10 prosince 2018

Jan Burda: ČSESP Moot Court pohledem účastníka

Popsat z pohledu účastníka den, jehož středobodem je simulované soudní jednání, je docela obtížná úloha, neboť zážitky různých týmů mohou být diametrálně odlišné. Pokusím se však úkolu dostát s takovou mírou obecnosti, aby se nestal sbírkou nepochopitelných narážek a přinesl užitek všem čtenářům, zejména však budoucím zájemcům o moot courty jako takové.

Mootovací dny většinou začínají brzo. Až nepřirozeně brzo. Zejména tento: vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud, kde se soutěž koná, není ani v jiném státě, ani v jiném městě - je jen půl hodiny cesty trolejbusem. Jenže každá minuta se počítá.

Martin a Nela, členové mého týmu, tak nastavují budíky na brzkou hodinu a ještě ráno se scházíme v naději, že stihneme dodělat něco z toho, co se nestihlo. Že ještě někde v temném koutě mnohasetstránkové knihy nalezneme argument, který nám přinese vítězství...

Tak tomu však je pouze výjimečně. Na silné body a pevné konstrukce mluveného podání se soudcové zpravidla neptají, zato mají obdivuhodnou schopnost vycítit, kde příprava neprůstřelná není. Ještě více je však zajímají body, ke kterým nemohla být příprava vůbec žádná, protože ony problémy prostě nikoho z nás nenapadly.

Uvnitř tak trochu jiného soudu již čekají ostatní týmy, které si povídají o všem možném, jen ne o případu. Na ten přijde čas později. V družném hovoru jsou také soudci, z nichž některé známe z fakulty, mnozí – jako např. soudce Tribunálu SDEU Jan M. Passer - však přijeli z mnohem větší dálky. Za což jim z celého srdce děkujeme.

Právě ten soutěž zahajuje proslovem, ve kterém zdůrazňuje, že soutěž je především o zážitcích a zkušenostech, které si z ní člověk odnese, a že soudci zde nejsou jako nepřátelé, ale (někdy také) proto, aby nám pomohli. Nemyslím nicméně, že by s ním v některých budoucích chvílích všichni účastníci soutěže nutně souhlasili. 

Samotné přednesy jsou totiž zkušeností sui generis. Někdy je možné odříkat připravený text jako básničku, někdy je řečník zastaven po dvou větách otázkou, která půlku poznámek na jeho kartičkách fakticky hází do koše. Je také nutné přednes přizpůsobit druhé straně, aby soupeřící týmy nemluvily přes sebe, trpělivě soudu vysvětlovat své brilantní (i ty o poznání méně brilantní) myšlenky, pokud tyto nejsou přijaty, a také někdy argumenty s klidem odhodit, protože nefungují tak, jak jsme si od nich slibovali. Někdy se vtírá dojem, že se soudci ptají špatně (vždyť je to přeci tak jasné!), někdy je naopak pochybný výrok ponechán bez jakékoli odezvy a přicházejí pochybnosti, zdali byl až tak špatný, že se na něj soud ani nemá sílu doptávat, a zdali tedy na jeho základě vůbec pokračovat. Moot je totiž do značné míry o improvizaci.

V rámci prvního kola jsme soudu přednášeli, proč musí alkohol proudit (na jednotném trhu), anebo proč mohou naopak státy tyto výrobky vysoce danit, zakazovat, nebo nutit občany nakupovat je pouze v rámci obědových přestávek. Výkony protivníků byly obdivuhodné, zejména s přihlédnutím k tomu, že pro většinu účastníků to byla vůbec první mootová zkušenost a také první setkání s evropským právem. Zvláštní zmínku si zaslouží také to, že v rámci simulovaného jednání před Soudním dvorem došlo i na maltskou úpravu rozvodů a majetkové smlouvy uzavřené se Svatou stolicí. Cesty evropského práva jsou nevyzpytatelné.

Po konci prvního kola jsme potom v obědové pauze napjatě čekali na jeho výsledky a verdikt ohledně toho, zda se podíváme do finále. A také jsme v nedaleké restauraci neméně napjatě čekali na to, zdali se nás číšník v průběhu tři čtvrtě hodiny zvládne optat, jestli budeme mimo pití také obědvat. Prvního jsme se dočkali, druhého bohužel ne. Obsluhující pán se pravděpodobně zalekl svítících notebooků, unavených očí a agresivně vypadajících zvýrazňovačů, a tak jsme po chybějící snídani šli i do finále na lačno; s výjimkou sušenek a piškotů, které přichystali ochotní organizátoři.

Ve finále jsme se střetli s pražským týmem a nutno přiznat, že k nám byl los milostivější a připadla nám – alespoň z našeho pohledu – vděčnější strana. Byť nutno vytknout před závorku, že soud mnohé z našich tezí o vyvažování ochrany zdraví a životů s omezením trhu nesdílel.

Zatímco v rámci prvního kola měl každý tým 20 minut na zodpovězení pěti značně rozdílných otázek, ve finále bylo každé ze dvou otázek přiřazeno 15 minut, soud měl tedy mnohem širší prostor pro dotazy (jak ty úzce související s případem, tak ty související méně). Tohoto prostoru využil bezezbytku a týmy tak odpovídaly na otázky týkající se témat sahajících od kolků až po soutěžní právo.

Po hodinové bitvě, jež zaujala i mnohé návštěvníky vánočních trhů, kteří do jednací místnosti, umístěné v přízemí a s okny do ulice Joštova zvenku zvědavě nakukovali (škoda snad jen, že nemohli být odměněni pohledem na vínové taláry soudců Soudního dvora – podnět pro další ročníky ČSESP Moot Courtu?), bylo vítězství přiřknuto našemu týmu. 

Zvláštní dvě ceny pro nejlepší řečnice (k tomu viz příspěvek na Jiném právu ze dne 5. prosince 2018) potom také zůstaly v Brně, kde se jejich šťastnými výherkyněmi staly Natálie Dřínovská a Terézia Lazarová z PrF MU, které se tak mohou těšit na budoucí stáž u Soudního dvora. Ani s jednou z nich jsme se však v průběhu prvního kola nestřetli, mohu tedy jen domýšlet, jak jejich přednes vypadal.

Jenže - jak v závěrečné ceremonii zdůraznil soudce Passer - vítězi byli všichni. Všichni ti, co si i v hektickém předzápočtovém období našli čas na přípravu, studium a úsilí pro – slovy Jana Passera – „něco navíc.“ Zejména však byli vítězi ti, pro které – na rozdíl od našeho týmu – nebyl dnešek koncem mootové kariéry, ale jejím slibným začátkem. 

Zbývá snad jen dodat, že prostřednictvím soutěže mají účastníci samozřejmě také možnost potkat rozdílné a zajímavé lidi, jak jsme se přesvědčili, když jsme ve zbývající části večera s některými brněnskými účastníky a pražským týmem, který si dobrovolně nechal ujet vlak do Prahy, potvrdili procházkou předvánočním Brnem platnost některých starších závěrů Soudního dvora (v tomto smyslu zejména viz rozsudek ze dne 20. února 1979, Rewe-Zentral, zvaný „Cassis de Dijon“, 120/78, Recueil, s. 649, bod 11) a společně konzumovali některé další potraviny (k tomu viz čl. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin).

Na úplný závěr snad už jen velké díky pro všechny, kteří se tohoto mootu účastnili či přispěli k tomu, že byl.

Jan Burda, se speciálním poděkováním Nele Janouškové a Martinu Vejtasovi za „něco navíc“

Žádné komentáře: