Databáze DNA: Evidence o jejich dopadech

Databáze DNA běžně slouží k odhalování pachatelů trestné činnosti v řadě vyspělých zemí, Česko nevyjímaje. Naše legislativce na toto téma ale čeká trochu práce: Zmocnění policie k odběrům vzorků DNA a okruh osob, od kterých lze odebírat, upravují trestní řád i zákon o policii, fungování databáze pak pokyn policejního prezidenta. Fakt, že tuto problematiku řeší pouze pokyn policejního prezidenta a nikoli zákon, je delší dobu kritizován. Byl to i důvod, proč v nedávném případu bývalý vězeň odsouzený za více než 3 milionový daňový podvod dosáhl u soudu toho, že jeho profil má být vymazán (případ ale putuje k vyšším instancím). Ministerstvo vnitra nyní připravuje patřičné novely, aby databáze fungovala na základě zákona. 

Klíčovou otázkou je určení okruhu osob, od nichž se profily DNA sbírají a následně skladují. Je ukázkovým příkladem kolize práv a přímo volá po principu proporcionality. Snaha více chránit právo na soukromí osob, jejichž profily jsou či by mohly být v databázi, znamená nevyhnutelně oslabení ochrany práv jiných osob, zejména obětí trestných činů. Větší rozsah databáze výrazně zvyšuje šance na odhalení a odsouzení pachatele, a tedy i šance oběti domoci se zadostiučinění, náhrady škody od pachatele, a jeho potrestání. Databáze DNA též mohou přispět ke snížení kriminality – pokud zločinec ví, že je v databázi, odrazuje jej to od páchání dalších zločinů (nebo aspoň těch zločinů, při kterých zůstává biologická stopa.)

O tom, kdo by v databázích být měl a kdo už ne, se dá vést inteligentní věcná debata: Na základě čísel lze vcelku rozumně posuzovat přínosy z rozšiřování okruhu osob (např. odsouzení za násilné činy, odsouzení k nepodmíněnému trestu, všichni obvinění, či všechny osoby, od kterých byl profil kdy získán) a hledat rozumnou hranici, kdy přínosy pro oběti a veřejnost jako celek ospravedlňují zásah do soukromí. Navzdory tomu je debata bohužel předurčena k iracionalitě, například díky obecnému mýtu, že z profilů DNA v policejních databázích lze vyčíst údaje o fyzických vlastnostech člověka či jeho zdravotních predispozicích. Pro identifikaci se ale používá úsek DNA, který tyto „kódy“ vůbec neobsahuje.[1] Každopádně zákon o databázích DNA si přímo říká o to, aby vycházel z kvalitně udělané analýzy dopadů (RIA).

Do debaty si dovolím přispět stručným shrnutím dvou zřejmě jediných akademických studií, které zkoumaly efekty databází DNA na kriminalitu. Je obtížné je odhadnout: chceme porovnat dva v minulosti odsouzené zločince, jeden s profilem v databázi a druhý ne. Za prvé se ti dva budou v řadě ohledů lišit – do databází nejsou zařazování náhodně, vážnější zločinci mají vyšší šanci se do databáze dostat. Za druhé, nevíme, co skutečně zločinec páchá, dokud jej policie neodhalí. Profil DNA v databázi odrazuje od další kriminality. Díky tomu zločinci s profilem mají nižší pravděpodobnost, že se v budoucnu opět objeví v policejních statistikách jako pachatelé dalšího činu, než srovnatelní zločinci bez záznamu (represivní efekt). Ale pokud přeci jen další zločin spáchají, profil v databázi výrazně zvyšuje pravděpodobnost odhalení. Díky tomu zločinci s profilem mají vyšší pravděpodobnost, že se v budoucnu objeví v policejních statistikách jako pachatelé dalšího činu (probativní efekt).

