moc, nemyslíš?

Navíc koncepce tam založená podle mne spíše nepřipouští ekonomické nástupnictví ve smyslu některé radikálnější evropské judikatury (tj. zejm. případy, kdy původní delikvent nezaniká), i když tam bude dost prostoru pro judikaturu a sám jsem zvědav, kam až to pokročí.

Co se týče rozhodnutí ve věci Kofoly - moc by mne zajímalo, do jaké míry fakt, že tam Úřad přistoupil k právnímu nástupnictví tak, jak to učinil (teď spíše než fakticky mi jde o ta prohlášení tam učiněná), byl ovlivněn tím, že šlo o rozhodnutí po narovnání, takže bylo jasné, že nebude napadáno. Troufnu si tvrdit, že kdyby tomu tak nebylo, Úřad by byl ve svých proklamacích podstatně opatrnější, i když ne možná z hlediska výsledku. ;o)

Co se týče, odpovědnosti matky za dcery, také zatím nevím, že by to bylo nějak v Čechách soudně řešeno. Rád bych si dozvěděl, kdyby někdo o nějakém případu věděl.

Guy Peters řekl(a)...

Nevím, co je na částce, která osoba dluží státu, veřejnoprávního. Ano, důvod vzniku dluhu je veřejnoprávní, ale konkrétní částka je již soukromoprávní a je možné ji soukromoprávně exekuovat. Stejně tak na druhé straně je sociální dávka, což je částka, kterou má fysická osoba jako pohledávku vůči státu, soukromoprávní, byť její vznik je rovněž veřejnoprávní.

Pokud by byl vyloučen přechod práv a povinností vzniklých veřejnoprávně, byla by to pobídka pro obcházení zákona, když by transakční náklady se vznikem nové právnické osoby byly menší než výše hrozící či uložené pokuty. Tomu musí právní řád i judikatura zabránit.

Anonymní řekl(a)...

Měl by každý říct, zda právnické osoby považuje za právně rovnocenné fyzickým. Pokud totiž někdo opovrhuje majetkovými právy PO, pak připustí sankciování pseudoholdingu, ať se děje, co se děje.
Samozřejmě je pak na tom lépe zase "hazlík", který využije anonymity vlastnictví nebo skrytého reáného jednání ve shodě, takže Úřad nebude schopen odůvodnit ručení nebo další pokutu.

Ivan Dobříš

Anonymní řekl(a)...

Ve velmi zajímavém článku mě na první pohled zaujal fakt, že autor používá pojmu "firma" ve smyslu společnost, což je běžné v hovoré řeči (i mezi právníky), nicméně v daném kontextu a v postu právě na takovéto téma mě to opravdu přijde pozoruhodné...

Ondřej Preuss

Jiří Kindl řekl(a)...

Ad GP:

Jde o to rozlisit prechod deliktni odpovednosti ve fazi pred pravomocnym ulozenim sankce, tj. ve fazi, kdy zadny dluh de iure neexistuje. Otazku lze treba postavit tak, zda je mozno za delikt, ktery spachal muj otec, vest sankcni rizeni a ulozit pokutu mne (prenesme si to na pravnicke osoby, resp. f.o. podnikatele). U trestniho prava by nam to asi pridalo nyni absurdni, ale co v oblasti spravniho trestani? Na to primarne miri Michaluv post i muj komentar.

Jinou otazkou je otazka prechodu existujiciho "verejnopravniho dluhu", tj. zavazku zaplatit jiz pravomocne ulozenou pokutu. Tam pak jiz opravdu tolik duvodu to odlisovat od soukromopravniho dluhu neni (byt to neplati absolutne a rozdily tu jsou), pricemz literatura i judikatura prechod takovych "dluhu" plynoucich z pravomocne ulozenych, ale dosud nezaplacenych pokut pripoustela. O tom se tolik spor nevede.

Guy Peters řekl(a)...

Je to komplikované. Pokud Váš otec neproclil million a Vy jste díky tomu zdědil o million víc, také řekneme, v pohodě, ten million si nechte?

Osobně si myslím, že by se mělo lišit mezi ryze osobními delikty typu znásilnění, kde by přechod důsledků deliktu byl absurdní, od majetkových, např. podvodu, kde by měl stát mít právo konfiskovat majetek zděděný po podvodníkovi.

Michal Petr řekl(a)...

Za "firmu" se všem znalcům obchodního práva omlouvám, nechal jsem se unést, ale na svou obranu říkám, že jsem si chybu uvědomoval, už když jsem to psal, jen mě nenapadal žádný vhodnější výraz; normálně bych řekl "podnik", ale ten jsem potřeboval jako "volný" institut pro definici, kterou má v soutěžním právu. Každopádně slibuji, že do příštího postu se polepším :).


Přiznávám, že jsem zvolil kontroverzní téma, a udělal jsem to úmyslně. Snažil jsem se vykontrastovat rozíl mezi přístupem, který mně osobně přijde efektivní, a do značné míry i přirozeně intuitivní (při pohledu z venku je vcelku jedno, jestli při vnitropodnikové změně dochází k zániku právní subjektivity nebo ne), a přístupem, který nepochybně vychází ze stávající správní judikatury, ale, opět z mého pohledu, neodráží přesně realitu. S odkazy na judikaturu, které uvádí Jirka Kindl, nemůžu polemizovat, samozřejmě má pravdu; já ale doufám, že Nejvyšší správní soud, na jehož rozhodnutí stále čekáme, zohlední právě soutěžněprávní doktrínu ekonomické jednotky, což soudy v předchozích věcech nemohly.

