neděle 30. září 2007

Když dva říkají totéž, není to vždy totéž Jiří Vyvadile...

Jiří Vyvadil připomněl těm, kteří nebyli zřejmě před pár lety ještě na světě, mé "průkopnické" činy, které ani po čase prý neztratily nic ze své svěžesti a doufá, že dříve či později budou prosazeny.

S myšlenkou pravidelné rotace předsedů soudů skutečně přišel v roce 1999 tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl, po jehož boku jsem měl čest působit a s jeho myšlenkou jsem se tehdy i ztotožňoval. Zásadní rozdíl oproti dnešnímu klišé - předseda soudu je pouhý manažer a musí být pravidelně střídán- je ovšem v tom, že tehdy návrhy předpokládaly vytvoření Nejvyšší rady soudnictví, jakožto orgánu na ústavní palubě našeho systému s významnými kompetencemi, mezi něž též patřilo jmenování soudních funkcionářů. Byla tak řešena otázka klíčová, tedy kdo a podle jakých kritérií bude předsedy a místopředsedy soudů jmenovat. Postavení zmíněné nejvyšší rady bylo dostatečnou zárukou, že nedojde ke vstupu denní politiky do justice.

Dnes jde o něco jiného. Exekutiva a legislativa hledají řešení, jak se vyrovnat se známým nálezem Ústavního soudu, kterým byla zrušena zákonná úprava odvolávání soudních funkcionářů a této příležitosti zřejmě hodlají využít k tomu, jak získat na chod justice větší vliv (a přitom Ústavní soud opět nerespektovat). Na půdorysu jednoho, byť významného případu předsedkyně Nejvyššího soudu, formulovat obecné pravidlo, které zcela zásadně změní poměry nejen uvnitř justice, ale především její fungování navenek.

Je třeba připomenout, že Ústavní soud se poprvé k této otázce vyslovil již v roce 2002. O rok později nachystala vláda novelu zákona o soudech a soudcích, v níž se předpokládalo odvolávání soudních funkcionářů pomocí kárného řízení. Poslanecká sněmovna vědomě pozměnila vládní návrh a nic nepomohlo ani vrácení schválené předlohy Senátem v duchu vládního návrhu. Jako obvykle s gustem byl Senát přehlasován a znovu přijata protiústavní úprava. Je logické, že Ústavní soud setrval na již jednou řečeném a zároveň vcelku náhodné, že se tak stalo ve výše zmíněné věci. Ústavní soud se zachoval předvídatelně (jak často jsou soudy kritizovány za nepředvídatelnost svých rozhodnutí!).

"Poptávka" po pravidelné rotaci funkcionářů do té doby neexistovala. Objevuje-li se nyní, je třeba se ptát proč? Zejména jde-li ze světa politiky. Ta se zřejmě z nedostatku představivosti domnívá, že podobně jako hodiny biologické tikají všem i hodiny politické, které odměřují náš život od voleb do voleb (prosím neplést si s obdobím od sjezdu do sjezdu). Takové hodiny naštěstí v soudních budovách nevisí, a proto bez ohledu na to, jaké politické počasí venku panuje či zda zrovna zuří nějaká nepohoda, soudy prostě soudí. To se má změnit.

Zavedení funkčního období předsedů soudů bez současně vážně míněných a provedených systémových změn v postavení soudnictví přinese jen to, co všichni důvěrně známe ze státní správy. Vytvoření politického rytmu spojeného s permanentními personálními změnami, kolísání výkonnosti v pravidelných amplitudách, nestabilitu, nekvalitu v řízení soudů.

Opravdu chce někdo věřit tomu, že předseda soudu, který to má "za pár", bude do posledního dne ve své funkci tím náročným manažerem, který bude důsledně zakročovat vůči svým kolegům a jejich pokleskům? Opravdu chce někdo věřit tomu, že v případě možnosti opětovného jmenování se bude předseda soudu chovat stejně k ministru spravedlnosti (budoucímu ministru, politické straně, z níž zřejmě bude příští ministr, jiné politické straně, která možná s tou první vytvoří koalici - dosaďte si vhodnou možnost) jako kdyby již nechtěl znovu kandidovat? A opravdu si někdo myslí, že v případě zákazu opětovného jmenování jsou zásoby potencionálních justičních funkcionářů, kteří nahradí postupně těch téměř 300 dnešních, nevyčerpatelné?
Aby bylo jasno. Současnou situaci nelze donekonečna prodlužovat. Stav absolutní neodvolatelnosti funkcionářů musí být nahrazen konkrétním legislativním činem. Důsledné kárné řízení v reformovaných kárných senátech s proporcionálním zastoupením nesoudců nominovaných zástupci odborné veřejnosti či ostatními mocemi je k tomu spolu s úpravou hmotného kárného práva vhodným řešením.

