K čemu právní kliniky? Díl 2. – Znalosti.
V druhém díle seriálu
věnovaného přínosům právních klinik se chci zaměřit na oblast, která
v souvislosti s právními klinikami bývá často opomíjena – rozvoj
znalostí. Ten je totiž vnímán jako doména tradičních povinných předmětů
vyučovaných na právnických fakultách. Při zavádění i při výuce právních klinik
se tak klade důraz spíše na dovednosti a hodnoty, protože to bývá primární
důvod, proč se klinické metody výuky zavádějí a používají. Právní kliniky však
představují vynikající metodu také pro rozvoj znalostí. V tomto postu
rozeberu, o jaké konkrétní přínosy se jedná a jakými metodami je můžeme
maximalizovat.
Právní kliniky tedy v oblasti znalostí umožňují:
1. Upevnění
znalostí nabytých v dalších předmětech. Problémem tradičně pojatého
právního vzdělávání je škatulkování, tedy striktní oddělování jednotlivých
oborů a předmětů. Studenti tak jen málokdy znovu použijí znalosti, které
získali dříve v jiném předmětu (s výjimkou navazujících předmětů). Z toho
vyplývá, že se studenti učí jen na zkoušku, která je konečným ověřením jejich
znalostí v daném oboru, a po zkoušce mohou všechno zase zapomenout.
Výsledkem tohoto přístupu je, že starší znalosti jsou překrývány čerstvými a
postupně mizí. Aby se to nestalo, je nutné se k dané informaci vrátit a
znovu ji použít. Platí jednoduchá úměra - čím intenzivněji s nějakými
znalostmi pracuji, tím lépe si je zapamatuji. Pokud navíc určitou znalost prakticky
aplikuji a zasadím ji do určitého kontextu, což přesně právní kliniky dělají, budu
si ji pamatovat déle a lépe, než kdybych si ji pouze přečetl v knize.
2. Doplnění
praktického aplikačního rozměru. Když se naučím pravidlo, nemusí mi z toho
jasně vyplynout, jak funguje v praxi a jaké problémy mohou vzniknout při
jeho aplikaci. Při aplikaci práva se také často ukáže, že není černobílé a že
neexistují „jediné správné odpovědi“. To se zpravidla naučím teprve zkušeností
z řešení konkrétního případu. Bylo pro nás příjemné zjištění, že olomoučtí
studenti ze Studentské právní poradny jako jeden z jejích přínosů uvedli, že
jim zkušenosti nabyté v klinice pomáhají při psaní klauzurních prací nebo
u zkoušek.
3. Rozšíření/prohloubení
znalostí. Při řešení praktického příkladu zpravidla potřebuji hlubší,
podrobnější znalosti, než jaké postačují pro splnění zkoušky v tradičních předmětech.
Navíc některé oblasti práva se vyučují jen přehledově nebo dokonce vůbec,
přestože v praxi se s nimi právník běžně setká. V tomto směru je
pro studenty také důležité naučit se zvládnout situaci, kdy problém klienta je
z oblasti, o které vůbec nic nevědí, tedy když jejich práce začne hledáním,
zda a jak je daná situace právně upravena (např. jaké jsou podmínky pro odkup
elektřiny ze solárního kolektoru na střeše chalupy).
4. Propojení znalosti z různých oborů práva. Zde jsme opět u škatulkovitosti právního
vzdělávání. Na klasickém semináři studenti vědí, že jsou v předmětu
správní právo, tudíž budou řešit případ z oblasti správního práva a
nebudou potřebovat znalosti z občanského práva. Z pohledu systému
studia je to do jisté míry pochopitelné a potřebné, v určitém momentu však
musí přijít „střet s realitou“ v podobě řešení komplexních případů
s prvky z několika právních odvětví. Právní klinika je skvělým způsobem,
jak toho dosáhnout.
Rozvoj znalostí v rámci
právní kliniky můžeme podpořit hned několika způsoby:
1. Klinika
se zaměří na specifickou oblast práva k získání velmi hlubokých znalostí
v této oblasti (může postačovat třeba i jen jeden velmi náročný případ za
semestr).
2. Klinika
bude mít všeobecné zaměření, kdy studenti za semestr řeší několik případů
z různých oblastí. Tímto způsobem studenti akcentují rozšíření a upevnění
svých znalostí.
