Zuzana Candigliota: Porody jsou věcí státu, ale ne tak úplně, řekl ESLP
V minulém týdnu Evropský soud pro lidská práva zveřejnil dvě rozhodnutí proti České republice na téma porodnictví a práva žen na volbu a ochranu soukromého života. První případ se týkal odebrání zdravého novorozence rodině po té, co s ním matka opustila v den porodu nemocnici. Zde stěžovatelé uspěli. S domácími porody ovšem stěžovatelky neuspěly. Z mého pohledu je to sice krok zpět v právech a autonomii rodiček, ovšem judikatura ESLP se ještě bude nutně rozvíjet, i když zatím nevíme, kterým směrem.
Hanzelkovi proti České republice – porušení čl. 8 a 13
Paní Hanzelková (nyní Nolčová) porodila
v roce 2007 v nemocnici v Hořovicích zdravého chlapce a ještě
v den porodu s ním chtěla odejít domů. Lékaři s tím ovšem
nesouhlasili a odmítli jí dát k podpisu negativní reverz snad
v domnění, že bez něj nemůže odejít. Žena s dítětem přesto nemocnici
opustila. Lékaři kontaktovali orgán sociálně-právní ochrany dětí s tím, že
„matka s dítětem svévolně opustila oddělení, dítě se narodilo dnes
v 8.30 ráno. Vzhledem ke krátké době po narození je dítě, pakliže bude
mimo nemocniční péči, ohroženo na zdraví, eventuálně i na životě.“
Ještě tentýž den sociální pracovnice podaly
návrh na vydání předběžného opatření, Okresní soud v Berouně rozhodl o
předání dítěte do péče nemocnice a do místa bydliště rodiny se dostavili soudní vykonavatel, sociální pracovnice, příslušníci Policie
ČR a zdravotnický personál záchranné služby k odebrání dítěte. Dítě bylo
na místě vyšetřeno lékařem a ještě jednou v nemocnici a bylo shledáno jako
zdravý novorozenec. Přesto s ním matka v nemocnici musela
nedobrovolně setrvat další dva dny.
Rodiče před odebráním dítěte nedostali žádnou
možnost se k věci vyjádřit. A i následně se nemohli domoci věcného přezkumu
rozhodnutí soudu. Jejich odvolání bylo odmítnuto pro bezpředmětnost (zásah již
netrval) a bez zrušení nezákonného rozhodnutí se nemohli domáhat ani žádného
zadostiučinění.
ESLP shledal, že stát překročil svůj prostor
pro uvážení nepřiměřeným zásahem vůči rodině. Podle ESLP se český soud uchýlil
k drastickému opatření, aniž by zvážil, zda nebylo možné použít opatření
méně zasahujících do života rodiny v tak citlivé době. Porušeno tedy bylo
nejen právo stěžovatelů na ochranu soukromého a rodinného života, ale i jejich
právo na účinné prostředky nápravy.
Ještě přichází v úvahu obnova řízení na
domácí úrovni před Ústavním soudem, kde by mohl být prostor vyřešit otázku
procesních práv rodičů a účinných opravných prostředků při odebírání dětí na
základě předběžného opatření.
Případ ilustruje autoritářský a
paternalistický přístup českého zdravotnictví spolčeného se soudnictvím. Stojí
za to uvést, že Světová zdravotnická organizace zastává názor, že zdravé dítě
nemusí být po porodu 3 – 4 dny v nemocnici, jak je u nás zvykově
vynucováno, a že v některých případech je naopak domácí péče o novorozence
výhodnější. Prokazují to i lepší porodnické výsledky severských zemí, které
přitom mají poloviční dobu poporodní hospitalizace.
Paternalistickým a nerespektujícím přístupem
porodnic se ESLP zabýval také v nedávném případě Konolova proti Rusku (1.
sekce). Během porodu v nemocnici v Petrohradu byla rodička
informována, že u porodu budou studenti medicíny. I když to odmítla, její přání
nebylo respektováno a studenti byli stejně k porodu připuštěni. Ruské
soudy jí neposkytli ochranu a až ESLP shledal zásah do jejího práva na ochranu
soukromí a přiznal jí odškodnění ve výši 3000 Eur.
