čtvrtek 19. listopadu 2009

Michal Ryška: To je vražda, napsala aneb Když lékař zachrání život

Motto:

„Lékař zachránil dítěti život. Pro mě je taková žaloba neetická.“

(Primář jihlavské gynekologie obhajující pochybení nemocnice při nezdařené interrupci)

Úvod

Cílem tohoto příspěvku není a nemůže být vyřešení složité etické otázky, který z myslitelných přístupů k potratům je ideální (je-li vůbec takový). Úkolem postu je toliko vrátit se po již skončené bitvě k rozhodnutí Krajského soudu v Brně ohledně tzv. wrongful birth žaloby, které před časem vzbudilo značnou pozornost odborné i laické veřejnosti. Michal Bobek si myslí, že Jiné právo takový post i možnou diskuzi k němu unese, tak uvidíme.

Když mi Vojtěch Cepl poslal minulý měsíc odkaz na článek z Hospodářských novin spolu se zprávou, že jsme podle úsudku Vrchního soudu v Praze přiznáním peněz při narození nechtěných dětí oba posvětili nemravnost, odpověděl jsem mu s odvoláním na rozhodnutí olomouckého vrchního soudu, kterým byl brněnský rozsudek potvrzen, že v Olomouci si to nemyslí. Mediálně sledované kauzy právních soubojů "krkavčích matek" s nedbalými lékaři (slovy Matěje Šustera) totiž dopadly (pro Tomáše Němečka možná překvapivě) u obou vrchních soudů zcela odlišně - v Olomouci úspěchem ženy, v Praze jejím neúspěchem (mimo jiné) s poukazem na nemravnost žaloby.

Pokusím se objasnit, proč i jako milující a starostlivý otec obecně nepovažuji v našich liberálních právních a společenských podmínkách uplatnění obdobných nároků žen za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), jak tento institut konstantně chápou Nejvyšší i Ústavní soud. Budu se přitom soustředit na problematiku interrupcí a pokusím se objasnit, proč byl spor o nezdařenou interrupci rozhodnut v rozporu s míněním citovaného primáře o tom, že lékař svým pochybením zachránil dítěti život. Radek Policar mi jistě může po společné přednášce pro management nemocnic a studenty MBA ve zdravotnictví potvrdit, že i mezi zdravotníky tento argument obecně sdílen není. Abych byl přesnější: z několika desítek lidí působících v oblastech zdravotnictví i práva nepoužil v sále při proběhlé diskuzi k výslovnému dotazu tento argument nikdo z přítomných. Interrupce konaná s cílem, aby byl zachráněn život dítěte, je totiž contradictio in adjecto.

Okolnosti sporu

Žena se žalobou podanou z titulu ochrany osobnosti domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích za újmu vzniklou v důsledku vadného provedení interrupčního zákroku, při kterém v rozporu s učiněnou volbou ženy nedošlo k ukončení nechtěného těhotenství. Původně nechtěné dítě si ponechala a postupně k němu získala citový vztah. Soudem byla s využitím znalce zjištěna pochybení lékaře při provádění zákroku a při bezprostřední kontrole jeho výsledků. Naopak na straně ženy (v době zákroku studentky střední školy bez perspektivního partnera i základních sociálních a materiálních podmínek pro rodinný život) byl zjištěn neodpovědný přístup k otázce předcházení nežádoucího těhotenství a rovněž z její strany došlo k zanedbání stanovených lékařských kontrol po provedení zákroku, k nimž se dostavila opožděně. Mimosoudní řešení nemocnice odmítala a žena tak byla nucena absolvovat náročný soudní spor.

Rozsudkem krajského soudu byla po zohlednění spoluodpovědnosti ženě přiznána částka 80 tisíc z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích za zásah do práva na soukromí, tj. osobnostního práva (§ 11 obč. zák.) a současně i základního lidského práva ústavně garantovaného (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny s možným přihlédnutím k čl. 15, čl. 31, čl. 32 Listiny). Soudem zjištěná újma ženy spočívala ve dvou složkách. Jednak došlo v důsledku znemožnění realizace práva svobodně se rozhodnout o vlastním těhotenství a mateřství k zásadnímu ovlivnění celého budoucího osobního života ženy, který byl pochybeními lékaře orientován jiným způsobem, než pro který se v rámci svobodné volby sama rozhodla. Jinými slovy: žalobkyně byla v důsledku pochybení lékaře "zbavena příležitosti žít svůj život způsobem, jaký si přála a jaký plánovala" (viz. Matějem Šusterem uváděné rozhodnutí Rees v. Darlington Memorial Hospital NHS Trust, Velká Británie, House of Lords, 2003). Další složka újmy pak spočívala v intenzivních obavách ženy o vývoj plodu a dítěte po nezdařeném zákroku. Soudem bylo konstatováno, že každý rodič má v tomto směru přirozené obavy o zdárný vývoj potomka a v konkrétním případě musely být obavy ženy po drastickém nepovedeném zákroku nutně intenzivnější.

Rozhodnutí krajského soudu bylo před časem potvrzeno Vrchním soudem v Olomouci a nemocnice již ženě na základě pravomocného rozsudku peníze dle dostupných informací vyplatila. Lhůta pro dovolání před pár týdny marně uplynula a jedna právní bitva tím skončila.

Češi: Potraty si vzít nedáme

Česká právní úprava umělého přerušení těhotenství je ve smyslu § 27a odst. 3 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zakotvena v zák. č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a dále v prováděcí vyhlášce ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb. S účinností od 1.1.1987 upustil český právní systém od konstrukce vytvořené zák. č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, tj. od nutnosti zvláštního povolovacího řízení před interrupčními komisemi a od vázání umělého přerušení těhotenství na důvody hodné zvláštního zřetele. Projednávání před interrupčními komisemi a častá fiktivní konstrukce "důvodů hodných zvláštního zřetele" byly totiž v rozporu s osobnostní ochranou těhotné ženy a jejích blízkých (viz. Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha a.s., str. 237).

Prvostupňový rozsudek ve věci nezdařeného potratu vyvolal značnou mediální bouři, v níž zaznívaly hlasy příznivců obdobných nároků (Matěj Šuster, Jiří Havel) i jejich morálních odpůrců (Tomáš Němeček, Jaromír Jirsa) s návrhem na řešení symbolickým odbytným ve výši jedné koruny. Vydání rozsudku i veřejná debata kolem něj se odehrály v České republice, léta Páně 2008, tj. ve státě, který má dlouhodobě uzákoněnou liberální úpravu potratů, což společnost majoritně schvaluje a nesnaží se většinově o změnu. 71 % Čechů je proti omezování práva žen svobodně se rozhodnout o ukončení těhotenství a to, že je potrat vražda dítěte, by napsala pouhá menšina zdejší společnosti (23% Čechů). Češi zkrátka říkají: "Potraty si vzít nedáme." Tuto společenskou situaci aktuálně vystihl i Miroslav Kalousek, když o potratech v souvislosti s odloženými a nyní již pomalu se blížícími volbami prohlásil: "Je to společenská realita upravená zákonem, a ať už si o tom myslíme cokoli, tak rozhodně nechceme zvyšovat frustraci dotčených žen hysterickou předvolební rétorikou.“

Slováci: Potraty nejsou v rozporu s Ústavou

Závěru, že česká zákonná úprava interrupcí obstojí z ústavního hlediska i z pohledu mezinárodních dokumentů, jednoznačně nasvědčuje nález Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. PL. ÚS 12/01 ze dne 4.12.2007 vydaný ve zcela srovnatelných právních a značně obdobných společenských podmínkách (pravděpodobně dokonce o něco méně pro-choice zaměřených než u nás). Na základě velmi rozsáhlé právní argumentace týkající se i mezinárodních úmluv a evropské judikatury slovenský ústavní soud neshledal, že by potraty byly (s výhradou jediného ustanovení prováděcí vyhlášky) v rozporu s ústavou. Zájemce odkážu přímo na text tohoto rozhodnutí.

Pouze zdůrazním že slovenský Ústavní soud konstatoval, že rozhodování ženy o vlastní duševní a tělesné integritě a o jejích vrstvách, mimo jiné i to, zda počne dítě a jaký bude mít její těhotenství průběh, je ústavně chráněno. Otěhotněním (plánovaným, neplánovaným, dobrovolným nebo v důsledku násilí) se žena nevzdává svého práva na sebeurčení. Jakékoli omezování rozhodování ženy o tom, zda tyto překážky v autonomní seberealizaci míní snášet, a tedy zda v daném stavu těhotenství míní setrvat až do jeho přirozeného ukončení, proto představuje zásah do ústavního práva ženy na soukromí. Tento zásah může být ústavně oprávněný nebo ústavně neoprávněný. Hodnota spojená s ochranou nenarozeného lidského života v pomyslné hierarchii ústavních práv, principů a hodnot nestojí a vzhledem k formě svého ústavního vyjádření ani nemůže stát a priori výše než jiná ústavní práva, principy nebo hodnoty související s problematikou umělého přerušení těhotenství, in concreto právo na soukromí v jeho celostním chápání.

Dobré mravy jako ultima ratio

Korektiv dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) je obecně chápán jako krajní prostředek (ultima ratio), který nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv a tím i k nežádoucímu narušování principu právní jistoty. Porušenému právu je zásadně nutno poskytnout právní ochranu a lze ji odepřít pouze výjimečně právě s poukazem na institut dobrých mravů. Takové odepření výkonu práva se ale nikdy nemůže stát předmětem svévole soudce a mocenským vyzdvižením minoritních názorů ve společnosti, neboť pak by se jednalo o denegatio iustitiae.

Podmínkou pro to, aby některé etické zásady a přístupy bylo možno hodnotit jako dobré mravy, je jejich obecné zachovávání a sdílení rozhodující částí společnosti. Závěru, že dobré mravy jsou výsledkem obecného vědomí ve společnosti, jednoznačně odpovídá i judikatura vrcholných soudních instancí - Ústavního i Nejvyššího soudu. Ústavní soud dobré mravy interpretuje mimo jiné jako "obecně zachovávané a uznávané zásady" (II. ÚS 249/97 z 26.2.1998), Nejvyšší soud pak vyžaduje, aby byly "sdíleny rozhodující částí společnosti"
(3 Cdon 69/96 z 26.6.1997) s tím, že se musí jednat o "obecně uznávaná pravidla" (30 Cdo 664/2002 z 27.11.2003).

Soudobá společnost je však ohledně etického přístupu k potratům a otázkám s tím souvisejícím přespříliš rozštěpená a nejednotná, než aby bylo možno stanovit pro řešení těchto otázek převažující konsenzus a převládající a sjednocující mravní imperativ. V rámci přirozeného společenského konfliktu se zde mísí (převládající) názory zastávající právo ženy na svobodnou volbu (pro-choice) s názory zdůrazňujícími právo na život (pro-life) v jejich nejryzejších podobách s kompromisními názory v podobě etického schválení potratu toliko v případě některých indikací. Logickým důsledkem pro-choice přístupu k věci (uznání práva ženy na rozhodnutí) je pak přiznání nároku na náhradu škody či újmy ženě, jejíž právo volby bylo zmařeno. Zohlednění pro-life přístupu může mít za existující právní situace z hlediska zákona své místo v konkrétním případě toliko v odepření nároku žalobkyně s poukazem na rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. jako nároku amorálního s tím, že narození každého dítěte je požehnání, štěstí a dar a nikdy nemůže být chápáno jako škoda či újma.

Za dané společenské konstelace by bylo zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy nikoli zohledněním rozdílných etických přístupů ve společnosti, ale naopak jejich totálním nezohledněním a svévolným autoritativním vyzdvižením toliko jednoho z těchto názorů (v daném případě pro-life) bez existence potřebné většinové společenské shody. Etický argument, že narození každého dítěte je vždy požehnáním, darem a štěstím, ostatně dogmaticky nerespektuje právním řádem již zvolené řešení kolize práv a zájmů a vychází v tomto směru ad hoc z nesprávných premis. Kolize práv a zájmů mezi osobnostními právy ženy na straně jedné a zájmem plodu na život i zájmem společnosti na ochraně hodnoty nenarozeného života na straně druhé je v českém právním řádu v období prvního trimestru těhotenství, v němž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo, jednoznačně řešena ve prospěch svobodného rozhodnutí ženy, které je v rámci práva na soukromý život jako součást osobnostních práv kladeno nad ostatní kolidující zájmy. Z podstaty věci plyne, že žena, která využije svého (ústavně garantovaného) práva a umělé přerušení těhotenství v souladu se zákonem podstupuje, chápe začasté možnost narození dítěte právě jako újmu, které se chce v konkrétním případě vyvarovat, a nikoli jako požehnání, štěstí či dar. S cílem, aby ve své situaci nebyla tímto požehnáním a štěstím obdařena, hradí navíc žena v případech dle § 11 odst. 1 a 2 zák. č. 66/1986 Sb. příplatek či úhradu za umělé přerušení těhotenství. I při současné úrovni antikoncepce je množství žen, které se pro umělé přerušení těhotenství rozhodnou, v České republice počítáno v řádu desítek tisíc ročně. S vědomím možných výjimek (zejména v podobě zdravotních a eugenických indikací, majících však z právního hlediska své relevantní místo až po skončení prvního trimestru těhotenství) si lze jen stěží představit, že by tyto ženy podstupovaly natolik traumatizující zákrok, jakým interrupce je, a platily za něj případně i příplatkové či úhradové platby, pokud by ve své situaci možnost narození třeba i zdravého dítěte nechápaly právě jako hrozící újmu, které se zákrokem chtějí vyvarovat.

Etické úvahy proto nalezly své místo toliko v rozhodnutí soudu o výši přiznané satisfakce. Jakkoli jsou obecně komparace s částkou 240 tisíc (jednorázovým paušálem dle § 444 odst. 3 obč. zák.) nevhodné, zde bylo ad hoc tohoto limitu využito. Bylo by totiž výsměchem každému rodiči, který za úmrtí chtěného a milovaného dítěte může bez dalšího očekávat právě tuto částku, aby rozhodnutí soudu ve věci wrongful birth žaloby znělo na nárokované plnění v řádu statisíců.

