Protiprávní uplatnění svépomoci a náhrada takto vzniklé škody
Uplatnění svépomoci může pravidelně založit značné škody – osoba zdánlivě jednající svépomocí tak například může zničit cizí věc, zadržet třetí osobu atd. Byly-li dány podmínky svépomoci, nemusí ten, kdo jednal svépomocně, hradit z toho vzniklou škodu. Problém nastane v situaci, kdy podmínky svépomoci dány nebyly (zdánlivá svépomoc). Protože uplatnění svépomoci je subsidiární vůči státní represi, není de lege ferenda žádného důvodu, aby odpovědnostní pravidla při soukromoprávní odpovědnosti byla kvalitativně odlišná od odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ta je objektivní. Tak například v USA nepochybné právo ochranky zadržet nakupujícího je limitováno velmi tvrdou civilní odpovědností (tort law), pokud se zásah ochranky ukáže jako mylný. Nemusíme však nutně spěchat do USA. Nový civilní kodex bohužel postrádá obdobu německého § 231 BGB. Podle tohoto ustanovení osoba, která jedná svépomocně (typicky zničí cizí věc nebo zadrží třetí osobu) proto, že se mylně domnívá, že jsou podmínky svépomoci dány, je povinna k náhradě takto vzniklé škody. Tato povinnost je podle německého práva (§ 231 BGB) objektivní, bez ohledu na nedostatek zavinění.
Protože český občanský kodex nestanoví jinak, uplatní se obecná pravidla odpovědnosti za škodu. Z nich plyne, že odpovědnost za škodu domněle svépomocně jednajícího není objektivní, jak je tomu v Německu, ale toliko subjektivní, tedy za zavinění. Současně se ovšem uplatní presumpce zavinění (§ 2911). Nebyly-li dány podmínky svépomoci, ovšem zasahující to nemohl dost dobře vědět, prokazuje neexistenci své nedbalosti zasahující. Poškozený tedy nedbalost zasahujícího (škůdce) prokazovat nemusí.
Ten, kdo využil právo svépomoci, tedy musí prokázat, že nevěděl a vzhledem ke svým osobním poměrům a okolnostem případu ani vědět nemohl, že podmínky svépomoci dány nejsou. Od osob provozujících služby ochranky či ostrahy, typicky v supermarketech nebo obchodních centrech, lze při uplatnění práva svépomoci požadovat takovémuto podnikání odpovídající znalosti, dovednosti nebo pečlivost (§ 2912 odst. 2). Na uplatnění takovéhoto přísnějšího pravidla nebude mít žádný vliv skutečnost, že k výkonu profese byly fakticky použity osoby, které tyto znalosti, dovednosti nebo pečlivost nemají, což bude bohužel v praxi asi dost častá situace.
Samostatnou kapitolou budou škody vznikající při svépomocném zadržení (§ 14 odst. 2). Silné právo založené § 14 v tomto ohledu musí nést i velkou odpovědnost, jinak by mohlo být uplatňováno šikanózně a dokonce diskriminačně. V situaci, kdy je určitá osoba svépomocně zadržena, jakkoliv nejsou dány podmínky svépomoci (například máme o ní mylně za to, že odcizila věc, byť se ve skutečnosti ničeho takového nedopustila, nebo že je „černým pasažérem“, byť ve skutečnosti má platnou jízdenku), případně při legální svépomoci dojde k excesu (například zloděj zadržený v obchodě je bezdůvodně zbit), musí nutně nastoupit deliktní odpovědnost zasahujícího nebo jeho zaměstnavatele, případně toho, v jehož prospěch bylo jednáno. Protože při zadržení dochází pravidelně k nemajetkové škodě (např. ostuda spojená s tím, že jsem zadržen před zraky přihlížejících nakupujících, nebo i když snad k zadržení dojde „decentně“, aniž si toho kdokoliv povšimne, újma spojená s dočasným omezením na svobodě), odčiňuje se takováto újma přiměřeným zadostiučiněním (§ 2951 odst. 2). Odčinit je třeba i duševní útrapy spojené se zadržením (§ 2956).
Svou roli mohou hrát též zvláštní okolnosti případu, například to, že si ochranka usnadňuje práci a svou pozornost bez dalšího zaměřuje na osoby určitého etnického původu nebo třebas věku nebo pohlaví. V takovémto případě může hrát pro odškodnění bezdůvodně zadrženého svou roli též diskriminace, a to v podobě zvýšení náhrady škody o odčinění okolností zvláštního zřetele hodných (§ 2957). Sám jsem se ve své rodině setkal s tím, že ochranka jen proto, aby ukázala, že něco dělá, bezdůvodně kontroluje starší nakupující, kterým prohledává tašky, případně se zaměří na matky s kočárky … O tom, že v praxi bude často automaticky „podezřelý“ každý nakupující Rom, nebo obecně osoba tmavší barvy pleti, asi bohužel není sporu. Pokud si však takto ochranka usnadňuje práci, musí nést tomu odpovídající důsledky. Samozřejmě neříkám, že nelze zkontrolovat jakoukoliv osobu, ovšem to je podmíněno důvodným podezřením z protiprávního činu (záznam z kamery, svědectví ochranky, že si osoba dala něco pod svetr, „pípání“ u rámu ve východu z obchodu).
Obecně podle mne není žádný důvod, aby se odškodňovalo jen bezdůvodné zadržení: do práv člověka zasahuje například již jen bezdůvodná a šikanózní žádost „černého šerifa“ o prohledání kabelky, jejíž neuposlechnutí bude sankcionováno zadržením a přivoláním policie.
52 komentářů:
Moc dobře z argumentace nechápu, proč by se zadostiučinění mělo rozlišovat podle toho, zda jde o omyl anebo o preventivní záměr s prvky rasové selekce. Důsledky pro obě osoby v případě zbytečného zadržení jsou naprosto stejné. Doporučím právnímu teoretikuovi návštěvu severních Čech.
Michal Vrchota
Už u minulého postu jsem psal úvahu, která tady vynikne ještě víc - jestliže někdo protiprávně uplatňuje svépomoc, pak protiprávně zasahuje do mých práv. Takový zásah si však nemusím nechat líbit a mohu se mu bránit - žádný právní předpis mi např. neukládá, abych se podrobil omezení osobní svobody ze strany ochranky v supermarketu, když jsem nic neukradl a nic nespáchal. Pak se tedy protiprávnímu zadržení mohu bránit, a to takovou intenzitou, abych převýšil intenzitu útoku. To si myslím, že může v praxi způsobit víc problému, než následná náhrada škody...
Přesně tak, úvaha o náhradě škody je v českých podmínkách víceméně akademická: pochybuji, že by se o ni ucházelo víc než 1 % neoprávněně zadržených nebo jinak šikanovaných osob.
Ještě o stupeň akademičtější jsou úvahy o zvýšení náhrady, pokud byla selekce diskriminační. A to se u soudu prokáže, prosím pěkně, jak?
Na okraj, odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti je objektivní, takže např. u poškození pověsti neoprávněným zadržením v obchodě by se zavinění neposuzovalo.
ad Martin Bílý : pokud někomu přísluší právo svépomoci vůči druhé osobě, pak druhé straně přísluší povinnost takovou aplikaci práv strpět. Myslím, ýe to je celkem základní poučka z civilu v prvním semestru. Pokud by se tedy nevinný vzepřel a svépomocník by unesl důkazní břemeno, pak máte smůlu a radíte náhradu škody, protože protiprávního jednání jste se dopustil Vy.
A mimochodem i kdyby to bylo exces ze svépomoci a tedy byl zásah protiprávní, pak vám doporučím ustanovení o krajní nouzi a nutné obraně. O převýšení intentzity úroky si můžete jenom nechat zdát. Raději se soustředte na pojem přiměřenost.
Jan Vrchota
"O převýšení intentzity útoku si můžete jenom nechat zdát."
Aby obrana měla smysl (byla dostatečně účinná na odvrácení útoku), tak její intenzita musí převyšovat intenzitu útoku. Čím jsou "síly" obránce a útočníka vyrovněnější, nebo čím je útok překvapivější, tím intenzivněji se musí bránit obránce.
Přiměřeně se dokáži bránit útoku dítěte. Už při pokusu bránit se útoku mé partnerky (která váží o 30 kg méně než mám já) se jasně ukáže, že přiměřená obrana ve smyslu více méně vyrovnaného množství použité síly pouze prodlužuje dobu trvání konfliktu do okamžiku, než jedna ze stran udělá něco, proto čemu již nebude obrany.
Na tatami v kimonu si tento luxus "přiměřenosti = vyrovnané intenzity" mohu dovolit. Na ulici při útoku cizího člověka to může být sebevražda.
Požadavek na přiměřenosti obrany v té podobě, že intenzita obrany nepřevýší intenzitu útoku, je čirou fikcí justičního světa a s reálným světem to nemá nic společného. Zkuste někdy přijít na žíněnku v kimonu a zkuste si svou teorii v praxi. Máte dost značnou šanci, že prohrajete. Účelem obrany není riskovat (že prohraji), ale ubránit se útoku.
Svépomocí, dle mého soudu, lze podezřelou osobu pouze zadržet na místě. Pokus o nedobrovolné prohledání osoby, nebo o její nedobrovolný transport do speciální místnosti je dle mého cítění excesem ze svépomoci a lze se tedy proti němu bránit. Rozsudek zmiňovaný v předchozím článku velmi správně podotýká, že prohledání nebo transport byl proveden se souhlasem zadržené osoby.
Ono to chce o té podle Vás pouhé teorii něco vědět, judikátů máte za století přehršel. Přiměřenost neznamená stejnost intenzit jak to sám nazýváte, jde jen o to, že automatické připuštění větší síly při obraně znamená, že pak když půjde proti Vám jeden s pěstmi, vy můžete střílet. Přiměřenost znamená, že když nejsem schopen zavolat pomoc, ani někoho pěstmi zarazit, tak ho střelím do nohy a ne do srdce.
Jan Vrchota
Jde-li o nutnou obranu a praxi našich soudů, zaujaly mě tyto dva texty, vypovídající o tom, že law in action je zřejmě (aspoň v popsaných případech) jinde, než law in books. I v rámci krátké koncipientské praxe jsem byl poučen, že nutnou obranu ať vůbec nezkouším..:
http://chabr.blog.idnes.cz/c/329053/Spravedlnost-po-cesku-soudce-a-znalci.html
http://chabr.blog.idnes.cz/c/336128/Spravedlnost-po-cesku-2-vice-soudcu-a-spravedlnosti.html
Oceňuji ale, vrátím-li se k textu shora, že se autor pokusil domyslet téma do důsledků a min. otevřel diskuzi.
