Hubert Smekal: S baijiu vstříc světlým zítřkům

Před dvěma týdny stála při příjezdu vedle mého hotelu asi padesátipatrová rozestavěná budova; teď už sleduji, jak borci dolaďují borovicové aranžmá u vchodu. Pln obdivu jim odpouštím, že vždy v sedm ráno mi pod oknem začínají řezat dlaždice a končí v sedm večer. Každý den, včetně neděle. Jaká to inspirace pro mé pracovní nasazení! Bohužel, závazky vůči Grantové agentuře ČR se na vaši lokaci neptají, tudíž se váženým čtenářkám omlouvám za mírné prodlení s prvním čínským příspěvkem. Lukáš Hoder mě důsledně instruoval, že Jiné právo je superseriózní platforma a nikdo tady není zvědavý na nějaké hippie FSS výstřelky, tudíž se mu aspoň zčásti pokusím vyhovět a mé příspěvky situovat na ose fraška - encyklopedie někam kolem průměru, nicméně s vysokým rozptylem v rámce jednoho postu. Zajímá-li se milý čtenář, jak je možné, že při psaní kontroluji bezpečnost práce místních dělníků, když by mi přece Great Chinese Firewall měla přístup na blogger.com zahradit, pak raději odpovím obecně - lidová (a tím spíše komerční) tvořivost zákazy většinou trumfne. Šlo to v Íránu či v Iráku, proč ne v Říši středu...

Rád bych vám zpestřil prázdninové volné chvíle rozborem následujících témat: (1) Co překvapí českého přednášejícího v Číně? (2) Jak se studují práva v Číně? Proč jdou mladí Číňané na práva? Kde chtějí najít pracovní uplatnění? (3) Jak se žije a tvoří čínským přednášejícím? Pokud by vás zajímalo cokoliv jiného, dejte vědět třeba prostřednictvím komentáře pod článkem, rád se studentů či vyučujících pozeptám. Upozorňuji dále, že nejsem žádným znalcem Číny, ani místního práva, veškeré postřehy se zakládají na mé reflexi. Stejně tak prezentace témat (2) a (3) poslouží toliko jako ilustrativní črta bez ambice autoritativního zprostředkování "takhle to je". Nicméně zejména budoucí text týkající se studentů by mohl cca odrážet názory inteligentních a angličtiny znalých studentů práv se specializací mezinárodní právo - není důvod domnívat se, že právnická fakulta Shandong University by byla v něčem jiná než ostatní čínské výborné právnické fakulty.

Dnes v nultém příspěvku alespoň krátce představím instituci, kde působím, a popíši, jak se tu pěkně o hostující přednášející starají. Červenec na Shandong University ve Weihai trávím již potřetí. Předloni jsem tu byl sám, loni přibyla díky spolupráci Shandong University s University of Sheffield další zahraniční přednášející a letos jsem již v defenzivě proti třem britským přednášejícím. S internacionalizací se to asi v Číně myslí vážně, a ne, že se jedná jen o povinně používané slovo v univerzitním hantecu. Autentických evropských přednášejících si tu cení, naši studentští pomocníci nás vyzvedli na letišti, nebesky elegantní a milá čínská vyučující nás provezla svým nablýskaným bílým mercedesem po okolí a ukázala nové domy na pobřeží, které si můžeme koupit. V Číně pro nás přece musí být levně, tak by se takový tříložnicový baráček se dvěma bary v přepočtu za 40 miliónů korun mohl na důchod šiknout...

Přítomnost zahraničních přednášejících způsobila trochu problémy jen na hotelu. Angličan si totiž přivezl svého manžela, což asi bylo to poslední, co personál při objednávce jediného pokoje pro dva očekával. Nastala trošku trapná chvíle, když se slečny na recepci snažily vysvětlit, že ten pokoj s manželskou postelí, který ještě před chvílí byl k dispozici, vlastně k dispozici není a musí si tudíž vystačit s pokojem se dvěma postelemi.

Shandong University patří k prestižním školám, v čínských žebříčcích končívá do první patnáctky z více než dvou tisíc tamních univerzit. Weihai je sympatická bezmála třímiliónová vesnička na břehu Žlutého moře, která se co do zeměpisné šířky zhruba dívá na hranici, která odděluje středověkou a novověkou Koreu. Nedaleko Weihai se nachází Liugong Island, kde na konci 19. století v rámci první sino-japonské války dostali Číňané nepěkně za vyučenou, tak ostrov proměnili v muzeum, aby si působivě připomínali, že takto tedy ne.

Kampus ve Weihai tvoří poměrně moderní budovy jednotlivých fakult a trochu slabší koleje, kde studenti obývají pokoje po šesti. Na to, o jakou koncentraci mladých lidí na malém prostoru se jedná, tak v kampusu panuje překvapivý klid. Můžete se procházet v bambusovém hájku, borovém lesíku, hrát basket či tenis na bezpočtu hřišť, zajít si do posilovny, na badminton, vyběhnout na observatoř, cachtat se v moři nebo taky celé dny a noci pařit playstation, jak si postěžoval na své kolegy jeden aktivnější student. Jíst můžete na kampusu v levných, ale velmi solidních kantýnách nebo v pouličních hospůdkách, kde nemají většinou jídelní lístky, a když už ano, tak ne v angličtině. Riskování při objednávkách (ukázání k vedlejšímu stolu nebo náhodný výběr z tabule ve střední cenové hladině) mi překvapivě vycházelo, nepoživatelnost typu talíř osmažených chilli papriček jsem si objednal jen jednou.

Na závěr čínského výkopu jsem si ponechal osvětlení neznámého slova z nadpisu. Baijiu je místní samohonka, která mi rok co rok působí nepěkné potíže. Dle Wikipedie je vyrobena z něčeho, co se nazývá čirok, jenž slouží též ke "krmným a technickým účelům". Místní tu zhoubnou věc sice nazývají "Chinese wine", nicméně já jsem si připomněl postrach (a slast) gymnaziálních výletů s názvem "Výčepní lihovina" (zatím nejlepší označení pálenky jsem zaznamenal ve Vietnamu - "happy water"). Dvakrát za pobyt tu máme sezení s profesoriátem a většinou odcházím trochu nejistě. Nalijí vám po okraj 52% spíše nechutný alkohol do vinné skleničky a pokřikují "bottom up!". Když vyděšeně odmítáte, tak couvnou na "half" a když máte štěstí, tak to usmlouváte ještě na polovinu. Pokaždé se pronáší přípitky, pije se na přátelství, budoucí spolupráci, skvělé vztahy atd. Bohužel, další den tento teambuilding bolí, ale co bych pro naši univerzitu neudělal. I když, vím co - předloni jsem se takto vytrestal den před odletem a to, co jsem prožíval v letadle, již opakovat nechci.

Příště asi seriózněji...