To je vražda, napsala

Zvyšování frustrace nešťastných žen jejich hlasitou skandalizací není namístě (bylo již uvedeno, že stanovisko, dle kterého je potrat vražda dítěte, zastává pouze menšina zdejší společnosti). Za určitých okolností může dokonce nerespektování oprávněných zájmů těchto žen veřejností představovat i další neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčených žen, jak dokládá pokračování příběhu Polky Alicje Tysiac. Tato žena byla po úspěchu před Evropským soudem pro lidská práva ve věci újmy způsobené nepovolením potratu při zdravotní indikaci skandalizována polským církevním časopisem, který jí vytvářel mediální stigma vražednice rovné nacistům. Polský soud poskytl ženě právní ochranu, když soudkyně Ewa Solecka ve zdůvodnění rozsudku prohlásila, že katolíci sice smí označovat potrat za vraždu, ale ne ve vztahu ke konkrétní osobě. Když jsme o tom v souvislosti s přednáškami pro studenty brněnské žurnalistiky s Martinem Škopem hovořili, shodli jsme se, že polská soudkyně projevila výrazný smysl pro proporcionalitu a vyváženost.

Závěr

Stát, jenž je dlouhodobě postaven na liberálním přístupu k otázkám potratů, ani společnost, která takové pojetí majoritně akceptuje, nemohou ženě, která byla dotčena ve svém výlučném osobnostním právu, odpírat právní ochranu před pochybením druhých při volbě, za níž si nese vlastní morální odpovědnost toliko ona sama. Při liberální právní i společenské konstelaci by bylo licoměrné vylučovat právní záruky fungování systému v podobě odpovědnosti každého za protiprávní jednání, v daném případě tedy odpovědnosti zdravotnického zařízení za chybné provedení interrupčního zákroku v rozporu s účelem tohoto zákroku a projeveným přáním ženy. Přiznání symbolické satisfakce ve výši pouhé jedné koruny by nepředstavovalo pro zdravotnická zařízení dostatečný stimul k respektování práv dotčených žen a takový rozsudek by ve vztahu k nedbalosti lékařů postrádal potřebnou informační a preventivní hodnotu. To tím spíše za situace, kdy se zejména pod vlivem mezinárodních dokumentů dřívější paternalistické pojetí vztahu lékař - pacient obecně stále více mění ve prospěch svobodného individuálního postavení a rozhodování pacienta, tj. ve vztah více či méně partnerský.

89 komentářů:

Martin Bílý řekl(a)...

Pěkný a informačně bohatý článek. Dovolte mi, prosím, malou poznámku: Nejedná se jen o porušení ženina práva, ale také lékařovy povinnosti.

Kam směřuji - žena přijde na kliniku žádat potrat. Lékař jí může odmítnout nebo přijmout. Jestliže ji přijme, má povinnost postupovat při zákroku de lege artis. Tzn. má zákaz provést zákrok tak, aby těhotenství pokračovalo. Takže ať si myslíme o povaze ženina rozhodnutí cokoliv, lékař sám v takovém případě vždy porušuje dobré mravy, protože porušuje svou povinnost.

Lucie řekl(a)...

Pěkné, souhlasím s Vámi jak po právní stránce, tak z pohledu ženy (potenciální matky).
L.N.

Peter Brezina řekl(a)...

Nekolik velmi drobnych marginalii, a to spise otazek nez odpovedi:

a) Ze jde pri potratu o jednani oboustranne povolene, to jeste nutne neznamena, ze ma (musi mit) i plnohodnotnou pravni ochranu a la bezna smlouva a jeji plneni. Nakolik nevhodne je prirovnat tuto zalezitost (i vzhledem ke zminovane ustavne pravni dimenzi ochrany nenarozeneho zivota) spise k loterii/hre/sazce?

b) At to ctu jak to ctu, z textu mi plyne, ze priznane odskodneni jsou vlastne jakesi "punitive damages" [nemocnice plati ne proto, ze se narodilo dite, ale proto, ze i) neinformovala a ii) neodvedla zakrok lege artis]. Domnivam se ze o tom, ze je na miste sankce, neni prilis sporu. Je vsak na miste to, aby tato sankce byla benefitem dane matky? (zamerne nepisu poskozene, nebot prave otazka one skody je myslim jadrem sporu.)

c) Lze z faktu, ze zakon prijaty komunistickym zakonodarcem nebyl dosud zrusen, usuzovat na spolecensky konsenzus, ktery by mel vyjadrovat? (hooooodne to zjednodusuji a samozrejme rozhodne nechci tvrdit, ze M. Ryska argumentuje takto jednoduse, nicmene...) (radsi jeste toto: otazka nemiri na platnost/ucinnost toho zakona, ale na interpretacni zavery z ni vyvozovane)

Martin Bílý řekl(a)...

PB: jestli se k otázkám smím vyjádřit také, tak:

a) nevím, proč právě loterie, ale dobrá - loterie i sázka mají ochranu, jsou-li provozovány s povolením státu. A to nemocnice jsou.
Ale i kdyby ne - proč taková dohoda nemá mít právní ochranu - smlouvy se mají plnit a strany si sjednají, co zákon nezakazuje (dovoluje)

b) punitive damages jsou benefitem vítěze sporu ze své povahy. Stejně tak satisfakce osobnostní újmy, ve sporu jný účastník není. Ale není to totéž, sankční stránka je jen jedním z aspektů náhrady. Dalším a snad i hlavním aspektm náhrady nemajetkové újmy je náhrada nemajetkové újmy - a ta vznikla matce. Nebo podle někoho nevznikla. Ale to řeší otázku "jestli", otázka "komu" je v takovém případě jasná.

c)podle mě docela snadno - jinak by byl zrušen. Navíc se jedná o institut široce využívaný, takže nelze mluvit o ojedinělosti.

Anonymní řekl(a)...

Pokud apriori dáváme morální aspekt stranou, pak není co řešit. Pokud do toho morálku zahrneme, pak také nemusíme nic řešit.

Martin Slabý

P.S. : Nemělo by Německo zaplatit analogicky náhradu škody všem přeživším z koncentráku ?

Anonymní řekl(a)...

Já bych takovou matku mít nechtěla, ale pravda, že bych se jí asi nenarodila.
Pro-life činovníky nemusím, ale pokud jste někdo viděli, jak se interupce provádí, tak s tím jen těžko můžete souhlasit.

Tereza Vondrová

Anonymní řekl(a)...

čistě technická k větě " odpírat právní ochranu před pochybením druhých při volbě, za níž si nese vlastní morální odpovědnost toliko ona sama"

Poněkud zvláštní pojetí účasti doktorů na interupci :-) Pokud připustíme morální problematičnost samotného aktu interupce, tj. zničení individua se svoji vlastní genetickou dispozicí a osudem, pak nese morální odpovědnost nejen žena ale i lékař.

Jinak s liberalismem (viz. další věta článku) to nemá nic společného, protože klíčovou otázkou je, kdy vznikne nový život a na to politický směr - liberalismem neumí odpovědět. Pokud si odpovíme, že život a člověk vznikne již početím, pak naopak liberalismus znamená chránit jedince před (z)vůlí matky a lékařů.

Neříká mto jako odpůrce potratů ale trochu mi vadí ta jednostranná účelové argumentace a míchání názorů většiny do pojednání, které předem morálku ze svého diskursu vyloučilo.

Chybí zde také názory těch, co děti mít nemohou nebo je ztratili.

Tomáš Prašný

Anonymní řekl(a)...

ad Lucie : a co z pohledu toho dítěte ?

Viktor Hrdý

Anonymní řekl(a)...

Dovolím si dvě poznámky:

Platné právo hraje podle mého názoru v případě interrupcí poněkud nečistou hru (do značné míry arbitrárně stanovená časová hranice pro legálnost interrupcí apod.) a daný spor se toho zdá být pouze vyostřeným projevem. Prohlášení dotčeného gynekologa, že nenáležitě provedená interrupce znamenala záchranu života dítěte, může být poněkud nekonsistentní. Nepřibližuje se ale tento přístup hodnocení soudu, podle nějž má matka právo na náhradu újmy způsobené „přirozenými obavami o zdárný vývoj potomka“, které ovšem vznikly tím, že plod či nastávající potomek nebyl - dle předchozího přání matky - zcela sprovozen ze světa?

Pokud jde o konsensus společnosti projevující se v „dobrých mravech“, myslím, že je třeba jej chápat úžeji, resp. konkrétněji. Nikoliv tedy podle toho, jaká část společnosti je v případě interrupcí orientována pro-life a jaká část naopak pro-choice, nýbrž podle toho, zda společnost obecně považuje právě onen konkrétní uplatněný nárok na náhradu škody za narozené dítě za nemravný či nikoliv. Myslím, že postoje lidí ke druhé otázce by se s poměrem uvedeným na prvním místě nepřekrývaly. Což může být projevem licoměrnosti, ale taky třeba špatného svědomí.

Pavel Caban

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Martin Slabý (odbočka)

Německo by narazilo na promlčení, a tím by to dál asi nikdo neřešil.

Tím ovšem lze otevřít další strašlivý problém, který bych raději nechal na jindy.

Ostatní:
Já jen poznamenám ke svému nepatrně jinému případu (dnes jsem teprve dostal ten rozsudek VS, noviny jsou jako obvykle rychlé), že v základní otázce byla mezi mnou a Vrchním soudem shoda - nemocnice neodpovídá za to, že sterilizace i po správném provedení může selhat (neb se cesty přerušeným vejcovodem spontánně obnoví).
Takže rozsudek byl z drtivé části zamítavý. Vrchní soud se lišil jen odůvodněním.

Problém zůstal jen v otázce, zda by měla o této možnosti nemocnice pacienta poučit. Já měl za to, že ano, ale Vrchní soud rozhodl, že nikoli. Nemocnice neodpovídá vůbec.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Shodou okolností jsem se před časem o správnosti rozsudku KS-B pokoušel přesvědčit svého známého, už staršího člověka, věřícího katholíka a prolifistického aktivistu, který se účastní všech těchto akcí v Brně a jezdí i na každoroční Pro Life pochody do Prahy (znám dobře i Libora Halíka, který proti potratům denně protestoval na Obilním trhu, ale s ním jsem tuto debatu dosud nevedl – a nejsem si zcela jist, jak by dopadla).

Vysvětlil jsem tedy svému známému, že pokud už stát dovoluje ženě učinit určité rozhodnutí, byť je takové rozhodnutí částí veřejnosti vnímáno jako neethické, musí tomuto rozhodnutí zároveň poskytnout právní ochranu, protože jinak by připouštěl ve své jurisdikci stav bezpráví, jaký vládne např. u soukromých sázek a sázkových her, kde je sice plnění uznáváno za legitimní úhradu dluhu, ale není mu záměrně poskytována právní ochrana, eventuálně v oblasti prostituce. Tím se pak samozřejmě vytváří společensky nežádoucí kriminogenní prostředí, protože respektování práv je tu nutno prosazovat bez asistence státu.

Podobné by to bylo v případě potratů, protože lékař/nemocnice, kterého/kterou nelze postihnout za to, že přijal/a odměnu a dodal/a za ni vadné plnění, by se ocital/a v posici evidentního nadpráví v porovnání s postavením svých pacientů, a byl by tak porušen princip rovnosti všech soukromoprávních subjektů před zákonem.

Anonymní řekl(a)...

Protože se plod nemůže bránít, měla by ho bránit společnost. De iure možností potratu jde o poměrně hrubou diskriminaci podle věku.

Právo ženy ukončit něčí život ? Mně to přijde poněkud zvrácené, ale ať si to se svým svědomím vyřeší sami - to je pravda.

Ludvík Staňura

Lucie řekl(a)...

Ad Viktor Hrdý:
Narodit se do stresující "rodinné" atmosféry jako tzv. nechtěné. Vy byste chtěl? Např. co když bylo zplozeno ze znásilnění... může žena toto dítě milovat? Je to na osobním uvážení ženy a za normálních okolností, pokud možno i otce, ale také si myslím, že by se potraty neměly zneužívat... házet tímto zodpovědnost za své předchozí jednání za hlavu.
Nikoho neodsuzuji, je to právo každého se tak rozhodnout v mezích zákona. Jistě, že by bylo lepší díte např. poskytnout k adopci než ho odsoudit na smrt...

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Peter Brezina:

Mnohé už přes noc zopověděl Martin Bílý, tak připojím jen pár ranních dodatků.

1) Loterie: Přirovnávat činnost kvalifikovaného lékaře k loterii, to pro něj nevyznívá zrovna lichotivé. Téměř by se chtělo říci, že pak už se můžeme vrátit k pokoutní činnosti andělíčkářek, při níž byly ve hře i další osobnostní statky - totiž život a zdraví ženy.

Chápu ale, že jste argumentačně směřoval k něčemu jinému - k naturálním obligacím. I u loterií ale platí, že za úředně dovolenou činnost provozovatel odpovědnost nese a o naturální obligaci se tedy nejedná (viz. i § 846 obč. zák.).

2) Sankce/újma: I když rozhodnutí muselo plnit svou informační a preventivní funkci ve vztahu k nedbalým zdravotníkům, o ryzí sankci se v žádném případě nemohlo jednat. Nemajetková újma samozřejmě zjištěna byla, její zjištění je jednou ze základních podmínek nástupu odpovědnosti. Újma byla dvojího druhu - viz. popis okolností sporu v postu.

3) Komunistický zákonodárce a dnešní společnost: To jste mne skutečně hóóódně zjednodušil. Výsledek 71% Čechů stojících proti omezování volby žen byl zjištěn v loňském roce (viz. i odkaz v postu), tj. téměř 20 let po převratu.

S minulým režimem má ten zákon mnohem méně společného než s režimem současným (účinnost 1.1.1987, předtím dlouho interrupční komise).

Z globálního hlediska nelze samozřejmě ani zdaleka hovořit o jednotném právním přístupu k interrupcím, v zásadě lze vysledovat čtyři základní právní přístupy - viz. třeba Zdeněk Kühn: Současná právní regulace umělých potratů ve světě, ASPI: LIT3450CZ:

- úplný zákaz interrupcí, resp. jejich omezení pouze na záchranu života matky,
- úzké vymezení důvodů pro umělé přerušení těhotenství v podobě indikace vitální, eugenické, zdravotní a právní (těhotenství jako následek trestného činu), nikoli však indikace sociální,
- neuznání práva ženy rozhodovat o svém mateřství, ale vymezení důvodů, za jejichž existence je interrupce povolena (včetně indikace sociální),
- liberální řešení, tj. uznání práva ženy rozhodnout o svém mateřství (zpravidla v období prvního trimestru těhotenství).