Dubská a Krejzová proti České republice – čl. 8 nebyl porušen
Dvě stěžovatelky neuspěly se stížností na
český stát, který brání poskytování péče porodní asistentky u porodu doma. Soud
(5. sekce) se odchýlil od obdobného případu Ternovszky proti Maďarsku (2.
sekce) a uznal široké uvážení státu. Na druhou stranu soud naznačil, že systém porodnictví
v České republice není zcela v pořádku.
Z rozhodnutí v případu Ternovszky, který
shledal porušení čl. 8 v bránění porodům doma s porodní asistentkou a
v nejasné právní úpravě porodů doma, vyplývají tyto závěry:
- Pod pojem „soukromý život“ zahrnuje i volbu okolností porodu.
- Svobodná volba porodu doma zahrnuje možnost využít péče zdravotníků i právní jistotu, že jde o volbu zákonnou, za kterou nehrozí postih.
- Matka má právo na právní a institucionální podmínky, které její volbu umožní, ledaže by omezení této volby nezbytně vyžadovala jiná práva.
- Právní úprava odrazující zdravotníky od poskytování péče u porodu doma zasahuje do práva rodiček na respektování soukromého života.
V případě Dubská a Krejzová ESLP dospěl
k závěru, že i když situace měla vážný dopad na svobodu volby
stěžovatelek, které byly nuceny buď rodit doma bez porodní asistentky a zvýšit
tím rizika pro sebe a své děti, nebo porodit v nemocnici, stěžovatelky
nebyly vystaveny nepřiměřené nebo nadměrné zátěži a k porušení jejich práv
chráněných Úmluvou tedy nedošlo. Soud shledal, že v případě zdravotní
politiky porodů doma neexistuje shoda členských států a státy musí zohledňovat
různé společenské a ekonomické zájmy, a proto prostor pro volnost uvážení na
straně státu musí být široký.
Na druhou stranu obsahově se odůvodnění rozsudku
v mnoha ohledech jeví ve prospěch stěžovatelek a vybízí ke změně praxe
v České republice, jak vyplývá z těchto závěrů:
- Podmínky ve většině českých nemocnic nerespektují přání a rozhodnutí matek týkající se porodu.
- Většina vědeckých studií neshledává, že by s domácími porody bylo spojeno vyšší riziko než s porody v nemocnici za splnění určitých podmínek.
- Rizika pro zdraví matky a dítěte jsou v ČR spíše zvýšena tím, že je znemožněna péče zdravotníka u porodu doma a že systém není nastaven na rychlou specializovanou návaznou péči.
- Stát by měl průběžně ve své zdravotní politice reflektovat medicínský, vědecký a právní vývoj, vzít v potaz protichůdné zájmy, pečlivě zvážit možné alternativy a zhodnotit přiměřenost své politiky, ale v případě domácích porodů se neukazuje, že by stát takové hodnocení provedl.
Odchýlení se od případu Ternovszky nebylo
dostatečně vysvětleno. Soud naznačil, že zatímco byla v Maďarsku právní
situace nejistá, v České republice je postaveno na jisto, jaké vybavení
musí být k porodu zajištěno a domovy jej naplnit nemohou. Stěžovatelky tak
prý mohly předvídat, že asistence zdravotníka u porodu nebyla povolena zákonem.
Ovšem je nutno podotknout, že nebyla ani zakázána zákonem.
Ovšem v případě Ternovszky pro závěr, že byl
porušen čl. 8, hrála roli i hrozba postihu, jak si povšiml i Krajský soud v Brně
(rozhodnutí ze dne 2. 5. 2012 č. j. 35 Nc 53/2012-27) „je zjevné, že ESLP považoval hrozbu postihu za provedení domácího
porodu pro maďarské zdravotníky za rozhodující skutkovou okolnost pro
konstatování zásahu do práva stěžovatelky na ochranu soukromí dle čl. 8 Úmluvy.
