A ještě jedna nabídka zaměstnání na Ministerstvu spravedlnosti

Ministerstvo spravedlnosti hledá zájemce o pozici právníka či právničky se specializací na správní právo, především správní řízení. Předchozí praxe je vítána, není však nezbytná. Podmínkou je bezúhonnost, absolvování oboru právo na právnické fakultě, schopnost analytického myšlení, právní argumentace a odolnost vůči úřednickým stereotypům. Motivační dopisy a strukturované životopisy nechť jsou zasílány na mjurman@msp.justice.cz.

Celý příspěvek

Výběrové řízení: vedoucí pražské pobočky—akademický pracovník Justiční akademie

Vybraný uchazeč bude: (i) iniciovat a organizovat vzdělávací akce, především v oblastech obchodního, finančního a insolvenčního práva a/nebo ekonomie a byznysu; a (ii) vystupovat za pražskou pobočku a organizovat její činnost.

Ideální uchazeč: (a) se dobře odborně orientuje v oblastech uvedených pod bodem ad (i) výše; (b) má přehled o potenciálních přednášejících v uvedených oblastech; (c) umí zdvořile a reprezentativně jednat a baví ho to (heslo: být pro potenciální přednášející partnerem); (d) velmi dobře hovoří anglicky, neměcky a/nebo francouzsky; (e) má praxi v justici či advokacii; a (f) je iniciativní a rád sám od sebe vytváří nové, resp. zlepšuje nabízené služby.

Plat: smluvní, na veřejnou správu podstatně nadstandardní (dle Vašich kvalit). Možnost polovičního úvazku. Místo výkonu: Praha. Životopisy (v Čj, Aj, anebo Nj) prosím zasílejte do 25. května včetně na lhavelova@jacz.cz . Máte-li jakékoli dotazy, jsem Vám k dispozici na jpetrov@jacz.cz . Celý příspěvek

Vnucené bezdůvodné obohacení a zhodnocení věci dle neplatné smlouvy

I. Ochrana před vnuceným obohacením
Představte si, prosím, případ, kdy: (1) necháte automobil v servisu kvůli opravě brzd a mechanik jej omylem přelakuje (v omylu, že tento vůz patří jinému klientovi, který si přelakování skutečně objednal); nebo (2) někdo bez Vašeho vědomí osází Váš pozemek, např. proto, že se zmýlí v jeho hranici.

Poznámka: Pro případ, že někdo jinému vnutil obohacení vědomě (tj. nikoli v omylu), dospívá více právních řádu k (myslím rozumnému) závěru: Jakákoli náhrada je vyloučena. (Srov. § 2968 NOZ, § 814 BGB, § 1431 ABGB, čl. VII.–2:101(1)(b) DCFR.)

V těchto případech jste získali obohacení (předpokládejme: vůz nalakováním a pozemek osázením získal na obecné ceně), aniž jste k tomu měli smlouvu nebo jiný právní důvod. Proto jste za toto bezdůvodné obohacení (které z povahy povahy věc nemůžete vydat in natura) povinni poskytnout peněžitou náhradu.
Jak vysokou? Takovou, aby se zohlednilo, že Vám bylo obohacení vnuceno: Neuzavřeli jste o něm smlouvu; nedali jste k němu podnět; nastalo bez ohledu na Vaši vůli. Proto by právní řád měl chránit zájmy spíše Vaše (vždyť jste se ničeho nedopustili) než ochuzeného (ten přinejmenším jednal v omylu, jehož se při vynaložení určité péče mohl vyvarovat). Tedy: v důsledku vnuceného bezdůvodného obohacení (povinnosti poskytnout za ně peněžitou náhradu) byste se neměli dostat do horší pozice, než kdyby k němu vůbec nedošlo.
Právní řád se může přiklonit k některé z více možných úrovní ochrany:
(1) – nulová ochrana: Nahradíte objektivní cenu poskytnuté služby – bez ohledu na to, nakolik zhodnotila Vaší věc (nakolik se objektivně zvýšila hodnota Vašeho majetku).
(2) – objektivní ochrana: Nahradíte objektivní zhodnocení Vaší věci (rozdíl mezi obecnou cenou po zhodnocení a před ním). Tak pokud na Vaší věci provedu objektivně neúčelnou činnost, nemám po Vás právo na (plnou) náhradu. Tento přístup volí převažující judikatura Nejvyššího soudu (žel zcela paušálně, viz část II. tohoto příspěvku níže).

Poznámka: Srov. ovšem judikaturu Nejvyššího soudu (viz 32 Odo 1043/2005 nebo 23 Cdo 1146/2007), která vylučuje náhradu, pokud zhotovitel provedl nesjednané vícepráce. V tomto případě se tedy Nejvyšší soud přiklání k přístupu č. (4), popsanému níže. (Děkuji za připomenutí A.Thurnwaldovi.)

(3) – subjektivní ochrana: Nahradíte to, nakolik Vám je zhodnocení věci, vzhledem k Vaším subjektivním podmínkám, skutečně na prospěch (tedy částku, kterou jste v důsledku zhodnocení skutečně uspořili). Tak vyléčím-li zlomeninu Vaší krávy, zvýším její obecnou hodnotu (a tedy bych dle přístupu ad (2) měl právo na náhradu zhodnocení), avšak k čemu je Vám takové zhodnocení dobré, zamýšlíte-li ji tak jako tak použít na maso?

Poznámka: Subjektivní ochrana působí na papíře spravedlivěji, ale zároveň vede ke spekulativním tvrzením (co by obohacený učinil, nebýt obohacení?) a zvyšuje nároky na soudní dokazování.

(4) – maximální ochrana: Nevzniká Vám žádná povinnost k náhradě. (Obohacený je chráněn i před rizikem, že jeho obohacení bude špatně oceněno; avšak za cenu dle okolností nepřiměřeně tvrdých důsledků pro ochuzeného.)

II. Vypořádání neplatné smlouvy: výše uvedená ochrana by se neměla uplatnit
Jak uvedeno, Nejvyšší soud vychází především z přístupu (2): obohacený poskytne náhradu ve výši zhodnocení věci, tedy rozdílu mezi hodnotou věci po zhodnocení a před ním. Tento přístup nazvěme pro účely tohoto příspěvku jako „diferenční přístup“.
Nejvyšší soud však uplatňuje diferenční přístup nikoli k ochraně obohaceného (zejména v situacích vnuceného obohacení), nýbrž univerzálně. A to i při vypořádání neplatné smlouvy (srov. 32 Odo 1754/2006, 32 Cdo 3149/2007 nebo 33 Odo 1184/2005; jinak: 29 Cdo 200/2000), kdy diferenční přístup přináší nevyvážené a ekonomicky iracionální důsledky. To uvidíme na příkladě, kdy si někdo nechal dle (neplatné) smlouvy o dílo poskytnout službu spočívající ve zhodnocení (opravě, rekonstrukci...) vlastní věci:
(1) – Dílo zvláštní obliby: V některých případech objednatel uzavře smlouvu na dílo, které vychází vstříc jeho zvláštní oblibě, ne však obecnému vkusu (pozlacená záchodová mísa, křišťálová klika). V takových případech může být zhodnocení věci (to, co by průměrný kupující za věc po pozlaení záchodové mísy či vmontování křišťálových klik zaplatil) i podstatně nižší než obecná cena díla (cena, kterou by za provedení daného díla požadoval průměrný zhotovitel, při zohlednění časových i materiálových nákladů a zisku). Takovou skutečnost však nelze klást zhotoviteli k tíži.