Přiznávám, že si Úřad v rámci narovnání,kde nehrozí soudní přezkum (ale ani přezkum v rámci Úřadu) dovolí mnohem víc, než v "klasickém" řízení; právě proto chci tomuto tématu věnovat samostatný post. Právní nástupnictví jsme ale zkoušeli i např. ve věci Kartel PISU, kde stále čekáme na Krajský soud.

A jako perlička na závěr - mně připadá deliktní nástupnictví po fyzické osobě naprosto šílené, ale divili byste se, kolik ta myšlenka měla zastánců ... ještě, že účastníky řízení jsou zásadně právnické osoby :)

Anonymní řekl(a)...

Jestli mi na právnicích něco vadí, tak je to dětinská posedlost terminologií (firma/společnost. doplnovaci/dodatkove/dodatečné volby, žalobce/navrhovatel, žaloba/obžaloba a nakonec u zkoušek tolik oblíbená (a prakticky nepoužitelná vypůjčka, o které jsou v kometářích tuny pojednání, abychom pochopili, že autor o této distinkci opravdu hodně ví:-) V 90.letech na pravý význam firmy před novelou upozornovala pí. Pelikánová všechny studenty, aby si snad nemysleli, že je možné za firmu označovat sro jako soubor aktiv a pasiv. U smyslu jejího tehdejšího chování neměla většina studentů pochyb :-)

Díky EU se konečně i našim soudům v palici rozsvítilo a těchto formalismú (např. neplatnost smluv pro "podstatnou nenáležitost") se už moc nechytají, pokud je smlouva určitá a srozumitelná. Soutěžní právo je přesný opak směnečného práva, zde rozhoduje účel a nikoliv právni definičky. Proto je firma naprosto relevantní označení pro společnost. Stejně tak je i proces deformovaný smyslem (na západě je to v daleko více oblastehc).
V Madridu nás na škole toto učili skrze poněkud extremní analogii - a nutili i aplikovat :
tzv. Fajansova pravidla u iontové vazby. Kation (účel řízení - např. ferová soutěž) podle své velikosti (analogie opaku ke společenské nebezpečnosti v našem trestu, tj. něco jako společenská významnost, morálnost v rankingu) polarizuje vždy anion(proces). Čím více bude účel konkrétní (nerozplizlý, tedy menší), tím bude větší jeho polarizační síla a bude silněji rozhodovat o podobě procesu. Bez polazizace kationtu binární sloučenina nevznikne, aniont se musí vždy proto deformovat a podřídit kationtu, samotný nezdeformovaný anion (proces) sám o sobě dlouho neexistuje, i když ho nakrásně napíšem na papír.

Nejde o návod, jak to dělat, ale o obecnou zákonnitost. Podle fajansových pravidel totiž polarizovantnost aniontu (ochota se deformovat) záleží také na velikosti iontu (čím menší iont, tím menší možnost polarizace . tedy opačně než u kationtu). Takže jediným způsobem stability procesu v čase je poměrně jednoduchá úprava procesu.

Posledním pravidlem je pak náboj iontů (čím větší, tím větší polarizační síla i polarizovatelnost), tj. čím větší důraz společnosti na nějaké hodnoty, tím více bude v praxi docháet k deformacím procesu, aby se dosáhlo společneského souhlasu a naopak, čím větší bude důraz společnosti např. na spravedlnost vedení procesu, tím více se ztratí smysl hmotného práva.

První fajansův zákon o stabilních úpravách (kationtech) typu dědictví, rodinné právo oproti novým "konfiguracím" je jednoduchý, vyzkoušené funguje, nové se může po čase rozpadnout.

Jiří Hradil

Martin Bílý řekl(a)...

No, ono je to vlastně poměrně tradiční pojetí, je vlastní židovským kmenům, když ještě kočovaly po kanaánu (bůh trestá za hřích otců syny a vnuky do 4. pokolení) a ještě ani ve středověku to není neběžné.

(pozn. - já s tím taky nesouhlasím, ale TAK šílené to tedy zase není:))

Guy Peters řekl(a)...

Bohumila Havla jsem přesvědčil, že v NObZ bude opět "(obchodní) závod", takže "podnik" můžete s klidem používat.

De lege lata by se měl používat pojem "podnikatel", ale ten se, z mně neznámého důvodu, stejně jako "osoba" redukuje pouze na fysické osoby.

Jiří Kindl řekl(a)...

Ad GP:

To rozlišení na "osobní" a "věcnou" povahu provádí právě správní soudy prostřednictvím posouzení charakteru rozhodnutí ad rem a ad personamm, tj. i to, co provedl KS v Brně v příslušné kauze.

Navíc oblast daní (a myslím i cel) je specifická, jelikož tam je, myslím, ten přechod (jako výjimka z pravidla obecného nepřecházení veřejnoprávních povinností) zákonem o správě daní a poplatků zakotven.