… Po provedené komparaci pak zdejší soud dovodil, že obdobným problémem trpí de
lege lata i právní řád České republiky, …. V maďarském případě hrozila podle
platných maďarských předpisů zdravotníkům za provedení domácího porodu pokuta
až 100.000 forintů a de lege lata rovněž v České republice hrozí dle § 114
odst. 1 písm. a) ve spojení s § 114 odst. 2 písm. a), stejně jako dle § 115
odst. 1 písm. a) ve spojení s § 115 odst. 3 písm. a), zákona č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách, za poskytnutí zdravotní služby bez oprávnění pokuta až do
výše 1.000.000 Kč, resp. za poskytování zdravotní služby neuvedené v oprávnění
k poskytování zdravotních služeb.“
Podle mého názoru otázku práva na domácí porod
s porodní asistentkou posoudily dva senáty ESLP odlišně. Z maďarského
případu vyplývá právo rodiček a závazek státu upravit podmínky pro domácí porod
tak, aby šlo o právem předvídanou variantu bez hrozby sankcí. Z českého
případu nevyplývá vymahatelné právo rodiček na nic. Navíc u soudu čekají na
rozhodnutí další obdobné případy – komunikovaný Kosaitė-Čypienė a další proti
Litvě a zatím nekomunikovaný Pojatina proti Chorvatsku. Proto by měl věc
posoudit velký senát ESLP.
Zásadní otázkou, která by měla být řešena, je,
zda zákaz či znemožňování poskytování zdravotní péče u porodu doma vede
k deklarovanému cíli, kterým je ochrana zdraví a života matky a dítěte
během porodu. Právě tuto otázku vyzdvihl ve svém nesouhlasném stanovisku
belgický soudce Lemmens: „Je tedy
teoreticky možné, aby si matky zvolily porodit doma. Ale pokud se tak
rozhodnou, je jim bráněno v tom, aby jim u porodu pomáhaly porodní asistentky.
Nemohu pochopit, jak je možné konstatovat, že takovýto systém jako celek je v
souladu s uvedeným zájmem na ochraně zdraví matky a dítěte.“
Soudce Lemmens si také povšiml, že otázka
porodů doma není pojímána jako odborná, ale jde o boj o moc, při kterém čeští
lékaři neváhají používat nátlakové metody.
I když se české stěžovatelky ochrany svých
práv na úrovni Rady Evropy zatím nedomohly, není vyloučeno, aby
v probíhajících domácích sporech daly vysoké soudy před nedostatečně
odůvodněnou restriktivní a paternalistickou politikou státu přednost právu žen
a dětí na zdraví a zdravotní péči, které je zaručeno Listinou základních práv a
svobod nebo Úmluvou o právech dítěte, a také právu porodních asistentek na
samostatný výkon činnosti vyplývající z práva EU. Na rozdíl od domácích
porodů, jejichž ne/rizikovost je vědecky dobře zdokumentována, si ovšem nejsem
jista, na kolik je ne/rizikové domácí soudnictví… :-)
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských
práv
(Liga se podílí na zastupování stěžovatelek Hanzelkové a Dubské)
13 komentářů:
Mám za to, že zdravotnictví je v České republice stále nedotčeno respektem k základním lidským právům a svobodám. Není shopno, nechce nebo spíše není nuceno projít nezbytnou sebereflexí. Představa, že doktor má vždy pravdu je představou mylnou. V tomto směru je moc důležité to, co autorka a jí podobní činí.
Nechci dlouze rozvíjet analýzu současného stavu zdravotnictví. Upozorním pouze na jednu skutečnost.
Myslím, že zkladním problémem je vyřešit, zda má či mělo by mít zdravotnictví spíše soukromoprávní nebo spíše veřejnoprávní povahu. Odpověď na tuto otázku totiž předurčuje řešení konfliktů mezi pacienty a zdravotnictvím.
Povaha soukromoprávní znemožňuje vnucení zdravotní péče bez rovnoprávné dohody obou stran.