Příklad: Zamilovaný novomanželský pár si nechal na zeď svého pokoje namalovat vlastní portrét. Malíř na jeho zhotovení vynaložil stovky hodin vlastního času a navíc utratil 10 tis. Kč za barvy. Touto malbou tržní cena bytu dokonce klesla: Obecný kupující by totiž portrét ze stěny pokoje nepochybně odstranil, tj. pokoj znovu vymaloval, přičemž očekávané náklady s tím spojené se odrazí ve snížení kupní ceny bytu. Má snad malíř – v rámci diferenčního přístupu – obdržet nulovou náhradu?

(2) – Zhodnocení věci nad rámec obvyklé ceny služby: Zpravidla však platí: Objednatel si sjednal provedení díla proto, aby se jeho věc zhodnotila nejméně tolik, kolik za dílo musí zaplatit (jinak by neměl důvod si službu objednávat). Je bezdůvodné přiznat zhotoviteli, ukáže-li se smlouva jako neplatná, více, než co by si vydělal při platnosti smlouvy: obecnou cenu díla;

Poznámka: V případě, kdy není ve hře zvláštní cena obliby a strany se při sjednávání smlouvy neodchýlily od obvyklé (tržní) ceny, bude splněna následující nerovnice (pokud by totiž neplatila první nerovnost, objednatel by neměl důvod si dílo objednat; pokud by naplatila ta druhá, zhotovitel by neměl důvod zavázat se ke zhodnocení díla):
obecný majetkový přinos z díla > obvyklá cena díla > náklady zhotovitele na pořízení díla
Zatímco při platnosti smlouvy by zhotovitel obdržel a objednatel zaplatil obvyklou cenu díla, při neplatnosti smlouvy zhotovitel obdrží celý obecný majetkový přínos. Jinými slovy, neplatnost smlouvy způsobí, že objednatel přijde o částku X = obecný majetkový přínos pro objednatele – obvyklá cena díla, zatímco zhotovitel tutéž částku X obdrží jako ničím neodůvodněný „dárek“. (Viz též Hrnčiřík, V.: (Polo)pravda o výši bezdůvodného obohacení při investicích do cizí nemovitosti, Právní rozhledy 1/2010, s. 13.)
Můžete namítnout: Proč dílo v obecné ceně Y mělo zvýšit kupní cenu věci o více než Y? Vždyť kupující -- namísto toho, co by si věc koupil již zhodnocenou -- může si ji zakoupit v původním, nezhodnoceném, stavu a sám si zhodnocení věci objednat za Y Kč, nikoli za více. Avšak: Pokud provedení díla trvá delší dobu, může kupující upřednostnit okamžitě si pořídit zhodnocenou věc (např. vilu se zabudovaným alarmem) za více než Y, než aby si věc koupil nezhodnocenou (např. vilu bez alarmu) a čekal několik měsíců na provedení díla (zabudování alarmu).
Při opravě věci pak hraje významnou roli asymetrie informací: Máte možnost koupit pojízdný automobil za obecnou cenu C. Prodávající Vám nabízí týž automobil, avšak nepojízdný, za cenu C - Y: jakmile na opravu automobilu vynaložíte Y Kč (tedy Vás ve výsledku stát C Kč), prý jezdit začne. Toto prodejcovo tvrzení však může být nesprávné; nevíte. Proto raději koupíte pojízdný vůz za cenu C; vidíte na vlastní oči, že jezdí. Nepojízdný vůz budete ochotni koupit jen za cenu C - Y - D, kde D představuje diskont za riziko.

III. Řešení: při zhodnocení věci dle smlouvy nutno vyjít z obecné ceny služby
Účelem ustanovení o bezdůvodném obohacení není "odčerpat" od toho, komu bylo bez právního důvodu plněno, odčerpat (veškerý) majetkový prospěch. Nejde o to, dostat obohaceného do takového majetkového stavu, jako by k obohacení nikdy nedošlo. Jde o to (přinejmenším v případech kdy někdo bezdůvodně plnil jinému) doplnit kvazikontrakt tam, kde skutečný kontrakt chybí (např. v důsledku neplatnosti). Obsah tohoto kvazikontraktu by se měl blížit tomu, co by (typizované) strany samy ujednaly, ledaže něco jiného vyžaduje účel zákonného zákazu, jehož porušení způsobilo neplatnost smlouvy.
Navíc: nutno si uvědomit, co je předmětem bezdůvodného obohacení. V případě neplatné smlouvy o dílo jím je služba, kterou zhotovitel poskytl (a nikoli nějaké abstraktní zhodnocení věci). Tuto službu nelze, z povahy věci, vrátit (vydat) in natura. Proto musí být za tuto službu poskytnuta náhrada -- ve výši její obecné (tržní) ceny.
Z uvedených důvodů mám za to, že při vypořádávání neplatných smluv by se mělo postupovat dle následujícího pravidla: Komu byla z neplatné smlouvy plněna služba či dílo, ten poskytne náhradu ve výši obvyklé (tržní) ceny takové služby či takového díla. Uvedené pravidlo nazveme jako „tržní přístup“.

Poznámka: Obvyklá (tržní) cena se nemusí krýt s náklady, které byly na opravu věci vynaloženy. Tak pokud zhotovitel vzhledem ke své nezkušenosti vynaložil na opravu věci nepřiměřeně vysoké náklady, ty se v obvyklé tržní ceně neprojeví: Obvyklá tržní cena opravy se odvíjí od obvyklých nákladů (k nimž je účtována obvyklá přirážka).

Tržní přístup přináší následující výhody: Strany ví, že při neplatnosti smlouvy se ocenění plnění podstatněji nezmění: Namísto ceny (neplatně) sjednané nastoupí cena obvyklá (tržní) – která se sjednané ceně bude patrně blížit. A i pokud strany cenu nesjednaly, lze předpokládat, že pokud by tak byly učinily, od obvyklé ceny se podstatněji neodchýlily. Stranám tedy v souvislosti s neplatností smlouvy nevzníká zbytečné riziko přecenění plnění.
Naopak diferenční přístup přináší smluvním stranám riziko, že pokud se smlouva ukáže jako neplatná, dojde k podstatnému přecenění sjednaného plnění (náhrada za poskytnutou službu se bude podstatně lišit od částky, kteoru strany sjednaly a očekávaly, viz část II. výše). A riziko představuje samo o sobě náklad (averze k riziku, náklady na pojištění, náklady na vyjednávání a ocenění rizika).
Závěr: Mám za to, že při ocenění bezdůvodného obohacení by se mělo vycházet z tržního přístupu. Diferenční přístup by se měl aplikovat, jen bylo-li bezdůvodné obohacení vnuceno, resp. získáno jinak než plněním (dle smlouvy).

Tento post vznikl zkrácením, přepracováním a doplněním příspěvku prezentovaného na VI. symposiu k judikatuře Nejvyššího soudu.