Překonat tyto překážky se pokusila Jennifer Doleac (2012) ve své disertaci.[2] Databáze DNA mají všechny státy USA, byly zaváděny v různých státech v různých letech. A zejména v jednotlivých státech byl jejich rozsah skokově rozšiřován jako reakce na medializované „if only“ případy – případy, kdy bylo bývalo možné odvrátit brutální zločin, jen kdyby jeho pachatel, už tak recidivista, měl profil v databázi (a byl by tak odhalen jako pachatel jiného, dřívějšího činu, kdy byla k dispozici stopa). To umožňuje porovnat recidivu srovnatelných zločinců s profilem a bez: zločinec, který „stihl“ být popuštěn z vězení krátce před expanzí databáze se systematicky neliší od srovnatelného zločince, který byl propuštěn až po expanzi a jeho profil tedy v databázi je.[3]

Autorka má k dispozici databáze zaznamenávající kriminální kariéru několika tisíc násilníků po propuštění z vězení v 7 státech.[4] Zjišťuje, že záznam v databázi zvyšuje pravděpodobnost, že během tří let po propuštění je zločinec znovu odsouzen, o plných 23%. Toto číslo zahrnuje probativní a represivní efekt dohromady. Jelikož je kladné, ukazuje dolní hranicí skutečného probativního efektu. (Pravděpodobnost odhalení mohla vzrůst i o více než o 23%, ale pokud databáze DNA aspoň trochu odrazují od další kriminality, někteří zločinci nejsou znovu-odhaleni proto, že zločiny skutečně nepáchají). Tento efekt se projevuje u násilné i majetkové kriminality a primárně u pachatelů do 25 let.

Dopad databází na kriminalitu nelze odhadnout na datech individuálních recidivistů. Jennifer Doleac ale odhaduje dopad rozšiřování databází na následný vývoj kriminality na úrovni jednotlivých států. Ostatně, databáze DNA nemusí od kriminality odradit jen bývalé vězně, ale kohokoli. A hlavně – díky silnému probativnímu efektu mohou redukovat kriminalitu prostě tím, že více nebezpečných recidivistů sedí za mřížemi. Rozšiřování databází na méně závažné pachatele mělo statisticky významný dopad na většinu násilných činů a na krádeže aut. Výsledky implikují, že eventuální rozšíření o zatčené, ale neodsouzené osoby (což je často navrhováno) by snížilo počet vražd o 3%, znásilnění o 7%, krádeží aut o 5%.

Avinash Bhati (2010) se pokusil odděleně změřit probativní a represivní efekt na souboru všech propuštěných vězňů na Floridě v letech 1996-2007. Legislativa v té době okruh osob v databázi několikrát výrazně rozšířila.   Jde na to ryze statistickou technikou, kdy trestná činnost je modelována primárně jako funkce věku a pravděpodobnost odhalení primárně jako funkce času od posledního propuštění. Výsledky jsou ale obdobné – probativní efekt v řádu 20-30% u většiny trestných činů, a mírný represivní efekt (2-3%) u loupeží  a vloupání.

Zde akademická evidence zatím končí. Existují též expertizy zevnitř represivního systému (zde případ z UK, zde z USA) potvrzující výrazný probativní efekt. 

Suma sumárum, databáze DNA mírně snižují kriminalitu. A zejména výrazně zvyšují šanci na odhalení pachatele. A není to jen existence databáze jako takové: v obou případech vyhodnotili akademici tyto důsledky na základě rozšiřování databází, aby zahrnovaly i relativně méně nebezpečné pachatele.

---

[1] Z profilu lze s jistotou vyčíst pohlaví, a pak např. nelze vyčíst rasu, ale jen určitou pravděpodobnost, že člověk je spíše jedné než druhé. Detaily přenechávám genetikům.

[2] Disertace byla dostatečně kvalitní na to, aby autorce vynesla job na University of Maryland.

[3] Srovnatelných zločincem se myslí ten, který má stejné vlastnosti, jaké pozorujeme ve statistické databázi: typicky pohlaví, věk, předchozí odsouzení, délka trestu, atd.

[4] Konkrétně se jedná o pachatele odsouzené za „aggrevated assault“ (svou skutkovou podstatou nejblíže k nebezpečnému vyhrožování).