Povaha veřejnoprávní vnucení zdravotní péče pacientovi umozňovat může, avšak pouze při respektování všech zásad veřejnému právu vlastních. Na základě zákona, v nezbytném rozsahu atd. a atd. Judikatura je bohatá. Zjednodušeně pouze tehdy, pokud je to důvodné a nezbytné. A to mělo být předmětem soudního zkoumání v obou avizovaných případech již před soudy první instance. Teprve odůvodněný závěr o důvodnosti a nezbytnosti konkrétní lékařské péče mohl vyznít v neprospěch pacientů.
Osobně mám za to, že zdravotnictví má v České republice povahu veřejnoprávní.
Autorce držím palce v boji s větrnými mlýny:)
Autorka (i předchozí komentář) zaměňují soukromé právo každého jedince zmrvit si tělo a zdraví jakoukoliv alternativní formou, která mu je libá - od piercingu přes drogy až po léčbu rakoviny vrtěním péra (pružiny), s právem dítěte na nejlepší dostupnou lékařskou péči garantovanou státem zavázaným mezinárodními úmluvami.
Nejde tak primárně o otázku, zda je zdravotnictví věc soukromého či veřejného práva, ale zda je porod lékařským zákrokem (převážně) na matce či dítěti - vzhledem k tomu, že především dítěti zakládá jeho existence práva a povinnosti, klonil bych se spíše k tomu druhému.
Ve světle současné úpravy, především ustanovení o "rodičovské odpovědnosti" a "zastoupení dítěte", kdy je zjevně v zájmu dítěte mít co nejlepší a nejbezpečnější lékařskou péči při příchodu na svět (nehledě na názor matky na tuto péči), by mi přišlo zcela samozřejmé, že si rodiče (i pokud se na domácím porodu shodnou) vyžádají předem souhlas soudu. Nedostatek takového souhlasu by měl (přání, nikoliv analýza) přinášet stejný následek, jako § 898 odst. 3) - jde přeci o daleko důležitější hodnoty, než pár tisíc na stavebku, za které se tatínek koupí ojetou motorku.
Vít Dubový
V zájmu dítěte je nepochybně mít co nejbezpečnější příchod na svět. Z toho ovšem vznikají další otázky:
- která péče je bezpečná (s touto otázkou se ESLP vypořádal a zmínil studie, které prokazují, že porod doma je nejenže bezpečnou variantou, ale dokonce v některých případech bezpečnější než porod s lékařem v nemocnici, tedy že volbou porodu doma dochází k minimalizaci rizika poškození dítěte)
- kde je hranice přijatelného rizika? (i ÚS uvedl, že svoboda je spojena s určitou mírou přijatelného rizika v nálezu ve věci porodní asistentky Ivany Königsmarkové; pokud uznáváme právo rodičů vozit děti autem, přestože ročně řada dětí kvůli této volbě zemře a nezemřela by, pokud by rodiče jeli s dětmi vlakem, pak je třeba uznat i právo ženy zvolit si druh péče u porodu, přestože je jedna volba o něco málo rizikovější než jiná, ale zároveň jde stále o přijatelné riziko)
- zda v českých podmínkách volba porodu doma není ze strany matek právě jednáním v zájmu dítěte odůvodněným ochranou dítěte před škodlivou rutinní péčí v porodnicích?
- kdy dítě nabývá práva být chráněno i proti vůli matky (i před porodem? v průběhu porodu? při vykouknutí hlavičky? při porození celého tělíčka?)
Díky za příspěvek a podporu :)
Veřejnoprávní povaha zdravotnictví by znamenala, že proti péči vnucené soukromým subjektem by se mohl pacient bránit ve správním soudnictví, neoprávněné vnucení péče by bylo nesprávným úředním postupem a odškodnění by platil stát? Přikláním se k soukromoprávní povaze zdravotní péče, vnucenou péči vnímám jako specifický institut krajní nouze, při jehož zneužití dochází k soukromoprávní odpovědnosti.