Celý příspěvek

František Korbel: Zveřejňování judikatury okresních, krajských a vrchních soudů

Ministerstvo spravedlnosti dnes spustilo zkušební provoz vyhledavače judikatury okresních, krajských a vrchních soudů pro veřejnost. Aplikace je přístupná z internetových stránek http://www.justice.cz/ z nabídky produktů eJustice pod nově doplněnou ikonou Judikatura. Co vše nám přináší?

V rámci procesů elektronizace justice uvažovalo Ministerstvo spravedlnosti již v předchozím funkčním období o možnosti zveřejňování judikatury okresních, krajských a vrchních soudů prostřednictvím internetu. Inspirací nám k tomu byl jednak slovenský Jednotný automatizovaný systém právnych informácií (JASPI) provozovaný tamním Ministerstvem spravedlnosti, jednak přesvědčení, že soudní rozhodnutí mají být z mnoha důvodů co nejvíce přístupná veřejnosti. Bohužel, během Topolánkovy vlády se záměr nepodařilo realizovat a po jejím pádu a změnách na Ministerstvu spravedlnosti se od něj upustilo. Práce na něm byly obnoveny po volbách do Poslanecké sněmovny v minulém roce a návratu předchozího týmu na ministerstvo. Po základním naplnění a testování jej od dnešního dne může začít využívat veřejnost ve zkušebním provozu.

1. Rozsah zveřejňované judikatury

První otázkou, před níž ministerstvo stálo, byl rozsah zveřejňované judikatury. K jejímu řešení se nabízí v zásadě dvě možnosti, a to buď zveřejňování všech rozhodnutí, příp. všech rozsudků, podobně jako to činí oba nejvyšší soudy a Ústavní soud, nebo zveřejňování pouze vybraných rozhodnutí. Přestože nám není proti mysli ani první možnost, z více praktických důvodů jsme se přiklonili, alespoň prozatím, pouze k publikaci vybraných rozhodnutí.

Pro smysluplnou orientaci uživatele v rozhodovací činnosti nižších soudů je téměř nutnou podmínkou, aby rozhodnutí, která jsou v systému, byla pro tento účel zpracována. Zpracování judikatury probíhá, resp. mělo by probíhat již od 1. ledna 2003 na základě instrukce č. 20/2002-SM ze dne 20. 6. 2002 (dále jen „Instrukce“) vydané tehdejším ministrem spravedlnosti JUDr. Jaroslavem Burešem, kterou se upravuje postup při evidenci a zařazování rozhodnutí krajských a vrchních soudů do systému elektronické evidence soudní judikatury. Podle této Instrukce se rozhodnutí kategorizují do určitých skupin podle významu. U významných rozhodnutí se pak propojují s odkazy na ustanovení dotčených právních předpisů, opatřují se klíčovými slovy dle rejstříku hesel a doplňuje se právní věta, příp. jiné poznámky (např. informace o pozdějším překonání či zrušení v důsledku dovolání či ústavní stížnosti apod.).

Tato vybraná rozhodnutí se následně umísťují do neveřejné centrální evidence pro potřeby samotných soudů. Vydání této Instrukce bylo zajisté osvíceným činem, nicméně pečlivost, s jakou soudy tuto Instrukci plní, je dosti proměnlivá. Rozdíly v množství zpracované judikatury mezi jednotlivými soudy se významně liší a celkově jde o počty poměrně malé, obvykle pouze v řádu stovek významných zpracovaných rozhodnutí na každý soud od počátku evidence judikatury. Regionální rozdíly způsobené neplněním Instrukce orgány státní správy soudů již začalo ministerstvo řešit domluvami předsedům příslušných soudů a v tomto ohledu lze očekávat zlepšení do budoucna. Pokud jde o celkový rozsah judikatury zpracované pro účely zveřejnění čítající pouze zlomek všech rozhodnutí krajských a vrchních soudů, jde o přirozený stav, uvážíme-li množství soudních rozhodnutí, která nemají žádný judikatorní přesah. Stav zpracování vnitřní evidence judikatury a počet rozhodnutí zařazených ke zveřejnění k 1. 4. 2011 ukazuje následující tabulka.

2. Způsob výběru judikatury

Výběr judikatury se provádí z rozhodnutí všech okresních, krajských a vrchních soudů v civilních a trestních věcech. Rozhodnutí krajských soudů ve správním soudnictví je řešeno samostatně prostřednictvím aplikace Nejvyššího správního soudu.

Základní výběr je svěřen každému předsedovi senátu, který příslušné rozhodnutí vydal. Předseda senátu má povinnost po pravomocném skončení věci vyplnit závěrečný referát, v němž uvede návrh, do které ze skupin má být rozhodnutí zařazeno, a ustanovení právních předpisů, jichž se rozhodnutí týká. Rozhodnutí se evidují z hlediska významu pro rozhodovací činnost soudů v následujících skupinách:

A – Nejzásadnější rozhodnutí navržená k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

B - Významná rozhodnutí hmotněprávní povahy

C - Významná rozhodnutí procesní povahy

D – Další významná rozhodnutí vybraná evidenčním senátem pro účely vnitřní potřeby soudů, pokud nebyla vybrána předsedou příslušného senátu do kategorie A až C

E - Veškerá pravomocná rozhodnutí soudů všech stupňů, v nichž je aplikováno přímo použitelné evropské právo

F - Ostatní rozhodnutí.

Rozhodnutí navržená předsedou příslušného senátu do skupin A, B a C se předkládají k posouzení evidenčnímu senátu. Evidenční senát je složen nejméně ze tří soudců a působí na každém úseku krajských a vrchních soudů. Určuje jej předseda soudu rozvrhem práce. Evidenční senát rozhodne o zařazení navrženého rozhodnutí do skupiny, o znění právní věty nebo hesla a o tom, kterých ustanovení právních předpisů se rozhodnutí týká.

Evidenční senáty krajských a vrchních soudů mohou do evidence zařadit též pravomocná rozhodnutí okresních soudů v oblasti své působnosti, která byla soudu zaslána nebo která si sám vyžádal. Evidenční senáty vrchních soudů mají toto oprávnění i vůči rozhodnutím krajských soudů.

V centrální evidenci soudních rozhodnutí se uveřejňují rozhodnutí kategorie A, B, C a E. Tato stávající (neveřejná) centrální evidence soudních rozhodnutí je zdrojem dat pro novou (veřejnou) aplikaci zveřejňování judikatury.

3. Anonymizace

Pro účely zveřejnění jsou soudní rozhodnutí anonymizována. Pro anonymizaci se použije § 115 kancelářského řádu Nejvyššího soudu. Anonymizace rozhodnutí se obvykle dosahuje nahrazením jména a příjmení účastníků řízení, fyzických osob počátečními písmeny (iniciálami) a vypuštěním údaje o jejich bydlišti, datu narození, případně rodném čísle a dalších osobních údajů, které vedou k jednoznačné identifikaci totožnosti fyzické osoby. Při praktickém provádění anonymizace je nutno dbát i na obsahovou stránku rozhodnutí z hlediska jeho srozumitelnosti.

Neanonymizují se jména a příjmení soudců, státních zástupců, advokátů, notářů, soudních exekutorů, znalců a tlumočníků, insolvenčních správců a dalších osob, které jsou na základě zvláštního předpisu zapsány ve veřejně přístupných seznamech, pokud jsou uvedeny v souvislosti s jejich působností, pro kterou byly do veřejně přístupných seznamů zapsány.