Praxe soudů má dvě základní diference oproti teorii :
a) realita není soudu zjevná jak to vypadá v učebnicích, kde se už skutkový stav objeví jako objektivně danný neboli zjevený. Prostě to jestli někdo řezal vztekle nebo vyhrožoval atp. je předmětem dokazování a ne všechno se podaří prokázat a pak si obvinění stěžují na soud. Obecně se doporučuje útočníka dorazit, protože mrtvý se nemůže bránit a nemůže zpochybňovat vaši výpověď. Ale musíte předtím zkontrolovat, zda tam nemáte svědka, což je rada v reálné situaci poněkud k ničemu.
b) české soudy se v rámci důkazní nouze (ne ohledně viny ale okolností skutku) uchylují k alibistickým znalcům, kteří dovodí prakticky vše dle objednávky.
Jako největší odchýlení teorie od praxe vidím ve studentské iluzi, že skutkové okolnosti jsou nějak dány, jsou zjevné, jasné atp. Většina profesorů se sešla s reálným procesem možná tak v nejlepším při studiu písemných rozhodnutí, že by viděli spis nebo dokonce byli u úkonů je úplná vzácnost. A teorizovat nad spisy umí snad každý.
Michal Hladík
Ad Jan Vrchota:
Judikáty jsem četl, leč bohužel jsem v posledních letech četl také několik rozsudků, které ony velmi rozumné judikáty skandálním způsobem ignorovaly - argumentace se vinula v tom smyslu, že intenzita obrany převýšila intenzitu útoku a tedy byla zcela zjevně nepřiměřená.
Bohužel, váš další výrok
. Přiměřenost znamená, že když nejsem schopen zavolat pomoc, ani někoho pěstmi zarazit, tak ho střelím do nohy a ne do srdce.
je postaven na tradičních mýtech o sebeobraně.
Odhlédneme-li od zadržení v obchodě, kdy je šance (nikoliv jistota), že vám ochranka umožní zavolat policii, tak v obecné rovině sebeobrana vypadá jinak.
1) Volat o pomoc vám při napadení příliš nepomůže, protože se musíte bránit, musíte se plně soustředit na obranu a šance, že vám pomohou kolemjdoucí, je poměrně malá. Mnohdy vám nepomohou ani vaši přítelé, protože budou v šoku.
2) Pokud se vám útočníka nepodařilo "zarazit pěstmi", tak to nejspíš znamená, pěstmi on "zarazil vás" a vaše obrana tím v podstatě skončila a jdete k zemi. Po jediném úderu pěstí do hlavy či krku již, můžete být defacto mrtvý nebo zmrzačený.
3) ...tak ho střelím do nohy a ne do srdce.
Tak toto už je úplné scifi a hned z nekolika důvodů:
- trefit během konfliktu nohu útočníka není vůbec tak jednoduché, jak si myslíte vy i mnozí konzumenti filmové produkce.
Pro ilustraci - když v New Yorku střílí policisté, tak pouze cca třetina střel zasáhne útočníka a ostatní střely zcela minou. A to tamní policie nestřílí na nohy, ale na trup, který je mnohem lepším cílem. [1] Zkuste někdy zajít na střelnici a zkuste si tam zastřílet pod stresem a pak si představte, že máte trefit pokybující se nohu ...
- je dost velká pravděpodobnost, že si útočník zásahu nohy vůbec nevšimne (hladký průstřel prý člověk mnohdy během konfliktu vůbec nenvnímá);
- Existuje nenulová pravděpodobnost, že v noze zasáhnete některou z tepen a útočník na místě vykrvácí. Přednosta Ústavu soudního lékařství prof. Hirt: pravil: "Na lidském těle prakticky není žádné místo, při jehož zásahu střelnou zbraní by nebylo možné zemřít." Ilustroval to zrovna na příkladu člověka, kterého jen tak trochu postřelili do nohy (tuším že do kolene) a postřelený během pár minut vykrvácel.
[1]http://www.nytimes.com/2008/05/08/nyregion/08nypd.html
Osobně jsem přesvědčen, že útok pěstmi je útok ohrožující nejen zdraví, ale i život. Doložit to lze celou řadou případů, kdy po jedné ráně pěstí, nebo i facce, oběť zemřela ať už přímým následkem úderu, nebo při následném pádu na zem a úderu hlavou o nějakou pevnou překážku.
Obránce má v případě útoku pěstmi právo volit tomu adekvátní (tedy téměř libovolné) prostředky, protože mu skutečně jde o život.
Útočník by si navíc měl být vědom, že o zdravotním stavu napadeného neví vůbec nic a tedy že i útok, který by zdravý člověk nejspíš přežil, může být pro náhodně zvolenou oběť smrtící. Útočník je s tímto smířen, respektive je mu to jedno - útočníkovi, který útočí pěstmi, ve skutečnosti na životě a zdraví oběti vůbec nezáleží. Tuto bezohlednost je potřeba zohlednit při posuzování "přiměřenosti" obrany.
K disukusi o nutné obraně:
Je vždy lepší, když vás tři lidé soudí, než když vás šest lidí nese, nicméně nad rozhodovací praxí našich soudů zůstává mnohdy rozum stát.
Když někomu dám ránu pěstí, ten člověk upadne, uhodí se do hlavy a zemře, budou mě pravděpodobně soudit za vraždu, protože jsem přece musel vědět a předpokládat, že taková rána může způsobit smrt, ergo jsem přece musel onu smrt způsobit úmyslně.
Když oproti tomu někdo buší pěstí do mě, tak naopak musím předpokládat, že je to z jeho strany zcela neškodná zábava a nesmím se mu silou bránit, protože mi přece nic nehrozí. Rád bych v tom viděl nějakou logiku...
Já jsem docela zkušený šermíř. Jako takový vím, že ubránit se vážně míněnému útoku, je bez použití opravdu razantních a agresivních protiakcí spíše otázka náhody, i když má člověk nůž a umí ho velmi
dobře použít. Nutnou obranu nelze prostě realizovat ve stylu sportovního klání, jak si to mnozí soudci představují. Konečně pak představa, že když se umím prát, tak přece musím být schopen spolehlivě zneškodnit útočníka, aniž by se mu něco stalo, je vcelku tragikomická.
Prosím, ten řetěz možností obrany berte, že se odehrává v hlavě toho napadaného. Samozřejmě, že nemusí volat pomoc, když tam nikdo není anebo se pokoušet vrátit ránu pěstí. Považoval jsem to za učebnicový případ, ke kterému netřeba dalších detailů. Mohl bych citovat klasické juikáty, kde se střelba do těla akceptovala i při napadaní pěstmi.
Jinak souhlasím, že lidé se stěžují hlavně proto, že jejich tvrzení policie neprokáže. Bohužel vina je také v tom, že se dnes každý díky televizi všeho bojí a myslí si, že normální rána pěstí ho zabije a ža každé vyhrožování končí smrtí. Znalec mu napíše, že nezabije, tedy pravdu, a dotyčný se diví.
Jan Vrchota
ad Jan Vrchota:
To je hezká teorie, ale pokud Vám někdo bude chtít skutečně ublížit, a Vy se budete snažit svou obranu promyslet podle toho Vašeho "řetězu", tak můžete být snadno mrtvý dříve, než si vůbec rozmyslíte, co budete dělat.
Skutečně jde o totiž učebnicový příklad, ale o učebnicový příklad někoho, kdo se z tepla a pohodlí kanceláře snaží vymyslet, jak mají jiní lidé na ulici bránit svůj život a zdraví. Zkuste si představit, že na té ulici stojíte Vy, nebo ještě lépe, vyražte do tělocvičny a zkuste to v (simulované) praxi. Velice rychle zjistíte, že ani při tréningu, v takřka laboratorních podmínkách, kde nejste ve stresu, nebojíte se, víte, co Vás čeká a jste perfektně fyzicky i psychicky připraven, na takové věci není jednoduše čas.
Nemůžete vyhodnocovat, co přesně Vám hrozí za zranění a na základě toho složitě spekulovat nad tím, jakou silou můžete odpovědět a jaké zranění by to mohlo způsobit útočníkovi. Znalci v oboru medicíny na takovou úvahu v klidu a bezpečí potřebují týdny i měsíce, napadený laik to má snad vyhodnotit ve zlomku sekundy?
Napadený člověk má reálně možnost poznat jen to, že jeho zdraví je v nebezpečí a může se bránit jen tak, jak to nejlépe umí. Nic více od něj není možné požadovat. Právo nemůže přikazovat nemožné. Toť stránka faktická.
Po právní stránce pak subsidiarita není podmínkou nutné obrany. Z hlediska zákona by tedy mělo být irelevantní, zda může napadený řešit situaci voláním o pomoc, útěkem, nebo ránou pěstí, pokud je dodržena proporcionalita obrany. Máte právo útoku čelit, nemusíte utíkat. Nemáte povinnost volit nejšetrnější postačující obranu, takovou povinnost zákon u nutné obrany neukládá.
Zde si také všimněte, že zákon nemluví o nepřiměřené obraně, ale o zcela zjevně nepřiměřené obraně. Stačí zde prostý jazykový výklad. Nutná obrana může být nepřiměřená, může být dokonce i zjevně nepřiměřená. Nesmí být pouze zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Do roku 1994 přitom v trestním zákoně stálo, že nutná obrana nesmí být zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Nemyslíte, že tím chtěl zákonodárce něco říci?
" že normální rána pěstí ho zabije a ža každé vyhrožování končí smrtí. Znalec mu napíše, že nezabije, tedy pravdu..."