Podle mne gró te diskuze je v tom, jaké má být obecné pravidlo. Já si myslím, že obecně má být pravidlo, ke kterému dospívá i stávající judikatura, tj. že obecně veř. povinnosti nepřechází (a ne naopak). To ale neznamená, že zde nemohou být zvlášní výjimky stanovené zákonem jako např. pro oblast daní a nyní od 1.9. 2009 i nově pro oblast hosp. soutěže.

Ve vztahu ke správnímu trestání jde prostě o to, že u sankcí typu pokuty jde ve většině o in personam rozhodnutí, např. otec spáchá dopravní přestupek, pokutu nelze uložit synovi, atp. Samozřejmě budou asi hraniční případy, ale ty by měly být podle mne řešeny primárně speciální legislativou, aby se obecný princip osobní odpovědnosti zcela nerozmělnil.

Ad MP:

Na to, jak by měl rozhodnout NSS, máme pochopitelně odlišný názor. Aplikací určité doktríny nelze zpětně měnit právo. Proto jsem uváděl, že se jednalo při otázkách o extenzivní aplikaci té doktríny ekonomické jednotky o úvahy de lege ferenda. Na to se ostatně reagovalo právě zákonem č. 155/2009 Sb. Samozřejmě můžeme sklouznout do debat, kde jsou hranice mezi tvorbou práva (soudní legislativou) a interpretací práva (to je právněteoretická diskuse, která beztak nebude mít perfektní řešení), ale v předmětném případě mi to přijde poměrně zjevné.

Díky za tu referenci kauzu PISU. Budu to sledovat. :o)

Guy Peters řekl(a)...

Podle mne je dělení správních aktů na ad rem a ad personam něco jiného. Věcné rozhodnutí vázne na věci, typicky nemovitosti, typicky stavební rozhodnutí. Naproti my se bavíme čistě o osobních rozhodnutích.

To jaké bude obecné pravidlo a jaké budou výjimky, je celkem lhostejné. Z hlediska legislativní ekonomie má obecné pravidlo postihovat většinu případů. Domnívám se, že ryze osobních rozhodnutí (typicky přestupky podle přestupkového zákona; většina ostatních správních deliktů nikoliv) bude ve správním trestání menšina, ale mohu se mýlit.

Za gros tedy považuji, aby právní řád podchytil skutečně všechny případy, přičemž je nerozhodné, zda tak učiní obecným pravidlem nebo výjimkami.

Michal Ryška řekl(a)...

Velice pěkný článek na toto téma s přihlédnutím k doktríně ekonomického nástupnictví napsal prof. Bejček - Veřejný zájem, procesní nástupnictví a spravedlnost aneb "fiat lex (in stricto nonsensu), pereat iustitia?". Právní rozhledy č. 12/2008.s. 441-447.

Guy Peters řekl(a)...

Děkuji soudci Ryškovi za upozornění na článek.

Ve sporu axiologického práva (Josef Bejček) a literalismu (Jiří Kindl) jsem na straně axiologického práva, tj. závěrů článku na pp. 445–7, včetně kritiky dělení procesního nástupnictví pro rozhodování o zjištění kartelu (přípustné) a řízení o pokutě (nepřípustné). Rovněž tak nemohu souhlasit s Kindlovou thesí o nepoužitelnosti práva EU pro jednání před rokem 2004. Je to samozřejmě soft law, ale právní komparace je legitimní methodou interpretace práva.

Zatímco u singulární sukcese může být sporné, čí je přičitatelnost (zda převodce či nabyvatele), u universální sukcese to nikdy sporné být nemůže, a to již od dob Coöperatieve Vereniging "Suiker Unie" UA v. evropská komisse, CELEX: 61973J0040.

Jediným důvodem pro opačný názor je these: "Veřejná subjektivní práva a povinnost bez speciální zákonné úpravy nepřechází," ničím nezdůvodněná. To je trochu málo. Cílem správního trestání u majetkových správních deliktů je odčerpat bezdůvodné obohacení přestupce. To by při akceptaci této these nešlo.

Jiří Kindl řekl(a)...

Ad MR:

Článek J. Bejčka je dobrý, byť se s ním v některých ohledech rozcházím.

Ad GP:

Poněkud to zjednodušejete.

Primární diskuse mezi mnou a prof. Bejčkem v dané otázce byla ta, zda se jedná o úvahy de lege ferenda, protože by se tím měnilo právo, anebo ještě o přípustnou extenzivní interpretaci. Problém je, že tu jaksi něco moc co (nějakou právní normu) extenzivně interpretovat, jelikož ta tu prostě není a soudy by ji vytvářely, a to proti své ustálené judikatuře na to téma. Skutečnost, že veřejnoprávní práva a povinnosti obecně nepřechází není můj výmysl, ale skutečnost potvrzená bohatou judikaturou (a uvádí to i důvodová zpráva k zákonu č. 155/2009 Sb., která nakonec ten přechod odpovědnosti u soutěžních deliktů zavedla). Stejně tak interpretace komparativními úvahami je fajn (a sám ji hojně používám), ale stále by mělo jít jen o interpretaci a ne tvorbu práva.