4. Vyhledávání

Přístup do aplikace je bezplatný a zveřejněná rozhodnutí může využít každý libovolným způsobem s uvedením citace a odkazem na zdroj.

Přístup do aplikace zveřejňování judikatury je umožněn z oficiálních internetových stránek Ministerstva spravedlnosti http://www.justice.cz/ (ikona Judikatura v horní části stránek v liště s produkty eJustice) a ze stránek Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz/.

Samotné vyhledávání soudních rozhodnutí je možné podle množství kritérií, která lze volně kombinovat. Aplikace umožňuje vyhledávat podle jednotlivých krajských a vrchních soudů, což bude zvlášť praktické pro zjištění „domácí“ judikatury odvolacího soudu. Rozlišit a samostatně vyhledat lze rozhodnutí podle kategorií významnosti A, B, C a E, rozhodnutí vydaná v civilních a v trestních věcech a rozhodnutí ve formě rozsudku a usnesení. Samozřejmostí je vyhledávání podle spisových značek a data vydání rozhodnutí, včetně vyhledání podle časového rozmezí.

Lustrace podle hesel nabízí aktuálně 2010 právních institutů a oblastí práva. Rejstřík hesel byl převzat z rejstříku Nejvyššího soudu. Rejstřík hesel je uzavřený a aplikace jej nabízí sama, výběr je možný jak kurzorem tak i podle počátečních písmen. V případě potřeby doplnění nového hesla je oprávněn doplnit rejstřík pouze Nejvyšší soud. Vyhledávat lze i podle vztahu k právním předpisům, podobně jako známe odkazy na judikaturu k jednotlivým ustanovením právních předpisů v komerčních právních informačních systémech.

Fulltextem lze vyhledávat ve dvou samostatných, ale v případě potřeby i kombinovatelných polích, a to v právní větě a v celém textu rozhodnutí. Fulltextové vyhledávání má integrovány pokročilé funkce, které jsou založeny na logických operátorech AND, OR, NOT.

Vyhledávač vyhledává pouze přesné skupiny znaků, nerozlišuje skloňování a kmeny slov. Například při zadání pojmu "škoda" vyhledá pouze rozhodnutí, ve kterých se vyskytuje slovo "škoda" v zadaném tvaru. Pro vyhledání různých tvarů slov lze využít zástupné znaky, a to buď hvězdičku ("*"), která nahrazuje libovolný počet libovolných znaků, nebo otazník ("?"), který nahrazuje jeden libovolný znak. Například při zadání "škod*" systém vyhledá tvary škoda, škody, škodě, škodám, škodit, škodná apod. Vyhledávač ignoruje rozdíl mezi velkými a malými písmeny. Například při zadání "škoda" vyhledá i výrazy Škoda nebo ŠKODA."

5. Závěr

Autoři systému věří, že zveřejňování judikatury soudů se stane dalším z praktických nástrojů eJustice, který odbornou veřejnost zaujme a ta jej bude využívat. Zájemcům to umožní poznat judikaturu soudů, která doposud nebyla veřejně přístupná. Podmínkou smysluplnosti tohoto projektu je rozumný výběr z ohromného množství soudních rozhodnutí a jejich zpracování pro účely publikace a praktické vyhledatelnosti. Aplikace za tímto účelem nabízí obdobné možnosti vyhledávání, jaké známe z obou nejvyšších soudů a Ústavního soudu, včetně opatření publikovaných rozhodnutí právními větami, hesly rejstříku a kategorizací. Soudní rozhodnutí jsou publikována ve formě textu s možností uložení a práce s textem a inteligentního fulltextového vyhledávání. Pro nižší soudy zakládá systém možnost, jak efektivně komunikovat své výstupy navenek a jak stimulovat tvorbu kvalitních soudních rozhodnutí. Systém zveřejňování judikatury je nastaven tak, aby co nejméně zatěžoval soudní aparát, a proto vychází ze stávajících administrativních postupů a ze stávajících informačních systémů soudů, jejichž obsah se automatizovanými postupy přesouvá na internet.

Vzhledem k tomu, že jde o zkušební provoz, uvítáme Vaše postřehy!

František Korbel

Celý příspěvek

Říjnová konference o alternativních metodách právní argumentace

V říjnu 2011 se koná v Brně na právnické fakultě konference, na které se budou diskutovat otázky argumentace v právu, ale také některé v Česku zatím ne tolik známé přístupy k právní argumentaci, jako je třebas právo a literatura. Detaily o konferenci jsou tady.

Celý příspěvek

Ivo Telec: Odpovědnost státu za škodu výzkumné organizaci

Výzkumné výsledky mají sloužit obecnému prospěchu a jejich dotování z veřejných prostředků má být spravedlivé. Nicméně hodnocení výzkumných výsledků patří mezi poměrně kontroverzní témata. A to nejenom u nás. Svědčí o tom celá řada kritických publicistických příspěvků. Pokusme se na toto hodnocení podívat právním pohledem, který klade důraz na odpovědnost českého státu za nesprávný úřední postup, k němuž zde docházívá. Příkladů z praxe je známa celá řada.

Pro výzkumné organizace a nepřímo i pro právní vědce bývá nepříjemné kupříkladu to, že vědecké komentáře k právním předpisům, které jsou typickým žánrem právní vědy, bývají nulově hodnoceny, neboť český stát je pro dotační účely kupodivu nepovažuje za „odborné knihy“. Podobný problém se týká nekonferenčních sborníků aj. Všimnout si také můžeme „zázračné proměny“ některých tradičních sborníků, resp. vědeckých ročenek v „kolektivní monografie“ a celé řady jiných „úhybných“ či naopak „vstřícných“ manévrů. Zřetelně můžeme pozorovat stav až pokřivenosti části české vědecké a knižní kultury, který jsme si sami navodili jen proto, abychom vyhověli mnohdy neobvyklým dotačním regulím českého státu. Kritika se týká zejména věd humanitních, které se nedokázaly dostatečně oborově prosadit při přípravě vládní metodiky hodnocení výzkumných organizací. Věda právní stála zcela stranou. Nyní se všichni divíme tomu, co se děje.

V roce 2004 bylo totiž v Česku úředně zavedeno hodnocení výzkumných organizací pro účely státních dotací výzkumu a vývoje, následně též inovací. Výzkumnou organizací se rozumí kupříkladu vysoké školy či veřejné výzkumné instituce, mezi které patří i Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i. Ačkoli sama vláda poukazuje na výlučně dotačně účelovou povahu své hodnotící metodiky, jsou to někteří vedoucí výzkumných organizací, kteří tuto dotační metodiku přenášejí tam, kam nepatří, totiž do soukromých poměrů akademických nebo výzkumných pracovníků. Nemusíme snad ani dodávat, že něco takového je hlubokým nepochopením tvůrčí povahy výzkumné práce i jejího pracovního hodnocení. Akademičtí ani výzkumní pracovníci nejsou „dotačními otroky“. Nota bene podle metodiky, která ani není mezinárodně uznávaná.