Znalec mu v tomto případě napíše absolutní nesmysl. Jaké budou při potyčce následky rány pěstí závisí na mnoha okolnostech. Největší váhu má obyčejné štěstí/náhoda. Zjednodušeně řečeno, pokud se váš protivník náhodou...kterou vy ani on nejste schopen nikterak významně ovlivnit..."trefí", jsou vážné, a někdy i trvalé, zdravotní následky velmi pravděpodobné, ba téměř jisté. A i pokud to štěstí mít budete, a dojde například "jen" k vašemu sražení na zem, tak se rázem ocitáte v pozici pro další obranu extrémně nevýhodnou. Pravděpodobně jste rovněž otřesen, čímž je vaše obrana opět významně omezena. Znovu zjednodušeně řečeno...že vás ta první či druhá rána pěstí "jen" srazila na zem, a jinak vám nezpůsobila vážnější poranění, vám bude celkem dost houby platné, když vám útočník způsobí vážná a četná zranění tím, že do vás bude následně na té zemi kopat. Což vám u soudu samozřejmě útočník nepřizná, ale v té reálné situaci to absolutně nemůžete vyloučit. Spíše naopak, je zcela rozumné počítat s tím, že k tomu dojde.
Pane Vrchoto, tedy nic zlého vám nepřeju, ale kdybyste svoji teorii otestoval na vlastní kůži, tak byste příště nemlel podobné s odpuštěním blbiny. Abych to přiblížil, to jsem vám takhle chytil jednu ránu pěstí, upadl na zem a pak již jen chytal jeden kopanec do hlavy a do žeber za druhým. Od dvou nemyslících jedinců, co se rozhodli přilepšit si loupeží mobilu. Jediné, co jsem zvládal, bylo kopat kolem sebe a krýt si hlavu, takže mi neprokopli lebku, ale pouze zlomili čelist a nos. Za odměnu si dotyční odnesli od soudu tří-, resp. dvouletou podmínku (!!!), patrně s přihlédnutím k polehčující okolnosti, že se ve věku blízkém věku mladistvých jednalo již o zkušené redidivisty. Je to cca 12 let zpátky.
Kdybych měl u sebe střelnou zbraň, tak vás ubezpečuju, že bych absolutně neměl ani zlomek sekundy na uvažování o tom, jestli dotyčné trefím do nohy, do hlavy nebo do srdce, byl bych rád, že bych ji zvládl ještě vůbec použít a trefit je vůbec někam. A především, v situaci, kdy už tu ránu nebo dvě pěstí schytáte, může být (a zpravidla taky je) na použití zbraně beznadějně pozdě.
Pan Klein to vystihl velmi přesně. Pokud obránce začne přemýšlet, tak je v boji ztracený. Obránce se musí bránit instinktivně (reflexivně), na nějaké přemýšlení není většinou čas. A s intenzivní obranou musí začít včas, tedy dokud je jí reálně schopen.
Vezmeme-li mediálně aktuální případ, zde je hezké video jak takový „boj“ probíhá v pouliční praxi:
http://www.novinky.cz/krimi/301930-utocnik-brutalne-napadl-v-centru-prahy-sedmnactileteho-chlapce-ostatni-prihlizeli.html
Likvidace napadeného trvala cca 4 sekundy (od prvního kopu do rozkroku, do finálního kopu do hlavy), přičemž hned prvním kopem byl obránce vyřazen z boje.
A teď tři zásadní otázky mající cenu vašeho zdraví, života a pobytu na svobodě:
1) Ve kterém okamžiku byl napadený mladík oprávněn použít obranu takové intenzity, že by potenciálně mohla ohrozit život útočníka ?
2) Byl v daném okamžiku ještě reálně schopen obrany ?
3) Jak by včasnou obranu posoudil soud, kdyby na místě zůstal ležet útočník a ne obránce ?
Doufám, že se zde nedozvím, že finální kopnutí do hlavy není aktem, který by mohl ohrozit život napadeného.
Co se týče znalců, viděl jsem „znalecké posudky“, které od obránce požadují schopnosti zkušeného trénovaného bijce. Viděl jsem posudek, kde znalec nevěří v nefunkčnost pepřového spreje aplikovaného na agresivního opilce. Přitom instruktážní příručka pro americké policisty upozorňuje, že sprej na třetinu útočníků nemá téměř žádný účinek. Příručka v tomto kontextu výslovně zmiňuje útočníky pod vlivem alkoholu a drog. Viděl jsem znalecký posudek, kde znalec tvrdil, že se každý při útoku kryje a pokud se obránce prvním ranám dle vlastních slov nekryl, tak to znamená, že útok neproběhl. Ve stejné době jsem viděl video z pražského metra, kde se obránce začal (už jen velmi chabě) krýt až po druhé ráně pěstí, protože byl z útoku v šoku. I takové video hezky dokládá, že renomovaný znalec plácal totální nesmysly – netrénovaný jedinec se reflexivně krýt neumí. V jiném posudku se trénovaný jedinec ranám pěstí kryl, na hlavu jich tedy dopadlo minimum a ty co dopadly, byly hodně ztlumené. V posudku znalec a následně v rozsudku soudce dospěli k závěru, že když na trénovaném obránci nejsou stopy po brutálním násilí, tak útok nemohl být natolik intenzivní, aby měl obránce právo se bránit „smrtící silou“. Že je pouze otázkou času, kdy nějaká z ran skrz kryt projde a bude mít potenciálně devastující účinky, je jasné každému, kdo se někdy zkusil bránit byť simulovanému útoku.
… každý díky televizi všeho bojí a myslí si, že normální rána pěstí ho zabije a ža každé vyhrožování končí smrtí.
Netrénovaného jedince může zabít i dobře umístěná facka - po dobře provedené facce například hrozí protržení obratlové tepny (arteria vertebralis) a smrt.
Když jsem chodíval 3x týdně na tréninky, tak jsem byl jako z gumy - nebyl problém udělat bezbolestně kotoul letmo na betonu, náraz do zdi nebo pády na zem mé tělo zvládalo poměrně lehce a nějaká facka by mě asi nevykolejila. Po pár letech bez tréninků jsem jako všichni běžní lidé – při pádu na zem se praštím do hlavy, což by se mi dříve nestalo, šíjové svaly zmizely a při úderu do hlavy má můj krk problém hlavu udržet. Rozdíl, mezi trénovaným a netrénovaným jedincem je obrovský.
Někteří znalci konflikty posuzují, jako by šlo o souboj dvou trénovaných sportovců.
V drtivé většině případů útočník útočí, protože si je vědom své fyzické převahy, kterou hodlá zneužít. Obránce mnohdy nemá jinou možnost, než se začít bránit nepřiměřeným způsobem, protože přiměřený způsob de facto neexistuje.
Viděl jsem pěstní souboj trénovaného jedince s netrénovaným, leč sportovně založeným jedincem s trochou praxe v bojovém umění. Váhová kategorie byla vyrovnaná, ten trénovaný jel tak na 10% svého výkonu. Netrénovaný sice dělal co mohl, ale i tak byl velmi rychle zahnán ke zdi a definitivně „umlácen“. A potvrdilo se to, co trénovaný „útočník“ na obránce celou dobu křičel: „Nechoď ke zdi, jakmile tě dostanu ke zdi, tak seš mrtvej“. Vidět, co se stane, když se obránce nechá zatlačit ke zdi, bylo poměrně děsivé „divadlo“
ad Simon Klien > máte pravu, že právní věty se vyslovují v teple soudní místnosti anebo školní účebny. Ale tak je to i u dokazování. Zato já opravdu nemůžu, že se nedokazuje hned na místě a i s oživlým mrtvým utočníkem :-) Prostě v určitém odstupu se většině při hodnocení jednání "obránce" jeví věci jinak než obránci a jemu se nepodaří prokázat jiný skutkový stav než který odpovídá např. zprávy z pitevní zprávy a pocity se dokazují špatně (nejsou nakonec také "zjevné") . Zjevnost přiměřenosti pak odpovídá ekvivalentu dokazatelné přiměřenosti).
ad Pefi : že facka může zabít je pravda, ale to není běžná facka. To, co se považuje, za facku v běžném významu slova Vás zabít nemůže. Nakonec proto se vrazi hájí tím, že dali jen facku. Takže ano máte pravdu, ale jen proto, že čeština nemá jiný výraz pro stejný typ pohybu ale daleko vyšší razance a síly než facka běžná (viz. případ syna paní Čáslavské).
Mohu se zeptat, zda studujete nebo se právem živíte, protože nezlobte se, ale podobné diskuse jsme vedli naposledy při cvikách z tresta u Jelínka.
Vrchota
ad Jan Vrchota:
To jste si ale, nezlobte se na mě, z těch diskusí s Jelínkem moc neodnesl. Pokud totiž vím, má Jelínek na nutnou obranu poměrně dosti liberální názor, velice podobný tomu mému.
Já se sice trestním právem neživím, ale pokud si dobře pamatuji, je trestní právo postaveno na odpovědnosti za zavinění. Změnilo se snad v tomto ohledu v poslední době něco? Ne-li, pak by především obránce sám měl být schopen seznat "zcela zjevnou nepřiměřenost" svého jednání. Je-li k závěru o "zcela zjevné nepřiměřenosti" třeba pitevních zpráv a znaleckých posudků všech možných vědeckých disciplín, pak asi ta nepřiměřenost nebude zrovna zjevná, nemyslíte? Jistě, máte pravdu, že s určitým odstupem věci jeví jinak. To by ovšem právě měl soud vzít v potaz a nestavět se do role generála po bitvě.
Co se otázky dokazování týče, omluvte mou neznalost, ale není to náhodou tak, že by měla obžaloba dokázat vinu obviněného? Protože Vy ve svých příspěvcích opakovaně operujete spíše s tím, že se obviněnému nepodaří prokázat svou nevinu.
Ad Jan Vrchota: (ostatním se omlouvám za rozsáhlý off-topic)
Profesně se zabývám mj. bezpečností technickcýh systémů, takže se k právu a bezpečnosti dostávám ze zcela jiného úhlu, než právníci a sebeobrana je pro mě zcela okrajové téma.
Na bezpečnost osob z hlediska útoku jiné osoby však aplikuji zcela stejnou metriku, jaká je legislativou a normami požadována v technických oblastech. Ve výsledku je totiž jedno, jestli se se mnou utrhne kabina výtahu, nebo jestli mě někdo v kabině výtahu umlátí. V obou případech budu mrtev.
Jsem znechucen skutečností, že se ve znaleckých posudcích i v rozsudcích vyskytují stanoviska, která odporují zahraniční i domácí odborné literatuře, informacím poskytnutými skutečnými experty v oblasti sebeobrany (mj. instruktor odborné přípravy policistů, který sice není držitelem znaleckého razítka, zato nám však vždy důsledně nabízel, že kdo mu nevěří, ten si to může vyzkoušet.). Stanoviska ve spisech občas odporují i skutečnostem, které si každý může sám na sobě ověřit v tělocvičně.
