Užitek a náklady jsou subjektivní, tak co chcete porovnávat?

Patrně všichni, kteří se zajímají o ekonomickou analýzu práva, vědí, že existují kritici tohoto přístupu. V minulém postu jsem pokusil představit přístup teoretiků korektivní spravedlnosti. Ve stručnosti lze shrnout, že podle zastánců korektivní spravedlnosti nedokáže ekonomická analýza práva vysvětlit bilaterální strukturu právního vztahu mezi poškozeným a škůdcem vyplývajícího z deliktního jednání škůdce. Takovou kritiku bychom mohli označit jako externí, neboť odmítá přístup ekonomické analýzy práva jako takový. Totéž bychom mohli říct o přístupu rakouské školy.

V základě rakouské ekonomie stojí velký důraz na metodologický subjektivismus. Dle tohoto přístupu jsou užitek, náklady a „hodnoty“ subjektivní, a tedy existují pouze v myslích jednajících lidí.[1] Preference jsou čistě otázkou subjektivního hodnocení. Navíc, z pohledu rakouské školy jsou preference ordinální, nikoliv kardinalní. Pokud preferujeme, preferujeme určitou věc vůči jiné věci nebo skupině věcí. Preference jsou subjektivní, psychologickou veličinou, a z důvodu neexistence jednotky měření také neměřitelnou. Totéž v zásadě platí o nákladech, které rakouská škola chápe jako náklady obětovaných příležitostí. [2]

Z výše uvedené argumentace tak mj. výplývá i nemožnost meziosobního porovnávání užitku či nákladů. A právě meziosobní porovnávání užitků a nákladů stojí v základě mnohých myšlenek ekonomické analýzy práva. Vezměme si jako příklad známé Handovo pravidlo, které se uplatňuje pro účely posouzení, zda osoba jednala nedbale.[3] Podle tohoto pravidla jedná osoba nedbale, jestliže neučinil ta preventivní opatření (B), jejichž hodnota je nižší, než pravděpodobnost vzniku škody (P) a výše škody (L). Jinými slovy, odpovědnost nastává, jestliže B < PL. Z pohledu rakouské školy je však Handovo pravidlo nereálné, neboť jeho prostřednictvím dochází k porovnání nákladů jedné strany (škůdce) s náklady druhé strany (poškozeného). Dále si je třeba uvědomit, že téměř nikdy nebude možné získat přesné údaje, které bychom mohli do rovnice dosadit. Toho si byl ostatně soudce Learned Hand sám dobře vědom.[4] Kromě toho nesmíme zapomínat, že i kdyby takové údaje existovaly, museli by je mít soudci k dispozici. Jejich získání bz samo o sobě bylo náročnou a nákladnou činností. 

Pokud by soudce dosáhl v konečném důsledku maximalizace společenského užitku, můžeme-li o něčem takovém smysluplně vůbec hovořit, pak by toho dosáhl spíše náhodou než systematickou aplikací Handova pravidla. Z tohoto důvodu také preferují mnozí Rakušané po vzoru Richarda Epsteina[5] objektivní odpovědnost před subjektivní odpovědností.[6]

Výše uvedený problém nemožnosti meziosobního porovnávání užitku plynoucí z postulátu metodologického subjektivismu však není jediným problém, který dle rakouské školy trápí mainstreamovou ekonomickou analýzu práva. Mnozí autoři vyslovují velké pochybnosti nad samotným cílem efektivnosti, když např. argumentují, že tento cíl předpokládá téměř dokonalou znalost o tom, zda nás konkrétní změna posouvá směrem k optimu.[7] Současně také argumentují, že namísto dosažení efektivnosti spočívá common law spíše ve vytvoření obecných, abstraktních pravidel, které umožňují jednotlivcům dosahovat jejich individuální cíle.[8]

Mám za to, že rakouská kritika představuje poměrně přesvědčivou kritiku mainstreamového přístupu k ekonomické analýze práva. Někteří rakouští autoři však sklouzli k opačnému extrému, když vylučovali jakýkoliv přínos ekonomie v rámci studia fungování práva ve společnosti. Ale to rozhodně nelze říct o všech jejích zástupcích. Mnozí úspěšně aplikují ekonomickou teorii v rámci zkoumání nejrůznějších společenských a normativních systémů. To ostatně potvrzují v nedávné době publikované práce Petera Leesona či Edwarda Stringhama. Takže v tomhle směru myslím, že se máme na co těšit. 

____________________

[1] Stringham, E.P. Economic value and costs are subjective. In: Boettke, P.J. (ed.) Handbook on Contemporary Austrian Economics. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2010, s. 43 a násl.

[2] Viz např. Mises, L. Human Action. A Treatise on Economics. Fourth Revised Edition. San Francisco: Fox & Wilkes, 1996, s. 396 („Costs are a phenomenon of valuation. Costs are the value attached to the most valuable want-satisfaction which remains unsatisfied because the means required for its satisfaction are employed for that want-satisfaction the cost of which we are dealing with.”)

[3] Malá terminologická poznámka: v rozhodnotuí případu Carroll Towing, které dalo vznik Handovu pravidlu, píše Hand následovně: “the owner’s duty, as in other similar situations, to provide against resulting injuries is a function of three variables”. Hand nepsal o nedbalosti jako fomě zavinění (fault), ale o povinnosti. Na tom lze dobře dokumentovat přístup ekonomů, kteří by rádi opustili dichotomii “povinnosti a jejího zaviněného porušení” a nahradili ji uvažováním o tom, zda škůdce učinil ta opatření, která byla efektivní a vedla k zabránění vzniku škody. 

[4] Srov. rozhodnutí ve věci Moisan v. Loftus, 178 F.2d 148, 149 (2d Cir. 1950): „But of these factors care is the only one ever susceptible of quantitative estimate, and often that is not. The injuries are always a variable within limits, which do not admit of even approximate ascertainment; and, although probability might theoretically be estimated, if any statistics were available, they never are; and, besides, probability varies with the severity of the injuries. It follows that all such attempts are illusory.”

[5] Epstein, R.A. A Theory of Strict Liability. In: Journal of Legal Studies, Vol. 2 (1973), s. 151.

[6] Např. Rothbard, M.N. Law, Property Rights, and Air Polluttion. In: Rothbard, M.N. Economic Controversies. Auburn: Ludwig von Mises Institute, 2011, s. 367 a násl.

[7] Rizzo, M.J. The Mirage of Efficiency. In: Hofstra Law Review, Vol. 9, s. 647.

[8] Rizzo, M.J. Rules Versus Cost-Benefit Analsysis in the Common Law. In: Cato Journal, Vol. 4, No. 3 (1985), s. 882.