Úřední povaha zmíněného hodnocení výzkumných organizací vyplývá z toho, že metodiku hodnocení schvaluje vláda na návrh Rady pro výzkum, vývoj a inovace, která zároveň zajišťuje hodnocení a provozuje informační systém výzkumu, vývoje a inovací. Tato soustava patří mezi informační systémy veřejné správy. Součástí tohoto úředního systému je v českých vědeckých kruzích obecně známý veřejnoprávní rejstřík informací o výsledcích. Srov. zákon o podpoře výzkumu a vývoje č. 130/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Současné hodnocení je založeno na Metodice hodnocení výsledků výzkumných organizací a výsledků ukončených programů (platné pro léta 2010 a 2011), která byla schválena usnesením vlády; zde http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=566918. Bližší údaje o úřední metodice hodnocení čtenář nalezne na úředním portálu veřejné správy výzkumu, a to na adrese: http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=18748.

Vládním cílem, a to cílem bezesporu legitimním, bylo dosáhnout průhledného, přezkoumatelného a veřejně kontrolovatelného nakládání s veřejnými prostředky na výzkum, vývoj a inovace. Nicméně, české úřední hodnocení, bezprostředně spojené s poskytováním veřejné podpory formou dotací výzkumným organizacím, bylo od počátku metodologicky založeno na metrickém, zpětném a kvantitativním přístupu bez ohledu na oborové zvláštnosti, což všechno bylo a je důvodně odborně kritizováno. Různých způsobů či metod hodnocení výzkumu přitom existuje ve světě celá řada.

Stav, který vládní metodika nepřímo nastavila, není povšechně dobrý. V praxi se můžeme setkávat s různými dotačními spekulacemi, které mohou volně přecházet až k dotačním podvodům nebo k nekalým konkurenčním výhodám. Tato situace nijak nepřispívá morálnímu rozvoji společnosti. Jistěže lze říci, že každá soustava, i ta dobře míněná, je potencionálně kýmkoli nehodným zneužitelná. Žádná soustava by ale v sobě neměla obsahovat prvky, které mohou výslovně pokoušet ke zneužití. Podrobnostmi se zde ale nezaobírám, neboť jím věnuji obsáhlejší právní studii určenou pro vědecký tisk (pro Právníka).

V září roku 2010 byla zveřejněna první prozatímní zpráva mezinárodního auditu výzkumu, vývoje a inovací v České republice; zde http://www.msmt.cz/strukturalni-fondy/ipn-pro-oblast-terciarniho-vzdelavani-vyzkumu-a-vyvoje/mezinarodni-audit-vedy-vyzkumu-a-inovaci/soubory-ke-stazeni. Audit prováděla britská obchodní společnost Technopolis, Ltd.; zde http://www.technopolis-group.com/cms.cgi/site/group/uk_group/. První prozatímní auditorská zpráva obsahuje též srovnání s přístupem nizozemským, francouzským a britským a vyúsťuje v doporučení. První výsledky auditu jsou k českému úřednímu způsobu hodnocení výzkumných organizací jednoznačně kritické. Nutno dodat, že zásadně oprávněně.

Ponecháme-li stranou celkové metodologické pochyby o správnosti, ve světě neobvyklé a mezinárodně neuznávané, české vládní metodiky, zůstane nám před očima mnoho konkrétních případů pochybení, jichž se stát dopustil na úkor výzkumných organizací. Samozřejmě nelze vyloučit statistickou pravděpodobnost chyb, s nimiž nutno počítat v každé soustavě, která obsahuje množství údajů.

Konkrétní případy z praxe však usvědčují Radu pro výzkum, vývoj a inovace, v jejímž čele podle zákona stojí předseda vlády, resp. její poradní a odborný orgán, Komisi pro hodnocení výsledků výzkumných organizací a ukončených programů, ze závadných postupů. Mám tím na mysli případy, kdy došlo k porušení samotné vládní metodiky hodnocení.

Hodnocení výzkumných organizací, navíc s vazbou na veřejnou podporu, patří mezi posudkový výkon veřejné správy. Hodnocení se neodehrává v žádném právním vzduchoprázdnu, nýbrž v režimu českého právního řádu, a to se všemi právními následky pro stát i pro výzkumné organizace. Potíž spočívá v tom, že právním otázkám hodnocení výzkumu se u nás věnují právní laici. Není znám ani případ jediného právního vědce, který by se patřičného procesu účastnil, ačkoli hodnocení podléhají též výsledky z právní vědy.

Jeden z právních problémů, s nimiž se v praxi potýkáme, spočívá v nesprávném vyřazení určitého výzkumného výsledku vzniklého s veřejnou podporou z veřejnoprávního a zároveň veřejného rejstříku informací o výsledcích. Jestliže došlo k tomuto závadnému činu, jedná se o nesprávný úřední postup státu. Rozveďme si to přesněji a podrobněji. Otázky výzkumu, vývoje a inovací vyžadují i jistou míru právní osvěty.

Nesprávné vyřazení konkrétního výsledku výzkumu s veřejnou podporou z rejstříku informací o výsledcích na základě vadného odborného posouzení definice datového prvku v určitém případě, tzn. například vadného posouzení výsledku jako „odborné knihy“, je vadným (nesprávným) posudkovým výkonem státní moci pravomocným a příslušným státním orgánem [§ 33 odst. 1 a § 35 odst. 2 písm. d) zák. o podpoře výzkumu a vývoje č. 130/2002 Sb.]. Vyřazování výzkumných výsledků přitom provádí Rada pro výzkum, vývoj a inovace. Konečným následkem na straně výzkumné organizace je poměrné snížení veřejné podpory výzkumné organizaci, na níž výsledek vznikl a která údaj o něm předala zákonem stanoveným způsobem do rejstříku informací o výsledcích. Snížení dotace následně stanoví poskytovatel veřejné podpory, např. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, přičemž poskytovatel veřejné podpory je povinen takto právně jednat (§ 14 odst. 5 zák. č. 130/2002 Sb.).

Z hlediska příslušnosti státního orgánu nutno vyjít z toho, že původcem nesprávného úředního postupu (vadného hodnocení) je Rada pro výzkum, vývoj a inovace jakožto provozovatel informačního systému veřejné správy, který nesprávně vyřadil předaný údaj. Vše následné, tzn. návrh na snížení výdajů na výzkum, vývoj a inovace na následující pětileté období pro příslušného poskytovatele veřejné podpory, např. pro Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, v zákonem stanovené výši a následné rozhodnutí poskytovatele veřejné podpory o jejím snížení konkrétnímu příjemci je již plněním právních povinností stanovených § 14 odst. 5 zákona o podpoře výzkumu a vývoje. Kdo plní legální povinnosti, v právním smyslu neškodí. Naopak škodí ten, kdo stanovil vadný předpoklad pro plnění zákonných povinností.

Ze soukromoprávního škodního hlediska státu však nejsou tyto otázky až tolik významné, protože stát je právnickou osobou. Významná je pouze příslušnost určitého orgánu státní moci a samo pojetí škodní události. Jestliže by ale nebylo možno určit příslušný ústřední správní úřad, jednalo by za stát Ministerstvo financí (§ 6 odst. 3 níže cit. zák. č. 82/1998 Sb.). Určité pochyby totiž vznikají v právně otevřené otázce, zda je Rada pro výzkum, vývoj a inovace „ústředním“ orgánem. Nicméně, základní východisko spočívá v obecně uznávané právní zásadě neminem laedere, nikomu neškodit, jež patří mezi zásady spravedlnosti. Na uplatnění této zásady nutno bezpodmínečně trvat, neboť tato zásada patří mezi klíčové pilíře právního státu.