V mém světě existuje jasně tabelovaná míra rizika, která je pro jedince přijatelná. Kdyby rvačka či násilné napadení představovaly přijatelné riziko (jak tvrdí vaše školní právo), tak bych měl mít problémy najít v ČR případ, kdy při rvačce někdo zemře, nebo má těžké zranění či trvalé následky. Jelikož takových případů proběhne každoročně českými médiemi několik, tak nutně musím vyvodit, že riziko úmrtí nebo vážného zranění při rvačce nebo napadení přesahuje míru rizika, kterou lze označit za přijatelnou (tolerovatelnou).
Vaše školní právo po mě (slovy některých rozsudků) v sebeobranné situaci vyžaduje, abych toleroval míru rizika, která je pro mě z racionálních důvodů netolerovatelná. Je hezké, že jste o podobných věcech naposledy diskutovali na hodinách práva.
Pokud vaše diskuse, jako podklad neměla analýzu rizik (jako že asi neměla), tak jediným možným závěrem diskuse bylo, že právdu má ten, kdo je zrovna výřečnější. V prostředí VŠ předpokládám, že zkušený pedagog dokázal obhájit tradiční stanovisko, bez ohledu na jeho faktickou nepodloženost.
Neznám na věc názor Jelínka a ani mě nezajímá. Po nás chtěl při klauzuře znalost judikátů, resp. schopnost je najít a aplikovat. Na názory se v trestním právu moc nedalo, na to byly jiné hodiny.
Ohledně dokazování je věc jednoduchá : máte toho, kdo zabil nebo přizabil, mrtvolu nebo mrzáka a těžko budete míru zavinění dovozovat z výpovědi podezřelého, to by u nás nebylo vražd. Zásadně tedy máte dokázanou vinu a de facto musíte dokázat vlastní nevinu. Nevěřte všem poučkám ze základů tresta :-)
Vrchota
Ono bude nejlepší přečíst si pár spisů. V drtivé většině případů v tom není hodný A a zlý B, příp. zlí B, ale dva opilci se někde na diskotéce poperou nebo kriminálník navštíví jiného kriminalníka a dojde na nože .... těch pár případů z novin nelze brát jako věrný obrázek skutečnosti ..
Jan Pokorný
Narozdíl od autora se nemyslím, že je důležité, zda půjde o objektivní s možnosti vyvinění nebo subjektivní odpovědnost. Dovedu si představit smyluplné argumenty v obou případech a evidentně obě koncepce fungují dobře. Hlavním problémem českého práva bude opět sebeprezentace některých soudců, kteří budou sundání baťohu nebo osobní prohlídku v obchodě prezentovat div ne za součást holocaustu. Soudce to nic nestojí, jen si udělá reklamu. Něco podobného se děje už v medicínských kauzách na některých soudecnh běžně, kdy soudce určuje odškodně z věšťecké koule a ještě se pod to podepíše. Sice vůbec nerozumí medicíně ani psychologii, ale škodu si určit sám troufá :-) V tom je výhoda těch nevzdělaných, že svoji hloupost nevidí.
Jiří Havránek
Ad Jan Pokorný:
Spisů jsem pár četl a jímá mě hrůza, že by takto kvalifikovaní soudci posuzovali případ, kdy bych se já bránil.
Opilost má svůj vliv, ale rozsudkz nejsou špatné v tom, že kladou opilcům za vinu, že se opili, ale špatné jsou v tom, že kladou na obránce zjevně nereálné či nesmyslné nároky. Zjevné je to bohužel pouze těm, do kdo se někdy museli bránit nečekanému a kvalitně vedenému útoku (ať už na žíněnce, nebo na ulici).
Co se týče médií, tak z médií si neberu průběh, ale pouze skutečnost, že ke konfliktu došlo.
Kdyby rvačky a napadení s vážnými nebo potenciálně vážnými následky byly stejně časté, jako pády výtahových kabin či jiné nehody související s výtahy, tak bych neměl jen z jednoho běžného okresního města v médiích několik případů jen za tento rok.
Ad Michal Hladík: Doporučení útočníka dorazit plyne ze dvou úhlů pohledu:
1. Oprávněná nedůvěra v českou justici.
2. Opakovaná životní zkušenost mnoha osob, že útočník, když jej spolehlivě nevyřadíte, zaútočí znovu, neboť ukončení násilí z vaší strany nebude brát jako galantnost či občanskou povinnost, ale bude to interpretovat jako slabost. Čím křehčí je vaše pozice (žena vs. muž, osamělý obránce vs. útočník s početní převahou kamarádů, drobný obránce vs robustní útočník), tím větší je pravděpodobnost opakovaného útoku.
Vít Klapal
No, diskuse se od svépomoci odklonila k jejímu speciálnímu případu, tj. k nutné obraně. Někdy jsou to takové názory jak z TV NOVA. Předně podmínkou nutné obrany není ani proporcionalita ani subsidiarita, jak se zde s nimi mnohdy operuje. Tedy obrana nemusí být přiměřená útoku, platí pouze, že způsob obrany nesmí být zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku. Čili nesmí jít o nějaké křiklavé případy, kdy např. budete střílet z brokovnice na děti, které kradou třešně, nebo vypálíte na vetchého staříka, který se vám snaží dát facku. Jinak se stačí podívat do každé učebnice trestního práva, kde se píše, že obrana naopak musí být důraznější, aby vůbec mohla útok odvrátit a že se přihlíží i ke stresu obránce, jeho subjektivnímu vnímání, době a místu útoku atd. Poměřování následků, které obranou vznikly a následků, které hrozily z úspěšného útoku, je jen jedním z mnoha kriterií, které není nijak absolutizováno. Také je dobré si přečíst pár judikátů z posledních 20 let a zjistíme, že to, že se u nás nelze legálně úspěšně bránit, není tak docela pravda. Jde o to, že televize raději podporují všeobecnou naprdnutost, takže některé případy trochu přifouknou a překroutí a snaží se dělat nutnou obranu i z případů, kdy o ni evidentně nešlo (vzpomeňme nedávno probíraný případ chlapíka, který střelil zblízka z brokovnice po lidech, kteří mu ukradli za dva tisíce železného šrotu a snažili se ujet v autě, přičemž trefil spolujezdkyni pachatelů do obličeje, nebo chlapíka který pálil z kuše na Romy, kteří utíkali z jeho dvora, který byl v areálu nějaké fabriky, kam šli hledat sběr, a jednoho usmrtil). Takže k těm pozitivním případům Opočenský, který bodl skinheada a ten pak zemřel. Dále, chlapíka se agresivní útočníci snažili vytáhnout z auta, ten do jednoho z nich vypálil celý zásobník. U soudů nižších stupňů nepochodil, protože mu vytýkali, že stačila jedna dvě rány, že nemusel hned celý zásobník, ale nakonec soud (snad NS) rozhodl, že se takto to nelze brát, že se také musí přihlížet k rozpoložení obránce (1 Tzn 25/97). Nebo z poslední doby jde o přípach člověka, kterého chtěli oloupit nějací romští výrostci a ten je zastřelil (nebo postřelil?). Dále k subsidiaritě - "tak ho střelím do nohy a ne do srdce", jak tady někdo píše. Označení obrany jako nutné je trochu zavádějící, protože to navozuje dojem, jakoby se bylo možno bránit, až když není zbytí, popř. že je nutné bránit se vždy tím nejmírnějším prostředkem, ale žádná taková podmínka v zákoně není. Takže není pravda, že pokud mohu utéci nebo zavolat pomoc, tak jsem povinen dát takovému řešení přednost. I v tomto směru tu byl judikát, chlapíka pronásledovali z hospody a chtěli ho napadnout kulečníkovými tágy a noži, ten jednoho z pronásledovatelů střelil do břicha, ač mohl utéct nebo střílet na nohy (4 Tz 284/2001). Nebo jiné zajímavé rozhodnutí, tantokrát ÚS (II Ús 317/01), kde bylo konstatováno, že i při útoku na majetek a domovní svobodu je v obraně možné způsobit útočníkovi i újmu na zdraví. Z toho je vidět, že meze nutné obrany jsou u nás poměrně široké. Je ale fakt, že člověk musí mít často nervy přežít to u nižších stupňů, kde se s tím moc nemalují.
Ad Vít Klapal:
V zásadě máte pravdu - domnívám se, že legislativu míme velmi dobrou a jsou k dispozici i vynikající judikáty. Bohužel v četných rozsudcích se již existující judikáty téměř vůbec neodráží. NS a případně i ÚS to svými verdikty sice většinou zachraňují. Justiční systém by ale neměl být nastaven tak, že NS a ÚS by neměly být první instancí, kde někdo použije rozum.
Ad "člověk musí mít často nervy přežít to u nižších stupňů, kde se s tím moc nemalují."
Nezlobte se, ale to je velmi optimistický pohled na věc.
Člověk potřebuje nejen "nervy", ale také statísíce na kontě a vynikající rodinné zázemí. V případě Pavla Plisky, který se bránil útoku opilce nožem, byl Pliska zcela nesmyslně držen ve vazbě a následně odsouzen za vraždu. Sedmi mělkými bodnořeznými ranami se marně pokoušel odvrátit trvající útok. Až osmá rána byla smrtelná, dle soudu však byl prokázán úmysl usmrtit a tedy rozsudek zněl vražda.
Pliska strávil více, než rok ve vazbě, přišel o práci, protože s ním zaměstnavatel neprodloužil pracovní smlouvu, díky velmi dlouhému pobytu ve vazbě nebyl schopen splácet hypotéku. Komerční cena nákladů na obhajobu by se blížila 500 000 Kč, takže navíc obrovský dluh na krku. Po seznámení se s případem jsem posílal jeho rodině (pro mě zcela cizí lidé), peníze - moje první dobročinnost, která svou výší překročila měsíční plat mnoha lidí, protože nespravedlnost byla od počátku zcela zjevná.
Nekompetentní soudci, kteří samozřejmě soudí dál a jsou za svou mizernou práci královsky placeni, zničili zcela beztrestně jednu fungující rodinu se třemi dětmi.
Rozsudek: http://www.advokati-zlin.cz/download/rozsudek.pdf
Osvobozující rozsudek: http://www.advokati-zlin.cz/download/rozsudek2.pdf
Relevantní k tématu svépomovi je mj. i to, že Pliska jako revizor dopravního podniku měl "škraloup" za zadržení černého pasažera za použití násilí, což mu soudy přičetly k tíží a malovaly jej jako recidivistu.
