Soudcovská tvorba práva a precedent na nejvyšších soudech
Tematicky se bude hodit k našemu hostovi (který, jak Zdeněk zmínil, publikoval výtečnou práci, jež se věnovala právní moci rozhodnutí) upozornění na článek, který jsem nedávno umístil na SSRN. Zabývá se soudcovskou tvorbou práva a precedentem na nejvyšších soudech. Je to v pravém slova smyslu „work in progress“, poněvadž se dřívější verze článku objevila v Cambridge Yearbook of European Legal Studies a toto je výrazně upravená verze, kterou jsem zakomponoval do své doktorské práce. A práce samozřejmě nekončí...
V článku se zabývám třemi souvisejícími otázkami: jak chápat soudcovskou tvorbu práva, pro koho jsou rozhodnutí nejvyšších soudů závazná v „precedenčním smyslu“ a nakonec, jak argumentace předchozími rozhodnutími vypadá? Na tyto otázky se snažím odpovědět v souvislosti se třemi vrcholnými soudy: Nejvyšším soudem USA, Kasačním soudem ve Francii a Evropským soudním dvorem. V závěru článku si kladu otázky, na kterém jsem se snažil najít odpověď (nebo alespoň způsob, jak odpověď hledat) v jiných částech své práce.
V kostce bych je shrnul pro čtenáře blogu takto:
1) Všechny tři zkoumané soudy v současné době argumentují předchozími rozhodnutími v „legislativním módu“ – tj. bez vazby na okolnosti předchozího případu. Argumentuje se textem soudních rozhodnutí, někdy jen „právními větami“ (ačkoliv je ve smyslu užívaném v našem právním systému, žádný ze tří soudů nepoužívá), nikoliv předchozími případy. Liší se jen způsob a četnost případů, kdy soudy takto činí. Jak se to promítá do našeho chápání autority a legitimity soudů, které pořád ještě považujeme za instituce, jejichž úkolem je rozhodovat spory, nikoliv tvořit právo?
V tomto ohledu je zajímavý příklad francouzského Kasačního soudu, který podle některých francouzských autorů vlastně ani soudem není. Ve skutečnosti je „světským“ pobočníkem „nadpozitivní“ autority zákonodárce, který jediný svoji legitimitu odvozuje od lidu. Kontroluje nižší soudy, zda zákonodárce respektují, přičemž zákonodárce sám může kdykoliv odmítnout interpretaci práva, s níž nesouhlasí.
Podobně se ale můžeme ptát na identitu ESD anebo koneckonců amerického Nejvyššího soudu – může si ještě někdo seriózně myslet, že instituce, která si vybere z cca 8 tisíc případů jednu setinu ke svému rozhodnutí, je skutečně soudem? A jak je taková role kompatibilní s tak populárním „soudcovským minimalismem“?
Stejné otázky platí samozřejmě i pro evropské ústavní soudy a některé jiné vrcholné soudy. V čem jsou tyto instituce a pravidla, která produkují, odlišné od legislativních těles?
2) Argumentace předchozím rozhodnutím, kdy jsou jeho okolnosti důležité (ve své doktorské práci takovou argumentaci označuji „case-bound“ – výstižný český ekvivalent by asi byl „vázaná na případ“), se liší podle toho, zda jsou v předchozím případu důležitá „reálná fakta“ (konkrétní životní situace), anebo abstraktní normy; jak jsou v případě takové argumentace určována pravidla relevance? Uvedu na zcela konkrétním a aktuálním případu: proč by rozhodnutí Ústavního soudu o stavebním spoření mělo být relevantní v případu „solární daně“ a proč nikoliv? U případů, kde jsou důležitá fakta, je pak zajímavá otázka výběru relevantních okolností, jež soud uzná za důležité pro svoje rozhodnutí. Podobná otázka: jak jsou v právu činěny tyto relevantnostní úsudky a jaké to má důsledky pro argumentaci předchozím rozhodnutím?
V článku také ukazuji, jak jsou okolnosti případů důležité pro argumentaci s rozhodnutími, jež v nich byla vydána – činí ji daleko flexibilnější. Ve skutečnosti mnoho teoretiků říká, že precedent je „méně závazný“ než zákon: otevřený neustálému odlišování. Tato flexibilita má veliký význam pro omezování role nejvyššího soudu. Co se však stane, když takový soud sklouzne k legislativnímu módu argumentace?