A jak vidno, liberální řešení je u nás dle většinového společenského mínění zakotveno důvodně.

Martin Bílý řekl(a)...

Michal Ryška: na druhou stranu musel jste čekat takovou diskuzi. Trest smrti a potraty jsou témata, ke kterým se cítí povolán vyjádřit každý, ačkoliv nemá žádný promyšlený právní názor.

Také jste musel čekat okamžitý zvraz na téma "potraty ano či ne" a odklon od wrongful birth. Jenže jak jsem pochopil, to neřešíte a řešit nechcete (ostatně to není otázka právní a právo říká "ano").

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Skvělý post. Myslím si, že podstatné je, že interrupce jsou v ČR legální, žena požádala o zákrok, její dohoda s lékařem byla kontraktem, za který žena plnila. Lékař do tohoto smluvního vztahu vešel dobrovolně. Říci, že porušení takovéhoto kontraktu ze strany lékaře není sankcionovatelné, vytváří v právu nepochopitelnou mezeru.

Mimochodem, od počátku existence interrupcí (tedy od roku 1957) byl tento zákrok (vyjma medicínských indikací) vždy úplatný (šlo o částky mezi 500 - 1000 Kčs), a i minulý režim tak signalizoval, že nejde o běžný medicínský zákrok, který by měl být pokryt ze zdravotního pojištění. Bylo tedy považováno za nemravné, aby občané ze svých daní na takovýchto věcech participovali.

V Německu i Holandsku řešili otázku, zda obdobná žaloba nepoškozuje lidskou důstojnost dítěte. Německý ústavní soud řekl, že ano, a proto je žaloba nepřípustná. Spolkový soudní dvůr tuto judikaturu později modifikoval [judikatura SÚS tak byla v diskursu mezi nejvyšším soudem a ústavním tribunálem upřesněna] tím, že nepřípustnost takové žaloby platí obecně, ovšem nikoliv ve specifickém případě, kdy narození dítěte vyvolá náklady, které v případě běžném nevyvolá (např. velmi obtížná sociální situace matky, která právě kvůli této situaci hodlala těhotenství přerušit, resp. uměle ukončit). V takovém případě nejde o nárok z prostého faktu narození dítěte, ale naopak o nárok na kompenzaci obtížné sociální situace, které narození a výchova dítěte v dané situaci vyvolá.

Ještě lepší je rozhodnutí nizozemského Hoge Raad z konce 90. let. Ten se rovněž vyrovnával s tím, že narození dítěte je požehnáním, a žalovat proto v takovém případě narušuje lidskou důstojnost dítěte. A vyrovnal se s tím bravurně. Hoge raad upozornil, že narození dítěte samo o sobě nemůže být považováno za škodní událost, i když právě narození měla interrupce předejít. Nicméně bezprostřední dopady narození dítěte vyvolávají takové náklady, které žalovatelné jsou - pořízení výbavičky, ztráta matky na jejím příjmu ze zaměstnání atd. Na otázku, jak se bude dítě cítit, až trochu vyroste a o úspěšné žalobě se dozví, Hoge Raad stroze odvětil, že jde o soukromou záležitost vztahu matky a jejího dítěte, do které soudu nepřísluší zasahovat.

Obě linie judikatury možno najít ve velmi hutné a informačně bohaté práci W van Gerven, P Larouche, J Lever, Cases, Materials and Text on National, Supranational and International Tort Law (Oxford, Hart Publishing, 2000). Knížku lze doporučit všem, které náhrada deliktní škody zajímá.

PS: Přikláním se k názoru, že o legalitě interrupcí tu nemá cenu diskutovat, na to jediná objektivně správná odpověď neexistuje. Ale o to tu vskutku vůbec nejde - my se pohybujeme v situaci, kdy interrupce legální jsou.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Doplnění předchozího: žalovatelný je samozřejmě též stres, který žena zažívá poté, co se dozví, že se interrupce nepovedla.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Zdeněk

A kdyby dítě zemřelo při porodu, tak by mohla žalovat stresy dva.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

To Zdeněk Kuhn:

1) plnění kontraktu je jedna rovina...druhá je plnění podmínek zákona o zdraví lidu, který má i jistou veřejnoprávní složku. Totiž přímo ze zákona stanovenou povinnost dělat zákroky "de lege artis", čili "dobrověrně", nebo také "co nejlépe".

Z tohoto hlediska šlo o zákrok, který se očividně nepovedl.

Obě roviny, "nesplnění smlouvy" a "nesplnění veřejnoprávní povinnosti" se při tom nijak nevylučují.

Obecně:
2) Obecně není v našich silách ani pravomoci řešit správnost či nesprávnost potratů. Právní status quo je, že jsou povoleny, a tudíž při hodnocení ex post jakéhokoli zákroku z tohoto stavu musíme vycházet.

Anonymní řekl(a)...

Lékař do takového vztahu nešel dobrovolně. Podle zákona musí interupci udělat, i kdyby to byl puristický evangikál.

ad Cepl : autor poněkud drsné analogie s koncetráky patrně měl na mysli to, zda by Německo nemělo odškodnit přeživší nikoliv za způsobenou újmu, ale za to že přežili (protože předtím avizoval jejich smrt)

Petr Navrátil

Anonymní řekl(a)...

Ohledně stresu : z lékařského hlediska je sporné, zda je stres tělu a mysli škodlivý. Naopak stres je prokazatelnou podmínkou přežití každého savce. Existují studie o lidech, kteří potvrzují, že odchod do důchodu a ztráta stresových situacích vede k dřívější smrti :-)

Michal Drtina

Peter Brezina řekl(a)...

ad MR (a MB):

no, ja mam spis pocit, ze Martin Bily se s mymi otazkami spolehlive minul (coz je samozrejme spise vina tech otazek nez odpovidajiciho, nijak zvlast vyargumentovany nebyly). U Vas uz to je lepsi, ale jeste porad to neni uplne ono :)

ad a) tam jste to trefil, asi neni moc co dodat. Jenom bych pripomel, ze i ve zdejsi diskusi se na ten "kontrakt" hledi spis jako na obligaci jako kazdou jinou (coz si porad nejsem jist, ze je spravne)

ad b) tady je to nepochopeni ponekud hlubsi, tudiz radsi tu otazku doplnim :)
Slo mi o to, ze "punitive damages" nase pravo v zasade nezna. Tudiz argumentovat tim, ze "jsou benefitem vítěze sporu ze své povahy" (MB) nic neresi - porad jde o to, ze v jinych, moralne neutralnejsich kauzach by nejspis vubec nenastoupily, protoze jsou nasemu pravu cizi. Neresim, zda je to dobre nebo spatne, ale to, zda ma byt zrovna wrongful birth tou kauzou, ktera je k nam importuje.
K tem ostatnim duvodum ("zjistena nemajetkova ujma") jenom tolik, ze mi prijdou mnohem slabsi nez ty duvody sankcni a mam intenzivni pocit, ze jsou pro ty "punitive damages" jenom jakymsi "podvozkem" (protoze nezbytnym). Mnohem presvedcivejsi mi prijdou nektere duvody uvadene ke konci jeho komentare Zdenkem, byt treba ten stres rozhodne ne.

ad c) tady je ta otazka taky pomerne krypticka, nejlepe se ale asi objasni odpovedi na odpoved :)
Ja vubec nezpochybnuji argumentacni/interpretacni vahu toho pruzkumu z lonskeho roku. Zpochybnuji (tazi se na) argumentacni/interpretacni vahu faktu platnosti toho zakona. Ze nebyl zrusen, to rovnez jistou argumentacni vahu ma, ale nevyvraci to pochybnosti o legitimite toho zakona jako takove, resp. nevyvraci je zcela, nestavi to ten zakon legitimnosti na roven zakonu prijatych po revoluci (zejmena pak zakonu v "predlobbingovem" obdobi).
"S minulým režimem má ten zákon mnohem méně společného než s režimem současným (účinnost 1.1.1987, předtím dlouho interrupční komise)." - todle je zcela mimo toho, nac jsem miril. Ze se ten zakon uplatnoval "za sociku" jenom tri roky, a po revoluci uz dvacet, to je z hlediska te me otazky uplne jedno. I kdyby ten zakon byl prijat 16.11.1989, tak by to vzhledem k historickym okolnostem zmeny rezimu (nahle, neocekavane, bez nejakeho obdobi uvolnovani a tani, a to ani v poslkem ci madarskem smyslu) porad nic nemenilo na tom, ze by prijat zakonodarcem bez jakekoli demokraticke legitimity. Nebo mozna ne - mozna by se dalo prokazat, ze za prijetim toho zakona nejaky intenzivni spolecensky tlak byl, a nelegitimni zakonodarce se tomu tlaku podridil.
Sem nekam ta otazka mirila :)

Anonymní řekl(a)...

Ad Kuhn : poplatek chtěl socialistický stát proto, že ideově považoval dítě za majetek státu, za člena velké komunistické rodiny. Proto nebylo žádoucí, aby bylo hodně interupcí (viz. interupční schvalovací komise). V Rumunsku to zašlo ještě dál a kontrolovali kažou mladou ženu do 25 let, aby na potrat nemohla. Jako skoro všechno se to vymklo nakonec komunistům z rukou a měl jsme 120.000 potratů ročně :-(

S morálkou nebo právem ženy mělo alespon u nás povolení potratů málo společného a mimochodem prováděli se na základě doporuučení lékaře již od poloviny 20.let. U osob potulných (tehdy se jim říkalo cikáni) byla právní úprava ještě liberálnější.

Jan Dus

Daniel Spratek řekl(a)...

Myslím, že celá problematika se dá zredukovat na dvě alternativy:

1) budeme pokládat potrat za běžný medicínský zákrok, a pak na něj vztáhneme veškerou navazující právní úpravu;

2) budeme potrat pokládat za nutné zlo, a ochranu, kterou mu právo přiznává, maximálně okleštíme.

Premisy jsou v obou případech zcela mimoprávní.

Mimochodem problémy stejného typu vyvstávají při legalizaci jakékoli nemorální činnosti - např. zda v případě legalizace prostituce může být odňata podpora v nezaměstnanosti ženě, která odmítne volné pracovní místo v nevěstinci.

Radek Policar řekl(a)...

Úvodem rád potvrdím slova Michala Ryšky o tom, že snad nikdo z asi tří desítek reprezentantů zdravotnických zařízení, kteří se účastnili semináře, kde jsme oba vystupovali, nezvedl ruku na dotaz: Kdo si myslí, že přiznaná satisfakce v autorem popisovaném případě nebyla na místě?
Zkusím říct, proč jsem ruku nezvedl ani já, byť můj pohled je jistě "deformovaný" tím, že se už téměř deset let věnuji zdravotnickému právu a stojím při tom na straně nemocnic, potažmo zdravotnických pracovníků.
Začnu tím, že si nejsem jist, zda i všichni komentující dostatečně ve svých úvahách rozlišili to, že přisouzená částka nebyla náhradou škody, ale relutární satisfakcí za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Těch osmdesát tisíc tedy nebylo odškodné za to, že se narodilo dítě.
Kdy lze typicky uvažovat, že došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti při poskytování zdravotní péče:
1. lékař měl indikovat zdravotní výkon, ale neindikoval, nebo indikoval "špatný" zdravotní výkon a vznikne protiprávní následek,
2. lékař řádně nepoučil pacienta před výkonem, ten by se rozhodl jinak, kdyby se dozvěděl, co se měl dozvědět,
3. lékař nezískal od pacienta souhlas se zdravotním výkonem,
4. lékař nezískal od pacienta svobodný souhlas se zdravotním výkonem (extrém - výzva premedikovanému pacientovi cestou na operační sál: Tady mi to podepište! a pacient podepíše),
5. lékař provedl zdravotní výkon špatně (non lege artis - nikoli v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy) a nastal protiprávní následek,
6. analogie § 421a obč. zák. a nastal protiprávní následek,
7. příbuzný či blízká osoba myšleno v intencích § 444/3 obč. zák., ale ne nutně jen, je usmrcena v důsledku chyby lékaře či v důsledků okolností majících původ v povaze použité věci.
Snad jsem na nic nezapomněl, pokud ano, nekamenujte mě. Díky!
Zde se jedná o pátý případ, kdy pacient přichází za lékařem, ten indikuje lékařský výkon – umělé ukončení těhotenství v souladu se zákonem, tento výkon provede špatně a tudíž nedojde k ukončení těhotenství. Účel zdravotního výkonu není naplněn v důsledku jeho chybného provedení. Proto jde o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti.
Kdyby se jednalo o situaci analogickou případu „nepovedené sterilizace“ (viz komentář VJC), což byl však případ ad 2., s tím však, že by pacientka byla řádně poučena o tom, že se nejedná o 100% účinnou metodu a bez chyby lékaře při provádění sterilizace by došlo k otěhotnění, nejednalo by se o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti.
Je prostě třeba od sebe oddělit skutečnost, že se narodilo dítě, a skutečnost, že byl chybně proveden zdravotní výkon.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Plně podepisuji závěr R. Policara, že je "třeba od sebe oddělit skutečnost, že se narodilo dítě, a skutečnost, že byl chybně proveden zdravotní výkon". Z toho ale podle mne plyne, že osobnostní práva podle § 11 násl. OZ nevyčerpávají plně dimenzi tohoto problému. Právě proto ve všech zahraničních případech, které jsem zmiňoval, soudy judikovaly též klasickou náhradu škody. Problém ale je v českém konceptu rozlišení těchto dvou věcí, což potvrdil též ÚS v nálezu ve věci sporu rodiny utonulého chlapce proti Povodí Moravy (což skvěle zkritizovala v disentu Eliška Wagnerová). Ale o tomto jsme se tu už mnohokrát bavili, takže lze jen odkázat na naši starou diskusi.

Martin Bílý řekl(a)...

