Úřade, otevři se!

Původním a stále hlavním posláním veřejného ochránce práv je ochrana osob před nezákonným jednáním úřadům nebo jejich nečinností. Je také tím, kdo vykládá, co se rozumí principy dobré správy.

V poslední době stojí za zmínku šetření ministerstev v oblasti odškodňování podle zákona č. 82/1998 Sb. (zákon o odškodňování) nebo úsilí o změnu praxe druhostupňových úřadů, aby poučovaly účastníky o možnosti podat správní žalobu.

Výstupem z těchto šetření bylo formulování „desatera dobré správní praxe pro vyřizování žádostí o odškodnění“ (včetně usnesení vlády s doporučením, aby se ministerstva desateremřídila), a doporučení ochránce adresované Poslanecké sněmovně v souhrnné zprávěza rok 2011, aby schválila změnu zákona, která by přímo uložila úřadům povinnost připojit k rozhodnutí poučení o správní žalobě.

Podání žádosti o odškodnění za nesprávný úřední postup je jedním z opatření k nápravě veřejného ochránce práv především v případě shledání nečinnosti v postupu úřadu. Právě nepředvídatelnost průběhu a výsledku tohoto procesu (s ohledem na rozdílnou praxi ministerstev, odlišný náhled na samou povahu tohoto procesu /veřejnoprávnost x soukromoprávnost/, nerozlišování mezi náhradou škody a přiměřeným zadostiučiněním /co do odlišnosti procesu a povinností na straně žadatele/ )byla jedním z důvodů, proč ochránce šetření z vlastní iniciativy zahájil.

I přes zmíněné usnesení vlády a přijetí dobré správní praxe ministerstvy přetrvává v praxi poměrněopatrnický přístup k odškodňování (dobrovolnému) jednotlivců za nesprávný úřední postup, a to i v případě, kdy je nečinnost zjevná. Naposledy to bylo zřejmé při kolapsu registru vozidel.

Stále nepanuje mezi ministerstvy shoda na tom, zda se za nesprávný úřední postup považuje celková nepřiměřená délka řízení (a postačí tedy dodržování formálních lhůt pro vydání procesníchči meritorních rozhodnutí, ač následně opakovaně rušených, či nesmyslných), i přes judikaturu Nejvyššího soudu (vztahující se primárně k průtahům soudním).

Přes neujasněnost, zda se v případěpředběžného uplatnění nároku na odškodnění u příslušného ministerstva jedná o proces čistě soukromoprávní či veřejnoprávní (čemuž nasvědčuje poslední judikatura Ústavního soudu), není pochyb o tom, že v obou případech jsou uplatnitelné na postup státu (tedy i tam, kde vystupuje tzv. v rovném postavení) principy dobré správy.

Dalším poměrně rozšířeným bolem státní správy je odlišná správní praxe a absence metodického usměrnění (ať se to týká zaujetí včasných výkladových stanovisek v případě zásadní změny právní úpravy, reakce na judikaturu soudů, výklad průřezového institutu v případěkompetence vícero ústředních orgánů apod.). Kapitolou pro sebe je závaznost usměrňování, zejména v případě územní veřejné správy. V praxi se tak v podstatě nikdy neděje prostřednictvím Věstníku vlády pro orgány krajů a obcí.

Za problém v tomto směru osobně pokládám absenci možnosti zaujetí stanovisek Nejvyšším správním soudem (resp. jejich nezaujímání). I když lze výkladová stanoviska bezpochyby pokládat za součást řízení a tedy primárně úkol exekutivy, správní praxe tomu neodpovídá. Nepomáhá ani judikování sporných právních otázek jednotlivými správními soudy, neboť nemáme účinný mechanismus sjednocování rozhodování, není-li věc „posunuta“ k Nejvyššímu správnímu soudu (což se často nestane). Bohužel není neobvyklé, že úřady ignorují ve své praxi stanovisko rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.

I veřejný ochránce práv by měl důsledně dosledovat, zda stanovisko, které zaujal jeden úřad ve sporné věci, je přijato ústředním správním úřadem a bude jím na příště aplikováno (včetnězajištění jednotné správní praxe na území). Stejně tak je na místě zajistit reálnou přístupnost k usměrněním, metodickým pokynům apod., na základěnichž úřady postupují, adresátům veřejné správy. V opačném případě nelze hovořit o předvídatelnosti správního rozhodování.