Cesty „ombudsmanátu“ jsou nevyzpytatelné

Přemýšlela jsem, jak začít, neboť, přiznám se, nejsem příliš zdatnou blogerkou. Ani mé pozornosti však blog Jiné právo neunikl. Často se témata na něm stávají předmětem diskusí právníků a právniček Kanceláře ombudsmana, někteří z nich aktivně blogují. Jaké téma tedy zvolit, má-li oslovit ctihodné osazenstvo pravidelných přispěvatelů a dát podnět k diskusi různých frakcí těch, kterým se právo stalo osudem, vášní, či prokletím?

Co otázka, jaký má „ombudsmanát“ na Údolní být nebo jaký skutečně je? „Ombudmanát“ je pojem shrnující v jedno pro zjednodušení, jak ombudsmana, tak Kancelář ombudmana (dále Kancelář), právníky a právničky ombudsmana, i jeho činnost samotnou.

Vzpomínám na Otakara Motejla, když nám před lety líčil debatu s Josefem Baxou o kvalitách „Motejlových právníků“ a „Baxových asistentů“ a především její výsledek: „No no, Pepíku, tak ty máš ty chytrý a já ty hezký.“, i na to, jak jsme vzteky prskali. Ve zdech Kanceláře žije i story o počátečních výměnách názorů mezi Otakarem Motejlem a Annou Šabatovou, o tom, jaký by měl právník či právnička Kanceláře být, s výsledkem: „Máš pravdu, Aničko, ten lidskoprávní rozměr nesmí chybět, totiž 90 – 60 – 90.“ Myslím, že nikdo nepodezřívá Otakara Motejla z neúcty ke svým spolupracovníkům či diskriminačního jednání. Jsou to však dobré (odlehčené) příklady toho, že Kancelář bezpochyby, ač z právnických institucí nejmladší, měla od počátku ambici se se ctí zařadit do právnické odborné obce.

Nebudu zastírat,že o tom, co a jak má „ombudsmanát“ konat, stále diskutujeme, a to i po dvanácti letech existence Kanceláře.

Od svého počátku se „ombudsmanát“ změnil. Rozšířil působnost o dohled nad místy, kde se nacházejí osoby omezené na svobodě, o agendu rovného zacházení a boje s diskriminací a také sledování zajištění cizinců a výkonu správního vyhoštění, předání nebo průvozu zajištěných cizinců a trestu vyhoštění cizinců, kteří byli vzati do vyhošťovací vazby nebo kteří vykonávají trest odnětí svobody.

Posílil také své pravomoci o možnost podání kárné žaloby na předsedy soudů či žaloby k ochraně veřejného zájmu. Aktuálně Senát projednává novelu zákona o Ústavním soudu, která umožní ombudsmanovi stát se vedlejším účastníkem v řízení o kontrole ústavnosti zákonů.

Rozšíření působnosti umožnilo ombudsmanovi nahlížet na obdržené podněty od stěžovatelů z více stran, využívat zjištění z jedné z působností v jiné, kombinovat šetření a pravomoci v jednotlivých působnostech k ochraně základních práv a svobod jednotlivců. V poslední době je také „ombudsmanát“ nakloněn vyššímu využívání sociologických výzkumů pro podložení svých zjištění ze šetření úřadů a formulování doporučení (nečinnost u rejstříkových soudů, přístup k sociálním právům apod.). Stejně ve vyšší míře využívá ta šetření z vlastní iniciativy, jejichž účelem je prošetření plošné správní praxe například u ministerstev (odškodňování), úřadů práce (nepojistné sociální systémy), obchodní inspekce (ochrana spotřebitele) apod. To přispívá k odhalení a odstranění příčin nezákonnosti či nečinnosti, a k ochraně výrazně vyššího počtu osob než těch, které se na něho přímo obrátí podnětem.

Osobně pokládám za mimořádně účinnou kombinaci popsaných působností ve prospěch ochrany práv jednotlivce. Tato možnost vrstvení ochrany či nahlédnutí na řešení podnětu (stížnosti) z více stran, z různých oblastí práva (nevázán žalobními body), je přidanou hodnotou v tradičních prostředcích ochrany základních práv a svobod jednotlivce (stejně jako možnost zevšeobecnění zjištění z jednotlivých podnětů, přenesení problematiky na ústřední úroveň, včetně legislativní.