Co se týče výkladu přechodu odpovědnosti (vč. významu singulární či univerzální sukcese) za kartelové delikty v evropském prostoru o tom mezi mnou a prof. Bejčkem nikdy žádný spor nebyl. Ostatně ve svém článku výslovně uvádím, že příslušné shrnutí podané v jiném článku Roberta Nerudy a Lenky Gachové, na který jsem reagoval, je, co se týče popisu evropského práva, správně, jen podle mne není ve vztahu k dané kauze rationae temporis použitelné. A navíc aby bylo použitelné i při aplikaci evropského práva po 1.5. 2004, bylo by třeba doložit, že české pravidlo o nepřecházení odpovědnosti, narušuje účinnost evropského práva.

Cílů správního trestání je mnohem víc než odčerpat nějaké nezákonné obohacení (to je obecně spíše minoritní důvod a ostatně by to šlo řešit i soukromoprávně). Podle mne je chyba to generalizovat - popř. udávat prakticky jako důvod jediný.

Nicméně ve finále jde opravdu asi hodně o střet hodnot a finální rozřešení té otázky je ve značném směru hodnotovou úvahou. Konkrétně zda se zdá v oblasti správního trestání (tj. i v režimu čl. 6 odst. 1 ESLP) přijatelné měnit ke škodě regulovaných subjektů právo, jak vykládáno ustálenou judikaturou (resp. zákonodárcem v důvodové zprávě), proto, že se domníváme, že to jakýsi účel (postihnout ty údajné zlé kartelisty) vyžaduje. Nezapomínejme také na to, že soutěžní právo pracuje s pojmem podniku (v evropském pojetí), resp. soutěžitele (dle zohs), který zahrnuje jak právnické, tak fyzické osoby (a to bez rozlišení - určité rozlišení bylo zavedeno až zák. č. 155/2009 Sb. a i to zřejmě připouští přechod odpovědnosti u f.o.-podnikatelů). Takže pokud vyměníme obecné pravidlo, o tom že veřejnoprávní povinnosti nepřechází, není-li speciální právní úprava o opaku, za pravidlo opačné, znamenalo by to automaticky připustit i takový přechod děděním u fyzických osob. Jestliže to takto připustíme v oblasti soutěžního práva, proč ne jinde atd. (a ve finále tedy můžeme s trochou nadsázky skončit u režimu odpovědnosti toho hebrejského typu ...), a to vše ve jménu postihu těch domnělých delikventů.

Já jsem obecně spíše proti omezenější státní regulaci, tzn. vždy považuji státní zásah za spíše výjimku, což platí zejména, narušuje-li se tak právní jistota a princip osobní odpovědnosti. Jinak řečeno, spíše věřím trhu, než jeho regulaci. Takže, aby bylo možno změnit právo ohledně otázky přechodu odpovědnosti za správní delikty, vyžadoval bych k tomu speciální zákon. Dovodit pravidlo s tak zásadními důsledky (odklánějící od do té doby platné správněprávní judikatury a literatury), a to v obecné rovině i v rovině konkrétní na dotčené subjekty, jen judikatorním odklonem na základě interpretace účelem (kterým je postih delikventů) a komparace, mi prostě přijde přinejmenším neadekvátní.

Guy Peters řekl(a)...

Nejprve ještě poznámku k sukcesi do správních řízení. Krajský soud v Brně v čj. 31 Ca 84/2004-257 cituje heslo Řízení správní ze Slovníku veřejného práva československého, který nemám k disposici, takže nemohu posoudit jeho vyznění. Všiml jsem si ale, že slovo "hlavně" soud "přeložil" jako "jedině". Taková manipulace je soudu nehodná. Nicméně rozhodující stejně bude rozhodnutí NSS, které pokud bude vůči ÚOHS negativní, tak bude konečné. (Správně by mělo být konečné i v opačném případě, protože lidská práva právnických osob jsou absurdní koncept.)

Nicméně i přes slovní ekvilibristiku Krajského soud v Brně mohu s Vámi souhlasit, že mezi námi je hodnotový spor. Vy tvrdíte, že bez výslovné právní úpravy není sukcese pohledávky vzniklé z veřejnoprávního důvodu možná. Zásadu Nulla poena sine lege nadřazujete jiným. Podepisujete Robespierrovu thesi: „slova soudní tvorba práva musí být vymýcena z našeho slovníku.“

Můj pohled je opačný, legalism odmítám. Obecnou normou pro přechod veškerého jmění, tj. včetně pohledávek vzniklých z veřejnoprávního důvodu, je § 20a odst. 3 OZ. Důvodová zpráva k § 22b novely č. 155/2009 Sb. uvádí: "Stávající právní úprava neumožňuje v případech změny v organizaci, struktuře, názvu právnické osoby apod., které spadají pod souhrnné označení - právní nástupnictví, přechod odpovědnosti za protiprávní jednání zaniknuvšího právního předchůdce." Tuto thesi však nijak neodůvodňuje, a proto to není žádný argument. V článku z roku 2007 uvádíte tuto judikaturu:

1. rozhodnutí VS v Praze ze dne 17. 2. 1995, SJS s. ř. 136, APSI: JUD7096CZ
2. rozhodnutí NSS ze dne 25. 10. 2004, čj. 6 A 93/2001–56, SJS n. ř. 453.