Myšlenku vytvoření reprezentace soudní moci nechme prozatím stranou přinejmenším do doby, kdy přesvědčíme společnost, že fungování soudnictví není jen úkolem a odpovědností státní správy, ale především soudů samotných. Připomeňme si každé ráno při pohledu do zrcadla, že justice není živa z peněz, ale z důvěry společnosti. Nemá-li ji, je vlastně zbytečná.

Stejně tak by měla být opuštěna "lákavá" představa pravidelného střídání předsedů soudů, kteří během funkčního období nedokázali panu ministrovi, "že umí". Jinak by taky mohlo někoho dále napadnout, že by takhle mohl měnit soudce samotné, kteří (podle něho) neumí... Mimochodem, umíte si představit, jak by byl hodnocen předseda soudu, během jehož periody by se postupně vystřídalo několik ministrů, a to nikoliv jen koaličně spřátelených?

Oprašuje-li tyto myšlenky Jiří Vyvadil, který kromě svých bohatých politických zkušeností, měl možnost poznat chod justice ze všech stran vnitřních i vnějších a činí-li tak navíc s těžko skrývanou jedovatostí vůči autorovi tohoto postu, opravdu to není totéž.
.

7 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...

"Opravdu chce někdo věřit tomu, že předseda soudu, který to má "za pár", bude do posledního dne ve své funkci tím náročným manažerem, který bude důsledně zakročovat vůči svým kolegům a jejich pokleskům?

Při funkčním období na dobu určitou tento bod platí, ať už budou soudní funkcionáři jmenováni jakkoli.

"A opravdu si někdo myslí, že v případě zákazu opětovného jmenování jsou zásoby potencionálních justičních funkcionářů, kteří nahradí postupně těch téměř 300 dnešních, nevyčerpatelné?"

Tento (a zčásti i ten předchozí) problém lze řešit dostatečně dlouhým funkčním obdobím. (10 let?)

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

Ad Jan Petrov:
Při úvahách o delším mandátu soudního funkcionáře, spojeným s nemožností jeho opakování, si nemohu nevzpomenout na základní konstitucionalistickou literaturu "Jistě pane premiére". V jedné scéně J. Hacker jakožto premiér uvažuje, jak ovlivnit rozhodování soudu v konkrétní věci a navrhuje siru Humphreymu, aby mu za tím účelem domluvil s příslušným soudcem oběd. Humphrey se doslova osype a řekne něco ve smyslu: Proboha, to přece nejde, aby premiér pozval soudce na oběd a při této příležitosti si vytvořil prostor k intervenci. A na dotaz, jak se to tedy dělá, aby byl kýžený cíl zaručen, Humphrey odpověděl: přece kauzu musí rozhodovat ten soudce, který by byl rád povýšen na vyšší stupeň.

Adaptováno na poměry v ČR: pokud budu předsedou okresního soudu v X a bude za dva roky končit můj mandát, chce to hodně silnou povahu, abych toto období nebyl natolik loajální a hodný vůči "nadřízeným", doufaje ve jmenování předsedou krajského soudu či alespoň jiného okresního soudu. Mějme zároveň na paměti, že při vytváření systému se musíme soustředit na nejslabší články, aby obstály. Systém se nevytváří pro silné...

Jan Petrov řekl(a)...

Děkuju Vám za přesný zásah. Neuvědomil jsem si, že není jediná myslitelná "odměna" jmenovat soudního funkcionáře znovu na tutéž pozici.

Při dostatečné délce funkčního období lze opětovné jmenování na tutéž pozici snadno zakázat; povýšení tak jednoduše zakázat nelze.


Tenhle návrh mi připadá důležitý: Precizní a veřejně kontrolovatelný záznam o příchozích podáních tak, aby bylo možné veřejně ověřit, zda byly věci přidělovány podle rozvrhu práce.

Třeba jednou bude možné činit podání pouze elektronicky...

Nevěřím, že uplatitelných soudců je mnoho; tipuju tak 10 %. Ale stačí podplatit jednoho soudce (a někdy ani toho ne, ví-li se předem, jak rozhodne ze svého přesvědčení) a především toho, kdo má vliv na rozdělování spisů (kancelář?, předseda?).

Anonymní řekl(a)...