Nesprávné vyřazení výsledku výzkumné organizace (nesprávné hodnocení) je proto protiprávním jednáním státu, které naplňuje skutkovou podstatu deliktu škody nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Škůdcem je stát, poškozeným je výzkumná organizace.

Z právního hlediska se jedná o objektivní, přísnou, absolutní soukromoprávní odpovědnost škůdce bez ohledu na zavinění. Stát se své odpovědnosti za škodu nemůže nijak zprostit (§ 2 cit. zák. č. 82/1998 Sb.).

Způsobená škoda spočívá v ušlém zisku (příjmu) výzkumné organizace tvořeném tou poměrnou částí dotace ze státního rozpočtu, o níž byla výzkumná organizace nesprávným úředním postupem připravena a kterou by jinak byla bývala získala podle zákona o podpoře výzkumu a vývoje, jestliže by k nesprávnému úřednímu postupu Rady pro výzkum, vývoj a inovace nedošlo.

Předá-li výzkumná organizace řádně a včas správné údaje požadované zákonem o podpoře výzkumu a vývoje, které mají vliv na poskytnutí dotace na výzkum ze státního rozpočtu, platí právní ochrana výzkumné organizace, založená na jejím oprávněném očekávání předvídatelného následku předání údaje, jímž je poskytnutí dotace v odpovídající výši.

Nárok na náhradu škody výzkumná organizace uplatňuje u Rady pro výzkum, vývoj a inovace jako ústředního správního úřadu odpovědného za výzkum a vývoj v posudkové oblasti (viz výše i s jistou veřejnoprávní pochybností o příslušnosti). Předchozí uplatnění nároku na náhradu škody podle cit. zák. č. 82/1998 Sb. je totiž podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

Pokud by výši náhrady škody bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi anebo by ji nebylo možno zjistit vůbec, což je skutkový stav, který sám o sobě podléhá dokazování, určí tuto výši soud arbitrárně, tzn. podle vlastní úvahy (§ 136 o. s. ř.). Soud přitom přihlédne k provedeným důkazům.

Jestliže stát nahradil škodu výzkumné organizaci, kterou jí způsobil nesprávným úředním postupem, může požadovat regresní úhradu od těch členů Rady pro výzkum, vývoj a inovace nebo od těch členů jejích odborných a poradních orgánů, zejména od členů Komise pro hodnocení výsledků výzkumných organizací a ukončených programů, kteří se podíleli na nesprávném úředním postupu, jenž zavinili, pokud byli k úřednímu postupu (hodnocení) oprávněni.

Jelikož členství v uvedených orgánech nezakládá pracovněprávní vztah ke státu (§ 35 odst. 6 nebo 8 cit. zák. č. 130/2002 Sb.), řídí se výše regresní úhrady cit. zák. č. 82/1998 Sb., (§ 17 odst. 4). Pro případ pouze nedbalostního způsobení škody je výše regresní úhrady omezena tak, že činí nejvýše 5 000 Kč, což se však jeví jako málo se zřetelem na zaviněné škodní následky, jež mohou být značné. U úmyslného způsobení škody platí regresní úhrada v plné škodní výši. Dodejme jen, že zmiňované omezení výše regresní úhrady se týká příslušné, tzn. každé jednotlivé, škodní události.

Stát „může“ požadovat regresní úhradu po úředníkovi nebo funkcionáři, aniž by byl povinen takto jednat. Víme však, že za určitých okolností se ze slova „může“ právně stává „musí“. Mám tím na mysli zejména požadavek právně rovného zacházení ve srovnatelných regresních věcech. Svou roli přitom může sehrát i upřednostnění některé obecně uznávané právní zásady, kupříkladu zásady péče řádného hospodáře nebo zásady prevence, a to před ochranou toho, kdo sám poškodil stát, čímž způsobil následek u třetího, tj. u výzkumné organizace. Mohlo by se přitom jednat i o takový následek, který by snížil důvěryhodnost hodnotícího a dotačního systému v očích veřejnosti.

Uplatňování regresních úhrad po úřednících nebo funkcionářích má působit i jako generální prevence. Obecně žádoucím stavem je, aby si úředníci i funkcionáři dostatečně uvědomili svou osobní odpovědnost za vadnou práci při výkonu veřejné moci nad ostatními. Třeba mít na paměti, že funkcionáři dobrovolně stáli o výkon veřejného úřadu. Musí proto unést i právní následky s tím spojené, stejně jako i kritické hodnocení ze strany veřejnosti. Sjednání soukromého pojištění odpovědnosti člena příslušného orgánu za škodu, a to i ve spojení s členskými regresními úhradami, je možné. Na podstatě věci to ale nic nemění.

Vedle naznačeného škodního skutku způsobeného nesprávným úředním postupem lze právně uvažovat též o tom, zda by byla naplněna i jiná skutková podstata škodního deliktu; totiž škoda způsobená nezákonným dotačním rozhodnutím poskytovatele veřejné podpory, např. Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, která by spočívala v ušlém zisku (prospěchu) výzkumné organizace (§ 7 zák. č. 82/1998 Sb.). Nezákonnost rozhodnutí by spočívala v neoprávněném snížení dotace. Nezákonné dotační rozhodnutí by však muselo být zrušeno nebo změněno. V tomto pohledu se otevírá právní cesta i pro soudní přezkum rozhodování o dotacích, a to alespoň z hlediska práva výzkumné organizace na spravedlivý proces.

Odmyslíme-li si podrobnosti hodnotící soustavy, mám jeden obecný návrh do budoucna. Stát by nejenže měl moci uplatnit regresní úhrady po svých úřednících, ale měl by mít zákonnou povinnost tak pokaždé učinit. Bez osobní odpovědnosti se věci nepohnou.

Celý příspěvek

Volná pozice na místo poradce pro evropské právo u Nejvyššího soudu České republiky

Nejvyšší soud ČR vypisuje výběrové řízení na pozici poradce pro evropské právo.

Poradce bude vykonávat zejména níže uvedené pracovní činnosti:

1) expertní konzultační činnost v otázkách evropského práva
2) zpracování odborných analýz v otázkách evropského práva, asistenci soudcům při realizaci procesní spolupráce se Soudním dvorem EU a Evropským soudem pro lidská práva
3) zajišťovat informovanost o zdrojích informací o evropském právu pro soudce NS ČR
4) spolupráce s vnitrostátními i zahraničními partnery v otázkách souvisejících s interpretací a aplikací evropského práva
5) překlady odborných právních textů z francouzského (a případně anglického či německého) jazyka
6) další práce podle pokynů nadřízeného.

Požadavky:
1) ukončené vysokoškolské vzdělání v oboru právo
2) aktivní zájem o problematiku práva EU a judikaturu evropských soudů
3) aktivní znalost francouzského jazyka v právní oblasti slovem i písmem
4) znalost německého právnického jazyka výhodou.

Pozice je zařazena do 13. platové třídy. Vhodné i pro čerstvé absolventy PF.
Nástup možný 1. července 2011.

Prosíme o zaslání motivačního dopisu spolu s životopisem elektronicky na adresu ales.pavel(zavináč)nsoud.cz, a to nejpozději do 27. května 2011.