PB:
Ad b): punitive damages naše právo nezná, ale to je, jak jsem říkal jedno, protože náhrada nemateriální újmy (kterou zná) jejich prvek obsahuje. V morálně neutrálnější kauze by se neuplatnily nebo uplatnily podle toho, jestli by se jednalo o spor z osobnostních práv nebo ne. Takže není to tak, že "ve sporu jde o morálku, tak se uplatní punitive damages", ale že "ve sporu jde o ochranu osobnosti, tak lze přiznat náhradu, která může mít i penalizační charakter".

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Domnívám se, že lékař interrupci udělat nemusí, pokud je v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením. Přiznávám, že nevím, zda je tzv. výhrada svědomí expressis verbis v zákoně upravena (tak je tomu třebas na Slovensku nebo v Polsku). Pokud není, bylo by možno uvažovat in extremis o přímé aplikaci Listiny. Interrupce je natolik nábožensky sporná otázka, že není možné, aby lékař, např. praktikující katolík, byl nucen učinit to, co je ve smyslu jeho přesvědčení vražda. Pak má ale zákrok otevřeně odmítnout. Výjimku bych asi učinil jen tam, kde jde o otázku krajní nouze (typicky ohrožení života matky pokračujícím těhotenstvím).

Radek Policar řekl(a)...

Ad ZK: Výhrada svědomí u nás v žádném zákoně expressis verbis není. Plně souhlasím s přímou aplikací Listiny, byť to asi není úplně ono. Když jsem nad tím před časem dumal a hledal něco k tomu, našel jsem stejné doporučení myslím od Jána Drgonce v jeho práci Ústavní právo a zdravotníctvo.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Martin Bílý:

1) Kontroverzní téma postu:

Máte pravdu - čekal jsem to, zvažoval jsem pro a proti a nakonec jsem se (po vyslyšení názoru Michala Bobka) rozhodl k publikaci postu.

Někde (myslí v knize Svoboda projevu od pánů Molka a Jagera) jsem před časem četl myšlenku, podle které by soudní rozhodnutí měla projít ohněm posouzení moudrými muži (dodávám i ženami) zvenčí. V takto "bezprecedentních" kauzách by to mělo platit tím spíše. Myslím, že názory mnoha diskutujících jsou v tomto směru přínosné.

Ono totiž nejde jen o ta naše dvě "průlomová rozhodnutí", jejichž jsme s Vojtěchem Ceplem autory. Nedávno v obdobném duchu (při lege artis sterilizaci s nedostatečným předchozím poučením o možných komplikacích) rozhodla i severočeská kolegyně. Jiný kolega má zase na stole žalobu na pětimilionovou satisfakci při narození dítěte s Downovým syndromem v důsledku tvrzených chyb při prenatální diagnostice (obdoba francouzské kauzy Nicolase Perrouche). Problém je tedy zjevně obecnějšího charakteru a kvalitní diskurz na dané kontroverzní téma je proto více než žádoucí.

Punitive damages:

Naprostý souhlas, už se to na JP řešilo vícekrát a nemá smysl se k tomu stále vracet. Pro případné zájemce - třeba i můj článek Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti v Právních rozhledech 9/2009.

Martin Bílý řekl(a)...

Myslím si to stejně. Ze zákona o interrupcích ani z prováděcího předpisu to nevyplývá, takže by to šlo dovodit asi jen z ústavy. (Pozn. - ale na to dovození bych byl asi i zvědav, protože lékař jehovista může odmítat třeba transfuzi a hájit se náboženskou svobodou).

Na jednu otázku ale asi trochu odpovím - ženský lékař určí, které zdravotnické zařízení zákrok provede. Kdo konkrétně jej provede, to si určí nějaký vnitřní pokyn v rámci zařízení, takže lze říct, že v rámci zařízení se jistě najde někdo, kdo zákrok provede. Kdyby se nějak stalo, že tam nebude nikdo, kdo by zákrok mohl provést, (a to by s asi mohlo stát třeba i z důvodu nemoci), nic zřejmě nevylučuje, že ženský lékař může určit jiné zařízení (to může na žádost ženy i tak - se souhlasem toho zařízení).

Michal Ryška řekl(a)...

1) Ad Zdeněk Kühn a mezinárodní komparace:

Díky za další informace, občas o tom píše i Tomáš Doležal. Jak mi ale (myslím právě Tomášem) bylo sděleno, 2 senáty německého ÚS o tom rozhodly každý odlišně.

2) Ad Radek Policar, Zdeněk Kühn a předmět satisfakce:

Je skutečně dobré opětovně zdůraznit, co bylo předmětem řízení.

Uváděl jsem to i v rozhovoru pro Aktuálně.cz:

A.cz: Je osmdesát tisíc částkou za nenarozené nebo snad za „nechtěně narozené" dítě, jak ji někteří kritici nazývali?

Nerozhodoval jsem o hodnotě jakéhokoli lidského života. Ta je nevyčíslitelná. Poukazoval jsem na nemajetkovou újmu. Ta spočívala ve dvou skutečnostech. Že bylo porušeno právo ženy svobodně se rozhodnout o svém těhotenství a mateřství. Druhá újma spočívala v tom, že měla obavy o vývoj svého dítěte po takto drastickém nepovedeném zákroku.

A.cz: Takže to nebylo odškodnění za škodu, kterou by jí dítě způsobilo svou existencí?

Většina lidí si pod odškodněním představí materiální škodu. Náklady spojené s výchovou a výživou, ušlý zisk v těhotenství a na mateřské dovolené a podobně. Tady ale šlo pouze o nemajetkovou újmu. V řízení na ochranu osobnosti se ani žaloba na náhradu škody řešit nesmí. Tyto otázky by se musely vyloučit a postoupit příslušnému soudu.

A.cz: A mohla by s nimi ta žena uspět?

Ve světě je k tomu přístup různý. Pokud bych se inspiroval rakouskou právní teorií a rakouskou a německou judikaturou, tak by uspět mohla.

3) Ad Zdeněk Kühn a výhrada svědomí:

Tako právo lékaře v zákoně není a souhlasím s tím, že je třeba jej dovodit z aplikace Listiny.

Problém v dané věci ovšem byl, že výhradu svědomí se snažil aplikovat dříve věc "rozhodující" soudce, který žalobu mnoho let nechal ležet, přemlouval ženu ke zpětvzetí a nakonec byl vyloučen pro podjatost.

Anonymní řekl(a)...

V jinak výborném článku mi přijde následující argument vyloženě pochybný:
"Soudem zjištěná újma ženy spočívala ve dvou složkách. Jednak došlo v důsledku znemožnění realizace práva svobodně se rozhodnout o vlastním těhotenství a mateřství k zásadnímu ovlivnění celého budoucího osobního života ženy, který byl pochybeními lékaře orientován jiným způsobem, než pro který se v rámci svobodné volby sama rozhodla. Jinými slovy: žalobkyně byla v důsledku pochybení lékaře "zbavena příležitosti žít svůj život způsobem, jaký si přála a jaký plánovala"
Takový výklad by podle mého nemohl obstát v konfrontaci s čl.1 Listiny, neboť poskytuje právo volby směřování dalšího života toliko těhotné ženě a ne již potencionálnímu otci, který by již taky nemohl zcela svobodně rozhodnout o své dalším osobním životě.
Analogicky lze tvrdit ("Otěhotněním (plánovaným, neplánovaným, dobrovolným nebo v důsledku násilí) se žena nevzdává svého práva na sebeurčení" ), že početím se muž nevzdává svého práva na sebeurčení.

Dalibor Čermák

Alexander Mikoláš řekl(a)...

Ad poslední příspěvek pana Kühna:
Jak se to vlastně má s náboženskou svobodou vis-á-vis volba povolání?
Situace katolíka, který si zvolí v českém právním a společenském prostředí profesní dráhu gynekologa-porodníka a následně odmítne z důvodů rozporu se svým náboženským přesvědčením provádět interupce, mi nepřijde příliš odlišná například od situace muslima, který se vyučí kuchařem a po příjetí do restaurace odmítne dělat vepřové řízky. (Případně, abych do toho zamíchal prvek povinností vůči třetím osobám a zachoval spravedlivě ekumenickou atmosféru, případ ortodoxního žida - pohotovostního automechanika, který není z náboženských důvodů efektivně schopen vyjížděť za uvízlými motoristy od okamžiku, kdy v pátek večer vyjdou první tři hvězdy, až do téhož okamžiku v sobotu.)
Přičemž se domnívám, že ve druhém a třetím případě by jistě existovala i mimo zkušební lhůtu možnost bez dalšího rozvázat s takovým kuchařem/automechanikem pracovní poměr pro zaviněnou neschopnost plnit své pracovní povinnosti.
(Předpokládejme samozřejmě, že všichni tři vědomě nastupují na pracovní pozici, na níž od nich takové výkony mohou být očekávány.)
Jde v podstatě o otázku zda a za jakých okolností může věřící přenášet price of piety na zbytek společnosti.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Zdeněk Kuhn

Pak vzniká otázka, proč takový doktor chce dělat gynekologa. Tam se totiž občasnému zabití dítěte v zájmu záchrany matky těžko vyhne.

Radek Policar:

Stran vašeho seznamu - často se setkávám s modelovou situací, kdy výkon je indikován, je jasně lege artis, je dokonce jednoduchý, ale nakonec ho nikdo neprovede, protože jeden lékař odkazuje na druhého (případně na personál).

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Dalibor Čermák a práva mužů:

Tu údajnou slabinu se pokusím napravit citací jedné z pasáží (v postu zmíněného) rozhodnutí slovenského ÚS. Myslím, že toto je odpověď, z níž vyplývá nevhodnost Vámi užité analogie:

"Dohovor o odstránení všetkých foriem diskriminácie žien je v tejto oblasti koncipovaný jednak na princípe rovnoprávnosti mužov a žien a jednak na slobodnej voľbe plánovať svoju rodinu a slobodne sa rozhodnúť o počte a čase narodenia detí bez akýchkoľvek ďalších podmienok obmedzujúcich toto právo. Pritom je ale potrebné uviesť judikatúru Európskeho súdu pre ľudské práva (napr. Boso v. Taliansko, rozhodnutie z roku 2002), podľa ktorej legislatívna úprava o prerušení tehotenstva sa dotýka najmä súkromného života, tehotnej ženy - budúcej matky, pričom prerušenie tehotenstva musí zohľadňovať predovšetkým jej právo, lebo ona je predovšetkým dotknutá tehotenstvom a jeho pokračovaním alebo prerušením; práva potenciálneho otca, aj keď manžela, nemožno vykladať tak široko, aby zahŕňalo aj jeho právo konzultovať s ním túto otázku alebo podať žalobu v súvislosti s umelým prerušením tehotenstva, ktorému sa jeho manželka hodlá podrobiť."

Radek Policar řekl(a)...

Ad VJC:
Přidám ještě jeden, poněkud kontroverzní důvod, který je modifikací trojky (výkon bez souhlasu) - pacient odmítne výkon (buď v režimu negativního reversu - § 23/2 zákona č. 20/1966 Sb. nebo v režimu dříve vysloveného přání - čl. 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně = living will / advance(d) directive) a lékař jej přesto řádně provede, neboť tím pacientovi zachrání život - klasicky podání transfúzního přípravku členovi náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. To se může stát i bez původně "zlého" úmyslu, neboť se předpokládá, že zákrok může proběhnout bez potřeby podání krve, ale teprve v průběhu operace se ukáže její potřeba, zároveň je operatérovi známo, že pacient sebou má kartičku No blood.

Michal Ryška řekl(a)...

Dodatek k právům mužů:

Tuším, že muž (manžel) vystupoval jako jeden ze žalobců i v pražském sporu, a to hned od prvního stupně neúspěšně - v daném případě právo na informace o spolehlivosti zákroku měla mít dle KS Pha jen žena a manželovi takové právo nesvědčilo.

Anonymní řekl(a)...

Lékař nesmí odmtnout provést zákrok i když je evangelík nebo katolík. V takovém případě by dostal výpovd. Listina je v této věci nezajímavá, šlo o askept dobrovolnosti.

ad Cepl : gynekologie není vůbec o potratech, hodně doktorů na západě takové věci z vlastního nejen náboženského přesvědčení neudělá, ale přesto (nebo) možná i právě proto jsou perfektní doktoři. Gynekologie je také o reprodukci a o životě a vývoji dítěte, ne o samotné vagíně, jak by se mohl Uzlem cinknutý perverzák domnívat.

Ad diksriminace : nedávno vysoudila u pracovního soudu v první instanci zašátkovaná muslimka ve stylovém kadeřnictví v Londýně pár tisíc liber zato, že ji vyrazili z pohovoru, protože implicitně očekávají prezentaci cool účesu. Celkem se to hodně kritizovalo, nevím jak dopadlo odvolání, šefka kadeřnictví to brala spíše jako reklamu a chápu, že dovedla porotu leda tak naštvat. Mě to ale rozum stejně nebere.

Před časem si zas nějaká indka vysoudila, že může v Anglii nosit nějaký "věroučný" náramek do školy, anglikánka z British Airways, že může nosit v práci na krku křížek atp.

Hádky s muslimy o vepřovém ve škole jsou v Anglii na denním pořádku, podobně i policejní psi (nečisté zvíře). Jednou z toho všeho angláni pojdou :-)

Mirek Černý

Anonymní řekl(a)...

Pokud někdo vezme peníze za potrat, pak by měl za svoji službu být odpovědný (náhrada škody). U nemajetkové škody je poněkud sporné, zda ji lze nazvat "morální", pokud je způsobem všeobecně morální důsledek - živý člověk.

Proto bych se přikláněl spíše k naturální obligaci jako u morálně pochybených sázek.

Ludvík Tiňtěra

Anonymní řekl(a)...

Pokusím se vzít trochu víc v potaz ono nechtěně narozené dítěte (viz výše Z. Kühn a rozhodnutí SÚS o tom, že takové žaloby poškozují lidskou důstojnost dítěte):

Podstatný problém pro vztah matky a dítěte (resp. pro „lidskou důstojnost dítěte“) patrně vyvstává v daném případě tehdy, pokud se dítě dozví, že se jej matka neúspěšně hodlala zbavit interrupcí. Řekl bych, že normální žena se s neúspěšnou interrupcí smíří, resp. je nakonec ráda, že se jí narodilo dítě, a svému dítěti se se svými předchozími úmysly nesvěřuje. Pokud ale i několik let poté uplatňuje žalobu plynoucí z nepovedené interrupce, dítě se o jejím úmyslu může dozvědět mnohem snáz. Byli byste v takovém případě jakožto děti upokojeni vysvětlením své matky, že jí vůbec nevadí to, že jste se jí narodili, ale jenom a pouze to, že v důsledku vaší nepovedené interrupce utrpěla nemajetkovou újmu?

