Nebezpečné vrtule
Před několika dny prezident Obama, jakožto nejvyšší instance v rámci CFIUS, veřejně odmítl investici čínské společnosti do parku větrných elektráren v Oregonu, což se stalo snad jen podruhé v historii Výboru. Takto spor většinou negraduje s ohledem na politickou citlivost a možné ekonomické dopady celé kauzy. Jde však o vhodnou příležitost, jak proces představit. Jsou snad větrné turbíny národně-bezpečnostním rizikem?
Kontrolní proces CFIUS je v praxi poněkud nejistý, tajný, ovlivnitelný politikou, neexistuje možnost soudního přezkumu a točí se v něm miliardy dolarů – jeho rámec je nicméně poměrně jednoduchý. Výbor má možnost přezkoumat jakoukoliv zahraniční investici, která by mohla znamenat kontrolu americké firmy či její převzetí, pokud je tato transakce schopná ohrozit americkou národní bezpečnost. Definice jsou záměrně poněkud rozmazané, takže není přesně definované, co znamená „kontrola“ (je to spíše možnost výrazně ovlivnit důležitá rozhodnutí firmy) nebo co znamená „národní bezpečnost“ (existuje demonstrativní výčet, např. ohrožení strategické infrastruktury země).
Vše navíc ovlivňuje politika. CFIUS reportuje Kongresu, jehož jednotliví členové se mohou o proces zajímat a různě na členy Výboru působit. Možná si pamatujete na aféru s přístavy na Manhattanu, které měla koupit britská společnost s dubajskými vlastníky. Transakce údajně procházela Výborem relativně dobře a národně-bezpečnostní obavy byly řešeny, dokud se celá věc nezveřejnila a kongresmani začali na veřejnosti dávat silně najevo, že přístavy v New Yorku přece nelze prodat teroristům z Blízkého východu.
Politika má v procesu tedy poměrně silný vliv, navíc i původ investice hraje roli. To co by se odpustilo Britům by se možná neodpustilo Francii nebo Izraeli (Což je překvapivé jen zdánlivě, vzhledem k případům špionáže francouzskými letuškami a izraelskými dvojitými agenty v USA.), a už vůbec ne Íránu nebo Číně.
TOP GUN
V čem je tedy investice do větrné elektrárny problematická? Větrný park, do kterého chtěla čínská firma investovat, totiž leží nedaleko vojenské základny námořnictva USA, kde se testují nové zbraně. Dle přednášek na Georgetown Law je právě tohle ten nejhorší možný scénář, který de facto nelze během jednání s Výborem vyřešit (tzv. mitigation). Problémem je tedy fyzická blízkost k citlivé lokalitě.
Podobné případy se samozřejmě objevily už dříve. V poušti v Nevadě stojí jedna z nejznámnějších vojenských základen USA, TOP GUN základna pro trénink amerických pilotů, kde je údajně skladována i jistá hi-tech vojenská specialitka, nicméně už asi tři čínské firmy se pokusily v okolí základny investovat. Vždy byly údajně překvapené, když jim bylo řečeno, že je poblíž vojenský objekt, a že by jejich
koupi zlatých dolů poblíž základny CFIUS asi určitě neschválil.
Kromě výše uvedené situace však existuje řada možností a prostoru k jednání, která umožňují Výboru transakci problematickou z různých důvodů schválit. Je to například možnost auditů, záruk nebo i vytvoření nové „proxy“ americké firmy, skrze kterou je investice provedena a nadále spravována. Firmu vedou Američané s bezpečnostními prověrkami a dostávají se tak do kontaktu například s citlivými údaji. Zahraniční investor tak sice skrze svoji investici vlastní tuto proxy firmu, do jejího konkrétního jednání však detailně zasahovat nemůže.
Do procesu CFIUS je možné přihlásit svoji plánovanou investici dobrovolně, nicméně Výbor může investice zkoumat také sám ze své iniciativy, a to i zpětně. Zde je tedy další podobnost s prací kontrolorů hospodářské soutěže. Řada investorů si proto rozmyslí, jestli se raději nepřihlásit „dobrovolně“ sám, protože náklady a případné sankce za dodatečné řízení před Výborem jsou mnohem větší. V procesu jde samozřejmě i o lobbing a public relations, protože jde často o citlivé investice ze zemí s nedobrou pověstí.
Kupte si české ropné rezervy
Český stát nabízí zahraničním investicím rovné podmínky pro podnikání, ochranu před neférovým zásahem vlády a dokonce se nechá žalovat, pokud by si cizí investor myslel, že mu bylo ublíženo. Na druhé straně se však proti podezřelým investicím bránit neumí a snad ani nechce. Proces podobný tomu americkému byl před několika lety schválen v Německu skrze Zákon o zahraničním obchodu a platbách (Außenwirtschaftsgesetz) a zřejmě i v EU se něco podobného chystá, takže obdobný mechanizmus možná brzy přijde i do Čech. Mezitím snad ruské firmy nezískají úplnou kontrolu nad českou strategickou infrastrukturou a čínské firmy neovládnou celé telekomunikace v zemi.
Pak si snad i čeští studenti budou moci užít off-record historky z národně-bezpečnostních budoárů své země. V kurzu na Georgetown Law jsem byl takřka jediný zahraniční LL.M. mezi bývalými právníky ze CIA či FBI, kteří se nebáli vyprávět anekdoty například o bývalém národně-bezpečnostním poradci prezidenta, který si vzal ze sejfu tajné dokumenty a schoval je v ponožkách a trenýrkách na stavbě v centru města, o špionáží letušek nebo hlouposti ředitele CIA, který měl na svých nezabezpečených počítačích připojených doma k internetu asi 17 tisíc stránek tajných dokumentů.
Text vychází z kratšího článku pro iHNned z 13. října 2012.