ad 1. Toto rozhodnutí pro náš spor nemá žádný význam, protože se nástupnictvím nezabývá. Spor tam byl tehdy o to, zda lze doručovat neexistujícímu subjektu a jaký to má důsledky. Naopak nepřímo právní nástupnictví dovozuje: "Neexistuje-li v okamžiku, kdy rozhodnutí II. stupně je doručováno, je nutno doručit univerzálnímu sukcesoru, je-li vůbec takové osoby; to proto, že právní nástupce nastupuje do práv původního účastníka v okamžiku sukcese existujících, tedy i do procesních práv účastníka probíhajícího řízení."

ad 2. Toto rozhodnutí již relevanci má, ale týká se ryze osobních práv, zde práva na informace o životním prostředí. Proto je podle mého nepoužitelné pro správní delikty. Je zde nutno distinguish.

Žádnou jinou judikaturu jste neuvedl; mohu tedy uzavřít, že judikatura Vašemu právnímu názoru nesvědčí.

Co se týká použitelnosti Evropského práva před rokem 2004, Bejček argumentuje asociační dohodou. To však podle mého názoru vůbec není nutné. Neexistuje nic takového jako "české právo"; český právní řád slouží toliko jako přiblížení k ideálu, jímž je právo jako takové. Eurokomforní výklad by byl nezbytný i bez asociační dohody.

Pro případy po roce 2004 tento spor již neexistuje. Pravidlo o nepřecházení odpovědnosti narušuje účinnost evropského práva prima facie, neboť Coöperatieve Vereniging "Suiker Unie" UA v. evropská komisse je pak neaplikovatelný. Nelze souhlasit s tvrzením Vašeho článku, že zde má být evropské soutěžní právo (tam, kde je evropský prvek) a české soutěžní právo (tam, kde není). Výsledek, že by totožný případ posuzoval různě jen kvůli tomu, zda by obsahoval či neobsahoval evropský prvek, by vedl k popření právní jistoty a diskriminaci.

Co se týká soukromoprávního odčerpání bezdůvodného obohacení, byl jsem na výtečné mezinárodní konferenci ÚOHS k tomuto thematu (26. a 27. června 2009 na PF UK). Závěr byl jednoznačný: Něco podobného je v podmínkách EU jen velice obtížně realisovatelné.

Na závěr bych chtěl uvést, že u právního nástupnictví bych skutečně nerozlišoval mezi fysickými a právnickými osobami. Dělící kritérium je jinde: ryze osobní (osobnostní) oprávnění a osobní oprávnění. Ta první jsou nepřevoditelná.

Nemám nic proti minimalisaci státní regulace, ale pokud tato minimalisace vede k bezpráví, jsem na straně spravedlnosti.

Anonymní řekl(a)...

ad "Soutěžní právo není tak docela právem. Snaží se uchopit ekonomickou realitu, a jako takové musí pracovat s pojmy, které jsou více ekonomické než právní"

Ukažte mi právo, které takové není :-) Celý civil je přeci takový. To, že je tam pár právních definic pojmů na tom nic nemění, i ty musí být vysvětleny běžnou spisovnou češtinou.

Ludvík Hanák

Jiří Kindl řekl(a)...

Ad GP:

Skutečnost, že Vy tu jinou judikaturu neznáte, neznamená, že tu není. ;o)

V článku jsem neodkázal ne vše, co k tomu je dostupné a vedle té judikatury, jsem odkazoval i na literaturu, zejm. monografii H. Práškové ke správním deliktům právnických osob.

Co se týče té judikury, přijde mi, že ten závěr plyne zejm. z následujících judikátů: VS v Praze č.j. 6 A 15/94 z 17.2. 1995, SP 6/1996, č. 136; VS v Praze č.j. 6 A 103/94 z 30.4. 1996, ASPI JUD11625CZ; rozhodnutí NSS č.j. 6 A 93/2001-56 z 25.10. 2004, Sb.NSS 2/2005, č. 453; rozhodnutí NSS č.j. 2 As 8/2007-91 z 27.7. 2007, www.nssoud.cz.

Vaše citace z toho rozhodnutí je selektivní. Plně zní: "Neexistuje-li v okamžiku, kdy rozhodnutí II. stupně je doručováno, je nutno doručit univerzálnímu sukcesoru, je-li vůbec takové osoby; to proto, že právní nástupce nastupuje do práv původního účastníka v okamžiku sukcese existujících, tedy i do procesních práv účastníka probíhajícího řízení. Tímto doručením právnímu nástupci se sice stane rozhodnutí pravomocným (formální právní moc), neznamená to však, že právnímu nástupci tím také vznikají nové hmotněprávní povinnosti (např. povinnost zaplatit pokutu za správní delikt již zaniklé právnické osoby), kterých tu v okamžiku přechodu práv nebylo.". Takže mi dané rozhodnutí přijde relevantní obdobně jako ty ostatní a názor ve správněprávní literatuře.