Otázka navíc – může dítě utrpět žalovatelnou nemajetkovou újmu na své důstojnosti v důsledku stresu, který zažije poté, co se dozví o takovéto žalobě své matky týkající se nepovedené interrupce?

Myslím, že ve sporech tohoto typu by měl být rozhodující zájem dítěte, resp. otázka, zda takováto žaloba může jakkoliv ohrozit „well-being“ dítěte.

Pavel Caban

Anonymní řekl(a)...

Pokud se soudce snažil ženě žalobu rozmluvit, tak si ho za to vážím. Že to nemá smysl děkat neúměrně dlouho dobu a že musí nakonec rozhodnout je jasné, ale u takto morálně pochybených situací (pokud morálně ustoupíte v jedné věci - potrat za účelem dosažení nějakého Dobra, pak zpravidla morální poklesky řetězíte) je někdy lepší to před soud netahat.

Až se to dítě dozví, bude z toho ještě pěknej malér.
Milan Záhorka

Robis řekl(a)...

Výborný článek a velmi dobře zargumentovaný.

Ad Martin Slabý a
"Nemělo by Německo zaplatit analogicky náhradu škody všem přeživším z koncentráku?"

Analogicky (sic!) zcela určitě ne. Těžko lze (1) dohledat dohodu (nadto úplatnou) mezi tehdejším Německem a lidmi z koncentráku nato, že budou vyhlazeni; (2) zcela jistě neexistuje právo na vyhlazení.

Jinak nárok na náhradu škody etc. samozřejmě přeživším z koncetračních táborů náleží, ale ze zcela jiných důvodů, než je tomu v případě potratů.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ad Alexander M.: souhlasím s Vámi, byť taková Sandra Fredman by měla jiný názor (viz její obdobné příklady v knize Antidiskriminační právo). Vysvětlení se podle mne skrývá v článku Michala Bobka o rovnosti náboženstvím v naší knížce Rovnost a diskriminace (viz zejména Habermasem inspirovaná koncepce rovnosti vs. tolerance různých náboženství).

Anonymní řekl(a)...

Ad Robis : copak je "přerušený" jedinec stranou smlouvy ?

Trochu mě udivuje, že zde nikdo z velevážených právníků nevytáhne starý rakouský obč. zákoník a 200 let staré komentáře o smlouvách v ne/prospěch třetího.

A vyjasněme si navíc pojmy :
a) o žádné přerušení těhotenství nejde - jde o jeho ukončení
b) ochrana plodu je v Hippokratově přísaze
c) pokud přistoupíme na to, že plod, pokud nedojde kvůli potratu k porodu, není zákonem chráněn, pak děláme z plodu otroka

Právo bez morálky není právo ale bezpráví.

Petr Kácel

Anonymní řekl(a)...

Tu analogii s Německem jsem pochopil tak, že ten živý vězeň je srovnáván s dítětem, které nepřijde při chybné interupci o život, a nikoliv s matkou.

Michal Hlína

Alexander Mikoláš řekl(a)...

Ad Petr Kácel:
Plod (pomineme-li v tomto případě irelevantní - viz níže - otázku nascitura) není subjektem práva.
Společnost se z různých důvodů rozhodla nepřiznat plodu plný status lidské bytosti a v důsledku toho tedy nemůže dost dobře být stranou smlouvy ani "třetím."

Tento postoj je poměrně logicky konsistentní například proto, že po většinu svého vývoje má plod menší mentální schopnosti (a také schopnost vnímat utrpení) než zvířata, která naše společnost běžně ve velkém zabíjí a konzumuje.
K očekávané námitce, že plod je potenciální lidská bytost, uvádím, že každá spermie a každé vajíčko, ba při současném stavu technologie každá buňka v lidském těle, je potenciální lidskou bytostí. Pokud tuto myšlenkovou linii dovedeme ad absurdum, dospějeme k závěru, že každá žena, jež se rozhodne nemít děti (například proto, že složí řeholní slib), zavraždí cca 20-30 potenciálních lidských bytostí, které by bývala mohla přivést na svět, pokud by se rozhodla být permanentně těhotná. Na místě by tedy možná bylo neredukovat lidskou bytost pouze na její biologickou složku, která se na charakteristikách, jež ji odlišují od ostatních živých tvorů, konec konců podílí nejméně.
Výsledné legislativní řešení potom odráží společenský konsensus v otázce vyvážení újmy, již může potratem utrpět plod (analogickou s újmou, kterou může utrpět zvíře, jež je před ní v neúměrných případech rovněž chráněno), v poměru k újmě, již by z osobnostního, zdravotního, ekonomického a potenciálně společenského hlediska utrpěla matka tím, že by nechtěné dítě musela donosit, porodit a eventuelně vychovávat.

S Hippokratovou přísahou máte pravdu, nicméně zmínil bych, že v ní například rovněž stojí, že lékař nebude za žádných okolností pacienta řezat a že v případě potřeby bude svým majetkem podporovat svého učitele a jeho potomky.

S Vaším výrokem ohledně vztahu práva a morálky formálně souhlasím. Ovšem neusuzujte automaticky, že to nutně musí být Vaše představa o morálce.



Co se nascitura týče: ač by se mohlo zdát, že je v tomto případě výše rozebíraná zásada prolomena, dle mého názoru z tohoto institutu subjektivita plodu jako takového nevyplývá.
Vzhledem k účelu, který tento institut plní, a také vzhledem k v něm obsažené podmínce, můj výklad zní, že jde pouze o retroaktivní projev nároku
budoucího subjektu, odůvodněný hlediskem utility. (Což mi nepříjde jako jakýmkoliv způsobem objevná poznámka a uvádím ji pouze pro pořádek.)

Robis řekl(a)...

Ad Michal Hlína:
To myslím, že asi ne. Analogie je podle náhrady škody, tzn. podle poškozeného a tím v daném případě byla matka. Pokud by bylo srovnáváno dítě, muselo by to být ono, kdo žádal o náhradu škody za své narození.

Ad Petr Kácel:
Těžko na to odpovědět a neopakovat argumenty z článku Michala Ryšky.
Takže odkážu na něj (zejm. v otázce, co je to morálka) a na svoji odpověď Michalovi Hlínovi.

Souhlas, že dítě není stranou smlouvy. Ale matka, která vystupovala coby žalobkyně a o které mluvím, předpokládám, stranou smlouvy byla.

Při konfliktu dvou různých práv přichází na řad tzv. princip přiměřenosti. A neplatí (zpravidla) automatická absolutní a navždy daná přednost jednoho před druhým. K tomu opět viz článek Michala Ryšky a argumenty tam uvedené. Ani právo na život není absolutní - např. útočník se nestává otrokem jenom proto, že ho obránce může v nutné obraně (a za splnění jejích podmínek) zabít.

Guy Peters řekl(a)...

Takové odepření výkonu práva se ale nikdy nemůže stát předmětem svévole soudce a mocenským vyzdvižením minoritních názorů ve společnosti, neboť pak by se jednalo o denegatio iustitiae.
S tím nesouhlasím. Podle mého názoru je odepřením spravedlnosti toliko protiprávní odmítnutí žaloby. "Nesprávné" (tento přívlastek je však vysoce sporný) zamítnutí žaloby je soudcovský aktivism. Bohužel nemáme prostředky, jak to řešit. V normálním právním systému by taková věc doputovala až k nejvyššímu soudu, který by ji precendenčně rozhodl. Pokud by se lidu taková právní norma nelíbila, vydal by zákon, který by věc upravil jinak. V ČR je systém judikatury dosti chaotický a officiálně nezávazný. Doplácíme tak na předsudek zákazu soudní normotvorby.

Bylo by totiž výsměchem každému rodiči, který za úmrtí chtěného a milovaného dítěte může bez dalšího očekávat právě tuto částku, aby rozhodnutí soudu ve věci wrongful birth žaloby znělo na nárokované plnění v řádu statisíců.
S tím rovněž nesouhlasím. Výše jednorázového paušálu je natoliko směšná, že soudcovský aktivism ve všech oblastech je plně na místě. Rozhodovat podle § 444 odst. 3 OZ považuji za protiústavní vyvlastnění pohledávky bez náhrady. Připomínám, že tato právní norma se do OZ dostala přílepkem k novele č. 47/2004 Sb.

Takže ať si myslíme o povaze ženina rozhodnutí cokoliv, lékař sám v takovém případě vždy porušuje dobré mravy, protože porušuje svou povinnost.
Nikoliv, dobré mravy jsou pouhý korrektiv. Prosté porušení právní povinnosti není v rozporu s dobrými mravy.

Lze z faktu, ze zakon prijaty komunistickym zakonodarcem nebyl dosud zrusen, usuzovat na spolecensky konsenzus, ktery by mel vyjadrovat?
Pokud není obsoletní, tak ano.

Loterie: Přirovnávat činnost kvalifikovaného lékaře k loterii, to pro něj nevyznívá zrovna lichotivé.
Důvodem existence naturálních obligací není přeci risikovost, ale společenská nežádoucnost. Pavel Caban to napsal správně: "Pokud jde o konsensus společnosti projevující se v „dobrých mravech“, myslím, že je třeba jej chápat úžeji, resp. konkrétněji. Nikoliv tedy podle toho, jaká část společnosti je v případě interrupcí orientována pro-life a jaká část naopak pro-choice, nýbrž podle toho, zda společnost obecně považuje právě onen konkrétní uplatněný nárok na náhradu škody za narozené dítě za nemravný či nikoliv. Myslím, že postoje lidí ke druhé otázce by se s poměrem uvedeným na prvním místě nepřekrývaly. Což může být projevem licoměrnosti, ale taky třeba špatného svědomí."

I u loterií ale platí, že za úředně dovolenou činnost provozovatel odpovědnost nese a o naturální obligaci se tedy nejedná (viz. i § 846 obč. zák.).
Dobře, ale to je arbitrárně stanovená právní norma. Pro jiné naturální obligace to neplatí.

Otázka navíc – může dítě utrpět žalovatelnou nemajetkovou újmu na své důstojnosti v důsledku stresu, který zažije poté, co se dozví o takovéto žalobě své matky týkající se nepovedené interrupce?
Podle mne ano.

Na pro-life aktivisty nereaguji, taková flame war nemá cenu. Elegantně odpověděl Alexander Mikoláš.

Anonymní řekl(a)...

Rozdělování lidí na pro-life a pro-choice je jednak nesmyslná (prolife argumentují, že potratem nemá dítě žádnou choice, prochoice že prolifem nemá zase matka choice) a jedna nepřispěje k argumentaci, protože je až příliš zpolitizovná.

Člověk by měl vědět,
a)odkdy je kus živé hmoty člověkem
b) zda to lze nezpochybnitelně nějak vůbec určit
c) jak lze pak zareagovat právem.

Řešíme tedy situaci, kdy je plod nucen být 9 měsíce v těle matky, která takový plod zplodila. Matka má tedy možnou choice při polození (s vyjimkou znásilnění). Tento její čin vede ke vzniku plodu. Plod neměl žádnou choice ani při svém vzniku, natož pak při potratu.

Plod a jeho práva na život byla a je chráněn v mnoha zemích, není pravda, že je život chráněn až po narození. I přiznáním nemožnosti vykonání jinak technicky možné interupce v pokročilém těhotenství je jedním z možností ochrany pldu v našem právu.

Ačkoli nejsme katolík, evangelík, muslim ani žid, tak se obávám, že pouhý odkaz na platné právo a na to, že je někomu dána volba život plodu uknčit není důvodem pro takové mechanické řešení nějaké újmy. Ve skutečnosti jde o čirou náhradu škody šalamounsky pojmenovanou.

Se stejnou logikou by bylo ospravedlnitelné i chování Eichmana. Vše je po právu, ale ve skutečnosti jde o nelidskost.

Pokud tedy společnost připustila možno lékařského zabití plodu, nevyplývá z toho automaticky nárok na náhradu škody apod. a zařazení zákroku mezi smlouvy o dílo.

Marcel Janouch

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Guy Peters:

1) Tvorba dobrých mravů (v tom smyslu, že se musí jednat o etické zásady sdílené rozhodující částí společnosti) náleží primárně společnosti, nikoli soudu. Soud je oprávněn nikoli ke tvorbě, ale toliko k (výjimečné) autoritativní aplikaci společností většinově akceptované morálky.

Dle názoru starší právní teorie nemusí být prý dokonce vyloučeno využít v tomto směru (při zjišťování skutkového, nikoli právního stavu) i znalce. Autora tohoto názoru by byl případně schopen konkretizovat Martin Škop (možná i někdo jiný z teoretiků).

2) V oblasti výše finančních satisfakcí se za aktivistického soudce (při snaze přiblížit se důstojné úrovni náhrad) celkem vzato i pokládám. Ostatně jedno z milionových rozhodnutí KS Brno bylo před časem publikováno i v Právních rozhledech.

U nemajetkové újmy při wrongful birth ale morální strop právě v této částce obecně vidím. Přečtěte si třeba můj červencový post Paradigma rovnostářství a smrtící komparace, kde horuji proti (souhlasím, že směšné) výši paušálu a komparacím s ním, ale pro účely wrongful birth uvádím:

"Eticky ospravedlnitelnou výjimkou z nevhodnosti takových komparací mohou být případy "krkavčích matek" domáhajících se satisfakcí za neoprávněné zásahy do soukromí v důsledku non lege artis interrupcí či sterilizací (wrongful birth a wrongful conception žaloby). U těch by skutečně mohlo být nemravné, kdyby soudy přiznávané částky přesahovaly "paušální hodnotu života". Přestože v těchto případech jde o zásadní ovlivnění právním řádem chráněného soukromého života žen v rozporu s jejich garantovanou svobodnou volbou, nebývají u nich z tohoto důvodu (dosud nepravomocně) přiznávané náhrady nijak vysoké a žalobami uplatňované statisícové částky jsou výrazně kráceny ..."

Anonymní řekl(a)...

Pokud žena souloží, pak se početí nemůže divit.

