Trest zákazu účasti na manifestacích, demonstracích, pochodech a veřejných shromážděních
Před několika dny Vrchní soud v Praze udělil velmi zajímavý trest – třiletý zákaz účasti na manifestacích, demonstracích, pochodech a veřejných shromážděních anarchistických hnutí. Ponechme stranou možný zbytek zákazu (tedy sportovní a kulturní akce), další konotace případu a zaměřme se jen na tento specifický trest. Je možné takový trest udělit podle trestního zákoníku? A pokud ano, za jakých podmínek a co na to ústavní právo?
Celý název trestu zní ‘zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce’. Co se rozumí pod pojmem jiná společenská akce? Je to akce, která je druhově podobná akci sportovní či kulturní? Nebo se jedná o úplně nezávislý druh akcí, které jsou zkrátka společenské, tedy se odehrávají ve společnosti? Jednoznačný závěr snad lze učinit jen o tom, že trest nemůže být uložen za nespolečenské akce – např. tímto trestem někomu nelze zacházet chodit do přírody. Lze mu ale zakázat chodit na organizované výlety. Mělo by se tak jednat o primárně společenskou akci – událost, která je organizovaná s účelem, aby byla společenská.
Osobně se kloním k tomu, že dikce zákonu umožňuje uložit zákaz akce, která se děje ve společnosti, a která je výrazně odlišná od sportovní či kulturní akce. Důvod je, že tyto dva typy akcí jsou již výrazně odlišné a hlavní podobnost spočívá v tom, že se sejde vícero lidí za určitým účelem. Tento účel je výrazně odlišný – z jiných důvodů se chodí do Louvru, na HC Oceláře Třinec, do experimentálního divadla či zahrát si ultimate frisbee s Prague Devils. Určitou podobností kulturní a sportovní akce je, že člověk je primárně divákem (byť třeba v případě experimentálního divadla či některého sportu to může být jinak) a nikoli aktérem. Dikce ‘jiná společenská akce’ tak umožňuje vcelku velký prostor pro interpretaci. Myslím proto, že lze zakázat účast i na demonstraci.
Účelem zákonodárce při zavádění tohoto trestu bylo primárně zamezit hooligans přístup na stadiony. Co ale jiná použití trestů? Pokud někdo narušuje soudsedská setkání na vesnici (a spáchá při tom trestný čin), může být správné udělit mu zákaz vstupu na ně? Pokud někdo opakovaně páchá trestnou činnost při večerní návštěvě hospody, je možné mu zakázat vstup do ní? Domnívám se, že ano, byť v druhém případě by se hodilo použít nejspíše jiných opatření. Účelem trestu je primárně ochránit společnost od páchaných trestných činů, tedy inkapacitovat potenciální pachatele trestné činnosti. Různorodost života toto může vyžadovat.
Zatímco u sportovních a kulturních akcích je jednodušší definovat, na co se zákaz vztahuje, u jiných společenských akcích to může být problematičtější. Vezmeme si stávající případ – je možné jít na demonstraci společně s ostatními anarchisty, pokud ji pořádá jiná skupina? Či lze na takovou akci jít sám? Bylo by možné jít na Queer Parade v Táboře, kterou podporovalo anarchistické hnutí? Pokud ano, může se na ní i stýkat s ostatními anarchisty? Soud by měl v rozsudku velmi detailně vysvětlit, co se ještě považuje za akci, kam lze jít a kam nikoli. Upřímně nezávidím probačnímu úředníkovi, který toto bude muset řešit (popř. soudu). Toto je jedním z hlavních důvodů, proč soudy nejspíše nebudou chtít používat institutu ‘jiné společenské akce’ jako obvyklý trest. Jednoznačně vymezit a odůvodnit, proč určité vymezení je správné, bude velmi obtížné.
Tento trest tak lze vztáhnout i na jiné společenské akce odlišné od sportovních či kulturních akcí. Je možné ale zakázat účast někomu na demonstraci? Trestní právo běžně zabraňuje mnoho lidem demonstrovat, těm, kteří jsou ve vězení (v běžném či domácím). Zajímavé je, že na rozdíl od náboženských obřadů, které mohou mít speciální režim u domácího vězení, podobná výjimka neplatí pro shromažďovací právo. Zákonodárce na to buď zapomněl nebo to nevnímal jako případ stejné důležitosti.