Stále diskutovanou je otázka posilování pravomocí ombudsmana. Část odborné veřejnosti ho podporuje, část razantně odmítá. Otakar Motejl, ani Pavel Varvařovský, nebyli a nejsou aktivistickými ombudsmany. Na druhé straně uvažme, zda je česká kotlina tím pravým místem, kde pro nápravu postačí dobrá právní argumentace a dobrá vůle.

Přitom pravomoci ombudsmana na počátku jeho působení zákonodárce položil poměrně nízko, do formy doporučení, a v případě jeho nerespektování mu umožnil obrátit se na nadřízený úřad, není-li ho, na vládu. Sama pokládám za krok správným směrem, jak veřejnou žalobu, tak doposud projednávaný návrh na vedlejší účastenství ombudsmana v řízení před Ústavním soudem.

Již při koncipování prvních dvou žalob k ochraně veřejného zájmu se ostatně ukazuje, že nutnost prokázání závažného veřejného zájmu je dostatečným testem před samotným podáním žaloby, který zaručuje i do budoucna její uvážené využívání. K tomu přistupuje vlastní sebeomezení ombudsmana přistoupit k jejímu podání až po marném vyčerpání prostředků nápravy během obvyklého šetření postupu úřadu. Vedlejší účastenství v řízení o kontrole ústavnosti zákonů vnímám jako přirozený vývoj a reakci na opakující se vystupování ombudsmana jako „přítele soudu“ prostřednictvím stanovisek k projednávané věci před Ústavním soudem. V poslední době například k veřejné službě či k loteriím.

Ti, co varovně zvedají hlas před posilováním pravomocí ombudsmana, však nemusejí být nutně zlovolníky nepřejícími moderním prostředkům ochrany práv jednotlivců. Je pravdou, že posilování pravomocí s sebou nese posilování moci. „Ombudsmanát“ by přitom neměl být mocenským místem či funkcí. Do jisté míry jde o protimluv. Také je všeobecně známo, že místa mocenská a mocná k sobě často lákají ty, co dialog a argumentaci, jako prostředky přesvědčování a hledání shody a rovnováhy věcí, dávno opustili.

Nejprve jsem byla bezvýhradným zastáncem trendu posilování pravomocí, později jsem si uvědomila, že ve „slabosti“ ombudsmana či v sebeomezeních, která si sám stanoví, spočívá naopak jeho výhoda a síla. Jak moc se ten, kdo má přímou rozhodovací či sankční pravomoc, snaží nalézt skutečně spravedlivé řešení, a pamatovat na ty, kdo nejsou právě stranami sporu, či na ty v menšině, či nejslabší, kteří se nebrání či bránit nemohou? Je-li hlavním prostředkem nápravy přesvědčit druhého a „přimět“ ho ke konsensu, je to běh na dlouhou trať se silnou nervovou soustavou, ale takto dosažené výsledky jsou v praxi přirozeně upotřebitelnější a hlavně udržitelnější do budoucna.

Nakonec nemohu opomenout zmínit také něco z citlivých míst „ombudsmanátu“. Podobně jako v jiných profesích, i mezi právníky probíhá stavovská soutěž, poměřování síly a hloubky právní argumentace, čistoty výkladových metod i teorie práva. Extraliga je podle všeho v Brně. A je to někdy peklo.

Přes mnohé prokazatelně vykonané tak v Kanceláři čas od času narazím na mírnou frustraci z toho, zda ta či ona právní argumentace snese kritický pohled kolegů a kolegyň z akademické sféry či justice, z toho, že proti doporučením ombudsmana se lze více než odvolat, navíc opakovaně či nekonečně, a mít pravdu neznamená vítězství.

Jak lákavé je mít možnost autoritativně rozhodnout, nemuset slyšet a vidět oponenty i nezvané kritiky, nemuset vysvětlovat znovu a znovu. A mít prestiž mnohem „starších právnických domů“ …

Budoucí příspěvky možná otevřou to, o čem jste v minulosti vášnivě diskutovali, udělali si opačný názor, rozhodli jinak, nebo se chtěli i na něco doptat a nebyla příležitost … Neskromně věřím, že témata jako přístup jednotlivce k sociálním právům, ochrana práv Romů nebo promítání rozhodnutí soudů do praxe úřadů mají potenciál vyvolat diskusi. Uvidíme.

Ukončím parafrází slov Otakara Motejla: „… těm, kdo se později stanou těmi nejlepšími právníky, nesmí chybět pouze dvě vlastnosti – pokora k právu a slušnost, vše ostatní se dostaví …“

Snad jsme (všichni) na správné cestě.