Ivan Hlavsa

Anonymní řekl(a)...

Zpravidla se diví muž :-)

Pokud se sám soudce označí za aktivistu, pak právo trpí.

Petr Janda

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K poslednímu komentu: soudcovský aktivismus je terminus technicus, který nelze srovnávat třeba s politickým aktivismem. Kolega Ryška tu uvedl, že je aktivista co do výše přiznaných částek. To je jistě pravda, protože interpretuje zákon jinak než tomu chtějí zdejší zastydlé právnické (roz. akademické a judikatorní) zvyky.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Petr Janda a aktivismus:

Aby nedošlo k vytrhávání slov z kontextu - s tím aktivismem v souvislosti s § 444 odst. 3 obč. zák. jsem to myslel jen a pouze tak, že se jako soudce snažím, aby:

1) soudcovské rozhodování vyplňovalo nedostatky zákona podle měřítek praktického rozumu a "podle fundovaných všeobecných představ o spravedlnosti" - viz. i princezna Soraya (BVerfGE 34, 269-293)

2) mé názory při překonávání některých přetrvávajících paradigmat v této oblasti přesvědčily ostatní - což se mi (dle reakcí soudě) snad relativně daří.

Máte-li za to, že mou činností právo trpí, zkuste mne přesvědčit buď zde na Jiném právu (zatím jen jedovatá slina) nebo přijďte třeba na tuto akci, kde nepochybně proběhne široká diskuze:

http://www.medicinskepravo.cz/2009_11_01_archive.html

Štěpán Šťastník řekl(a)...

Když už tady bylo zmíněno právo lékaře odmítnout povedení interupce z důvodu svědomí, které teoreticky chápu a praktické provedení si dokážu představit, stejně jako i konkétní pracovní a následně pracovněprávní labyrinty, které z toho mohou plynout zajímala by mě v daných souvislostech ještě jiná věc. Existuje právo soudce odmítnout projednání sporu z důvodu svědomí? Jde mi o to, že pokud se k věci přistupuje právně technicky, tak asi opravdu není co řešit, když jako výchozí úvaha bude legálnost interupce a spor se stočí jen na otázku řádnosti jejího provedení a tudíž náhradu škody pro její vadné provedení.
Pokud se ale do věci vloží otázka morálky a z ní plynoucí svědomí (ať už religiozní či jiné) pak nastává problematičnost, o níž je celá tato diskuse. Nuže já vcházím z toho, že za rozporné s morálkou může být považováno jak jednání ženy, která o potrat žádá, tak i jednání zdravotnického pracovníka, který souhlasí s tím, že potrat ženě provede.
Nuže z toho pak může být považováno za rozporné s morálkou jak žaloba ženy opírající se o to, že se dítě vzdor provedenému potratu narodilo (je lhostejné jak je v této souvislosti právně hodnocen její nárok) tak i obrana zdravotníka, že za vadné provedení potratu nemůže být požadováno vůbec nic. A tento rozpor může vést k výhradě svědomí se takovým, v zásadě ryze majetkovým, sporem zabývat a to rávě proto, že je k věci nutno de lege artis, resp. de lege lata přistupovat právě jen technicky, jak jsem uvedl výše.
Nuže může soudce odmítnout projednat takový spor poté, co se mu nepodaří žalobkyni přesvědčit o tom, aby takový spor raději nevdedla, jak tu již také bylo zmíněno? Mohl by se takový soudce například pro výhradu svědomí prohlásit za podjatého? Nebo má k dispozici jiný prostředek, jak uplatnit výhradu svědomí?
Advokát to má přec jen jednodušší. Ten může převzetí věci odmítnout, aniž by uváděl proč tak činí. Mediálně to pak takový advokát rovněž bude mít dobré, což usuzuji na celkem obvyklé a nijak nerozporované prohlášení určitých advokátů, že by např. vraha z důvodu svědomí nikdy nemohli obhajovat.
Ponechávám stranou, zda je takový advokát či soudce vskutku profesionálním právníkem, který by se měl umět povznést nad morální souvislosti případu a konat službu, která je po něm žádána a pro jejíž plnění se rozhodl vstupem do příslušného právnického stavu. Mohl tím dát i předběžný souhlas k tomu, že bude dělat i věci, které se mu nebudou líbit.

Guy Peters řekl(a)...

ad dobré mravy. Taky asi došlo k nepochopení. Nekritisoval jsem Vaše texty, neboť s nimi plně souhlasím. Kritisoval jsem názor z diskusse, že porušení právní povinnosti je porušením dobrých mravů. Dobré mravy jsou ta část morálky, která stojí mimo právo. Porušení právní povinnosti je amorální, to souhlasím, ale to řeší již právo, k tomu nepotřebujeme právem aprobovat morální normu.

Můj kamarád napsal o dobrých mravech velice kvalitní diplomku, takže jsem o nich zevrubně poučen.

O Vašem aktivismu vím a vážím si ho. Ale myslím, že byste neměl zůstat na půl cesty. Vím, že rozhodovat vědomě contra legem je vždy ošemetné, ale § 444 odst. 3 OZ je kodifikované bezpráví. A již nejméně od Radbrucha víme, že to není právo.

Snižovat na základě amorálnosti žaloby plnění je zřejmě neospravedlnitelné. Podle mne žaloba buď v rozporu s dobrými mravy je, či není. Pokud je, neměl by žalobce dostat nic. Pokud není, měl by dostat plnou výši náhrady škody (a teď úmyslně odhlížím od českého schlastického rozlišování mezi škodou a újmou). Na základě čeho byste kvantifikoval amorálnost, tj. o kolik byste snížil?

Anonymní řekl(a)...

ad Kuhn : Proč zastydlé ?
Trochu mě taková tvrzení zavání hájení aktivistických soudců v 50.letech. Ano, někdo může mít na právní řešení jiný (nezastydlý)názor než ustálená (nezastydlá) praxe. Pak je ale na něm, aby o svém názoru převědčil i ostatní svojí argumentací.
Tvrzení o zastydlosti protivníků není ale právě ta nejlepší cesta argumentace.

Nebezpečí aktivismu je i ve zpochybnění spravedlivosti procesu, když strany nejsou pány sporu a soudce je/ji buď ke svému (třetímu) názoru implicitně za ručičku vede anebo rozhoduje bez ohledu na tvrzení stran sporu. To je i případ p. Ryšky.


Petr Janda

Michal Ryška řekl(a)...

1) Ad Guy Peters a jeho otázka:

V oblasti satisfakcí samozřejmě nelze exaktně kvantifikovat téměř nic, tj. ani amorálnost. V dané věci byl toliko (volnou úvahou soudu) vytvořen určitý etický strop a ten byl krácen zohledněním (právní) spoluodpovědnosti.

2) Ad Petr Janda:

Ach jo. Tomu Olympicu to přitom kdysi tak šlapalo.

Btw: Odvolací soud mi nikdy nezrušil rozsudek pro nerespektování procesních zásad. Na nekonkrétní a nepodloženou kritiku nelze reagovat jinak než přáním, aby do diskuze nevstoupili i Dalibor Janda, Helenka Vondráčková či Karel Gott.

Jan řekl(a)...

Z dosavadní diskuze se zdá, jako bych byl jediný, komu ratio decidendi soudce Ryšky ve věci určení výše monetární satisfakce není úplně jasné. Tím spíše jsem považoval za nutné se o svůj pohled podělit a zjistit, co na to řeknou ostatní.

Soud vycházel ze sumy, která je přiznána rodičům v případě, že v důsledku nehody přijdou o své dítě. Odhlédnu-li od skutečnosti, že takové vodítko má ve věci poškození práva na soukromí minimální relevanci (a bylo použito předpokládám proto, že v českém právu lepší vodítka neexistují), stále zůstává otazník nad způsobem, jakým soudce snížil danou výchozí částku o dvě třetiny, a odůvodnil tento krok tvrzením, že dvoutřetinové spoluzavinění zůstává na žalobkyni. Jednak tomu tak má být proto, že žena zanedbala lékařské kontroly, a jednak proto, že podcenila antikoncepci. Rád bych se zaměřil na druhý z použitých argumentů, a vysvětlil, proč jsem přesvědčený, že byl nesprávně uplatněn.

Má-li každá žena v prvním trimestru těhotenství právo se rozhodnout, zda si chce dítě ponechat (v rámci práva na soukromí), logicky se musí předpokládat, že k početí vůbec dojde, a početí samotné přeci nesmí existenci tohoto práva nikterak ovlivnit. Proto, způsob, jakým žena otěhotněla, by neměl být zohledňován. Proč by žena, která otěhotněla plánovaně, ale posléze se z nějakého důvodu rozmyslela, měla při potratu požívat jinou právní ochranu, než žena, která dělá všechno proto, aby neotěhotněla, ale přesto tomu nezabrání? Právo na sebeurčení mají přece obě stejné – oběma má být stejnou měrou zaručeno, že potrat bude úspěšný a že si budou moci zvolit způsob, jakým si přejí žít svůj život (Rees v NHS). Pokud ne, fakticky tím soud ženě v prvním příkladu říká, že jenom proto, že změnila postoj nebo udělala chybu, musí teď jedno z jejích základních práv být nutně omezeno.

Shodně, má-li lékař duty of care, je tato u daného zákroku platná v plném rozsahu, bez ohledu na to, z jaké příčiny vychází nutnost zákrok provést. Od lékaře přece máme očekávat, že bude se stejnou pečlivostí operovat pacienta, který utrpěl bodné poranění břicha při loupežném přepadení, jako pacienta, který se poranil sám, když si hrál s noži. Jaké důsledky by asi měl opačný přístup? Lékař si bude vybírat, ve kterém případě si může dovolit být méně opatrný v závislosti na tom, jakou má kdy právní odpovědnost?

Ať se tedy na věc díváme z pohledu kontraktuálního nebo ji vidíme jako tort-based, vždycky dojdeme ke stejnému závěru. Nabízí se samozřejmě i alternativní kauzální analýza. Za stav, ve kterém se žalobkyně nachází, zodpovídá z části i sama, protože antikoncepci buďto nepoužívala vůbec nebo ji nepoužívala správně. Tento kauzální spoj je ovšem platný jedině v případě, že oním stavem rozumíme zplození zdravého dítěte. Jak soud správně uznal, taková argumentace je nepřípustná, a proto se opět vracíme k otázce upření práva svobodně se rozhodnout. Teď však jde o to, jakou měrou přispěla žalobkyně k porušení vlastního práva se svobodně rozhodnout tím, že otěhotněla? Soud se podle všeho domnívá, že jednou třetinou, nicméně pokud toto právo existuje stejně tak před početím jako po něm a jeho rozsah není početím ovlivněn, pak tato úvaha nedává smysl.

...

Jan Libicek řekl(a)...

(pokračování se zřejmě někde ztratilo :))


...

Ani aplikace but-for testu pochopení rozsudku nijak neusnadní. Došlo by k porušení zmíněného práva (a potažmo k újmě z obav o stav plodu), kdyby byl zákrok proveden správně? Přirozeně nikoliv, samotné početí a způsob, jakým k němu došlo, tedy neposlouží ani jako contributory negligence (o jeho významu ve smluvní rovině snad netřeba vůbec hovořit).

Netuším, jakým jiným způsobem skloubit povedené rozhodnutí o tom, že újmou není narození dítěte, nýbrž upření osobnostního práva, s méně povedeným přístupem ke stanovení výše odškodného. Buďto totiž odškodňujeme za narozené dítě (což je nesmysl) a potom fakt, že žena byla neopatrná a nepoužívala antikoncepci, hraje roli. Nebo tvrdíme, že odškodnění vychází z upření základního práva, ale potom nemůžeme zohledňovat okolnosti, za jakých došlo k početí.

Je možná patrné, že můj názor je silně deformován skutečností, že jsem teprve student práv, a aby toho nebylo málo navíc v anglosaském systému (jinými slovy o českém právu bohužel vím velké kulové), přesto bych však doufal, že zdravá právní logika bude alespoň do jisté míry přesahovat systémy práva a bude platná univerzálně. Proto mě zajímá, proč soud používá takto neobratný a kostrbatý způsob úpravy výše satisfakce? Lepší není dostupný? A pokud ne, tak proč? Nebo byl soud přesvědčen, že toto je ultimátně ten nejlepší vzorec a měl by být používán v obdobných případech i v budoucnu? Pokud ano, pak je asi dobře, že v Česku nefunguje precedenční princip...

Na osobní úrovni musím říct, že soudcům, jako jsou Cepl, Ryška nebo Kühn, velmi fandím – myslím, že panuje všeobecná shoda, že česká justice jich potřebuje víc. Tak jen do toho!

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad Jan:

Velmi dobrý argument, ale vaše závěry nemohu po úvaze přijmout za správné.

Je patrně neudržitelné tvrzení, že poškozený, který uplatňuje "maltreatmentovou" žalobu v případě, že újmu utrpěl v souvislosti s ošetřením úrazu po ruské ruletě, nemá právo tak vysokou náhradu jako policista, jemuž se totéž přihodilo, když byl zraněn při výkonu služby pachatelem na útěku.

Taková aplikace § 441 ObčZ by byla nepřiměřená, už proto, že fakticky tu jde o dvě různé škodní události a zavinění první z nich nemůže být interpretováno jako spoluzavinění druhé: to bychom rovnou mohli za maltreatment postavit před soud toho střílejícího lupiče. Aplikace § 441 ObčZ tu proto nepřichází v úvahu.

Poněkud jinak je tomu ale v případě odškodnění za imateriální újmu, protože tam má velký význam to, jak vysoko si poškozený statku, zasaženého nedbalostním deliktem lékaře, cení.

Člověk, který se baví ruskou ruletou, si svého zdraví evidentně příliš neváží, a náleží mu proto satisfakce v míře podstatně snížené.

Podobně žena, která zanedbává antikoncepci, prokazuje relativně vyšší míru lhostejnosti k následkům nechtěného těhotenství, a je na místě korigovat směrem dolů i náhradu za následky jeho vadného přerušení.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Jan Libicek:

Podle mne zatím jeden z nejlepších příspěvků, jsem za něj rád a díky za jiný (a právně vyargumentovaný) pohled na věc. Vysvětlení úvah soudce Ryšky však není nikterak mysterické.