Co na to test proporcionality? Zakázat někomu účast na demonstracích splňuje kritérium vhodnosti (inkapacituje potencionálního pachatele) i kritérium potřebnosti (umožňuje dosáhnout tohoto cíle). Na konkrétních podmínkách případu pak záleží, zda ‚nebezpečnost‘ pachatele a jeho spáchaného činu je taková, že si zaslouží tuto reakci (je přiměřená v užším smyslu). Lze si představit třeba osobu, která násilně útočila v průběhu demonstrace nevyprovokovaným házením dlažebních kostek na jiné demonstranty / policisty / přihlížející. Pro takovou může být výchovnější / jasnější / spravedlivější, pokud dostane zákaz chodit na určité demonstrace/shromáždění, než pokud dostane podmínku bez bližší specifikace. Stejně tak tento zákaz ochrání společnost a průběh demonstrací, během kterých se nebudou páchat trestné činy. (Cíleně se v tomto článku nevyjadřuji ke konkrétní kauze, ve které byl tento trest uložen.)
V souvislosti s tímto trestem se hodí zmínit dvě obecnější problematické oblasti. Zaprvé, je tu instituce, která může rozhodnout, jak se takovýto trest má používat napříč republikou? Nejvyšší soud může těžko sjednocovat praxi a vyjadřovat se k ukládání trestů. Při dovolání může zasáhnout do trestu, pokud je uložen trest, který zákon nepřipouští či pokud výměra trestu byla mimo sazbu. Jak ale ukládat tresty, čím se řídit při jejich ukládání, nakolik je odůvodňovat či kdy jsou určité postupy přípustné, Nejvyšší soud nemůže řešit v jednotlivých případech. A prostřednictvím sjednocujících stanovisek se o to příliš nepokouší.
Zadruhé, diskutovaný trest se překrývá s přiměřenými omezeními a přiměřenými povinnostmi podle § 48 odst. 4 TZ. Zejména písm. e) je v zásadě rozšířený trest zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce – byť se tedy nejedná o trest, tak je dokonce přísnější než sám trest! Jejich institut by si nicméně zasloužil speciální článek, kde by bylo třeba rozebrat, že jejich výčet není uzavřený. Neplatí tak zásada, že trest musí být jasně stanoven zákonem.
Osobně se kloním k tomu, že dikce zákonu umožňuje uložit zákaz akce, která se děje ve společnosti, a která je výrazně odlišná od sportovní či kulturní akce. Důvod je, že tyto dva typy akcí jsou již výrazně odlišné a hlavní podobnost spočívá v tom, že se sejde vícero lidí za určitým účelem. Tento účel je výrazně odlišný – z jiných důvodů se chodí do Louvru, na HC Oceláře Třinec, do experimentálního divadla či zahrát si ultimate frisbee s Prague Devils. Určitou podobností kulturní a sportovní akce je, že člověk je primárně divákem (byť třeba v případě experimentálního divadla či některého sportu to může být jinak) a nikoli aktérem. Dikce ‘jiná společenská akce’ tak umožňuje vcelku velký prostor pro interpretaci. Myslím proto, že lze zakázat účast i na demonstraci.
Účelem zákonodárce při zavádění tohoto trestu bylo primárně zamezit hooligans přístup na stadiony. Co ale jiná použití trestů? Pokud někdo narušuje soudsedská setkání na vesnici (a spáchá při tom trestný čin), může být správné udělit mu zákaz vstupu na ně? Pokud někdo opakovaně páchá trestnou činnost při večerní návštěvě hospody, je možné mu zakázat vstup do ní? Domnívám se, že ano, byť v druhém případě by se hodilo použít nejspíše jiných opatření. Účelem trestu je primárně ochránit společnost od páchaných trestných činů, tedy inkapacitovat potenciální pachatele trestné činnosti. Různorodost života toto může vyžadovat.
