Martin Kopa: Pohádková právnická fakulta

Už jste někdy přemýšleli o tom, jak by vypadala Vaše vysněná právnická fakulta? Určitě se Vám honilo hlavou, kdo by tam učil a co by se tam učilo. Ale hrálo by roli, jak by se tam učilo? Jak by vypadala Vaše ideální právnická fakulta po stránce metod výuky? Řeknu Vám, jak by vypadala moje.

Za prvé by na takové fakultě vůbec nebyly přednášky. Když si vzpomenu na svá vlastní studia, asi nikoho moc nepřekvapím, když uvedu, že přednášky nebyly žádná sláva. Každému přednášejícímu jsem vždycky dal šanci, a když to bylo špatné (což často bylo), už jsem nepřišel. Přednášky mi bohužel většinově nic nedaly. Bývalo rozumnější a efektivnější si samostatně k tématu někde něco přečíst. A touhle „Do It Yourself formou“ s většinovou absencí na přednáškách a naopak povinnou účastí na seminářích jsem vlastně ta práva vystudoval.

Přednášky měly úspěch, jen když se objevil někdo z praxe (např. přednášky „hostujících“ soudců NSS ze správního práva byly vždycky skvělé), nebo nás přednášející dokázal strhnout svým zápalem a nadšením pro věc (jaksi mi teď u psaní naskočil profesor Josef Fiala, který se před svými přednáškami z občanského práva vždy rozčiloval, že přednáškový sál nejde zamknout, aby nerušili opozdilci). Chyba byla taky na mé straně, protože jsem si mnohdy připadal jako „dřevák“. Vnímat hodinu a půl mluveného slova o tématech, o kterých jsem moc netušil, nefandil jim, nebo jsem se v nich někde na počátku ztratil, bylo zkrátka nad mé síly. Pokud tedy přednášející neměl úspěch, většinou jsem po půl hodině doufal v rychlý flash-forward na konec protrpěné devadesátiminutovky.

Z fakulty jsem si pak nejvíce odnesl z těch seminářů, které byly koncipovány interaktivně (např. z občanského či správního práva). A úplně jednoznačně nejvíc z předmětů dovednostních, konkrétně např. z účasti na Vis mootu. Proto si zpětně na základě téhle své zkušenosti říkám, že přednášky většinově neměly mnoho smyslu. Vlastně jsem je ani nepotřeboval a obešel se bez nich. A bojím se, že výše uvedené by se dalo bez větších aktualizací přenést i do současného stavu přednášení na všech našich právnických fakultách.

Abych se pokusil najít i argumenty na druhé straně břehu, legitimním cílem pro konání přednášek může být např. absence dobrého učebního textu k danému předmětu, snaha o zaměření se pouze na problematickou nadstavbu toho, co se studenti dočtou v učebnicích, či efektivita přenosu informací od přednášejících ke stovkám studentů naráz. Nicméně pokud po večerech netrénujete stenozápis, škrábete (jako např. já), nemáte tu odvahu se přednášejícího na něco zeptat (někteří by Vám to totiž pěkně spočítali…), nebo si jeho přednes k pozdějšímu přehlednějšímu zpracování dokonce nahrát, nebude ta efektivita přenosu informací příliš vysoká. Tomu samozřejmě nenahrává, když je půlka obecenstva podobně „dřevěná“ jako jsem býval já.

Pro zařazení do curricula mé pohádkové fakulty by zkrátka přednášky musely být většinově mnohem „akčnější“, jako tomu bývá na zahraničních univerzitách. Nikdy například nezapomenu na přednášku Kathariny Pistor ze srovnávacího práva na Columbii. Byl to vlastně spíš megaseminář, který měl větší grády než mnohé české semináře s desetinovou účastí. Adresná nečekaná otázka přednášejícího sem, rychlá a chytrá odpověď studenta tam, diskuze, nesouhlas, boj argumentů, všechno tam bylo. Záživné a účinné. Tak nějak by to muselo vypadat. Třeba bych se ani tak nestyděl za svůj tehdejší Acer mezi samými MacBooky jako tenkrát.

Tolik k tomu, jak by se na mé „snové“ právnické fakultě neučilo. Jak by se na ní ale učit mělo? Asi také nepřekvapím, když se přiznám k tomu, že bych nejradši měl celý studijní program zaměřen jen a pouze klinicky. Studenti by pracovali v několika malých „advokátních kancelářích“ a nedělali by nic jiného, než že by řešili reálné problémy svých (nejdříve virtuálních a později živých) klientů. Hlavním metodou výuky by byl výhradně tzv. problem-based learning (PBL). Víte, o co jde?

PBL je jednoduše pecka. Funguje na základě opačného principu oproti tradici, která nám káže se nejdříve obecně naučit teorii, kterou budeme později konkrétně aplikovat. V rámci PBL jako první přichází problém, konkrétní případ. A až v jeho kontextu se studenti „za chodu“ učí o relevantních právních principech, které souvisí s jeho možným řešením. Myslím, že budu mluvit za mnohé z Vás, když napíšu, že takhle jsme se stejně všichni naučili v praxi nejvíc. Nejlepší platformou pro PBL je pak „klasická“ právní klinika se živými klienty, kterou lze případně nahradit „instantní“ simulací.

Spolu s relevantní teorií studenti díky PBL také rozvíjí dovednosti. Například poprvé zjistí, že v praxi Vám nikdo neřekne, v jakém jste zrovna předmětu, a že je důležité znalosti propojovat. Musejí se tak vydat do doposud zcela neznámých končin práva a jako jednotná kancelář svému klientovi prakticky pomoci. Nejvíc se přitom dost možná naučí od sebe samých a z chyb, které dělají a napravují. Zjistí, že nemá v každodenní praxi cenu řešit teoretické dišputace a začnou přemýšlet nad reálnými dopady, které jejich rada nebo rozhodnutí bude pro klienta mít. Týmová spolupráce, komunikační dovednosti, výzkum, analýza skutkového stavu a příslušného práva, spolu s uměním řešit problémy a organizovat si čas jsou také dovednosti, které právník využije, ale právnická fakulta mu mnoho příležitostí k jejich potrénování nedá.

A víte, co je na tom všem nejvtipnější? Že ta moje pohádková fakulta zas tak moc pohádková není. Právě jsem Vám vlastně popsal, jak učí právo na právnické fakultě v anglickém Yorku. Strůjcem tohoto revolučního přístupu k právnímu vzdělávání je Richard Grimes, jehož workshopy a příspěvky na nedávné konferenci v Olomouci byly jedním slovem dechberoucí. Více se o PBL dočtete např. zde. Richarda Grimese popisujícího PBL si pak můžete poslechnout zde (zhruba od času 2:23), což vřele doporučuji, stojí to za to.

Nabídka ze strany fakulty se podle mého názoru v Yorku o mnoho více potkává s poptávkou studentů. Ti přednášky zřejmě úplně nevyžadují, naopak touží být (když ne přímo použitelní, tak alespoň) použitelnější v praxi. Samozřejmě je nutné uvést, že tam mají trochu jiné podmínky co do zázemí a počtu studentů, jde o poměrně malou a prestižní fakultu. Přesto nám tam (a ještě třeba v Maastrichtu) v plné nahotě ukazují, že v dnešní době tradičnímu pojetí výuky práva v podobě přednášek a navazujících seminářů zvoní hrana.

Zhruba za měsíc nám ale v Čechách začíná nový semestr, takže prozatím zvoní zvonec a pohádky je konec.