Je zajímavé, jak v témže vidíme každý zcela jiné věci:
- O bezpečnosti lékařské péče ve srovnání s alternativní ESLP dle mého rozhodl zcela opačně, než tvrdíš. Tedy, že v některých (rozuměj výjimečných) případech lze i domácí porod provést bezpečně, tedy že zásadně je nejlepší dostupnou péčí ta lékařská. Dle mé zkušenosti jsou o tom ostatně přesvědčeni i sami lékaři (resp. lékařky) - neznám jedinou vystudovanou MUDr., která by byť jen připouštěla porod jinde, než v nemocnici (i přes všechny negativa "průmyslového" zpracování pacientů, která i lékaři z praxe připouštějí) - ale to je má osobní zkušenost.
- není úplně fér srovnávat domácí porody (z mého pohledu zcela zbytečné riziko) s ježděním autem (ne, vlak není efektivní alternativa) - se současným stavem na D1 bych (s nadsázkou) souhlasil i s tím, že cesta do Prahy je pravděpodobně nebezpečnější, než procházka po Bagdádu. Jednoznačně bych nesouhlasil s tím, že by porod doma byl variantou jen "o něco málo rizikovější," než porod v porodnici - to je opět zkreslení, kdy výjimečné případy zcela hladkých porodů paušalizuješ nehledě na většinu zbývajících. Hlavní chybou dané argumentace je ale opět to, že hovoříš o "právu ženy zvolit si druh péče" - právo ženy nijak nepopírám, ale žena a její manžel rovným dílem (sic!) rozhodují také o právu dítěte na druh péče u porodu, a jak jsem uváděl - toto právo vnímám jako podstatnější, než právo rodičky a tomuto právu by měly tedy volby obou rodičů podléhat. S tím přímo souvisí i třetí bod...
- právo být chráněno i proti vůli matky nabývá dítě, jakmile nabyde právní osobnost (dříve způsobilost) - bylo to tak u nás dříve a je to tak i nyní (§ 25 NOZ početím, pokud se narodí živé). Dokážu si tak jasně představit spory o náhradu škody pro dítě poškozené v důsledku domácího porodu ne vůči nemocnici či státu, ale vedené opatrovníkem proti rodičům dítěte, kteří o takovém způsobu porodu rozhodli (a v druhém stupni znovu proti státu, že jim něco takového umožnil).
Ve světle uvedeného rozhodnutí ESLP se současně těším i na evropské vyústění kauzy na toto téma již probíhající ve Velké Británii (spor dětí s Fetálním alkoholovým syndromem proti jejich matkám), byť se zatím Královský odvolací soud přiklonil tvé obhajobě práv nezodpovědných matek (když se zastal práva matky pít v těhotenství půl litru vodky a osm plechovek ležáku denně).
V.
Ohledně bezpečnosti péče ESLP nerozhodoval, ale v bodech 62-67 zmínil závěry několika vědeckých studií.
V češtině jsou zahraniční vědecké studie shrnuty zde:
http://www.strom-zivota.net/inspirace/vyzkumy
http://normalniporod.cz/dokumenty/shrnuti-zahranicnich-studii-zabyvajici-se-peci-porodni-asistentky/
Na základě čísel o perinatální mortalitě a morbiditě při srovnání péče doma a v nemocnici jsem přesvědčena, že údajná rizikovost domácích porodů je mýtus, který přiživují čeští lékaři částečně z neznalosti a částečně z mocenských důvodů. Mezinárodní federace gynekologů a porodníků považuje porod doma za bezpečnou volbu. Takže srovnání s těhotnými alkoholičkami pokulhává, tam jsou důkazy a nikdo nezpochybňuje, že je to rizikové pro dítě.
Například britská studie provedená na 64.000 ženách (http://www.bmj.com/content/343/bmj.d7400) - počet závažných následků u dítěte - 4,4 promile u porodů vedených v nemocnici lékařem, 4,2 promile u porodů doma s porodní asistentkou, 3,5 promile u porodů v porodním domě s porodní asistentkou.