3. Po
studentech lze vyžadovat kromě zpracování právní rady určené pro klienta také přípravu
podrobnější právní analýzy, která je primárně určená pro supervizora a také se
zakládá do spisu pro případnou budoucí potřebu (tento model se nám osvědčil v olomoucké
Studentské právní poradně). Takováto analýza obsahuje hlubší teoretickou
analýzu a podporuje tím upevnění a prohloubení znalostí.
4. Kromě
schůzek jedné dvojice studentů se supervizorem, kde diskutují konkrétní, právě
řešený případ, lze zařadit také schůzky např. jedné celé sekce (4 dvojice
studentů se supervizorem). Na takových schůzkách si studenti vzájemně
prezentují případy, na kterých pracují, a hledají možné nové pohledy na věc.
Tento přístup podporuje rozšíření znalostí a získání nové perspektivy.
5. Jak
již bylo zmíněno v předchozím díle, pro celkový výstup právní kliniky pro
studenta je klíčový především přístup supervizora. To platí i pro rozvoj
znalostí, kde supervizor může vhodným přístupem znalostní přínos pro studenty
významně zvýšit. Jako příklad lze uvést upozornění na důležité teoretické prvky
daného případu, zdůraznění podstatných znalostí, navedení studentů na zkoumání
aspektů problematiky, které sice nesouvisí přímo s řešeným případem, ale
umožní jim získat hodnotné znalosti, apod.
Nejsem si jistý, zda je možné výše
uvedených cílů dosáhnout za současných podmínek ve výuce povinných předmětů ve
stejném rozsahu a kvalitě jako v právních klinikách. Podle mne proto v současné
podobě studia práva právní kliniky představují důležitý doplněk k tradičně
pojatým předmětům, se kterými mají množství synergických efektů. Jejich
zařazením do studijního programu studenti získají komplexnější znalosti o právu
a upevní si znalosti získané v povinných předmětech, které můžou zase
v dalších částech studia zúročit (např. při psaní diplomové práce).
Výše uvedené přínosy právních
klinik jsou zároveň reflexí nedostatků tradičně pojatého právního vzdělávání,
na jejichž odstranění určitě stojí za to pracovat. Výuku práva lze poměrně
jednoduše obohatit o nové prvky, a díky tomu efektivněji a komplexněji rozvíjet
znalosti studentů. I na seminář povinného předmětu lze studentům přinést
nakopírovaný anonymizovaný reálný spis a nechat je z něj vybrat relevantní
informace pro řešení daného právního problému. Řešení příkladu na semináři může
spočívat nikoliv pouze v ústním sdělení „správného“ řešení, ale třeba ve
zpracování příslušného dokumentu nebo v diskusi o různých variantách
řešení a zhodnocení jejich slabých a silných stránek. Ve vyšších ročnících
mohou být do studijního programu zařazeny mezioborové předměty, které podpoří
propojení a zopakování znalostí z dříve navštěvovaných předmětů. Všechny
tyto prvky se již dnes na českých právnických fakultách používají, mám ale
pocit, že zatím spíše menšinově. V tomto směru bych velmi ocenil příspěvky
do diskuse zejména od současných studentů, ale také od vyučujících, o tom, jak dnes vlastně
výuka na právnických fakultách z tohoto pohledu vypadá.
Dvě hlavní myšlenky tohoto dílu
seriálu tedy podle mne jsou, že právní kliniky rozvíjejí několika důležitými
způsoby znalosti studentů nabyté v tradičních předmětech a že ukazují,
jakým směrem by se výuka na právnických fakultách měla do budoucna vyvíjet.
Kromě dovedností a znalostí
existuje i třetí vzdělávací prvek – prvek hodnot, v právu představovaný zejména profesní etikou – který je pro tzv. pomáhající
profese velmi důležitý, ale bohužel často opomíjený. Právní kliniky jsou v současné
době vnímány jako nejefektivnější způsob, jak profesní etiku na právnických fakultách vyučovat. Co přesně kliniky v této oblasti přinášejí a proč tomu tak je, bude tématem příštího (a zároveň
posledního) dílu tohoto seriálu.
1 komentář:
Díky moc za tenhle post, Maxi! Jak píšeš, jde o nejpodceňovanější aspekt právních klinik. Mnozí právní kliniku chápou jako přímý protipól teoretické (znalostní) výuky, chtějí raději ještě víc teorie namísto zavedení live-client klinik, přitom jde o krásně spojené (a dobře fungující) nádoby.
Už se těším na hodnotový díl seríálu! :-)
Okomentovat