Jan Vučka: Nadávání vyslýchané osobě soudcem není důvod k domněnce podjatosti

Škoda, že již nežije Jaroslav Hašek! Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2013 ve věci sp. zn. 8 Tdo 1298/2012 by poskytlo známému satirikovi snad ještě lepší materiál k povídce než jeho návštěva Panského domu v Chotěboři.
Vynechme dlouhé úvody a přejděme rovnou k suché řeči úřední. Obviněný v dovolání uvedl, že:

„[...] již před odvolacím soudem vznesl námitku podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně spočívající v tom, že ještě před provedením některých důkazů vyjádřila svůj osobní názor na validitu důkazu, zejména poukázal na její slovní komentář na adresu znalce prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., který byl vyslechnut při hlavním líčení ze dne 5. 12. 2011, k němuž uvedla, že ‚většího blbce nezná‘. Dovolatel dále (aniž by již uvedl konkrétní skutečnosti) poukázal na zvukový záznam z hlavního líčení, kde podle něj bylo takových nevhodných sdělení více. Jelikož v tomto případě šlo o apriorní názor na validitu navrhovaných důkazů ještě před tím, než byly provedeny, má za to, že uvedená soudkyně nebyla způsobilá v jeho trestní věci nestranně rozhodovat, což se projevilo i tím, že veškeré důkazy navrhované obhajobou zamítla.“

Tvrzení obviněného se zřejmě zakládalo na pravdě, neboť:

„Odvolací soud, který si zvukový záznam z průběhu hlavního líčení poslechl, na tyto výtky obviněného reagoval na straně 17 až 19 odůvodnění napadeného usnesení, kde v zásadě k jednotlivým konkrétně vzneseným výhradám uvedl, že v případě nevhodného vyjádření, které předsedkyně senátu vznesla před zahájením trestního stíhání na adresu prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., nešlo o výrok, který by byl určen stranám a ani se netýkal obsahu posudku či jeho věrohodnosti. Svědčil jen o nezdvořilosti předsedkyně senátu, nikoliv o její podjatosti ve vztahu k projednávané věci či stranám tohoto řízení.“

Zdvořilost k dámě nám brání komentovat profesionalitu dané soudkyně, natož pak řešit vztah nadávání znalci k § 87 zákona o soudech a soudcích. Přečtěme si raději, jak se Nejvyšší soud vypořádal s tvrzenou podjatostí:

„Z uvedené námitky, jakož i z obsahu spisu je zřejmé, že v projednávané věci nejde o skutečnosti, které by mohly opodstatňovat vyloučení předsedkyně senátu podle § 30 odst. 2 tr. ř., ale mohlo by se jednat jen o vyloučení z důvodů vymezených v § 30 odst. 1 tr. ř., a to pro poměr k projednávané věci nebo k osobám. O takový případ by však šlo jen, pokud by byl prokázán osobní vztah konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné, anebo by byl výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stádiích trestního řízení. Pouhé poznámky a výroky učiněné v průběhu hlavního líčení či jiných stádií trestního řízení a obviněnými subjektivně vnímané jako nevhodné, nemohou vést k obecné pochybnosti o možnosti tohoto soudce nestranně a objektivně rozhodnout. Nejde zde o poměr nyní jmenovaného soudce k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k osobám na řízení zúčastněným nebo k věci samé (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).

Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. tedy nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen z předpokladů a domněnek dovolatele, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat.

O takovou okolnost se však v projednávané věci rozhodně nejedná. Obviněný nezmínil žádnou konkrétní skutečnost, pro kterou by bylo možné se domnívat, že předsedkyně senátu rozhodující jeho trestní věc v prvním stupni má k věci nebo k osobám na ní zúčastněným jakýkoliv osobní vztah. Jestliže obviněný soudkyni vytýkal nevhodné výroky, podle jejich obsahu se jednalo o nepřípadná ironická konstatování, která byla nemístná a nepatřičná, nikoliv však nasvědčující důvodu pro její vyloučení. Z úkonů a postupů předsedkyně senátu prováděných v průběhu dokazování po celou dobu řízení vedeného před soudem prvního stupně žádné faktické negativní subjektivní tendence nebyly zaznamenány.“

Jsem uklidněn tím, že nadávky soudkyně nepředstavují doklad o jejím vztahu k osobám zúčastněným na trestním řízení. Jen si dovoluji Nejvyšší soud zdvořile požádat, zdali by nemohl být více konzistentní.

Když v případu Romana Smetany objektivní test nasvědčoval možné podjatosti, tehdy Nejvyšší soud zdůrazňoval nedostatek konkrétních zaujatých projevů a nápadně upozadil objektivní vztah k osobám, aby nám vysvětlil, proč se soudkyně žádného pochybení nedopustila. Nyní soud přesně naopak zdůrazňoval nedostatek zjevného vztahu k osobám a nápadně upozadil existenci zaujatého projevu, aby vysvětlil, proč bylo vše v naprostém pořádku.

Rád bych si škrtl příslušnou pasáž v učebnici, ale potřebuji jasné sdělení, která je ta správná. Respektive „nesprávná“.

Však mi rozumíte a já myslím, že dobře rozumím i Nejvyššímu soudu.