Zdá-lo by se mi nadbytečné, příliš se rozepisovat. názory jsou od toho,aby se lišili a chtěl bych učinit jen několi poznámek.
S myšlenkou funkčního období soudního sunkcionářů svázaného na druhé straně s maximálním jejich personální,a dinanční odpovědností a samostatností šla tehdy nejsilnější vládní a dnes nejsilnější opoziční strana do voleb. Tato koncepce byla přijata na programové konferenci tuším v lednu 2006 a samozřejmě neměla nic společného s konkrétními personálními osobami typu Brožové, Baxy, Vesecké apod. Zároveň byla jako nová instituce, která měla nahrazovat moc exekutivy utvářena Nejvyšší soudní rada, skládající ze zástupců právní teorie, praxe(např advokátů) soudců, ale i ministerstva spravedlnosti. Tato koncepce nijak nesouvisí s tím co říká Ústavní soud,že by mělo jít o odvolání jako zvláštní typ kátného řízení. To je úplně jiný problém a nechť to je. Samozžejmě každý může porušit něškterá ustanovení a nechť je podroben testu kárného řízení. Ale tady nejde o předsedy soudů, kteřží se kárně provinili. Jde o problém předsedů soudů, kteří se neproviní,ale jsou natolik slabí, že by se jimi nikdy neměli stát. A když už tedy jsou, nechť jejich fungování v nějaké rozumné době skončí.
Pro lebužníky odkazuji na www.cssd.cz. A jinak jsem rád, že na poslední poradě s představiteli poslaneckých Klubů přijal tuto myšlenku i současný ministr spravedlnosti. Ta myšlenka je pro efektivní chod justice velmi užitečná. Ale jinak Josefe, osobně si myslím, že jseš velice schopný předseda soudu. Nebo ty máš o sobě pochybnosti?


vázaného

Jan Petrov řekl(a)...

No dobře, 10 % je asi naivita, ale zas tak velké procento to nebude.

Petr Urban řekl(a)...

Hm. Souhlasím s anonymem a menšinou ÚS, že manažerská odpovědnost není toliko kárná. Stát (a je otázkou, kdo konkrétně) musí mít možnost se zbavit manažera, jehož potenciál se vyčerpal, a to i soudního manažera.

JUDr. Jiří Vyvadil řekl(a)...

Milý Josefe, děkuji za příhodná název článku. Vzpomínám si, že podobný příměř používal Jakeš na adresu chartisů, když argumentoval tím, že jimi míněná lidská práva, nejsou ta lidská práva, která má na mysli on. Ale k věci. Tento můj příspěvek a věřím, že tím udělám spíše radost je patrně poslední. Protože stejně tak věřím, že myšlenka omezeného mandátu soudních funkcionářů a vedoucích funkcionářů státních zastupitelství jako předpokladu výrazného posílení jejich pravomocí personálních, finačních včetně volného určování počtu soudců a administrativního personálu je nezbytná. Je nutno ovšem řešit jeden zásadní problém. Zrušení části zákona o soudech a soudcích Ústavním soudem se rýká jen té části předsedů soudů, kteří poxhybili, ale o tgento problém nejde. Problém současné justice z hlediska funkcionářského stavu nejsou ti, kteří pochybili, ale ti kteří nepochybili,ale jsou natolik neschopní, že by již ve své funkci býti neměli. Je přirozeně nutné jít případ od případu. JUDr. Jan Sváček je nepochybně nejvýznamější postava dnešní justice, vyznačující se odvahou nejít ž á d n é m u ministrovi na ruku. Nepochybně je jedním z předsedů soudů, u nichž by bylo chyba aby opustili tento post. Jinými slovy princip omezeného funkčního období neznamená, oproti původnímu, řekl bych značně drastické, koncepci Josefa Baxy, povinnost jednou za určité období složit účty. Kiolik jsem toho udělal, jak se zrychlila soudní řízení,jak se zkvalitnil obsah rozhodování apod. Kvalitní předseda nepochybně může být (a řekl bych i měl by být) znovu jmenován. Tuto koncepci přijala jako svůj volební prgram ČSSD v lednu r. 2006 a spojovala jej zároveň s myšlenkou Nejvyšší soudní rady, která složená ze soudců, advokátů, profesorů práva, případně managerů by jistě zajistila neutralitu při jmenování. Nepochybně by např v této radě mohly být též osoby nominované zákonodárci.
Vzdor mé půsovdní vtipné replice souhlasím ovšem s Josefem Baxou, že je podstatné, kdo určitou myšlenku uvádí. Můj názor je názor v podstatě soukromé osoby, bez významnější relevance. Pokud ovšem tento názor převážil v myslích rozhodujících zákonodárci a pokud jej podle mých informací převzal i současný ministr spravedlnosti, pak tato stanoviska jsou nepochybně relavantní a z tohto úhlu pohledu lze pochopit předsedu soudu, že jej vnímá záporně( a dlužno dodat, že poté, co se stal předsedou Nejvyššího správního soudu mne o této své změně názoru) sám informoval, ale na druhé straně je pochopitelná snaha zákonodárců, že nechtějí připustit doživotní (a promiňte mi ten výraz) trafiky pro některé ( a to zdůrazňuji) některé předsedy soudů. Iva Brožová je v kárném řízení neodvolatelná, vzdor tomu, že se nikdy předsedkyní Nejvyššího soudu neměla stát. Protože předpokládám, že se k této otázce budou vyjadřovat již osoby, které na rozdíl ode mne, jsou nadány též tákonodárnou mocí, děkuji za pozornost, která mi byla věnována, ale mé další reakce by byly spíše už nevhodně. Ještě jednou děkuji.