Jiný případ, kdy se k práci běžných soudů nevyjadřuje TV Nova, ale ÚS si můžete najít zde:
II.ÚS 3395/10 ze dne 18.09.2012
Další případ, aneb "Krušnohorská balistická křivka" je popsán zde: http://chabr.blog.idnes.cz/c/329053/Spravedlnost-po-cesku-soudce-a-znalci.html
Rozsudky i kompletní spis jsem četl, blogger Chabr si rozhodně nevymýšlí.
Kdybych měl ASPI, tak vám bez problémů dohledám další podobné kauzy. Co jsou nám platné kvalitní judikáty a zákony, když soudci ani za mimořádně nekvalitní práci nenesou absolutně žádnou zodpovědnost.
Svou vinu na tom mají i znalci, kteří jsou podobně beztrestní. V jednom z případů znalec Náchodský mj. nevěří tomu, že pepřový sprej nemusí fungovat (zastavit útok) a tím podpírá svůj posudek. Možná by si pan znalec měl o problematice něco zjistit. V zahraniční odborné literatuře by se totiž dočetl, že v cca jedné třetině případů ani zcela správně aplikovaný sprej nepostačuje k zastavení nebo odvrácení útoku, zejména je-li útočník pod vlivem drog nebo alkoholu. Zahraničí odborná veřejnost to ví minimálně od druhé poloviny 90 let minulého století (http://www.nyc.gov/html/ccrb/pdf/pepper1997.pdf).
Právě k tomu, jak by (ne)měl soud vymezovat své zadání znalci a že by v něm rozhodně neměl chtít "vyhodnocení způsobu, případně přiměřenost a správnost použití hmatů, chvatů či dalších donucovacích prostředků příslušníky Policie ČR" se vyjádřil KS v ČB ve věci 4 To 755/97.
ad Klapal : nemáte pravdu. proporcionalita i subsudiarita je vyžadována. Samožřejmě můžete použít silnější obranu než je útok (ono to ani nejde moc meřit) , jinak byste skončil a ustanovení nemá smysl, ale pokud můžete přivolat policii, máte tam další nestranné lidi atp., tak se ozvat musíte. Pokud můžete z místnosti odejít, utéct atp. do bezpečných prostor, tak to platí podobně. Stejně tak přiměřenost je jen odrazem cizého výrazu proporcionalita. Možná si nerozumíte v kontextu. Ta obrana musí být prostě NUTNÁ, jinak by obranou byla každá rvačka.
Nebudu bránit krajské a vrchní soudce, protože někteří z nich by opravdu neměli soudit dávno, běžně přijímají úplatky, byli vzati do justice v divokých 90.letech, kdy stačilo uplatit psychologa nebo úředníka na ministerstvu a pak to vysedět na soudě, dnes jejich práci nikdo efektivně nekontroluje ani je nestíhá pro úplatnost, ale představa že někoho zabijete bnez svědků a neprojde to soudem je myslím stejné zvěrstvo. Na účelových znaleckých posudcích se shodneme, nakonec jejich pluralita s rozdílními závěry dokazuje jejich nehodnověrnost, ale ti jen slouží soudu a vina leží na neschopných a hloupých sudích.
Michal Hradílek
Vít Klapal
ad Michal Hradílek
"nemáte pravdu. proporcionalita i subsudiarita je vyžadována. Samožřejmě můžete použít silnější obranu než je útok (ono to ani nejde moc meřit) , jinak byste skončil a ustanovení nemá smysl, ale pokud můžete přivolat policii, máte tam další nestranné lidi atp., tak se ozvat musíte."
Uznávám, že s proporcionalitou je to možná problém definice, a ne zrovna šťastně jsem to napsal. Jistě se i v rámci posuzování podmínek nutné obrany porovnává i následek hrozící z útoku a následek, který nastal z nutné obrany, ale je to jen jedno z mnoha hledisek a jak se už napsal platí pouze, že nesmí být dán hrubý nepoměr (usmrcení zloděje při krádeži jízdního kola). Rozhodně se ale nevyžaduje proporcionalita v tom smyslu, jak je chápána u krajní nouze.
Zcela jistě se však nevyžaduje subsidiarita. Doma mám sice jen vydání učebnice z roku 1995, ale není mi známo, že by se od té doby něco změnilo, klidně to mohu ověřit zítra v práci. Ocituju: "Podmínkou nutné obrany není ta okolnost, že nebylo možno vyhnout se útoku jinak, např. útěkem nebo přivoláním policie. Nežádá se tu tedy tzv. subsidiarita". Novotný, Dolenský, Jelínek, Vanduchová: Trestní právo hmotné, I. Obecná část 2. přepracované vydání. Codex, Praha 1995 (tzv. pražská učebnice trestního práva, studoval jsem v Brně takže vím, že zrovna v tomto se neliší ani brněnská). Čili zajímalo by mne, z jaké učebnice čerpáte opačný názor.
Ale chtěl jsem o něčem jiném. Ve své policejní praxi jsem se setkal s případy, kdy jde sice o nedovolenou svépomoc (vlastně to už pak není svépomoc, ale svémoc), ale nejde o trestný čin ani jiný veřejnoprávní delikt. Abych to uvedl na příkladu. Vykutálený synáček nakukal své matce, že pro svou přítelkyni potřebuje půjčit prsten, neboť prý chce, aby působila dostatečně reprezentativně na nějaké oslavě. Matinka mu tedy prsten půjčila a synáček ho šel samozřejmě prodat do nejbližšího bazaru. Matka se nakonec vše domákla a šla do bazaru, kde řekla, ať jí prsten ukáží, když se tak stalo, vytrhla ho bazarníkovi z ruky a utekla. O trestný čin ani přestupek jít nemůže, neboť se nezmocnila cizí věci (nemo plus iuris atd.). Současně ale nelze říci, že by její jednání bylo v souladu s právem (podmínkám svépomoci to zjevně nevyhovuje). Je matka vůbec nějak postižitelná? Nebo jiný případ. Člověk odjede na delší dobu do zahraničí ve svém bytě zanechá svou družku. Až se vrátí, zjistí, že ohledně bytu došlo k nějakým čachrům a že mu tam už bydlí někdo jiný. Vše je ovšem právně velmi složité a případ se vleče. Ten člověk násilím do bytu vnikne, když tam nikdo není, vymění zámky a už tam vykutálence nechce pustit (jejich věci jim vrátí). Po letech civilních sporů se ukáže, že byt byl po celou dobu opravdu jeho. Šlo tedy o oprávněnou svépomoc (nemyslím si to)? Pokud ne, je nějak postižitelný (porušování domovní svobody se dopustit nemohl, ti lidé tam byli neoprávněně). Vím jen, že byl kárně postižen advokát, který své klientce něco takového poradil, protože ji nabádal k něčemu, co není v souladu s právem. Klientka sama však postižena nebyla. A další otázka, jak má v dané věci postupovat policista obvodního oddělení, kterého si k celé věci zavolají. To, co se u civilních soudů vleče léta, má on náhle řešit jako předběžnou otázku (pokud nejde o věci osobního stavu - nejsou policisté vázáni rozsudkem civilního soudu, nejsou dokonce ani vázáni výší výživného určenou civilním soudem). Když něco udělá - špatně. Když nic neudělá taky - špatně. Něco podobného proběhlo nedávno na Primě. Rodinu nějací podvodníci připravili o dům. Ten vzápětí přeprodali Vietnamcům. Soudy nakonec daly za pravdu podvedeným a nařídili Vietnamcům dům vyklidit. Ti se k tomu nemají. Čeká se až proběhne exekuce. Ale už s právní mocí rozsudku oprávnění žádali policii, ať zakročí proti Vietnamcům, kteří se neoprávněně zdržují v domě. Na Primě se rozčilovali, jak je Policie k ničenu, když nedokáže pomoci.
Držel bych se slovních výkladu, pokud je vyžadována NUTNÁ, tak musí být nutná :-) a pokud mohu odejít nebo utéci, pak taková obrana nutná není.
Ohledně krádeže vlastní věci je zjevné, že jen poškodila cizí právo držby, tj. trestně poškození cizích práv a civilně náhrada ušlého zisku (marže) plus nějakých 5 mil za morálnmí újmu spojenou s uchopením prstenu a násilným záchvěvem v ruce, jak je dnes obvyklé ....
Michal Hradílek
Ad Vít Klapal:
Subsidiarita není vyžadována v učebnicích, ale v rozsudcích. Jen si ty rozsudky přečtěte a požadavek na subsidiaritu uvidíte občas buď přímo, nebo (a to mnohem častěji) "mezi řádky".
Např. v jedné z mnou výše uváděnách kauz, viz spis. zn. 4T 134/2007, str. 15 se dočtete zhruba toto:
"Obžalovaný mohl a měl v každém případě pozemek opustit, nadto při vědomí, že je ozbrojen se měl z právního i lidského hlediska vystříhat jakéhokoliv incidentu".
Uvedený výrok v rozsudku interpretuji tak, že když mám u sebe zbraň, tak podle soudkyně nemám právo trvat na svých případných právech, protože jakožto ozbrojená osoba mám apriorní povinnost ustupovat.
V kontextu rozsudku mám povinnost ustupovat všem a všude, kde si nejsem jistý, kdo je majitelem pozemku - tedy podle rozsudku platí subsidiarita na cca 99,999% území ČR.
Nebo 28T 13/2009, str. 18, kde obránce použil nůž, je zdůvodnění proč byla obrana zjevně nepřiměřená uvedeno zhruba toto:
"Obžalovaný si musel být vědom, že jejich šance ve rvačce jsou vyrovnané, tedy za předpokladu, že někdo z nich neužije zbraně, ... Obžalovaný věděl, že je napaden údery pěstí, nikoliv nějakým předmětem, nožem nebo zbraní."
Soud si je sice vědom, že subsidiarita není vyžadována, ale i tak požaduje, aby obrana byla pouze přiměřená a to nejen v možných důsledcích, ale dokonce i v použitých prostředcích.
Obecně je asi lepší utéci a pak to řešit, než se postřílet a neřešit nic. Nutná obrana nastupuje, až když utéci nemohu, a proto mi nic jiného nezbývá než se NUTNĚ bránit, např. když je útočníku více, takže by mě obklíčili nebo dostihli, nebo jsem v uzavřeném prostoru. Mně to smysl dává.