Odkazem na par. 20a(3) OZ podle mně opět opomíjí rozlišit přechod delitkní odpovědnosti před pravomocným uložením pokuty, kdy závazek ji hradit ještě de iure neexistuje, a není tak součástí majetkové podstaty p.o., na kterou se vztahuje Vámi citované ustanovení, a situací přechodu platební povinnosti již existující (tj. po právní moci rozhodnutí), která mnou nebyla zpochybňována a existuje k ní opačná judikatura, než uváděná výše.

Co se týče dokládání toho, že dochází k narušení účinnosti evropského práva, tak ten "exercise" je poněkud složitější, než ho prezentujete a prostý rozdíl mezi vnitrostátní a evropskou úpravou ho nezakládá. Vámi cit. rozhodnutí na tom nic nemění. Rozlišení o tom, jak aplikovat evropské právo před vstupem a po něm je podle mne relevantní a nevím, co víc bych k tomu dodával.

Pokud jste pro to, aby k přechodu docházelo i u f.o., tak Vám by nevadilo, kdybyste dostal pokutu za kartelovou dohodu, kterou uzavřel Váš otec a ve které jste Vy po zdědění rodinného podniku nepokračoval? (situace je samozřejmě jen hypotetická) -- teď ponechávám stranou, že tvrdé kartely jsou i trestným činem, takže pokud byste ten přechod bral absolutně (podotýkám, že i uložení pokuty je sankcí trestní povahy, zejm. ve výši, o kterou jde v soutěžních věcech / ostatně se v tom směru neliší od peněžitého trestu) mohl byste jít i sedět ... ;o)

Už nevím, co více bych k tomu řekl. Děkuji za diskusi a asi to ve finále nechme na tom hodnotovém rozporu. :o)

Guy Peters řekl(a)...

Velice se omlouvám, že jsem přehlédl závěr judikátu České dráhy, státní organizace Praha v. Inspektorát bezpečnosti práce v Ústí nad Labem. Asi jsem měl vlčí mlhu, jinak si to nedokážu vysvětlit. Nicméně soud tam svou thesi nijak neargumentuje, klade ji tam téměř jako notorietu. Proto pro náš účel tento rozsudek není příliš cenný.

Ano, citoval jste 2 monografie, ale to je jen doktrína. Významnější je přeci jen judikatura.

1. VS v Praze č.j. 6 A 15/94 z 17.2. 1995, SP 6/1996, č. 136 – o něm je řeč výše, to je ten rozsudek, kde jsem měl vlčí mlhu.

2. VS v Praze č.j. 6 A 103/94 z 30.4. 1996, ASPI JUD11625CZ je zajímavý. Ukazuje na podivnosti české privatisace, kdy vznikl "čistý" nový subjekt a na starém zůstaly dluhy. Vzhledem k tomu, že jde tedy o komplikovanou singulární cessi, myslím, že tento rozsudek lze ponechat stranou, protože evropské právo se rovněž přiklání k tomu, že odpovědnost z deliktu na nabyvatele nepřechází. Věta: "Takové doručení má za následek vznik formální právní moci rozhodnutí, nikoli však to, že právnímu nástupci vznikají hmotněprávní povinnosti (materiální právní moc), např. povinnost zaplatit pokutu, které tu v době přechodu práv nebyly," je tam opět položena bez jakékoliv argumentace; svědectví o kvalitě české justice poloviny 90. let.

3. rozhodnutí NSS č.j. 6 A 93/2001-56 z 25.10. 2004, Sb.NSS 2/2005, č. 453 – o něm byla řeč výše.

4. rozsudek NSS Č[EZ Distribuce?] v. Státní energetická inspekce z 27. července 2007, čj. 2 As 8/2007-91. Tento rozsudek svědčí Vašemu právnímu názoru a na rozdíl od 90. let konečně obsahuje i argumentaci: "Nejvyšší správní soud v této souvislosti rovněž připomíná tzv. preventivní a represivní úlohu sankcí obecně, tedy i těch, jež jsou právním následkem správního deliktu právnické osoby. Povinnost zaplatit pravomocně uloženou pokutu na právní nástupce proto v zásadě nepřechází, neboť je vázána na odpovědnou osobu, které byla uložena. Účelem správní trestní sankce je postihnout pachatele deliktu, byla mu uložena v rámci odpovědnostního právního vztahu, jež má ryze osobní a také výchovný charakter. V situaci, kdy stále existuje subjekt, jenž se porušení povinnosti stanovené mu v ust. § 25 odst. 11 písm. c) energetického zákona (tzn. povinnosti „…zajišťovat všem účastníkům trhu s elektřinou neznevýhodňující podmínky pro připojení jejich zařízení k distribuční soustavě, u zákazníků odebírajících elektřinu ze sítí nízkého napětí, kteří nejsou vybaveni průběhovým měřením, přiřadit odpovídající typový diagram dodávek v souladu s prováděcím právním předpisem“) dopustil, nelze přenášet nepříznivé právní důsledky, jež má trestní sankce způsobit pachateli deliktu, na někoho jiného, resp. nelze požadovat, aby újmu nesl ten, kdo se deliktu nedopustil."

Je však nutno opět připomenout, že jsme zde opět v situaci singulární sukcese, kde obecně převod deliktní odpovědnosti nestanoví ani evropské právo. To samé platí i pro nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 499/98.