Celý příspěvek

K úpravě opozičních sporů

Zřejmě nejzávažnějším zásahem zákonodárce do struktury civilního procesu v období totalitního státu byla koncepce tzv. jednotného řízení, jejíž podstata spočívala v popření vnitřní diferenciace civilního procesu na jednotlivé procesní druhy. Je třeba si uvědomit, že uvedená koncepce nestírala pouze rozdíly existující uvnitř řízení nalézacího, tradičně vycházejícího z dělení na řízení sporné a nesporné, nýbrž ve své podstatě usilovala i o popření diferenciace mezi řízením nalézacím a vykonávacím (exekučním). Argumentačně je koncepce jednotného procesu založena na vcelku povrchní myšlence „jednotných“ procesních zásad, kterými jsou jednotlivé procesní druhy ovládány.

Jestliže v posledních dvaceti letech došlo alespoň k jistému pozitivnímu posunu (i když jistě ne dostatečnému!) směrem k opětovnému odlišení řízení sporného a nesporného, mnohé instituty deformující vztah mezi řízením nalézacím a exekučním zůstaly zákonodárcem nedotčeny. Rovněž současná procesní literatura, kterou lze ve své většině označit za exegetickou, uvedené problematice nevěnuje dostatečnou pozornost. Existuje tak nebezpečí, že některé strukturní deformace mezi řízením nalézacím a exekučním by i pro případné příští úpravy civilněprocesního práva mohly zůstat zachovány.

Mezi závažná pochybení ve vztahu mezi oběma procesními druhy patří, podle mého názoru, vyhrazení projednávání některých exekučních sporů řízení vykonávacímu. Jedná se zejména o spory o existenci, resp. vymahatelnost subjektivního práva přiznaného exekučním titulem, tedy o spory opoziční, resp. impugnační. Uvedené spory u nás do r. 1950 byly - a v okolních vyspělých státech stále jsou - projednávány v nalézacím řízení sporném. Považuji proto za potřebné se alespoň krátce o problematice úpravy opozičních sporů zmínit.

Podle současné právní úpravy lze jako opoziční označit spory o zastavení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce (užívám zde obou výrazů promiscue) z důvodu zániku práva přiznaného exekučním titulem [§ 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř.]. Spor mezi účastníky se ve své podstatě týká toho, že oprávněný pokračováním v nařízené exekuci popírá tvrzení povinného, že vymáhané právo, přiznané oprávněnému exekučním titulem, po vydání titulu zaniklo. Takový spor se „točí“ kolem prokazování a právního hodnocení skutkových okolností, ze kterých má vyplývat tvrzený důvod zániku titulem přiznaného práva (splnění, kompenzace, aj.). Že v tomto případě jde o něco jiného než o „pouhý“ výkon rozhodnutí, přiznává i zákonodárce, když zvlášť stanoví, že se o opozičním sporu rozhoduje „zpravidla po předchozím jednání“ (§ 269 odst. 2 o.s.ř.). Kdybychom byli zlomyslní, opravili bychom zákonný text v návaznosti na panující praxi na „zpravidla po několika jednáních“.

Zásadní problém celé koncepce – která je pouze zjednodušenou verzí úpravy obsažené v § 441 o.s.ř. 1950 – spočívá v tom, že vykonávací řízení není svým účelem a zaměřením zařízeno k řešení sporů o právo. Nejde pouze o to, že exekuční řízení (a tedy ani incidenční spor v jeho rámci) nelze ze zákona přerušit, prominout v něm zmeškání lhůty či podat návrh na obnovu řízení (§ 254 odst. 2 o.s.ř.). Daleko závažnější je skutečnost, že v opozičních sporech nelze v důsledku jejich přináležitosti k exekučnímu procesu použít některé významné instituty, jež jsou vyhrazeny pouze nalézacímu řízení spornému. Ty jsou vesměs spojeny s dispoziční zásadou, která v rámci vykonávacího řízení není důsledně provedena.

Tak je v opozičním sporu vyloučeno např. vedlejší účastenství (§ 254 odst. 1 o.s.ř.); v řízení o opozičním návrhu tak nemůže jako vedlejší účastník vystupovat např. ručitel zajišťující titulem přiznanou pohledávku. V exekučním řízení, a tedy ani v opozičním sporu, nelze použít ustanovení o vzájemném návrhu; oprávněný tedy nemůže vznést svůj další nárok vůči povinnému. Opoziční spor nelze dokonce ukončit ani smírem. A za vrchol negace procesních zásad, jež by měly být zákonodárcem v řízení, jehož podstatou je spor o subjektivní právo, dodržovány, lze považovat ustanovení, podle kterých lze opoziční spor zahájit i bez návrhu (§ 269 odst. 1 o.s.ř. a § 55 odst. 4 ex.ř.).

Jiná problémová oblast současné úpravy sporů o zánik přiznaného práva se týká ustanovení o věcné příslušnosti. Ta je pro vykonávací, resp. exekuční řízení stanovena jednoznačně tak, že věcně příslušným soudem je soud okresní (§ 9 odst. 1 o.s.ř.; 45 odst. 1 ex.ř.). Soudce okresního soudu je tak v nemalém počtu případů vystaven situaci, kdy projednává spor týkající se další existence práva, jenž bylo v nalézacím řízení v I. stupni přiznáno rozhodnutím krajského soudu. Není pak ani neobvyklé, jestliže okresní soudce projednává exekuční věc, jejíž podstatou je např. uplatnění námitky započtení proti judikované pohledávce z obchodního styku, přičemž exekučním titulem je rozsudek vrchního soudu. Že právní nebo skutková náročnost věci samé, pro kterou se zákonodárce rozhodl přikázat ji v I. stupni krajským soudům, a povaha opozičního sporu, v němž jde o zánik takto judikovaného práva, je obdobná, není třeba pochybovat.

Civilní řád soudní řešil uvedený problém tím, že rozlišoval mezi soudy exekuci povolujícími (dnes bychom řekli nařizujícími) a soudy exekuci provádějícími. Soudy povolující exekuci byly typicky soudy, které ve věci samé rozhodovaly v I. stupni (§ 4 č. 1 ex. ř. z roku 1896). Tyto soudy byly pak věcně příslušné i k projednání a rozhodování opozičních sporů (§ 35 odst. 1 ex. ř. z roku 1896). Obdobným způsobem problém dodnes řeší i německá úprava (§ 767 odst. 1 německého ZPO). Náš zákonodárce naproti tomu zřejmě vychází z premisy, že exekučními soudci u okresních soudů jsou jacísi univerzálně použitelní supermani (a supermanky), jimž žádná právní materie není cizí.

Naprostým paradoxem současné úpravy opozičních sporů je pak okolnost, že v důsledku jejich začlenění do řízení vykonávacího nejsou projednávány v koncentračním režimu. Z historického a komparativního pohledu jsou přitom právě opoziční spory obvykle předmětem uplatnění koncentrační zásady. Důvod je jasný – opozičních sporů nemá být zneužíváno k průtahům exekuce. Proto bývá koncentrace řízení v těchto případech velmi přísná – typicky musí dlužník již v opoziční žalobě uplatnit všechny námitky, které jsou dány v době podání žaloby; v žalobě neuplatněné námitky jsou z projednání v opozičním sporu vyloučeny (srov. § 35 odst. 3 rakouského EO nebo § 767 odst. 3 německého ZPO).