Jana Kováčová
Vít Klapal
ad Michal Hradílek a Jana Kovářová:
K subsidiaritě jako podmínce NO. Tak já už fakt nevím, jak to vysvětlit. Ta subsidiarita prostě nemá oporu v zákoně. Lze se dočíst ve všech komentářích. Ocituji tedy z černého Beckova komentáře. Snad už mi dáte za pravdu. Jestli máte nějakou odbornější autoritu, sem s ní. Takže: "Podmínkou § 29, o nutné obraně, není skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak. U nutné obrany není tedy podmínkou její subsidiarita. Obranu proti útoku přímo hrozícímu nebo trvajícímu nelze tudíž považovat za nepřiměřenou jenom proto, že napadený se útoku nevyhnul útěkem, i když byl útěk možný (srov. R 19/1958). Jednání v nutné obraně je právem občana a je na něm, zda se rozhodne pro obranu nebo pro jiné východisko (např. přivolání policie, přivolání pomoci dalších osob – srov. k tomu R 25/1976). Okolnost, že obránce přestal před útočníky utíkat, zůstal stát a začal se trvajícímu útoku bránit, nevylučuje možnost splnění všech podmínek nutné obrany (srov. R 8/1988).
Obránce není povinen ustupovat před neoprávněným, přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem (R 47/1995). Obrana se proto nemusí omezovat na tzv. pasivní obranu (odrážení ran, ustupování apod.), nýbrž může být i aktivní; nepřekročí-li obránce meze nutné obrany, nestává se tím z něho útočník. O tom, kdo je obráncem a kdo útočníkem, rozhoduje zásadně iniciativa na počátku střetnutí, nikoli jeho další průběh."
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, s. 408.
Ad Pefi: "Subsidiarita není vyžadována v učebnicích, ale v rozsudcích. Jen si ty rozsudky přečtěte a požadavek na subsidiaritu uvidíte občas buď přímo, nebo (a to mnohem častěji) "mezi řádky"."
To máte naprostou pravdu, bohužel to tak je. Ale já tady píšu jak by to mělo být správně, ne jak se to dělá blbě. K Vámi uváděné věci spis. zn. 4T 134/2007 bych uvedl, že toto je zrovna hodně zamotaný případ a pokud se soud přiklonil k tomu skutkovému stavu, k jakému se přiklonil, tak bych se sám přikláněl k tomu, že o nutnou obranu nešlo, i když to zdůvodnění subsidiaritou bylo nepřípadné a Nejvyšší soud to měl nižším instancím v rámci rozhodování o dovolání vytknout alespoň v nějakém obiter dictum. Tuším, že ve věci rozhodoval i ÚS a ústavní stížnost zamítl, ale nečetl jsem to, takže nevím, jak ten se s tím vypořádal. Jsem rád, že jsem v dané věci nemusel být v kůži soudce, sám bych ale váhal mít skutkový stav za jednoznačně prokázaný a asi bych se přiklonil k in dubio pro reo. Je to takový typický příklad, kdy ani jedna ze stran konfliktu není zcela bez viny. Jak už tady někdo psal, tak takových je asi většina posuzovaných případů NO. Málokdy je to tak, že hodná babička střelí po lupiči, který na ni skočí zpoza popelnic, ale často je to konflikt darebáka s ještě větším darebákem.
Vít Klapal
ad Michal Hradílek a Jana Kovářová:
K subsidiaritě jako podmínce NO. Tak já už fakt nevím, jak to vysvětlit. Ta subsidiarita prostě nemá oporu v zákoně. Lze se dočíst ve všech komentářích. Ocituji tedy z černého Beckova komentáře. Snad už mi dáte za pravdu. Jestli máte nějakou odbornější autoritu, sem s ní. Takže: "Podmínkou § 29, o nutné obraně, není skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak. U nutné obrany není tedy podmínkou její subsidiarita. Obranu proti útoku přímo hrozícímu nebo trvajícímu nelze tudíž považovat za nepřiměřenou jenom proto, že napadený se útoku nevyhnul útěkem, i když byl útěk možný (srov. R 19/1958). Jednání v nutné obraně je právem občana a je na něm, zda se rozhodne pro obranu nebo pro jiné východisko (např. přivolání policie, přivolání pomoci dalších osob – srov. k tomu R 25/1976). Okolnost, že obránce přestal před útočníky utíkat, zůstal stát a začal se trvajícímu útoku bránit, nevylučuje možnost splnění všech podmínek nutné obrany (srov. R 8/1988).
Obránce není povinen ustupovat před neoprávněným, přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem (R 47/1995). Obrana se proto nemusí omezovat na tzv. pasivní obranu (odrážení ran, ustupování apod.), nýbrž může být i aktivní; nepřekročí-li obránce meze nutné obrany, nestává se tím z něho útočník. O tom, kdo je obráncem a kdo útočníkem, rozhoduje zásadně iniciativa na počátku střetnutí, nikoli jeho další průběh."
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, s. 408.
Ad Pefi: "Subsidiarita není vyžadována v učebnicích, ale v rozsudcích. Jen si ty rozsudky přečtěte a požadavek na subsidiaritu uvidíte občas buď přímo, nebo (a to mnohem častěji) "mezi řádky"."
To máte naprostou pravdu, bohužel to tak je. Ale já tady píšu jak by to mělo být správně, ne jak se to dělá blbě. K Vámi uváděné věci spis. zn. 4T 134/2007 bych uvedl, že toto je zrovna hodně zamotaný případ a pokud se soud přiklonil k tomu skutkovému stavu, k jakému se přiklonil, tak bych se sám přikláněl k tomu, že o nutnou obranu nešlo, i když to zdůvodnění subsidiaritou bylo nepřípadné a Nejvyšší soud to měl nižším instancím v rámci rozhodování o dovolání vytknout alespoň v nějakém obiter dictum. Tuším, že ve věci rozhodoval i ÚS a ústavní stížnost zamítl, ale nečetl jsem to, takže nevím, jak ten se s tím vypořádal. Jsem rád, že jsem v dané věci nemusel být v kůži soudce, sám bych ale váhal mít skutkový stav za jednoznačně prokázaný a asi bych se přiklonil k in dubio pro reo. Je to takový typický příklad, kdy ani jedna ze stran konfliktu není zcela bez viny. Jak už tady někdo psal, tak takových je asi většina posuzovaných případů NO. Málokdy je to tak, že hodná babička střelí po lupiči, který na ni skočí zpoza popelnic, ale často je to konflikt darebáka s ještě větším darebákem.
Ad Michal Hradílek a Jana Kováčová:
Aby společnost mohla rozumně fungovat, tak jedinec musí mít právo bránit nejen svůj život a zdraví, ale také své svobody, práva a majetek. Nutná obrana se týká tedy musí týkat i majetku a dalších práv a svobod. Paradoxně pokud by tomu tak nebylo, tak by ve společnosti do značné míry platilo "právo silnějšího" - policajt nemůže být na každém rohu a kde by nebyl policajt, tam by např. zloději mohli krást naprosto nerušeně, beztrestně a vlastník by mohl jen přihlížet.
V celé řadě lokalit v ČR je reálný dojezdový čas policie přes 15 minut, tento čas se dále prodlužuje, protože oběť často není schopna policii nasměrovat na správnou "adresu" - adresa není zjevná, nebo nenexistuje, nebo s danou formou adresy policie neumí pracovat. Prakticky jsem si bohužel ověřil, že parcelní číslo v katastrální mapě je při volání na tísňovou linku naprosto k ničemu a jiná adresa v lokalitě není. Dle hlídky PMJ PČR byl jejich teoretický dojezdový čas 5 minut, reálně jsem je tam donavigoval za 30 minut - tři zadržení zloději se přitom motali kolem mě, bylo to mimořádně nepříjemné, protože jsem nikdy nevěděl kdy mě a mého nemocného otce napadnou.
V takových situacích je bez možnosti svépomoci vymahatelnost práva nulová - pachatel neznámý, šetření odloženo. Vymahatelnost práv a svobod si v mnoha případech musí zařídit občan svépomocí, policie v reálném světě většinou pouze dokumentuje. Objasněnost TČ uváděná oficiálními statistikami je platná tak možná u vražd a těžkých případů ublížení na zdraví. Celá řada méně významné TČ se do statistik vůbec nedostává, protože občané ví, že je zbytečné ji hlásit a policie si nechce kazit statistiky.
Zkušenost ze zemí, kde z nějakého důvodu došlo k zhoršení bezpečnostní situace (např. po živelných katastrofách, politických bouřích, nebo i běžnou pomalou degradací bezpečnostní situace v důsledku ekonomického nebo policitkého vývoje) ukazuje, že tamní policie k mnoha oznámením už vůbec nevyjíždí. V kontextu ČR v případě "nutné obrany ve vašem pojetí" např. v době rozsáhlách povodní budou mít sociálně nepřispůobiví občané zcela volné ruce.
Jak by se vám líbilo, kdybych v noci vykopl dveře vašeho bytu, zahnal vás třeba do koupelny, zamkl vás tam, vyválel se ve vaší posteli, hezky si prohlédl co kde máte a odnesl bych co by se mi líbilo. Přesně toto je "Duty to retreat" dotažené do úspěšného konce. Anglosasských zemích, kde "Duty to Retreat" mají, je to v případě zhoršené bezpečnostní situace (např. z důvodu přistěhovalectví nebo ekonomické krize) poměrně slušné fiasko. V mnoha státech USA, kde měli nebo mají "Duty to Retreat" napřed zavedli nějakou formu "Castle Doctrine" pro ochranu obydlí, protože se ukazuje, že to nestačí, tak jsou tam tendence k zavedení "Stand Your Ground", tedy práva na aktivní obranu svých práv i na veřejném místě (tak jak to umožňuja např. naše legislativa a judikatura).
Duty to Retreat je z hlediska bezpečnosi mimořádně kontraproduktivní opatření, které vede ke zvyšování majetkové i násilné kriminality, je to princip, který škodí slušným lidem a ze kterého benefitují pouze zločinci a agresivní lidé.
Ve státech a zemích, kde se oběti nesmí příliš bránit, je počet vloupání do obydlí v době, kdy jsou obyvatelé doma, násobně vyšší, než v těch státech, kde obyvatelé mají zbraně a mohou je legálně použít. Právo aktivně bránit svůj majetek a práva má značný význam v oblasti prevence všech druhů kriminality.