Mohu tedy uzavřít, že jste uvedl celkem 4 rozhodnutí, 2 z 90. let, 2. z prvních let. Pouze první se zabývá universální sukcesí, tedy přeměnou společnosti, ale toliko jako obiter dictum a bez argumentace. Ergo žádná judikatura neexistuje, natož konstantní.

Rozsudek České dráhy, státní organizace Praha v. Inspektorát bezpečnosti práce v Ústí nad Labem správně zdůrazňuje konstitutivnost rozhodnutí o pokutě, nicméně důvod pro rozhodnutí o trestu, bezdůvodné obohacení, přechází na nástupce a o tom dokonce ani není spor. Je proto možné a dokonce žádoucí uložit pokutu universálnímu sukcesoru. To, že "závazek ji hradit ještě de iure neexistuje, a není tak součástí majetkové podstaty p.o." je proto nerozhodné.

Guy Peters řekl(a)...

Pokud jste pro to, aby k přechodu docházelo i u f.o., tak Vám by nevadilo, kdybyste dostal pokutu za kartelovou dohodu, kterou uzavřel Váš otec a ve které jste Vy po zdědění rodinného podniku nepokračoval?
Ano, samozřejmě. Zdědil jsem totiž v důsledku kartelu mnohem větší a bohatší podnik.

mohl byste jít i sedět
Ne, to už je ryze osobní povinnost.

Jiří Kindl řekl(a)...

Ad GP:

Už jsem se k tomu nechtěl vracet, ale přece jen. Přijde mi, že Váš restriktivní výklad dané judikatury je poněkud veden závěrem, ke kterému chcete dospět, ale možná se mi to jen zdá. Mne přijde, že ty judikáty mnou zastávané pojetí(tj. že veřejnoprávní povinnosti obecně nepřechází, není-li zákonná úprava o opaku) podporují, a to zejména za situace, kdy neexistuje (přinejmenším si jí nejsem vědom), která by svědčila pro názor opačný. Když to navíc podporuje i doktrína, přišlo mi to dostatečné. Ač se může stát, že té judikatury je relativně málo, nezapomínejme na to, že takové kauzy nenastávají tak často, natož aby se dostaly k vyšším soudům (z praxe např. z nám případy, kdy řízení s ohledem na zánik domnělého delikventa v průběhu řízení byla zastavena ještě na úrovni správních úřadů).

V evropském prostoru se dovozuje přechod odpovědnosti v některých případech i u singulárních sukcesí, byť s větší opatrností než u sukcesí univerzálních.

Narozdíl od Vás se domnívám, že okamžik právní moci rozhodnutí o pokutě je s ohledem na jeho konstitutivnost důležitý.

Jak jsem říkal, důvod pro rozhodnutí o trestu dle zohs primárně není bezdůvodné obohacení (to si nechte pro ty celní či daňové delikty, kde je přechod odpovědnosti navíc speciálně řešen zákonnou úpravou, takže to odpovídá mnou prosazované logice). Spíše bych řekl, že je to záležitost zcela podružná. V případě mnoha deliktů dle zohs totiž ani nic takového nevzniká. I co se týče obohacení u horizontálních kartelů, které asi máte na mysli, není to tak jednoduché - hypoteticky by se to dalo dovodit u cenových kartelů (nicméně i tam by byla složitá diskuse o tom, o kolik byla v důsledku kartelu cena vyšší než bez něj, což Úřad zpravidla nezjišťuje a nemusí zjišťovat), ale u jiných typů kartelů je to prakticky vyloučeno. Navíc k případnému obohacení by beztak docházelo nikoliv na úkor státu (jako u daní či cel), ale na úkor zřejmě zákazníků příslušných delikventů. Takže spíše by bylo vhodnější řešit to soukromoprávní žalobou. Fakt, že to v Evropě (no spíše v Čechách - v některých Evropských státech v tomto směru dochází k významnému posunu) narozdíl od USA nefunguje nevnímám příliš jako právní argument. Ostatně viz nyní již poměrně setrvalou snahu Komise (i v rovině věcných záměrů evropské legislativy) i Úřadu private competition litigation někam posunout. Možná se k tomu trchu vyjádří Michal Petr v některém ze svých dalších postů.

Co se týče přechodu u těch f.o., Vaše pozice mi nepřijde konzistentní. K aspektu bezdůvodného obohacení viz výše (Váš otec-rodinný podnik nemusel být účastí v kartelu nijak obohacen). Jinak povinnost neuzavírat kartelové dohody je stejná/obdobná v obou případech (tj. když dostáváte pokutu i případný trest odnětí svobody) jen trest je odlišný. Takže nějak moc nechápu, proč jedno považujete za osobní a druhé nikoliv. Co kdybyste dostal v trestním řízení jako trest místo vězení peněžitý trest? Změnilo by se něco?

Tak a teď už opravdu z mé strany konec diskuse. Přijde mi, že tak trochu mlátím prázdnou slámu :o)

Guy Peters řekl(a)...

Judikaturu nevykládám restriktivně, nýbrž odlišuji. Nelze nevidět, že valná většina české judikatury se vyjadřuje k singulární sukcesi. Tam i evropské právo zůstává na tom, že se veřejnoprávní povinnost cessí obvykle nepřevádí. Na druhou stranu, u přeměně formy či organisační struktury, evropské právo a mělo by tedy i české, trvá na tom, že veřejnoprávní povinnost přechází.