Pane Dubový, mezi vaším viděním věcí a viděním paní Candiglioty je jeden zásadní rozdíl: vy píšete své názory, paní právnička píše fakta. Slovo některý neznamená pro každého výjimečný. To, že vlak není efektivnějším řešením než auto, je opět jen názor, se kterým můžeme souhlasit nebo nesouhlasit. Já osobně nesouhlasím a mnohem raději jezdím vlakem. Při porodu stejně jako v autě může jít o život (a nemusí). V obou případech existuje osobní zodpovědnost a určitá dávka vlivů, které kontrolovat nemůžeme. Že se vám srovnání nelíbí, je opět jen subjektivní názor, který jste ničím nepodložil.
Za zásadní rozdíl mezi jízdou autem a porodem by se snad dalo považovat to, že autem může jet kdokoli, ale rodit může jen žena. Soudě podle vašeho jména, vy nejste žena. Dál asi není potřeba pokračovat... Věnujte se raději věcem, které se vás týkají...
Ano, jde o fakta, a ta je dobré ponechat odborníkům. Čeští porodníci jistě nejsou oprávněni hovořit za světovou gynekologickou obec, ale k faktům týkajícím se porodů mají z definice blíže než právníci, proto je spravedlivé se jejich stanoviskem vážně zabývat (viz http://www.lkcr.cz/aktuality-322.html?do%5BloadData%5D=1&itemKey=cz_99307; "Argumentace zahraničními zkušenostmi je lichá – všechny země tolerující domácí porody vykazují horší výsledky perinatální péče než Česká republika, navzdory tomu, že doma probíhají pouze porody, kde je očekáván fyziologický průběh"). Odbýt jejich názory jako důsledek neznalosti (!) a mocenských zájmů je podle mě nevěcné, nefér a především to znemožňuje další smysluplnou diskusi.
Na začátku listopadu proběhla v Praze mezinárodní konference Porod doma co o něm víme za účasti zahraničních expertů (Kanada, Dánsko), kteří provádí výzkumy (u nás nikdy žádný výzkum na bezpečnost porodů s ohledem na místo porodu nebo druh poskytovatele neproběhl). Kolik myslíte, že tam bylo českých lékařů a představitelů odborných společností, kteří vydávají podobná stanoviska, která zmiňujete? Nebyl tam snad nikdo.
Moje tvrzení ohledně českých lékařských kruhů a jejich neznalosti a mocenských zájmů není nefér, je to popis reality, s kterou jsem neustále v kontaktu, jen několik příkladů:
- k mocenským zájmům - sami lékaři i v médiích přiznávají, že kdyby se umožnilo porodním asistentkám poskytovat péči těhotným, byly by dotčeny zájmy gynekologů, kteří mají leasing na přístroje. Tady se neřeší otázka, která péče je bezpečnější pro rodičku a dítě, šetrnější, prospěšnější, tady je problémem to, že někdo má monopol na péči, přísun peněz a změna systému by ho mohla ohrozit.
- k neznalosti - argumentace o rizicích porodu doma ze strany českých lékařů je založena neustále na tom, že se něco může stát a že oni mají x zkušeností z nemocnice, kdy z "minuty na minutu" byl problém. To je ale přístup v rozporu s medicínou založenou na důkazech, protože je potřeba udělat metodologicky správný výzkum a z toho si udělat závěr o bezpečnosti, je totiž možné, že ty nemocniční komplikace způsobují do velké míry samy nemocnice svými zásahy do průběhu porodu. Je to něco jako porovnání bezpečnosti cesty letadlem a autem - také můžete říci, že u letadla, když spadne, tak nemáte šanci, ale statistiky ukazují, že mnohem větší pravděpodobnost, že zemřete, máte při cestování autem.