Ad Jana Kováčová:
"Obecně je asi lepší utéci a pak to řešit, ..."
Tomuto se říká appeacement a kdy v historii vedl k něčemu dobrému ?
Zda budete utíkat, nebo se bránit, je jen na vás. Podle mě byste měla mít obě možnosti. Měla byste počítat s tím, že ústup bude často interpretován jako slabost a vy můžete být vyhodnocena jako kořist.
Mohu se zeptat, kolikrát už vás napadli, přepadli, nebo zkusili na ulici okrást ? Mluví z vás reálná životní zkušenost, nebo jen knihy ?
Mé sestře na nádraží zloděj sebral kufřík se studijními materiály (hromada bezcenných papírů a k tomu obtížně sehnatelní skripta v nákupní ceně cca 1500 Kč). Kdyby ho nechala utéct, neudělala by zkoušky ve škole - v lepším případě by opakovala ročník (ekonomická škoda formou nákladů příležitosti přepočtená na dnešní dobu cca 200 000 Kč), v horším případě by ji ze školy vyhodili.
Moje sestra zloděje dostihla, přemohla ho za použití zcela minimálního násilí (poměrně jemná sebeobranná technika), sebrala mu kufřík a pokusila se odejít zpět. Dosáhla pouze toho, že ji zloděj znovu napadl a ona se musela opět bránit.
Kdyby zloděje nechala utéct, moc by si nepomohla. Neúspěšná krádež se následně změnila v loupež - zloděj si nedostatek násilí z její strany vyložil jako slabost a napadl ji.
Formálně to policii hlášeno nebylo - popis útočníka nebyl k dispozici, svědci nebyli, škoda nebyla a místně příslušná nádražní policie, když byla tehdy kontaktována, dala jasně najevo, že je obtěžujeme.
Moje zkušenost je podobná - má slušnost a nekonfliktnost byla vždy útočníkem/agresorem interpretována jako slabost a agrese se vždy jen stupňovala.
Naopak pomohlo, že jsem se naučil přejít rychle ze stavu "slušný a nekonfliktní" do stavu "nehrejte si se mnou, nemám to v hlavě v pořádku, jsem ozbrojený a nebezpečný".
Ještě k tomu, že soudy subsidiaritu vyžadují. Není to zas tak hrozné. Stačí si třeba v ASPI zadat do vyhledavače "nutná obrana subsidiarita" a vyjede dost rozsudků a stanovisek svědčících o opaku.
Jako dost závažný problém vidím přesně to, o čem mluví Pefi: otočit se zády k útočníkovi znamená (pro tu chvíli) rezignovat na obranu. Pokusit se odejít znamená, že obětuji příležitost se bránit (často v podstatně výhodnějších podmínkách, než jaké budu mít, pokusí-li se mne útočník na odchodu zastavit).
Proč bych k tomu měl být povinen, pokud jsem v pozici obránce? Proč mám mít povinnost dát útočníkovi šanci na mne zaútočit?
Ta logika mi přijde do jisté míry podobná tomu, že bychom oběti přepadení řekli, že mohla útok zastavit tím, že by vydala své cennosti, jak po ní útočník chtěl... Obětuji jedno právo (ať již právo bránit se bezprávnému útoku nebo právo majetkové), abych se pokusil nevytvořit situaci, kdy bych mohl být nucen útočníkovi ublížit.
Diskuse o nutné obraně de lege ferenda je možná, ale je poněkud naivní ve svých příkladech, zavání opravdu druhákem na právech. Trestní právo není obecným návodem, jak někoho zabít, jak někomu utéci a jak se někomu bránit. Prostě zde máme situaci, že někdo v sebeobraně někoho zabil a stejně jako v případě vraždy musíme vycházet z reálných důkazů (které samozřejmě nepopisují celou realitu nebo ji přímo zkreslují) a tyto důkazy nějak smysluplně hodnotit. Nutné obrana není nic jiného než fatální útok, byť vyprovokovaný a hodnitit je tak přikče jako to zde dělají někteří blogeři, mi připomíná hlášky z posilovny na Větrníku.
Konkrétní situace je nerelevantní, protože je vždy odlišná od jiné ale právo musí platit obecně. Jestli je lepší při každé obraně útočníka zastřelit nebo je lepší utíkat, nevím.
Petr Sibere
Ad Vít Klapal a 4T 134/2007:
Ano případ byl zamotaný, ale spis jsem četl poměrně pečlivě. Jelikož postřelený připustil, že obžalovaného z pozemku "vykazoval údery pěstí", tak se obávám, že je zcela jasné kdo jako první přistoupil k násilí, aniž by toto násilí bylo v danou chvíli legitimní.
Obžalovaný byl na pozemek pozván dcerou majitele, postřelený neinformoval obžalovaného, že je majitel pozemku. Obžalovaný se, co se týče jeho legality pobytu na pozemku, byl ve stavu skutkového omylu. Ve spisu jsem nikde nenašel kolik času asi uplynulo mezi výzvou k opuštění pozemku a zahájením násilí, ale získal jsem pocit, že postřelenému se zdálo, že obžalovaný pozemek neopouští dost rychle.
K násilí došlo pouze z vůle postřeleného, který od počátku zvolil k zajištěný svých vlastnických práv formu, která byla zcela zjevně neadekvátní.
Postřelený sice možná jednal v nutné obraně, když bránil svůj pozemek, ale údery pěstí v daném případě byly zcela zjevně nepřiměřené vzhledem k hrozbě a formě útoku na zájem chráněný zákonem.
Přeci když někoho najdu u sebe na pozemku, tak jej nemohu jen tak začít tlouct pěstmi, ale jako první se jej zeptám co a proč tam dělá a nejsem-li spokojen s odpovědí, tak jej vyzvu k odchodu.
A když se jej pokusím vyvést, tak jej nezačnu hned tlouct pěstmi!
Jádro pudla je v tom, že se údery pěstí bagatelizují jako něco běžného, z čeho neplyne významné riziko, které by obránci zakládalo reálný nárok na obranu života nebo zdraví.
Fatální v tomto případu je rovněž neprovedení rekonstrukce, která by prokázala nesmyslnost soudem akceptované verze (střely ve vzduchu opravdu nekličkují).
ad Pefi:
Tak jsem ten spis taky četl je to volně dostupné na http://www.mujglock.com/strelba-v-krusnych-horach-spis.
A přiznám se, že z toho pořád nejsem moudrý.
Na jedné straně to na mě dělá dojem, že spíš než o své zdraví a svůj život, trpěl klučina obavami o své poněkud přifouklé mladistvé ego. Je sice hezké, že ho na zahradu pozvala holka, ale ta má jen odvozené užívací právo, pokud tak pak příjde někdo s primárním užívacím právem a nechce mě tam, tak prostě vypadnu. Má dcera si také domů může pozvat kamarády, to není nic protiprávní, ale pokud se vrátím já a řeknu jim, aby už odešli, tak musí.
S tím skutkovým omylem.
Pokud jdu na zahradu ke své holce a přijde tam starší chlapík, který mě začne vyhazovat, tak by ani podprůměrně inteligentní jedinec nepředpokládal, že je to jen nějaký podivín, který se baví tím, že chodí do cizích zahrad vyhazovat návštěvy. Jasně obžalovaný spolu s kamarádem tvrdí, že jim holka řekla, že je to jen opilý strých, ale to tvrdí jen oni a vsadil bych se, že je to šikovná rada obhájce.
Na druhou stranu to, že nedošlo k zajištění saka poškozeného, to, že měl poškozený vysoké skóre lhavosti a to, že se odmítl podrobit paměťovému testu také pěkně smrdí. Navíc ten tzv. znalec z oboru sebeobrany a ty jeho motaniny typu co kdo měl udělat.
Takže jak už jsem napsal měl bych dost pochbnosti. A v pochybnostech...
Vít Klapal
Ad Petr Sibere:
Výše uvedené, dle mého soudu, není diskuse ad lege ferenda, neboť litera zákona i mnohé judikáty jsou formulovány mimořádně dobře.
Ad "Trestní právo není obecným návodem, jak někoho zabít, jak někomu utéci a jak se někomu bránit."
Z principů "důvěra v právo" a "předvídatelnost právní jistoty" by mělo plynout, že trestní právo nastaví takové manitnely, aby obránce mohl z každé situace, kterou nevyvolal, vyváznout se "zdravou kůží", s čistým trestním rejstříkem, a to aniž by musel závažným způsobem rezignovat na svá práva.
Trestní právo skutečně návodem není - návodem je odborná literatura z oblasti sindefendologie, kriminologie, balistiky, biomechaniky, traumatologie, ...
Problém je v tom, že výklad trestního práva se dostává do rozporu s touto odbornou literaturou, protože se do výkladů promítají jednak mýty z holywoodské produkce, jednak intuitivní riziková analýza prováděná osobami s nulovou kvalifikací k jejímu provedení.
K otázce, zda je lepší při každé obraně útočníka zastřelit (varianta A), nebo utéct (varianta B):
Pokud otázku (model) postavíte takto binárně, tak výsledkem modelu A je společnost, kde na sebe lidé neútočí, zatímco výsledkem modelu B je společnost, kde je pomalejší běžec vždy kořistí.
Právo je nástrojem regulace společnosti a když už jsme u toho "ad lege ferenda", tak já si přeji společnost dle modelu A.
Ad Vít Klapal:
V podstatě nejsme ve sporu, až na to, že soudem akceptovaná verze obžalovaného vyžaduje, aby střela ve vzduchu kličkovala. Akceptujeme-li verzi obhajoby, která (na rozdíl od verze obžaloby)nevyžaduje porušování fyzikálních zákonů, tak musíme připustit, že zakleknutím a bušením pěstmi do někoho, kdo leží na zemi, nelze dosáhnout toho, aby ležící osoba opustila pozemek. Nutná obrana ze strany majitele pozemku nesměřovala ani k obnovení právního stavu, anik zadržení pachatele, ale směřovala k ublížení na zdraví.
Co se týče přifouknutého ega, tak o přifouknutém egu pomocí pistole psal i Karel Čapek, jenomže to se týkalo první vycházky po ulici s pistolí v kapse. A i Karel Čapek zjišťuje, že přifouknuté ego končí s koncem první vycházky:
"... A tu vy, muž se zbraní, docházíte domů poněkud zklamán: svět se nezměnil přes heroické možnosti, které máte v kapse; nestal se černým lesem, v němž číhají šelmy a bandité; je k vám stejně mírný a všední, jak býval k muži beze zbraně.