1) Smrt a soukromí:

Již od průkopnické ostravské judikatury z 90. let (vycházející z judikatury ESLP a stvrzené ÚS) se má za to, že nároky pozůstalých na náhradu nemajetkové újmy v režimu ochrany osobnosti se odvíjejí z titulu zásahu do práva na soukromí jako základního osobnostního atributu.

Nejde tedy o nároky odvíjené z porušení práva na život zemřelého, ale právě z porušení práva na soukromí pozůstalých blízkých osob. To totiž nezahrnuje toliko inner circle, ale i určitou vnější složku - totiž právo na rozvoj vztahů s blízkými a naplňování a rozvoj vlastní osobnosti v tomto soukromém rámci.

Zde pak musí být ve vztahu k předmětnému nároku vztah určité (etické) přiměřenosti mezi náhradami újmy vzniklé ve shodné osobnostní složce (právu na soukromí) - proto ta komparace a etický strop.

2) Zohlednění spoluodpovědnosti:

Je samozřejmě otázkou, nakolik široce chápeme kauzalitu a mezi jakým zásahem a újmou.

Újma (v této složce) spočívala v jiné orientaci budoucího osobního života ženy. Mezi pochybením lékaře a ovlivněním budoucího osobního života ženy byla kauzalita jasně dána.

Kauzalita však v tomto rozsahu byla dána i přímo ve vztahu k předchozímu jednání ženy a při takto vymezené újmě nebylo možno od lehkovážného přístupu odhlížet. Porušení prevenční povinnosti je třeba vždy zohlednit - rozdílně třeba od ženy znásilněné.

Povinností lékaře je ale ve všech případech poskytnout zákrok lege artis. V liberálním právním rámci lékař ani nemusí vědět, z jakého důvodu se zákrok provádí (pokud naznačujete, že zohlednění předchozí spoluodpovědnosti ženy může mít vliv na kvalitu jeho práce).

Martin Bílý řekl(a)...

JL: Pěkná reakce, ale souhlasím s TP a MR.

vy říkáte, že "Pokud ne, fakticky tím soud ženě v prvním příkladu říká, že jenom proto, že změnila postoj nebo udělala chybu, musí teď jedno z jejích základních práv být nutně omezeno."

No ano, to je ale v právních vztazích zcela běžné - podepíšu špatnou smlouvu, je omezeno mé vlastnické právo. Spáchám trestný čin a je omezena má osobní svoboda. To není nežádoucí efekt, právě naopak je to nutný a žádoucí efekt toho, že někdo udělá chybu nebo se rozmyslí příliš pozdě.

Matěj Cepl řekl(a)...

Ačkoli se mi v zásadě rozsudky jak mého bratra tak p. Michala Ryšky líbí, nepochopil jsem úplně proč se tento příspěvek tak strašně zaobírát pro-choice v. pro-life stanovisky. Měl jsem pocit, že tady vlastně vůbec o právo na potrat/právo na život nenarozeného dítěte nejedná. Ale asi jsem něco nepochopil.

Anonymní řekl(a)...

P. Ryška to chtěl udělat hezčí. Mně to také vadí, protože se to v rozhodnutí vůbec nijak neprojevilo.

Petr Krátil

Tomáš Pecina řekl(a)...

Kauzalita však v tomto rozsahu byla dána i přímo ve vztahu k předchozímu jednání ženy a při takto vymezené újmě nebylo možno od lehkovážného přístupu odhlížet. Porušení prevenční povinnosti je třeba vždy zohlednit - rozdílně třeba od ženy znásilněné.

Tím ale přisvědčujete výtkám JL, protože žena si mohla říkat "když se mi to stane, v nejhorším půjdu na potrat", takže integrita její kontroly nad vlastní budoucností (orientací života) by byla zachována.

Kausalita tu – s úvahou stavu dnešní lékařské vědy a praxe – prostě dána není, a je docela možné, že se mýlíme oba a pravdu má JL a tento faktor neměl být vůbec při stanovení výše satisfakce vzat v úvahu.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina a kauzalita:

Jak už jsem uváděl v reakci na skvělý komentář Jana Libicka, je otázkou, nakolik široce (a v jakých souvislostech) chápeme kauzalitu.

Já vyšel z toho, že od porušení prevenční povinnosti ženy nelze odhlédnout. Nedbalostí lékaře v tomto směru nedochází k přetržení kauzality mezi lehkovážností ženy a ovlivněním jejího budoucího života, přičemž nepovedený zákrok je toliko dalším participujícím a chronologicky navazujícím faktorem.

Kouzlo je skryto v souvislostech. I opačný názor má ale rozhodně mnohé do sebe.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad kausalita:

To platilo možná před 150 lety, nikoli dnes, kdy kausální řetězec končí u nutnosti podstoupit interrupci. Možnost jejího neúspěchu je marginální, jde o běžný lékařský zákrok se zcela předvídatelným výsledkem.

Jan Libicek řekl(a)...

Rozhodl jsem tuhle diskuzi ještě trošku nakopnout, částečně proto, že se mi líbí, jak se rozjela, částečně proto, že mi to dává záminku se 20 minut věnovat něčemu jinému než smlouvám o námořní kontejnerové přepravě. Zkusím to tedy podruhé a naposledy, tentokrát s použitím mírně odlišné analýzy.

Představme si, že jsou dvě ženy, Pavlína Opatrná a Petra Nedbalová. Obě přijdou do nemocnice ve druhém měsíci těhotenství a žádají potrat. Obě jsou na tom zdravotně zcela shodně, jsou způsobilé interrupční zákrok podstoupit, obě podepíší poučení o rizicích a zaplatí příslušný poplatek. Rozdíl mezi nimi je v tom, že Pavlína už od samého počátku svého sexuálního života pečlivě dodržuje veškeré zásady zdravého a bezpečného sexu, včetně různých druhů kontracepčních metod, což Petra nedělá a nikdy nedělala. Obě otěhotní, ale dítě nechtějí a přejí si interrupci.

Má pozice je, že před samotným zákrokem by měly obě ženy mít stejnou právní garanci úspěchu. Tady jsou důvody:


1. Rovina – žalobkyně

a) Obě ženy se v případě, že se rozhodnou jít na potrat, mají mít možnost spoléhat na stejnou jistotu že tento bude proveden lege artis. Petru právo nemůže vystavovat vyššímu riziku selhání (nižší kompenzaci) jen proto, že neužívala antikoncepci. Obdobně, když si koupím Aston Martin, nebudu mít v případě nehody a následného mistreatmentu v nemocnici nárok na nižší odškodnění, než můj soused, který jezdí v Octavii, navzdory tomu, že se vědomě vystavuji většímu nebezpečí havárie.

b) Obě ženy vstupují do stejného smluvního vztahu s nemocnicí. Smlouvy v obou případech vytváří na jedné straně povinnost zaplatit smluvenou částku a na straně druhé provést zákrok správně. Fakt, že Petra nepoužívala antikoncepci, protože byla neopatrná, nemění smluvní podmínky. Kontraktuálně je očekávání obou žen stejné.

c) Zda je těhotenství žádoucí či nikoliv (tedy pro účely zákona č. 66/1986 Sb.), musí v našem liberálním prostředí podléhat výhradně subjektivnímu testu. §4 myslím celkem konkluzivně dává právo na rozhodnutí o dobrovolném potratu výhradně ženě, která o něj žádá – alespoň v případě, že neexistují zdravotní důvody potrat neprovést. Je to tedy ona, kdo rozhodne, zda je potrat opodstatněný, či nikoliv. Aby toto právo plnilo svou funkci, musí být nedotknutelné a neovlivnitelné předchozím počínáním, vnějšími okolnostmi, apod. To je jeho podstata – žena přece nemůže sama sobě a priori toto právo omezit. Jinak bychom říkali, že žena, která nepoužívá antikoncepci, má toto právo v menší míře, než jiná žena. Nikoliv, právo rozhodnout o dalším vývoji svého života mají ve všech případech stejné.

d) Ani analogie Martina Bílého zde nefunguje – udělám-li chybu ve smluvním vztahu, omezím tak své právo, protože na smluvní ujednání spoléhá druhá smluvní strana. Je logické, že za chybou, kterou jsem udělal já, bylo omezeno právo moje, nikoliv smluvní protistrany, která chybu neudělala. Páchám trestný čin, je omezeno mé právo na svobodu, a to jako forma trestu. Nepovedený potrat není formou trestu za nepoužívání antikoncepce.

...

Jan Libicek řekl(a)...

...

2. Rovina - nemocnice

a) Nemocnice neuzavírá s Petrou jiný kontrakt s jinými smluvními podmínkami jen proto, že Petra o 2 měsíce dříve udělala chybu, zatímco Pavla ji neudělala. Z pohledu poskytovatele potratu jako zdravotnické služby jsou obě ženy identické a vůči oběma má lékař stejnou povinnost zákrok provést správně. Adekvátně tomu taky oběma ženám naúčtuje stejně vysoký poplatek.

b) Proč by lékaři, který provede chybně zákrok na Petře, mělo být nařízeno platit nižší kompenzaci, než lékaři, který zpackal stejný zákrok naprosto identickým způsobem na Pavlíně? Takový přístup by nebyl spravedlivý, odporoval by zásadám právní jistoty a s ohledem na dotčené poskytovatele zdravotnických služeb vytvářel z jejich pohledu neopodstatněné rozdíly. Nemusí-li lékař v liberálním právním rámci podle soudce Ryšky vědět, proč úkon provádí, měl by být v případě shodných pochybení odpovědný stejnou měrou.


3. Rovina - Právo/policy

a) Zdeněk Kühn tu mluvil o nepochopitelných mezerách v právu. Dle mého názoru podobně nepochopitelná mezera vzniká tím, že soud rozhodl, že prekontraktuální pochybení v tomto případě ovlivňuje vymahatelnost kontraktu. Satisfakce za porušení smlouvy má za cíl uvést smluvní strany do stavu, v jakém by se nacházely, kdyby byla smlouva provedena. Jak kdo pochybil před tím, než vůbec smlouva vznikla, nehraje roli – ve smluvním právu mají přece strany plnit, co bylo ujednáno, a není-li tomu tak, má je právo kompenzovat do míry, která byla smluvena.

b) Kdyby šlo o tort (v Česku tedy asi deliktní) spor, účelem kompenzace by zřejmě mělo být poškozenou stranu přiblížit stavu před předmětnou deliktní událostí. Ani v tomto pojetí ale nenajdeme ospravedlnění kráceného odškodnění. Před neúspěšným potratem byla žalobkyně těhotná úplně stejně jako po něm, ale právo si vybrat měla před zákrokem v plném rozsahu, po něm vůbec. Je to binární stav a jako takový je opět naprosto shodný v případě Petry i Pavlíny.

c) Princip spoluzavinění je už z jeho podstaty možné uplatnit jako obhajobu v případě, že žalobce se podílel na stavu, za který žaluje, tedy že k němu přispěl. Tady je klíčový bod celé mé kritiky. V případě, který soudce Ryška rozhodoval, totiž žena sice přispěla svým počínáním k tomu, že se jí narodilo dítě. Nezpůsobila ale, že bylo omezeno její právo se rozhodnout. Souhlasím, že z hlediska public policy je žádoucí upřednostňovat a podporovat preventivní metody kontroly těhotenství. Je to levnější a méně rizikové. Ale nejsem přesvědčen, že právě tento způsob soudního aktivismu je tím nejlepším řešením.


Celkem by mě zajímalo, jakou šanci bych v právním zastoupení žalobkyně měl, kdybych s podobnou argumentací předstoupil před český odvolací soud...

Zdenek Tesner řekl(a)...

Michal Ryška - spravedlivý rozsudek a výborný, poučný článek (včetně diskuse).

Jen nemohu neučinit jeden povzdech - proč jsou ochotni veřejně hájit svá rozhodnutí jen ti soudci, jejichž rozsudky snad ani další obhajoby nepotřebují, ale není tak ochoten učinit jediný soudce rozhodující a odůvodňujcíí nesrozumitelně, nepochopitelně a tedy i nespravedlivě?

Nebo dokonce soudce, jenž se bojí rozhodnout vůbec:(

Zdenek Tesner řekl(a)...

Jan Libíček - domnívám se, že většina Vašich argumentů je k odůvodnění rozhodnutí pluralitních - pravdu/pravdivost mají přibližně stejnou jako ono rozhodnutí, tudíž by neměly být způsobilé změnit v odvolacím rozhodnutí prvoinstanční rozsudek.

Ale co mne zaujalo je zejména bod 2.b Vaší argumentace. Mne osobně přijde jako nejpodstatnější, ale protože má dopad na celý systém odpovědnosti za škodu a zejména za nemajetkovou újmu, očekávám, že toto bylo doktrínou již nějak vyřešeno a doufám,že nás, nebo alespoň mne, některý ze zdejších moudrých poučí. Ale předem varuji, že s argumentací "jedná se o riziko škůdce" se nespokojím.

Martin Bílý řekl(a)...

JL:
OK, tak jiný příklad - opominutím (třeba z nedbalosti) nevykonám určité právo - výsledkem je jeho ztráta (nevykonatelnost, prekluze atd.).
Prošvihnu čas voleb - přišel jsem o možnost ovlivnit jejich výsledek. Není zde žádná druhá strana ani žádná sankce, jen to zkrátka nemohu udělat.

Takže abych se přehledně vyjádřil - souhlasím s tím, že obě ženy mají stejná práva na zákrok atd.

Ale zpochybňuji nutnost stejného odškodnění wrongful birth. Náhrada nemajetkové újmy totiž podle mě obsahuje 2 složky (už tu byla o tom mnohokrát řeč) - satisfakční a penalizační.
Penalizační (punitivní) - ta se vztahuje na lékaře a tu zmiňujete - ta se opravdu neliší podle toho, na kom zkazil operaci, ta mu má do budoucna zabránit, aby chybu opakoval.
Ale satisfakní se vztahuje k porušenému zájmu - a jestliže paní nedbalová udělala méně, aby se do určité situace dostala, tedy na počátku bylo její lehkovážné chování, může to být důvodem pro úvahu o nižší hranici pro satisfakci.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Jan Libicek a slečny Opatrná a Nedbalá:

Díky za rozvedení úvah. Vidím, že jsem liberál pouze v polovině cesty:o) Z této pozice přináším následující argumenty:

1) Princip rovnosti přece nemůže bránit individuálnímu posouzení zjevných specifik obou případů.