Vámi zmiňované stanovisko o údajně nejlepších výsledcích perinatální péče je neznalost nebo manipulace, jak vysvětluje biostatistička Markéta Pavlíková - http://www.biostatisticka.cz/novorozenecka-a-perinatalni-umrtnost-jsme-skutecne-nejlepsi/
Markéta Pavlíková opakovaně upozorňuje na manipulace ze strany lékařské veřejnosti - naposledy velmi brilantně například zde: http://www.biostatisticka.cz/straseni-umrtim-rodicky/
Stav českého porodnictví je patologický a jak může dojít ke změně (rozšíření možnosti volby žen, možnost volby péče porodní asistentky, péče v souladu s medicínskými poznatky, respektující péče), když se změna závisí na stanovisku těch, kteří tuto patologii vytváření a mají z ní profit? Tito lidé neustále dezinterpretují medicínské vědecké poznatky a šíří neopodstatněný strach. Kdo je vystrašen, je i snadno manipulován. Není náhodou, že ženy, které volí porod doma, jsou často vzdělané ženy. Stačí zajet přes hranice a rodička zjistí markantní rozdíl v péči a v přístupu k těhotenství jako fyziologii, ne patologii.
V České republice
je vztah mezi pacientem a poskytovatelem zdravotních služeb vymezen zákonem č.
372/2011 Sb., o zdravotních službách. Mám za to, že tento zákon je normou
veřejného práva. Tato norma zakotvuje jak práva, tak povinnosti pacientů a
poskytovatelů zdravotních služeb. Vycházejí-li tato práva a povinnosti z normy
veřejné, jsou veřejnoprávními právy a povinnostmi. Tomuto závěru odpovídá i
institut stížnosti proti vyřízení stížnosti proti
postupu poskytovatele při poskytování zdravotních služeb nebo proti činnostem
souvisejícím se zdravotními službami (§ 93 odst. 2 uvedeného zákona), o
které rozhoduje příslušný správní orgán. Myslím, že již z Listiny základních
práv a svobod vyplývá, že garantem zdravotní péče je stát. Stát je povinen
zajistit realizaci čl. 31 Listiny základních práv a svobod.
Je-li
tedy ochrana veřejných práv a povinností svěřena správnímu soudnictví, pak
ochrany práv vycházejících ze zákona o zdravotních službách je nutné se domáhat
zde.
Zpravidla problémy
vznikat nebudou. Kdo nechce k lékaři, chodit k němu nemusí. Někdo zas
svolí k lékařskému zákroku, aniž by využil svých práv daných mu zákonem o
zdravotních službách.
Problémy mohou nastat
teprve v mezní situaci, kdy se někdo vzepře. Pokud v tomto případě
dojde na základě zákona o zdravotních službách ke vnucení lékařské péče přes
nesouhlas pacienta, je podle mého takový zásah potenciálním nezákonným zásahem
ve smyslu soudního řádu správního. Stížnost pak možným prostředkem ochrany.
Poskytovatel
zdravotních služeb bude nucen prokázat, že byly splněny všechny podmínky pro
vnucení péče. Výjimkou je situace, kdy bezprostředním aktem pro vnucení
lékařské péče bude například rozhodnutí soudu, jako tomu bylo ve věci Hanzelkovi.
V řízení o nezákonném zásahu bude poskytovateli zdravotní péče postačovat prokázat,
že vynucení zdravotní péče předcházelo soudní rozhodnutí. Otázku splnění
všech podmínek pro vnucení péče totiž bude nezbytné prokázat v předcházejícím
soudním řízení.
Odpovědnost za škodu
ponese tak jako tak poskytovatel zdravotní péče. I v řízení o nezákonném zásahu
bude žalovaným on, nikoli příslušný správní orgán vyřizující stížnost.