Načež teprve shledáte, že jste si zapomněl koupit patrony."
Pokud zbraň měl čtyři roky, tak přifouknutému egu příliš váhu nedávám - přifouknuté ego vám vydrží nanejvýš do okamžiku, kdy zjistíte, že zbraň je krám, který vám zavazí a přemýšlíte, zda má smysl ho s sebou tahat.
-----
Celá Čapkova povídka je zde:
http://magazin.strelectvi.cz/karel-capek-o-cloveku-ozbrojenem/
Ad Pefi. Jak píšu, nedokázal bych se s čistým svědomím přiklonit na něčí stranu. Je to prostě tvrzení proti tvrzení, posudky, které jdou dost proti sobě. Znalci, o jejichž závěrech se dá pochybovat. Jeden svědek kámoš obžalovaného, svědkyně, která je nevlastní dcerou poškozeného a radši jako nic neviděla (prý mlha z pepřáku, snad aby ji nikdo nemohl nařknout z křivé výpovědi nebo obvinění) a že by ji otčím neovlivňoval, tomu se také těžko věří.
Ale nechtěl bych se zaseknout na nějakém jednom sporném rozsudku, tvrdím, že konstantně judikatura kam až paměť sahá, docela důsledně zastává stanovisko, že se subsidiarita nevyžaduje, dnes jsem se na ty rozsudky zase díval. Ale pokud jsou i na tomto prestižním právnickém serveru mnozí přesvědčeni, že se subsidiarita u NO vyžaduje, tak se nedivím, že v tomto bludu setrvává i spousta soudců nižších soudů (tam mi to leckdy přijde spíš jako pravidlo).
Jak už jsem napsal, jako jednu z hlavních příčin (samozřejmě ne jedinou) vidím nešťastné pojmenování tohoto institutu, které tu subsidiaritu přímo evokuje (viz i v předchozích komentářích některých zde diskutujících poznámky o tom, že "nutná obrana musí být prostě nutná"). Možná by bylo vhodné ten název nahradit jiným, např. oprávněná obrana, důvodná obrana apod.
Vít Klapal
Zdravím, podporuji tvrzení p.Klapala - subsidiarita u NO není potřeba. Pokud se postupuje standardně, tak se opravdu nevyžaduje..a myslím, že se to tak majoritně učí i na policej.školách a práv. fakultách v ČR i jinde v EU.
Jak píše i beckovský Šámalův komentář - Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (srov. R 20/2008; shodně TR NS 35/2007-T 984.)...etc.
Zdravím JP crew :)
P.Kolman, Brno
Názor "Nutná obrana by měla být vyhrazena pro případy, kdy je skutečně nutná", vyžaduje výklad toho, kdy je tedy obrana skutečně nutná. A není problém dojít k závěru, že z celospolečenského hlediska sebeobrana jednotlivce vlastně není nutná nikdy - je principiálně nepřípustné, aby jednotlivec bral právo "do svých rukou" a sebeobrana není nic jiného, než vymáhání práv a to smí vymáhat pouze orgán k tomu zákonem zmocněné.
Tento pohled na věc je příznakem totalitního myšlení a v našich krajích možná i pozůstatkem dob minulých, kdy byl jedinec chápán jako státní majetek. Stát si uzurpoval monopol na vymáhání práva, na všechny formy násilí a také na Orwellovskou kontrolu nad osudem jedince.
Zjištění, že se někdo takto lehce nechá oklamat názvem paragrafu "Nutná obrana" a nedočte text daného paragrafu do konce, je mimořádně smutné. Je to podobně nesmyslné, jako prohlásit, že se TČ Opilství (§ 360) nelze dopustit jinak, než pitím alkoholu na základě toho, že
slovo "Opilost" je odvozeno od slova pít a lékaři opilost definují jako stav vznikající působením alkoholu na CNS. Přitom dle litery se TČ Opilství lze dopustit i čicháním toluenu, což nesouvisí ani s pitím, ani s alkoholem.
ad Pefi : vláda zákona není předmět totalitarismu. Můžete klidně zákon změnit, pak se pojede po vašem, ale nevnucujte opakovaně své názory a chápání všem okolo.
Michal Hezina
Ad Michal Hezina:
Jiný argument, než Straw Man, byste neměl ?
S literou našeho zákona jsem spokojen, zkuste mi ukázat, kde tvrdím opak.
Chápu, že se některým lidem nelíbí mé vidění světa, když tvrdím, že by rozsudky neměly odporovat zdravému rozumu, fyzikálním zákonům a odborné literatuře. A toto svoje vidění světa hodlám svému okolí vnucovat i nadále, protože bych se jednou nerad dočkal toho, že když se někde já nebo někdo mi blízký nenechá útočníkem zabít nebo zmrzačit, tak bude odsouzen.
Své názory a „chápání“ jsem schopen odzdrojovat k uznávaným kapacitám v oboru (prof. Hirt, Doc. Komenda, Doc. Reguli, JUDr. Náchodský) a pokud s Náchodským v něčem nesouhlasím (účinnost pepřového spreje a představy o tom, že i laik se instinktivně kryje), jsem schopen buď doložit poměrně kvalitními zahraničními podklady, nebo videem z přepadení, které vyvrací Náchodského zkreslenou představu o takticky správné obraně netrénovaným jedincem. O tom, že netrénovaný obráce bývá útokem paralyzován, psal v některém ze svých textů i Z. Reguli a já jsem si paralýzu prakticky sám na sobě ověřil na tréninku a ztrátu jemné motoriky jsem si ověřil i v pouliční praxi.
Své názory na průběh konfliktu a možností reálné sebeobrany jsem získával na ulici, kdy jsem byl v dětství a mládí asi 5x oloupen pod pohrůžkou použití nože, opakovaně jsem čelil majetové trestné činnosti, několikrát jsem se vyhnul konfliktu způsobem, který byl v danou chvíli přiměřeny, což zahrnuje jak extrémní submisivitu a rezignaci na svá práva, tak okamžitý přechod k zdánlivě nepřiměřenému verbálně-agresivnímu chování a hrozbu použití (v danou chvíli neexistující)zbraně. Osobně jsem zadržel a předal PČR tři zloděje, po jejich zadržení jsem si dal závazek, že s "holýma rukama" už na svou zahradu nevkročím.
Policii jsem pod návalem adrenalinu zkoušel přivolat několikrát, takže mám slušnou představu jaké jsou možnosti oběti v případě extrémního stresu a jak oběť reaguje v situaci, kdy cítí totální bezmoc. Opakované, policií příliš neřešené "přestupky" ze strany sběračů kovů, momentálně napravuji nákladem téměř 100 000 Kč. Proto mám pochopení jak pro pana Baštu (střelba z brokovnice), tak pro pana Šebestu (střelba kuší). Tito lidé měli jedinou jistotu - že se zloději vrátí, přijedou krást jindy a policie opět pachatele nevypátrá. Tolik praktické pouliční zkušenosti.
Co se týče „teoretických znalostí“, tak kromě studia domácí i zahraniční odborné „literatury“ jsem v pozdějším věku chodil na tréninky vedené kvalitními instruktory, jeden z těch nejlepších je momentálně ve funkci instruktor instruktorů odborné přípravy policistů. Mezi onu odbornou zahraniční "literaturu" zahrnuji dokumenty s afiliací autorů FBI, instruktážní příručky pro americké policisty, hasiče a záchranáře, armádní příručky, texty autorů jako je Massad Ayoob a Mark MacYoung, ale také literaturu v oblasti zvládání a prevenci rizik technických a přírodních systémů.
A jakou kvalifikaci, kromě případného titulu z právnické fakulty, máte vy ?
Pefi nechte se zvolit do PSP a udělejte nám lepší zákony, tady na tom foru to nevytrhnete :)
Bulínský
"Pefi nechte se zvolit do PSP a udělejte nám lepší zákony, tady na tom foru to nevytrhnete :)"
Není třeba hned měnit zákony. Raději se podržíme základních zásad, na kterých stojí trestní právo. Zatím tu byly nastíněny - rubrika bere, rvačka hospodská jako nejvyšší hodnota a zákaz úniku trestu.
PS: Zoufale doufám, že to se tu jen studenti podepisují jmény svých neoblíbených pedagogů.
Přečetl jsem si komentáře a nestačil jsem se divit, jak se od náhrady za protiprávní svépomoc, diskutující dostali k akademickému řešení rvaček, napadení, dokonce použití střelné zbraně. Přátelé věnujte se tomu v čem jste dobří a nepouštějte se do věcí kterým nerozumíte. Viz. komentování míst zásahu na lidském těle. Ještě že tam diskutující napsal " prý" takže to má asi z doslechu. Nebudu uvádět jak jsem získal znalosti a zkušenosti v tomto oboru, ale vím z praxe naprosto jistě, že když na někoho vystřelím, tak jeho reakce bude taková že se bude snažit skrýt, schoulit nebo si lehne na zem. To není akční film, kdy hrdina jde proti tomu co po něm střílí. Nakonec si to můžete vyzkoušet. Požádejte někoho kdo má zbraň a slepé náboje, aby na vás vystřelil v době, kdy to nebudete čekat. Tedy že on si zvolí čas a místo. Svojí reakcí budete velmi překvapeni. To za prvé. Za druhé bránit se aktivně zadržení je nesmysl, je to extrém. Pokud jsem nic neudělal a nic jsem neodcizil, tak nemám důvod proč bych ochrance nevyhověl a neukázal jim tašku apod. Také by tu měl někdo uvést co to je náhrada za protiprávní svépomoc. Pokud jde o ukázání tašky tak je v řádu vteřin, pokud by snad měla být přivolána policie, tak minut. Takže co je obsahem takové náhrady? Ušlý zisk ? Ochrana osobnosti ? Jsem přesvědčen že je to tak malicherná záležitost, že bych ani neuvažoval o tom se o nějakou náhradu soudit. Osobní svoboda má úplně jiný rozměr a je nutno jí chránit, ale chápu že proti některým autoritám to jde velmi těžko, tak se někteří zaměřují na snadnějšího soupeře. Jinak přátelé, pokud to neumíte neperte se. Dopadnete špatně. Karel Prouza
Okomentovat