Rovnost v právní ochraně obou slečen je dána tím, že:

a) obě mají garantováno právo svobodné volby v rámci prvního trimestru těhotenství bez ohledu na předchozí počínání (systém je liberální, nikoli indikační),

b) u obou má lékař povinnost postupovat lege artis (a v liberálním systému ani nemusí znát předchozí příběh ženy),

c) obě mají v případě pochybení lékaře nárok na přiznání finanční satisfakce, podle reálné kauzy soudě i ve výši výrazně přesahující jejich příplatkovou či úhradovou povinnost (o kompenzaci nelze hovořit, jde o ochranu exaktně nevyčíslitelných statků).

Ostatní je skutečně věcí zohlednění zřejmých specifik případu. Dlouhodobě brojím proti rovnostářství a paušalizacím - k měření "dvojím metrem" v jiné mediálně známé kauze třeba zde:

http://zpravy.idnes.cz/meli-to-resit-driv-vysvetlil-soudce-ruzna-odskodneni-vymenenym-detem-1e5-/krimi.asp?c=A090202_213126_domaci_abr

Nevím, proč mezi slečny Opatrnou a Nedbalovou klást rovnítko. Rozhodnutí o potratu (ani nedbalost lékaře při něm) přece nejsou jakýmsi generálním pardonem, který by zcela smazal dřívější pochybení slečny Nedbalové v oblasti předcházení nežádoucímu těhotenství.

2) Vaši kritiku bych proto plně akceptoval toliko za situace, kdy by došlo k plnému zamítnutí žaloby pro předchozí lehkovážnost slečny Nedbalové. Tak se tomu však zjevně nestalo.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Jan Libíček:

Argumentace je moc dobrá, díky. Zbytečně poznamenám, že nejste zjevně v rozporu co do základu věci; lišíte se jen důvody pro posouzení velikosti zadostiučinění.

Nicméně; náš český § 13 odst. 3 považuje za kritérium pro posouzení velikosti zadostiučinění "okolnost" případu, což může být prakticky cokoli. Soudům se dává do ruky prostor pro opravdu široké možnosti k přihlížení ke kdečemu.

Suchou řečí práva a vašeho problému; není pochyb, že právo je pro obě slečny stejné; nicméně mohou být jiné okolnosti jejich případu.

Na první pohled to musí zastánce přísné právní reglementace děsit, ale moje zkušenost je, že je to přístup jedině možný; co chvíli se objeví žaloba, na kterou nebyl nikdo připraven a okolnost, která se jeví být důležitá, ale nikdo na ni nepomyslel.

Otázka "spoluzavinění" jakož i otázka "velikosti újmy", které se mohou v případech slečny Opatrné a Nedbalé vyskytnout (a zřejmě vyskytly, jak naznačuje rozsudek), jsou relevantní. Kolega je použil a zdůvodnil. Je docela možné, že jiní kolegové by to viděli o kousek jinak a dali větší váhu jiným okolnostem. Nicméně odvolací soud měl stejný názor; a víc není v silách práva zaručit.

V tuto chvíli není množné dosáhnout, aby bylo rozhodování o určitém typu žalob "objektivnější", protože žádná judikatorní síť případů neexistuje; zatím máme tři případy, a ty se ještě okolnostmi výrazně liší. Až bude těch žalob deset, dvacet a víc, budou kolegovi následovníci v rozhodování daleko limitovanější.

P.S. pro další diskutéry -
S ohledem na obiter dictum rozsudku VS Praha a nemožnosti uhádnout, jak se zachová VS Olomouc, je kolegova argumentace pro life a pro choice naprosto relevantní a nutná, protože při zaujetí opačného stanoviska dopadne jinak i základ věci.

Anonymní řekl(a)...

J.L.
A ještě - Octavie a Aston Martin:

ta vaše analogie je děsivě reálná, protože přesně tento problém jsem nedávno řešil.

Při čelní srážce, způsobené řidičem moderního auta (myslím, že zrovna Octavie) do stařičké škodovky 105, došlo k zabití řidiče škodovky. Náraz byl v rychlosti 35 kilometrů v hodině (!). Je naprosto jisté, že kdyby měl řidič škodovky "normální" auto (normální či průměrné s ohledem na rok 2009 a Českou republiku), nehoda by vedla maximálně ke zraněním, jak dokazuje osud řidiče Octavie s pár nepodstatnými oděrkami. To také potvrdil znalecký posudek, využívající fyziku, biomechaniku apod., čili naprosto exaktně měřitelné disciplíny.

Jste si jist, že tuto okolnost, v daném případě vlastně dokonce jednu z rozhodujících příčin nehody, nemá soud zohlednit? Má být řidič v autě, které zjevně nevyhovuje bezpečnostním předpisům (dnes by ho nikdo nesměl vyrobit), chráněn stejně, jako řidič v "normálním" autě?

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Vojtěch Cepl, VS Praha a pro-life vs. pro-choice:

Již jsem Vám to říkal včera na pražském kongresu medicínského práva, ale uvedu to i pro ostatní.

Rozhodnutí VS Praha muselo zdánlivě zahřát na duši každého z odpůrců obdobných nároků (kterých je však patrně mezi zde diskutujícími menšina).

Tyto argumenty VS Praha jsou totiž vynášeny jednoznačně z pro-life pozic:
- chtít peníze "za narození nechtěného dítěte" je nemravné - viz. článek HN zmíněný v postu včetně odkazu,
- k neoprávněnému zásahu do práva na soukromí nemůže z objektivního pohledu dojít "narozením dítěte", tedy "realizací práva na život".

S tímto pro-life vyzněním rozsudku (vymezujícím však v rozporu se žalobou předmět řízení i vzniklou újmu) je přitom v kontradikci další konstatování VS Praha zmiňující v případě selhání antikoncepce možnost bezplatného (?) provedení interrupce.

Pro-life argumentace se tím nekonzistentně přeměnuje v pro-choice. To, že žena má právo volby a nikoli povinnost potratu zdůrazňovat netřeba.

V.J.C. řekl(a)...

Utekl mi podpis, omluva - V.J.C.

Zdenek Tesner řekl(a)...

Anonymní - 25.11.09 12:22

Naprosto a zcela jendoznačně! I ta 105ka má totiž příslušná povolení. Navíc je třeba rozlišovat rovinu trestní a občanskoprávní. V trestní rovině to mít dopad nesmí, v občanskoprávní by to bylo lze alespoň zvažovat.

Martin Bílý řekl(a)...

A o co z osobnostních práv šlo?

K věci - proč nakonec ne? Neměl by řidič v provozu předvídat všechny komplikace?

To by se mohl hájit tím, že sice srazil cyklistu, ale byl to dědula, takže
a) jednak utrpěl při pádu těžší zranění (protože má křehčí kosti, méně svalů atd.), než by utrpěl průměrný cyklista (cca 35 let)
b) léčba do původního stavu pro jeho pokročilý věk nemá moc smysl (kloubní náhrady atd.)

Může si za to poškozený sám, že má staré auto nebo je sám starý, když žádnou svou povinnost neporušil?

Anonymní řekl(a)...

To už si zde budou soudci prolobovávat svá rozhodnutí ?

Michal Pokorný

Guy Peters řekl(a)...

Myslím, že mezi Libíčkem a Ryškou se jedná o hodnotový spor.

Libíček podle mého názoru tenduje k liberální kontraktuální odpovědnosti za vadné plnění. Žena uzavře s provozovatelem zdravotnického zařízení smlouvu o dílo. Zdravotnické zařízení plní vadně, tedy nese odpovědnost za škodu, kterou tím způsobí. Mezi Opatrnou a Nedbalou není rozdíl.

Jenže k takovému pojetí je v ČR odpor. Zdraví je považováno za extra commercium. Má se za to, že v uvažované smlouvě o dílo chybí protiplnění – úhrada ceny. V případě kapitační platby totiž dostává zdravotnické zařízení platby za registrovaného pacienta, nikoliv za výkony. Problém DRG apod.

ČR je bližší Ryškův konservativní model odpovědnosti za delikt. Zde nemohu souhlasit s Libíčkem, že zde není spoluzavinění Nedbalé. Nebavíme se totiž o vadném plnění smlouvy, nýbrž o rozhodování o soukromém životě. A na jeho omezení se podílela jak nemocnice vadným zákrokem, tak Nedbalá svým životem.

Nicméně, pokud mohu uzavřít, měli bychom konservativní model opustit. Dokud budeme odškodňovat vadnou interrupci pouhými 80 000 Kč (teď úmyslně odhlížím od toho, že to bylo z jiného titulu), tak se nemocnice nenaučí pořádně se pojišťovat. Bude jim celkem lhostejné, jaký výsledek poskytnou a interrupce i nadále budou příliš laciné. Začarovaný kruh.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Guy Peters:

Nemocnice se pojišťují čím dál více. Ochrana osobnosti se na základě rámcové smlouvy mezi ČLK a dominantní pojisťovnou na trhu těchto pojistných produktů dostala z režimu výluk do standardního režimu pojištění odpovědnosti.

Anonymní řekl(a)...

Osobně nechápu, jak je možné zkazit interupci.

Miniinterrupce se provádí do 8. týdne těhotenství. Přes roztažené děložní hrdlo se do dělohy vsune plastická trubička s ostrým hrotem. Je připojena na silnou vývěvu, podobnou vysavači, ale s 29krát silnějším účinkem. Vývěva roztrhá dítě na kousky a vysaje jej do nádoby. Poté se do dělohy vsune kyreta (ocelový nůž zakulaceného tvaru), aby se vyškrábla placenta a zbytky dítěte.

Vakuumaspirace a kyretáž: Do 12. týdne těhotenství se potrat provádí tzv. evakuací děložní dutiny kyretou po roztažení děložního hrdla nebo vakuumexhauscí - tzv. odsátí děložního obsahu

To ten doktor byl slepej nebo u toho popíjel Martini ?

Jiří Pýcha

Tomáš Pecina řekl(a)...

JL aplikuje principy, které v českém právu ochrany osobnosti nejsou domovem, protože to vychází, jak správně připomíná GP, z jiných východisek než tort law.

Řešili jsme to před časem na případu usmrcení při autonehodě. Máme-li stejné okolnosti nehody, tzn. zejména stupeň zavinění, a bohatého řidiče A, chudého řidiče B, usmrcené díte bohatých rodičů X a usmrcené dítě chudých rodičů Y, jsou čtyři částky satisfakce AX, AY, BX a BY ve vzájemné relaci podstatně odlišné, než by byly tyto částky v USA (kde by se ostatně velmi lišily i co do absolutní výše).

Stejně je tomu v případě náhrady za nezdařenou interrupci. Ačkoli stále vášnivě a kategoricky nesouhlasím s tvrzením, že je tu nedbalostní spoluzavinění poškozené, české právo svou formulací o okolnostech dává soudci prakticky neomezenou licenci, co vezme v úvahu, aniž by musel řešit výtky, že rozhodl nespravedlivě.

Je možné i to, že uplatnění hlediska předchozího života poškozené bylo z posice soudce pouhým alibi, kterým si sám odůvodnil, proč přiznává relativně malou částku, aniž by musel přiznat, že skutečný důvod je jeho vnitřní nesouhlas s povahou nároku, který se mu jevil jako morálně sporný.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina (přece jen ještě):

1) Takový názorový kotrmelec vystřižený během 3 dnů se jen tak nevidí (srov. 22.11.2009, 20:17 -pokud žena zanedbává antikoncepci, "je na místě korigovat směrem dolů i náhradu"" ca. 25.11.2009, 22:23 - "stále vášnivě a kategoricky nesouhlasím s tvrzením, že je tu nedbalostní spoluzavinění poškozené").

No, nic ve zlém, moudrý člověk je ochoten akceptovat i opačné argumenty a měnit tak své původní postoje.

2) Nemyslím si, že zohlednění degradace chráněných hodnot v důsledku vlastního chování člověka (o to zde v zásadě zohledněním předchozího příběhu jde)je nějakým výrazným specifikem této kauzy.

Stejné závěry lze aplikovat třeba:
- u ochrany pozůstalých při úmrtí osoby blízké (např. rozvrat rodinného života nastal již před úmrtím - typicky smrt manžela při probíhajícím rozvodovém řízení),
- u ochrany soukromí před bulvárem (je na místě činit rozdíl mezi člověkem, který soukromí cíleně poskytuje bulváru, a tím, který si své soukromí důsledně chrání).

A takových případů by se našlo více (viz. i můj červencový post o životě a díle erotické "výkonné umělkyně"). To je k dovysvětlení asi vše.

Anonymní řekl(a)...

K obecnější otázce dobrých mravů:
Dobré mravy mám za ty způsoby chování, které nejsou na újmu jinému, zvířatům ani přírodě. Ve společnosti je jejich obecné uznání, zachovávání a sdílení rozhodnou částí společnosti žádoucí. Jenže, vezměme si příklad německé společnosti národně socialistické, kdy dobrým mravem bylo postihnout žida anebo mnoho příkladů podobných. Toto pojetí dobrých mravů v zásadě říká, že mravné je to, co odpovídá veřejnému mínění, tedy i tomu mínění, které je "zmasírováno" kýmkoli, i médii. Stačí pak udělat průzkum veřejného mínění a máme soudcovské alibi. Čili, dobré mravy vyžadují určitě něco více, totiž absolutní konstantu, byť "jen" v lidské důstojnosti.
Ivo Telec

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad MR:

Ano, máte pravdu. Na počátku jsem měl pocit, že důvody pro snížení satisfakce vzhledem k lehkomyslnému způsobu života žalobkyně chápu, ale J. Libíček mne přesvědčil, že moje úvaha není zcela korektní, navíc jsem si uvědomil, že i sám zřejmě podléhám snaze hledat zástupný důvod, proč si nemuset přiznat, že pokládám za nemravné odškodňovat ženu za něco, po čem jiné marně touží.

Ad IT:

S transcendentálním ukotvováním práva raději opatrně, je lepší mít právo opřené o nemravnou praxi současníků než ideální právo typu šaria (eventuálně socialistická zákonnost vzor Urválek), vycházející z hodnot, jimž ve společnosti nikdo reálně nevěří.