Samozřejmě se můžu
úplně mýlit, nebyl bych určitě prvním ani posledním na tomto světě:)
Dovolím si doplnit několik odkazů na články čtyřnásobné matky, rodící doma, ekonomky Markéty Šichtařové - první se týká interpretace rozsudků ESLP, druhý bezpečnosrti domácího porodu:
http://sichtarova.blog.idnes.cz/c/439162/Kauza-domacich-porodu-Manipulace-jak-tram.html
http://sichtarova.blog.idnes.cz/c/423083/Zakazme-domaci-porody.html
A jako odstrašující příklad "medicínského" přístupu doporučuji diskuzi pod níže odkazovaným článkem, kde jakýsi porodník-Anonym hovoří o matkách rodících doma tak předsudečně a arogantně, až mi to vyrazilo dech:
http://paragraphos.pecina.cz/2014/12/tri-evropske-judikaty.html
A závěrem - mám velmi blízkou kamarádku, která nedávno také rodila doma s porodní asistentkou, a myslím, že dobře ví proč (dítě je zdravé, šťastné, v pořádku). Má matka dodnes (!) označuje porod (tehdy v nemocnici) za nejtraumatičtější zážitek svého života - a když četla zážitky dnešních rodiček z "moderních" nemocnic, kroutila hlavou, jak je možné, že se to od sedmdesátých let nijak nezměnilo.
Pokud chtějí lékaři i nadále nabízet své "služby", zřejmě budou muset změnit přístup k porodům i rodičkám, nikoliv jen sveřepě trvat na tom, že oni jsou nejlepší, musí být po jejich, a kdo chce alternativu nebo má vlastní představy o porodu či poporodní péči o dítě, na toho pošlou policii. Jsou tu pro lidi, ne lidi pro ně.
Chcela by som vyslovit podporu Z. Candigliote. Dakujem za Vasu pracu a snahu.
No už jsem se lekla, že se těch dětí nikdo nezastane. Z pohledu právničky, jejíž manžel je gynekolog: se svou, oproti manželovi ještě velmi chabou, znalostí toho, co všechno se může i při fyziologickém porodu zvrtnout, považuji každý porod doma za nezodpovědnost matky. Porod sice není lékařským zákrokem, jde o fyziologický proces, který by však měl být, když už nejsme odkázáni na to, rodit na bobku na poli, veden tam, kde je možnost řešit rychle patologie, pokud nastanou. Pokud dává žena větší přednost své "pohodě" při porodu před snížením rizika zdravotních komplikací u svého potomka, budiž, rozhodně ale nejde o otázku toho, co bychom mohli považovat za základní lidské právo. Není-li schopna sebeomezení ve prospěch zdraví svého potomka (reálně 3 dny u spontáního porodu a 5 dní u porodu císařským řezem, kdy délka pobytu řeší spíše následky operace u matky), a ještě to vydává za své základní lidské právo, pak rezignuje na rovnost mezi svými právy a právy ostatních, nejméně pak svého dítěte.
A pokud taková matka požaduje po státu, aby institucionálně její "pohodu" zajistil, například tím,že jí po dobu porodu (počítám od druhé doby porodní několik hodin) bude před domem čekat sanitka, musím bohužel konstatovat, že její právo na ochranu soukromého života nepředchází právu ostatních na ochranu jejich života a zdraví a na přístup ke zdravotní péči. Za tu dobu totiž uvedená sanitka je schopna poskytnout pomoc mnoha lidem v přímém ohrožení života. Že bychom jich tedy měli mít víc? Pouze pro představu, denně se v ČR narodí cca 300 dětí (z toho třetina v pražských porodnicích), kolik bychom denně potřebovali sanitek a vyškolených porodních asistentek nebo lékařů, pokud by se jen čtvrtina z nich rozhodla rodit doma? A na jak dlouhou dobu?
Dohled nad porodem je zdravotnická péče, jestliže se všichni dostavujeme poklidně k ošetření do nemocnice nebo k lékaři, není důvodu, proč by měly mít rodičky výjimku. Tato výjimka by totiž směřovala výrazně nad práva těch ostatních. Rodila jsem a u několika porodů jsem byla, s výjimkou vyhrocené situace směřující již jen k záchraně života matky, jsem se nesetkala s tím, že by tam kdokoliv komukoliv něco přikazoval. Považuji takové argumenty v porovnání se snížením rizika ohrožení zdraví dítěte za plytké.
Což je dle mého názoru to, co zohlednil ESLP. Vnímám závěry jeho rozhodnutí jinak než autorka článku, kromě jeho vážně velmi zdrženlivého textu doporučuji částečně odlišné stanovisko soudkyně Yudkivské.
Okomentovat