O účelovosti práva nemůže být sporu. Účelem práva je spravedlnost. Ponechat delikventu (či jeho formálnímu nástupci) bezdůvodné obohacení je nespravedlivé.

Mne přijde, že ty judikáty mnou zastávané pojetí(tj. že veřejnoprávní povinnosti obecně nepřechází, není-li zákonná úprava o opaku) podporují
Klamné zdání. O universální sukcesi mluví jen jeden judikát, České dráhy, státní organizace Praha v. Inspektorát bezpečnosti práce v Ústí nad Labem, ale jen jako obiter dictum. Trochu málo. Zbylé judikáty se týkají převodů či přechodu veřejnoprávního oprávnění.

a to zejména za situace, kdy neexistuje (přinejmenším si jí nejsem vědom), která by svědčila pro názor opačný.
Musíme počkat na rozhodnutí NSS ve věci ConocoPhillips v. ÚOHS. To to rozsekne, ať už tak či tak. I když navíc tam budou mít problém s Lukoilem. :-)

z praxe např. z nám případy, kdy řízení s ohledem na zánik domnělého delikventa v průběhu řízení byla zastavena ještě na úrovni správních úřadů
Taky takové rozhodnutí znám. Považuji ho za velice špatné, protože šlo o sloučení, universální sukcesor byl jasný.

V evropském prostoru se dovozuje přechod odpovědnosti v některých případech i u singulárních sukcesí, byť s větší opatrností než u sukcesí univerzálních.
Ano, ano. Spor mezi námi je ale o ty universální.

Narozdíl od Vás se domnívám, že okamžik právní moci rozhodnutí o pokutě je s ohledem na jeho konstitutivnost důležitý.
Ale proč? Vaše these není evidentní, aby nemusela být argumentována.

Spíše bych řekl, že je to záležitost zcela podružná.
To je věc náhledu.

V případě mnoha deliktů dle zohs totiž ani nic takového nevzniká.
Tak proč je dělají, když z toho nemají žádný profit?

nicméně i tam by byla složitá diskuse o tom, o kolik byla v důsledku kartelu cena vyšší než bez něj, což Úřad zpravidla nezjišťuje a nemusí zjišťovat
To máte plnou pravdu. Proto je k soukromoprávnímu vynucování taková skepse.

Navíc k případnému obohacení by beztak docházelo nikoliv na úkor státu (jako u daní či cel), ale na úkor zřejmě zákazníků příslušných delikventů.
Ano, ale správní trestání tady není od toho, aby trestalo pouze ty případy, kdy je poškozeným veřejnoprávní korporace.

Fakt, že to v Evropě (no spíše v Čechách - v některých Evropských státech v tomto směru dochází k významnému posunu) narozdíl od USA nefunguje nevnímám příliš jako právní argument.
To máte pravdu, ale to je na obsáhlou diskussi u jiného (zatím jen potencionálního :-) postu.

Váš otec-rodinný podnik nemusel být účastí v kartelu nijak obohacen
Proč by to pak dělal?

Co kdybyste dostal v trestním řízení jako trest místo vězení peněžitý trest? Změnilo by se něco?
Ne, protože právní důvod je jiný. Zatímco v mnohou uvažovaném případě je právním důvodem jakási quasináhrada škody (byť máte pravdu, že jejím adresátem není poškozený), v případě peněžitého trestu je to čistý trest, který se nijak neodvíjí od výše bezdůvodného obohacení. Proto nemá být zděditelný.

Závěrem bych chtěl říci, že hlavní problém vidím v tom, že se právo v ČR učí a vykládá jako theologie: "Veřejnoprávní povinnost nepřechází." O dogmatech se nediskutuje. Účelovost práva se bere jako nepřijatelná herese. Ale snad se to změní, protože theologický přístup (= legalism) je v mezinárodní komparaci nadále neudržitelný.

Anonymní řekl(a)...

ad Guy Peters:Přirovnání práva k teologii je nesmyslné. Dogmatika je jeden z nejspekulativnějších oborů katolické teologie. Smyslem není se naučit vyhlášené dogma (takových je nakonec jenom pár) ale posoudit, zda si nějaké tvrzení, které se v církvi považuje za nadčasově pravdivé, označení dogma zaslouží, tj. zda je opravdu nezpochybněné a plynoucí z Revelatio. Zpravidla jsou (nejen katoličtí) teologové v očích většinových věřících považováni za minimálně podezřelé blasfemisty, v lepším případě za odpadlíky od víry a v horším za heretiky, apostaty a schizmatiky. Už z počtu odborného výraziva je vidět s jakou detailností je odklon od víry za ta staletí propracován :-)

Takové pochybování a spekulace si můžete dovolit v teologii, už vůbec si nejsem jistý zda to jde dnes v (právní) vědě, pokud chcete v ní setrvat delší dobu:-)

Milan Strnad

Guy Peters řekl(a)...

OK, děkuji za upřesnění. Člověk by neměl používat slova v laickém, či spíše dilettantském, významu.