Český zákonodárce postupuje opačně – běžné věci nalézacího řízení sporného přehnaně, a po mém soudu necitlivě, koncentruje (§ 118b o.s.ř.), kdežto opoziční spory, u kterých je dán k přísné koncentraci vážný důvod (neprotahovat exekuci, jež má proběhnout efektivně a rychle), nechává plynout. A to dokonce tak, že se v nich neuplatní ani princip neúplné apelace (§ 254 odst. 5, 6 o.s.ř.)! Že v důsledku takové koncepce může opoziční spor probíhat dokonce déle než řízení ve věci samé, je nabíledni. A o tom, zda rozmařilý zákonodárce proti rozhodnutí odvolacího soudu v opozičním sporu připouští i dovolání, nemusí čtenář pochybovat [§ 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

V kritice současné koncepce opoziční sporů by se dalo ještě pokračovat [Stichwort: § 268 odst. 1 písm. g) věta za středníkem o.s.ř.]. Nechci však nudit. Byl bych rád, kdyby příspěvek podnítil úvahy a diskusi o otázce, nakolik je současné legislativní řešení problematiky opozičních a částečně i impugnačních sporů racionálně zdůvodnitelné. Moje kritika současného stavu vychází v podstatě z přesvědčení, že k řešení sporů o právo je strukturně a institucionálně vybaveno nalézací řízení sporné. Naproti tomu řízení exekuční je zařízeno především k tomu, aby

„právo oprávněného na plnění, určené již evidentním a pro stát formálně závazným způsobem v listině k tomu zákonem stanovené, bylo nuceně realizováno“

(Josef Fiala, Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí, str. 37). Opoziční spor je sporem o ne/existenci subjektivního práva a k projednání ve vykonávacím řízení se tedy nehodí. Měl by proto být - obdobně jako spory excindační (§ 267 o.s.ř.), odporové (§ 267a o.s.ř.), poddlužnické (§ 315 o.s.ř) a další - řešen v nalézacím řízení sporném.

Celý příspěvek

Soudcovská tvorba práva a precedent na nejvyšších soudech

Tematicky se bude hodit k našemu hostovi (který, jak Zdeněk zmínil, publikoval výtečnou práci, jež se věnovala právní moci rozhodnutí) upozornění na článek, který jsem nedávno umístil na SSRN. Zabývá se soudcovskou tvorbou práva a precedentem na nejvyšších soudech. Je to v pravém slova smyslu „work in progress“, poněvadž se dřívější verze článku objevila v Cambridge Yearbook of European Legal Studies a toto je výrazně upravená verze, kterou jsem zakomponoval do své doktorské práce. A práce samozřejmě nekončí...

V článku se zabývám třemi souvisejícími otázkami: jak chápat soudcovskou tvorbu práva, pro koho jsou rozhodnutí nejvyšších soudů závazná v „precedenčním smyslu“ a nakonec, jak argumentace předchozími rozhodnutími vypadá? Na tyto otázky se snažím odpovědět v souvislosti se třemi vrcholnými soudy: Nejvyšším soudem USA, Kasačním soudem ve Francii a Evropským soudním dvorem. V závěru článku si kladu otázky, na kterém jsem se snažil najít odpověď (nebo alespoň způsob, jak odpověď hledat) v jiných částech své práce.

V kostce bych je shrnul pro čtenáře blogu takto:

1) Všechny tři zkoumané soudy v současné době argumentují předchozími rozhodnutími v „legislativním módu“ – tj. bez vazby na okolnosti předchozího případu. Argumentuje se textem soudních rozhodnutí, někdy jen „právními větami“ (ačkoliv je ve smyslu užívaném v našem právním systému, žádný ze tří soudů nepoužívá), nikoliv předchozími případy. Liší se jen způsob a četnost případů, kdy soudy takto činí. Jak se to promítá do našeho chápání autority a legitimity soudů, které pořád ještě považujeme za instituce, jejichž úkolem je rozhodovat spory, nikoliv tvořit právo?

V tomto ohledu je zajímavý příklad francouzského Kasačního soudu, který podle některých francouzských autorů vlastně ani soudem není. Ve skutečnosti je „světským“ pobočníkem „nadpozitivní“ autority zákonodárce, který jediný svoji legitimitu odvozuje od lidu. Kontroluje nižší soudy, zda zákonodárce respektují, přičemž zákonodárce sám může kdykoliv odmítnout interpretaci práva, s níž nesouhlasí.

Podobně se ale můžeme ptát na identitu ESD anebo koneckonců amerického Nejvyššího soudu – může si ještě někdo seriózně myslet, že instituce, která si vybere z cca 8 tisíc případů jednu setinu ke svému rozhodnutí, je skutečně soudem? A jak je taková role kompatibilní s tak populárním „soudcovským minimalismem“?

Stejné otázky platí samozřejmě i pro evropské ústavní soudy a některé jiné vrcholné soudy. V čem jsou tyto instituce a pravidla, která produkují, odlišné od legislativních těles?

2) Argumentace předchozím rozhodnutím, kdy jsou jeho okolnosti důležité (ve své doktorské práci takovou argumentaci označuji „case-bound“ – výstižný český ekvivalent by asi byl „vázaná na případ“), se liší podle toho, zda jsou v předchozím případu důležitá „reálná fakta“ (konkrétní životní situace), anebo abstraktní normy; jak jsou v případě takové argumentace určována pravidla relevance? Uvedu na zcela konkrétním a aktuálním případu: proč by rozhodnutí Ústavního soudu o stavebním spoření mělo být relevantní v případu „solární daně“ a proč nikoliv? U případů, kde jsou důležitá fakta, je pak zajímavá otázka výběru relevantních okolností, jež soud uzná za důležité pro svoje rozhodnutí. Podobná otázka: jak jsou v právu činěny tyto relevantnostní úsudky a jaké to má důsledky pro argumentaci předchozím rozhodnutím?

V článku také ukazuji, jak jsou okolnosti případů důležité pro argumentaci s rozhodnutími, jež v nich byla vydána – činí ji daleko flexibilnější. Ve skutečnosti mnoho teoretiků říká, že precedent je „méně závazný“ než zákon: otevřený neustálému odlišování. Tato flexibilita má veliký význam pro omezování role nejvyššího soudu. Co se však stane, když takový soud sklouzne k legislativnímu módu argumentace?

I pokud se Vám zdají výše uvedené otázky příliš ezoterické či nepraktické, možná se z článku alespoň dozvíte něco zajímavého o fungování tří zmíněných soudů. Budu se těšit na Vaše případné komentáře.

Celý příspěvek

Do měsíce května

Skončil duben a redakci Jiného práva je velkým potěšením poděkovat odcházejícímu bloggerovi Kubo Mačákovi za jeho skvělé a aktuální posty. Těšíme se, že se s jeho názory na stránkách JP budeme setkávat občas i nadále (jedna věc mne napadá, právě jsem slyšel v rozhlase, že po deseti letech Američané konečně "dostali" Bin Ládina).

Na květen je nám velkou ctí přivítat Bohumila Dvořáka, soudce OS Praha 10, externího vyučujícího na katedře občanského práva PF UK a odborného pracovníka Centra právní komparatistiky tamtéž. B. Dvořák je autorem mnoha zajímavých prací, na prvém místě je asi třeba jmenovat knihu Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Těšíme se na jeho posty.

Celý příspěvek