I pokud se Vám zdají výše uvedené otázky příliš ezoterické či nepraktické, možná se z článku alespoň dozvíte něco zajímavého o fungování tří zmíněných soudů. Budu se těšit na Vaše případné komentáře.
V článku se zabývám třemi souvisejícími otázkami: jak chápat soudcovskou tvorbu práva, pro koho jsou rozhodnutí nejvyšších soudů závazná v „precedenčním smyslu“ a nakonec, jak argumentace předchozími rozhodnutími vypadá? Na tyto otázky se snažím odpovědět v souvislosti se třemi vrcholnými soudy: Nejvyšším soudem USA, Kasačním soudem ve Francii a Evropským soudním dvorem. V závěru článku si kladu otázky, na kterém jsem se snažil najít odpověď (nebo alespoň způsob, jak odpověď hledat) v jiných částech své práce.
V kostce bych je shrnul pro čtenáře blogu takto:
1) Všechny tři zkoumané soudy v současné době argumentují předchozími rozhodnutími v „legislativním módu“ – tj. bez vazby na okolnosti předchozího případu. Argumentuje se textem soudních rozhodnutí, někdy jen „právními větami“ (ačkoliv je ve smyslu užívaném v našem právním systému, žádný ze tří soudů nepoužívá), nikoliv předchozími případy. Liší se jen způsob a četnost případů, kdy soudy takto činí. Jak se to promítá do našeho chápání autority a legitimity soudů, které pořád ještě považujeme za instituce, jejichž úkolem je rozhodovat spory, nikoliv tvořit právo?
V tomto ohledu je zajímavý příklad francouzského Kasačního soudu, který podle některých francouzských autorů vlastně ani soudem není. Ve skutečnosti je „světským“ pobočníkem „nadpozitivní“ autority zákonodárce, který jediný svoji legitimitu odvozuje od lidu. Kontroluje nižší soudy, zda zákonodárce respektují, přičemž zákonodárce sám může kdykoliv odmítnout interpretaci práva, s níž nesouhlasí.
Podobně se ale můžeme ptát na identitu ESD anebo koneckonců amerického Nejvyššího soudu – může si ještě někdo seriózně myslet, že instituce, která si vybere z cca 8 tisíc případů jednu setinu ke svému rozhodnutí, je skutečně soudem? A jak je taková role kompatibilní s tak populárním „soudcovským minimalismem“?
Stejné otázky platí samozřejmě i pro evropské ústavní soudy a některé jiné vrcholné soudy. V čem jsou tyto instituce a pravidla, která produkují, odlišné od legislativních těles?
2) Argumentace předchozím rozhodnutím, kdy jsou jeho okolnosti důležité (ve své doktorské práci takovou argumentaci označuji „case-bound“ – výstižný český ekvivalent by asi byl „vázaná na případ“), se liší podle toho, zda jsou v předchozím případu důležitá „reálná fakta“ (konkrétní životní situace), anebo abstraktní normy; jak jsou v případě takové argumentace určována pravidla relevance? Uvedu na zcela konkrétním a aktuálním případu: proč by rozhodnutí Ústavního soudu o stavebním spoření mělo být relevantní v případu „solární daně“ a proč nikoliv? U případů, kde jsou důležitá fakta, je pak zajímavá otázka výběru relevantních okolností, jež soud uzná za důležité pro svoje rozhodnutí. Podobná otázka: jak jsou v právu činěny tyto relevantnostní úsudky a jaké to má důsledky pro argumentaci předchozím rozhodnutím?
V článku také ukazuji, jak jsou okolnosti případů důležité pro argumentaci s rozhodnutími, jež v nich byla vydána – činí ji daleko flexibilnější. Ve skutečnosti mnoho teoretiků říká, že precedent je „méně závazný“ než zákon: otevřený neustálému odlišování. Tato flexibilita má veliký význam pro omezování role nejvyššího soudu. Co se však stane, když takový soud sklouzne k legislativnímu módu argumentace?
I pokud se Vám zdají výše uvedené otázky příliš ezoterické či nepraktické, možná se z článku alespoň dozvíte něco zajímavého o fungování tří zmíněných soudů. Budu se těšit na Vaše případné komentáře.
Žádné komentáře:
Okomentovat