Zatímco u sportovních a kulturních akcích je jednodušší definovat, na co se zákaz vztahuje, u jiných společenských akcích to může být problematičtější. Vezmeme si stávající případ – je možné jít na demonstraci společně s ostatními anarchisty, pokud ji pořádá jiná skupina? Či lze na takovou akci jít sám? Bylo by možné jít na Queer Parade v Táboře, kterou podporovalo anarchistické hnutí? Pokud ano, může se na ní i stýkat s ostatními anarchisty? Soud by měl v rozsudku velmi detailně vysvětlit, co se ještě považuje za akci, kam lze jít a kam nikoli. Upřímně nezávidím probačnímu úředníkovi, který toto bude muset řešit (popř. soudu). Toto je jedním z hlavních důvodů, proč soudy nejspíše nebudou chtít používat institutu ‘jiné společenské akce’ jako obvyklý trest. Jednoznačně vymezit a odůvodnit, proč určité vymezení je správné, bude velmi obtížné.
Tento trest tak lze vztáhnout i na jiné společenské akce odlišné od sportovních či kulturních akcí. Je možné ale zakázat účast někomu na demonstraci? Trestní právo běžně zabraňuje mnoho lidem demonstrovat, těm, kteří jsou ve vězení (v běžném či domácím). Zajímavé je, že na rozdíl od náboženských obřadů, které mohou mít speciální režim u domácího vězení, podobná výjimka neplatí pro shromažďovací právo. Zákonodárce na to buď zapomněl nebo to nevnímal jako případ stejné důležitosti.
Co na to test proporcionality? Zakázat někomu účast na demonstracích splňuje kritérium vhodnosti (inkapacituje potencionálního pachatele) i kritérium potřebnosti (umožňuje dosáhnout tohoto cíle). Na konkrétních podmínkách případu pak záleží, zda ‚nebezpečnost‘ pachatele a jeho spáchaného činu je taková, že si zaslouží tuto reakci (je přiměřená v užším smyslu). Lze si představit třeba osobu, která násilně útočila v průběhu demonstrace nevyprovokovaným házením dlažebních kostek na jiné demonstranty / policisty / přihlížející. Pro takovou může být výchovnější / jasnější / spravedlivější, pokud dostane zákaz chodit na určité demonstrace/shromáždění, než pokud dostane podmínku bez bližší specifikace. Stejně tak tento zákaz ochrání společnost a průběh demonstrací, během kterých se nebudou páchat trestné činy. (Cíleně se v tomto článku nevyjadřuji ke konkrétní kauze, ve které byl tento trest uložen.)
V souvislosti s tímto trestem se hodí zmínit dvě obecnější problematické oblasti. Zaprvé, je tu instituce, která může rozhodnout, jak se takovýto trest má používat napříč republikou? Nejvyšší soud může těžko sjednocovat praxi a vyjadřovat se k ukládání trestů. Při dovolání může zasáhnout do trestu, pokud je uložen trest, který zákon nepřipouští či pokud výměra trestu byla mimo sazbu. Jak ale ukládat tresty, čím se řídit při jejich ukládání, nakolik je odůvodňovat či kdy jsou určité postupy přípustné, Nejvyšší soud nemůže řešit v jednotlivých případech. A prostřednictvím sjednocujících stanovisek se o to příliš nepokouší.
Zadruhé, diskutovaný trest se překrývá s přiměřenými omezeními a přiměřenými povinnostmi podle § 48 odst. 4 TZ. Zejména písm. e) je v zásadě rozšířený trest zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce – byť se tedy nejedná o trest, tak je dokonce přísnější než sám trest! Jejich institut by si nicméně zasloužil speciální článek, kde by bylo třeba rozebrat, že jejich výčet není uzavřený. Neplatí tak zásada, že trest musí být jasně stanoven zákonem.
Zde stačí uzavřít, že obecně tento trest lze (nejspíše) uložit a jak to je v konkrétním případě, nejspíše posoudí další soudy.
A co si myslíte vy?